Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Nevertown: Bylo nebylo

Příspěvků: 418


Hraje se Domluvený termín  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Marie Breadhouse *Mařenka* je offline, naposledy online byla 26. března 2017 7:26Marie Breadhouse *Mařenka*
 Postava Rosabelle Sinclair *Kráska* je offline, naposledy online byla 26. března 2017 23:41Rosabelle Sinclair *Kráska*
 Postava Jefferson *Kloboučník* je offline, naposledy online byla 22. března 2017 11:21Jefferson *Kloboučník*
 Postava Karou Derringer *Karkulka* je offline, naposledy online byla 26. března 2017 22:51Karou Derringer *Karkulka*
 Postava Bigby Wolf *Velký zlý vlk* je offline, naposledy online byla 25. března 2017 20:01Bigby Wolf *Velký zlý vlk*
 Postava Aria Halloran *Ariel* je offline, naposledy online byla 24. března 2017 17:28Aria Halloran *Ariel*
 Postava Pomocná Tvůrčí je offline, naposledy online byla 26. března 2017 23:41Pomocná Tvůrčí
 Postava Alexandra Bells *Zvonilka* je onlineAlexandra Bells *Zvonilka*
 Postava Lilo Pelekai *Lilo* je offline, naposledy online byla 26. března 2017 13:01Lilo Pelekai *Lilo*
 Postava Eliot Whiteman *Jack Frost* je offline, naposledy online byla 24. února 2017 5:39Eliot Whiteman *Jack Frost*
 Postava Bianca Crown *Bílá královna* je offline, naposledy online byla 15. března 2017 17:14Bianca Crown *Bílá královna*
 
Lilo Pelekai *Lilo* - 13. března 2017 21:52
lilo1704.jpg

Bene ambula



Nejspíš bych měla být ráda, že to tak bylo. Kdyby měl jako já den barevný – rudý, jako krev, která tu byla dneska prolita – nejspíš bych z toho nevyklouzla tak lehce. Barevné dny byly občas divnější, než ty šedé. Přála bych si, aby se častěji nedělo nic, abych se mohla zavřít ve svém pokoji a tvořit, aby bylo všechno nudné a normální. Většinou mi to nebylo přáno. Udivovalo mne, jak snadno se mi dařilo tvářit se, že se nic neděje. Moje tvář zůstávala relativně bezvýrazná, nepočítáme-li předchozí zhroucení a hlas celkem příčetný a to i přesto, že jsem v duchu řvala hrůzou. Nedokázala jsem si ani představit jaké by mohly být následky – můj mozek si je prostě odmítal připustit. Nelhala jsem, ale zatajovat informace je téměř stejně hrozné. Nejspíš bych za to dostala pěkný flastr, pokud by se to někdy dozvěděl.
Mohl se to dozvědět? Nebyla jsem si jistá. Vypadal klidně a nezaujatě, ale mohl stejně jako já hrát pouhou šarádu, aby mě dostal. Na druhou stranu, co by z toho měl? Měla jsem štěstí. nad mi vydrží i do budoucnosti.

Dalším mým štěstím bylo, že se v technice evidentně nevyznal a tak bych mu bývala mohla namluvit téměř cokoliv. Možná ale, že si to jenom neuvědomil, nesoudila bych ho kvůli tomu. Pro mne to byla první věc, která přišla na mysl, ale hlavně proto, že se problémem zabývám. Je to stejné, jako kdyby se mne zeptal, jaký je zákon o držení zbraní. Nevěděla bych.
Nebyla jsem si jistá, jestli po sobě tu čmáranici, co si právě naškrtal do bločku, přečte, ale nejspíš tím líp. Pokud mi nebude volat, já se zlobit nebudu.
Stitch byl celou tou událostí tak rozhozený, že jenom sklesle seděl a nic neříkal. Bylo to pro něj dosti neobvyklé, ale pochopitelné. Doufala jsem jenom, že pokud se ho na něco zeptá, bude Stitch vědět, že právě nyní není dobrý nápad kápnout božskou.

