Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Grál bohů
Družina
| |||
 | Věštba ~Athéna~ Takže tam venku někde jsem já, pomyslela jsem si, zatímco jsem si prohlížela ruce. Prsty mi kryly zdobené kožené chrániče prstů, na zápěstí se leskly náramky a dlouhé šaty s rozparkem na obou stranách skrývaly kožené kalhoty a vysoké pevné boty. Cítila jsem holá ramena, a chyběla mi zátěž toulce a luku. Hlas jedné z věštkyň mnou projel jako nůž máslem. Nebyl to příjemný pocit. Tak jsem udělala raději krok zpět do středu kruhu vedle Athény. Kdybych tu byla sama, cítila bych se jako chycená myš. S druhou bohyní to bylo o něco jednodušší. Věštkyně mluvily jako vždy v hádankách. Nevím, čí to byl původně nápad, ale mám dojem, že jsme si tehdy chtěli ze smrtelníků trochu vystřelit. Nyní jsem byla na naši aroganci naštvaná. Kam nás dostala? K samotnému vymýcení. Ani jsem nemusela Athéně říkat svou domněnku, protože to věděla také. Zatnula jsem ruce v pěst a skousla spodní ret. Tak kde je? Athéna mou otázku vyslovila nahlas, za což jsem ji byla vděčná, protože bych začala křičet. Pýthie se nevyplácelo urážet. "Tam, kde světlo není, čas utíká vlastním tempem..." začaly opět mluvit v hádankách a já potlačila nutkání je okřiknout. Jinak to ani nedovedly. "...místo zatracení, vězení pro potomky matky země." Oči se mi rozšířily a v krku jsem ucítila knedlík. "To myslíte vážně? V Tartaru? Jak se tam máme dostat? Odtamtud není cesty zpět." Pýthie najednou natáhly ruce a prsty se dotkly našich pravých paží. Sykla jsem, jak to zapálilo, a když jsem se podívala, co to je, tak se mi na paži postupně vykreslovalo tetování. Neviditelné uhlíky postupně pod kůži vypalovaly obrazce. Tam, kde bylo dokončeno, postupně chladlo a měnilo barvu na černou. Když jsem se podívala na Athénu, dělo se jí úplně to samé. "Spojené se světem živých jste," pravily věštkyně, když jejich podivné dílo bylo dokonáno. "Cesta si vás najde sama. Venku čeká průvodce," ukázaly směrem, kterým jsme přišly. "Děkuju," sklonila jsem hlavu. Mezitím Pýthie pozpátku zmizely ve svých přístěncích. Pohlédla jsem na Athénu. "Áres je naživu," nevěřila jsem vlastním uším. Venku, kde opět Delfy vypadaly jako ruiny, na nás čekal pouze Charón. tetování na pravé paži  | ||
| |||
 | Apollón nebo také Apollo či Foisbos Apollón | ||
| |||
 | Stále v chatě Váli, Nárvi, Loki, Hela Bylo to celkem zvláštní, sedět takhle na gauči, vyprávět o svých zážitcích a při tom sledovat maličkou Helu, jak se zavírají ta její nádherná, modrá očička. Už je to dávno, co sem ležel v posteli se svou ženou, hladil její zlaté vlasy a vyprávěl o tom jak sem se bil s obry. Sif.. Jak mi chybí. Vždy naslouchala, podporovala mně. Byla tak dokonalá. Najdu ji.. My oba. Tiše kouknu na Lokiho když vejde do dveří. Osud má velmi zvláštní smysl pro humor. V jednu chvíli se ženu za pomstou a pak, z ničeho nic, je to výprava za záchranu svých milovaných. I přes to že nemáme nejmenší ponětí o tom, co se s nimi mohlo stát. To už sem prostě já, hodný blázen Thór. Tiše si povzdychnu a poslouchám o čem se baví Loki s Nárvim. Nezdá se mi to jako moc dobrý