Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1398


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 10. listopadu 2020 14:13Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 02. prosince 2020 18:57 *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 01. listopadu 2020 21:02Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je onlineHádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 01. listopadu 2020 21:02Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2020 10:57Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2020 13:40Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 01. listopadu 2020 21:02Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 02. prosince 2020 18:57Dionýsos *Otec Dennison*
 Postava Kurent "Cal" je offline, naposledy online byla 01. listopadu 2020 21:02Kurent "Cal"
 
Váli *Valerius Liarsson* - 29. listopadu 2016 19:07
valiko34786.jpg
Nemám vás rád...
- Sigyn, Loki + Garmr -

Pozoruji otcovo počínání, když se zvedá. Bolest ze zranění, která utržil je téměř hmatatelná a mě unikne vlčí uchechtnutí. Malá radost z toho, že si užívá to, čím procházím při každé proměně.
Matka mě však nenechá si to pořádně užít, protože mě políbí a jde mu pomoci. Těž vydechnu nosem a pomalu se otáčím, abych měl oba, nyní i se psem, na očích.

Matka se věnuje napravování další mé spouště a otec zajišťuje odvoz odsud. Rozhlédnu se po pasece, kterou jsem tu nadělal a nakonec si sednu, čekajíc, než se rozhodne, co dál.

Neubráním se zavrčení, když se ke mě otec otočí. Svou poznámku sice mířil na psa, ale bylo zřejmé, že poukazuje i na problematiku mé velikosti.
Ne, vskutku mé prokletí neobnáší změnu velikosti a je mi jasné, že chce, abych se proměnil.
Ani mě nehne... i kdybych měl za tím autem běžet. A to pak vysvětluj lidem jak chceš...
Možná jsem kapánek zlomyslný.

Nemohlo to dopadnout jinak, prostě na mě poslal matku.
Zlosyne...
Probodnu ho pohledem, když ke mě jde matka s něžným oslovením. Pak už můj pohled patří jí a poslouchám, co mi chce říct. Bezradně zakňučím.
Moc dobře víš, že pro tebe cokoli, mami...
Odpovím ve svých myšlenkách, ale přesto zavrtím hlavou. Přitisknu k ní hlavu a nechám se obejmout, ve snaze dát najevo, že bych možná vyhověl jejímu přání, ale raději proběhnu městem jako vlk, než se soukat do auta jako nudista.

Nikdy jsem nemohl říci, že by matka byla hloupá... Možná jen v souvislosti, že i přes to, jaký otec je s ním stále je a v osudný den stála při něm, místo při nás. Lhala mi.
Nyní, ale možná díky objetí, možná díky vlastnímu postřehu, přišla na to, že mé oblečení spíš není, než je a tak hledala něco, co by mi s tímto problémem mohlo pomoci.

Odběhne někam za mě, jen se ohlédnu, ale neotáčím se, zůstávám čelem k otci a propaluji ho pohledem. Jako rozzuřený býk hrábnu do země tlapou, na níž je v srsti vypálená runa od Forsetiho. Ani si neuvědomuji, že ji tam mám, on si jí také všimnout nemusel, ale stále tam je.
Oční kontakt přeruší kašel matky, který mě přinutí se po ní ohlédnout. Sundavá závěs ze sloupu, klepne s ním a oblak prachu vyletí do širokého okolí.
"Prrrff."
Kýchnu po vlčím a odfrknu si. Skloním hlavu a tlapou se drbu přes čenich, jako bych snad prach mohl dostat ven, aby mě přestal dráždit.

Dobře. Takže teď už opravdu nemám výmluvu. Vzhlédnu k matce s němou otázkou 'Vážně musím?', ale odpověď je mi předem jasná. Měl bych. Ač nerad, tak se začnu soustředit na to, aby se vlk stáhl opět do mého nitra a lidská podoba se vydrala ven. S prvním křupnutím kosti zalapu po dechu, při dalších už jen tiše zachrčím a slzy mi vyhrknou do tváře.
Nikdy jsem ve vlkovi nezůstával déle než bylo nutné, když jsem se náhodou proměnil ze zlosti, nepamatoval jsem si proměnu zpět, protože byla překrytá spoustou jiných emocí. Všechnot ohle jsem vždy vnímal jen jaksi stínově, okrajově, nepodstatně.

Prohnu se v zádech a z hrdla se vydere výkřik lámaný s vytím. Nebude na mě ani trochu hezký pohled, tím jsem si jistý. Kosti se zkracují a prodlužují podle toho, kde jsou v jakém stavu žádané a klouby s lupáním přeskakují na správná místa. Schoulím se v kleče do klubíčka. Alespon na transformaci tváře není tak vidět a já si mohu nakonec dopřát pár vteřin na vydechnutí, když je po všem.

