V Díře na gauči
Chris

Přečtu si tu smsku ještě dvakrát. To, jak rychle odpověděl mě moc nepřekvapí. Sama mám o něj občas obavy, když se zdrží nějak dlouho mimo domov. Mimo místo, kde to máme tak zabezpečené, jak to jde. Vždyť, kolikrát jsme jeden druhého ztratili? Navíc je hezké si tato slova číst. Zahřejí mě u srdce. To, že je neříká tak často znamená pro mne pouze to, že si jich teď o tolik víc vážím.

Odložím telefon zpět do kabelky a s díky přijmu od Chrise sklenici s vodou a i tabletky. Ty si jen krátce prohlédnu. Jistě, že zaváhám. Jsou na mě přímo závislé dva životy. Musím zvážit, co do sebe vhodím. Nicméně usoudím, že stejně není jiné cesty. Hodím je do sebe a zapiji je vodou.

"Kdyby to vypadalo, že mě to má zabít, zavolej Bastet," řeknu pouze a pak pokořím i zbytek obsahu sklenky. Jo, jo, obracet sklenky vážně umím. Odložím pak sklenku na stolek. Čekám na to, až se moje tělo a mozek vzpamatují. Ale jsou tu věci, na které se prostě čekat nedá. Otázky, co musí být vysloveny.

Podívám se na Chrise tak přímo, jak se odvážím s tolika tajemstvími, co zatím před ním mám. Pousměji se.

"Jsem ráda, že jsi v pořádku. Pokud nejsi tedy moje halucinace. Ještě si nejsem úplně jistá, zda tu skutečně jsi," řeknu na úvod a prohlížím si jej.

Vím, že mu neodpovídám na otázku. Ale jestli si pamatujete, tak já jsem docela velký paličák a nevěřím, že by bylo co k čemu, kdyby se začal rozčilovat nad tím jménem. Nemám sílu na to, abych jej zachraňovala od toho, aby tam vtrhl a dokončil co předchozí střelec začal.

Skutečně jsem šťastná, že jej vidím živého a zdravého.

"Nechci, aby to znělo ošklivě, ale jak to, že ses vrátil zpět? Unavovalo tě válet se někde na pláži? Byl jsi až moc slavný?" položím mu otázky s humorem. Jsem lehce nervózní, protože nevím, jak mu říct pravdu. Vlastně Pravdu, protože tohle je tak velký kus skutečnosti a pravdy, že si to zaslouží velké písmeno na začátku. Vlastně dvě. Chrisie a Elie. Ale s tím chci počkat. Až se nějak probereme k současnosti. K prstenu, kterého si nejspíš brzy všimne.

S touhle myšlenkou na můj malý šperk a naše rozloučení se mi srdce sevře. Jak moc doufám, že si Chris přivedl s sebou nějakou i třeba jen letní lásku, nebo někoho, kdo ho dokázal spravit tak, jak já nemohla a nemohu.

"Chrisi, kdybys jen věděl, jak se to celé zamotalo..." povzdechnu si pak tiše a potřesu lehce hlavou. "Nahoře je dole. A zlo je vlastně dobro. Ještě jsem ten případ neskončila. Proto jsem tě ještě nešla najít..."

Měla jsem to opravdu v plánu. Ale nechtěla jsem ho sem tahat dokud jsme to opravdu neskončili. A ne s břichem jako pátrací balón jsem vážně nechtěla létat přes půlku světa. Občas jsem byla ráda, že jsem zvládla svoje monstroózní tělo zvednout z postele a dojít si na záchod. Což mi připomíná mou úmluvu s Bastet. Tak tajnou, že jí neví ani Morgana ani Zach. Jen ona a já a Bůh nad námi. Kdyby se mě a Zachovi stalo to, co se nám stalo tolikrát. Přála jsem si, aby se o malé postarala ona. Pokud by to zvládla, tak i Morgana. Nicméně jsem si přála, aby Chrise našly a aspoň mu představily ty uzlíčky štěstí.

