Dobré ráno, Vietname
Joleene

”Kdybych byl na jeho místě, udělal bych to stejné. Ty tenhle bordel umíš vyřešit.” Pronese s neochvějnou jistotou a vírou v tvé schopnosti. Na jednu stranu by to jednoho potěšilo a na tu druhou ti z ničeho nic na tvých bedrech přistála těžká kupa sraček, která by klidně mohla vyvrcholit v konec světa, pokud by se zašlo do extrémů.
”Nemluvě o tom, že jsi žena a ženy se nemlátí.” Dodal ještě, pokrčíc přitom rameny.
Je skvěle vědět na čem jsi.

Ne nadarmo se říká, že je velmi moudré být za dobře s tím, kdo ti dělá jídlo. Tento fakt se ti potvrdil.
Vzdáleně si slyšela Carlose, ale jeho slovům si nerozuměla.

Svým způsobem to bylo skvělé. Nic tě netrápilo, nebolelo a ve výsledku ses vlastně i bavila.
Asi za to mohl fakt, že všichni o Malovi tolik mluvili, že se ti promítl do snů.
Kdyby se tě někdo zeptal o čem byly, nedokázala bys je popsat slovy. Byly tak neskutečně skutečné a hlavně velmi úsměvné. Dokonce jste měli i onu svatbu.

***

”Je to už pět dní a vypadá mnohem líp než předtím.” Slyšíš vzdáleně hlas zrádce a zároveň doktora, který tě dal do kupy a kterému vděčíš za to, že z tebe není chodící robot.
Pomalu přicházíš k vědomí, už to není tak náročné jako předtím a netrvá to tak dlouho, než spatříš povědomý hlouček společníků.

”To nemění nic na tom, že jsi to udělal sprostě skrz mou polívku. Teď si bude myslet, že jsem to celou dobu plánovala… a já si myslela, že jsem si našla kamarádku.” Pronese naštvaně upírka.

”Máte pravdu doktore, vypadá mnohem líp. Už bych přemýšlel nad tím, že schovám tu rakev, co jsem měl předtím vytaženou.” Zdá se, že syn války a smrti v sobě svůj původ neschová.

”Kdybych byla na jejím místě, všechny bych vás nakopala do prdele. Bylo to opravdu hnusné… Ale na druhou stranu účinné. Opravdu vypadá líp.” Zhodnotí to klidným hlasem Gabriela.

Možná by teď nebylo k věci se taky k tomu vyjádřit. Těžko se to přiznává, ale cítíš se opravdu mnohem líp. Ta bolest není tak nesnesitelná a necítíš se úplně přejetě. Sádry na noze ses však nezbavila.

Jak ses vyspala, zlato?
Sierra

Když jsem si uvědomil, že se má drahá žena rozhodla pro to být sama, přesunul jsem se do naší ložnice a musím se přiznat, že bylo velice zvláštní spát sám.

Ráno jsem se totiž přistihl s tím, jak k sobě tisknu její polštář.
Celou dobu jsem se přitom cítil, jako kdybych něco provedl. Přeci jen to, že spí oba odděleně, se děje kvůli hádkám.

Nechal jsem tyto myšlenky být a dopřál jsem si pořádnou sprchu, potom opatrně nakoukl k dětem do pokoje a všiml si, že všichni stále spí. Byl to opravdu krásný pohled.
Rozhodl jsem se tedy udělat snídani a to takovou, kterou má nejraději. Nad tím pocitem viny prostě nešlo jen tak mávnout rukou.

Netrvalo to dlouho, kdy se děti přihlásili o slovo a jasně tak světu dali najevo, že jsou vzhůru. Naštěstí si vybrali velmi správnou chvíli, lepší než nařízený budík. Snídani jsem měl hotovou, káva byla připravená v kávovaru a její vůně se linula domem.
Vydal jsem se na pomoc s dětmi. Přeci jen jsou dvě a my jsme dva.

