Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Grál bohů
Družina
| |||
 | Tolik k veřejným postům, co? :D - Loki - Vzácná chvíle klidu a lásky. Souznění duší. Samozřejmě mě sžíral strach a touha najít Váliho a zjistit, jestli přeci jen není možná na živu nějakým zázrakem i Nárvi, ale již jsme se domluvili a nehodlám to měnit. Ráno moudřejší večera. Jeho polibek a láskyplná slova mě přimějí starosti na chvíli odložit stranou, nenervovat se jimi a plně se oddat těm okamžikům nás dvou ve společném objetí. Tedy do chvíle než mě s naprostou jistotou, že svolím, vezme do náruče a odnese do ložnice. Jistě, že neprotestuji. "Někdo ti tu opravdu musel chybět." Zašeptám mu do ucha se smíchem na rtech, než mě položí do kožešin. Je to jako na Asgardu, ba dokonce možná lepší, neb tady se jen těžko mohu bát, že se za dveřmi objeví Všeotec nebo Thór, aby mého muže odvedli na nějakou výpravu. "Ukaž mi jak moc." Vyzvu jej šeptem s dalším polibkem a pohladím ho po hrudi, rozepínajíc při tom knoflíky košile. V některých chvílích si říkám, zda opravdu toužím po obnovení Asgardu. A i kdybychom jej obnovili po svém, jaké by to pak bylo? Svět smrtelníků má něco do sebe, ale pravda, neustále myslet na to, že se včas musím přestěhovat nebo zmizet, změnit podobu, přetrhat přátelství a začít znovu. Ne. Tohle je opravdu věc, kterou nemám ráda a v tom má království bohů jasně navrch. | ||
| |||
 | Láska, s níž prohrávám jen své srdce ~Sigyn~
Zasmál jsem se. Ano, Thór jako doktor. Pobavilo mě to také, ale lidská fantazie nezná mezí. Bůh se mohl cítit polichocen nebo vzteky házet blesky. Nedivil jsem se potom řeckým bohům, kteří trestali smrtelníky kvůli každé prkotině. My nanejvýš tropili vtípky mezi sebou. Nebo jsem to byl hlavně já. Nudil jsem se. Chtěl jsem, aby se něco dělo, měnilo se, bylo stále v nějakém ruchu. Ostatní za tím viděli jenom podlost. No, možná tam trošičku byla. Dobře, byla jsem podlý a bavilo mě to.
Tuhle ženu jsem si nezasloužil. Jak neustále za mnou stála, chránila mě a viděla ve mně někoho, kým jsem byl doopravdy. Byla to ona i naše děti, které mne na nějakou dobu usmířili. Tedy až do doby, než se stala ta věc s Baldrem, ale minulost zůstane minulostí a nemůžu ji nijak změnit. Raději jsem žil přítomností. Staletí, která jsem strávil převlečen za smrtelníka, mě naučila jediné. Dívat se pouze vpřed, jinak by vás život velmi rychle otrávil a stačilo by pouze lusknutí a byli byste pryč. Už jednou jsem měl na mále. Nebylo to příjemné.
