Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Len Jeden

Příspěvků: 270


Hraje se Jindy | Budúca hra: nabudúce.  Vypravěč Dragon_Mage je offlineDragon_Mage
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Kurtis Fleming je offline, naposledy online byla 30. října 2020 23:30Kurtis Fleming
 Postava Jessica Lovre je offline, naposledy online byla 31. října 2020 16:58Jessica Lovre
 
Kurtis Fleming - 30. listopadu 2016 13:58
340x24683.jpg

Jeskyně - na útěku



Pomalu jsem kráčel tunelem, stále hlouběji a hlouběji do nitra země. Nemám tušení, kam mě to dovede, ale všechno je lepší, než někde sedět na zadku a čekat až mě něco sežere. Ujdu několik dalších metrů a na okamžik se zastavím.
Žaludek se dožaduje pozornosti, už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy něco jedl. Můj pohled padne na plody rostoucí v jeskyni a na jeden světélkující druh hub. Hlad mám sice velký, ale i přes to nic z toho nesním. Nepochybuji, že jsou pro zdejší tvory jedlé, ale pochybnosti mi stále brání něco z toho ochutnat.

Vydá se opět na cestu. Chodby jsou jedna jako druhá, takže za chvilku ztratím pojem o tom, jak hluboko jsem se dostal. Všechno je tu stejné. Nebýt toho, že se tunel nevětví, tak už bych se asi dávno ztratil. Zanedlouho narazím na starého známého, chlupatého hlodavce. Ze všech tvorů na této planetě, se tenhle zdá být ten nejméně nebezpečný.

Z myšlenek mě najednou vyruší neznámý hluk. Ale ne, už zase něco. Okamžitě ztuhnu na místě, zavřu oči a nastražím uši. Nevnímám nic jiného a jenom poslouchám. Potom se ke mně donese neznámý hlas. Mluví o černovlasém muži v otrhaných šatech. Nemusím nad tím přemýšlet, abych pochopil, že mluví o mě. Nevím sice, co chtějí, ale pomalu přestávám věřit všemu, co žije na této planetě. Je třeba rychle zmizet, dokud neví, kde jsem.

Otevřu oči a můj pohled padne na hlodavce, který mi sedí na rameni. Okamžitě to ve mně trhne a přejede mi mráz po zádech. Sakra! Překvapeně na něj zírám, dokud se trochu neuklidním. Vypadá vyděšený více než já sám.
“Tak co kamaráde, taky ses lekl?“ zeptám se pobaveně tvorečka. Natáhnu k němu ruku a opatrně ho pohladím. Jenom mě nekousni. Vzápětí ho opatrně položím na zem a pokračuji v cestě.
Nemám moc podle čeho se orientovat, tak spoléhám na štěstí, že se mi podaří najít nějaký tunel, který mě povede pryč, nebo úkryt, kde bych se mohl ukrýt, dokud pátrání nepoleví.
 
Univerzas - 24. listopadu 2016 18:27
ico2ss9582.jpg
Jaskyne – dutá sieť [Kurtis]

Bránu za mostom nechali otvorenú. Zrejme návštevník neplánuje dlho ostať na mieste.

Preplížiť sa k týmto miestam nie je pre teba problémom. Najprv okolo portálu. Potom k mostu.
Prasklina v kameni svieti modrosťou. Vlniace sa záblesky svetla v pukline miestami odrážajú teba a tvoje okolie. Iné fliačky odhaľujú piesočné duny s vysokým slnkom. Puklina pritom neustále vydáva tichý šumivý zvuk. Porovnateľný s spevom padajúcej vody alebo dažďa.

Miesto kde čakali divosi nebolo ničím zvláštne. V čas keď si k nemu dorazil sa už ustálil a len mierne kýval nad horkosťou z priepasti. Toto miesto ti poodhalí náhľad do vstupnej chodby za otvorenou bránou. Stĺpová hala. Precízne vytesaná do kamenia zívala prázdnotou. Okrem vecí barbarov vo vnútri nebolo nič a nikto. Celú miestnosť len mlčky osvetľovali kvetináče žiarivých húb. No ani ich žltkavá žiara nedokázala z chodby vyplašiť pocit chladu.