Nechám se zakrýt, závěs si spíš sám vezmu, abych se do něj zabalil jako ženská do osušky. Na to abych si ho dal mužsky do pasu je příliš dlouhý a i tak jej za sebou budu vláčet. Je mi to jedno.
Na odhalených zádech může matka vidět nespočet různých jizev, stejně tak na hrudi, než ji skryji. O pažích se ani nezmiňuji, ale runa na předloktí teď přímo svítí.

Pomalu vstanu, zabalen do divadelního prachuplného a těžkého závěsu a obejmu matku, jak si přála.
"Nechci teď o ničem mluvit."
Hlesnu k matce zbožné přání a sevřu ji o něco pevněji. Jak má tak hlavu v oblasti mých ramenou, zabolí vzpomínka na Milly, která je ještě o něco menší.

Raději zaženu chmury a rozhlédnu se po věcech. Pod závěsem nahmatám cáry oblečení, Divím se, že vůbec pásek přežil, ale s tím jak je rozpraskaný, tak drží jen silou vlastní vůle a rozpadne se při prvním zaváhání. Potěší mě, že ze zbytku kalhot zůstala i kapsa v níž mám mobil, ale otázku jeho funkčnosti budu řešit později.

Jediná věc, kterou ještě před odchodem budu řešit je, že si cestou kolem zadních sedadel, kde jsem před tím seděl a čekal, seberu kreslící potřeby.
Měl bych si dokoupit papíry, noc zde byla dlouhá.
Napadne mě, ale rozházené kresby nesbírám. Nejsou pro mě důležité, protože je zvládnu nakreslit znovu. Pokud by je chtěli sbírat ti dva, kvůli zamaskování naší přítomnosti, nechám je ať si poslouží a počkám. Možná z úcty k matce i nějaké seberu, aby se neřeklo, ale jen pokud se do toho pustí ona.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 29. listopadu 2016 16:04
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

Kdesi v nějaké řiti...



S nataženou rukou čekám že se každou chvíli objeví Mjöllnir. Ale no tak, co to zas je? Zamračím se a čekám ještě chvíli. Jenže se nic neděje, kladivo nikde není. Zprvu mně napadlo že by to mohlo být jako na Helhaimu, ale tohle je horší. Nemám ponětí co se to tu děje, ale rozhodně to není nic dobrého. "Do hajzlu..." Ruku sevřu v pěst a kdybych mohl tak do něčeho asi praštím.

"Nemůžu ho přivolat.. Vůbec ho necítím... Neptej se proč, sám to nevím". Odpovím Nárvimu s trochu nevrlým tónem v hlase a zahledím se na bouři v dálce. "Jdeme. Musíme se co nejdřív dostat pryč". Vezmu mladíka za ruku (případně ho podepřu) a vyrážíme jakoby směrem kolem bouře. Nečekám že by se mi jí podařilo obejít, ale nechat se zasáhnout plnou silou rozhodně nechci. Bez Mjöllniru bude cesta asi dlouhá, ale vem to čert, odmítám jen tak tu trčet...
 
Snový průvodce - 29. listopadu 2016 15:41
gral_bohu7694.jpg
Toto místo...
~Ma'at + NPC Iseut~

Podivné zvuky neustávaly. Naopak nabíraly na tendenci, ale nikdo se neblížil. Neozvalo se jediné prasknutí větvičky, ani zpoza korun stromů nevylétli ptáci. To byla další podivnost tohoto místa. Neslyšela jsi ani pípnutí či zaskřehotání ptáka žijícího v lese. Pokud tu byla nějaká zvěř, tak jste je svým pádem vyděsily nebo už otázka kde to jsme nabírala trochu jiný rozměr.

Iseut dýchala těžce a přerývavě. Jestli jsi před tím v ní cítila něco andělského, už to tam nebylo. Jak že to bylo s padlými anděly? Buď jejich trestem bylo vyhoštění, nebo se svých křídel vzdali dobrovolně? A co tolik krve?
Anděla se rozhlédla kolem sebe a tvář se ji křivila námahou. Pokusila se vstát, ale jen s heknutím spadla opět na kolena.

"Na tomhle místě nebudeme nikde v bezpečí," vysoukala ze sebe Iseut a podívala se na tebe ztrápeným pohledem. "Tohle je Očistec," a jako potvrzení zvuky ještě zesílily, dávaje o sobě znát, že tu stále jsou a určitě to s vámi nemyslí vůbec dobře. "Musíme najít cestu ven," skousla si ret. "Ale nevím, kde východ hledat. Ne bez křídel," oči se ji zaleskly slzami a jedna ji skanula po tváři. Plakala jako obyčejný smrtelník.