nápad. Pomaličku vstanu, opatrně, abych nevzbudil Helu a dojdu k nim. "To né.. Slíbil sem ti že pomohu najít Sigyn, ale na to teď není vhodná doba. I kdyby nás k ní Garmr dovedl, nejspíše to bude past. Budou spoléhat na to, že přijdeme. Já se nedokážu bít holýma rukama s armádou andělů a při tom chránit děti! Loki... Měly bychom počkat, až se probere Matet. Může nás vzít ke Starkovi. Jo, já vím, na jméno kašli... Ale pokud je to jak si myslím a on je jedním z těch jejich bohů, mohl by nám pomoci. Už to zkoušel dříve". Promluvím tiše k oběma, tedy spíše k Lokimu a doufám že bude naslouchat. Dobře vím jak se cítí, já na jeho místě bych chtěl totéž. Ale záchrana Sigyn je teď až druhořadou záležitostí, napřed musíme dostat všechny do bezpečí. Pak se můžeme věnovat ostatním věcem. Dám mu chvilku na to aby to zpracoval a pak ho chytnu za ruku a odtáhnu o kousek dál. "Hodně sem přemýšlel o tom co budu dělat. Jak se s nimi vypořádat... Tys byl vždycky zběhlý v útěcích, podvodech a podobných věcech. Věděl by jsi jak se dostat do Pekla? Pokud je v té jejich knize aspoň něco pravdy, pak je tam někdo, kdo je nenávidí stejně jako my. Někdo kdo by nám mohl pomoci. Když budeme vědět, jak ho v případě nouze zklidnit... Pak by stačilo pustit ho ze řetězu". | ||
| |||
 | ~ Artemis, Charón a Pýthie ~ Nevěřícně jsem se na Převozníka zadívala, uvažujíc, jestli se s námi pokouší žertovat, a nebo si doopravdy myslí, že jet z Athén do Delf na koni je nenápadná nebo alespoň rychlá forma dopravy. Bezpochyby by to bylo lepší, než se mačkat v tom prdítku, které se pokoušel vydávat za auto, ale nenápadné asi jako kdybychom si na záda nakreslily velké „X“ a držely v rukou nápis „Pojďte se podívat jak vůbec nezapadáme do průměrné lidské populace.“ Zavrtěla jsem pro sebe hlavou a přenechala Artemis, aby muže sjela sžíravým pohledem. Sedl si dopředu, což byla jasná výhrůžka a cesta se obešla bez dalších pokusů o žert. Mlčky jsem se zabořila do sedačky, a zatímco jsem nedbale koukala z okna, hlavou mi běžely vzpomínky. Přivítala nás země suchá jako troud a rozvaliny, na kterých zahlodal zub času. Zbledla jsem v obličeji, ačkoliv jsem něco podobného očekávala, a tiše následovala Převozníka, který nás vedl směrem k našemu osudu. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale nemohla jsem si dovolit na tomto místě přímo vytáhnout zbraň. Zvlášť ne, když mě nikdo neohrožoval. „Pojďme,“ vyzvala jsem Atemis jistějším hlasem, než jsem se doopravdy cítila, abych nám dodala morálku. Očekávala jsem, že na nás Charón hodlá počkat a tak jsem se s ním ani nerozloučila. Místo toho jsem prošla skrz neviditelný portál. Žaludek jako by se mi změnil v olovu, když se kolem nás rozprostřel starý svět plný vůně a života. To mě viditelně vyděsilo, což si mohla Artemis všimnout v mém výrazu. Rychle jsem se však dala dohromady. Pýthie věděly všechno. Málokdy se však jejich informace daly doopravdy použít, protože záměrně mluvily v hádankách a občas se zdálo, že naprosto nesmyslně. První část jejich proroctví byla však docela zřejmá. Náš oblíbený bůh podsvětí hledal svého tříhlavého hlídače. „Ztracený život?“ zopakovala jsem. Nespočet životů padla v prach před mýma očima, mnoho jsem jich v něj obrátila sama. Vytřeštila jsem oči a obrátila se na Artemis. Neřekla jsem nic, ale mé rty neslyšně vyřkly jediné slovo „Árés“ O kom jiném by mohly mluvit? Nevěřím na náhody. „Kde?“ chtěla jsem vědět. | ||
