Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 1352


Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 29. června 2017 6:12Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 29. června 2017 7:47Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 29. června 2017 7:47David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 29. června 2017 7:47Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 29. června 2017 7:47Zachary Cooper
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 21. června 2017 10:01Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 29. června 2017 10:15*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 29. června 2017 10:15Joleene "Jo"
 
Joleene "Jo" - 29. června 2017 07:59
joleene6101.jpg
Zase na té správné vlně

Přešla jsem tu jeho starostlivou otázku mou vlastní, která ho rozesmála. Jistě, cítím se vyčerpaně, ano, asi bych teď neměla léčit už nic velkého, ale kdybych musela, tak bych stále mohla. Znám své limity. A vím, že ke dnu je to ještě dostatečně velký kousek, abych se nemusela litovat. Ano, trochu se mi motá hlava, ale to během pár vteřin přejde (a je to způsobeno předchozí konzumací toho hnusu, co si dobrovolně už nikdy nedám), ale k tomu můžu jen říct, že je dobře, že sedím a ještě chvilku budu. Zpozorním však, když se mu zkřiví obličej bolestí. Překvapeně zvednu obočí, ale pak mi sám potvrdí jednu věc. Zapomněla jsem na jedno zranění, jak jsem se ztratila ve vlastních myšlenkách. Teď je řada na mě, abych se krátce zasmála.

"Prý nemůžeš," zavrtím hlavou a ušklíbnu se nad jeho slovy. "Už jsem zachránila i člověka na pokraji smrti. Tohle je prkotina. Ale tím si nemysli, že jsem tvoje chodící zázračná a sexy lékárnička. Příště se mi třeba nebude chtít tě léčit..." spustím obhajobu svých někdejších schopností (je to už nějaký ten pátek, kdy jsem se o podobné věci pokoušela).

"Ale takové věci jsou lepší nahodit ručně. Zahojit to, až když jsou zpět na místě. Je to tak méně bolestivé,"
řeknu ještě a naznačím mu, ať si tedy opět sedne a já mu s tím ramenem pomůžu. A překvapivě ani nelžu. Docela divná představa, že musím zmiňovat výjimečnost toho, že nelžu, když jsem ten anděl a tak dále, ne?

"Slibuji, že si to nebudu užívat až moc, jak trpíš," dodám ještě se zubatým úsměvem, než se do toho pustím.
 
Malcolm *Mal* - 28. června 2017 19:09
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Něco takového jsem někde slyšel

Jsem opravdu Joleene vděčný, protože mi dala do pořádku jak žebra, tak obličej. To jak rozbitý nos, tak prokousnutý ret. Krev z tváře budu však stále potřebovat opláchnout. Ještě by to chtělo se mrknout na rameno a budu zase jako rybička.
Jestli jsem ponaučen, že bude lepší si promyslet možnosti a ne se bezhlavě vrhat na nebezpečí? Ano jsem.
"Jsi v pořádku?" Zeptám se starostlivě, když si mne prohlíží. Nemám nejmenší tušení, co jí to léčení mohlo stát. Ale něco mi říká, že to nebude zadarmo.
Její následná slova mne donutí několikrát překvapeně zamrkat. Než se už po několikáté v její přítomnosti rozesměji a jsem strašně rád, že už nemám zlomená žebra. Nicméně bolest z vyhozeného ramene mi zkřiví tvář.
Takže mně chtěla vidět bez trička. Stejně bych ho na noc sundal, protože potřebuji, aby vyschlo. Takže by mne viděla, tak či onak.
"Bude ti odpuštěno, když se mi podíváš i na to rameno." Prohlásím a mrknu na ní. S tím monoklem to musí vypadat opravdu komicky.
"Teda pokud už nemůžeš, tak mi ho jen pomož prosím nahodit zpátky." Dodám po chvíli.
"Ale máš pravdu, to tričko je hrozné. Měl bych si koupit něco pořádného na sebe." Nebudu přece chodit stále v tom stejném, navíc je na něm stále má krev.
 
Joleene "Jo" - 26. června 2017 08:45
joleene6101.jpg
Studené ruce, upřímné srdce?

Usoudím, že se musí vážně cítit pod psa (osobně se tomu ani nedivím s tím, co má a tím, čím jsi prošel za posledních 24 hodin...), když už nemá ani žádnou pořádnou odpověď a jen poslušně si lehne a drží. To ne, že bych toužila po tom, aby mi tu dělal nějaké divadlo, nebo tak něco, jen... si to pro sebe komentuji.

