Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Nevertown: Bylo nebylo

Příspěvků: 423


Hraje se Domluvený termín  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Marie Breadhouse *Mařenka* je offline, naposledy online byla 20. června 2017 6:48Marie Breadhouse *Mařenka*
 Postava Rosabelle Sinclair *Kráska* je offline, naposledy online byla 29. června 2017 6:12Rosabelle Sinclair *Kráska*
 Postava Jefferson *Kloboučník* je offline, naposledy online byla 29. června 2017 7:47Jefferson *Kloboučník*
 Postava Karou Derringer *Karkulka* je offline, naposledy online byla 29. června 2017 10:23Karou Derringer *Karkulka*
 Postava Bigby Wolf *Velký zlý vlk* je offline, naposledy online byla 28. června 2017 13:35Bigby Wolf *Velký zlý vlk*
 Postava Aria Halloran *Ariel* je offline, naposledy online byla 21. června 2017 10:01Aria Halloran *Ariel*
 Postava Pomocná Tvůrčí je offline, naposledy online byla 29. června 2017 6:12Pomocná Tvůrčí
 Postava Alexandra Bells *Zvonilka* je offline, naposledy online byla 29. června 2017 10:15Alexandra Bells *Zvonilka*
 Postava Lilo Pelekai *Lilo* je offline, naposledy online byla 28. června 2017 18:37Lilo Pelekai *Lilo*
 Postava Eliot Whiteman *Jack Frost* je offline, naposledy online byla 08. května 2017 10:01Eliot Whiteman *Jack Frost*
 Postava Bianca Crown *Bílá královna* je offline, naposledy online byla 15. června 2017 0:17Bianca Crown *Bílá královna*
 
Bigby Wolf *Velký zlý vlk* - 22. června 2017 15:29
bigbywolf2943.jpg
Společenská návštěva
- Karkulka -

Vztah k nemocničnímu pachu je hold u všech šelem stejný. Nemáme ho rádi a proto vtipy na téma veterinář s Karkulkou zásadně nepraktikujeme. A ostatním za to dáváma zdarma lekce bezmotorového létání. Tudíž škleb jen oplatím a vyrazím k oné prokleté budově.

Rozhovor, který našim vlčím uším nemůže uniknout se nenese zrovna ve veselém duchu. Jene by řekl, že alespoň zavírat dveře se naučí. Pravda proti nám by to moc nepomohlo, ale vyhlo by se trapným okamžikům. Když přejde řeč na Sirku, již po několikáté si všimnu Karkulčina podivného a velmi rychle meněného pohledu. Nevyzvídám, zatím, stále čekám na vhodnou příležitost. A ta zatím nenastala.

Při Karkulčině otázce na ni jen pohlédnu a následně zaklepu na pootevřené dveře.
Ťuk, ťuk, ťuk Neo.
 
Alexandra Bells *Zvonilka* - 03. dubna 2017 20:18
zvonilka6773.jpg
V Bance


Je to sice velmi nemilé, že člověk musí i pro takové peníze do banky, nicméně neváhám ani vteřinu, abych se tím směrem rozešla. Ano, naše banka mne trochu děsí, a proto omezuji své návštěvy jen na minimální nutnost, ale jinak pro nikomu z těch pracovníků tam nic nemám. A tak se proti nim vyzbrojuji akorát svým stálým úsměvem. Ale ještě než dojdu dovnitř zkontroluji si, zda mám svoje doklady, abych odtamtud nemusela odcházet celá rudá, že mi chybí nějaké náležitosti.

Má obvyklá lehká nervozita ze stínu samotné budovy se zintenzivní, když si všimnu nových opatření. Dává to na barvitosti a vážnosti těm drbům, co jsem na téma vloupání slyšela. Rozhodně musím promluvit s lidmi v redakci a zeptat se, zda na tom někdo dělá, protože tohle vypadá taky na velmi tučný a vydatný článek!

"Dobrý den,"
pozdravím okamžitě, sotva vstoupím do té opancéřované budovy, kde spatřím uhlazeného zaměstnance. Zamířím k němu a používám svého úsměvu. "Chtěla bych si vybrat peníze ze svého účtu. 420 dolarů, prosím," řeknu hned svůj požadavek a v ruce už mám připravenou kartičku k legitimaci. Jsem totiž přesvědčená, že tihle lidé vám dají poplatky za plýtvání jejich časem. Ale možná je to jen nějaká hloupá pověra, co jsem někde zaslechla.



