Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 1511


Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 19. listopadu 2017 16:58Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 22. listopadu 2017 1:27Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 22. listopadu 2017 1:27David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 22. listopadu 2017 1:27Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 22. listopadu 2017 1:27Zachary Cooper
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 22. listopadu 2017 10:16Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 23. listopadu 2017 22:05*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 23. listopadu 2017 22:05Joleene "Jo"
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 23. listopadu 2017 06:53
ikonka305885004063.jpg
V Doupěti hříchů: Cesta za černé dveře

Jestli si dělám cokoliv z toho, že mě hází do pytle s ostatními lidmi, kteří se bojí, že upíři nepijí nic jiného než krev? Ani trochu. Spíš si zapíši mentální poznámku o tom, že tenhle se živí emocemi. Dobré vědět. Ačkoliv je? Hned mne napadne, zda není třeba specializovaný na nějakou emoci. Ale hádám, že i kdyby ano, tak to nebude emoce jako... smích.

Podívám se na svůj prsten, když jej zmíní. Nejdřív jsem totiž nepochopila, jak to myslel. Jestli není náhodou čarovný, nebo něco takového. Ale pak doplní tu další část a já se vzdám hledání další magických vlastností tohoto kousku kovu. Neodpovím mu. Jednak Mordecai není ten typ, kterému bych se chtěla svěřovat, ale také mi přijde, že on stejně o odpovědi nestojí. Sám si tady hraje nějakou hru, kterou zná jen on sám. Ale dokud se baví, tak by to mohlo být dobře pro mne.

Navíc je těžké odpovídat, když na vás někdo působí tak, jak teď působí na mě Mordecai. Polknu a úmyslně se dotýkám prstenu - tak nenápadně jako to jde, abych si připomněla, kdo na mě čeká doma a jak moc pro sebe znamenáme. I když to, co slibuje beze slov Mordecai zní lahodně. Tak, jako jedna z těch šílených vzpomínek a nocí s Chrisem. Napiji se piva proti svému přesvědčení mít tu láhev jen jako kulisu.

Ale vím, že bych potřebovala něco mnohem silnějšího. Něco, po čem toužím už devět měsíců.

Dobré probuzení srovnatelné s hozením do studené vody je jeho odpověď. Samozřejmě, že je to ta nejhorší možná varianta. Vymýšlím vhodnou reakci na to celé, ale nějak se mi to nedaří.

"Omlouvám se, nebylo v tom nic osobního. Ale byl tady můj přítel, nemohla jsem ho nechat té tulpě, aby jej nadále mučila,"
řeknu popravdě jak to bylo, přeci jen, když ví s kým jsem tu byla, tak i ví, že jsme odsud nic nevzali jeho jednoho polomrtvého anděla.

Prohlížím si jej po té jeho další otázce a naprosto dokonale svůdném úsměvu. Jeho tón hlasu je naprosto podbízivý. Ach, moje tělo s ním chce dělat tolik nepřípustných věcí!

Zmateně se podívám směrem na barmana a své pivo, když už u mně Mordecai je a podpírá mne. Šíleně pozdě si uvědomuji, jak málo jsem tehdy věnovala pozornosti tomu nápoji, než mi byl podán. Já bláhová. Ale zřejmě to znamená, že když se vracím ke své staré práci, tak se vracím i k tomu omdlévání.

Ne, z toho vážně nejsem nadšená.

Nechám se vláčet k černým dveřím, aniž bych nějak protestovala. Jsem si jistá, že toho ani nejsem schopná. Cítím se jako hadrová panenka. A ne, není to těmi dvěma doušky piva. Svého času jsem byla velký pijan. Ani 10 měsíční abstinence mě o tohle nemohla připravit.

Přes jasný náznak paniky v mém mozku se rozhodnu jen tak nevypnout. Je to takové automatické, už naučené, že se začnu více soustředit na okolí a vážně oprašovat mozkové závity. Jde to ztuha díky tomu strachu, které se ve mně rozvíjí a nedá se nijak zastavit, ale pomaloučku zapínám.
 