Opatrně se ho dotknu v místě, kde jsem cítila/zjistila jeho zlomená žebra. Vlastně není potřeba se na to zas tak moc soustředit a mít zavřené oči a tak, ale já stejně nikdy nevím, kam se koukat. A dívat se na pacienta je takové... prostě divné. Hlavně pro lidi, jak mi bylo řečeno kdysi v minulosti, kdy jsem ještě nechápala moc to lidské vnímání situací a okolností.

"Zírání prostě je něco nepřirozeného. Lidi to nemaj rádi, jasný? Hlavně to, jak ani nemrkáš. Je to jako kdyby mě léčil robocop... Achjo, jasně, ty netušíš, co to je, já zapomněl... Vysvětlím ti to jindy jo? S bednou chlazených a nějakou telkou."


Nevím proč, ale některé chvilky si pamatuji lépe než jiné. Tahle patří mezi takové momenty, v nichž si připadám jako ve skutečnosti. Skoro jako kdyby se odehrávaly přesně teď, jako kdyby nebyly vzdáleny několik let.

S dlouhým výdechem pomalu otevřu oči a podívám se na Mala, cítila jsem totiž, jak se napíná, když jsem ho léčila. Ale, jak jsem čekala, i když to bolelo, snažil se být tak potichu, jak jen mohl. Všimnu si toho, že se mu podařilo si prokousnout ret. Vlastně ani neudělám tu chytrou věc, že bych chvilku počkala a zjistila, jak moc mě vyšťavilo to léčení žeber. Přiložím mu prsty na rty a snažím se nevšímat si jejich textury, nebo tepla z nich vycházejících a rychle se pokusím zahojit onu ranku v nich.

Tentokrát si jej při tom krátce prohlédnu. A všechno mi to najednou dojde. Sedí to, do obvyklého vzorce jeho chování. Je to tak zřejmé, až se mi chce samotnou pokárat, jak jsem moha být tak sebestředná a nepoznat to. Malcolm nebyl vrácen na zemi, aby pomohl MNĚ nějakým způsobem. Byl tu, aby si zasloužil druhou šanci. To já tu mám být ten pomocník, aby se ON mohl osvědčit. Protože takhle většinu her dělá všemohoucí. Vždy testuje své věrné ovečky, obzvlášť ty, co má nejvíce v oblibě. Ale vždy to byli, jsou a budou lidi.

Najednou jsem klidnější. Celý ten případ, všechno to šílenství kolem, všichni ti, co stojí v cestě našeho úkolu. Je to jasnější, tišší, ostřejší. Dává se konečně trochu smysl. Tak moc, až se pousměji, když stáhnu z jeho rtů prsty.

Sednu si pohodlněji tak, že si jednu nohu složím pod sebe a podívám se zvědavě na Mala. Monokl jsem mu neléčila úmyslně.

"Je teď ta správná chvíle, kdy se mám přiznat, že jsem tě mohla léčit i přes to hrozné tričko?"
zeptám se vesele, abych trochu odlehčila to ticho, co bylo při léčení.

 
Malcolm *Mal* - 24. června 2017 21:43
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Doktorka Joleene - to zní jako název nějakého seriálu

"Nemám žízeň." Špatně si vyložila můj pohled na sklenici. Nevím, jak bych jí to vysvětlil. Že je pro mne pohled na sklenici stejný, jako pohled na kilovou Nutellu. Tak raději mlčím a opatrně si lehnu na postel.
Joleen není jediná, kdo pekelně zmokl. Jenže narozdíl ode mne má u sebe doma, něco jiného na převlečení. Tohle je moje jediné.
Mokré tričko se válí na zemi a budu doufat, že do rána uschne. Nechci se mi otravovat toho, kdo nás tu nechal přespat s prosbou o něco suchého na sebe. Už tak se cítím dost blbě.
"Dobře, asi máš pravdu." Na to, abych se s ní dohadoval, jsem moc zmlácený a ona je tu ta co mne může ošetřit. Takže doufám, že ví, co dělá.
"Dobře." Přivřu oči a nechám jí dělat její práci. Snažím se být hodný pacient.
Ani nevím, jak bych popsal dotek jejich rukou. Má je tak hebké a studené, což je možná způsobeno tím, že venku zmokla.
Dovedu si představit průběh léčení zlomeniny a tak se pokusím vůči té bolesti obrnit. Zlomené kosti se rovnají. Musím se kousnout do rtu, abych překonal bolest. Podaří se mi však jej prokousnout. Takže opět se mi v ústech objeví povědomá pachuť krve. Někdo tu je prostě šikovný.
Až to léčení skončí, tak bych si měl opláchnout obličej, který je zasviněnej mou krví způsobenou ze zlomeného frňáku.
Zatraceně... že jsem se nezeptal na to, kde má sprchu.
Něco mi říká, že budu muset Joleen dnešek vynahradit. Připadám si vůči ní zavázán.
Nemluvně o tom, že postel je sice dvoulůžko, ale nedá se odtáhnout. Pokud se budu cítit o trochu líp, tak nemám problém si lehnout na zem a přenechat jí celou pro ni.
Raději však mlčím a stále si hraju na hodného pacienta, kterého ošetřuje sexy doktorka.
 