S Chrisem v Díře, jako za starých časů
Čarodějka

”Kdo?” Zeptal se a v jeho očích se zlověstně zablesklo. Ta jeho touha, tě za každou cenu ochránit nebo pouze jen ztrestat ty, co ti ublížili, jej zdá se i po takové době nepřešla.
Vše nasvědčovalo tomu, že to je on. Andělský parchant, který si umí vybrat tu nejvhodnější chvíli, aby ti zamával s životem.
Avšak když jej požádáš o něco na probrání, ač s chvilkovým přemáháním a vnitřním bojem, že musí od tebe odejít, se zvedne na nohy a na chvíli zmizí.

Napsat svému budoucímu muži byl velmi dobrý nápad. Obratem ti totiž od něj došla smska a potvrdila, že už se chystal tě jít hledat. Sice ti věřil, jinak by tě nikam nepustil. Ale potom, co jsi mu málem umřela při porodu o tebe měl pokaždé šílené obavy a to jsi šla třeba jen nakoupit.
Už jsem se chystal po tobě vyhlásit pátrání. Mám o tebe strach. Doufám, že jsi v pořádku. Chybíš mi a to jsi pryč jen chvíli. Zavolej. Miluji tě. Z
Ta magická slůvka téměř nepoužíval. Možná si to od něj slyšela po celou dobu, co jste spolu snad s tímto čtyřikrát. Jako kdyby tušil, že se něco děje.

Možná bys ještě chvíli přemýšlela nad svým budoucím mužem, kdyby se opět neobjevil Chris v jedné ruce držící sklenici čiré tekutiny, zřejmě vody a v té druhé krabičku s léky. Opět si k tobě klekl a podal ti sklenici s vodou, následně vyloupl z platíčka léků dva bílé prášky a ty ti také věnoval.
”Je to čistý kofein. Mělo by tě to probrat.” Upřesní co ti vlastně dává.
”Akorát nevím, jak to bude reagovat s tím, co ti hodili do pití.” Dodá starostlivě, rozhodnutí nechává na tobě.
V tom pití si mohla mít všemožné věci od rohypnolu po GHB či cokoliv jiného na přírodní bázi (a že toho je spousta)
Nicméně čistý kofein je opravdu dobrou volbou, když se někdo potřebuje pořádně probrat.

”Kdo ti to udělal?” Zopakuje opět svou otázku s jasným naléháním v hlase.

V Díře a minulosti
Ten, který se má schovávat na druhém konci světa

Upřímně jsem čekala, že Havran bude víc namítat, víc se vztekat, co to s ním provádím. Ale hádám, že byl dostatečně vyděšen z našeho hostitele, aby si vážně moc přál být pryč. A nebo jen hodlá být na mě hodný, protože určitě ví, že je to můj první případ po dlouhé době a že moje kouzlení může být trochu zrezivělé...

Plán B - nebo snad C? - naštěstí vyšel a já cítím, jak si mi Havran sedl na rameno. Je to příjemně známý pocit a k tomu se přidává euforie z toho, že vlastně se mi část osvobození už povedla. A tak hned usilovně pracuji na druhé části.

Je to jako projít nějakým silovým polem. Vzduch jako kdyby byl jiný, pocit bezpečí, domovu, starých vzpomínek a tepla, mé tělo zřejmě ukolébal tak, že jsem se hned musela opřít jednou rukou o stěnu. Snažím se dlouze a hluboce dýchat, abych se nějak donutila myslet, vnímat a ještě chvilku fungovat.

*Měla bych napsat mé klientce. Tohle není dobré. A taky napsat Zachovi, aby mě někdo vyzvedl...*

Automaticky zalétnu pohledem k baru, kde napůl čekám Šediváka. Ale ten je naštěstí někde ve své domovině, kde se prohání po lesích a užívá si svého pravého já. Napadne mne, že bych se mu zase mohla někdy ozvat, zjistit, jak se má a tak. Přeci jen, kdysi jsme byli vážně dobří přátelé.

Ale všechny myšlenky a pohyby se zamrazí, když spatřím starou známou tvář, jež jsem kdysi dávno také nazývala přítelem. A pak i milencem, první láskou a doteď v duchu otcem mých koblížků.