Tak či onak. Rozhodol si svoje kroky viesť naspäť do komplexu jaskýň. Nehomogénne dutiny sa pletú útrobami hory skrz na skrz. Niektoré vedúce nahor, iné nadol. Či už miernou zmenou alebo prudkým spádom.
Tu a tam sa povaľuje rozsypaná kostra humanoida. Niekde dokonca kosti menších tvorov. Nahé začernené až na dreň sú občas obrastené machom či hubami. Vnútro jaskýň okrem toho všade sprevádzajú svietivé huby a bobule. Tvoj žalúdok ti pripomenie hlad. Chvíľami nevieš odpútať pozornosť od plodov a hlavne od ich fľakov na zemi. Niektoré miesta krovín zvery vyzberali dočista.

Túlaš sa vnútrom hory už hodný čas. Práve pri myšlienke na jedlo natrafíš opäť na tmavého chlpatého tvora. Drobec o tebe vedel už v moment keď naň padol tvoj zrak. Sedel práve na jednej začernenej lebke výrazných ostrých čŕt. Jej očné jamky nažltlo svietili. To vďaka hube za čelom.

Chvíľku pohľadov ale vyruší rachot. Zvonenie zbraní, buchot pochodu, krik bojovníkov. Rachot sa zosilnil natoľko až si začul časť rozhovoru.
“Viete koho hľadať!! Čiernovlasého v otrhaných handrách. Ak bude mať to šťastie stihne tam vonku zmrznúť!“ Toľko k rachotu v jeho najväčšej intenzite. Skupina divochov bežala neďalekou chodbou. Vyparili sa rovnako rýchlo ako o sebe dali vedieť. Mieriac do dutín vediacich nahor.
Ani si sa nestačil nazdať a chlpáča už si mal na ramene. Akoby sa zľakol toho rachotu a u teba vrúcnym túlením hľadal bezpečie.  
 
Kurtis Fleming - 01. listopadu 2016 18:18
340x24683.jpg

Jeskyně - hledání cesty ven



Nečekal jsem, že budu mít takové štěstí, ale nějakým způsobem se mi podařilo dostat pryč, aniž by si mě obr, nebo někdo z jeho kamarádu všimli. Jak se zdá, tak tato funkce prstenu stále funguje bez chyby. Okamžitě po skoku jsem se ukryl za nejbližším kamenem a nevystrkoval jsem hlavu. Klidně jsem vyčkával v úkrytu a poslouchal dění v jeskyni.
Vypadá to, že si mě nevšimli.
Po chvilce vykouknu ze svého úkrytu. Všechno je tak jak si pamatuji a nic co by naznačovalo nějaké nebezpečí. Barbaři pokračují ve svém čekání a stejně tak i já. Tiše je pozoruji a čekám na vhodnou příležitost. Ta se naskytne za pár minut.

Jeskyně se začne třást a já jenom doufám, že mě to tu nezasype. Potom vše náhle ustane a objeví se jakýsi průchod, kterým přijde zahalená postava v plášti. A co má být zase tohle? Rozhovor barbarů s cizincem vše ale lépe osvětlí. Vypadá to, že ona osoba je poslem, na kterého tu celou dobu čekají.
Konečně, alespoň odsud budu moci zmizet.
Vzpomenu si na Gabriela a na to, že se mi už nějakou dobu neozval. Těžko říct, co má za lubem, ale prozatím jsem, jak se zdá na vše sám, nepokouším se ho proto ani kontaktovat.
V půlce rozhovoru se na mě náhle postava podívá a přejede mi mráz po zádech. Hned potom zastrčím hlavu zpátky za balvan a nevylézám Že by mě viděl? Čekám, ale neozývá se žádné varování ani hluk. Pokud o mě ví, tak to nikomu z barbarů nedal na vědomí.

Záhadná postava přikáže skupince, aby ho někam dovedla, což je příležitost, na kterou čekám. Zůstanu ve skrytu, dokud úplně nezmizí a potom vylezu. Čas odsud vypadnout. Kdo ví kolik se jich tu v tunelech potuluje.
Opatrně se proplížím k místu, kde doposud barbaři tábořili a prohlédnu si to tam. Obzvláště průchod, kterým přišel cizinec a most, kterým odešli. Tudy bych asi neměl chodit, pokud na sebe nechci upozornit. Jakmile zavrhnu tyto dvě možnosti, začnu hledat jinou cestu. Zvolím tedy tento jeskynní systém nabízí.
 