”Dobré ráno, zlato. Jak ses vyspala?” Pronesl jsem jen, co jsem vešel do pokoje a začal náš dennodenní rituál s dětmi.
”Udělal jsem snídani. Za hodinu vás budu muset opustit. Panu Clarksovi se opět nezdála barva podlahy.” Zákazník, kterého bych nejraději přizabil. Zbohatlík, který se ke svému jmění dostal tak, že mu umřela matka a vzhledem k tomu, že neměla jiného potomka, všechno odkázala jemu. Už jsem si na něj Si stěžoval. Tu podlahu jsme dělali snad už pětkrát a pokaždé našel něco, proč se mu ta daná barva, kterou si vybral předtím nelíbí.
Vzhledem k tomu, že se nejedná o mou firmu a já nejsem majitel, který by si mohl dovolit, co si o něm myslím, se musím kousat do jazyku a doufat, že si nakonec něco vybere a já si budu moct vzít další zakázku. Na druhou stranu platí velmi dobře a můj šéf je tak naprosto spokojený.
Pan Clarks mi volal včera, aby mi oznámil, že olivová barva se nehodí k lince.

”Co budeš dělat ty?” Zeptám se z čistého zájmu, když si konečně dopřáváme společnou snídani.

***

Vychytala si to tak tak a tak druhé dítko se stále unášelo v obláčkách snů. Dokonce to vypadalo, že to Zacha neprobudilo, vzhledem k chůvě, kterou jste měli v pokoji právě pro tyto případy.
Muselo se uznat, že sen s tvým otcem vneslo více otázek než odpovědí.
Možná by nebylo na škodu si o tom promluvit s mámou, vzhledem k tomu, že i jí samotné se to týkalo.
Sama ani nevíš, ale nakonec se ti podařilo opět usnout v křesle a tentokrát bez snových návštěv.

Rozhovor s otcem a zpět do reality

"Ano," odpovím rychle. Nemusím se nad tím zamýšlet, protože moje srdce tuhle odpověď ví. "Protože bychom konečně mohli žít život, který si přejeme. Máme probohy i děti. Nemůžeme je tu samotné na světě nechat."

"Starého psa novým...?!" začnu překvapeně a dost naštvaně. Tak tohle byl určitě ten nejhorší způsob, jak toto slovní složení použít. Je to urážlivé a naprosto mimo.

Trhnu sebou, když uslyším dětský pláč. Člověk musí jednat rychle, když má dvojčata, protože když začne brečet jedno, je možné, že za chvilku se přidá i druhé popuzené tím pláčem. Rychle proto vyskočím na nohy dlouhými dvěma kroky dojdu ke kolíbce jednoho z našich koblížků a vezmu jej do ruky. Opatrně jej vezmu do náručí a pohladil po hlavičce.

"Copak je broučku? Maminka už je tady..." špitnu k němu a chovám jej, pokud nepřijdu na jiný důvod, proč by měl být rozrušený. "Taky se ti zdálo o něčem ošklivém, zlatíčko? To nevadí, byl to jen sen. Hloupý nesmyslný sen," konejším jej a možná tak i sebe.

Ten sen mě netrýznil jen kvůli nepřítomnému dědovi, ale kvůli té hádance, naději na konci.

Můžeme ho zlomit sami? Je něco, na co jsme po ta léta všech životů zapomněli? To je určitě hloupost, můj mozek mě docela určitě jen trápí.

A řítíme se spolu dolů...
Carlos

"Carlosi, Carlosi, ty mi normálně lichotíš..." řekla s pousmáním a zavrtěla lehce hlavou.

Unaveně protočím oči, když uslyším to jméno. Zřejmě během té doby, co jsem tu nebyla se všichni shodli, že mě jím budou prudit a že mu založí fan club. Jinak si to vysvětlit neumím. Přeci jen, zas tak kouzelný zadek nemá...

"I ty Brute?" zeptám se ho a raději si znovu kousnu. Nechci naštvat dalšího člověka tím, že řeknu nebo udělat něco, co může vyznít ošklivě. Tedy aspoň pro dnešek. "Co s ním? Neříkej, že i ty jsi propadl jeho kouzlu. Nehodlám se za něj vdát, jestli ti jde o tohle. Vlastně mu střihnu jednu za uši, až ho uvidím. Takové hloupé, nebezpečné a zbytečně hrdinské nápady může mít už jenom on. A já to pak musím uklízet, spravovat a tak."

Smutně se zasměji, když mě Carlos polituje, pohladí po vlasech a dokonce si začne vyčítat, že mě tam pustil.

"Carlosi, přestaň. Nic z toho není tvoje vina. Ta je na... úplně někom... jiném.."

Pokouším se mu vynadat, ale nějak mi dochází slova a energie je vyslovit. Naposledy polknu sousto a pak položím ruku i s jídlem na postel. Nejde ji už udržet.