Joleene "Jo" - 21. června 2017 21:50
joleene6101.jpg
Hrajeme si na doktory...

"Ochránil?" zeptám se ho dost pochybovačně, když hodím jeho triko přes židli. "Jsem si jistá, že předtím jsi to formuloval rozumněji,"dodám ještě. Samozřejmě, že si prohlédnu jeho tělo, když už tu přede mnou je. Ale nic vzrušujícího ani přitažlivého v tom nevidím. Ať už to je vyprchávajícím alkoholem, únavou, tím, že možná není zrovna můj typ, a nebo proto, že vidím ty rány, co potřebují zahojit. Každý ať si z toho vybere podle libosti.

Zaregistruji jeho pohled na sklenici vody, kterou jsem nechala přinést pro sebe.

"Lehnout, šup,"
pobídnu jej. "Napít dostaneš, když budeš vzorný pacient a nebudeš se cukat a budeš poslouchat," přidám další požadavky a počkám až si lehne. Pak si sednu na kraj postele vedle něj, dám si mokré vlasy přes rameno, aby mi nepřekážely. Mezitím zjistím, že po tomto dešti budou potřebovat opravdovou a ideálně dlouhou sprchu.

"Naposled, co jsem kontrolovala, tak jsi byl člověk, co trpěl v pekle," řeknu na jeho obavy z léčby.

Natáhnu k němu ruce, abych začala s tou léčbou, ale pak se zarazím. Vteřinku či dvě váhám, mlčím. Jde to vidět, jak se má ruka zastaví uprostřed pohybu, než opět vyrazí na svou cestu, jak jsem tu myšlenku zaplašila.

"To, co jsem říkala v baru platí. To, že jsi jen člověk i to, že jsi teď de facto můj parťák..."


Skoro to zamumlám. Pokrčím rameny. Snad, abych sama sebe přerušila v těchto myšlenkách se bez varování dotknu jemně jeho hrudi a zkusím léčit jeho zlomeniny.
 
Malcolm *Mal* - 21. června 2017 15:37
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Dotek Anděla

"Nevím, zda se ti to bude líbit." Prohlásím. Musím uznat, že se mi její úsměv vážně líbí. Její následná slova však nikoliv.
"Jsem tu od toho, abych tě chránil. Ať to stojí, co to stojí." Pronesu naprosto vážně a je na mně vidět, že kdyby se to mělo opět stát, udělal bych to stejné. Rozkaz je rozkaz. Ať se mi to líbí nebo ne. Nemluvně o tom, že je to od samotného Boha, i když se jedná o jednu část z pěti.
Nechám si pomoct se svlékáním, při čemž zatnu zuby a i přesto mi unikne bolestivé zasténání. Přeci jenom mám stále vyhozené rameno a polámaná žebra. Nejsem sice člověk, ale bolest stále vnímám.

Když je tričko svlečené, odhalí tak pohled na poměrně vypracovaný hrudník, který hyzdí jizvy, jako památka na to, kde jsem doposud byl. Každá vypráví svůj příběh, povětšinou se to všechno točí kolem arény.

Jizvy

"Upřímně, vzhledem k tomu, co jsem... nevím, jaký to bude mít efekt." Prohlásím a pohlédnu na sklenici vody, kterou nám tu Carlos zanechal než odešel.
Dostat v pekle vodu, bylo velmi těžké. Málokomu se to podařilo. Ale za to jste si dokázali vychutnat každý její doušek, jako kdyby vám připomínala něco na co jste už zapomněli.
Pochopitelně, když jsem vylezl, tak první co jsem udělal - po oloupení - že jsem se napil. Ten pocit, který to ve mně vyvolalo byl naprosto dokonalý.
"Omlouvám se..." Sám jsem překvapen svými slovy. "Možná mi to bude ještě chvíli trvat, než pochopím, kde se nacházím. Zvyk je stará košile. Prosím o trpělivost." Prohlásím pokorně, mezitím, co mám to štěstí pocítit, jaké to je, když se vás dotýká anděl.
 
