V Díře
Havran

Asi bych to měla brát jako hezké gesto, že se mě Havran takto snaží chránit, ale vzhledem k tomu, že jsem dneska odolala většině náporu jedno velmi přesvědčivého upíra, tak mi tenhle kocour přijde spíš jen roztomilý. Ale ovšem uznávám, že úsměv má hezký.

Otočím se na opilého opeřence, co se tváří, jako že mě má přečtenou. Z nějakého důvodu mi přijde velmi zahořklý. Dobře si jej prohlédnu a dojdu k němu. Sednu si na stoličku vedle něj. Zkoumám jej. Zavrtím hlavou.

"Neměla to nic moc společného s případem," komentuji pouze to, co se stalo mezi mnou a Chrisem. Odmítám naše věci prát na veřejnosti. Sama o tom teď nechci mluvit.

"A ty zase vypadáš jako kdyby ses snažil něco zapít," odpovím klidně, ačkoli mi v hlavě už šrotuje, co sakra má tohle znamenat.

"Ne všechno se dá utopit v alkoholu, věř mi, zkoušela jsem to mockrát," pokračuji mírně a dívám se na něj. "Potřebuji se tě zeptat na to, co se stalo u Mordecaie. Od začátku až do té doby, kdy mně k tobě zavlekl..."

Ano, možná chci domů za snoubence a dětmi, ale nehodlám pustit případ a Havrana nechat sobě a další napospas. Ne, dokud mi aspoň nepoví, co se tam dělo.

Na nemocničním lůžku

Pousměji se na svého doktora. Je mi sympatický a to nejen tím, že mě zachránil od restartu v nebi. Počkám až odejde a až pak vytočím to číslo, co znám zpaměti.

Spadne mi obrovský kámen ze srdce, když slyším ten bručivý hlas.

Neúmyslně se zasměji do telefonu. Tak moc mám radost, že všechno byli jen černé hlasy v mojí hlavě.

"Carlosi, ani nevíš, jak ráda slyším, že tvůj přístup k neznámým číslům se nezměnil," řeknu vesele a vrtím hlavou. "Nevím kolik ti toho řekl mladej, ale jsem zpátky. Tak co, chyběl ti tvůj anděl strážný?" zeptám se a ani moc nečekám na odpověď, spíš mu chci napovědět, kdo volá. I když hádám, že po hlasu mě pozná vcelku snadno.

Druhou rukou si prohrábnu ledabyle vlasy. Ani se nedivím, když mě to zatahá. Aspoň si ze mě nikdo nedělal spící panenku. To jsem ráda. Moc se neumím totiž zhlédnout v roli nemohoucí princezny.

"Jsem v léčení u někoho moc šikovného. Mám zákaz námahy a tak dále. Ale vyškemrala jsem si tenhle hovor. Chtěla jsem vědět, že ty ještě kopeš stejně jako vždycky," pokračuji, abych jej snad trochu uvedla do situace. "A taky jsi momentálně jediný můj živý a neuvězněný přítel, kterému naprosto důvěřuji. Ale beze stresu," zasměji se.

Na nemocničním lůžku
Joleene

”To je dobře. Zdá se, že vám vaše regenerace opět nastartovala a začala zase fungovat.” A vykouzlil na své tváři úsměv. Což je poměrně změna, když se celou tu dobu mračil až měl z toho vrásky.
”Váš kolega mi dal zabrat, jen co je pravda.” Přizná po chvíli.
”Budu vám to věřit. Avšak budu upřímný, pokud se dozvím, že zkoušíte hazardovat se svým životem ještě ne zcela zdravá a fit… zpacifikuji vás, připoutám k lůžku a nadroguji.” Varuje tě upřímně a přátelsky tě poplácá po rameni. Zřejmě si tě oblíbil.
Nechávajíc tě samotnou.

”Ano?” Pronese tolik známý hlas až tě to maličko zaskočí. Musí to být zvláštní pocit, být zase zpátky v relativním bezpečí a nemuset obhajovat své právo ležet na měkké posteli.
”Jestli mi hodláte zase zkoušet něco prodat, tak se ani nesnažte a zavěste.” Dodá neodbytně a chystá se pomalu zavěsit. Číslo tvého doktora mu nic neříká a tvůj mobil je s určitou pravděpodobností už dávno po smrti. Tak by bylo v hodné mu věnovat chvíli ticha, protože sloužil opravdu dobře.

Na odchodu z Díry
Sierra

”Jistěže.” Pronese barman a věnuje ti okouzlující lišácký úsměv, který určitě dostal spoustu žen na kolena.
Převezme od tebe papírek se vzkazem. Všimne si prstýnku a je to snad poprvé, co na to nehledí jako nějakou překážku.
Havran si bezpardonu a na plnou hubu říhne, sedí u baru a před ním je několik prázdných panákovek, přesněji osm a dvě stále ještě plné zlatavého moku.