"Zdrogovali..." špitnu ještě ke Carlosovi, když se mi setmí před očima a já už nejím, nesedím a nemluvím se svým přítelem, ale propadám se do samoty a temnoty. Doprovází mne hněv a strach.

Carlos
Joleene

”A proč ne? Jsi ve světě, kde je všechno možné.” Na chvíli se zarazí nad tím, co by tak mohl uvést jako příklad, než si uvědomí, že takový nádherný příklad vlastně leží na nemocničním lůžku před ním s nohou v sádře, ano - Ty.
”Vem si tento fakt, že se zrovna spolu my dva bavíme. Doposud bych nevěřil, že existují tak správní andělé, jako ty. A hej, je to možné. Bavím se s tebou a jsem hrdý na to, že tě znám.” Pronesl s naprostou hrdostí v hlase. Jistě by dodal něco jako, že jsi pro něj jako dcera, což oba dva tak nějak už dávno berete, ale to by bylo už moc. Přeci jen si zakládá na masce věčně protivného a drsného majitele Bambusového domečku pro panenky s tajemnou minulostí, ještě by si o něm nedej bože někdo pomyslel, že to tak úplně není a že je vlastně ve skrytu duše velmi starostlivý správňák. To by mu opravdu zničilo reputaci.

”A co Mal?” Nehraje si snad podobně jako David na dohazovače? Ano, je pravdou, že Mal k tobě chová jisté city. Stačí si vzpomenout na to, jak si umírala a on ti vtiskl ten polibek na rty. Nemluvě o tom, že se dobrovolně rozhodl si to s tebou vyměnit a místo tebe zápasit v aréně. A kdyby to neudělal, tak bys to s určitou pravděpodobností nezvládla a užila by sis tam nahoře restart.
Ale taky by s tím už všichni mohli dát pokoj.

Nechá tě však, aby si mu všechno popsala. Na jeho tváři vidíš, jak to v něm vře. Připomíná tak trochu papiňák, který za chvíli začne syčet. Zhluboka se nadechne a poté vydechne. Ruce sevřené v pěst uvolní. Kloubům na nich se pomalu začne vracet barva.
Zdá se, že na něm ono hlídání syna Smrti a Války neudělalo žádný dojem. Tvářil se tak zvláštně, že by to chtělo dát sto babek za to, co se mu odehrávalo v hlavě.
”Joleene, holčičko.” Vysloví tvé jméno smutně a zároveň vyděšeně. Vstane a udělá něco, co bys nikdy od něj nečekala a to, že tě pohladí po vlasech.
”Neměl jsem tě pustit. Měl jsem ti to zkusit nějak vymluvit. Ne, tě v tom ještě podporovat tím, že jsem tě seznámil s Barneym.” Vina, která ho začala stravovat zevnitř z něj přímo čiší. Lidé mají tendence si jisté věci se kterými nejsou schopny cokoliv udělat, dát za vinu. Jako kdyby Carlos zapomněl, jak jsi neskutečně tvrdohlavá a stejně, i kdyby udělal cokoliv, tak by se ti to stalo. Možná se to tak mělo stát.

Jenže tebe z ničeho nic pomalu začíná přepadat únava, udržet víčka nahoře je náročnější než předtím. Nemluvě o tom, že žvýkání se zdá být také neskutečně únavné. Jako kdyby tě z ničeho nic někdo knokautoval baseballkou nesoucí nápis Good Night.
Pokud si dobře pamatuješ, tak ti doktor nic nedal. Na Carlose bys to viděla, ale ten není zrovna lékař… muselo to být v té polívce. Dojde ti po chvíli, co se hlásí o slovo sladké nevědomí.

Zvláštní sny s otcem v hlavní roli
Sierra

”Zvláštní jména.” Pronesl zamyšleně, avšak víc se k tomu nevyjádřil.

Celou dobu, co k němu hovoříš, mlčí. Neskáče ti do řeči, jen tiše houpe tvé dítě v náruči s naprostou opatrností, jako kdyby se jednalo o křehký poklad, což se svým způsobem také jedná.
”V těch tvých studiích ses dozvěděla, že já jsem pouze ten špatný?” Zeptal se a položil dítě opatrně do postýlky.
”Je toho tolik, co nevíš.” Povzdechl si a zavrtěl hlavou.
”Kdybych snad zvrátil uvalenou kletbu, odpustila bys mi to všechno trápení, co už bylo napácháno?” Pohlédne na tebe upřeně, zkoumajíc tvou reakci.
”Nemyslím si.” Zavrtěl nesouhlasně hlavou.