Joleene "Jo" - 21. června 2017 12:12
joleene6101.jpg
Léčení sebevraha
okrajově Carlos,
následně jen Mal


Docela mne zaskočí, že mě Carlos nazve rodinou. Nicméně nehodlám na sobě nechávat nic znát a prostě se věnuji transportu zmláceného kolegy. Aspoň k něčemu se hodí, že andělé mají nadliskou sílu. No nechtěli byste hned jednoho za kamaráda? Kdyby chtěli, odtáhli by vás na zádech z hospody až domů! A nebo by se také urazili a rychle by vás sprovodili ze světa... Nom, ale každý máme občas špatnou náladu, ne?

Hodím boty ke dveřím v místnosti a pomohu Malovi si sednout na kraj postele.

"Lékárničku?" podivím se. Polknu jedovatou poznámku, že na tom zas tak blbě nejsem, abych nezvládla vyléčit zlomená žebra, ale jenom proto, že Carlosovi dlužím za dnešek až moc. "Jo, postav ji na stůl, díky," dodám místo toho.

"Kdybys byl tak hodný a natočil mi ještě obří sklenici vody? Prosím pěkně,"
pousměji se ještě na Carlose, když donesl polštáře a peřiny. Mezitím načechrám trochu načechrám polštáře, než je rozložím a deky dám k nohám postele, aby se jimi hned dalo přikrýt. Na jeho díky nijak slovně nezareaguji. Otočím se na však na něj a kývnu.

"Tak. Čas se podívat, jak vypadáš pod tím tričkem, ne? Ať vím, jestli máš jen hezkej zadek," pronesu s křivým úsměvem. "Když v hlavě jednoznačně nic nemáš, když se rozbíháš na obra bez esa v rukávu," neopustím si, ale zní to mnohem smířlivěji, než by to znělo dole před schody nahoru.

A s tím se k němu snížím, abych mu mohla pomoci s tím svlékáním, přece jenom tuším, jak blbě se hýbe se zlomenými žebry.
 
Malcolm *Mal* - 19. června 2017 09:36
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg

Nevím, jestli by to pomohlo.

"Cože?" Nechápu co s těmi křídli a letem do nebes myslí. Vlastně se mi nad tím ani nechce přemýšlet, protože opět vykašlu krev.
"V pohodě. Rodina si musí pomáhat. Měl jsem ti to nabídnout už předtím a nenechat tě odejít." Poslední slova jsou řečená tiše, jako kdyby si tu někdo mlel pod vousy.
Když to vypadá, že je otázka toho kam půjdeme vyřešená, přijde na řadu přesouvání se dovnitř. Což samozřejmě zahrnuje fakt, že já se tam sám od sebe nedobelhám, takže mi musí pomoci Andělka. Nezraněnou rukou jí obejmu kolem ramen.
Nemám daleko od toho, abych vykřikl bolestí. Jenže už nějakou dobu se bolest stala mou součástí. V aréně jsem byl tolikrát zmlácen, pobodán, popálen a kdo ví co všechno. Takže se ode mne nedočkají nějakého bolestivého upění, místo toho jenom zatnu zuby, až zaskřípají.

Pokoj se nachází v druhém patře, takže překonat schody byl naprostý oříšek, u kterého mi uniklo přes zatnuté zuby nějaké to bolestivé zasténání. Carlos nás jistil, kdybych náhodou padal.
Nakonec jsme se octli v pokoji pro hosty. Tam nás majitel Bambusového domečku nechal na chvíli samotné, protože skočil pro věci na spaní.
Nějak nekecal o tom, že tu je jenom ta velká postel, stůl s židlí a jedna skříň. Nic jiného se do toho pokoje prostě nemohlo vejít, byl tak strašně maličký a útulný.
Jo to by bylo něco pro mě. Připomíná mi to mou celu. Akorát to má pořádnou postel, stůl a skříň.
"Vzal jsem i lékárničku, kdybys jí náhodou potřebovala." Upozorní na sebe, když položí deky, polštáře a lékárničku vedle na postel.
"Díky." Poděkuji pro změnu já. Je opravdu nezvyk, když se o vás někdo stará a měl jsem pocit, že se to ode mě očekává.
Carlos ve dveřích chvíli vyčkával, jestli jej nebudeme ještě potřebovat a pokud to nakonec bylo všechno, s přáním dobré noci odebral zamknout lokál a poté si zalehnout do postele, tak jak plánoval předtím.

