Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Avatar: Tajemství Pandory

Příspěvků: 176


Hraje se Denně dle časových možností PJe  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ani´ka je onlineAni´ka
 Postava Zi´arthe je offline, naposledy online byla 29. září 2020 16:07Zi´arthe
 
Zi´arthe - 30. září 2018 13:17
avatar8175.jpg

DEN LOVCE


„Je rychlejší, než by si jeden myslel.“ Zasupěla jsem s kyselým úsměvem směrem k Dri´thovi, zatímco jsme stoupali vzhůru a na našeho průvodce zkouškou jen stěží viděli. Chtěla jsem trošku uvolnit tu napjatou atmosféru. Minimálně já byla napjatá. Nechtěla jsem selhat a zvuky, jak někteří kloužou po listech směrem k zemi, jejich vzdálené klení a vlastní tvrdé nároky na mě samotnou mě silně znervózňovaly. Ne, srdce jsem měla pevné a odhodlané. Ruce se mi prozatím nechvěly, ale i kdyby ano, neustoupila bych. Nevzdala bych se. To, že se má mysl točila v kruzích, tak to bylo něco jiného.

Po dalších deseti minutách jsme s Dri´them konečně stáli na jedné silné větvi, kde jsme chviličku vydýchávali dosavadní výstup. Ocas mi nervózně poškubával, když jsem viděla, kolik toho nad námi ještě zbývá ke zdolání. Chvatně jsem pohlédla k zemi a poprvé se mě po době stoupání, ujala jakási hrdost. „Dri´th, tentokrát jsme překonali náš rekord z minula.“ Zasmála jsem se s úlevou. Ne, nemělo smysl se stresovat. „Pojďme…pojďme se bavit.“ Špitla jsem tiše. Byla to vzpomínka. Vzpomínka na naše dětství a Dri´thova minulá slova. Dříve jsme bývali poměrně marní v lezení…hah…tak jako každý. Ale já to jen těžko snášela. To Dri´th mě přiměl na věci běžného života hledět jinak… jako na zábavu. Proč jsem si to uvědomila až teď? Měli bychom se bavit! Tuto zkoušku úspěšně složit můžeme jen jednou!

Když mě začal Dri´th pobízet, již jsem se usmívala, tak jako dřív. Vlastně, smála jsem se poměrně nahlas. Vždyť…jsme to pořád my, naše stará já, jen ve starších tělech. „Hmm…“ zamručela jsem souhlasně. „To nehrozí, ale beztak by to byla zábava.“ Houkla jsem jeho směrem, než jsem se rozeběhla po větvi, odrazila se od kmene a vyhoupla se na větev nad námi a začala dále šplhat snad s ještě větším elánem. Tentokrát jsem se usmívala a… užívala si společnost Dri´tha, ve které jsem stoupala vzhůru.

 
Ani´ka - 16. září 2018 08:57
na´vi18506.png

Klan Kxaylu - Sezení s náčelníkem


„ Kolik nebešťanů tam přijde? Je to nebezpečné.“
Zamračila jsem se. Jsem nedůvěřivá, já vím, zvláště teď, po tom co se dozvídám tady. Přesto tam chci jít. Chci vědět, co se děje i od nich, ale nevěřím, že budou mluvit pravdu.
„ Někdo by přeci jen měl zůstat v dosahu, kdyby se to jednání zvrtlo. Nemusí chodit přímo na Mýtinu vod, ale někde… v okolí by přeci jen někdo být měl. I kdyby to měl být jen někdo, kdo nás bude pozorovat a pak podá zprávu o tom, jak to dopadlo, kdyby to dopadlo špatně.“
Jakmile náčelník vstal, zvedla jsem se na nohy také.
„ Udělám všechno pro to, abych Alexe přivedla domů.“
Zajímalo by mne, jestli o tom otec ví, že se mám účastnit jednání s lidmi a ještě za takové situace. Poslal by mě sem, kdyby to věděl? Jsem jeho jediné dítě, nástupce, a on se o mě vždycky tak bál… Ale jsem tu a je mou povinností pomoct. Ačkoliv spíše je to mou vůlí, protože já povinnosti zásadně neplním.
 