"Chr... chrisi?" zeptám se opatrně.

Je na mě znát to překvapení, to nepochopení situace. Nemám tušení k čemu moji nevíru přirovnat, prostě se to nezdálo možné, že jsem tady a on je tady.

A pak mne vezme do náručí a odnáší pryč. Jsem si jistá, že kdyby mne nezval do rukou, asi bych se pozdravila s podlahou. No jo, vrátit se do řemesla s tím vším okolo. U mně to je zřejmě omdlévání, nošení se padlým andělem a celkově vůbec nechápat, jak moc mne to celé přesahuje.

Celou cestu, co mne nese se snažím najít svými unavenými smysly něco, co by nesedělo. Co by neodpovídalo minulosti, mým vzpomínkám na Chrise. Napůl jsem přesvědčená, že je to jen nějaká halucinace způsobená drogami od Mordecaiova barmana.

Na gauči sedím stále neschopná přijít na správnou odpověď.

"Hodili mi něco do pití..." vysvětlím tak stručně, jak to jen jde.

Sama mám spousty otázek, ale nejsem sto je vyslovit. Zatím.

"Potřebuji něco na probrání, prosím. Vodu, čaj, lektvar..." požádám Chrise, nebo můj přelud.

Pokud je ten někdo tak hodný a jde mi pro něco k pití, tak se vrátím k tomu, že začnu hledat telefon, abych vyťukala rychlou zprávu. Ať tak či tak, potřebuji čas na to se probrat. V Díře je bezpečno. A jestli tu je skutečně Chris - při té myšlence se lehce zachvěji - tak budu potřebovat čas na to, abych si s ním promluvila. Bez svého rytíře v zářivé zbroji, který by to celé jen víc zkomplikoval.

"Narazila jsem na Havrana. Zavolám později."

Což je tak moc pravdě, jak jen mohu říct, aby se nevyděsil a nezačal mě hledat. Nerada říkám polopravdy, ale copak mu mohu napsat, že jsem zdrogovaná od Mordecaie, naprosto na pokraji vnímání a se svým ex v zadní místnosti v Díře?

Vzhůru do Díry
Čarodějka

Rukáv to netlumil v takové míře, jako kdyby to jeden očekával a tak si tedy musela přejít k nepříjemnému pro Havrana plánu B.
Na tvé připravení se jen něco opět nesmyslného zakrákal a dalo by se polemizovat o tom, zda se nějak psychicky připravil na to, že klec s ním bude shozena na zem. Nicméně výsledkem bylo jeho osvobození. Něco zlé je k něčemu dobré, přece.

”To bolelo.” Pronesl a protáhl si křídla.
Uznal že na to, aby se proměnil v člověka, není dostatek času a bude nejlepší, když to udělá někde v bezpečí. A tak jen lehce vzlétl na tvoje rameno, abys vypadala jako správná čarodějka. I když většina má kočku, tak ty máš mluvícího Havrana.

Všichni nejspíše měli dost starostí s narušitelem. Sic se výstřely blížily k vám, nikdo však nerozrazil dveře a nešel tě zkontrolovat během toho, co jsi tvořila dveře do bezpečí.
”Říkal jsem ti, že jsi úžasná čarodějka?” Pokusil se o povzbuzení.

Mohla ses radovat. Nezapomněla si to po osmi měsíční pauzy. Prošla si dveřmi do bezpečí, na neutrální místo, kde na tebe nikdo nemůže. A jako kdyby si to tvé tělo uvědomovalo, rozhodlo se, že tě nebude poslouchat. V hlavě ti hučelo a tepalo, svět se podivně točil. Nohy jako kdyby byly ze želatiny.

Možná by nebylo na škodu zavolat Zachovi a obeznámit ho se situací, jak jste si slíbili. Jistě už musí mít o tebe starost a přešlapuje v obývacím pokoji nervózně sem a tam, pohledem upřeným na telefon.