Pokud ses rozhlédla po okolí, nedokázala jsi říct, kde je sever či východ. Dokonce na Slunce nešlo ani vidět a obloha byla skryta nad lenivě pohybujícími se mraky. Po nějaké době pátrání sis přece jenom něčeho všimla. Pírka, které leželo na zemi. Jeho čistota byla fascinující, a i když listí kolem něj zmáčelo pár kapek krve a dokonce se dotýkaly hran pírka, po jeho zvednutí by na sobě nemělo nic.
 
Sigyn *Sebille Moretti* - 29. listopadu 2016 12:10
sigyn4699.jpg
chystání se k odchodu
- Loki, Váli + Garmr -

Chtěla bych mu pomoci vstát, vidím jeho bolest, ale také cítím tu neústupnost, kdy prostě chce tohle zvládnout sám. Přikývnu na jeho odpověď a vyměním si pohled s Válim. Stačí první kulhavé klopýtnutí mého muže a nedá mi to. Letmo se dotknu rty vlčí srsti mezi očima a pustím syna, abych pomohla podepřít Lokiho na jeho cestě ke Garmrovi.
"Až dojedem, tak se ti na to podívám lépe, slibuji."
Zašeptám ke svému muži a nechám jej padnout do Garmrovi srsti. Sama pak přikleknu a zkontroluji vážnost zranění. Aniž bych si svůj čin rozmyslela, prostě položím ruce na jeho mohutnou hruď a vyšlu do těla léčebnou energii, abych minimálně zabránila krvácení.

Lokiho hovor jsem se snažila nevnímat, ale společně s dalšími věcmi to nepomohlo valnému soustředění a tak jsem odvedla jen další polovičatou práci. Garmr snad nebude trousit krev na každém kroku, ale rozhodně, má-li nějaké vnitřní zranění, nedostala jsem se k němu.

Následně přišla Lokiho poznámka k psí velikosti. Garmr si s tímhle poradí, ale Lokiho oči se obrání na ještě většího vlka. Má pravdu, pochybuji že celebrity jezdí v náklaďáku, nebo by byl schopný sehnat dodávku kam by se dal velký vlk schovat.
Když se Loki podívá na mě, už mi hlavou šrotuje, jak pomoci synovi s proměnou zpět. Pohladím Lokiho po tváři a nechám jej u Garmra. Díky neschopnosti spát jsem v televizi viděla nemálo roztodivných filmů a mám-li vycházet z toho, tak se můj syn dá přirovnat k vlkodlakovi. Něco jsem si o tom i přečetla a z toho, co jsem viděla v jeho duši mohu usoudit jediné - moc dobře nám teď rozumí a hněv, který stál za jeho proměnou místo měsíce již z větší míry opadl. Může se proměnit zpět, ale plně chápu důvody, proč nechce.

"Váli."
Oslovím syna a znovu k němu dojdu abych jej pohladila.
"Pro nás všechny by bylo jednodušší, kdyby ses vrátil zpátky. Můžeš to prosím udělat? ... Pro mě?"
Nedělá mi radost, že mu hraji na city, ale potřebuji využít všech dostupných prostředků, abychom se odtud co nejrychleji dostali.
"Vím jak to bolí, cítila jsem to. Ale, prosím, chci tě obejmout"
Jestli tohle syna neobměkčí, tak pak už nevím.

Náhle mě ještě napadne jedna věc. Cáry oblečení visící na vlkovi vypovídají ještě o jedné věci, proč by se nechtěl proměnit. Asi bych také silně váhala jestli budu někam jezdit se zbytekm rodiny ve stavu víc nahá než oblečená.
"Chápu."
Syknu nahlas zamyšleně a už se rozhlížím, co by se dalo použít na Váliho zahalení. Nenapadne mě nic lepšího, než jeden z ozdobných závěsů na sloupech. K té myšlence mě přivedl pohled na oponu, ale tu než bych strhla... a navíc je nepotřebně velká.

Sundám zaprášený závěs a samozřejmě se za oblakm prachu rozkašlu. Zkusím jej trochu vyklepnout, ale vše se tím ještě zhorší.
"No... lepší než nic, ne?"
Zeptám se s pohledem na vlčího syna a vyčkám, jestli mi vyhoví, či nikoli. Popřípadě očekávám nějaké naznačení faktu, že by se proměnit nemohl a já se mýlila.