„Jsi dokonalá, lásko,“ prohrábl jsem její zlatavé vlasy a políbil ji na čelo. Vždycky voněla po květinách. Miloval jsem to. „Co po zbytek noci?“ usměju se trošičku rošťácky. „Jako bohové spát nemusíme,“ aniž bych čekal na odpověď, postavil jsem se, vzal ji do náruče, byla překvapivě lehká, a zamířil do ložnice s prostornou postelí. Jako všude v bytě vše bylo v norském stylu. Položil jsem ji jemně do měkkých kožešin a dlouze políbil. „Miluji tě.“ | ||
| |||
 | Pomocník Igor, vždyť je to jasné ~Artí~ Měl bych se poplácat, že si umím vybrat. Artemis to vážně sekne. Nikdy jsem si toho nevšiml, abych pravdu přiznal, nikdy jsem nad ní jako nad ženou nepřemýšlel. Nekoukejte na mně tak. Byla to ženská bojovnice a bojovala za své práva a tak. Choval jsem se k ní jako k chlapovi. Tehdá jsem byl tak nějak hloupý a tak vůbec. Má nejoblíbenější výmluva. Navíc hodlám nyní tvrdit, že tomu je jinak. Zmoudřel jsem. Když k vám dojde na návštěvu smrt, nikdy to není příjemná návštěva. Ani teď to nebylo a to jsem si od ní vypůjčil služebníčka. Nějak to se mnou však zamávalo než obvykle a navíc přišel pouze jeden. Co se to sakra děje? Divil jsem se, když jsem se musel na chvíli přidržet stolu, kde se právě probouzela mrtvola k životu. Takže jsem byl tak nějak mimo, abych hned zareagoval a oblékl našeho pomocníka. "Oh, promiň." Nic lepšího jsem nenašel, než ten bílý plášť, který jsem s pracně ukradl. Přehodil jsem ho přes toho-co-z-mrtvých-vstal a chvíli uvažoval nad tím, že by si možná zasloužil i nějaké jméno. "To je prosím, Igor." Představil jsem Igora Artemis a udělal bych to naopak, kdyby ta bytost měla mozek. Mám pocit, že ten už je dávno kdo ví kde. Stále se mi nelíbilo, že mi je nějak divně. Neznamenalo to nic dobrého. Skousl jsem si ret. Nevím jestli na to mám upozorňovat svou krásku nebo to nechat být. Třeba to je přechodné... a třeba ne. Podal jsem Igorovi zbraň v podobě nůžek. Nic lepšího jsem pro něj nenašel. "Vzhůru zachránit Vatikán." Možná to neznělo tak dobře, jak bych chtěl. Nedivte se mi. Není mi zrovna dvakrát nejlépe. | ||
| |||
 | Zombie? ~Áres~
Áreovo obětí mě přinutilo se na něj na chvíli přitisknout a spokojeně zamručet. Vidět mě tak jiní bohové z našeho panteonu, tak nevěřícně kroutí hlavou. Kde byla tak Artemis, která nesnášela přítomnost muže? Stačilo, aby promluvili, a už jsem vztekle syčela, že nepřímo podceňují ženy. A nyní jsem se nechávala jedním objímat a dokonce tím nejvíce mužským = Áreem.
Zavrtěla jsem nechápavě hlavou, proč zrovna bílý plášť, ale jeho boj. Já jsem mezitím pokračovala ve vyzbrojování a musela jsem nějak přizpůsobit, protože ve skoro odhalujícím oblečení jsem vypadala… divně. Nebyla jsem zvyklá takhle bojovat. Stačilo jedno lusknutí a mé obyčejné oblečení smrtelníků se za miniaturních jiskřiček proměnilo v koženou lehkou zbroj. Skalpely jsem nyní měla ve vaku na dýky po obou stranách boků, těžkopádné kleště byly připevněné k dvojitému opasku. Jak kouzlo skončilo, upravila jsem si nátepníky.
Pokud byl Áres fascinován mnou, já se otřásla při jeho vyvolávání mrtvých. Cítila jsem najednou lepkavou lísavost smrti, která se po pitevně rozšířila jako mor. Ruce jsem si dala kolem pasu, a kdybych byla malá vystrašená holka, couvla bych do rohu a schovala se ve stínu.
Jako PJ: Tvůj hod po přičtení bonusu: 49%
Sám jsi cítil, jako ti kolem prstů probíhá samotná smrt. Jako by ses natahoval do nejhlubších útrob Tartaru a chtěl vytáhnout samotného Krona. Mrtvola na nejbližším stole se pohnula. Chrčivý zvuk vycházejících z jejich úst procházející dávno ztrouchnivělými hlasivkami, dával znát, že ON ŽIJE! Zombie přehodila nohy přes hranu stolu a modravý plášť sjel z jejího těla. Dívat se na mrtvolu s pokročilými známkami zatuchlosti přiměla Artemis se otočit, protože jí zrovna nelákalo se dívat na povislé mužské přirození, které by nezvedl ani jeřáb.
Probudila se jen jedna. Na to, jak ses začínal cítit mizerně, to šlo.
„Můžeš to nějak… obléct?“ zakňučela Artemis stále se soustředící na špičky svých bot otočená k tobě zády. | ||