 
Tvůrčí - 29. března 2017 11:24
523e2bb6d06b021e00c3706e3b41ad607273.jpg

Bianca Crown


V redakci

"Uhm, jasně... díky." Pronesl rozpačitě Viney, který se snažil usušit rozlitou kávu na stole, neboť se mu zatím podařilo vyhrát nad kávovarem jednu bitvu. Dvě další zbývali.
Nedohadoval se. Přenechal ti tu čest, neboť sám uznal, že on a kávovar budou dlouhověcí nepřátelé na život a na smrt.
Při tvé otázce sebou cukl. Něco takového zřejmě nečekal. Zhluboka se nadechl a poté vydechl, jako kdyby se snažil najít nějaká vhodná slova.
"Uklouzl jsem na ledu." Zachraptěl, chvíli to vypadalo, že k tomu neřekne víc a nevyjasní ti, kde mohl uklouznout na ledu, když pokud si dobře vzpomínáš, tak včera pršelo.
"Byl jsem v té době s Marií na procházce, když mi zloděj ukradl tašku a já se ho snažil chytit." Pokračuje najednou a když zmíní jméno té dívky, která pracuje v Perníkové chaloupce, kam Viney často chodí na větrník a nejen kvůli nim. Je ti hned jasné, že je v tom až po uši. Ten tón hlasu, jakým to její jméno vyslovil.
"Z ničeho nic byl zloděj na zemi a já vzápětí taky, jak mi podklouzla noha." Pohlédne na svou nohu, jako kdyby se chtěl ujistit, že se to opravdu stalo.
"Když jsem byl na zemi, zahlédl jsem někoho na střeše jednoho z domů, ale byl rychle pryč." Odmlčí se a nakrčí čelo přemýšlením. Jako kdyby se snažil vybavit si něco konkrétního.
"Myslím, že to mohl být ten neřád... Whiteman...?" Záhada s ledem je náhle vyřešena, stejně jako to, na co se Viney snažil tak usilovně rozpomenout - jméno.
"Jasně… byla to jenom taška. Jenže měl jsem v ní něco, pro mne cenného. Nemohl jsem to nechat jen tak." Dodá, jako kdyby na svou obranu a povzdechne.
Mezitím, co ti vyprávěl, jak to vlastně bylo, už nějakou dobu vám oběma káva stydne.
 
Tvůrčí - 29. března 2017 10:33
523e2bb6d06b021e00c3706e3b41ad607273.jpg

Zvonilka


Vysvobození kamarádky z basy

Danielle pronesla částku, která se dala svým způsobem očekávat, ale stejně zaskočila. Mohlo to dopadnout samozřejmě hůř. Nikdy člověk netuší, co si Šklíba namane a hlavně je důležité v jakém je v té chvíli v rozpoložení. Zřejmě měl dobrou náladu, protože se jedná o minimální kauci.

Ve tvém případě máš něco málo našetřené bokem, na horší časy a ty jak se zdá nastaly. Přeci jen bys nedovolila, aby na tak hrůzném místě zůstala tvá kamarádka. Ona by jistě udělala to stejné pro tebe, kdybyste si vyměnili role.
Vybrat onu částku budeš však muset v Bance, která patří nechvalně proslulém Alibabovi a jeho čtyřiceti loupežníkům, neboť se jedná o částku, kterou si jen tak nevybereš z bankomatu. Kdekoliv jinde mimo Nevertown by to zřejmě šlo, ale tady si pravidla stanovila Sněhurka.

Naštěstí banka se nenachází daleko, nýbrž přejdeš přes silnic a voalá stojíš před budovou, která svým vzezřením připomíná nedobytnou pevnost a garantuje tak, že peníze, které se v ní nachází, jsou v naprostém bezpečí. Pokud se rozhlížíš pozorně a přesněji se zaměříš na střechu, která je plochá a hemží se to na ní zbraněmi, nemáš nejmenších pochyb.
Zaslechla si zvěsti, že se někdo hloupý a troufalý pokoušel dostat dovnitř s myšlenkou krádeže, ale nikdy se ti nedoneslo, že by se z té budovy vrátil. Ovšem, kdo ví co je na tom pravdy.

