Andor.cz - Dračí doupě online

V Doupěti hříchů
Sierra

”Vás bych tu nečekal.” Pronese hlas za tvými zády a to bys dala ruku do ohně, že jsi ho předtím nikoho neviděla se blížit tvým směrem.
Jenže když si prohlédneš onu osobu mužského pohlaví, která na tebe promluvila, zjistíš, že to není nikdo jiný než majitel onoho baru a starý upír v jednom balení. Není se tedy čemu divit.
”Povězte mi. Co vás sem přivádí? Pochybuji o tom, že zrovna vy byste byla na tuto moderní hudbu, kterou bych sám hudbou nenazval.” Věnuje ti zvědavý pohled, plný zájmu. Převezme přitom od barmana skleničku s rudou tekutinou.

”Portské.” Pronese, jako kdyby tušil, že budeš přemýšlet nad tím, co má v té skleničce a napije se.

Oblečený je v uplých kožených kalhotech a bílé košili vzorově lehce do viktoriánské doby, na ní se nacházelo fialové sako podobně navržené. Určitě to bylo šité na míru. Vypadal v tom podle standartu očekávání lidí, když se řekne upír. A taky tím musí získávat ženy, které se mu jistě vrhají k nohám, jen kvůli trošce jeho pozornosti.
”Můžu hádat?” Znělo to sice jako otázka, ale otázka to nebyla. Jeho hlas tě vábil, hladil po duši, s jasným příslibem něčeho nezapomenutelného, co můžeš zažít pouze s ním. A po čem v skrytu toužíš.
Přeci jen je to upír Bílého dvora, který se krmí přes emoce.
Bylo těžké tomu odolat. Ale prsten jako připomínka tvého závazku, který se ti houpal na ruce, ti hodně pomáhal.

”Jste tu kvůli případu. A mám pocit, že byste se ráda podívala do těch černých dveří.” Ukáže právě na ty, kde zmizel onen mladík.
”Jistě si říkáte, jakže to vlastně vím.” Vykouzlí na své tváři pobavený a samolibý úsměv. Je jistý sám sebou, přeci jen je dravec na svém hřišti.

”Pozoroval jsem vás, čarodějko.” Zašeptá v odpověď sametovým hlasem, kterému se těžko odolává.
”Trefil jsem se?” Pronese po dlouhé chvíli ticha naprosto pobavený sám sebou a čekajíc na tvou reakci.

Ok, možná začínám být na určité věci stará

Jeden by řekl, že se člověk přestane cítit divně, když už má občanku legálně a naprosto bez problémů se vejde do věkové kategorie, která je dovnitř vpouštěná. Nicméně z nějakého důvodu si vždy připadám divně, když se musím tímto průkazem legitimovat.

Další pocit nepatřičnosti se objeví, když uslyším ten otravný hluk. Bohužel se zdá, že všichni ostatní v tomto klubu to považují za hudbu. Otřesné. Raději se soustředím na hledání toho kluka a ražení si cestou tímto svíjejícím se organismem.

Štěstí mi jako obvykle přeje jen způli. Když jej znovu identifikuji - v tomhle místě to je skoro zázrak - tak zmizí do těch děsivých dveří. Upřeně jej sleduji a snažím se jej v duchu donutit, aby šel na záchodky a ne tam. Žel Bohu, nemám telepatické schopnosti. A tak si jen tiše povzdychnu a v duchu zakleji.

Jindy bych naprosto samozřejmě nakráčela směrem k těm dveřím a pokusila se dovnitř dostat jedním či druhým způsobem. Ale teď? Teď mám přimrazené nohy k zemi, cítím se víc než trochu nervózní a zoufalá.

*Co když mu tam ublíží? Jo, ale co když tam zabijou tebe? Kdo se postará o malé, o Zacha? Kdo zastaví ten šílený koloběh? Copak jim to můžeš udělat? Nechat se zabít hned první večer, kdy tě pustili z domu?*

Tyhle myšlenky mi jsou cizí, ale přece mají razanci buldozeru. Jsem paralyzovaná strachem, že bych tady zanechala tolik životů na mě závisejících.