Havran něco říkal, ale to jako kdyby si neslyšela a vlastně si tomu nevěnovala ani trochu pozornost. Snaha dolovat z kabelky telefon tě přešla.
Viděla si totiž ducha. Musel to být duch... A barman toho ducha nepředstavoval, i když se jednalo o někoho jiného než o Šedíváka. Jeho místo převzal pohledný mladík, lamač dívčích srdcí a kočkodlak Samuel, Zach ti o něm vyprávěl. To však není podstatné…
Podstatné je to, že jen co si měla opět pocit, že se skácíš k zemi a gravitace zase jednou vyhraje, tak tě právě podepřel onen duch a otec tvých dětí v jednom... Chris.

”Ahoj, čarodějko. Není ti nic?” Zeptal se tě svým melodickým hlasem s jasnou starostí.
Cítila si jeho vůni. Pevnost a blízkost jeho těla, teplo z něho vyzařující. Opravdu to nebyl jenom výplod tvé zdrogované mysli, ale skutečně tu před tebou stál, jako kdyby nikdy neodešel.
Vnímání se jako kdyby smrsklo jen na fakt, že jsi v bezpečí a v jeho blízkosti. Ostatní šlo naprosto mimo. Jako například to, že se Havran proměnil do lidské podoby a poručil si spoustu panáku od barmana.
Chris tě totiž bez varování a z ničeho nic vzal do náručí a odnesl tě do své bývalé pracovny, malého skladu, kde to všechno tehdy začalo a tam tě posadil na gauč, jako kdybys nic nevážila. Klekl si na zem vedle tebe a pohladil tě po tváři.
”Co se stalo?” K předchozí otázce přidal zase další a ani trochu neřešil, že by jeho přítomnost byla schopna zbavit veškerých slov zdrogovanou čarodějku a totálně jí zamávat s jejím světem.

Za černými dveřmi, tvořící nové dveře
Havran

Tak rychle, jak to můj zdrogovaný mozek zvládá, se snažím uložit si myšlenky a vytvořit z toho obraz situace, ve které se nacházíme. Pokývám hlavou, abych dala najevo, že ho slyším, vnímám. Hned po zakončení jeho shrnutí o magických zabezpečeních - není přeci jen žádný nováček já svým smyslům moc nevěřím - se rozhodnu pokusit o otevření klece.

Syknu bolestí a otřepu si ruku.


Spíš se leknu, než že by to byla nějaká extra velká bolest. Nicméně mě to dokonale probere. Aspoň na pár vteřin, kdy tělo musí rychleji reagovat, aby se odtáhlo od podnětu, co se nelíbí jeho vjemům. V jedné ruce pevně držím křídu, pomocí které chci pokusit otevřít dveře. Ale to hodlám udělat až když znovu zkusím chytnout klec do ruky, tentokrát přes rukáv, jestli dostanu ránu, tak mám ještě třetí nápad. Ale to se Havranovi nebude líbit. Ani trochu. První část totiž obnáší to, že jeho klec shodím na zem.


"Připrav se."

Uznávám, že nejsem vůbec sdílná ohledně mého plánu ani specifická ohledně toho, na co se má připravit. I tak je má mentální kapacita na maximu.

Ale nehodlám ho tu nechat. Ať už s klecí, nebo bez ní, přistoupím ke zdi a rychle namaluji tvar dveří. Ačkoliv mi to není k ničemu, jen ke stresu, tak se občas mrknu směrem ke dveřím a snažím se odhadnout kolik mám času. V duchu odříkám tu část, aby se dveře aktivovaly. Dveře do Díry, kdybyste se ptali.

Za černými dveřmi Havran, part II.
Čarodějka

Na tvé přiznání o tom, že si sem hloupě nakráčela, jen zoufale něco nesrozumitelného zakráká.
”Je to velmi pravděpodobné.” Zatřepe přitom křídly. Kdo ví jak je dlouho zavřený v této kleci, kde není schopen roztáhnout svá křídla?

”Magicky chráněné.” Zopakuje a zamyslí se na chvíli. ”Nevím. Možná.” Odpověď, která ti nic neřekla. Je to vlastně hop nebo trop. Můžeš tu zůstat na zadku a čekat, až si pro vás přijdou a vymyslí co s vámi. Nebo taky budeš riskovat a třeba něco získáš.
”Moje klec mi znemožňuje se proměnit zpátky. A rozumíš mi pouze ty.”