Vypravěč - 22. listopadu 2017 01:27
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
V Doupěti hříchů: Mordecai
Sierra

”Ano, házím vás do stejného pytle jako ostatní, co očekávají, že vzhledem k tomu, že jsem upír, budu pít i krev.” Pokrčí lhostejně rameny.
”Jenže já patřím pod Bílý dvůr a živým se spíše emocemi.” Vykouzlí na své tváři zářivý úsměv a odhalí tak svůj bělostný chrup. Určitě s tím musel být v reklamě na zubní pasty. A je to právě ten úsměv, který dostává na kolena a jeden by dělal naprosto šílené věci pro trochu jeho pozornosti. Pro trochu hříchu s ním.

”To není obyčejný prsten na té ruce, že?” Zeptá se a dopije svou sklenku.
”Takže na vás doma někdo čeká. Někdo kdo o vás má starost a komu na vás záleží.” Hádá nebo to ví?
Hraje tu s tebou hru, které rozumí pouze on. Manipulativní svině. A stále jeho vliv tlačí na tebe, ještě intenzivněji než předtím. Jako kdyby ses stala jeho výzvou.

”Zajímám se o vás už od té doby, co jste s Havranem sem vloupala, abyste zachránila svého opeřeného přítele.” Vychrlí na tebe svou odpověď, kterou si nejspíše až tak moc nečekala.
”Průšvih. Záleží. Ale bavíte mně.” Pronese líně jako kocour, který zahnal myš do kouta a přemýšlí, zda si s ní ještě chvíli hrát nebo jí zabít.
”Chcete vidět, co se za těmi dveřmi odehrává?” Zeptá se a opět ti věnuje jeden ze svých dech beroucích úsměvů.

”Občas by nebylo na škodu dávat pozor na barmana, co vám podává nápoj. Nikdy nevíte, co se v tom může objevit.” Zašeptá ti těsně do ucha a přiblíží se k tobě, když ti z ničeho nic nohy pomalu vypoví služby. Ach, ne už zase.
”Nemám rád, čmuchaly. A hlavně ne ty, co se mi vloupávají do mého majetku a myslí si, že jim to jen tak projde.” S tím tě podepře a vydá se s tebou směrem k těm černým dveřím. Celý svět se točí, v hlavě ti tepe do rytmu hudby.
”Tak přeci jen se podíváte, co se tam děje. No nejste šťastná?” Je pobavený tím, že se mu něco takového podařilo.
A toto jsou zrovna ty chvíle, kdy je dobré mít s sebou zálohu.
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 21. listopadu 2017 20:49
ikonka305885004063.jpg
V Doupěti hříchů
Upír

V první vteřině mi nedojde, že je to oslovení na mě. Avšak pak si uvědomím, jak blízko jeden musí být a jak hlasitě musí mluvit, aby byl slyšet, a tak si můj vytrénovaný (a trochu zpomalený, já vím) mozek rozpomene mě na toto upozornit. Otočím se tedy za tím hlasem. Díky tomuto malému zaškobrtnutí mého mozku aspoň sebou při těch slovech neškubnu a nebudu vypadat jako vyplašená malá holka. Stačí mi jeden pohled, abych pochopila s kým mluvím. A taky si uvědomit, že jsem nejspíš v průšvihu.

"No, na té hudbě se rozhodně shodneme," poznamenám po té jeho další konstataci.

Neměla jsem v úmyslu se ptát, co má v té sklenici, protože mi osobně do toho vůbec nic není. A snažím se nedržet v mysli předsudků. Už jen proto, že se obávám čtení myšlenek. I když proti tomu mám tetování, vím, že někteří tvorové v tomto městě (bohužel hádám, že i sám Mordecai), jsou mnohem silnější, než aby na ně takové věci platili. Vždyť si stačí vzpomenout na toho nafoukance Islingtona.

Mám docela štěstí, že zásnuby proběhly relativně nedávno a já ten prsten mohla začít nosit až před pár týdny (natékání prstů a takové věci), protože jsem pořád vnímala jeho prezenci a mívám stále nutkání se ho nenápadně dotýkat. Jinak bych už teď zapomněla na to, že chci s někým jiným než s Mordecaiem strávit zbytek života a být mu po vůli. Ale i tak jsem cítila, jak na mě působí.

Jeho předpovědi se mi nelíbí, protože jsou naprosto správné. Polku a nadechnu se. Pousměji se krátce s pohledem na mé pivo. Přikývnu.

"Obávám se, že máte naprostou pravdu,"
přiznám se a podívám se na něj. Cítím, jak mám sevřený žaludek a jak se mi musel zrychlit trochu tep. Doprčic. Znovu se pořádně nadechnu, abych se trochu uklidnila.