*O ne, kdy se ze mně stal srab?!*

Kárám se zoufale v duchu a objednám si pivo. Přece jen tu nemůžu jen tak sedět bez ničeho před sebou. Kdybych si před sebe nechala postavit něco silnějšího... Ach, nejsem si jistá, zda bych takové pokušení zvládla. I s tím vším, co o tom vím. Zaplatím a sednu si k baru tak, abych viděla pohodlně na taneční parket a také na ty dveře. To je to nejodvážnější co na se teď zmůžu.

*Jak já se nenávidím...*

Případ po dlouhé době
Sierra

Hned u vchodu stojí hlídač, který se ptá na občanky, aby tam náhodou nepustili neplnoleté. I když je ti jasné, že kdo chce, tak si najde nějaký způsob, jak se tam dostat.
Třeba takový čarodějně nadané děti, si mohou koupit či sami namíchat lektvar, který je udělá staršími a zaplatí si falešnou občanku. Přelstí hlídače a pak si užívají svou dospělou chvíli.

Poté co si mu ukázala občanku a tak prozradila svůj věk, jsi byla vpuštěna dovnitř. Už jsi tu jednou byla, takže tě to tolik nepřekvapovalo, jako předtím. Tomu místu se ne nadarmo říká Doupě hříchů. Jak je to tam barevně sladěné, temnější osvětlení a ta hudba. Jasně to křičí tím, že tady se budou stoprocentně dělat nekalé věci a hlavně takové o kterých se nemluví.
Věděla si moc dobře komu ten podnik patří a to starému upírovi, který si nechá říkat Mordecai, takže to mluví za vše.
Nikdo neřeší tvé oblečení, všichni jsou tak nějak zaujatí sami sebou a touhou si tady užít pořádnou spoustu zábavy, zapomenout na nudný a hlavně stereotypní život.
Prodíráš se tancujícím davem, který se pokouší nějak vlnit na puštěnou hudbu, až se sama divíš, že se na ní vůbec něco dá tancovat. Přijde ti to, že to jenom řve.
Chvíli to vypadá, že jsi toho kluka ztratila. Ale naštěstí ho zase objevíš, když se dostaneš k baru.
U baru je krom barmana spoustu lidí, kteří sedí na barových židlích a popíjejí své namíchané koktejly, debatují a jsou tím naprosto pohlcení. Nikdo si tě nevšímá a také naštěstí tam mezi nimi nevidíš žádné známé tváře, které by mohli bonznout Zachovi, že si byla na tomto místo. Otázkou je, jestli mu to hodláš sama říct nebo mu to zamlčíš.
Samozřejmě, že se ten klučina nepozastavil u baru a nesedl si na jeden drink, ale musel si to napochodovat do těch černých dveří kousek od toalet, které směřují do skladů a taky se tam nachází schody do nižších a vyšších pater. Přesně jsou to ty dveře, kterými jsi šla s Havranem, když si šla zachraňovat Chrise. Tam určitě nenajdeš nic příjemného, jako záchodky či kuchyni, ale určitě místo, které bude naprosto nekalé a kde tě nejspíše bude čekat ozbrojená banda záporáků. Takže pokud se tam vydáš, tak to bude nepatrně maličko sebevražedné a Zachovi se to ani v nejmenším nebude líbit, že takto budeš riskovat. Nemluvě o tom, co jsi z toho místa cítila.
Můžeš taky čekat a doufat, že ten klučina se odtud dostane a nikdo ho tam nezastřelí.
Pěkné to dilema, když si takhle po dlouhé době venku, není-liž pravda?

Zpátky na scéně!

Je to naprosto neskutečné.