Univerzas - 29. října 2016 18:35
ico2ss9582.jpg
Jaskyne – neďaleko priepasti [Kurtis]

Na tvoje vlastné prekvapenie skok vyjde bez problémov. Dokonca aj jeho dopad už nie je taký aký býval. Je cítiť. O tom žiadna. No už ťa nevyvedie z rovnováhy. V útrobách jaskyne, z ktorej si prišiel nachádzaš bezpečie.

Ako si odhadoval. Prerastený „viking“ nepatrí medzi najchytrejších. Zmysly ma ale ostré. Za zvukom chrastenia sa rozuteká okamžite. No ozvena ho mätie. Pár krát vyrazí zlým smerom no po pár minútach nájde kôpku kostičiek.
“Mám Ich Umbru! Máááám ich!“ Zaduní v kamenných útrobách jeho nadšený krik. Obor neváha a opatrne začne všetky kostičky zbierať. Sám si pri tom povie. “Drajnghat! Milujem Drajnghat.“

Pri tejto akcií ho môžeš vidieť. Z temnoty jaskyne schovaný za ďalším kameňom. S istotou, že nie si videný. Vtedy zacítiš záchvev.

Zem, steny aj strop sa jemne otriasajú. Z miesta kde sa krčí obor začuješ ohromné praskanie skál. Balvan trčiacy z kamennej steny sa roztvorí o osvieti jeho tvár modravým svetlom. Jeho tvár onemie úžasom. Uvidíš ako z tejto praskliny vyjde postava. Vysoká, zahalená v sivo hnedom plášti. Rovnaký odtieň ako okolité kamenie. Nemožno teraz povedať či muž alebo žena.

V moment keď sa obrove oči uvedomia skloní hlavu. Skrčenie zmení na pokľaknutie. “U-u-u... ehm. Už sme vás čakali.“ Prehovorí na postavu.
Humanoind v plášti načiahne ruku za svoje ucho. Počuť tiché cvaknutie a až po ňom začne hovoriť. “Zaveď ma za tvojím Bohom. Potrebujem aby ste mi niekoho našli.“ Zaznie mužským hlavom.
Po týchto slovách svoju tvár otočí do temnoty. Na teba. Sám svoje črty ukrýva v temnote. Nevyzerá, že by ťa videl, no ty vidíš jeho. A spoznáš svetielko na neiste jeho oka. Žltkavá farba ti pripomenie bezvedomie a obrazy, čo si videl a počul pred tým, než si sa objavil v snehu.

“Áno posol.“ Odpovie Gigant a začne viesť muža v plášti. Ten ho nasleduje. Spolu skupina divochov prejde cez vrtkavý most. Obor otvorí vráta a všetci vojdú do vnútra. Nejaký čas ostanú pri nich. Zhodia kožušiny a najväčšie zbrane. Posol si ale svoj plášť ponechá. Nakoniec zmiznú v ručne tesaných halách. Brána ostáva otvorená, rovnako ako modravý portál v trhline skaly.
 
Kurtis Fleming - 27. října 2016 09:14
340x24683.jpg

Jeskyně



Od chvíle co jsem se vydal za podivným králičím stvořením, uběhlo už několik minut. Cesta vedla úzkou chodbou stále hlouběji a zanedlouho jsem už ani neslyšel kvílení větru z venku. Bylo tu sice mnohem tepleji a bezpečněji, než venku, stále jsem si celou dobu ale musel klást otázku: kam to vůbec vede? Odpověď přišla zanedlouho.
Chodba se začala pomalu rozšiřovat, až se nakonec zvětšila na velkou jeskyni. Ne ale ledajakou jeskyni. Všude kam se podívám, vidím spousty sošek a sloupků, nepochybně opracovaných lidskou rukou. To pro mě může znamenat dvě věci. Buď jsem zachráněn, nebo v háji. Raději ani nezkouším odhadnout co z toho to je a pokračuji dál dovnitř. Z dálky ke mně doléhají něčí hlasy a já pochybuji, že budou patřit tomu králíkovi, kterého jsem sledoval.
Přikrčím se za velký balvan a sleduji dění v jeskyni. Ucítím, jak začne přístroj za uchem pracovat a já už slyším normální řeč, místo nesrozumitelného mumlání. Alespoň jedna věc funguje jak má.

