Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Len Jeden

Příspěvků: 243


Hraje se Jindy | Budúca hra: nabudúce.  Vypravěč Dragon_Mage je offlineDragon_Mage
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Kurtis Fleming je offline, naposledy online byla 16. února 2020 23:47Kurtis Fleming
 Postava Jessica Lovre je offline, naposledy online byla 17. února 2020 0:51Jessica Lovre
 
Kurtis Fleming - 17. července 2015 18:05
340x24683.jpg
Cesta do nitra lesa

Jak se zdá, tak nemám moc na výběr. Do lesa musím tak jako tak jít, i když se mi do toho ale vůbec nechce. Alespoň, že ostatní jsou v pořádku. Sice je moc dobře neznám, ale široko daleko jsou jediní mojí rasy. Oni a Gabriel, i když jím si nejsem až tak docela jistý.
Nakonec se se mnou rozloučí a před očima se mi doslova rozplyne. Ještě včera bych nad tím nejspíš začal vyvádět, ale po tom co jsem se dozvěděl, a také si to vyzkoušel na vlastní kůži, mi to už moc divné nepřijde.

Jsem opět sám a navíc je přede mnou zkouška horší, než všechno co mě tu zatím potkalo. Dost dlouho váhám, než udělám konečně první krok směrem k lesu. “Počkat!“ Málem bych zapomněl, prsten. Gabriel se zmínil o tom, že s jeho pomocí můžu nastavit pevnou pozici pro přemístění a v případě nouze se sem zase přenést. Jak to říkal, otočil tohle křídlo kolem dokola? Jakmile mám tohle z krku tak se cítím o něco lépe.

Konečně se vydám kupředu, a jakmile projdu hranicí lesa, tak světla kolem mě trochu ubude, i přes to sem ale přes koruny stromů nějaké proniká.
Jdu stále vpřed, s rukou ve které držím ovoce nataženou před sebe. Uvidíme co to vlastně dokáže. Co to ještě říkal? Žluté věci jsou pro mě, modré mě chrání a červenými útočit. Hmm připadám si jako v nějaké blbé videohře. Žluté pro mě, takže asi k jídlu nebo na léčení ran.

Po několika minutách už ze mě strach opadne a daří se mi konečně trochu uklidnit. Uši mám bedlivě nastražené a snažím se vnímat jakýkoliv, byť jenom sebemenší hluk. Současně očima těkám ze strany na stranu a hledám jak cestu dál, tak cokoliv, co by mě chtělo sežrat. Po předchozích zkušenostech to v tomhle světě může být skoro cokoliv.
 
Univerzas - 14. července 2015 19:51
ico2ss9582.jpg
U lesa [Kurtis]

"Filipa vzali do pluku. Arya je v poriadku." Odpovie Gabriel na prvú otázku ešte pred tým než sa dá na odchod. "Chvíľku potrvá, kým ho nájdem. A nie, nechcem ťa zabiť, práve naopak." Odmlčí sa na moment a zapozerá sa do lesa. "Chcem aby niekto iný ťa nemohol zabiť. Teda, na rovinu, aby to mal omnoho ťažšie než teraz."
Na reakciu k ďalším Kurtisovým slovám sa nejako nemal, no prehovoril až nakoniec. "Nope, nešlo. Len si pamätaj. Žĺte veci tam vo vnútri sú pre teba. Modrými sa môžeš brániť. Červenými útoč, ale len ak bude treba." Povie pokojne s výrazným dôrazom na slovíčko len. "Ak by čo, proste krič. Však sa dohovoríme." Ukáže prstom na ucho a posledným pohľadom sa rozlúči. Pritom ako sa opäť dvíhajú jeho kútiky v úsmev sa jeho telo rozpráši v peľ a ničotu. Môžeš teda prvý krát byť svedkom toho ako to vyzerá na mieste z ktorého pri skoku mizneš aj ty sám.

Ostávaš teda stáť v tráve, opäť sám v blízkosti kríkov s zlatistými "fakľami" a pred otvorenou bránou do hustého lesa.
 
Kurtis Fleming - 18. června 2015 11:42
340x24683.jpg
Na kraji lesa

Po několika dalších “skocích“ jsem se od vojáků vzdálil na tolik, že můžu s klidem říct, že jsem je setřásl. S dovednostmi prstenu se začínám čím dál tím více a více sžívat a cítím, že mě to i trochu baví. Nebýt toho všeho zmatku kolem, tak bych si tím byl stoprocentně jistý.