”Nicméně, jak se říká: Starého psa novým kouskům nenaučíš.” Pokrčí přitom rameny. Jestli to vypadalo aspoň trošku nadějně, že by přeci jen byla v něm špetka citu, tak ta náhle pominula, stejně rychle jak se vyrojila.
”Navíc jenom vy tu kletbu jste schopni zvrátit. Jenom přijít na to jak.” Otočí se na podpatku a vypadá to, že se má k odchodu. Než se na malou chvíli zastavil.
”Ještě se uvidíme, holčičko.” S tím se z ničeho nic vypařil.
A tebe probudil pláč dítěte, kterého předtím choval v náruči.

Zvláštní sny
Otec nebo jen jeho představa?

Nebýt těch očí, asi bych jej nepoznala. Snad za to může ten oblek a že jsem sis viděla v tak odlišném prostředí než posledně. Ale v tu chvíli, kdy jsem se pořádně podívala do jeho očí, tak mi to došlo. Byl to on. Král Edenu. Můj otec. Ten, co nás zaklel. Jistě, mohla bych se začít vztekat. Házet po něm věci - kdyby byly děti z dosahu - a další, ale já jen vydechnu a potřesu hlavou.

"Christiana a Eliot," odpovím popravdě celými jejich jmény, i když my jim říkáme pouze Chris a Elí.

"Víš, bylo by to tak skvělé, kdyby tohle bylo skutečné. A tys mohl být dědeček, co se stará o svoje vnoučata. Pochovat je, pohlídat na jeden večer zatímco já bych se Zachem šla někam jen na skok na večeři..." řeknu a založím si ruce na hrudi, jak se nad tou představou zasním.

Vážně, co bych dala za to, abychom mohli být normální rodina. Klidně i kouzel bych se vzdala. A že ta jsou pro mě hodně důležitá.

Opět potřesu hlavou.

"Ale my nejsme normální rodina. Ty nejsi děda, co by na chvilku hlídal děti... Jsi ten, kdo jim chce zabít matku a otce jen proto, že neposlechli na slovo," povzdychnu si, když přejdu z myšlenek zpět do hovoru. Tedy do takového hovoru, co se dá provozovat ve snech. "Tak proč se mi teď o tobě zdá? Asi bych chtěla klidnou a jednoduchou cestu od toho šílenství. Najít zkratku ke klidnému a spokojenému životu..."

Začnu si jej opět prohlížet.

"Víš. Jednu věc jsem stále nepochopila. Za ty měsíce studia o Edenu a naší rodině..." povídám svému snu. Je vlastně docela fajn to takhle ze sebe dostat. "To jsi nás vážně nenáviděl až tak moc? To ti nás nebylo ani v jednom životě líto? Jak málo jsme pro tebe s matkou a Zachem museli znamenat, žes mohl poslouchat náš pláč nad ztrátou. Koukat na naše zlomená srdce... a žít život daleko od nás..?

Zvláštní sny nebo skutečnost?
Sierra
Zach se rozhodl ctít tvoje soukromí a ač ho to nečinilo šťastným, že tě musí ponechat samotnou, učinil tak. Jen tě přikryl dekou, což jsi cítila a vtiskl ti polibek na čelo, než zmizel do vašeho pokoje.
Být sám je někdy potřeba. I když ty jsi tak úplně sama nebyla a asi nějakou dlouhou dobu nebudeš, tedy pochopitelně až děti vyrostou a provdají se, ale to bude ještě nějakou chvíli trvat.

Ticho a klid, přítomnost tvých dětí tě nakonec ukolébala a taky fakt, že jsi zřejmě vyšla ze cviku, přeci jen práce soukromého detektiva je náročná a nebezpečná.

”Dítě.” Oslovil tě známý a zároveň neznámý mužský hlas, který patřil povědomé tváři, bylo značně těžké si vzpomenout s kým to máš tu čest. Avšak byly to oči, co tě upoutaly a daly ti patřičnou odpověď na otázky.
Když si ho viděla předtím ve svém snu, vypadal jinak, takže je naprosto pochopitelné, že jsi nevěděla hned s kým máš tu čest a to s velmi mocným mužem, kterému vděčí velká část tvé rodiny za prokletí jež jí postihuje.