Místnost se ti zdála naprosto obyčejná. Nic si z ní necítila. Ovšem dalo by se spekulovat o tom, zda to nebylo pouze potlačené tím, co ti kolovalo v těle nebo tomu bylo opravdu tak. Přeci jen tě Mordecai mohl okouzlit svou osobností, možná by to netrvalo ani dlouho. To co ti vhodil do pití, ti nejspíše hodil z nějakého důvodu.
Jediná Havranova klec se zdála být nějakým způsobem kouzelná. Což byl možná důvod toho, proč se z ní nemohl dostat ven.
Kdyby ses však pokoušela jí otevřít, nepodařilo by se ti to a ještě ke všemu by tě lehce olíznul elektrický výboj.

Havran se ti jistě chystal povyprávět o tom, co dělal předtím než se dostal sem. Třeba o tom, že tě velkou většinu času hlídal ve své havraní podobě až na pár dnů, kdy si dovolil se proměnit zpátky a šel si odpočinout a většinu času strávil nad pár skleničkami.
A jak se dostal do klece? Stejně jednoduše jako ty. Akorát v tom figurovala žena.
Nic z toho vyprávění se však nekonalo, protože se ozvaly zvuky výstřelů. Mordecaie někdo poctil velmi nečekanou návštěvou.
A bylo otázkou zda je dotyčný přítel či jen další na seznamu, který se rozhodl, že ti půjde po krku. Přeci jen váš osudový čas se kvapem blížil. Ten čas, kdy jeden z vás dvou zemře.
A co si budeme nalhávat, podařilo se ti naštvat spoustu mocných osob.

”No tak, čarodějko, dostaň mne odsud.” Pronesl zoufalým hlasem Havran, aby tě přivedl myšlenkami zpátky na zem.
Zvuky výstřelů se čím dál tím víc blížily k vám.

Za černými dveřmi: Havran

Nemělo cenu se dohadovat s ním. Neměla jsem v tuto chvíli na to ani dost energie. A tak jsem se poslušně nechala vláčet za černé dveře a pak ještě dál. Do policejní stanice? Ne, ne, jen ta místnost tak vypadala. A že já jich pár viděla. Naštěstí ale z té druhé strany. Strnule se nechám usadit za stůl v té známé neznámé místnosti a mžourám na Havrana. Když začne mluvit, povzdechnu si.

Sakra.

Ani si neuvědomím, že si podpírám hlavu rukou. Tak moc jsem zdrogovaná. Nejspíš je to částečně boží trest za to, že jsem vůbec chtěla pít alkohol. Bohužel, zatím nejsem na tom dost mizerně na to, abych to nezkusila v nejbližší době znovu. Až se odsud nějak dostaneme.

"Tak trochu jsem jim sem hloupě nakráčela," odpovím Havranovi a opřu se ztrhaně o opěradlo židle. Začnu se přehrabovat v kabelce. "Případ," dodám ještě na vysvětlení.

Pak zavrtím hlavou, zatímco mrkám do kabelky. Samozřejmě hledám svou úžasnou a nenahraditelnou křídu.

"Mordecai není hloupý. Myslím, že nás zkouší. Hraje si s námi," vysvětlením a mluvím pomalu, aby se mi nemotal jazyk. Konečně sevřu křídu v ruce. Rozhlédnu se pak zaraženě po místnosti. Čekám, že jsem něco přehlédla, že tu je něco, ... něco, co jsem měla vidět.

"Je to tu nějak magicky chráněné? Co ta tvoje klec? Rozumí ti vůbec v téhle podobě, nebo jenom já?" položím mu hned několik otázek, jak se snažím myslet a jednat. Zatím mám bohužel pocit, že mi uniká konečná Mordecaiova hra. Pořád mám mráz na zádech z toho, jak se ptal na to, zda mě někdo doma nečeká. Někteří špatně informovaní lidé by si mohli spojit špatné lidi dohromady a jít hledat ke mně domů někoho, koho jsem odsud vysvobodila.

Polknu.