Eywa - 14. září 2018 08:24
eywa1206.jpg
Klan Kxaylu - Sezení s náčelníkem
Ani´ka

"Hmmm předpokládám, že mezi podobnou skupinu patřil i Alex. I když....kdo ví, on o tom nerad mluví."
Vysvětlil náčelník trošku ustaraně ale pak se jeho výraz trochu projasnil.
"Je dobré, že s nimi máš také zkušenosti, ale buďte opatrní. Nebešťané jsou nevyzpytatelní a nemusí chtít naslouchat."
Náčelník se pomalu dlouze nadechl.
"Neměj obavy vyšlu posla se zprávou k tvému klanu, aby je varoval. Budeme připraveni."
Pak Na´vi pomalu vstal a napřímil se do své plné výšky, která tu tvou ještě o nějaký ten kousek převyšovala.
"Setkání má proběhnout zítra v jungli na neutrálním místě, kterému říkáme Mýtina vod. Všude to tam čvachtá a
zdejší mechy mají léčivé účiny, když se z nich udělají masti. Obávám se však, aby neutralitu Nebešťané dodrželi. Buďte opatrní. Bohužel budete muset jít sami, větší doprovod k jednání nedovolili."

Dodal ještě náčelník.


Klan Omatikaya - Den lovce
Zi´arthe

A tak jste začali lézt. Váš průvodce byl již vysoko nad vámi a dál stoupal. Beze stranu, bez jakéhokoli náznaku nejistoty. U vás to bylo o poznání jiné. Dri´th stoupal a držel s tebou tempo. Pohyboval se obezřetně a dobře. Jeho paže byly silné a mysl soustředěná, stejně, jako ta tvá, ale nedalo se to říci o všech. Již asi po deseti minutách lezení, jsi slyšela, jak někdo kleje a klouže dolů po velkých listech. Pár kandidátů to vzdalo, přece jen tuto zkoušku skládají Na´vi v různém věkovém rozmezí a ne všichni jsou připraveni. Ani úmrtí nejsou výjimkou.
Po dalších deseti minutách jste si mohli s Dri´them trošku vydechnout na jedné silné větvi, na kterou by se vešli i tři Na´vi v leže vedle sebe.
Když jste pohlédli nahoru bylo to ještě vysoko.
"No tak vzhůru do toho Zi a nepřišlápni si ocas."
Zašklebil se na tebe a po pár dlouhých skocích se odrazil chytil větve nad sebou.
"Zaberte, jste horší, než smrtelně raněný Palulukan!"
Houkl na vás odněkud z výšin váš průvodce.


Základna Hell´s Gate
Monica

"Jasně určitě se potkáme, tenhle komplex není zase tak velký."
Zasmál se Ben, než zmizel ze svého pokoje za svými povinnostmi. Další kousek záznamů odhaloval způsoby, jakým Na´vi žili ve svých stromových vesnicích. Bylo tam toho ke koukání ještě spousta, ale na druhou stranu hrozně to unavovalo oči.
Když jsi za sebou zabouchla dveře a vyrazila hledat svůj pokoj nebylo to tak strašné, jak by mohlo být docela sis pamatovala cestu a jen s občasnou špatnou odbočkou jsi dorazila ke svému pokoji. Když jsi vešla byly ostatní postele prázdné.
Opět ses začetla do toho obludného manuálu. Tentokrát to bylo trošku lepší, byla jsi z nějakého důvodu více soustředěná a začala sis procházet alespoň základní důležité principy fungování oněch komor. Dostávala se k vysvětlivkám, co které tlačítko, nebo světýlko znamená a tak dál.
Po nějaké době četby ses rozhodla najít zde sportovní halu. Bylo pravděpodobné, že tu bude. Dokonce i na mapě komplexu jsi jí našla a pak už se stačilo držet zelené čáry u zdi a do deseti minut jsi byla v obrovské hale, kde byly vymezené prostory, pro rugby, box, volejbal a pár dalších sportů. Vybavené to tu bylo slušně, lidí zde bylo již méně. Ale víceméně to asi splňovalo tvé představy až na to, že tenis se tu asi opravdu nehraje.
 