Jen co otevřeš mohutné opancéřované dveře, všimneš si muže za přepážkou oblečeného do obleku šitého na míru, jak si něco datluje do počítače. Hádáš správně, pokud tě napadlo, že ti připisuje nějaké poplatky. Cena za to, že jsou peníze v naprostém bezpečí a nikde žádná fronta.
Muž od pohledu vypadá naprosto obyčejně. Krátce střižené hnědé vlasy, v obličeji měl nic neříkající výraz a vůbec by si do něj neřekla, že je to obávaný loupežník, který patří do bandy těch zbylých čtyřiceti. Zdání však může klamat… a v Neverwtonu obzvlášť.
"Vítejte v naší bance, slečno. Mohu vám nějak posloužit?" Otázal se a na tváři vykouzlil úsměv, ze kterého běhal mráz po zádech.

Danielle ti dluží pořádné vysvětlení a láhev vína.
Zobrazit SPOILER
 
Karou Derringer *Karkulka* - 28. března 2017 09:14
efee9bd2ba004f5b63342b37eedaca0a5189.jpg

Haůůůůů

Vlk

 

„V pohodě? Ani náhodou,“ zazubím se na Vlka, „ale fakt moc ráda tě vidím, starouši,“ dodám jedním dechem a přešlápnu z nohy na nohu. Snad až příliš rychle, takže to působí skoro jako poskočení, ale kdo by se v tom rýpal.

„Tak vzhůru do jámy lvové, ať to máme za sebou, z toho nemocničního smradu mě pak vždycky akorát štípe v nose,“ zašklebím se.

Nemocnice nemám ráda, páchne to tam nemocemi, bolestí a zelenou dezinfekcí.

 

Dnešní návštěva se ovšem celkem vyplatila s ohledem na hovor, kterému jsou naše bystré vlčí uši svědky. Lidé by se vážně měli naučit mluvit tišeji a  při hrajícím rádiu. Ale každý holt není tak paranoidní jako výchova Vlka.

Tentokrát se ani neculím, i když koutky mu škubají. To ovšem přestane jen v okamžiku, kdy přejde řeč na Elsinu dceru, Sirku. Krátce se zamračím, pohledem snad i napůl zvědavým střelím po Vlkovi a zase rychle uhnu.

„Hm, vtrhneme jim tam jako správní ninjové nebo ten trapný okamžik uvedeme hlasitým zakašláním?“ brouknu šeptem.

 
Lilo Pelekai *Lilo* - 13. března 2017 21:52
lilo1704.jpg

Bene ambula



Nejspíš bych měla být ráda, že to tak bylo. Kdyby měl jako já den barevný – rudý, jako krev, která tu byla dneska prolita – nejspíš bych z toho nevyklouzla tak lehce. Barevné dny byly občas divnější, než ty šedé. Přála bych si, aby se častěji nedělo nic, abych se mohla zavřít ve svém pokoji a tvořit, aby bylo všechno nudné a normální. Většinou mi to nebylo přáno. Udivovalo mne, jak snadno se mi dařilo tvářit se, že se nic neděje. Moje tvář zůstávala relativně bezvýrazná, nepočítáme-li předchozí zhroucení a hlas celkem příčetný a to i přesto, že jsem v duchu řvala hrůzou. Nedokázala jsem si ani představit jaké by mohly být následky – můj mozek si je prostě odmítal připustit. Nelhala jsem, ale zatajovat informace je téměř stejně hrozné. Nejspíš bych za to dostala pěkný flastr, pokud by se to někdy dozvěděl.
Mohl se to dozvědět? Nebyla jsem si jistá. Vypadal klidně a nezaujatě, ale mohl stejně jako já hrát pouhou šarádu, aby mě dostal. Na druhou stranu, co by z toho měl? Měla jsem štěstí. nad mi vydrží i do budoucnosti.

Dalším mým štěstím bylo, že se v technice evidentně nevyznal a tak bych mu bývala mohla namluvit téměř cokoliv. Možná ale, že si to jenom neuvědomil, nesoudila bych ho kvůli tomu. Pro mne to byla první věc, která přišla na mysl, ale hlavně proto, že se problémem zabývám. Je to stejné, jako kdyby se mne zeptal, jaký je zákon o držení zbraní. Nevěděla bych.
Nebyla jsem si jistá, jestli po sobě tu čmáranici, co si právě naškrtal do bločku, přečte, ale nejspíš tím líp. Pokud mi nebude volat, já se zlobit nebudu.
Stitch byl celou tou událostí tak rozhozený, že jenom sklesle seděl a nic neříkal. Bylo to pro něj dosti neobvyklé, ale pochopitelné. Doufala jsem jenom, že pokud se ho na něco zeptá, bude Stitch vědět, že právě nyní není dobrý nápad kápnout božskou.