Za městem už je klid, žádný ruch města, ani hlasy vojáků. To ale neznamená, že bych byl klidnější, spíš naopak. Jakmile mě kolem dokola obklopuje zeleň tak se cítím jako na jehlách. Čekám, kdy se po mě něco vrhne, ale nestane se tak. Zůstávám i přesto celou tu dobu připravený čelit čemukoliv co mě v tu chvíli napadne.
Největší nedůvěru ve mně vzbuzují keře s plody, kterým věřím snad jen to, že budou nebezpečné, proto se jim obloukem vyhnu. S mým štěstím by mi vybuchli do obličeje, hned jakmile bych se přiblížil.

Čekám na okraji lesa, jak jsme se domluvili a při tom se pořád ohlížím. V jednu chvíli směrem k městu a travnaté ploše, další okamžik pak zase k lesu. Naštěstí se Gabriel objeví dříve, než se z toho stačím zbláznit. Je to nejspíš poprvé, co jsem rád, že ho vidím.

“To je dost, běhá mi tu z toho mráz po zádech. Co ostatní? Kde jsou“ podělím se o své pocity a čekám co má v plánu. Nepochybně nic z čeho bych měl velkou radost. Zabavit? Tady?
Gabriel sebere z keře jeden z podivných plodů. Pozorně si ho prohlížím a poslouchá, co říká. S tím jak vyprávění pokračuje, ucítím ten známý pocit a je mi jasné, že všechno půjde do háje. A jak se zdá tak moje pocity se celou dobu nepletly.
Dostat se do lesa, přežít a získat zbraň. To si snad dělá srandu.
“Ty mě chceš zabít?“ řeknu narovinu, co si myslím. “Mám jít tam,“ ukáži směrem do lesa. “ aby mě to tam sežral za živa, zatím co ty se budeš snažit vyhrát nějaký blbý závod? To mi můžeš rovnou prohnat kulku hlavou.“ Z cesty do lesa nekouká nic dobrého a výsledek se mi nezdá moc uspokojivý. “Nešlo by se obejít bez toho všeho?“
 
Univerzas - 14. června 2015 22:17
ico2ss9582.jpg
Okraj lesa [Kurtis]

“Moc na výber nemáme.“ Odpovie Gabriel na tvoje slová. “Zatiaľ.“ Dodá pomerne nahlas. Od toho momentu Gabriel ale prestal komunikovať. Ty si sa už objavoval na lúke. Tráva bola vyššia. Pár čísel nad členky. Bola nádherná, sýto zelená. Jej úzke steblá ti otierali kráčajúce nohavice. Tie sa jemne chveli pri dotykoch trávy, no nešlo o nič čo by sa dalo považovať priamo za nepríjemné. Dotyky trávy prichádzali pozvoľna, nepravidelne vzhľadom na jemný vánok fúkajúc od mesta. Až teraz si môžeš na tráve všímať jemný rozdiel zelených farieb. V okruhu pár metrov má bledšiu zelenú farbu, než v miestach za týmto okruhom. Ešte k tomu okruh zmeny farby sa pohybuje s tebou a to tak, že ty si v strede.

Ako sa dostávaš bližšie k hranici lesa môžeš si všimnúť objavujúce sa krovie. Najvyššie z nich majú výšku metra a pol. Najnižšie sú tak o kolená. Vek konkrétnych krovín sa dá zrejme určiť nielen ich veľkosťou ale aj veľkými žltými plodmi. Vyzerajú ako jasne žlté gule, na pohľad mäkké mierne viac než broskyne. Tie sa nachádzajú na kríku len tam, kde má drevinu hrubšiu než zaťatú päsť človeka. Tie najväčšie mali takýchto plodov najviac 10. Ich listy sú malinké, husto obaľujúc tenšiu drevinu tak, že ju temer ani nie je vidno.

Samotná hranica lesa je ešte podivnejšia. Vyzerá ako zelená listnatá stena tvorená z stromov a krovín, no rozličných od tých v poli. Listy boli o niečo väčšie, až neprirodzene nahusto. Rastliny boli bez plodov a približne dve stopy od nich ani tráva nechcela rásť. Poodhalená čierna zem odhaľovala korene a drobné cestičky. Keby si nebol v tých záhradách povedal by si že cestičky v hline robil nejaký had, no teraz už podozrievaš aj rastliny samotné.