Monica Reed - 25. srpna 2018 15:15
annie6442.jpg
Základna Hell´s Gate
Překvapí mně že Ben ví o čem mluvím případně nenasadí ten překvapený výraz jako u ostatních když o tom mluvím.
"Ano to chápu."odpovím potom.Všichni ví o čem zde jde hlavně po všem tom času a penězích a úsilí a penězích a který mají přinést další peníze dokud tuhle planetu nevyprázdníme jako klystýrem.
No dobrá ne všichni si to myslí,někteří jsou plní optimismu a ideálů že se zde děje i něco co posouvá lidské poznání vesmíru dál.
"Dobrá můžeme se potom opět někdy sejít?Byla bych ráda."usměji se potom na Bena a když potom odejde tak si chvíli ještě prohlížím záznamy než nakonec zaklapnu notebook a vydám se na strastiplnou cestu do svého pokoje.Podaří se mi však najít svůj pokoj v rekordním čase (tedy aspoň mám ten pocit) a když dovnitř nakouknu napadne mně co zde asi budu dělat.
Já vím je to můj první den a já čekala že se věci objeví později přece jen ... ne to není dobře pokud budu plout s proudem bez plánů a bez cílů nikdo si mně nikdy nevšimne.Takže postav se svým strachům.
Podívám se na manuál který leží na stole rozhodnu se k tomu přistupovat postupně a nejdřív něco najít na první (nebo aspoň na druhý) pokus.A rozhodnu se najít nějakou sportovní halu kde se hraje třeba tenis případně jiný druh sportu.
 
Zi´arthe - 25. srpna 2018 11:58
avatar8175.jpg

DEN LOVCE


Zatracený mezek, vždy musel mít poslední slovo.

Pálily mě jízlivé myšlenky, zatímco jsem mu na protest zašvihala podrážděně ocasem. Ne, že bych se hněvala nějak moc nebo dlouho. Věděla jsem, že má o mě obavy. Většinou každý má o nové lovce obavy. Aby ne, když neúspěch tohoto ceremoniálu znamenal jistou smrt. Dlouze jsem si povzdechla, když jsem se vzdalovala od matky, zatímco jsem již uhlodávala ze svého šťavnatého plodu. To já bych se měla bát o něj. Bručela jsem, ale… já se o něj nedokázala bát. Byla jsem si totiž sebou i jím až příliš jistá.

Toto vědomí na mé tváři vyvolalo pobavený úsměv. Spokojeně jsem si otřela pusu od ovocné šťávy a dál pokračovala na místo určení. Hnedle jsem si všimla zubícího se Drí´tha a zamířila za ním. “Hlavně se nenech zabít.“ Pronesla jsem tiše k němu při opětovném shledání a šťouchla ho loktem do žeber. Jasně, že jsem mu jeho předešlou poznámku nechtěla nechat zadarmo. “Ikran nebude tak jemný jako můj loket.“ Zasmála jsem se a provokativně na něj vyplázla svůj jazyk, ale… to už předstoupil jeden ze starších lovců a my mladí rázem utichli a zanechali pošťuchování.

Rázem se ovzduší zcela změnilo, až k neuvěření. Zprvu jsme si tropili žertíky z blízkých přátel a vesele diskutovali, nyní mezi námi všemi stoupala nervozita a napětí. Každý byl svým způsobem vystrašený, ale zároveň až příliš hrdý, aby to byl ochotný před druhými přiznat. Naše sluchy se pnuly k slovům staršího a možná doufaly… bůhví co.

I já jsem se obávala, přece jen tím, že bych selhala, bych nejen zahanbila matku, ale především otcovu památku a to jsem nechtěla! Po očku jsem koukla po Drí´thovi. Jeho tvář byla nyní také vážná a napjatá. Hádala jsem, že vypadám stejně. Jen jsem doufala, že jsem byla dost silná na to, aby se v mých očích nezračily pocity, které mě naplňovaly. Byla jsem lovec!! Ne, musela jsem se stát lovcem!!!

Nakonec jsme vyrazili a „pronásledovali“ našeho staršího bratra. V tichosti. Jen šustění listů a rupání drobných větviček bylo slyšet. Prostě obyčejné zvuky lesa. Každý tonul ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách. Ve vlastních důvodech, proč se stával dotyčný lovcem. I já byla myšlenkami u svého otce a představovala si, jak na mě shlíží spolu s Eiwou.