Pozoruji pětici barbarů a odhaduji, jaké jsou moje šance. Při pohledu na skupinku se mi vybaví severská mytologie, vikingové a řada dalších věcí, které se k danému tématu hodí. Na první pohled vypadají všichni docela normálně, určitě normálněji, než Vialerijci. I přes to ale zůstávám, kde jsem. Možná jsou zatím to nejnormálnější, s čím jsem se střetl, ale to nemění nic na tom, že jsou ozbrojeni. Nejlepší by bylo počkat až odejdou, a potom pokračovat dál.

Rozhovoru barbarů příliš nerozumím. Zaslechl jsem cosi o náčelníkovi, čekání a cestovateli, takže jistou představu mám. Kromě jejich jmen a úkolu se toho ale moc nedozvím. Nebudou to nejspíš banditi, ale to mi stále nestačí, abych vylezl.
Potom jeden z nich řekne cosi, co mě zaujme. Boží posel? V tu chvíli mě napadne něco šíleného, ale okamžitě tu myšlenku zaženu. Ne určitě nemyslí mě, to je blbost. Ne všechno se tu musí točit kolem mě. Dál čekám ve svém úkrytu a ani se nehnu.
Jeden z barbarů kamsi odejde a vzápětí se vrací s ohromným balvanem. Je to vůbec člověk? Doposud jsem neviděl člověka, který by zvedl kámen s takovou lehkostí jako tento barbar. Kámen následně putuje do propasti, a to bez jakéhokoliv zjevného důvodu.

Minuty ubíhají a barbaři jsou stále na svém místě. Jak se zdá, tak v nejbližší době odsud asi neodejdou. Jedině, že by se ukázal ten cestovatel, na kterého čekají. Normálně by mi tu nevadilo čekat, ale po dnešku bych byl co nejrychleji někde jinde. Jak se zdá, tak i muž, kterého oslovují jako Hotw je unavený čekáním.
Oproti ostatním se nejeví moc chytře a někteří toho i zjevně využívají. Aby obra zaměstnali, nabídne mu jiný barbar hru. Zvědavě pozoruji, jak se bude celá situace vyvíjet, třeba mě to také na chvíli zabaví.
V momentě kdy ale první kost dopadne, mě zamrazí. Ale ne. Rychle se ukryji za kamenem a přeji si, aby se mi to jenom zdálo. Ne, ne, sakra ne. Kost dopadla kousek od místa kde se ukrývám. Okamžitě se mi zrychlí tep a já přemýšlím co dělat. Nejjednodušší by bylo schovat se a doufat, že mě nenajde. Co když by mě ale ucítil? je to sice absurdní myšlenka, ale ne nemožná. Ten barbar je silný jako zvíře, proč by tedy nemohl mít podobně bystré smysly? Lepší by bylo zmizet. Pohlédnu směrem k chodbě, kterou jsem přišel a hledám co nejsnadnější cestu, jak se dostat pryč a nebýt při tom spatřen. Okamžitě padne můj pohled na prsten. Pokud funguje alespoň normální skok, mohl bych se dostat do bezpečí. Soustředím se stejně jako před tím, když jsem utíkal před vojáky a pokusím se o skok zpátky do tunelu.
Pokud by se to ale nepodařilo, tak najdu nějaký malý kus kamene a hodím ho směrem dál ode mě, abych odlákal pozornost od místa kde jsem a získal tak šanci na útěk.
 
Univerzas - 25. října 2016 23:27
ico2ss9582.jpg
Jaskyňa [Kurtis]

Mokrý, no už v príjemnom teple. Pokračuješ ďalej úzkymi chodbičkami. Tá, v ktorej si, sa začne každým krokom rozširovať. Nakoniec sa ocitneš pri oblúkovej klenbe. Je bránou do obrovskej dutiny. Dutina s stropom v nedohľadne a vlhkou kamennou zemou posiata kamennými totemami a bôžikmi.
Okraje kameňa sú opracované nesúc pravouhlý motív. Sem tam sa objaví aj nejaký znak pripomínajúci runu. Ozvena z gigantického priestoru ti odhalí rozprávajúcu skupinu.
Jeden z veľkých balvanov ti pritom poskytne úkryt na nahliadnutie ich smerom.
Najprv počuješ skôr len žvatlanie, no keď sa zariadenie za tvojim uchom jemnou vibráciou nakalibruje porozumieš.