"Takže to znamená, že se buď mám cítit polichocena, že o někom jako já víte, a nebo se obávat v jak moc velkém průšvihu jsem, pokud mám u vás černou skvrnku,"
pokračuji s vlastní konstatací pomalu. "Další možnost je, že mi čtete myšlenky. Čehož nejsem moc fanoušek, abych byla upřímná. Mám raději, když můžu odpovídat na otázky sama se svým vědomím."

Nejsem si jistá, která z těch variant to je. Ale uvědomuji si, jak nebezpečné je být v hledáčku někoho jako je Mordecai. Ale také si uvědomuji, že jsem na jeho území, kam jsem mimochodem naprosto dobrovolně vkročila, takže pokud si mě bude chtít vychutnat jakýmkoliv krvelačným způsobem, bude ve značné výhodě. A nemyslím si, že by mě týdny přebalování vybavili něčím víc než tolerancí k příšerným puchům na úrovni biologických zbraní.

Tato racionalizace je vlastně důvod, proč jsem vůbec schopná s ním mluvit a netřást se jako osika a neudělat něco hloupého a trapného jako je začít utíkat. Vzhledem k množství a hustotě těl na parketu bych se stejně daleko nedostala.

"Takže, čemu vděčím za Vaši pozornost, pane Mordecaiy?"
zeptám se zase já jeho.

Aspoň budu vědět na čem jsem.
 
Vypravěč - 21. listopadu 2017 11:59
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
V Doupěti hříchů
Sierra

”Vás bych tu nečekal.” Pronese hlas za tvými zády a to bys dala ruku do ohně, že jsi ho předtím nikoho neviděla se blížit tvým směrem.
Jenže když si prohlédneš onu osobu mužského pohlaví, která na tebe promluvila, zjistíš, že to není nikdo jiný než majitel onoho baru a starý upír v jednom balení. Není se tedy čemu divit.
”Povězte mi. Co vás sem přivádí? Pochybuji o tom, že zrovna vy byste byla na tuto moderní hudbu, kterou bych sám hudbou nenazval.” Věnuje ti zvědavý pohled, plný zájmu. Převezme přitom od barmana skleničku s rudou tekutinou.
Obrázek
”Portské.” Pronese, jako kdyby tušil, že budeš přemýšlet nad tím, co má v té skleničce a napije se.

Oblečený je v uplých kožených kalhotech a bílé košili vzorově lehce do viktoriánské doby, na ní se nacházelo fialové sako podobně navržené. Určitě to bylo šité na míru. Vypadal v tom podle standartu očekávání lidí, když se řekne upír. A taky tím musí získávat ženy, které se mu jistě vrhají k nohám, jen kvůli trošce jeho pozornosti.
”Můžu hádat?” Znělo to sice jako otázka, ale otázka to nebyla. Jeho hlas tě vábil, hladil po duši, s jasným příslibem něčeho nezapomenutelného, co můžeš zažít pouze s ním. A po čem v skrytu toužíš.
Přeci jen je to upír Bílého dvora, který se krmí přes emoce.
Bylo těžké tomu odolat. Ale prsten jako připomínka tvého závazku, který se ti houpal na ruce, ti hodně pomáhal.

”Jste tu kvůli případu. A mám pocit, že byste se ráda podívala do těch černých dveří.” Ukáže právě na ty, kde zmizel onen mladík.
”Jistě si říkáte, jakže to vlastně vím.” Vykouzlí na své tváři pobavený a samolibý úsměv. Je jistý sám sebou, přeci jen je dravec na svém hřišti.

”Pozoroval jsem vás, čarodějko.” Zašeptá v odpověď sametovým hlasem, kterému se těžko odolává.
”Trefil jsem se?” Pronese po dlouhé chvíli ticha naprosto pobavený sám sebou a čekajíc na tvou reakci.
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 21. listopadu 2017 08:48
ikonka305885004063.jpg
Ok, možná začínám být na určité věci stará

Jeden by řekl, že se člověk přestane cítit divně, když už má občanku legálně a naprosto bez problémů se vejde do věkové kategorie, která je dovnitř vpouštěná. Nicméně z nějakého důvodu si vždy připadám divně, když se musím tímto průkazem legitimovat.