Já jsem venku, a to dál než na vlastní zahradě a bez dozoru!

Cítím v sobě osten viny, když takhle nad tím přemýšlím. Ale chápejte, po devět měsíců jsem nebyla nikdy sama. I když se našli kratičké chvilky, kdy u mne neseděli chůvy, tak jsem pořád měla dvě osůbky v sobě a v posledním měsíci na sobě. Takže něco takového jako procházet se bez kočárku a deseti nákupních tašek a doprovodu, je pro mne něco nového, nezvyklého. A tak si to pořádně užívám.

Usmívám se.

Vlasy už mi narostly tak, že mi padají přes ramena. Zvažuji, zda si je vůbec opět zkracovat, nebo si je nechat narůst do plné délky. Jsou to takové roztomilé drobné věci, na které se nutím myslet, protože jinak by byla moje mysl zkalená starostmi a strastmi, na které ještě nejsem připravená a se kterými teď nemůžu nic udělat.

Jako třeba to, že když neuděláme nemožné, tak do čtyř let umřu já nebo Zachary. A moji Koblížci by vyrůstali bez rodičů. A pak zase budu muset žít většinu života bez Zacha a celé to zopakovat. Jen na to pomyslím, tak se mi sevře srdce. Nehledě na to, že nebudu mít nikdy šanci tenhle případ uzavřít a promluvit si s Chrisem. Dlužím mu vysvětlení a mnohem víc. Hlavně mám pro něj dvě dost šokující zprávy.

Pomalu jdu ulicí zachumlaná v lehkém šedém kabátku. Připadám si nevhodně na to jít na to místo. Lehce se zamračím. Tam chodí mladí lidé a tvorové bez závazků. Ne maminy se snubákem na prstu a permanentním krvácením celý měsíc.

Tenhle případ zavání více akce a neklidností, než by asi Zach čekal. Přejedu si palcem po hraně prstenu. Vím, co bych teď měla udělat, abych nepodstupovala žádná rizika, ale nehodlám ztratit svou svobodu tak rychle! Navíc jsem měla dost času na učení se i nových věcí. Kabelku mám jako vždy plnou věcí a sílu jsem si taky doplnila. Používat magii doma se dá jen do určitých mezí.

Odprostím se myšlenek na Zacha a otázek na to, co dělají děti, a vykračuji si to rovnou do toho podniku. Nemyslím, že by na mě bylo něco nápadného, co by prozrazovalo, že sem nepatřím. Jistě, nemám oblečení samou díru, ale to se snad ztratí. Navíc je mi té paní líto a jestli jí mám říct špatné zprávy, chci si jimi být jistá.

Posun o devět měsíců: Zpátky na scéně
Sierra

Je to už měsíc, co se ti podařilo přivést na svět dva naprosté zázraky v podobě tvých dětí. Ano, osud chtěl, že z jednoho Koblížku se vyklubaly nakonec dva. Dvě krásné a hlavně zdravé holky.
To několika měsíční utrpení stálo za to. Nemluvě o tom, že jsi při porodu málem umřela, že tě byli doktoři nuceni oživovat. Což je asi nejvíce z toho všeho stinná stránka.
Nicméně všechno nakonec dopadlo dobře.
Devět měsíců prostě šíleně uteklo, až se tomu jeden začíná. Ono, když velkou část si toho strávila v posteli zavalená spoustou knih o Edenu a další spala. Podařilo se ti naučit jejich řeč jako rodilý mluvčí a stal se z tebe znalec světa, kterého si kdysi dávno byla také součástí.
Domluvili jste se všichni na tom, že se tam budete pokoušet dostat, až budou prckové o něco větší.