Nevěděla jsem, jak tu situaci se Stitchem řešit. Samozřejmě, že to, co udělal bylo hrozné – mohla jsem se na něj za to ale zlobit? Byla to moje vinna, já ho tak naprogramovala. A i kdyby ne, jen chránil můj život – nebo přinejmenším alespoň tvar mých úst.
Kývla jsem. Ozvou se – dobrá. Snad do té doby nezapomenu, co jsem jim nakukala. Žertuji, tohle se mi vypálilo do mozku jako cejch, pochybuji, že to kdy v životě zapomenu. Tak hnusný pocit, brr.
Nevěnovala jsem pozornost jeho odjezdu, zaujatá hledáním telefonu.
Na tenhle hovor jsem se netěšila.

****
"Opovaž se mi říct, že jsi v té sanitce, co jsem teď zaslechla!!“

Byla jsem tak ráda, že Cat slyším, že jsem se málem rozbrečela. Za ní jsem slyšela zvuky šplouchání – takže tam na mne přece jenom čeká. No, ta bude nadšená.
„Nemyslíš, že kdybych v té sanitce byla, nemohla bych ti telefonovat?“ namítla jsem a nadzvedla ironicky obočí. Catherine už musela být dávno v loďce, nechávající se vézt na ostrov. Zaváhala jsem.
Ne, že bych byla paranoidní, ale vážně se chci přiznat přes telefon? Kousla jsem se do rtu. Teď bych tam vážně potřebovala jít a promluvit se v soukromí, ale musela jsem domů, dřív než nám tam zavolá policie. Potřebuju čas všechno vysvětlit.

„Potkala jsem Kaye. To on byl v té sanitce.“ oznámila jsem tiše. „Neboj se, nic není. Stalo se to tak rychle – všechno ti povím, ale… ale ne teď. Ne takhle na ulici. Je do toho zapletená policie a já musím domů, aby se o mě nebáli. Chápeš, ne?“ dala jsem důraz na několik slov, hlavně na slovo „chápeš“ a doufala, že skutečně chápe a přebere si z toho to důležité – že bych se mohla dostat do maléru, kdyby mne někdo slyšel říkat víc detailů.
Stitch dál mlčel, jen na mě nezaujatě civěl. No, nazdar – doufám, že je v pořádku.
 
Bianca Crown *Bílá královna* - 26. února 2017 15:58
biancamonost7188.jpg
Nový plán (?)
Okrajově Zvonilka, PJ

Sedím a přemýšlím. Přemýšlím a sedím. Ať se snažím jak chci, nedokážu se soustředit na nic jiného, než na události, které mi popsal Jefferson. Z dumání mě vytrhne až zaklepání. „Ano?" rozezní se můj hlas v místnosti a dřív, než stihne doznít nepatrná ozvěna, prostrčí dveřmi hlavu Zvonilka. „Nic se neděje.“ Vážně? Spíše se rozhodně něco dělo. Slíbila, že mi to vysvětlí. Jsem zvědavá. Dnešek opravdu začíná vybočovat z rutiny, do které jsem jej ráno zařadila. „ Budu tady.“ Sklopím špičku ukazováčku směrem k desce stolu za doprovodu úsměvu a už jen sleduji, jak zase mizí.

Taky bych mohla vyrazit do terénu. Třeba do Růže. Lehce se nadzvednu v křesle, ale vzápětí opět klesám na pohodlnou výplň sedací části křesla. Skvělý nápad, pokud se chci nechat zabít. Vsadím se, že po nedávném incidentu o to místo bude velký zájem a jít tam za bílého dne by bylo stejně moudré, asi jako sníst lžíci mleté skořice. Navíc z redakce jsem nemohla a to ani jít do kavárny. Liška dle výrazu prokoukla mou neupřímnost, a kdyby jí tu opravdu každý zmizel, asi by to jen tak nenechala, navíc se Zvonilka vrátí a bude mě potřebovat. Rozhodně se mi ale podařilo něco vymyslet a to plán na dnešní popracovní aktivity. Musím jít za Jeffersonem. Teď jsem více než přesvědčená o sdílení svého tajemství. Jeho dnešní – ač možná trochu situací vynucená – upřímnost mě povzbudila a navíc už to břímě nedokážu nést sama a teď víc než kdy jindy si jsem jistá, jak dobře mi bude rozumět a pochopí.