A zatímco má mysl trávila čas s mrtvým, fyzicky jsem se držela vedle svého přítele z dětství. Následovala jsem ho a poskakovala v jeho šlépějích. Nakonec jsme zastavili u velkého rozložitého stromu. Bylo načase začít stoupat vzhůru. Mlčky jsem obdivovala obratnost a zručnost staršího bratra, který rychle mizel ve výškách a sama jsem se zařadila vedle Drí´tha, abychom byli mezi prvními, co ho doženou, ale nešlo nám to tak lehce, i když jsme celý život strávili v tomto prostředí… stále ještě máme před sebou dlouhou cestu. Stále ještě máme spoustu věcí, co bychom se mohli naučit… Ale tyto myšlenky nyní nic neznamenaly. Úkol byl jasný, dostat se na vrchol za naším starším bratrem, a tak jsme všichni přijali tuto výzvu s odhodlaným srdcem.[/justify]
 
Ani´ka - 16. srpna 2018 12:01
na´vi18506.png

Sezení s náčelníkem klanu Kxaylu


„ Nemůžeme udělat nic víc než to zkusit. Skoro žádná z těch možností není ideální, ale budeme doufat, že to dopadne jak nejlépe může.“
Nadechla jsem se a vydechla.
Otče, copak si to na mě zase ušil? Víš o tom všem? Takhle se mě snažíš přinutit k poslušnosti?
Mírně jsem se zamračila a na krátko odvrátila svou tvář v zamyšlení.
Ohrozí to i můj kmen. Jsou moc blízko, já vím. Také jsem byla první z našeho kmene, kdo je viděl. Kdo se s nimi setkal.
„ Znám je. Měla jsem s nimi několik kontaktů. Jsou zvláštní. Ti, co jsou na našem území ... jsou to… oni tomu říkají … Vědci…“
[/b]Zadívala jsem se k východu z obydlí náčelníka. Alex tam někde musel asi čekat. Nebo kdo ví, co vlastně teď dělal.
„ Udělám, co budu moci. Ale měl byste upozornit i můj kmen, že hrozí tak velké nebezpečí. Zvláště, když máme na svém území jeden z jejich domů.“
Zamračím se.
Otec tu měl být taky. Na druhou stranu… asi chápu, proč mě sem poslal samotnou. Kdyby sem přijel, musel by mi přikazovat, co mám dělat a mě by to bylo proti srsti. Takhle mě žádají o pomoc a já jim vyhovím už jen z toho důvodu, že k nim mám jinou úctu než k otci.
„ Kdy jednání s nebešťany proběhne? A kde? Můj Ikram zůstal doma, protože má společnice…“
Zasekla jsem se. Kousla jsem se do rtu a stáhla uši k sobě. Byla pryč, rozcupovaná na kousíčky. Zachvěla jsem se. Jak může chtít, abych se postarala o Alexe, když jsem se nebyla schopná postarat ani o ní.
 
Eywa - 08. srpna 2018 20:17
eywa1206.jpg
Klan Kxaylu - Sezení s náčelníkem
Ani´ka

"Ano to máš pravdu chtějí se jej zmocnit, avšak otevřený konflikt si nemůžeme dovolit a Alex věří, že existuje pár těch, kteří jeho postoj pochopí a pomohou nám z této situace."
Odpověděl náčelník klidně a prostě.
"Alex je součástí klanu Kxaylu je naším druhem, nebudeme v žádné věci jednat proti jeho vůli. Avšak v tomto ohledu se již on sám rozhodl, že chce pomoci své nové rodině. Chápu jeho pohled, to díky němu se schyluje ke konfliktu mezi námi a Nebešťany. Mrzí mne, že se vše tak, jako tak dotkne i tvého kmene."
Zachmuřil se náčelník a nakrátko pohlédl směrem ke vchodu do svého obydlí, kde někde venku postává patrně Alex.
"Pokud můžeš, pak na něj v průběhu jednání s Nebešťany dohlédli Ani´ko. Nedovol, aby udělal mladickou nerozvážnost. A doveď jej zpátky domů."
Kývl na tebe náčelník s vírou a prosbou v očích.
"My se mezitím pokusíme zajistit případné spojence, kdyby jednání přece jen nevyšla."
Ubezpečil tě náčelník, že počítá s každou možnou verzí a hodlá na ní být připraven.