Těsně před porodem tě Zach požádal o ruku a tys mu řekla ano, jako vzpomínka na to, že to nebyl pouhý výplod tvé fantazie, tě na prsteníčku levé ruky zatěžuje zásnubní prsten.
A jak to vlastně bylo celou tu dobu s tvým snoubencem? Dokonalejšího muže a budoucího otce tvých dětí, i když je nestvořil, sis nemohla přát. Doslova a do písmene. Celou tu dobu se snažil za každou cenu dodělat tvůj, vlastně váš dům, který by byl vhodný pro vaši rodinu. Posílil ochrany domu na stopadesát procent.
Dokonce udělal dětský pokoj, které se mu vážně povedl. Stěny pokoje namaloval na fialovo a ty dvě postýlky jsou úžasné, že se na ně nemůžeš vynadívat.
Našel si i nějakou práci, aby vás byl schopen uživit.
A když nepracoval na domě či nebyl v práci, tak si vždycky našel chvíli a předčítal ti z knihy, či ti masíroval nohy nebo jakkoliv jinak s tebou trávil čas.
Dokonce ti jednou, jak ti slíbil, předvedl módní přehlídku v ručnících co měl a taky si kvůli tomu pár přikoupil.
Občas si i zašel s přáteli na pár skleniček do hospody a štafetu, kdo tě bude hlídat a dělat ti společnost vždycky někdo převzal. Ač to byla sama Bastet nebo tvá máma, či obě dvě dohromady. K tvému velkému překvapení se ty dvě daly dohromady. Ano, už to tak je… chodí spolu. Svedl je dohromady lov tulpy. Avšak oznámeno ti to bylo dva měsíce potom. Vlastně tys na to tak nějak sama přišla a o to víc to bylo trapnější.
Ty dvě se nakonec odstěhovaly do Zachová bývalého domu a staraly se o něj, když se přestěhoval on k tobě.
Tvoji adoptivní rodiče ti schválili tvého snoubence, i když se musí nechat, že tvá matka to ze začátku nechtěla, ale jemu se nakonec jí podařilo okouzlit a ukázal, že si tě opravdu zaslouží.
Přesný vývoj, jak to celé bylo, neznáš. Byla si v té době v nemocnici a střídalo se u tebe období bezvědomí a vědomí.

Jenže to už je teď za tebou. Máš dost energie, vracíš se zpátky do formy a děti ti hlídá tvůj přítel, který ti našel první lehký případ po tak dlouhé době.
Takže se teď hezký jarní večer nacházíš na čerstvém vzduchu a po dlouhé době jsi konečně sama. Sice máš v případě nutnosti volat svému příteli, aby ti přišel na pomoc… jenže se mu musí nechat to, že ti natolik věří a hlavně tvým schopnostem, že tě nechal jít samotnou. Nestojí ti za zadkem jako starostlivá kvočna.
Což si svým způsobem potřebovala jako sůl. Dělat zase to svoje a být užitečná.
No a co je vlastně tvůj úkol? Sleduješ jednoho kluka, syna moc hodné paní, která má podezření, že se zapletl do něčeho moc špatného.
A jeho kroky ke vší smůle směřují do ne zrovna příjemného podniku, v podobě baru Doupě hříchů. Už jednou jsi tam byla kvůli Chrisovi a teď tam zřejmě budeš muset jít kvůli tomu chlapci.
Akorát předtím ten bar nebyl tak narvaný a nehučela z něho hudba, jako nyní. Ještěže o tom, že tam jdeš neví Zach, protože by tě tam určitě nepustil.
Jsi si jistá, že ti ten případ za to stojí? Protože to opravdu zavání průser.

Pokec s doktorem a pak snad i Carlosem

Zamýšlím se nad jeho otázkami. Necítím zdaleka tolik, co v minulých dnech. To, že se mi chce zvracet, je vlastně tak běžné, až bych se mohla zděsit, zda nejsem v tom. Naštěstí (?) tohle u mne nehrozí, ne za současného stavu, podmínek a sexuální historie. Čistě teoreticky jsem teď 8 měsíců byla v hlavě šílence a tam jsem se žádným milostným hrátkách neoddávala.