Cink. Ozval se zvuk hrnků z redakční kuchyňky. Viney! Úplně jsem na něj zapomněla! Alexandra ho tam musela nechat. Káva a nenucená konverzace by mohly pomoci usměrnit mou neustále vzrůstající touhu sbalit se a napříč risku vyrazit do Růže. Koneckonců tam to tak nějak vše začalo. Vlastně se divím, že mě nenapadlo tam zajít už dávno.
Ladně opustím křeslo a zamířím ke kuchyňce, kde se nebohý mrzáček Viney pokouší vyhrát nad kávovarem. „Svou pomoc jsem myslela vážně.“ Řeknu hlasem skoro káravým, který nepřipouští odmlouvání. Vím, že jsme spolu nikdy nevedli dlouhé přátelské konverzace, ale i tak jsem chtěla, aby věděl, že jsem přítel. Než stihne cokoliv říct, suverénně přistoupím ke stroji a několika zručnými pohyby jej uvedu do chodu. Nastala chvilka, kdy jediným zvukem bylo hučení připravované kávy. „Takže,“ prolomím mezi námi panující odmlku „Co se ti vlastně stalo?“
 
Pomocná Tvůrčí - 23. února 2017 10:32
pomocntvr32797.jpg
Nemocnice
* Karkulka, Vlk *

Společně vejdete do prostor nemocnice. Desinfekce byla cítit už ve dveřích a všechno to přehnané antibakteriální a sterilní prostředí nebylo příjemné každému, ač se tu víly snažily udržet alespoň příjemnou atmosféru. Hnědovlasá víla s drdolem na recepci se na vás usmála. Stěna za ní byla polepená dětskými kresbami, řady sedaček budily důvěru a celkově si při pohledu na nemocnici mohl jeden říci, že je dobře udržovaná a alespoň nějaké městské finance jdou dobrým směrem.

Ať už jste se na cestu k márnici ptali, nebo ji znáte, vydali jste se stanovenou chodbou a propletli se místním labyrintem o do patra -1. Vynořili jste se do dlouhé chodby, na jejímž konci byly správné dveře. Už z dálky slyšíte zdmi a vzdáleností tlumený hovor, který postupně vaším přibližováním nabývá na srozumitelnosti.

"Co ty jsi včera dělal?"
Ozval se zvědavý ženský hlas patřící Else.
"Chudí to mají, bohatí potřebují, a pokud se to sní, tak umřete. Co to je?"
Dočkalo se jí odpovědi hádankou od patologa Edwarda Nygmy.
"Nechceš mi namluvit, že jsi zase seděl doma a dělal úplné Nic?"
Dotázala se nevěřícně.
"A co jiného se doma dělá?"
"Já si třeba čtu nebo..."
rozhodný hlas ve vyřčené spojce zmizel a následovala zamyšlená odmlka. "... pomáhám dceři s úkoly..."

"Aha. Hmmm, dceři."
Na chvíli se zamyslí. Což značí, že zase přijde na řadu další hádanka nebo něco podobného.
"Jedna hlavička,
jedna nožička.
Hlavička když zčervená,
konec nožky znamená."


Povzdech. "Ano... Sirka..." její hlas zní najednou smutně. "Víš, že už ani na nic jiného neslyší?"

"Patří ti to, ale tvoji přátelé to používají víc než ty. Víš co to je?" odkašle si. "Nemohl jsem si pomoct. Byla to poslední hádanka, slibuji." nějak ale bylo jasné, že to poslední hádanka stejně nebude. "Nicméně je to smutné."