Zobrazit SPOILER
 
Snový průvodce - 29. listopadu 2016 09:49
gral_bohu7694.jpg
Chvilka sebe poznávání
~Seth~

"Zajímavá myšlenka, ale pokud neuctívají přímo tebe jako boha, tak se jen můžeš kochat tlupou fanynek," dopil poslední doušek kávy. "Naštěstí tahle doba skýtá mnoho možností, jak být uctíván jako to, kým doopravdy jsme. Knihy, filmy, seriály. Tam všude se dá podstrčit zmínka o nás, a čím více smrtelníků o nás ví, tím lépe."

Uběhlo několik desítek minut, během kterých jste se spolu bavili či nebavili. Záleželo hlavně na tobě. Her-Ur se choval neútočně a docela přátelsky. Jakoby zášť popisovaná v mnoha knihách či webech byla pryč. V hloubi vaši existence však stále byla. Ač jste si to chtěli přiznat nebo ne, smrtelníci utvářeli vaši minulosti, přítomnosti i budoucnost. Nebylo tedy divu, že během panteonu se vaše úkoly mnohokrát změnili, protože se myšlenky obyčejných uctívačů přesunuly jinam. Dokonce i Ra na nějakou dobu přestal být sám sebou a jeho existence se spojila s jiným bohem a na výslunní se hřál nový bůh Amon-Ra. Možná vám nakonec andělé prokázali jistou službu. Mohli jste si vlastní osud utvářet víceméně sami.

Dveře se otevřely bez zaklepání. Byl to Tefen. Mlčky hleděl na Starka. Her-Ur si jej chvíli prohlížel, a pak mu došlo, že s ním chce asi mluvit o samotě. "Chvilku," mrknul na tebe, seskočil ze stolu a šel za štírem. Dveře se s cvaknutím zavřely. Zůstal jsi sám. Dlouhé nudné minuty, kdy se nikdo neobjevoval. Mohlo nastat několik možností. Dveře se otevřou a Tefen tě rozseká svým mečem nebo budeš volný, či napořád svázaný.

Když se Her-Ur konečně vrátil, mávl rukou a pouta, co tě držela k židli, se rozpadla. "Petet chce s tebou mluvit. Snad bude k tobě nakloněn, strýčku, ale mluvil jsi pravdu. O tom žádná," kývl hlavou, aby si šel za ním.

Tenhle komplex byl zvláštní. Sice Starkova korporace se zabývala spíše artefakty, ale ozbrojená složka naznačovala, že se toho zde děje mnohem víc, než na venek šlo poznat. Pokud tu uchovával nějaké vzácné artefakty, které byly cenné i pro smrtelníky, nemuselo jim to přijít natolik divné. Určitě nebyl tak bláhový, aby zaměstnával ozbrojené vojáky jenom kvůli rozbité váze z 15. století.

Než jsi vešel do jiné části budovy, Her-Ur se zastavil a prohlédl si tě. "Takhle mi tam nemůžeš. Vyděsíš mi zaměstnance," chvilku si mnul bradu. "Bodla by ti sprcha?" znovu se rozešel, ale jiným směrem. Nastoupili jste do výtahu, který vás zavezl do vyššího patra, a když se dveře rozevřely, byl jsi v bytě. V prostorném bytě. Najednou jsi měl pocit, že ses vrátil domů. Vše v téhle místnosti bylo aranžováno do starověkého Egypta. Na stěnách visely různé symboly a nechyběl tam dokonce ani tvůj. Když ses podíval pozorněji, symboly byly umístěné dle toho, jak kdo vládl Egyptu. Nejvýš byl Ra, ty‘s jej měl nejdál. Her-Ur byl hned pod Ra. Obklad na stěnách připomínal strukturu pyramid za jejich vzniku, čistě bílé, hladké a ve spárách se lesklo zlato. Tedy, obklady byly jen v části pokoje. Zbytek byl pouze bílý. Když ses podíval za sebe, tak stěnu výtahu malíř ozdobil starověkými hieroglyfy. Nábytek byl taktéž ve stylu egyptském. Naproti výtahu celou zeď nahrazovala okna od stropu až k podlaze. Výhled na Londýn byl úžasný a z této výšky ještě impozantnější.

"Vítej u mě doma," nevšímal si Tefenova bručení. "Dej si sprchu," navedl tě směrem ke koupelně. Přesněji tě navedl k chodbě, která se rozdvojovala. "Tudy je šatna. Vem si na sebe, co chceš. Oblečení mám dost. Tudy je koupelna."