Nevěděla jsem, jak tu situaci se Stitchem řešit. Samozřejmě, že to, co udělal bylo hrozné – mohla jsem se na něj za to ale zlobit? Byla to moje vinna, já ho tak naprogramovala. A i kdyby ne, jen chránil můj život – nebo přinejmenším alespoň tvar mých úst.
Kývla jsem. Ozvou se – dobrá. Snad do té doby nezapomenu, co jsem jim nakukala. Žertuji, tohle se mi vypálilo do mozku jako cejch, pochybuji, že to kdy v životě zapomenu. Tak hnusný pocit, brr.
Nevěnovala jsem pozornost jeho odjezdu, zaujatá hledáním telefonu.
Na tenhle hovor jsem se netěšila.

****
"Opovaž se mi říct, že jsi v té sanitce, co jsem teď zaslechla!!“

Byla jsem tak ráda, že Cat slyším, že jsem se málem rozbrečela. Za ní jsem slyšela zvuky šplouchání – takže tam na mne přece jenom čeká. No, ta bude nadšená.
„Nemyslíš, že kdybych v té sanitce byla, nemohla bych ti telefonovat?“ namítla jsem a nadzvedla ironicky obočí. Catherine už musela být dávno v loďce, nechávající se vézt na ostrov. Zaváhala jsem.
Ne, že bych byla paranoidní, ale vážně se chci přiznat přes telefon? Kousla jsem se do rtu. Teď bych tam vážně potřebovala jít a promluvit se v soukromí, ale musela jsem domů, dřív než nám tam zavolá policie. Potřebuju čas všechno vysvětlit.

„Potkala jsem Kaye. To on byl v té sanitce.“ oznámila jsem tiše. „Neboj se, nic není. Stalo se to tak rychle – všechno ti povím, ale… ale ne teď. Ne takhle na ulici. Je do toho zapletená policie a já musím domů, aby se o mě nebáli. Chápeš, ne?“ dala jsem důraz na několik slov, hlavně na slovo „chápeš“ a doufala, že skutečně chápe a přebere si z toho to důležité – že bych se mohla dostat do maléru, kdyby mne někdo slyšel říkat víc detailů.
Stitch dál mlčel, jen na mě nezaujatě civěl. No, nazdar – doufám, že je v pořádku.
 
Bianca Crown *Bílá královna* - 26. února 2017 15:58
biancamonost7188.jpg
Nový plán (?)
Okrajově Zvonilka, PJ

Sedím a přemýšlím. Přemýšlím a sedím. Ať se snažím jak chci, nedokážu se soustředit na nic jiného, než na události, které mi popsal Jefferson. Z dumání mě vytrhne až zaklepání. „Ano?" rozezní se můj hlas v místnosti a dřív, než stihne doznít nepatrná ozvěna, prostrčí dveřmi hlavu Zvonilka. „Nic se neděje.“ Vážně? Spíše se rozhodně něco dělo. Slíbila, že mi to vysvětlí. Jsem zvědavá. Dnešek opravdu začíná vybočovat z rutiny, do které jsem jej ráno zařadila. „ Budu tady.“ Sklopím špičku ukazováčku směrem k desce stolu za doprovodu úsměvu a už jen sleduji, jak zase mizí.

Taky bych mohla vyrazit do terénu. Třeba do Růže. Lehce se nadzvednu v křesle, ale vzápětí opět klesám na pohodlnou výplň sedací části křesla. Skvělý nápad, pokud se chci nechat zabít. Vsadím se, že po nedávném incidentu o to místo bude velký zájem a jít tam za bílého dne by bylo stejně moudré, asi jako sníst lžíci mleté skořice. Navíc z redakce jsem nemohla a to ani jít do kavárny. Liška dle výrazu prokoukla mou neupřímnost, a kdyby jí tu opravdu každý zmizel, asi by to jen tak nenechala, navíc se Zvonilka vrátí a bude mě potřebovat. Rozhodně se mi ale podařilo něco vymyslet a to plán na dnešní popracovní aktivity. Musím jít za Jeffersonem. Teď jsem více než přesvědčená o sdílení svého tajemství. Jeho dnešní – ač možná trochu situací vynucená – upřímnost mě povzbudila a navíc už to břímě nedokážu nést sama a teď víc než kdy jindy si jsem jistá, jak dobře mi bude rozumět a pochopí.