"Ne, cítím se asi naprosto v pořádku. Tedy, jaksi utlumeně a trochu... potlučeně, ale nic vážného. Takže si myslím, že léky fungují," ujistím pak doktora tak nejlépe, jak zvládnu.

"Vy mi moc nevěříte, co?" zeptám se, ale nesnažím se jej nějak obviňovat, nebo tak. Pouze konstatuji. "Jestli jste musel někdy léčit Malcolma, tak hádám, že jste se musel stát podezřívavým," doplním si rýpnutí na toho horkokrevného po hlavě se do šílenství vrhajícího parťáka, který se za mě tak chrabě obětoval. Což je mi také připomenuto. Naprosto zbytečně. Nicméně jsem hodná a mlčím. Tomuto člověku dlužím minimálně život.

"Já vím. Nehodlám znehodnotit ani vaši snahu, ani jeho činy," řeknu pak poněkud zkroušeným tónem. "Chci dělat nemožné a zázraky, takže mi věřte, že hodlám na takové věci být tak fit, jak to jen půjde."

Na rozdíl od mého lidského štěněte totiž chápu, že některé věci je třeba vyčkat. Ne všechno se dá řešit silou a mezkovstvím. A já si vážně zoufale přeji trochu odpočinku. Bůh, Rafael i ostatní snad ví, že si jej zasloužím. A není to tak, že bych nehodlala vůbec pracovat...

"Děkuji," usměji se na doktora a vyťukám číslo, které jsem se naučila již dávno zpaměti.

Některá čísla za to prostě stojí.

Netrpělivě vyčkávám v telefonu známý hlas.

Kdo je kočka a kdo myš?
Beth

Jestli mi přišlo, že je něco v nepořádku s mou drahou společnicí? Abych byl upřímný, je naprosto běžné, že se vám vaše kolegyně promění v něco tak neskutečně nebezpečného a zároveň tak přitažlivého. Jinými slovy ano, přišlo mi to. Jenže já sám měl menší problém se sebou a byl jsem maličko zaneprázdněn.

”Mučení. Takové to dlouhé a táhlé. Žádný rychlí konec, to by bylo vysvobození.” Proneslo mé démonské já. Ano, jsem sice nájemný zabiják a udělám za peníze téměř každou fušku. Jenže to dělám s jistou elegancí a ono mučení ji podle mého názoru postrádá.
Ten její hlas. Mohl bych ho poslouchat dnem i nocí a ani v nejmenším by se mně neomrzil. Bleskne mi hlavou.
Jen mne asi nejvíc štve ta výška, neb jsem si donedávna užíval to, že jsem ten vyšší.

”Jiné plány?” Nechápavě jsem po ní zopakoval a čekal, co z ní vypadne. Ovšem nic jsem se pořádně nedozvěděl. Jenom to, že to tělo je i její. Velice zajímavý poznatek.
Takže bych vlastně chodil se dvěma zároveň? Opravdu nevhodná myšlenka, ale bylo to silnější než já.
Pohled, který na mne upřela jednu mou část donutil couvnout. Ta druhá jí věnovala podobný pohled a vykouzlila na své tváři úsměv.
”Jen pojď.” Zašeptal šílenec, ignorujíc možné nebezpečí.
Tohle jsem ani v nejmenším nebyl já. Nebo byl? Možná jít do pekelných končin nebyl zas tak skvělý nápad.
Jen, co jsme sem vkročili tak nám někdo jde po krku. Možná bychom se měli vrátit, dřív než bude pozdě. Nemám zájem rozpoutávat nějakou válku. Chtěl jsem jen zjistit, kdo jsem. A taky jsem zjistil. Nevím, zda tím mám být nadšený nebo zděšený.
K čertu.
Zatřepal jsem hlavou. Rudá barva z očí zmizela a opět je vystřídala má původní.
”Měli bychom se vrátit zpátky na zem.” Prohlásil jsem ke své společnici, která stále vypadala tak děsivě nebezpečně.