Co se týkalo koupelny, byla obrovská v barvách písku (obr). Uprostřed vystupovala vana schovaná za sklem a v rohu se tísnil sprchový kout.
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 28. listopadu 2016 21:47
loki94861.jpg
Trocha ležení
~Sigyn, Váli + Galmr~

Jejich spojení muselo být opravdu hluboké, když vlkovi začaly kanout slzy. Mlčel jsem a nedovolil si tu chvíli narušit. Věděl jsem, jaké to je, když dojde k poznání toho druhého, k odhalení tajemství, která jsou skryta i jejich vlastníkovi. Nebylo to nic jednoduchého. Sigyn jsem k tomu nikdy nenutil. Mohlo by se taky stát, že by z toho vyšla z roztříštěnou myslí.

Pokusil jsem se trochu pohnout a ihned jsem svého rozhodnutí zalitoval. Bolelo to a ne málo. Předtím jsem bolest tolik nevnímal, protože byla natolik palčivá, že si ji mozek rozhodl nevšímat. Nyní, když jsem byl víceméně zdravý, se ozýval každičký sval a kost na noze si hrála vlastní parte. Nemohl jsem tu sedět do nekonečna. Pokud se Sigyn podaří přimět Váliho mít rozum, pak budeme muset odsud co nejrychleji zmizet. Pochyboval jsem, že si hluku nikdo nevšiml. Divil jsem se, že tu ještě netajtrlíkovala místní policie s obušky.

Podíval jsem se na svou drahou. Její slova zněla natolik pravdivě, že jsem ji uvěřil. Kdesi v hloubi mysli jsem však věděl, že sice se nám podařilo najít jeden druhého, ale to každou chvíli může smést jiný bůh pouhým, leč nevinným, přáním. Dokázal bych se sám vrátit k onomu přání, abychom zůstali jenom my? Já, Sigyn, Váli a Nárvi? Nechat ostatní bohy zmizet? Aby nám... mi neztrpčovali život? Jak moc na mne působil její vliv?

Přikývl jsem. Další pokus o zvednutí se byl už o něco lepší, ale nedokázal jsem skrýt bolest zračící se mi ve tváři. Chtěl jsem být silný už kvůli Sigyn a taky trochu dát najevo Válimu, že mě jenom tak nezlomí. "Asi budeme všichni radši za odvoz," jen řeknu a pomalu se přesunu ke Garmrovi, drže si odstup od Váliho. Nemám tolik sil, abych u psa stál, tak se sesunu na kolena a prsty vnořím do jeho hutné srsti. Volnou rukou jsem pak sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Měl prasklý displej, ale zdálo se, že funguje. Vytočil jsem číslo na osobního řidiče a po chvíli, co to zvedl, jsem mu řekl, kde jsme a co potřebujeme. Podíval jsem se na Garmra a po vypnutí hovoru dodal: "Asi by ses měl zmenšit. Takhle tě do auta nedáme," s tím jsem se podíval na Váliho. Byl větší než Garmr a pochyboval jsem, že se dokáže proměnit v něco menšího a méně nebezpečného. Třeba čivavu. Hlavně jsem netušil, jak se s ním domluvit. Tentokrát jsem se zadíval na Sigyn. Ano, byla v tom prosba.
 
Váli *Valerius Liarsson* - 28. listopadu 2016 15:45
valiko34786.jpg
Trocha tulení
- Sigyn, Loki + Garmr -

Otázka, co to všechno bylo zůstává nezodpovězena. Jak také jinak, když ani nebyla řádně vyřčena.
Mysl se rozjasňuje, pocity z krásných obrazů opadávají a znovu řádně začínám vnímat. Slyším těžké oddechování psa za mnou, cítím jeho úzkost z mnou způsobených zranění. Nechtěl jsem mu ublížit... Já... Nechtěl.
Matka ke mě natáhne ruku a chce se mě dotknout. Nejprve ucuknu. Pořád nemohu uvěřit tomu, že je živá a zdravá... Nečekal jsem, že ji ještě někdy uvidím.

S tím udělám krok k ní a nechám se obejmout kolem čumáku, i podrbat. Je to tak příjemné, jako už dlouho nic. Nechám slzy pomalu vyschnout a zaposlouchám se do matčina líbezného hlasu. Chyběla mi víc, než jsem si kdy byl schopen připustit.

Cítím jak otočila hlavu a konejvá slova směřuje i k otci. Otevřu oči a pohlédnu na tu sesunutou hromáku, pár kroků za matkou. Musela ho léčit, při mém boji se psem, protože vypadá o něco zdravěji, než když jsem pustil své zvíře ven.
Můj vztek k jeho osobě mě stále nepřešel, ale neodovolím si ho znovu napadnout před matkou. Spíš přemýšlím jak hodlá podniknout cestu někam s námi tak, jak jsme. Ano, mohl bych jí trochu pomoci tím, že bych se proměnil zpět, ale... Tahle podoba je výmluvnější. Nebudu muset podpírat otce, promenádovat se tu v roztrhaném oblečení na hadry a už vůbec nebudu muset mluvit.
 