“Už som tu.“ Prehovorí na teba Gabriel práve v moment sledovania hlineného pásu. Aj okolo neho bola tráva v určitom okruhu bledšia. Okrem toho vyzeral rovnako ako pred nejakou dobou v krčme. “Za nejakú dobu budem musieť skúsiť ten závod. Dovtedy sa tu snáď zabavíš.“ Prehovorí opäť miere uponáhľanou rečou. Prikročí k jednému z kríkov s plodmi. Dlaňou siahne priamo na žltú guľu. Dlaň uzavrie a jeho prsty sa do nej zatlačia ako do penovej loptičky. Miernym potiahnutím vytiahne túto guľu z hrubej dreviny aj s jej chvostíkom. Celý tento plod vyzerá teda ak ako by niekto rovný banán vpichol do broskyne a obe ich namaľoval na Púpavovú žltú. Podhodí si týmto ovocím a schmatne ho za rovnú časť. Ako sa prsty dotknú „chvostu“ guľa začne vyfukovať jemný žltkavý oblak prášku podobného peľu A to do všetkých strán.
“Táto tradícia je v tomto svete uznávaná už od počiatku existencie tejto rasy. Je to udalosť, ktorou sa jedinec stáva dospelým. Ľudia tohto sveta veria, že jedine jedinec spjatý s svetom v ktorom žije je hodný v ňom žiť. Nečudo, že v to veria keď im to tá vegetácia dáva jasne najavo.“ Prehovorí Gabriel, pričom posledná veta vytvorí na jeho perách krátky úškrn.

Urobí krok v pred a vydá sa k hranici lesa. Perifériou zraku si môžeš všimnúť že tráva okolo neho teraz už nie je bledšia. Je tmavšia a žiadny okruh bledšej zelenej sa od jeho nôh už netiahne. Ako sa jeho topánka dotkne hlineného pásu pred živou pohne sa. Stena zašuští a vegetácia sa začína uhýbať. Snaží sa žltkavého prášku ani len nedotknúť. Tým vytvorí vchod do lesa. “Každý mladý Vialérčan si vezme tento plod. S ním sa dostane dnu. Musí prekonať všetko čo sa mu postaví do cesty len za pomoci umu a holých končatín. Prvou úlohou je nájsť cestu, druhou prežiť nástrahy lesa. Za to sa jedincovi les odvďačí prijatím do tohto sveta. Jeho vďakou nie je len život ale aj zbraň. Takú zbraň, ktorej ak zomrie majiteľ zomrie s ním.“ Vysvetlí Gabriel už konečne o čo mu šlo. Teda aspoň z časti. Jeho ruka sa načiahne tvojím smerom aby ti podal žlté ovocie.
“My ale Vialérčatá nie sme. Preto by nás les zbytočne zabíjal. To krídlo na tvojom prsteni. Ak ho otočíš po celom obvode ucítiš také dačo ako mravčenie. Chvíľku to trvá ale určí to tvoj stabilný bod. V prípade núdze zatlačíš krídlo a prsteň tebou skočí na miesto tohto bodu. Bojuj s tým lesom a nevzdávaj sa. Ak by bolo najhoršie skoč von a skús to znovu. Ja idem zatiaľ vyhrať ten závod. “
 
Kurtis Fleming - 10. června 2015 16:03
340x24683.jpg
Útěk po střechách

Gabriel zopakuje mojí zprávu o vojácích a připomene mi tak očividné. A to, že se odsud musím cop nejrychleji dostat pryč.
Pokud možno nepozorovaně. Hmm díky za novinku. Až pozdě si uvědomím, že jsme s Gabrilem pořád propojení a že nejspíš slyšel i to. Na druhou stranu je ale i možné, že neslyšel nic. Řešit to nijak nehodlám, místo toho odpovím na Gabrielův dotaz.

"Jo vidím, proč?"
Už při samotné otázce mě přepadne blbý pocit. Po tom čím jsem si prošel v zahradách se my myšlenka na něco zeleného líbí čím dál tím míň.
Vojáci stále slídí kolem domu, tak se rozhodnu přeskočit na jiný. Soustředím se stejně jako posledně a zcela uvolněný udělám vše stejně tak jako posledně. Opět mě přepadne podivná závrať a nevolnost, naštěstí tentokrát už jsem na to vše připraven a snáším to lépe.