Další pocit nepatřičnosti se objeví, když uslyším ten otravný hluk. Bohužel se zdá, že všichni ostatní v tomto klubu to považují za hudbu. Otřesné. Raději se soustředím na hledání toho kluka a ražení si cestou tímto svíjejícím se organismem.

Štěstí mi jako obvykle přeje jen způli. Když jej znovu identifikuji - v tomhle místě to je skoro zázrak - tak zmizí do těch děsivých dveří. Upřeně jej sleduji a snažím se jej v duchu donutit, aby šel na záchodky a ne tam. Žel Bohu, nemám telepatické schopnosti. A tak si jen tiše povzdychnu a v duchu zakleji.

Jindy bych naprosto samozřejmě nakráčela směrem k těm dveřím a pokusila se dovnitř dostat jedním či druhým způsobem. Ale teď? Teď mám přimrazené nohy k zemi, cítím se víc než trochu nervózní a zoufalá.

*Co když mu tam ublíží? Jo, ale co když tam zabijou tebe? Kdo se postará o malé, o Zacha? Kdo zastaví ten šílený koloběh? Copak jim to můžeš udělat? Nechat se zabít hned první večer, kdy tě pustili z domu?*


Tyhle myšlenky mi jsou cizí, ale přece mají razanci buldozeru. Jsem paralyzovaná strachem, že bych tady zanechala tolik životů na mě závisejících.

*O ne, kdy se ze mně stal srab?!*


Kárám se zoufale v duchu a objednám si pivo. Přece jen tu nemůžu jen tak sedět bez ničeho před sebou. Kdybych si před sebe nechala postavit něco silnějšího... Ach, nejsem si jistá, zda bych takové pokušení zvládla. I s tím vším, co o tom vím. Zaplatím a sednu si k baru tak, abych viděla pohodlně na taneční parket a také na ty dveře. To je to nejodvážnější co na se teď zmůžu.

*Jak já se nenávidím...*
 
Vypravěč - 20. listopadu 2017 23:04
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Případ po dlouhé době
Sierra

Hned u vchodu stojí hlídač, který se ptá na občanky, aby tam náhodou nepustili neplnoleté. I když je ti jasné, že kdo chce, tak si najde nějaký způsob, jak se tam dostat.
Třeba takový čarodějně nadané děti, si mohou koupit či sami namíchat lektvar, který je udělá staršími a zaplatí si falešnou občanku. Přelstí hlídače a pak si užívají svou dospělou chvíli.

Poté co si mu ukázala občanku a tak prozradila svůj věk, jsi byla vpuštěna dovnitř. Už jsi tu jednou byla, takže tě to tolik nepřekvapovalo, jako předtím. Tomu místu se ne nadarmo říká Doupě hříchů. Jak je to tam barevně sladěné, temnější osvětlení a ta hudba. Jasně to křičí tím, že tady se budou stoprocentně dělat nekalé věci a hlavně takové o kterých se nemluví.
Věděla si moc dobře komu ten podnik patří a to starému upírovi, který si nechá říkat Mordecai, takže to mluví za vše.
Nikdo neřeší tvé oblečení, všichni jsou tak nějak zaujatí sami sebou a touhou si tady užít pořádnou spoustu zábavy, zapomenout na nudný a hlavně stereotypní život.
Prodíráš se tancujícím davem, který se pokouší nějak vlnit na puštěnou hudbu, až se sama divíš, že se na ní vůbec něco dá tancovat. Přijde ti to, že to jenom řve.
Chvíli to vypadá, že jsi toho kluka ztratila. Ale naštěstí ho zase objevíš, když se dostaneš k baru.
U baru je krom barmana spoustu lidí, kteří sedí na barových židlích a popíjejí své namíchané koktejly, debatují a jsou tím naprosto pohlcení. Nikdo si tě nevšímá a také naštěstí tam mezi nimi nevidíš žádné známé tváře, které by mohli bonznout Zachovi, že si byla na tomto místo. Otázkou je, jestli mu to hodláš sama říct nebo mu to zamlčíš.
Samozřejmě, že se ten klučina nepozastavil u baru a nesedl si na jeden drink, ale musel si to napochodovat do těch černých dveří kousek od toalet, které směřují do skladů a taky se tam nachází schody do nižších a vyšších pater. Přesně jsou to ty dveře, kterými jsi šla s Havranem, když si šla zachraňovat Chrise. Tam určitě nenajdeš nic příjemného, jako záchodky či kuchyni, ale určitě místo, které bude naprosto nekalé a kde tě nejspíše bude čekat ozbrojená banda záporáků. Takže pokud se tam vydáš, tak to bude nepatrně maličko sebevražedné a Zachovi se to ani v nejmenším nebude líbit, že takto budeš riskovat. Nemluvě o tom, co jsi z toho místa cítila.
Můžeš taky čekat a doufat, že ten klučina se odtud dostane a nikdo ho tam nezastřelí.
Pěkné to dilema, když si takhle po dlouhé době venku, není-liž pravda?