"Jak vůbec chytil tebe?" zeptám se na další věc.

Ano, možná není nejlepší chvíle na to pokecat si s opeřencem, ale nejde mi to moc do hlavy. Havran byl vše, jen ne hloupý. Jak se vlastně od chvíle, kdy jsme se viděli naposled dostal do klece v Mordecaiově klubu?! Je to vcelku velký skok.

Za černými dveřmi Havran
Čarodějka

”Šlo to udělat i jinak.” Pronesl medový hlas.
”Mohla jste mne o to požádat, výměnou za nějakou laskavost.” Dodá ještě šeptem do tvého ucha.
”Bohužel mám svou pověst a je nutností, abych všem ukázal, že taková nehorázná troufalost bude potrestána.”

A tak ses jako Alenka v Říši divů: Za zrcadlem, octla za černými dveřmi. Nečekal tě tam však Bílý králík jakožto tvůj průvodce a nevlekl tě za Kloboučníkem na čaj.
Nýbrž někam naprosto jinam.
Cestu jsi vnímala strašně mlhavě. Stěny se hýbaly, jako kdyby tančily na muziku, která ti tepe v hlavě.
Ani se nestačíš divit, když se najednou objevíš místnosti, co velmi připomíná tu výslechovou na policii, kde tě posadí ke stolu, na kterém je klec s Havranem.
”KRÁÁÁÁ. KRÁÁÁÁ.” ”Tebe dostali taky, zatraceně.” Objeví se ti jako ve filmu titulky s překladem.

”Nechám vás chvíli o samotě. Můžete přemýšlet o tom, co s vámi udělám.” S tím se lehce ukloní a zavře za vámi dveře.

”Jsi v pohodě, čarodějko?” Zeptá se tě po chvíli tvůj společník a drbne zobákem do klece.
Přistihneš se přitom, že máš hlavu položenou na stole a podpíráš si jí rukou.
Spánek se hlásí o slovo, ale stále se s tím dá bojovat.
Nějak se ti podařilo celou tu dobu si udržet kabelku a Mordecaie nenapadlo ti jí vzít.
”Mohla bys mne proměnit na člověka.” Opět zakráká tvůj společník.

V Doupěti hříchů: Cesta za černé dveře

Jestli si dělám cokoliv z toho, že mě hází do pytle s ostatními lidmi, kteří se bojí, že upíři nepijí nic jiného než krev? Ani trochu. Spíš si zapíši mentální poznámku o tom, že tenhle se živí emocemi. Dobré vědět. Ačkoliv je? Hned mne napadne, zda není třeba specializovaný na nějakou emoci. Ale hádám, že i kdyby ano, tak to nebude emoce jako... smích.

Podívám se na svůj prsten, když jej zmíní. Nejdřív jsem totiž nepochopila, jak to myslel. Jestli není náhodou čarovný, nebo něco takového. Ale pak doplní tu další část a já se vzdám hledání další magických vlastností tohoto kousku kovu. Neodpovím mu. Jednak Mordecai není ten typ, kterému bych se chtěla svěřovat, ale také mi přijde, že on stejně o odpovědi nestojí. Sám si tady hraje nějakou hru, kterou zná jen on sám. Ale dokud se baví, tak by to mohlo být dobře pro mne.

Navíc je těžké odpovídat, když na vás někdo působí tak, jak teď působí na mě Mordecai. Polknu a úmyslně se dotýkám prstenu - tak nenápadně jako to jde, abych si připomněla, kdo na mě čeká doma a jak moc pro sebe znamenáme. I když to, co slibuje beze slov Mordecai zní lahodně. Tak, jako jedna z těch šílených vzpomínek a nocí s Chrisem. Napiji se piva proti svému přesvědčení mít tu láhev jen jako kulisu.

Ale vím, že bych potřebovala něco mnohem silnějšího. Něco, po čem toužím už devět měsíců.

Dobré probuzení srovnatelné s hozením do studené vody je jeho odpověď. Samozřejmě, že je to ta nejhorší možná varianta. Vymýšlím vhodnou reakci na to celé, ale nějak se mi to nedaří.