Jakmile mi Gabriel řekne svůj plán, moje nálada okamžitě padne na bod mrazu. Můj pocit mě opět, bohužel, nezklamal.
Sakra. Musím se dostat k lesu, kde mám počkat na Gabriela. Další dobrý nápad.
"Počkej, to jako myslíš vážně?" Zeptám se, abych si byl jistý, že to vše chápu správně. " Mám jít do toho lesa? Viděl jsi co si tu lidi pěstují na zahrádce?" Gabriel je sice stejně jako já v tomhle světě cizinec ale něco by tu o tom vědět měl.

Provedu další skok, na další střechu, a mezi tím si dám chvilku na to, abych zpracoval všechny informace.
Nepomohlo to. Ten nápad se mi pořád zdá spatný až mě z něj mrazí.
"Tobě se to snadno řekne, ale tobě po krku pampelišky nepůjdou."

Následně udělám s pomocí prstenu ještě několik dalších skoků. Neskáču moc daleko, i když bych byl z dobrého místa schopen doskočit až k lesu. Jde mi spíš o to, abych si na to všechno zvyknul. I když se mi celý ten nápad s lesem vůbec nelíbí, tak k němu nakonec zamířím. Dovnitř lézt nemusím. Když mě nikdo neuvidí, tak to bude vše v pořádku.
 
Univerzas - 07. června 2015 13:52
ico2ss9582.jpg
Útek [Kurtis]

“Áno. Všade sú vojaci.“ Odvetí Gabriel opäť v tvojich myšlienkach. “Sú všade. Musíme ťa dostať tam, kde sa neobjavia. Vidíš les?“
Táto informácia už mierne začína smrdieť. Záhradky boli veru také aké boli. Zrovnateľné s strážnymi psami. Les potom logicky musí byť zrovnateľný s armádou. Keď tam sama nechce ísť.
“Potrebujeme ti zohnať zbraň. Najlepšie účinnú zbraň. A tie tu nájdeš v lesoch. Neboj nejde o obyčajné papeky.“
Pri poslednej vete si povšimneš zmenu tónu. Akoby sa Gabriel uchechtol a pochválil nad vlastným vtipom. Vojaci samotný stále chodia a blúdia okolo domov a záhrad. Tí, ktorý ťa prenasledovali sa dostávajú už do záhrady v ktorej je budova s „tvojou“ strechou. Je vhodné sa prikrčiť a nevyzerať moc nápadne, no nejde o náročný úkon. Na druhej strane vidíš lúku aj les. Zdanlivo tichý a mierumilovný.
“Preskákaj až ku hraniciam toho lesa. Tam počkaj, čoskoro si ťa nájdem.“
 
Kurtis Fleming - 22. května 2015 00:13
340x24683.jpg
Na střeše

Už ani nevím, jestli se mi podařilo dostat se tam, kam jsem chtěl, nebo ne. Důležité ale je to, že jsem skočil. Během vteřiny jsem se ocitl na zcela jiném místě než předtím, zahrada byla pryč a kolem mě střechy okolních domů.
O pár vteřin později se dostaví něco jako zpětný ráz při výstřelu. Zatočí se mi hlava a padnu na čtyři.
Mám pocit jako bych měl každým okamžikem začít zvracet, ale nic se nestane. Zhluboka dýchám a pomalu se začínám uklidňovat.
Pohled dozadu mi ukáže, že se mi skok podařil To šlo lépe, než jsem čekal. Věnuji prstýnku na mé ruce krátký pohled a spokojeně se usměji.

Vojáci si mého zmizení prozatím nevšimli, Dobře. raději ale zůstávám pro všechny případy pořád přikrčený. Zatím jsem v bezpečí, ale moc času nemám. Začnu se rozhlížet po okolních budovách a hledat nějaké místo, bezpečné k úkrytu. Všude kolem mě jsou vidět střechy dalších domů a samozřejmě další zahrady, které budou pravděpodobně stejně přívětivé, jako ty ve kterých jsem byl před chvílí.
V dálce si všimnu i lesa, ale ten nápad rychle zavrhnu. Pokud bude tamní zeleň stejně přátelská jako v těch zahradách, tak tam nepřežiju ani hodinu.

“Gabrieli slyšíš mě?“ zašeptám a doufám, že mě uslyší. “Kam teď? Všude jsou vojáci.“ Ze všeho nejdůležitější bude se zase dát dohromady. Jakmile budeme spolu, tak budu mít větší šanci.
Rozhlédnu se znovu kolem a svůj pohled zaměřím na nedalekou střechu. Zkusíme to ještě jednou. Soustředím se stejně jako předtím a přeskočím na jiné místo. Tentokrát si ale nestoupnu a udělám to tak jak jsem.
 