Pro představu Doupě hříchů, akorát je to téměř narvané k prasknutí
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 20. listopadu 2017 21:29
ikonka305885004063.jpg
Zpátky na scéně!

Je to naprosto neskutečné.

Já jsem venku, a to dál než na vlastní zahradě a bez dozoru!

Cítím v sobě osten viny, když takhle nad tím přemýšlím. Ale chápejte, po devět měsíců jsem nebyla nikdy sama. I když se našli kratičké chvilky, kdy u mne neseděli chůvy, tak jsem pořád měla dvě osůbky v sobě a v posledním měsíci na sobě. Takže něco takového jako procházet se bez kočárku a deseti nákupních tašek a doprovodu, je pro mne něco nového, nezvyklého. A tak si to pořádně užívám.

Usmívám se.

Vlasy už mi narostly tak, že mi padají přes ramena. Zvažuji, zda si je vůbec opět zkracovat, nebo si je nechat narůst do plné délky. Jsou to takové roztomilé drobné věci, na které se nutím myslet, protože jinak by byla moje mysl zkalená starostmi a strastmi, na které ještě nejsem připravená a se kterými teď nemůžu nic udělat.

Jako třeba to, že když neuděláme nemožné, tak do čtyř let umřu já nebo Zachary. A moji Koblížci by vyrůstali bez rodičů. A pak zase budu muset žít většinu života bez Zacha a celé to zopakovat. Jen na to pomyslím, tak se mi sevře srdce. Nehledě na to, že nebudu mít nikdy šanci tenhle případ uzavřít a promluvit si s Chrisem. Dlužím mu vysvětlení a mnohem víc. Hlavně mám pro něj dvě dost šokující zprávy.

Pomalu jdu ulicí zachumlaná v lehkém šedém kabátku. Připadám si nevhodně na to jít na to místo. Lehce se zamračím. Tam chodí mladí lidé a tvorové bez závazků. Ne maminy se snubákem na prstu a permanentním krvácením celý měsíc.

Tenhle případ zavání více akce a neklidností, než by asi Zach čekal. Přejedu si palcem po hraně prstenu. Vím, co bych teď měla udělat, abych nepodstupovala žádná rizika, ale nehodlám ztratit svou svobodu tak rychle! Navíc jsem měla dost času na učení se i nových věcí. Kabelku mám jako vždy plnou věcí a sílu jsem si taky doplnila. Používat magii doma se dá jen do určitých mezí.

Odprostím se myšlenek na Zacha a otázek na to, co dělají děti, a vykračuji si to rovnou do toho podniku. Nemyslím, že by na mě bylo něco nápadného, co by prozrazovalo, že sem nepatřím. Jistě, nemám oblečení samou díru, ale to se snad ztratí. Navíc je mi té paní líto a jestli jí mám říct špatné zprávy, chci si jimi být jistá.
 
Vypravěč - 20. listopadu 2017 05:05
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Posun o devět měsíců: Zpátky na scéně
Sierra

Je to už měsíc, co se ti podařilo přivést na svět dva naprosté zázraky v podobě tvých dětí. Ano, osud chtěl, že z jednoho Koblížku se vyklubaly nakonec dva. Dvě krásné a hlavně zdravé holky.
To několika měsíční utrpení stálo za to. Nemluvě o tom, že jsi při porodu málem umřela, že tě byli doktoři nuceni oživovat. Což je asi nejvíce z toho všeho stinná stránka.
Nicméně všechno nakonec dopadlo dobře.
Devět měsíců prostě šíleně uteklo, až se tomu jeden začíná. Ono, když velkou část si toho strávila v posteli zavalená spoustou knih o Edenu a další spala. Podařilo se ti naučit jejich řeč jako rodilý mluvčí a stal se z tebe znalec světa, kterého si kdysi dávno byla také součástí.
Domluvili jste se všichni na tom, že se tam budete pokoušet dostat, až budou prckové o něco větší.