”Nech si zajít chuť, kocoure.” Houkne tvůj společník ochranitelsky na barmana a škytne. Ten se začne najednou tvářit, že má spoustu práce Pak přesune svou pozornost na tebe.
Krom vás tu nikdo není, což je svým způsobem dobře.

”A ty bys měla jet za svým budoucím manželem, který teď nejspíše dokonale vyšiluje ohledně toho, co se děje s jeho ženou.” Spustí naprosto vážně opeřenec.
”Nevím, cos řekla Chrisovi, že tak vyběhl a nechal tě tu samotnou. Ale určitě ti to ani trochu nepomohli a potřebovala bys pevné objetí tvé lásky.” Lehce se ušklíbne a věnuje ti tázavý pohled s jasně říkající otázkou: Trefil jsem se?
Nevypadá, že by ti měl v úmyslu okamžitě prozradit, jak to všechno vlastně ví.
”Takže na co čekáš? Šup za svým mužem a dětma. Já tu ještě nějakou dobu zůstanu a kdyby cokoliv, tak ti zavolám.” Tváří se naprosto neúprosně. Je jasné, že a ním v této chvíli nic naprosto nehne, ač se budeš snažit sebevíc.

Zase na cestě

Mlčím a nechám ho, aby mu to prošlo pořádně hlavou. Ano, vím, není to hezké na něj vybafnout tolik šílených věcí najednou. Ale já se tak moc bála, že odejde, už mě nikdy neuvidí a nikdy nebude mít šanci zjistit pravdu. Nejspíš jsem měla mlčet. Nechat ho si myslet, že děti jsem si pořídila s tím, se kterým jsem ho tak zradila.

Mlčky přikývnu na jeho otázku, zda si jsem jistá.

A pak spatřím v jeho očích a v jeho postoji jak se moc se téhle skutečnosti bojí. Rychle se zvednu.

"Chrisi, nemusíš-"

Nemusíš nic. Nechci po tobě nic. Chci jen, abys věděl. Abys třeba z nich měl tak obrovskou radost, jako mám já. Aby ses na ně šel podívat, pochoval je, zjistil, že je to ta nejlepší věc na světě. A nebo taky ne. Chci jen, abys věděl, že i když jsme oba dva takové hrozné ztracené případy vyvrhelů a podivínů, tak mohlo z nás vzejít něco dobrého.

Nic z toho mu však nemohu říct, protože zůstanu tady stát sama. Cítím, jak se mi hrnou slzy do očí, když tak rychle uteče.

*Všechno jsem to zničila...*

A najednou mám pocit, že celé to prokletí, že to všechno utrpení, co jsem kdy zažila si naprosto zasloužím. Ani ty kočky, co jsem před tím vším měla jsem si nezasloužila. Jsem ničitel, stvůra, která by tak akorát měla být zavřená někde daleko, aby nikomu neubližovala.

Zhluboka se nadechnu, sehnu se pro svou kabelku a snažím se přemoci všechny své emoce. Nechci tady zůstat. Ne, plakat budu až doma. Vytáhnu jeden z mnoha papírků a naškrábu krátký vzkaz.

Omlouvám se, chtěla jsem jen, abys znal pravdu. Nemusíš vůbec nic. Ale kdyby cokoliv, zavolej, Sierra.

Papírek složím a vyjdu ze dveří. Pomalu zavřu a dojdu k baru, kde snad sedí i Havran. Oslovím nejdřív barmana.

"Omlouvám se, mohla bych Vás o něco požádat? Trochu jsem se nepohodla s Chrisem. Mohl byste mu tohle předat, až se tady zase objeví?"

Samozřejmě mu hodlám pak nechat větší spropitné, protože hádám, že stejně za Havrana budu dnes platit já.

Chris na odchodu
Čarodějka

Stále stojí s rukou položenou na klice, neotvírá dveře a nechává tě dopovědět.
Otázkou je však, jestli to byl dobrý nápad. Chvíli poté co domluvíš, to vypadá, že to s ním švihne o zem. Velmi pomalu se k tobě otočí a můžeš vidět, že se barva jeho pleti teď snaží konkurovat zdi.
Mlčky si tě prohlíží ve snaze zjistit, jestli ses pokusila o vážně hloupý a povedený vtip. Nicméně nakonec usoudí, že to asi myslí opravdu vážně.
Zhluboka se nadechne. Na malou chvíli totiž zapomněl dýchat.
Na sucho polkne.
Kdo ví, co se mu teď začalo hnát hlavou. Stále však mlčí, takže ti to poměrně neulehčuje práci.