“Tak kde je!? Čakáme tu už končatinu končatín mŕtvych kamienkov! A to kamienky hádžem do ohňa priepasti veééééééľmi pomaly.“ Zaznie hrubý mužský hlas. Patriaci zrejme najväčšiemu zo skupiny s výškou asi troch metrov. Tú tvorili piati členovia.
Pri pohľade na nich ťa napadne slovo barbar. Dlhé vlasy, štyri husté brady. Odev zostrojený z huňatých belavých kožušín a železných krúžkov. Na prvý pohľad mal každý nejakú sečnú zbraň s kovovou čepeľou. Teda až na člena skupiny bez fúzov. Ten mal na chrbte luk a pri pase tulec šípov.

Spolu stáli na jednej z cestičiek ohromnej dutiny. Neďaleko rázcestia vedúce do siete jaskýň podobnej veľkosťou ako tá, v ktorej si. Za ich chrbtami sa kýval širší doskovo lanový most. So svojou šírkou by dovolil ísť vedľa seba dvom jazdcom na koni. Stabilitou tiež na to vyzeral, no ten kto má všetkých päť pohromade by to neskúšal.
Na druhom konci tohto mostu bola jediná drevená brána na dosah zraku. Uzavretá, vybíjaná ostňami kovu.

“Zmlkni Hotw! Náčelník nás sem poslal vyčkať cestovateľa tak to tak urobíme!“ Ozval sa ženským hlasom ten bez fúzov, s lukom. Vzdialený od teba tak na päťdesiat metrov boli dosť hlučný. Nervozita toho najväčšieho len podporila tých ostatných aby sa doň navážali.
“Hoď si ich tam aj končatinu hláv končatín! Ak sa nejaký Mnihof dozvie o tvojom frflaní pri čakaní božieho posla poletíš do ohnivej priepasti sám.“
Najväčší s menom Hotw len mrzuto odfunel. Ťažkým krokom sa vydal nejakým smerom do jednej z jaskynní.

“Nemusel si byť na neho taký...“ Poznamená po Hotwovom odchode bielovlasý muž. A to na tmavovlasého, ktorý hovoril naposledy. ... je to tvoj brat!
“Skús s nim byť stále.“ Odvrkne tmavovlasý rovnako mrzuto ako ten veľký.
Posledný člen skupiny si čupí pri zemi a s niečím sa hrá v rukách. Sem tam sa spomedzi jeho prstov blysne iskra. Naraz mu z rúk nemotorne vypadne hŕstka paličiek. Podľa zvuku pádu na kamennú zem usudzuješ, že sú to kosti.
“Booyakasak!“ Zhíkne chrapľavým sykotom čupiaci muž a schmatne kostičky naspäť do dlaní.

Po pár minútach sa ozve dunivý buchot a hlasné fučanie. Pomaly a nemotorne sa z jednej z jaskyní vynorí Hotw držiac rukách balvan o veľkosti toho, za ktorým sa schovávaš. “Už zase!?“ Zamrmle jeho brat. Hotw sa malátnym tempom dopraví ku okraju priepasti. Na to príde hlboký rýchly nádych a hod balvanom do priepasti.

“Ďalší kamienok.“ Zahundre Hotw.
To už nedá tomu čupiacemu. Zdvihne sa na nohy. Ako jediný nemá správne držanie tela. Jeho skrivenú chrbticu a nerovnomerné končatiny neukryje ani horda snehových kožušín. “Počuj Hotw, pozri. Zahráme si takú hru. Chceš hrať hru?“
Hotw neskríkajúc nadšenie prikývne.