| |||
 | Tartaros - potencionální možnost se dostat venNPC Thanatos a Afrodita  Není cesty zpět. Není cesty zpět. NENÍ CESTY ZPĚT. Uvnitř mé hlavy ta slova nepříjemně rezonovala. Potřeboval jsem si do něčeho praštit a byla škoda, že tu nejsou žádní andílci, tak rád bych jim pochroumal ta jejich křidélka, koupal bych se v jejich krvi. A pak z ničeho nic Thanatos vyřkne ta slova: ...ale nebyl bys tu, kdybys nahoře něco opravdu neposral... ”Ty...” Udělám jeden krok a zarazím se přitom. Protože něco ve mně mu musí dát za pravdu. Má pravdu. Nemůžeš ho mlátit za to, že má pravdu. Ozve se moudřejší část. Nemůžu? Tak koukej. Ruka mi cuká, jak se to uvnitř mne pere. Co ten plán, co by udělala Athéna? Tohle by rozhodně neudělala. A opět je tu někdo další, kdo má pravdu a tak místo, abych uhasil svou žáhu na bohu smrti, tak jen vztekle zařvu jako nějaké zvíře. Samotný pán zvířat by si z toho zvuku nadělal do kalhot. V té stejné chvíli však zpoza něj vyleze Afrodita a její slova mne zaujmou. Nakloním hlavu na stranu, upřeně jí přitom pozoruji stejně tak jako dravec pozoruje svou kořist a přemýšlí přitom, co s ní udělá. ”Vždycky je tu háček. Jsme to přece my.” Pronesu poté, co zaslechnu ta slova z úst boha smrti a zasměji se. Na tom úsměvu a samotném zvuku smíchu není však nic pěkného. Mocní muži by si z něho utíkali s křikem do bezpečí schovat se pod sukně svých matek. Bylo mi ukradené, že to nedělalo nic s bohem smrti. Stačilo mi, že pokračoval dál. Apollón… zbláznil se… chudák. Bylo mi ho svým způsobem líto. Asi bych se na jeho místě taky zbláznil. Vlastně jsem k tomu neměl daleko. Cuknu s sebou, když mi položí Afrodita ruku na paži. K ničemu se však nemá a tak se od ní neodtáhnu. Nebudu lhát, cítit něčí dotek po tak dlouhé době, který obzvlášť není svádivý, je něco příjemného. ”Neboj se. Pokud se mi to co řekne nebude líbit, neublížím mu. Máš mé slovo.” Pohlédnu jí upřeně do očí, aby z nich vyčetla, že mluvím pravdu. Nešlo si nevšimnout její náklonnosti k němu. Pokud opravdu zešílel, nemám potřebu mu ubližovat ještě víc, už dávno nejsem tím, kým jsem býval. Takový osud si nezasloužil nikdo z nás. ”Lepší zkusit aspoň něco, než se tady třást jako ratlík a čekat na co? Na zázrak? Dovol mi, abych se zasmál.” Prohrdal jsem Thanatosem. Kdysi dávno by ve mně pravděpodobně budil nějaký respekt, ale o ten nyní přišel. Stejně tak mi bylo ukradené to, jak Afrodita jevila svou starost o Apollóna. Byla to už minulost, kdy jsem k ní něco silného cítil. V dávných dobách bych jistě žárlil a přemýšlel nad tím, jak Apollónovy uštědřit lekci, jenže teď jsem to neměl za potřebí. Mé srdce, má duše a vše co bylo mé, patřilo jiné ženě a za to jsem se snažil mermomocí dostat. Za mou milovanou Artemis. | ||
| |||
| Tartaros - svět ztracených duší | ||
| |||
| Věštírna v Delfách | ||