Těsně před porodem tě Zach požádal o ruku a tys mu řekla ano, jako vzpomínka na to, že to nebyl pouhý výplod tvé fantazie, tě na prsteníčku levé ruky zatěžuje zásnubní prsten.
A jak to vlastně bylo celou tu dobu s tvým snoubencem? Dokonalejšího muže a budoucího otce tvých dětí, i když je nestvořil, sis nemohla přát. Doslova a do písmene. Celou tu dobu se snažil za každou cenu dodělat tvůj, vlastně váš dům, který by byl vhodný pro vaši rodinu. Posílil ochrany domu na stopadesát procent.
Dokonce udělal dětský pokoj, které se mu vážně povedl. Stěny pokoje namaloval na fialovo a ty dvě postýlky jsou úžasné, že se na ně nemůžeš vynadívat.
Našel si i nějakou práci, aby vás byl schopen uživit.
A když nepracoval na domě či nebyl v práci, tak si vždycky našel chvíli a předčítal ti z knihy, či ti masíroval nohy nebo jakkoliv jinak s tebou trávil čas.
Dokonce ti jednou, jak ti slíbil, předvedl módní přehlídku v ručnících co měl a taky si kvůli tomu pár přikoupil.
Občas si i zašel s přáteli na pár skleniček do hospody a štafetu, kdo tě bude hlídat a dělat ti společnost vždycky někdo převzal. Ač to byla sama Bastet nebo tvá máma, či obě dvě dohromady. K tvému velkému překvapení se ty dvě daly dohromady. Ano, už to tak je… chodí spolu. Svedl je dohromady lov tulpy. Avšak oznámeno ti to bylo dva měsíce potom. Vlastně tys na to tak nějak sama přišla a o to víc to bylo trapnější.
Ty dvě se nakonec odstěhovaly do Zachová bývalého domu a staraly se o něj, když se přestěhoval on k tobě.
Tvoji adoptivní rodiče ti schválili tvého snoubence, i když se musí nechat, že tvá matka to ze začátku nechtěla, ale jemu se nakonec jí podařilo okouzlit a ukázal, že si tě opravdu zaslouží.
Přesný vývoj, jak to celé bylo, neznáš. Byla si v té době v nemocnici a střídalo se u tebe období bezvědomí a vědomí.

Jenže to už je teď za tebou. Máš dost energie, vracíš se zpátky do formy a děti ti hlídá tvůj přítel, který ti našel první lehký případ po tak dlouhé době.
Takže se teď hezký jarní večer nacházíš na čerstvém vzduchu a po dlouhé době jsi konečně sama. Sice máš v případě nutnosti volat svému příteli, aby ti přišel na pomoc… jenže se mu musí nechat to, že ti natolik věří a hlavně tvým schopnostem, že tě nechal jít samotnou. Nestojí ti za zadkem jako starostlivá kvočna.
Což si svým způsobem potřebovala jako sůl. Dělat zase to svoje a být užitečná.
No a co je vlastně tvůj úkol? Sleduješ jednoho kluka, syna moc hodné paní, která má podezření, že se zapletl do něčeho moc špatného.
A jeho kroky ke vší smůle směřují do ne zrovna příjemného podniku, v podobě baru Doupě hříchů. Už jednou jsi tam byla kvůli Chrisovi a teď tam zřejmě budeš muset jít kvůli tomu chlapci.
Akorát předtím ten bar nebyl tak narvaný a nehučela z něho hudba, jako nyní. Ještěže o tom, že tam jdeš neví Zach, protože by tě tam určitě nepustil.
Jsi si jistá, že ti ten případ za to stojí? Protože to opravdu zavání průser.

 
Joleene "Jo" - 19. listopadu 2017 20:00
joleene6101.jpg
Pokec s doktorem a pak snad i Carlosem

Zamýšlím se nad jeho otázkami. Necítím zdaleka tolik, co v minulých dnech. To, že se mi chce zvracet, je vlastně tak běžné, až bych se mohla zděsit, zda nejsem v tom. Naštěstí (?) tohle u mne nehrozí, ne za současného stavu, podmínek a sexuální historie. Čistě teoreticky jsem teď 8 měsíců byla v hlavě šílence a tam jsem se žádným milostným hrátkách neoddávala.