Ano, ten kdo tu stojí a drží hrdě v náručí jedno tvé dítě, není nikdo jiný než tvůj pokrevní otec a zároveň jediný král Edenu.
I přestože předtím ve snu, jste se nacházeli v Edenu, nyní to byl pokoj koblížků. Působilo to divně, poněkud nepatřičně. Nemluvě o oblečení, které na sobě měl a to černé barvy na míru šitý oblek. Žádné královské roucho, vypadal teď spíš jako právník.

”Mají jméno?” Zeptal se starostlivý dědeček, který ani v nejmenším nemůže za to, že jeho dcera se nedožije pořádně třicítky a se svým vyvoleným zemře, aby se vzápětí mohla narodit a celé se to mohlo opakovat.
Tak proč se vlastně obtěžuje s navštěvou?
Proč se ti nemůže stejně jako koblížkům zdát o jednorožcích? Na druhou stranu toho můžeš využít.

Sama s dětmi

Něco na tom, jak klidně spí a oddechují je uklidňující a očisťující. Aspoň něco jsem udělala dobře, i když to bylo neplánované a naprosto svět převrácející. Opět ve mně začne klíčit pocit, že jsem udělala dobře, že jsem to Chrisovi řekla. Tenhle poklad mu nemůžu upírat. Ne, třeba by v tom taky uviděl to krásné, neskutečné a magické.

Není to proto dlouhé rozhodování, když si vybírám, kde dnes strávím noc. Koneckonců pro to, aby u nich někdo mohl sedět, nebo vcelku pohodlně podřimovat, jsme si pořídili to rozkládají křeslo v téhle místnosti. A tak si jen vezmu deku, co tu je a přikryji se a odpočívám s pohledem na ty dva poklady. To mě zatím skoro vždy uspalo. Tak snad tomu bude i tak. Aspoň kdyby se probudili, tak u nich budu dnes já a Zachary se bude moct pořádně jednou vyspat.

S Carlosem v pokoji
Carlos adoptivní taťka


"Ale jenom trochu. Přece jen jsem mnohokrát starší než ty," řeknu vesele na jeho oslovení mé maličkosti.

"Obávám se, že tohle se nestane, Carlosi. Dokážeš si představit někoho, kdo by to se mnou vydržel? Nebo spíš někoho s kým bych to vydržela já? Dokud nás smrt nerozdělí? To je děsivě dlouhá doba... Většinou..." vyvrátím tak jeho představu mě jako nevěsty. Ne, takhle jsem se zatím nikdy neviděla. Ani teď jsem si to neuměla představit. Bílé šaty, kytice v ruce. U oltáře někdo...

*Počkat, mohou se vůbec andělé brát?* napadlo mě a chvilku v duchu nad tím polemizuji, zda někoho takového znám.

Ne, jsem si jistá, že zase tolika lidem a nelidem jsem strach nenahnala. Mordecai určitě ani nevěděl, že jsem se vypařila, další známí si nejspíš ani nevzpomněli, nebo jim to nepřišlo divné. Není to tak, že bych měla nějaký zajetý program a zástupy věrných přátel. Snad proto tak lpím na Carlosovi a tom, co máme.

Kousnu si do Carlosovi tortilly velmi opatrně, i když na ní mám strašlivou chuť. Nechci, aby se něčemu tak dobrému stalo něco tak hrozného, co potkalo chudáky croasanty. Ne, nezapomněla jsem na vás, drazí přátelé!

Pomalu polknu a přikývnu, jako že mu to celé vypovím. A také se tak stane. Všechno pokud možno shrnu, vynechám část s tulením se k Rafaelovi a omezím se pokud možno na fakta a nijak nerozmazávám bolest ani samotné zápasy, jen zmíním, že to byla aréna a že jsem většinou vyhrála. A pak řeknu, co vím o záchranné misi, co se kvůli mě konala.

"No a teď tu ležím, nesmím nic a mám ochranku před dveřma, co je syn Války a Smrti... Ne, taky jsem to celé ještě pořádně nevstřebala..." řeknu mezi dalšími sousty. Vážně si to jídlo vychutnávám. "Jsi vážně ten nejlepší kuchař na světě, Carlosi. Tvým jídlem by se dal spasit svět!" zamumlám s plnou pusou.