"Tomu sám nevěříš, že by byla poslední... občas si říkám, jestli ti vůbec někdy dojdou..." zněla už opět o něco veseleji ledovka.
"Ale na tuhle nemám odpověď."

"Když dojdou, tak budou mít všichni klid."
Jeho hlas je na malou chvíli skleslý.
"Náhodou si vedeš skvěle. Odpověď je Tvé jméno. To ti patří a používají ho tví přátelé více než ty." vysvětlí radostně.

"Víš, jaká tu pak bude nuda?" obořila se na něj, skoro jako kdyby mu chtěla vynadat.
"Vida..." povzdechne si znovu. "... Jenže Annie svoje jméno neakceptuje a každý na koho se podívám ji ani jinak, než jako Sirku nezná. Navíc všichni vědí, že je žhářka a já nevím, co s ní mám dělat... Policie jí u toho ještě nechytla a děsím se dne, kdy se to stane..."
V tom měla Elsa pravdu a Vlk to mohl potvrdit. Prakticky celé město vědělo, že Sirka si ráda hraje s ohněm, ale nikdo jí to ještě nebyl schopen dokázat, tak, že by ji chytl s ohněm v ruce.

"Promluvila sis s ní o tom pořádně? Někde jsem četl, že největším problémem této doby je nízká úroveň komunikace."
Odmlčí se opět. "Vím, že do toho nemám, co mluvit. Nejsem rodič, Elis, a ani trochu tomu nerozumím. Ale někdy si promluvit je to nejlepší, co můžeš udělat."
Lehký úder do stolu. Zdá se že posluchačka vstala ze svého místa a použila desku k poněkud razantnější opoře.
"Zkoušela, ale ..."
Nedořekne. Nemůže najít slova, která by chtěla říct a vy jste akorát došli k decentně pootevřeným dveřím. Někdo se nenaučil pořádně zavírat, zdá se.
 
Pomocná Tvůrčí - 23. února 2017 09:49
pomocntvr32797.jpg
Osamocena se Stitchem
* Lilo *

Policista měl nejspíš jeden z těch šedivých a bezcených dnů, ve kterém by se nejraději viděl někde jinde s někým jiným. Přesto ho však práce nutila pokládat nedůvěřivé otázky, které ti přiváděly jen malé komplikace. Na každou otázku jsi našla odpověď a když jsi zaváhala, policista to nejspíš přikládal vykolejeným nervům. Nebo už prostě chtěl být doma. A nebo... se tak prostě jen tvářil a lhal ti gestama a mimikou stejně, jako ty slovy.

"Ah..."
Zamkrá a napíše poznámku. Dle jeho reakce je jasné, že ho možnost snímače vskutku nenapadla. Technika pro něj nejspíš bude cizí záležitostí, nebo myslí na víc věcí najednou a pak se stává, že člověk přehlédne jednoduchou odpověď.
Tvou adresu i oba telefony si poctivě zapsal. S tím jak psal rychle z toho musela být jedna velká čmáranice, ale na druhou stranu, obecně se ví, že největší škrabopisci jsou doktoři.

Se zájmem se ještě zahleděl na Stitche, jako by přemýšlel, že se zeptá na ukázku zmíněného snímače, ale nakonec si krátce promnul pravé oko, pak se podíval na tebe a s kývnutím se rozloučil.
"Ozveme se."
Mohl uznat, že ti věří, stejně jako že tě nebude už víc trápit a ověřit si to může i jindy, či se tím prostě odmítl zabývat. Jelikož si pro něj už nic neměla, tak složil notes a odjel, spokojen s tím, že hledáš mobil a hodláš jeho radu poslechnout.