Pokec s doktorem
Joleene

”Bylo to hodně náročné. Je důležité, že se to podařilo.” Pronese už o něco klidnějším hlasem doktor.
”Jak se cítíte? Léky na bolest fungují? Točí se vám hlava? Je vám špatně od žaludku?” Pro změnu tě zase on zasypává otázkami.
Opět ti zakryje nohu.
”Doufám, že vám nemusím říkat, že si tu sádru sundáte ve chvíli, kdy vám to já řeknu?”

Dlouhou chvíli mlčí a je na něm vidět, že o něčem usilovně přemýšlí. Nejspíše o tom, jestli ti věřit a neuspat tě, dát ti tak šanci se ukázat jako naprosto vzorný pacient. Nebo ti to bez pardonu vpíchnout do těla a mít tak stoprocentní jistotu, že budeš odpočívat a tak se rychleji vyléčíš.
”Dobře, dobře. Dejme tomu, že vám to budu věřit.” Popojde pár kroků od stojanu na který jsi napojená a který ti do těla dodává životodárnou tekutinu. Musela si přijít o hodně krve. Rafael ti sice léčil zranění, ale vrátit ztracenou krev zpátky do těla nedokázal.
”Řeknu vám to asi takto. To, že jste stále na živu je malý zázrak. A nikdo z nás ho nechce pokoušet, protože to co pro vás udělal, pan Malcolm, by přišlo vniveč. Na to pamatujte.” Připomínat ti fakt, co ten idiot pro tebe udělal, nemusel. I když to určitě myslel dobře.
”Prostě a jednoduše si užívejte odpočinek.”

”Zasloužíte si to. I Andělé občas odpočívají.” S tím se vydá ke dveřím. Avšak tvá následná prosba jej zastaví a tak ti podá svůj mobil.

”Dobrá, jenom jeden telefonát.” Pronese a dopřeje ti tak trochu soukromí.

Poušť - pokec s Rocketem
Nicky

Kdyby tě Lucifer nezachraňoval, byla bys mrtvá. Nebyla bys první svého druhu a po čase by se na tebe zapomnělo. Skončila bys v Pekle a celé to mohlo skončit jinak. Možná by se kvůli tvé smrti vrátil zpátky do pekelných končin a nakopal prdel Andrasovi. Možná by se rozhodl na tebe zapomenout a najít své štěstí jinde. Je to jenom jedno velké možná se spoustou otazníků.
Jenže on se prostě musel tvrdohlavě rozhodnout takto, ani se tě nezeptal na tvůj názor a nežádal o svolení, jestli to může udělat. Prostě jednal, podělil se o svou nesmrtelnost, o to co jej dělá tím co je. Dal ti svým způsobem nový život.
Jaké by to bylo, kdyby se vaše cesty nikdy nestřetly? Lituješ snad toho, že jsi ho poznala a že se stal tvým parťákem? Že jsi byla zatažená do této nekonečné hry?

”Jo, zasraný feministky.” Přitaká s úsměvem na rtech.