Cink. Ozval se zvuk hrnků z redakční kuchyňky. Viney! Úplně jsem na něj zapomněla! Alexandra ho tam musela nechat. Káva a nenucená konverzace by mohly pomoci usměrnit mou neustále vzrůstající touhu sbalit se a napříč risku vyrazit do Růže. Koneckonců tam to tak nějak vše začalo. Vlastně se divím, že mě nenapadlo tam zajít už dávno.
Ladně opustím křeslo a zamířím ke kuchyňce, kde se nebohý mrzáček Viney pokouší vyhrát nad kávovarem. „Svou pomoc jsem myslela vážně.“ Řeknu hlasem skoro káravým, který nepřipouští odmlouvání. Vím, že jsme spolu nikdy nevedli dlouhé přátelské konverzace, ale i tak jsem chtěla, aby věděl, že jsem přítel. Než stihne cokoliv říct, suverénně přistoupím ke stroji a několika zručnými pohyby jej uvedu do chodu. Nastala chvilka, kdy jediným zvukem bylo hučení připravované kávy. „Takže,“ prolomím mezi námi panující odmlku „Co se ti vlastně stalo?“
 
Pomocná Tvůrčí - 23. února 2017 10:32
pomocntvr32797.jpg
Nemocnice
* Karkulka, Vlk *

Společně vejdete do prostor nemocnice. Desinfekce byla cítit už ve dveřích a všechno to přehnané antibakteriální a sterilní prostředí nebylo příjemné každému, ač se tu víly snažily udržet alespoň příjemnou atmosféru. Hnědovlasá víla s drdolem na recepci se na vás usmála. Stěna za ní byla polepená dětskými kresbami, řady sedaček budily důvěru a celkově si při pohledu na nemocnici mohl jeden říci, že je dobře udržovaná a alespoň nějaké městské finance jdou dobrým směrem.

Ať už jste se na cestu k márnici ptali, nebo ji znáte, vydali jste se stanovenou chodbou a propletli se místním labyrintem o do patra -1. Vynořili jste se do dlouhé chodby, na jejímž konci byly správné dveře. Už z dálky slyšíte zdmi a vzdáleností tlumený hovor, který postupně vaším přibližováním nabývá na srozumitelnosti.

"Co ty jsi včera dělal?"
Ozval se zvědavý ženský hlas patřící Else.
"Chudí to mají, bohatí potřebují, a pokud se to sní, tak umřete. Co to je?"
Dočkalo se jí odpovědi hádankou od patologa Edwarda Nygmy.
"Nechceš mi namluvit, že jsi zase seděl doma a dělal úplné Nic?"
Dotázala se nevěřícně.
"A co jiného se doma dělá?"
"Já si třeba čtu nebo..."
rozhodný hlas ve vyřčené spojce zmizel a následovala zamyšlená odmlka. "... pomáhám dceři s úkoly..."

"Aha. Hmmm, dceři."
Na chvíli se zamyslí. Což značí, že zase přijde na řadu další hádanka nebo něco podobného.
"Jedna hlavička,
jedna nožička.
Hlavička když zčervená,
konec nožky znamená."


Povzdech. "Ano... Sirka..." její hlas zní najednou smutně. "Víš, že už ani na nic jiného neslyší?"

"Patří ti to, ale tvoji přátelé to používají víc než ty. Víš co to je?" odkašle si. "Nemohl jsem si pomoct. Byla to poslední hádanka, slibuji." nějak ale bylo jasné, že to poslední hádanka stejně nebude. "Nicméně je to smutné."

"Tomu sám nevěříš, že by byla poslední... občas si říkám, jestli ti vůbec někdy dojdou..." zněla už opět o něco veseleji ledovka.
"Ale na tuhle nemám odpověď."

"Když dojdou, tak budou mít všichni klid."
Jeho hlas je na malou chvíli skleslý.
"Náhodou si vedeš skvěle. Odpověď je Tvé jméno. To ti patří a používají ho tví přátelé více než ty." vysvětlí radostně.

"Víš, jaká tu pak bude nuda?" obořila se na něj, skoro jako kdyby mu chtěla vynadat.
"Vida..." povzdechne si znovu. "... Jenže Annie svoje jméno neakceptuje a každý na koho se podívám ji ani jinak, než jako Sirku nezná. Navíc všichni vědí, že je žhářka a já nevím, co s ní mám dělat... Policie jí u toho ještě nechytla a děsím se dne, kdy se to stane..."
V tom měla Elsa pravdu a Vlk to mohl potvrdit. Prakticky celé město vědělo, že Sirka si ráda hraje s ohněm, ale nikdo jí to ještě nebyl schopen dokázat, tak, že by ji chytl s ohněm v ruce.