******

Mobil nalezen, číslo vytočeno a nějakou chvíli trvá, než to Cat zvedne.
"Opovaž se mi říct, že jsi v té sanitce, co jsem teď zaslechla!!
Vyjede po tobě rovnou. Když se budeš soustředit na zvuky v telefonu, tak krom kamarádčina dechu můžeš slyšet šplouchání vody, které je v jednu chvíli o něco intenzivnější.
Jelikož vaše místo se nachází na malém ostrůvku v jezeře, tak je jasné, že Cat tam byla a právě nastoupila do loďky, aby se dostala na druhý břeh. Je dobře, že díky známosti s pannami přes Jumba máte možnost něčeho takového a hlavně Catherine ani nemusí pádlovat, když vás vždy jedna ze sester tlačí po hladině.
"Co se ti stalo?!"
Vyzve tě, aniž by ses stačila nadechnout k odpovědi. Kamarádka se o tebe patřičně bojí a je pro ni těžké se udržet, aby nepokládala další otázky stejného typu a nechala tě prostě odpovědět.
 
Bigby Wolf *Velký zlý vlk* - 19. ledna 2017 12:39
bigbywolf2943.jpg
Svolávání smečky
prakticky Karkulka

Karkulku zmerčím už z dálky. Její styl chůze je velmi originální. Ale stejně jako já dokáže takto vydržet odchodit vážně dlouhé pochůzky. Užitečná schopnost jak při práci tak při lovu.
Nad jejím vskutku zuřivým máváním jen zakroutím hlavou a dokonce mi unikne i pousmání.
Jak malá.

Než ke mě to střeštidlo dorazí v klidu dokouřím a i spořádaně odpálím vajgl do poblíž stojícího koše. Přeci jen v nemocnici se z pochopitelných důvodů kouřit nesmí.
"Nějaká veselá, je vše v pohodě?"
hold vlčí úsměv má mnoho podob a málo kdy je to dobré znamení.
 
Alexandra Bells *Zvonilka* - 29. prosince 2016 10:34
zvonilka6773.jpg
Nečekaný telefonát
okrajově Bílá královna

Sotva cinknou hrnky o kuchyňskou linku, v kapse mi začne jako o život vyzvánět telefon. Jako redaktorka - a asi i jako velmi důvěřivý člověk - mi nedělá problémy zvedat neznámá čísla, a proto dnešek nebude jiný. Však ona káva i Vinny se svým příběhem chvilku počkají.

Nadechuji se k pozdravu, když najednou uslyším Danielle.

"Danielle? Jasně, pomůžu ti, co se stalo?" zeptám se hned, jak mi dá možnost s obavami. "Cože ty jsi-" uvědomím si, že jsem překvapením zvýšila hlas, a tak jej raději ztlumím. "Ve vězení?"

Zavrtím pro sebe hlavou nad tím, jak se mohla Danielle dostat do tam, kam se dostala, ale neváhám s tím, abych jí pomohla. To je naprostá samozřejmost.

"Jasně, samozřejmě, řekni si kolik a já to tam hned donesu,"
odpovím jí a naznačím Vinnymu že musím jít. Zatímco čekám na odpověď, tak jdu ke svému stolu, vezmu si kabátek na sebe a svou kabelku. Na Biancu klepnu.

"Omlouvám se, musím někam rychle zaběhnout, je to urgentní, pak ti to vysvětlím, jo? Hned budu zpět..."
řeknu omluvným tónem už zase připravená hned vyrazit za Danielle, abych jí vysvobodila a taky zjistila, co to -pro všechny petúnie a lilie!- vyváděla.
 
Tvůrčí - 13. prosince 2016 18:22
523e2bb6d06b021e00c3706e3b41ad607273.jpg

Zvonilka, okrajově Bílá


V redakci - telefonát

"Já, ehm..." Odkašle si Vinney a nervózně si prohrábne vlasy. "Zkoušel jsem zachraňovat dámu v nesnázích." Odpoví Zvonilce. Nezdá se, že by lhal. Gentlemani ještě nevymřeli.
"Dobře." Vysouká nakonec ze sebe. Mezitím co se bavíš s Bílou královnou o článku, tak se dokulhá do kuchyňky, kterou představuje malá místnost s umyvadlem, kávovarem s kvalitní kávou a skříňkou, kde se nachází pár hrnků a šálků, nechybí tam ani malá lednička s neskutečnou zásobou mlíka.