”Tak to nemám nejmenší tušení. Třeba se to všechno mělo stát.” Pokrčí rameny, pro změnu si potáhne ze špeka on a už přitom nekašle jako tuberák.
”Věci se dějí z nějakého důvodu. Možná ses tu objevila z důvodu, že hledáš odpovědi na své otázky. No a osud si řekl, že tě prostě pošle sem, kde se to všechno fatálně posralo.” Začne filozofovat.
To co teď hulíte, bude určitě jiný materiál, než co jste měli předtím.
”Musím se přiznat, že já jsem vlastně rád, že se to stalo.” Natáhne se pro změnu po placatce a proběhne výměna. Opět si z ní pořádně přihne.
”Nevěděl jsem pořádně, co se svým životem mám dělat. Byl jsem naprosto obyčejný, tuctový. Nebylo na mně nic zajímavého, zvláštního. Žil jsem naprosto nudný život, ve kterém přemýšlíš, že pokud se nic nezmění, tak se prostě zabiješ… aby se každý den neopakoval.” Lokne si a opět si to s tebou vymění.
”Nevykládám ti to, abys mně litovala nebo tě tu nudil. Jen vydrž chvíli už se tam blížím, abych ti řekl o co go.” Dlouze si potáhne z brka, kterého ještě zbývá půlka.
”Beru to, co se stalo jako dar. Nejen, že jsem získal schopnosti. Opět jsem našel smysl života. A můj život už nikdy nebude nudný… což je naprosto super.” Všechno zlé je na něco dobré.
”Takže já si myslím, že to, že se vidíme a známe teď… je prostě značka ideál.” Uchechtne se a po tvém vzoru si zády lehne na kapotu.

”Chtělas být někdy obyčejná? Žít takový ten klasický nudný život?” Zeptá se tě zvědavě.
Že by to byl takový ten život, kdy ti ani jeden z tvých bratrů neudělal, to co udělal. Třeba takový život ve kterém bys byla zasraný jedináček, rozmazlený harant. Nosila bys šaty a byla naprosto namyšlená kráva, které jde za každou cenu o to vyhrát korunku na školním plese.
Nikdy bys neokouzlila Lucifera svou neobyčejností a tím, že si to všechno tak kurevksy zvládla. A určitě by sis vzala nějakého toho tuctového chlapa a měla spoustu dětí ve velkém baráku.
Zní to pro tebe jako noční můra?
Vidíš… něco zlé je na něco dobré.

Poušť s Rocketem

Odfrknu si. Jo, tak tohle je něco, co jeden fakt chce slyšet. Do hajzlu, já jen chtěla žít svůj život po svém a nepotřebovala jsem se stát novým druhem mezi pekelníky. Inu... Co už.
Po Rocketově vzoru vyskočím z auta a když mi zhodnotí výtvor se svou pochvalou k mé osobě, neodpustím si a natáhnu pracku k plácnutí, abych hned po tom hopem skončila zadnicí na kapotě auta. Cigáro je super, ale tráva je tráva a je opravdu super mít na něco takového společnost. Několik nocí jsem prohulila sama, několikrát mi to šeredně nesedlo... Možná na tom, že se to nemá míchat s chlastem fakt něco je, ale mě je to pořád stejně jedno. Ray mi na tyhle seance kurevsky chyběl, a když se naše cesty opět spojily, stáli jsme proti sobě jako rivalové ve kšeftech. Není to pech?
"Povídej mi o tom, brachu."
Vzdechnu souhlasně oblak kouře a po rtech mi přeletí mírně zasněný úsměv.

Vajgly končí v zrnkách pouště a podpaluje se to zajímavější. Potáhnu mírněji, než Rocket, chvíli dým podržím v ústech, než ho s nádechem zaženu do plic a pak pozvolna vydechnu. Žádný kašel. Už mám dost nakouřeno, tak si připadám, že můžu machrovat, ale kdo ví, jaké kvality to je a co to se mnou ve výsledku udělá. Tohle jsou taková kinder vajíčka pro dospělé magory.
"Zasraný feministky. vždycky jsem je nenáviděla..."
A co říct na to, že jsem zdupala peklo i nebe? No kurva co asi? Zasloužili si to, zmrdi.

"Moje řeč."
Potvrdím a převezmu kuřivo k dalšímu preciznímu potahu.
"Do hajzlu, proč se my dva nemohli pozdat dřív a jinak? ... Takovýho parťáka bych potřebovala."
S tím předám špek a veymu si placatku ze které se pořádně napiji. Hned na to volnou ruku složím do podoby pistole a namířím dvěma prsty k nebi, zatímco si lehám zády na kapotu.
"Bang Bang!"
Pronesu už spíš více šeptem.