”Jsi si jistá?” Vyhrkne po dlouhé napínavé chvíli, kdy si hrál na panáka ve výloze a ani se nehnul, jen na tebe mlčky hleděl.
”Já nemůžu být otec. To nejde.” Kývá nesouhlasně hlavou.
”Já… nemůžu...” S tím se odhodlá otevřít dveře a zmizí, nechá tě tak samotnou.
Jakou jinou reakci taky čekat od andělského parchanta, který se až pozdě snažil o nějakou nápravu?

Stále s Chrisem v Díře
Padlý anděl

*Ach, ne...*

Cítím, jak se mi srdce svírá nad tím pohledem. V tuhle chvíli zvažuji, zda tohle není nějaký boží trest, nebo tak něco. Proč se musel začít měnit tak pozdě? Proč já byla tak sama a zlomená a on teď musí být také tak? Není to fér.

Celé se to jen zhorší, když spatří ten prsten. Ale dalo se čekat něco jiného? Ne, nedalo. Ale stejně mě zamrzí, jak se zarazí, jak se odtáhne, jako kdybych byla něco jedovatého. To vlastně možná i jsem. Vzhledem ke své minulosti.

Stisknu k sobě rty a poslouchám ta slova. Ach! Kdyby byl způsob, jak mu od toho pomoci, hned bych to zařídila! Moc dobře vím, jak se cítí. Sám mi jednou takhle zlomil srdce. Ačkoli ne ze stejných důvodů. Jen těžko přemáhám slzy, a tak jej skoro nechám odejít. Ale on se naštěstí zastaví s rukou na klice.

"Slíbil jsi... slíbil jsi, že mě to necháš dopovědět celé," zaprotestuji tiše. "Jestli tě to ale už nezajímá, pochopím to. Ale je tady ještě jedna věc, kterou musíš vědět."

Rychle zamrkám a polknu. Dívám se na něj.

"Hned potom, co jsi odešel jsem zjistila, že jsem těhotná," pokračuji s tou asi největší a nejtěžší zprávou ze všech, ale rychle si pospíším s pokračováním. "Jediný muž, se kterým jsem spala za několik posledních let je anděl, co měl kapelu Pravda s ručením omezeným..."

Znovu polknu. Sleduji jeho reakce.

Stále s Chrisem v Díře
Čarodějka

”Dovolil jsem, abys tomu nebezpečí opět čelila sama. Zklamal jsem tě.” Stojí se tvrdohlavě za svým. Vidíš, jak se mu slzy ženou do očí, ale stále se drží na svém místě a nejdou dál. V jeho hlase slyšíš vztek, který chová sám k sobě.

Na tvou žádost kývne. Mlčí a pozorně tě poslouchá. Každé tvé slovo. Vidíš na něm, jak si v hlavě dává dohromady různé dílky skládačky. Jak přemýšlí o tom, co mu vlastně chceš říct.
”Takže to mám chápat tak, že jsi našla opět svou osudovou lásku?” To je jediná otázka, kterou k tomu má. Jde na to přímo, ignorujíc veškerou omáčku kolem toho. Čte mezi řádky to, co mu připadá, že nejvíce křičí a září na míle daleko fosforeskující barvou.
Pohledem zavadí o druhou ruku, vidíš jak se jeho oči zaměří na prsten.
”Jak vidím... Jsi v pořádku. Což mne těší.” Pronese a stáhne svou ruku zpátky. Zvedne se na nohy.
”Měl jsem to tušit. Jsi pro mne až moc úžasná žena.” Pronese smutně.
”Já… já… představoval jsem si to celé jinak. Byl jsem naivní. A všechno mi to došlo pozdě. Prosím, omluv mne.”
Bylo na něm vidět, že by nejraději odešel někam na vzduch. Někam, kde nejsi ty. Osoba, která mu vrátila zpátky jeho srdce, které ti bylo darováno.
Nicméně zastavil se u dveří s rukou na klice.
”Je ti líp?” I přesto všechno se zajímá o to, jak se cítíš. Stále mu na tobě záleží.

Stále s Chrisem, hledání odpovědí
Padlý anděl

Je to zvláštní, když se dívám na ten jeho úsměv. Vím - i cítím - že je naprosto ten samý, kvůli kterému jsem se tak dlouho trápila, kterému jsem naprosto a bezezbytku propadla. Ale teď? Teď cítím, jen cosi uvnitř mě, mírný plamínek hřející u srdce, něco jako příjemná vzpomínka na věci dávno zmizelé. Jsem si jistá, že jej mám stále ráda... vlastně víc než to. Ale už mu nepropadám. A ne, není to jen díky uvědomění si kousku kovu na mém prstu. Je to spíš to, co reprezentuje, nebo spíš čí lásku reprezentuje.