"Omlouvám se, nebylo v tom nic osobního. Ale byl tady můj přítel, nemohla jsem ho nechat té tulpě, aby jej nadále mučila," řeknu popravdě jak to bylo, přeci jen, když ví s kým jsem tu byla, tak i ví, že jsme odsud nic nevzali jeho jednoho polomrtvého anděla.

Prohlížím si jej po té jeho další otázce a naprosto dokonale svůdném úsměvu. Jeho tón hlasu je naprosto podbízivý. Ach, moje tělo s ním chce dělat tolik nepřípustných věcí!

Zmateně se podívám směrem na barmana a své pivo, když už u mně Mordecai je a podpírá mne. Šíleně pozdě si uvědomuji, jak málo jsem tehdy věnovala pozornosti tomu nápoji, než mi byl podán. Já bláhová. Ale zřejmě to znamená, že když se vracím ke své staré práci, tak se vracím i k tomu omdlévání.

Ne, z toho vážně nejsem nadšená.

Nechám se vláčet k černým dveřím, aniž bych nějak protestovala. Jsem si jistá, že toho ani nejsem schopná. Cítím se jako hadrová panenka. A ne, není to těmi dvěma doušky piva. Svého času jsem byla velký pijan. Ani 10 měsíční abstinence mě o tohle nemohla připravit.

Přes jasný náznak paniky v mém mozku se rozhodnu jen tak nevypnout. Je to takové automatické, už naučené, že se začnu více soustředit na okolí a vážně oprašovat mozkové závity. Jde to ztuha díky tomu strachu, které se ve mně rozvíjí a nedá se nijak zastavit, ale pomaloučku zapínám.

V Doupěti hříchů: Mordecai
Sierra

”Ano, házím vás do stejného pytle jako ostatní, co očekávají, že vzhledem k tomu, že jsem upír, budu pít i krev.” Pokrčí lhostejně rameny.
”Jenže já patřím pod Bílý dvůr a živým se spíše emocemi.” Vykouzlí na své tváři zářivý úsměv a odhalí tak svůj bělostný chrup. Určitě s tím musel být v reklamě na zubní pasty. A je to právě ten úsměv, který dostává na kolena a jeden by dělal naprosto šílené věci pro trochu jeho pozornosti. Pro trochu hříchu s ním.

”To není obyčejný prsten na té ruce, že?” Zeptá se a dopije svou sklenku.
”Takže na vás doma někdo čeká. Někdo kdo o vás má starost a komu na vás záleží.” Hádá nebo to ví?
Hraje tu s tebou hru, které rozumí pouze on. Manipulativní svině. A stále jeho vliv tlačí na tebe, ještě intenzivněji než předtím. Jako kdyby ses stala jeho výzvou.

”Zajímám se o vás už od té doby, co jste s Havranem sem vloupala, abyste zachránila svého opeřeného přítele.” Vychrlí na tebe svou odpověď, kterou si nejspíše až tak moc nečekala.
”Průšvih. Záleží. Ale bavíte mně.” Pronese líně jako kocour, který zahnal myš do kouta a přemýšlí, zda si s ní ještě chvíli hrát nebo jí zabít.
”Chcete vidět, co se za těmi dveřmi odehrává?” Zeptá se a opět ti věnuje jeden ze svých dech beroucích úsměvů.

”Občas by nebylo na škodu dávat pozor na barmana, co vám podává nápoj. Nikdy nevíte, co se v tom může objevit.” Zašeptá ti těsně do ucha a přiblíží se k tobě, když ti z ničeho nic nohy pomalu vypoví služby. Ach, ne už zase.
”Nemám rád, čmuchaly. A hlavně ne ty, co se mi vloupávají do mého majetku a myslí si, že jim to jen tak projde.” S tím tě podepře a vydá se s tebou směrem k těm černým dveřím. Celý svět se točí, v hlavě ti tepe do rytmu hudby.
”Tak přeci jen se podíváte, co se tam děje. No nejste šťastná?” Je pobavený tím, že se mu něco takového podařilo.
A toto jsou zrovna ty chvíle, kdy je dobré mít s sebou zálohu.