| |||
| Ještě chvíli a někdo mě držte ~Athéna~ Charón se toho hned chytl. "To vám klidně mohu splnit," chystal se lusknout prsty, ale já jeho paži strhla. "Přestaň dělat voloviny a dovez nás už na místo," sykla jsem podrážděně. Zvažovala jsem, zda den může být ještě horší. Neřekla jsem to nahlas, protože bych na nás beztak přivolala nějakou katastrofu. Dřív, než převozník stihl otevřít přední dveře, nakráčela jsem k autu a otevřela si je sama. Ani Athéna nevypadala, že by chtěla sedět ve předu, tak jsem to vzala na sebe. Vždycky mu můžu pořádně vrazit. Jakmile jsme všichni seděli, Charón nastartoval a rozjel se. Bylo mi na nic. Áres se vypařil a sprostě mě tu nechal. Stále jsem cítila ten podivný pocit, jak najednou jeho ka prostě zmizelo. Přestalo existovat. Raději jsem sledovala cestu a celou dobu mlčela. Nechala jsem Athénu, aby se vyptávala nebo prostě mlčela jako já. Pomalu jsme se blížili k Delfám. Na můj vkus bylo všude sucho. Kdysi to tu zářilo zelení, ale dnes? Stačilo pár století a skoro vše sežehlo neúprosné slunce. Kdysi by svit hlídal můj bratr, i když teď by se náramně bavil. Zastavili jsme u rozšířené krajnice a vystoupili. Charón se upravil, čímž si vysloužil můj ostří pohled a vydal se směrem k věštírně, která stála na kopci pod divadlem. Naštěstí v tak brzkých hodinách tu bylo jenom málo turistů nebo ochranářů památek a tak jsme nerušeně vystoupili až k samotné věštírně na který byl velmi smutný pohled stejně jako na vše kolem. Zůstaly tu jenom ruiny. Ani Apollónův chrám neutekl zubu času. Charón se však nezastavoval. Došel až k třem sloupům a věnoval nám úsměv. Chvíli jsme si myslela, že zase něco pronese, ale místo toho vytáhl jednu drachmu. Zamračila jsme se a střetla se s Athéniným pohledem. Pak minci hodil mezi dva sloupy. Čekala jsem, že dopadne na zem, ale místo toho zmizela ve vzduchu. "Dál dámy musí samy," ustoupil, aby nám vytvořil prostor. | ||
| |||
| Tartaros - ZbabělciNPC Thanatos a Afrodita  Sám jsem překvapený, když ta slova vyřkne nahlas o tom, že jsem zamilovaný do bohyně lovu a Měsíce. Je to zvláštní pocit. O to však víc mně ničí, že si myslí, že jsem po smrti. Mlčím. Nemám, co bych jim řekl. V tom oblečení, které jsem si na sebe oblékl, abych něco měl, si přijdu naprosto hloupě. Jako dvorní šašek, pobavení pro krále. Jenže Thanatos není můj král. Jenže po jejich vysvětlení, co tu dělají, mnou začne lomcovat vztek. Schovávají se tu, jako nějací zbabělci a je jich tu více. Kdybychom se spojili, mohli bychom skoncovat s těmi opeřenci a to jednou pro vždy, protože jejich výhodou je to, že je jich víc než nás. Sevřu ruce v pěst. V mých očích se zračí všechen vztek. Možná na malou chvíli připomínám své staré já. ”Schováváte se jako zbabělci. Místo toho, abyste bojovali. Čekáte tady jako prasata na porážku.” Pronesu a naprosto přitom ignoruji lichotku, kterou mi věnovala má bývalá láska. ”Ale já tu čekat nehodlám. Musím zpátky.” Se svými slovy se přibližuji k Thanatovi. Nejraději bych mu vrazil několikrát pěstí nebo bych tu něco zničil, rozbil. Vztek mnou neskutečně lomcuje. Kdyby tam byli, mohlo by to