„Tsech.“ Odfrkla jsem si, načež jsem ucítila Dri´thovo plesknutí po zadku. „Říká někdo, kdo musel skákat až po holce.“ Zaškaredila jsem se jeho směrem, ale v dobrém mínění. Ocásek mi za zády mírně zaškubal a tváře jsem měla celé narůžovělé. Ještě, že byl ten provokatér přede mnou…

Musela jsem se na chviličku zastavit a nadechnout, abych se uklidnila a začala se soustředit na to, co bylo nyní důležité. Zvláště před tou římsou… Tu Dri´thovu rošťárnu jsem mu chtěla vrátit! Ale teď bych na to myslet neměla… Kdosi mě předběhl. Nechala jsem ho. Bude dobré, když teď Dri´tha na pár okamžiků neuvidím…

Postup po římse byl pomalý. Sem tam to podkluzovalo a jeden se musel pevně držet, aby nezahučel… kam to nevím, ale nahoru jen tak nepoletíme a dole nás najdou vždycky… pokud nás po cestě něco nesežere… Už teď jsme byli pořádně vysoko. Vítr byl neklidný a jeho poryvy nečekané. Po nějaké době jsme se dopracovali ke skalnaté stěně.

Chvíli jsem tam jen stála a zírala vzhůru. Na staršího lovce, který nám dělal průvodce. Kam pokládá nohy, kam směřuje… Z přemítání nad tím, kam a jak směřovat, co dělat a nedělat mě vytrhl až Dri´thův hlas. S překvapením jsem zjistila, že už byl pěkně vysoko!! Nicméně i tak jsem chvíli ještě sledovala kroky našeho vedoucího a snažila se odhadnout, jaký efekt na jeho tělo má vítr a jak působí na ostatní. Po všech mých dedukcích a pozorování jsem se rychle vrhla vpřed. Některé své bratry a sestry jsem předběhla. Sledovat pozorně průvodce a hodnotit povrch a situaci není nikdy na škodu… ale i tak se nedá díky tomu předejít úplně všem nesnázím, které kamenná stěna poskytuje. Krom toho už jsem se radši neodvažovala dívat dolů. Tušila jsem, že by to mohla být smrtelná chyba!

Srdce mi bilo jako splašené, když se mé tělo prodíralo při skoku mezi lupeny. Pomalu jsem se dostala do fáze, kdy se můj skok měl zlomit v dopad, případně pád, ale to jsem již pod nohama ucítila zem. Překvapeně jsem se překulila a dříve, než jsem stihla vydat ze sebe hlásku, již mě náš průvodce upozorňoval, abych byla potichu. Chvíli jsem se udiveně rozhlédla po plošině, kde jsme se nacházeli. Nezdálo se mi, že jsem letěla tak daleko a při pohledu k lupenům mi i došlo, že pro úspěšné překonání této překážky stačil i mnohem menší skok.

Když jsem uslyšela Dri´thův pokřik, jen tak tak jsem uskočila ke straně, než se kolem mě prohnalo jeho tělo, div mě nesmetlo. A když se i stejně jako já rozkoukal, kulišácky jsem se na něj pousmála, načež jsme po straně čekali, jací další odvážlivci se k nám přidají.

Nakonec se náš starší bratr vydal na cestu a nám nezbylo nic jiného, než se vydat za ním. Konečně promluvil. S tlumeným zahihňáním jsem do Dri´tha strčila loktem a švihla mu po lýtku ocasem. Pokračovali jsme!! Měla jsem z toho ohromnou radost, i když jsem stále věděla, že je zatím předčasná… „Nicméně je alespoň dobrým katalyzátorem, ne?“ Pousmála jsem se na našeho vedoucího, než jsme se dále vydali v jeho šlépějích.

Bylo povzbudivé vidět Dri´tha se usmívat. Skoro působil, jako by vše byla pro něj jen procházka mezi poli rozkvetlých Latií, což ovšem nebyla pravda, o čemž svědčily jeho vyostřené slechy napůl přiklopené k temeni. A u jeho dalších slov jsem se začala dokonce červenat. Jen Eywa mohla tušit, proč tomu tak bylo. „Můžeš to pak zkusit.“ Prskla jsem naoko pobouřeně a se smíchem vyskočila o větev výše, abych mohla pokračovat ve stíhání svého staršího bratra, jež nás vedl. Popravdě veškerý stres ze mě v tu dobu spadl. Dokonce jsem byla ochotná i přiznat, že jsem si to přes veškerou námahu užívala, alespoň do doby, než jsme dohnali našeho průvodce. Když se mi objevil před obličejem, má tvář opět zvážněla. To, že na nás čekal, mělo pravděpodobně opodstatnělý důvod… Můj ocas začal sebou mírně poškubávat a jen těžce se mi ho dařilo krotit. Jediné mé štěstí je, že se pohyboval jen v malých smyčkách za mýma nohama, takže snad tolik zájmu mezi ostatními nevzbudí.

Nahoru se nás dostalo opravdu málo. Většina nakonec opět byli muži a dívky jsme tu byly snad jen dvě? Ani jsem nedokázala uvažovat, kam naše cesta dál povede. Na úplné špici stromu jsme nebyli, ale zastavili jsme zde, muselo to mít svůj důvod!! Ale je pravda, že ač už jsem si představovala jakýkoliv důvod, skok do mlhy mezi listy jsem vážně nečekala. Když nás starší bratr skočil do neznáma, jen jsem šokovaně vyvalila svá obrovská kukadla a špicovala ušiska. To, že jsem nic neslyšela, uvedlo můj ocas do vehementních pohybů, které už se tak dobře zamaskovat nedaly. Bála jsem se? Ne, to bych neřekla. Byla jsem neklidná a rozhodně jsem neměla ráda neznámo. Plašil mě fakt, že není nic slyšet, ale…přece by se nenechal náš průvodce jen tak zabít skokem někam…

Druhá dívka na tom byla trošku hůře. Poděšeně syčela a chvíli to vypadalo, že se jak divoká kočka vrhne ke kmeni stromu, na kterém jsme stáli a nehne se od něj ani na píd. Sama bych možná reagovala také více vehementněji, kdyby mě neuklidnovalo vědomí, že je u mě Dri´th. Ten mě nejenom svou přítomností uklidnoval, ale zároveň mě neúmyslně pobízel, abych začala jak za našich dětských let s ním opět soupeřit. „Snad se nebojíš, bábovko!“ Houkla jsem, když jsem kolem něj proběhla s jasným úmyslem skočit. Srdce mi bušilo jako splašené. Doufala jsem, že jestliže už se blbě odrazím, že pode mnou bude dostatečné množství velkých lupenů, které zbrzdí můj pád.