Sigyn *Sebille Moretti* - 28. listopadu 2016 12:54
sigyn4699.jpg
Možná trochu, synku
- Váli, Loki + Garmr -

Není těžké utopit se ve žlutých očích abych se dostala k obrazu, který hledám... ale stejně je to jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy dělala. Je to už dlouho, co jsem nahlédla Lokiho duše a nyní se dívám do krajiny synova obrazu. Je to jako kdybych odhrnula závoj největších tajemství svých nejbližších. Tajemství, která by nikdo neměl znát... Tajemství, která si možná ani sami nepřipouštíme.

Vidím zemi spálenou hněvem tak silně, až z ní zbyl jen prašný písek, přesto však se v této nehostinné krajině ocitl život. Houževnatý les vytrvale rostoucí a žijící jest mladistvá vitalita majitele duše a symbol nebezpečného avšak svobodného života bez omezení. Tuto touhu po volnosti znám velmi důvěrně od zvířat. I ty mají duše, do kterých jsem měla příležitost nahlédnout. Zvířecí duše jsou o tolik jednodušší.
Jenže Váli není jen zvíře, je také bůh, takže i přes to, že se jeví jako by chtěl žít život vlka samotáře jasně cítím nutkání někoho chránit. Příjemná společnost, hřejivé objetí - to vše by na něj čekalo v pevnosti, kterou chová v úctě, ale zároveň z ní má strach. Vlastně ne... Uvědomuji si až po chvíli přemýšlení, že nejde o strach z pevnosti, ale o pevnost. Bojí se také sám sebe, ale nechápu proč, dokud temnou opuštěnou krajinu nerozsvítí měsíc na obloze. Přes mlhu skoro není vidět a to důležité se stejně odehrává přímo před očima.
Nyní chápu rozpolcenost "člověka" a zvířete. Tak rád by byl s někým, kdo se v jeho srdci objevil, ale když se úplněk přihlásí o slovo, stává se zvíře silné a nebezpečné, je zmatené, zuřivé a přesně jako tehdy u soudu - ublíží komukoli, kdo mu stojí v cestě.
Chápu ten strach. I jeho samotu, kterou kvůli tomu trpí. Našel někoho, kdo by ho měl rád, ale odhání jí od sebe, aby ji chránil.
Mou pozornost na chvíli upoutá bodnutí v předloktí, ale neukáže se mi, co to způsobilo. Následně cítím spíše jen stínově onu fyzickou bolest proměny. Pocítila jsem jen zlomek toho, co prožívá on a pohled byl ukončen.

Zamrkám a cítím slzy v očích, které se mi ale podaří rozmrkat. Váli je viditelně zmatený z toho co viděl a dá se z jeho vlčích gest usoudit, že se stydí.
"Neboj se, synu."
Oslovím ho, vstanu a natáhnu k němu ruku, abych ho mohla opět pohladit, pokud se nechá.
"Neplač, všechno bude zase dobré..."
S tím bych jeho hlavu ráda objala, abych jej utěšila.
Pohledem zkontroluji Garmra za vlčím synem a ohlédnu se po Lokim.
"Bude to dobře..."
Opřu hlavu o vlčí, ale pohled upínám ke svému muži. Takhle slova byla mířená k němu. Ujištění, že to myslím vážně na všechny strany.

Zvednu hlavu a podívám se na Váliho.
"Půjdeme..." "domů" chtělo se mi říci, ale zarazila jsem se, protože dohromady žádný domov nemáme. Jediný, kdo by tu o nějakém domově mohl mluvit, je jediný místní. Můj pohled tedy znovu padá na Asgardského manžela zhrouceného na zemi, ale alespoň ve stavu žijícím.
"...k tobě?" Dořeknu tedy a pohlédnu směrem k Helheimskému psu. Ten nás nejspíš nikam nepřenese a Loki potřebuje doléčit svá zranění, aby byl schopen chůze. V tuhle chvíli potřebujeme buď portál nebo iluzi, abychom městem došli po svých a nestrhávali jsme na sebe pozornost zmrzačeným psem, obřím vlkem a zmlácenou celebritou.
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 28. listopadu 2016 10:47
loki94861.jpg
Náš syn... náš syn je naživu
~Sigyn, Váli + Garmr~