"Udělal jsi, o co jsem tě žádala. Udělal jsi to jediné, díky čemu jsme mohli oba přežít," ujistím ho a cítím, jak se mi chvěje hlas.

Čím déle se na něj koukám, tím víc si připadám jako strašná mrcha. On čekal. Myslel na mne. Po tom všem, co jsme si v slzách řekli, po tom všem, co si protrpěl u Mordecaie, když ho Tulpa mučila. Všechno si to pamatuji. Vše, co jsem viděla a cítila. V tuto chvíli se opravdu nesnáším. Mám pocit, že ho zničím. Přesně tak, jak to říkala ta vize. Vytrhnout srdce z hrudi.

Po těch jeho slovech a dlouhém pohledu do jeho očí bez toho, abychom si ukázali cokoliv, musím sklonit hlavu. Vzdychnu si a zavrtím hlavou. Ruku zatím stále u něj nechám, nedokáži se přimět k tomu, abych ji od něj odtáhla. Polknu.

Tak tedy pravda...

"Není to jednoduché to celé vysvětlit. Nejspíš to bude znít zamotaně a nedávat smysl. Jen tě prosím, nech mě to dopovědět postupně celé, ano?" začnu pomalu a opět se na něj podívám. Zhluboka se nadechnu. Krátce mu stisknu ruku.

"Slyšel jsi někdy pověst, nebo příběh o Královi Edenu? A o jeho manželce a dceři? Víš, co se s nimi stalo?" zeptám se ho. Vím, jak nerad věci opakuje, nebo je slyší opakovaně.

"Jde mi o to, zda znáš jejich prokletí. Matka, co musí snášet smrt své dcery. Dcera, která se v každém z jejích krátkých životů vždy zamiluje do své osudové lásky a vždy jeden z nich zemře, dřív než jim bude třicet. Pak většinou brzy zemře i ten druhý. A pak se koloběh opakuje..." odříkám to, co vím z první i druhé ruky.

Chvilku čekám na to, jak zareaguje. Zda to okomentuje.

"Ta Morgana, kterou jsi potkal ty. To nebyla pravá Morgana. To byla Tulpa. Vytvořená Radou z obavy před skutečnou Morganou. A Morgana je ... královna Edenu."

Ačkoliv cítím příval energie, mluvím pomalu, tiše a opatrně. Snažím se volit slova, ale bojím se, že ta správná neumím najít ani při nejvyšší snaze.

Stále s Chrisem v Díře
Čarodějka

”Budeš v pořádku.” Usměje se s naprostou jistotou v hlase a nijak víc se k tomu nevyjadřuje. Je to ten samý úsměv, díky kterému se ti podlamovaly nohy a do kterého ses zamilovala.

”Nejsem halucinace.” Ujistí tě a pohladí tě po tváři, jako stvrzení svých slov. Úsměv na jeho tváři ještě chvíli hraje, do doby než mu začneš pokládat otázky. Dlouze si povzdechne a jen zavrtí hlavou. Jako kdyby snad zapomněl na to, že jsi velmi zvědavá čarodějka. Chytne tě za ruku, naštěstí za tu kde se nenachází onen prstýnek.
”Chybělas mi. Snažil jsem se na tebe přestat myslet, ale nešlo to. Nesnášel jsem fakt, že jsem odjel a nechal tě tu bojovat samotnou proti světu.” Cítíš, že mluví pravdu a o to víc to pro tebe musí být horší.
”Cestoval jsem. Myslel jsem si, že když budu od tebe, co nejdál tak nenasednu na první vlak zpátky.” Smutně se usměje a sklopí pohled.
”Jsi mým kryptonitem. Víš?” Zeptá se tě a upřeně se ti zadívá do očí. Avšak, jak by jeden čekal, že to něco spustí - nějakou vzpomínku, cokoliv - nic se nestane. Je možné, že se s tím naučil pracovat. Což se pochopitelně dá. Stojí to léta praxe a odříkání. A taky spoustu času a trpělivosti...
”Nemohl jsem. Potřeboval jsem tě vidět. Ujistit se, že jsi v pořádku.” Jen kdyby věděl, že jsi málem umřela.
Takže si jinými slovy řekl, že něco přes devět měsíců je dlouhá doba a tak se zkusí opět objevit na scéně. Bude tak riskovat jen proto, aby se ujistil, že jsi v pořádku.

”Co se stalo potom, co jsem odešel? Co jsi těch devět měsíců dělala?” Zeptá se pro změnu on, protože jej tvá slova poměrně zmátla a koho by taky nezmátla.
Cítila si, jak se ti vlévá do těla energie a pomalu sis mohla začít připadat jako hyperaktivní veverka z jedné pohádky. Aspoň něco pozitivního.