Zásobu kofeinu však nedoplníš ihned, neboť tě v kuchyňce dožene naléhavá zvonění telefonu. Vinney jenom kývne a začne se svádět boj s kávovarem. Kávovar si vzal do hlavy, že se všemi bude nějakým způsobem spolupracovat, ale s Větrníkem nikoliv. A ten je zase moc tvrdohlavý na to, aby přiznal porážku od kávovaru.

Volá ti nějaké neznámé číslo, ale jistě to bude důležité, jinak by ti asi nevolalo.
"Lexí?!" Ozve se Danielle poté, co telefonát přijmeš a přiložíš si ho k uchu. Má velmi divný hlas. Něco je v nepořádku.
"Mám tak trošku problém...Mohla bys mi pomoci?" Odmlka
" Potřebuji od tebe velkou pomoc... Jsem tak trochu ve vězení... " Nadechne se a vydechne. Teď přijde na řadu prosbička.
"Myslíš, že bys mohla za mne složit kauci. Vrátím ti to potom. Slibuji. Prosííím." Vychrlí na tebe Danielle. To vysvětluje její absenci v práci. Co u všech zvonků ta holka dělala?
 
Karou Derringer *Karkulka* - 02. prosince 2016 10:39
efee9bd2ba004f5b63342b37eedaca0a5189.jpg

Hau, hau, hauuuu!
Teoreticky Vlk

Vyrazím ostrou chůzí, jakou mne naučily mé první pochůzky s Vlkem. Ten pacholek si myslel, že mě snad odradí od toho, abych byla jeho parťákem. Cha! S tímhle velmi rychle pochodil, protože k sobě vytrvalejší štěnici vyfasovat snad už ani nemohl.
Jako správnému detektivovi by mi cestou mělo šrotovat v hlavě a měla bych přemýšlet nad těmi spletitými teoriemi ohledně mého případu, ale... Hele, to bych se už dávno musela definitivně zbláznit. Soustředím se pouze na chůzi, na cestu. Je to ta krásná chvíle, kdy není nic více než cesta a cíl, ten úžasný pocit připomínající tolik vlčí smýšlení, když před sebou v lese štvete jelena.

Málem se rozeběhnu, když ucítím pach tolik typický pro Vlka, ale opravdu jen málem. Místo toho si krátce poskočím a natáhnu krok. A aby se za mě mohl právem stydět, neopomenu na něj divoce zamávat, sotva ho před nemocnicím zmerčím.

 
Marie Breadhouse *Mařenka* - 28. listopadu 2016 09:14
6281bce64cdeadb22677aa2f08fe96722.jpg
U vlka bez vlka

Přemýšlela jsem jestli bych neměla Annu také podepřít. Byla tak bledá. Zase jsem však nechtěla, aby vypadala jako zločinec, kterého jsme přivlekli. Zajímavé jak občas přemýšlí lovci. Pamatuju si jak jsme s Jeníčkem lovili čarodějnice. Jenže tam jsme nemuseli táhnout nikoho k "soudci".

Přijdeme ke dveřím do kuchyně. Anna mě lehce předběhla, když zaklepala na dveře. Viděla jsem jak se klepe a je celá nesvá. Občas i malá zranění spojená se stresem a pocitem selhání mohou být docela "smrtící" pro lidské vnímání.