Ve chvíli, kdy jsem ji řekl, že se jedná o našeho syna, jsem cítil náhlou změnu. Její zájem a touha se přetočila k Válimu. Rozuměl jsem ji a záviděl ji. On vůči ní necítil zášť. Sigyn nebyla ta, kterou chtěl rozsápat. Nenáviděl mě. Cítil jsem se ukřivděn ze strany našeho božského Všeotce Ódina. Všechno byla jeho hra. Bál se mě natolik, že využil mých triků, aby se mi dostal pod kůži, aby se dostal pod kůži celé mé rodině. Kdybych trpěl pouze já, tak ať. Pro jednou jsem mohl Sigyn oplatit její oběť, ale nebylo mi přáno. Musela u mne klečet a chytat jed, aby mi neskapával na obličej, musela se dívat na to, jak Váli trhá na kusy našeho nejmladšího syna Nárviho. A ostatní? Jen se dívali.
Byl jsem takový, jaký jsem byl. Vyžadoval pozornost, dělal to, co ode mě všichni čekali. A měl jsem to rád. Líbilo se mi to. Sledovat ostatní, jak chvíli panikaří a pak celým Asgardem zazní mé jméno.

"Možná," odpovím na Sigyinu otázku. Tělo mám jak v jednom ohni. Kdo říkal, že léčení pomocí kouzel je bezbolestné? Řekl bych, že to bolí ještě víc, než obyčejné léčení smrtelníků, kdy vám noha srůstá klidně i několik měsíců nebo se tkáně samovolně hojí. Takhle bylo moje tělo přinuceno se navrátit do původního stavu mnohem rychleji, ale nedokončila, co začala. Nyní záleželo jenom na jednom. Na Válim. Jeho zuřivost vzrostla až do takové míry, že se proměnil v obrovského vlka. Garmr proti němu neměl šanci. Kdysi možná ano, ale ty časy jsou dávno pryč.

Cítím na jazyku příjemné tetelení magie mé milované. Ona byla ta dobrá, i když dokázala vystrčit drápky. Ustoupil jsem. Kdybych promluvil k rozzuřenému synovi, nejspíš bych vše jenom zhoršil. Ani jsem se nedovážil jít ke Garmrovi, abych mu nějak pomohl. Vše nyní záviselo na Sigyn. Převzala kontrolu nad celou situací. Věřil jsem ji, a tak jsem ji ani nebránil tomu, aby se dotkla v téhle chvíli více zvířete než našeho syna. Sledoval jsem její počínání. Jejich oči se střetly. Kolovaly ve mně různé emoce. Nemohl jsem si být jistý, ale tušil jsem, co právě nyní Sigyn dělala.

Nohy se mi námahou klepaly. Pomalu jsem se sesunul do sedu, opíraje se rukou, abych nepřepadl na záda. Byl jsem troska a udělal ji ze mne můj syn. Ten, kterého jsem miloval a položil bych za něj život. Myslel si, že jsem jenom zlo, které vneslo trápení do života jeho matky, do života jemu samotnému. Pocítil jsem píchnutí na hrudi. Přesněji nad hrudní kostí.

Zarazil jsem se. Moje myšlenky byly zcestné. Znovu jsem se podíval na svou drahou manželku. Pokud opravdu mezi nimi probíhal pohled do duše, zvědavost mi kázala zjistit, co v něm vidí. Dodnes jsem netušil, co viděla v té mé a co by v ní viděla nyní. Já si velmi čerstvě pamatoval tu její. Na to se nezapomíná. V jejím nitru nebylo nic špatného. Pocit bezpečí, péče a lásky. Proto jsem ji tak miloval. Pohled změnil celý postoj k ní samotné. Uvědomil jsem si, že není mým trestem, nýbrž darem. Po velmi dlouhé době jsem se konečně mohl cítit šťastný a to štěstí se prohlubovalo s každým naším synem. A nakonec to všechno bylo násilím vzato.
 
Ma`at *Orora Nafré* - 26. listopadu 2016 17:16
orora2317.jpg
Vzhůru do nekonečna a zase zpátky
~PJ/Iseut~

Bylo toho na mě asi moc...Poslední roky mě tak rozmazlily, že nápor takového dobrodružství byl neúnosný. Vzrušovalo mě to...o tom žádná. Měla jsem radost, že jsem našla další z mé vlasti, ale přenášení s andělem? To už je přeci jen moc...