"Promluvila sis s ní o tom pořádně? Někde jsem četl, že největším problémem této doby je nízká úroveň komunikace."
Odmlčí se opět. "Vím, že do toho nemám, co mluvit. Nejsem rodič, Elis, a ani trochu tomu nerozumím. Ale někdy si promluvit je to nejlepší, co můžeš udělat."
Lehký úder do stolu. Zdá se že posluchačka vstala ze svého místa a použila desku k poněkud razantnější opoře.
"Zkoušela, ale ..."
Nedořekne. Nemůže najít slova, která by chtěla říct a vy jste akorát došli k decentně pootevřeným dveřím. Někdo se nenaučil pořádně zavírat, zdá se.
 
Pomocná Tvůrčí - 23. února 2017 09:49
pomocntvr32797.jpg
Osamocena se Stitchem
* Lilo *

Policista měl nejspíš jeden z těch šedivých a bezcených dnů, ve kterém by se nejraději viděl někde jinde s někým jiným. Přesto ho však práce nutila pokládat nedůvěřivé otázky, které ti přiváděly jen malé komplikace. Na každou otázku jsi našla odpověď a když jsi zaváhala, policista to nejspíš přikládal vykolejeným nervům. Nebo už prostě chtěl být doma. A nebo... se tak prostě jen tvářil a lhal ti gestama a mimikou stejně, jako ty slovy.

"Ah..."
Zamkrá a napíše poznámku. Dle jeho reakce je jasné, že ho možnost snímače vskutku nenapadla. Technika pro něj nejspíš bude cizí záležitostí, nebo myslí na víc věcí najednou a pak se stává, že člověk přehlédne jednoduchou odpověď.
Tvou adresu i oba telefony si poctivě zapsal. S tím jak psal rychle z toho musela být jedna velká čmáranice, ale na druhou stranu, obecně se ví, že největší škrabopisci jsou doktoři.

Se zájmem se ještě zahleděl na Stitche, jako by přemýšlel, že se zeptá na ukázku zmíněného snímače, ale nakonec si krátce promnul pravé oko, pak se podíval na tebe a s kývnutím se rozloučil.
"Ozveme se."
Mohl uznat, že ti věří, stejně jako že tě nebude už víc trápit a ověřit si to může i jindy, či se tím prostě odmítl zabývat. Jelikož si pro něj už nic neměla, tak složil notes a odjel, spokojen s tím, že hledáš mobil a hodláš jeho radu poslechnout.

******

Mobil nalezen, číslo vytočeno a nějakou chvíli trvá, než to Cat zvedne.
"Opovaž se mi říct, že jsi v té sanitce, co jsem teď zaslechla!!
Vyjede po tobě rovnou. Když se budeš soustředit na zvuky v telefonu, tak krom kamarádčina dechu můžeš slyšet šplouchání vody, které je v jednu chvíli o něco intenzivnější.
Jelikož vaše místo se nachází na malém ostrůvku v jezeře, tak je jasné, že Cat tam byla a právě nastoupila do loďky, aby se dostala na druhý břeh. Je dobře, že díky známosti s pannami přes Jumba máte možnost něčeho takového a hlavně Catherine ani nemusí pádlovat, když vás vždy jedna ze sester tlačí po hladině.
"Co se ti stalo?!"
Vyzve tě, aniž by ses stačila nadechnout k odpovědi. Kamarádka se o tebe patřičně bojí a je pro ni těžké se udržet, aby nepokládala další otázky stejného typu a nechala tě prostě odpovědět.
 
Bigby Wolf *Velký zlý vlk* - 19. ledna 2017 12:39
bigbywolf2943.jpg
Svolávání smečky
prakticky Karkulka

Karkulku zmerčím už z dálky. Její styl chůze je velmi originální. Ale stejně jako já dokáže takto vydržet odchodit vážně dlouhé pochůzky. Užitečná schopnost jak při práci tak při lovu.
Nad jejím vskutku zuřivým máváním jen zakroutím hlavou a dokonce mi unikne i pousmání.
Jak malá.

Než ke mě to střeštidlo dorazí v klidu dokouřím a i spořádaně odpálím vajgl do poblíž stojícího koše. Přeci jen v nemocnici se z pochopitelných důvodů kouřit nesmí.
"Nějaká veselá, je vše v pohodě?"
hold vlčí úsměv má mnoho podob a málo kdy je to dobré znamení.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.06245493888855 sekund

na začátek stránky