Klan Omatikaya - Den lovce
Zi´arthe

Drí´th se mírně ušklíbl a při odchodu se ohlédl přes rameno.
"Být připraven neznamená složit zkoušku."
V jeho hlase byl znát náznak starostí a obav, zmizel však tak náhle, jako přišel a ty ses musela trošku ve spěchu připravit na svůj dnešní velký den. Po rozloučení s matkou, která se za tebou ještě chvíli dívala, jak mizíš dolů do vesnice.
Seskakovala jsi obratně a znale, přece jen si zde vyrostla.
Až u jednoho z mohutných kořenů vašeho stromu postával hlouček tvých vrstevníků, kteří dnes stejně, jako ty skládali zkoušku dospělosti. Jen co jsi k nim doběhla zahlédla jsi Drí´thův zubatý úsměv, který tě pobaveně sledoval. Krátce na to k vám přistoupil mnohem starší a zkušenější Na´vi. Byl to jeden z vašich lovců, který se mohl pyšnit tím, že přežil již mnoho nebezpečných střetů s místními obyvateli. Na´vi nezabíjí když nemusí. Na´vi zabíjí jen, aby přežil.
"Vítám vás. Doufám, že jste zde všichni....inu pokud ne, pak si budou muset opozdilci počkat na další zkoušku. Vy, co jste zde a nepohltil vás strach následujte mne."
Vyrazil s vámi Na´vi do lesa. Vedl váš hlouček mírným krokem a okolní džungle vás úplně pohltila. Vzhledem k myšlenkám, které všem vířily hlavou, jste se ani moc nestarali o uplynulý čas. Ze zamyšlení vás vytrhlo až poklepání oštěpu od dřevo.
Váš průvodce se na vás vědoucně usmál.
"A nyní tudy nahoru."
Ukázal oštěpem vzhůru do korun obrovského stromu, který se tyčil do neznáma. Sám o okamžik později začal obratně šplhat nahoru bez větších obtíží. Byl tak jistý, tak neomylný a rychlý. Každý z vás po takových zkušenostech trošku zatoužil.


Základna Hell´s Gate

Monica

"Tam, kde je absolutní tma, světlo není vidět, protože nemá od čeho se odrážet a vrhat stín....."
Pokrčil Ben rameny a s krátkým povzdechem se zadíval do prázdna.
"Je to už nějaká doba, co jsme odtamtud odletěli, ale chtěl bych vědět, jaké to tam teď je. Jestli tam vše stále funguje stejně, nebo jestli se něco změnilo. Něco šlo kupředu. Občas bych rád viděl zase svou rodinu, ale na Zemi se ještě nějaký čas asi jen tak nepodívám....neber to tak, že si stěžuji tahle mise je pro mě nesmírně důležitá a to nemluvím o tom slušném platu, který z toho je, ale celkově mě tento svět zajímá, ale víš, jak to je Domov sladký domov."
Pousmál se Ben a pak se mírně protáhl.
"No nic za chvíli mi začíná služba budu muset jít. Jen to pak zaklapni, až budeš chtít jít a zabouchni dveře, o víc se nestarej."
Instruoval tě a vzal si druhý menší služební notebook a vydal se ke dveřím svého pokoje.
 
Monica Reed - 21. července 2018 20:17
annie6442.jpg
Základna Hell´s Gate
"No já nevím i když je to možné.Všechno je relativní protože vesmír je nekonečný a světlo jediné svíčky ho bude navždy osvětlovat."
Ano Benovi se podařilo uchovat si nadšení po celou tu dobu zatímco já?Nevím,neříkám že nejsem ráda že tu jsem,ale je radost a radost.Tohle není úžasný výlet jsme na planetě s jedovatým vzduchem nepřátelskými bytostmi,masožravými rostlinami mezi kterými se vyvinul život který kupodivu nejsou predátoři.
Na´vi se možná vydali podobným směrem jako my ...
Z mých myšlenek mně vyvede až Benova otázka.Chvíli mlčím protože nevím co bych mu odpověděla a nechci mu říkat já nevím.I když mi asi nic jiného nezbude protože nevím zda by ho zajímala politika nebo drby.
Tedy kdybych drby sbírala.
"No a co chceš slyšet?"zeptám se potom s poněkud nejistým výrazem.
 
Ani´ka - 11. července 2018 13:30
na´vi18506.png

Klan Kxaylu


" Neříkal jste, že Nebešťané po Alexovi jdou?“
Naklonila jsem hlavu zamračeně. Zprávy o tom, že pokud budou potíže, postihne to v první řadě klan Omatikaya, mě vůbec nepotěšili. Koho taky ano… Otec o tom všem musel vědět, proč mi tedy nic neřekl? Proč se vždycky všechno dozvím od někoho jiného?
„ Zdá se, že spousta věcí záleží také na Alexovi. Neměl by se účastnit setkání také on?“
 
Zi´arthe - 03. července 2018 21:11
avatar8175.jpg

Den lovce


Spala jsem ve své stromové síti hlubokým spánkem, který jsem vůbec ale vůbec po dlouhé době nechtěla protrhnout vlastním probuzením. Byla jsem po dlouhé době… opět šťastná. Neuvědomila jsem si to, ale ze snu mi kanuly po tvářích slzy.