Hlavního slova se ujme Robin. Je tak pozorný, trochu mi připomíná mého mladšího bratra. Ten mi vždycky skáče do řeči a víc mluví než přemýšlí. Možná bych danou skutečnost zaobalila, ale on je jako střela.
Nejprve se nic neděje, ale pak si nás Babička odvede stranou. Je mi jasné, že to chce probrat v soukromí. Socha vlka patří k podniku stejně jako ona.
"Solničko, prosím, postarej se o ni."
Předáme jim skoro zhroucenou Annu. Vím, že se o ní dokážou postarat a dát jí do kupy než začne obědový nával. Nevím jak to Solnička dělá, ale asi má své přesvědčovací metody.

V kanceláři babičky jsem již několikrát byla. Kdo myslíte, že domlouvá obchody mezi Vlkem a Perníkovou chaloupkou? Snad nemyslíte, že Jeníček.

Jelikož znám Babičku posadila jsem se do křesla naproti ní. Robin raději zůstal stát a postavil se za mě jako by mě chtěl chránit. Ale on ani neví, že Babička je hodná. Tedy k těm, kteří jí nejdou do cesty.

"Takže ti muži..." Snažím se zaměřit se na svůj smysl pro detail. Kdo byli?
"Byli tu už když jsme dorazili. Nejsou místní, nikdy předtím jsem je tu neviděla."
Na úvod trochu slabé, ale už jen to, že je tu někdo cizí je poněkud zvláštní. Sem se přece nikdo nedostane.
"Byli hrozně divní a hned mě zaujali. Víte jeden byl hrozně vysoký, tmavé vlasy i oči, hrubé rysy. Druhý byl menší, spíše zavalité postavy, zrzavé vlasy a světlé oči. Oba byli velmi slušně oblečeni. Měli obleky, ale byli takové "špinavé" jako by byli hodně staré. Působili takovým zvláštním dojmem jako někdo, kdo se snaží zakrýt kým je."
Ukončím svůj výčet a zadívám se na Babičku. Tak nějak tuším, kdo byl onen volající. Zajímalo jestli i mě bude pan Gold kvůli vypálené chaloupce volat. Možná, že jeho Chaloupka ani nezajímá.
 
Bianca Crown *Bílá královna* - 26. listopadu 2016 14:08
biancamonost7188.jpg
Čas na kafe, ale né pro mě

Zvonilka



Kafe...ano to zní opravdu slibně, ale další probdělé noci si nemohu dovolit. Tedy ovšem, že mohu, ale mé zdraví by s tím nemuselo souhlasit. Ponocování a přehrabování se v papírech dá jednomu zabrat, i když to je královna. Ať mi Sněhurka vezme cokoliv, původ nikdy nemůže.

Zamrkám na Zvonilku. "Ano, ovšem, jistě...jděte." Trochu se do toho zamotám. Není nejlepší nápad nad něčím dumat, když na vás někdo mluví. "Až se budeš vracet, vyzvedni si mě prosím v kanceláři, ať Ti tu nestojím jako palma v květináči." Usměji se ještě a nechám je odejít. "A Vinney! Nezapomeň... s čímkoliv pomůžu." houknu ještě za nimi. Chvíli stojím a zírám. Rozhlížím se po redakci. Mám to tu ráda. Vážně. Podvědomě se pro sebe usměji, uhladím bílý kostýmek a vydám se za svůj stůl.

Tady vznikla většina mých článků. Mých děl. Mých myšlenek. Třeba ani tentokrát to tu nezklame a pomůže mi to vymyslet, jak z prekérní situace s Kloboučníkem. Je to hrůza, co se tu děje. Před zraky všem a přitom to nikdo nevidí. Běhá mi mráz po zádech a to by jeden řekl, že po vyrůstání s Červenou, mě už opravdu nemůže nic zastavit. Možná je to zvláštní, ale chybí mi. Přese vše to byla má sestra a někdy jsou sesterské rady opravdu potřeba. Poklepávám perem o desku stolu a ať se snažím vymyslet cokoliv, vše je jen slepá ulička a co hůř, stále se myšlenkami stáčím od momentálního problému, k mému osobnímu a trvalejšímu.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.11279988288879 sekund

na začátek stránky