"Ne, cítím se asi naprosto v pořádku. Tedy, jaksi utlumeně a trochu... potlučeně, ale nic vážného. Takže si myslím, že léky fungují,"
ujistím pak doktora tak nejlépe, jak zvládnu.

"Vy mi moc nevěříte, co?"
zeptám se, ale nesnažím se jej nějak obviňovat, nebo tak. Pouze konstatuji. "Jestli jste musel někdy léčit Malcolma, tak hádám, že jste se musel stát podezřívavým," doplním si rýpnutí na toho horkokrevného po hlavě se do šílenství vrhajícího parťáka, který se za mě tak chrabě obětoval. Což je mi také připomenuto. Naprosto zbytečně. Nicméně jsem hodná a mlčím. Tomuto člověku dlužím minimálně život.

"Já vím. Nehodlám znehodnotit ani vaši snahu, ani jeho činy,"
řeknu pak poněkud zkroušeným tónem. "Chci dělat nemožné a zázraky, takže mi věřte, že hodlám na takové věci být tak fit, jak to jen půjde."

Na rozdíl od mého lidského štěněte totiž chápu, že některé věci je třeba vyčkat. Ne všechno se dá řešit silou a mezkovstvím. A já si vážně zoufale přeji trochu odpočinku. Bůh, Rafael i ostatní snad ví, že si jej zasloužím. A není to tak, že bych nehodlala vůbec pracovat...

"Děkuji,"
usměji se na doktora a vyťukám číslo, které jsem se naučila již dávno zpaměti.

Některá čísla za to prostě stojí.

Netrpělivě vyčkávám v telefonu známý hlas.
 
Ray "Zatracený" Simons - 19. listopadu 2017 18:43
ray9187.jpg
Kdo je kočka a kdo myš?
Beth

Jestli mi přišlo, že je něco v nepořádku s mou drahou společnicí? Abych byl upřímný, je naprosto běžné, že se vám vaše kolegyně promění v něco tak neskutečně nebezpečného a zároveň tak přitažlivého. Jinými slovy ano, přišlo mi to. Jenže já sám měl menší problém se sebou a byl jsem maličko zaneprázdněn.

”Mučení. Takové to dlouhé a táhlé. Žádný rychlí konec, to by bylo vysvobození.” Proneslo mé démonské já. Ano, jsem sice nájemný zabiják a udělám za peníze téměř každou fušku. Jenže to dělám s jistou elegancí a ono mučení ji podle mého názoru postrádá.
Ten její hlas. Mohl bych ho poslouchat dnem i nocí a ani v nejmenším by se mně neomrzil. Bleskne mi hlavou.
Jen mne asi nejvíc štve ta výška, neb jsem si donedávna užíval to, že jsem ten vyšší.

”Jiné plány?” Nechápavě jsem po ní zopakoval a čekal, co z ní vypadne. Ovšem nic jsem se pořádně nedozvěděl. Jenom to, že to tělo je i její. Velice zajímavý poznatek.
Takže bych vlastně chodil se dvěma zároveň? Opravdu nevhodná myšlenka, ale bylo to silnější než já.
Pohled, který na mne upřela jednu mou část donutil couvnout. Ta druhá jí věnovala podobný pohled a vykouzlila na své tváři úsměv.
”Jen pojď.” Zašeptal šílenec, ignorujíc možné nebezpečí.
Tohle jsem ani v nejmenším nebyl já. Nebo byl? Možná jít do pekelných končin nebyl zas tak skvělý nápad.
Jen, co jsme sem vkročili tak nám někdo jde po krku. Možná bychom se měli vrátit, dřív než bude pozdě. Nemám zájem rozpoutávat nějakou válku. Chtěl jsem jen zjistit, kdo jsem. A taky jsem zjistil. Nevím, zda tím mám být nadšený nebo zděšený.
K čertu.
Zatřepal jsem hlavou. Rudá barva z očí zmizela a opět je vystřídala má původní.
”Měli bychom se vrátit zpátky na zem.” Prohlásil jsem ke své společnici, která stále vypadala tak děsivě nebezpečně.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.096955060958862 sekund

na začátek stránky