"Díky." Tentokrát to říkám Andělce, protože něco prostě říct musím. Nejsem na to zvyklí. Nedivte se mi, je to můj první den na zemi.
 
Joleene "Jo" - 19. června 2017 01:03
joleene6101.jpg
Možná ten obr ěl ještě jednu ránu či dvě přidat, aby se mu rozsvítilo...
Carlos, Mal

Jsem stále více přesvědčená o tom, že jsem mu ten políček měla dát. Jeho paličatý postoj k situaci mi inteligencí připomene leda tak lidské prapra předky. Protože i malé děti ví, že věci se nemají přecházet. A to prosím pěkně platí o chřipce, což pak taková zlámaná žebra.

Uchechtnu se a zavrtím hlavou nad jeho poznámkou.

"Jo, jasně a to je předtím a nebo potom, co ti narostou křídla a odletíš do nebes?"
zeptám se ho a znovu zavrtím hlavou. Na Carlosův rozkaz, protože nic jiného to vážně nebylo, nijak nereaguji, neboť moc dobře vím, že to nemá absolutně žádnou cenu. To, že jsem ještě nebyla rozhodnutá, zda ho poslechnu, no... to necháme na jindy.

"Díky," zopakuji ke Carlosovi po několikáté dnes. Docela si připomínám už jako zaseknutá gramofonová deska. Vezmu si do jedné ruky svoje boty a druhou Mala pobídnu, aby se mě laskavě chytl kolem krku a mohl se o mne opřít. Věděla jsem moc dobře, že ho i tato cesta bude bolest, ale tak nějak jsem si nemohla odepřít pocit,že si to tak trochu zaslouží prožít tu bolest.

*Třeba mu docvakne, že není nesmrtelný. Že tady jej už nikdo znovu nevrátí do hry.*


A s touto myšlenkou mu hodlám pomoci do zmiňovaného pokoje pro hosty.
 
Malcolm *Mal* - 18. června 2017 15:00
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Příště se na zachraňování vykašlu

Nevím proč, ale mám takový pocit, že je Andělka na mně naštvaná. Vždyť jsem se jen snažil zachránit ten její překrásný zadek, protože právě kvůli tomu mne vytáhl z končin pekelných Černý. Abych s ní byl jako ocásek a schytával za ní rány, jako její zasraný bodyguard. Najednou je mi vyčítána moje práce.
Uznávám, že by to celé jistě mělo jinačí průběh, kdybych s ní počkal v baru. Za to jsem stále na sebe nasraný…
Když mne vezme za bradu, mám chuť ucuknout a říct jí něco o tom, ať se nestará. Nic z toho neudělám a nechám jí, aby si mne prohlídla.
"Udělal jsem to proto, protože tady někdo s ním chtěl dobrovolně jít... Aspoň to jsem slyšel v tom telefonu." Zahuhlám po chvíli.
Ne, vůbec jsem v té chvíli neměl v úmyslu připustit, že by to celé měla pod kontrolou a měla plán. Vždyť jsem slyšel, to co jsem slyšel.
Do prdele Černého, celá ta její hra zafungovala i na mně.
"Nepotřebuji pomoc. Vylížu se z toho sám." Dělal jsem to už tak dlouho, že nevím jaké to je se spoléhat na někoho dalšího… a možná taky nechci.

"Žádné cestování nebude. Nahoře mám pokoj pro hosty, kde je bohužel jedna dvoulůžková postel. Nic víc se mi tam nevlezlo. Budete se s tím muset poprat. Nechci slyšet žádné námitky." Vloží se do toho Carlos, který doposud mlčel.
A je na něm vidět, že ani od jednoho nechce slyšet ne. Už se nadechuji, že i jeho odmítnu. Ale nějak se mi přestává líbit fakt, že jsou na mně najednou dva a oba dva mne mohou bez zaváhaní poslat do říše snů a dělat si se mnou, co chtějí.
"Pomůžu ti s ním. Nějakou lékárničku u sebe najdu." Též si mne prohlédne kritickým okem, než svou pozornost obrátí na Joleen.
"Je to jasný? Nikdo nikam cestovat nebude." Ujistí nás oba ještě jednou.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.13159418106079 sekund

na začátek stránky