“Super.“ Zachrčí zhrbený. “Sleduj kosti!“ Povie rýchlo a celú hrsť hodí do priepasti. Hotw tomu vôbec nerozumie. Skôr než vznesie otázku zaznie chraptivé vysvetlenie. “Póry Matky Hory nasali kostičky do svojich útrob. Vybrali si jedno miesto. Sami. Tu v našom okolí. A na to miesto budú padať, z kamenného neba. Jedna, za druhou. Každý pád urobí dutý zvuk a ozvenu. Ak ich nájdeš dostaneš za odmenu Drajnghat.“

„ÓOOOoo. Milujem Drajnghat!“
Vzruší sa natešene obor.
Len moment na to sa ozve dutý odraz kostičky od zeme a jej ozvena. “Počul si to Hotw? No nájdi ich kým spadnú všetky!“

Zvuk si počul aj ty. Bohužiaľ najhlasnejšie zo všetkých. Kostičky padajú z pukliny v strope pár metrov za vlastným chrbtom.
 
Kurtis Fleming - 09. října 2016 18:21
340x24683.jpg
V jeskyním systému

Chodba mě dovede až do tmavé jeskyně plné tepla. Jsem sice stále ztracen neznámo kde, bez zásob a vhodného oblečení, nemusím mít už ale strach z toho, že bych umrznul. Kousek před sebou zahlédnu ve tmě odlesk vody a vím, že byl můj odhad dobrý. V těchhle jeskyních je horký pramen.
Začnu hledat cestu dolů, ale v té tmě to není tak jednoduché. Našlapuji jednou nohou před druhou, s rukama nataženými před sebe. Někde tu musí být cesta. Pak jí najdu, i když to není zrovna to, co jsem si představoval.

Moje noha podklouzne a já padám dolů. Naštěstí pro mě, byla dole voda. Uf. Sice jsem si to takhle vůbec nepředstavoval, ale jsem dole. Pohodlně se uvelebím a nechám horkou vodu, aby opět rozproudila krev v mém těle.
Tohle je mnohem lepší.

Když se cítím mnohem lépe, vylezu z vody ven. Šaty mám nasáklé vodou, ale to je mi v tuhle chvíli jedno. Dole v jeskyních je celkem teplo, takže si nemusím dělat starosti s prochladnutím. Každopádně bude dobré si při první příležitosti opatřit nové.
Teď se mohu konečně starat o jiné věci, jako třeba kde to jsem a jak se dostanu někam do bezpečí. Moje myšlenky se opět stočí k prstenu a možnosti, kterou mám. Chvilku o tom přemýšlím, ale nakonec nad tím mávnu rukou.
Ne, jednou to bohatě stačilo.

Ve tmě kousek před sebou si všimnu jasné záře. Světlo. Neváhám ani chvilku a vydám se směrem k němu. Přímo před sebou spatřím osvětlenou chodbu, jako z nějaké pohádky. Vypadá to tu mnohem přívětivěji, než tomu bylo v lese. Sám ale moc dobře vím, že v tomto světě není nic, tak jak se zdá.
Rozhlížím se po okolí a spatřím huňatého tvorečka, jak jí bobule. V mysli se mi začnou objevovat nejrůznější vize monster a mutací a jak mě pronásleduje chodbami. Opatrně se připlížím na dohled a pozoruji ho. Bohužel, mě zpozoruje dřív, než se přiblížím a zmizí.
Když utekl, tak nebezpečný asi nebude.
Přemýšlím co dělat dál, ale moc toho nevymyslím. Mám akorát tak tři možnosti. Můžu se vrátit zpátky, což nic neřeší. Můžu zůstat kde jsem, čekat až mě někdo zachrání, to také nezní dobře, nebo se můžu vydat chodbou vpřed a zjistit, kam tahle nora vede. Poslední možnost zní sice nebezpečně, ale jako jediná něco řeší.
“No dobrá, tak hurá dolů do králičí nory, Alenko.“ Pomalu se vydám vpřed, tam kde zmizel můj chlupatý kamarád.
 
Univerzas - 09. října 2016 12:22
ico2ss9582.jpg
Jaskyňa [Kurtis]

Každým krokom sa zdá, že je jaskyňa temnejšia. Zužujúce steny a tichá ozvena vodného toku ti pomáhajú v orientácií. Vzduch v tvojom okolí sa otepľuje. Námraza na kamenných stenách sa mení na kvapky vody. Raz sa ti dokonca podarí stúpiť do chladnej kaluže vody.