Univerzas - 17. května 2015 11:41
ico2ss9582.jpg
Útek [Kurtis]

Prechádzanie cez podráždený porast pokračuje. Citeľné útoky rastliniek zatiaľ nie sú horšie než škrabance, no na šatstve sa po ňom objavujú znateľné stopy. Miestami škrabance, či vypárané nite. Inde menšie diery alebo farebné fľaky z okvetia.
Behom po vlastných pokračuješ pokiaľ sa len dá. Posledná záhrada bola dosť veľká na to aby sa dalo kľučkovať medzi stromami a kríkmi. Nebol vôbec problém sa dostať na miesto, kde by si mal výhľad na strechu najbližšej budovy a zároveň kde nie si nikomu na očiach. A v tom si skočil.

Mierne rozbehnutie sprevádzalo podskočenie. Na zlomok sekundy sa ti zdá akoby sa všetko v oblasti periférneho videnia zvlnilo. V druhom zlomku sekundy ťa zasiahne pocit prázdnoty. Fyzickej. Akoby si bol len dutou bábikou. Vtedy prišlo tvoje žmurknutie a s ním ďalšia sada podivných pocitov. Nič čo by si zažil pred tým. Cítil si len srdce a obsah hlavy. Následne sa z týchto dvoch bodov začala rozpínať vlnivý pocit do všetkých smerov až pokým nevyplnil celé tvoje telo.
Vtedy žmurknutie skončilo a tvoje nohy pocítili dopad na našikmelú strechu budovy pritom ako sa na tebe usadilo rozviate oblečenie. Bol si to ty, taký ako pred momentom no na mieste kde si sa pozeral. Stále vyrovnávajúci sa zo zmesi rýchlych neznámych pocitov si mohol vidieť blízke okolie ako na dlani. No mierne rozhodenú rovnováhu sa dalo zakrátko nabrať späť.

Vojaci, ktorý sa snažili za tebou bežať cez záhrady ešte nestihli vkročiť na pozemok, z ktorého si skákal. Za prírodným vysokým oplotením vzadu si ale videl blížiacu sa skupinu vojakov. Tá sa snažila skôr obklopiť túto štvrť aby si nemohol nikam utiecť. Nikto z nich ťa ale nespozoroval na streche. Zatiaľ.

Okrem toho sa si z toto miesta darí vidieť priestranstvá iných záhrad, ktoré sú už obklopené vysokým živým plotom. Strechy budov, ktoré sú blížšie ale aj v diaľke, u niektorých vidíš aj do vnútra do okien.

Ak sa otočíš na druhú stranu môžeš vidieť niekoľko podobných domov s veľkými záhradami, za ktorými je rozľahlé pole a začínajúci redší pahorkový les.
 
Kurtis Fleming - 16. května 2015 16:00
340x24683.jpg
Na útěku

Cesta přes zahrádky se za chvíli ukáže, jako ne zrovna nejlepší nápad. Rostliny, které tam rostou, jsou totiž poněkud agresivnější než ty ze země. Koušou, štípou a bodají mě při každé příležitosti, která se jim naskytne. Neunikám tedy jen před vojáky, ale navíc se musím vyhýbat i té živé zelenině. Na druhou stranu nejsem jediný, který je tu vetřelcem.

Na informace o prstenu se mi zakrátko dostane i odpověď. Gabriel mi prozradí, že je to přemisťovací zařízení. Tahle zpráva mě nesmírně potěší, i když se o tom všem mohl zmínit už včera.
Rychle zajedu třesoucí se rukou do kapsy a vytáhnu onen prsten. Pak si ho nasadím, což kvůli tomu, že utíkám, není moc snadné. Teď už jenom zbývá zmizet.
Jak to Gabriel říkal? Soustředit se představit si skok na dané místo?

Vše je tedy jasné, přesto ale hned neskočím. Vojáci jsou mi sice v patách, ale hodlám ještě chvilku vydržet. Zeleň kolem mě se každým okamžikem zvětšuje a za krátko už nebudu moci utéct. To ale oni také ne.
Počkám si než dovedu vojáky dost hluboko do jedné ze zahrad a pokud možno tak aby mě moc neviděli. Potom použiji prsten. Rozhlédnu se rychle kolem mě a zaměřím se na nějaké místo, prostranství nebo střechu. To je ono. Zaměřím na to místo svůj pohled a soustředím se. Hlavně ať to výjde.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.087893009185791 sekund

na začátek stránky