Svět kolem mě se rozzářil. Instinktivně jsem zavřela oči. Jinak to ani nešlo. Ta záře by mohla konkurovat polednímu slunci v jasný letní den. V posledních okamžicích jsem zahlédla orosenou Iseutinu tvář. Cosi rozžhaveného se mě dotklo. Na okamžik mi myslí prolétlo, že tohle je konce. Šílená anděla nás lapila do své lživé pasti, teď nás vezme do nebe a bude po všem. Konec prastaré bohyně. Co si svět počne? Zmizí i to málo Spravedlnosti, co tu ještě zbylo? Víc jsem nedomyslela. Pevně jsem sevřela Sethovu dlaň a vše se rozplynulo v nicotě a žáru. Téměř i já. Bylo to na jednu stranu takové osvobozující. Necítila jsem svou vlastní váhu, ani tu lidskou nespravedlnost. Bylo mi dobře. Jako když usínáte spánkem smířených. Je opravdu smrt tak hrozná? Na co to sakra myslím?!

Jakoby mi na záda padl balvan. A další. A ještě jeden. Jakoby mě něco kamenovalo k zemi. Země? Ano! Cítím jí. Chtěla jsem se nadechnout, ale nešlo to. Ale i tak - žiju! Bude to dobré.

Náraz. Mám pocit, jakoby si mi na žebra sedl slon. Takhle jsem tedy umřít vážně nechtěla, ale...sakra ať to mám za sebou. Ta bolest byla nesnesitelná. Cosi mi proklouzla v dlani a mě bylo jasné, co se tím způsobilo. Otevřela jsem oči, ale záře mě oslepila snad víc, než by kdy mohla opravdová temnota. Padala jsem neznámo kam a to naprosto sama. Tohle už mě začíná štvát. Jestli to přežiji, tak už se NÍKDY nikam neportuji s těmi okřídlenci.
Mou propadající se osamělost náhle přerušil dotek. Otevřít oči jsem se ještě neodvažovala. I když jsem si v ten moment nebyla jistá s kým to vlastně jsem a zda je to přítel či ne, ta přítomnost něčeho hmotného a opravdového mi dala klid a víru v mé přežití. Připadala jsem si jako po explozi. Nic jsem neviděla, v uších mi hučelo jako v úle a ústa byla vyprahlá, že by je ani Nil nezavlažil. Zkusila jsem si promnout oči, ale ještě to chvíli trvalo, než jsem v té slepotě konečně uviděla i něco jiného. Zvuky úlu vystřídalo cosi...jiného.
Konečně jsem se alespoň trochu sebrala a rozhlédla kolem sebe. První na co se mi povedlo zaostřit byla Iseut. Trvalo to jen pár úderů srdce, než jsem si jí prohlédla a její vizuální změny došly až do mého světlem téměř vypáleného mozku. "U všech bohů!" Vyhrkla jsem a přes veškerou námahu se dostala až k ní. Nohy mě stále moc neposlouchaly a tak jsem to vzala po kolenou. Jakmile jsem se ocitla u ní, došlo mi - co mam sakra vlastně dělat? Kurz první pomoci jsem nikdy neabsolvovala a pochybuji, že by mi tu k něčemu byl a sama o sobě jsem žádnou léčivou schopnost neměla. Možná na něco malého, ale tohle?! "Co se stalo?!" vyhrkla jsem na ní, ale vzápětí si to rozmyslela. "Nene...nic neříkej...šetři síly." Co to kecám? Moc filmů Ma'at...moc filmů. Rozhlédla jsem se po tom neznámém místě. Ani jsem nevěděla kde jsme a byla jsem tu se zraněným andělem. A to ten den dneska začal tak normálně. Pak promluvila. S jejími slovy mi to došlo. Jak jsem si mohla nevšimnou?! "J-jak jako...pryč?" vysoukala jsem ze sebe, ale v hloubi duše jsem cítila, že odpověď snad ani znát nechci. Sedla jsem si na paty a hleděla na ní jako na snový přelud. Byla jsem uprostřed...čehosi, za zadkem anděly, na krku jiného zraněného v místě, za jehož reálnost bych ruku do ohně rozhodně nedala a jediný spojenec, kterému jsem opravdu věřila byl...pryč? Tohle potřebovalo čas, ale já ho neměla. Musela jsem dokázat, proč jsem bohyně a né obyčejná hysterka. "Fajn..." štěkla jsem tak nějak do éteru, abych alespoň trochu uvolnila negativní pocity, které se mě zmocňovali. Zvedla jsem ukazováček a zhluboka se nadechla. "Řekni mi, kde jsme, jak Ti mam pomoct, pak, až budeme v bezpečí a..." sjela jsem jí pohledem "...méně zničené, řekneš mi zbytek." Vím...asi bych měla na víc. Ale to by mi šlo lépe na vlastním písečku.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.16492605209351 sekund

na začátek stránky