Pri ďalšom kroku sa pošmykneš na prudkom spáde. Nasleduje pád, lepšie povedané šmýkanie nadol kamennou puklinou. Dopad je ale príjemný. Do jazierka teplej vody. Príjemná zmena oproti povrchu.
Na hladinu sa vynoríš ľahko. Voda ti je hlboká v tomto mieste po ramená. Spád, ktorým si sa zošmykol nie je možné pohľadom ani hmatom nájsť. No tvoje oči vidia na jednom z koncov tejto dutiny svetlo.
Konštantná žltkastá žiara obkresľuje dva balvany tvoriace bránu k jej zdroju. Svetlo neplápolá. Nemôže ísť o niekoho oheň. No pre istotu k nemu prichádzaš čo najtichšie. Spoza jedného z balvanov sa ti naskytne zaujímavý pohľad:

Chodba pred tebou je osvetlená tak ako cez oblačný deň. Zdrojom svetla sú rastliny podobné hubám na strope a stenách jaskyne. Zem je posiata zelenkavými machmi posiate fialkavými bobuľkami. Veľmi podobné čučoriedkam. Miestami porast prerušuje holé kamenie alebo kaluž vody. Tu si pri jednej z nich všimneš malého, chlpatého tvora. Vzrast a huňatý chvost ho robí podobný veverici. No jej uši sú obrovské.
Tento sivo-čierny tvor sa napcháva bobuľkami akoby týždeň nejedol. Pritom trhavými pohybmi otáča uši a sem tam ticho pískne. Keď jedno z uší otočí tvojím smerom zastane. Zodvihne hlavu a na krátku chvíľu hodí zostrený pohľad. Nestačíš sa pri tom ani nadýchnuť a tvor sa rozbehne preč. Ďalej do hlbiny osvetlenej jaskyne.
 
Kurtis Fleming - 09. října 2016 09:07
340x24683.jpg
Ledové planiny - Úkryt

To není možné! Opakuji si v hlavě Gabrielova slova. Podle něj není prsten schopný toho, co se mi stalo, ale já moc dobře vím, co jsem zažil. Muselo se stát něco, co to celé způsobilo. Napadá mě jenom jediná možnost, ten strom. Zde ale moje úvahy končí, protože je na ně moc zima.
Musím pokračovat. Gabriel se odmlčí a já zůstanu zase sám. Začínám si na to už pomalu zvykat. Ani se ho nepokouším znovu kontaktovat a mlčky jdu pořád kupředu.

Sleduji skalní útvar před sebou. Mám oči upřené přímo na něj a s každým kouskem co jsem blíž a blíž se zvyšuje moje šance na přežití. Přemlouvám svoje nohy a ignoruji zimu. Nic teď není teď důležitější, než se tam dostat.
Když se dostanu pod ochranu skal, nápor větru znatelně utichne a já si alespoň částečně oddychnu.
Konečně. Jak se zdá, tak nejde jenom o skalní útvar, ale jeskyni. Všimnu si cesty, která vede dolů, bez váhání se po ní vydám. Brzy pocítím závan tepla a uslyším zvuk vody.
Že by nějaký horký pramen?
Moje naděje se v tu chvíli vyhoupnou vysoce na horu a beze strachu pokračuji dál do hlubin.
 
Univerzas - 03. října 2016 13:15
ico2ss9582.jpg
Zasnežené hory [Kurtis]

Roztrasený, s červenými prstami a skrehnutou kožou pod tenkým oblečením. Aspoň, že neľahké brodenie snehom pomáhalo rozprúdiť krv v žilách.
“To nie je možné! Takéto veci ten prsteň nerobí, buď funguje, alebo nefunguje. Bez cudzieho zásahu...“ Tu Gabriel vetu uťal. K bubline ticha podozrením v hlase dodal len strohé: “Počkaj chvíľu.“

Po prechádzke dorazíš k prírodnému úkrytu, v ktorom sa schováš pred vetrom. Kamene týčiace sa k nebesiam sa navzájom prekladali a vytvárali tak jednoduché ostrešenie. Ak sa tvoje nohy dostali pod ich "krídla" objavíš dutinu pokračujúci do útrob hory. Ocitol si sa u vchodu jaskyne. Chodníček čistého ľadu ťa navádza priamo do kamenného tunelu tmavého ako uhoľ. Z útrob temnoty na teba sála znateľné teplo. Teplo sprevádzané tichým, nepretržitým a monotónnym vodným sykotom.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.076762914657593 sekund

na začátek stránky