„Otče! Otče! Vítej doma.“ Křičela jsem a zubila jsem se na otce, který přibíhal ke mně s širokým úsměvem a otevřenou náručí. Byla jsem opět znovu tak maličká. Slyšela jsem, jak mě matka kárá za svůj zbrklý útěk z jejího klína, ale ten jsem moc nevnímala, jako pokaždé, když se otec k nám vracel. Ten mě mezitím zvedl ze země a vyhodil se smíchem do vzduchu. Povídal mi něco… Smál se a já se smála s ním. Brzy nás dohnala i matka a já se nacházela ve dvojím objetí, zatímco se rodiče nade mnou políbili. Jejich tváře byly lemovány zelenohnědou korunou našeho domova. Byla jsem opět tou šťastnou malou dívenkou. Pevněji jsem tatínka objala.

Probudila jsem se v pevném objetí svých vlastních paží. Přetočila jsem se na záda a již nechala rozplést síť. Mou tvář na chvíli zdobil posmutnělý úsměv, jak jsem zírala k obloze, která byla stíněná stále tou samou korunou toho samého stromu. Otec již dávno nebyl mezi námi. Už dlouho nepolíbil matčiny rty a ani mě nemůže vidět, v co jsem vyrostla. Po tváři mi stekla poslední slza, kterou jsem setřela, než jsem se posadila na svém lůžku. „Otče, já vím, že jsi s Eywou. Ale dnes měj oči jenom pro mě."Zašeptala jsem tiše svou sobeckou modlitbičku. Přece jen… dnes je den, kdy bych se měla stát lovcem, jako byl on sám. Ta představa vyvolala na mé tváři již o něco šťastnější úsměv. Vzrušeně jsem zastříhala ušima a již jsem vyskakovala na nohy a pryč z tohoto vzdušného pelechu.

Dnes nebyl ten správný čas na lenošení, ale i tak jsem za tu chvíli byla vděčná. Po dlouhé době jsem viděla znovu otce. Neslyšela jsem jeho hlas, ale…cítila jsem se, jako bychom byli opět tou plnou šťastnou rodinou. A v tento velký den? Co více si přát. Možná mi tím Eywa dávala najevo, že bych neměla opomínat na to, že je otec vždy se mnou, i když ho nemohu vidět. Když se třeba budu hodně snažit, ucítím ho ve vzduchu a jeho tichá slova či smích uslyším ve větru…Jen neztrácet naději… Já jí ale neztrácím, jen… jen jsem příliš sobecká. Ráda bych měla otce jen a jen pro sebe a pro matku. Znovu ho chci objímat a radovat se s ním. Letět vedle něj na Ikranovi a poslouchat jeho rady a učení… Zatřepala jsem hlavou. Opět jsem lítala myšlenkami u svého snu a na realitu opomínala.

„Já?! Já byla připravená už několik měsíců předem!“ ušklíbnu se na Drí´tha. „Říká někdo, kdo běžně vstává spolu s dětmi jako poslední.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a pobaveně zamávala ocasem. Znali jsme se už od dětství. Drí´th byl můj nejlepší přítel a kolikrát jsme spolu vymýšleli jednu lumpárnu za druhou… tedy až když vylezl konečně z pelechu. Byl to děsný spáč. „Uvidíme se tam... a díky.“ Mávla jsem mu a rychle odběhla s ovocem v ruce obejmout svou matku, která měla ustaraný výraz na tváři. I když se snažila usmívat. Věděly jsme obě, v čích šlépějích kráčím. A také jsme obě věděly, kam tu osobu ty kroky zavedly. „Neboj se o mě matko.“ Zašeptala jsem tiše a něžně jí objala. Ta se hnedle rychle vzpamatovala a naoko přísně se ohradila: „Já se nebojím!“ Pronesla a pohladila mě po tváři. „Ale měla bys už utíkat! Nebo zmeškáš.“ Pronesla vážně a já se jen pousmála. „Už letím.“ Zazubila jsem se na ní a rychle vyrazila. Na poslední chvíli jsem se otočila a mávla jí s ovocem v ruce na rozloučenou. Poté už jsem začala seskakovat ze stromu a u jeho kořenů jsem se konečně zakousla do ovoce, které mi Drí´th daroval. Chutnalo skvěle.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.071496963500977 sekund

na začátek stránky