dopadnout jinak. Kdyby se strýček nechoval jako hlupák a neutekl, Hygieia by nebyla nakažena a opeřenci by neunesli Artemis. A pokud by se tak stalo, tak bychom je v následujícím boji porazili a má drahá by si o mně nemyslela, že jsem vymazán z existence. ”Nejsem tady kvůli tomu vašemu bezpečí. Na to vám z vysoka seru. DOSTAŇ MNĚ ODSUD.” Poslední slova křičím. Je mi jedno, že to musí vypadat poněkud komicky, když mám na sobě to co mám. A že kdyby nebylo jeho, tak bych tam nejspíše zešílel. Je mi naprosto ukradené, že tomu tady svým způsobem vládne. Je mi z něho zle. Vlastně ze všech, co se tady nejspíše schovávají a užívají si pocitu bezpečí. Nemůžu uvěřit, že jsem něco měl s touhle ženou, která se k němu lísá jako nějaká kočka. Nemůžu tady být. Nemůžu čekat jako oni a tvářit se, že se nic neděje… že je naprosto v pořádku, že nám ti opeřenci berou všechno, co nám bylo milé. A ke svému překvapení, potřebuji zase cítit přítomnost Artemis. To co mezi námi je, je naprosto šílené. Kdysi dávno bych se takovým představám vysmíval, jenže teď bych dal cokoliv, abych zase stál po jejím boku. Je silná a asi mne nepotřebuje. Je schopná se o sebe postarat… jenže já potřebuji ji. Dělá ze mně někoho lepšího. Nemůžu tady zůstat. Není to totiž o nic lepší, než to kde jsem předtím byl. Musím se odsud dostat. ”Prosím.” Vyslovím to slovo o něco klidněji s velkým sebezapřením. | ||
| |||
| Ave Caesar, morituri te salutant ~Artemis a Převozník~ V místě mé domoviny bylo příjemné teplo, což znamenalo, že se během dne Athény rozhoří spalujícím horkem slunce k nepříčetnosti. Odvykla jsem si slunnému prostředí Řecky a s pobaveným pousmáním jsem si uvědomila, že v duchu brblám, jako kdybych byla rodilý angličan. Cháronovu vizáž jsem nechala bez komentáře, jakkoliv v přítomnosti naší dvojice působil jak pěst na oko. Pravdou však zůstávalo, že kdyby na sobě vláčel to své černé prostěradlo, nejspíš by na sebe přitahoval podstatně víc pozornosti. "Doufám, že to byla metafora," pronesla jsem tiše k Artemis, tak, aby nás Převozník neslyšel a nadzvedla významně obočí. Artemis vypadala, že ho na místě podpálí pohledem, což mě pobavilo. Převozník si zjevně neuvědomoval s kým má tu čest a nebo hluboce toužil mít v zádech zaražený šíp. Nebo kopí, když na to přijde. Měla jsem chuť odseknout, že si raději seženeme taxi, ale neřekla jsem nic. Pokud jeho šéfovi na Tříhlavém tak záleželo, Převozník bude mít zapovězeno dělat problémy. Pokud ne, je to celé past a je jedno, kdy se to zvrtne. Musíme počítat s tím, že dřív nebo později ano. Doufám, že ho neukradl, pomyslela jsem si, když jsme došli k drobkovi, jež se měl stát naším dopravním prostředkem. Ani já nepřekypovala radostí, když jsem si představila, jak si celou cestu držím kolena u brady, abych se dovnitř vůbec nacpala. Po jeho otázce jsem znovu nadzvedla obočí a mrkla na Artemis. Měla jsem strach, že jestli bude sedět vedle Převozníka, jednou se neudrží, jednu mu vrazí a my vyletíme ze silnice. Na druhou stranu, to může stejně dobře udělat i ze zadní sedačky. "Vážně mi chybí doby, kdy se jezdilo na koni." postěžovala jsem si. | ||