Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 19. listopadu 2017 14:11
nickystela268084851.jpg
Poušť - výlet s Rocketem

Ušklíbnu se na jeho konstatování okolo spaní. Jo, když se jeden zlije a zhulí tak vnímá úplně jiné věci a usíná se samo. Možná i to byl důvod, že jsem Řezníkův puch snášela od mládí v klidu, když jsem díky chlapům byla každou chvíli v lihu a sem tam jsme si s Rayem šlehli něco ostřejšího.

"Spíš kontrola, jestli se nechce někdo jiný zbavit nás všech."
Objasním lhostejným tónem. Na otázku spokojenosti mlčím. Jsem prostě paranoidní a už se mě takhle pokoušelo pár lidí zbavit. Radši prostě jen sednu na místo a nechám Rocketa zapnout rádio na pronést úvodní řeč. Jestli jsem z jeho předešlých slov chytla nějaké podráždění, tak bylo to tam.
”Nasraaaat!”
Já a připoutat se? To bych nebyla já. A za jízdy, která započne si začnu prozpěvovat.
”... Who´s your daddy,
say , who´s you daddy?
Who puts you in your place?
Who´s your daddy,
bitch, who´s your daddy?
Surrender and obey, who´s your daddy? …”


Během toho rádoby čehosi, co považuji za zpěv, se řídím Rocketovými instrukcemi a hrábnu na určené místo pro trávu a další veselé proprietky pro obohacení výletu.
Vesele se zašklebím a rovnou si loknu z placatky, kterou následně předám.
”Juhůůůůů”
Zasměji se za divoké jízdy a zatím vše krom placatky nechám stranou. Za takové jízdy jointa neubalím.
Jen letmo si vzpomenu na to, jak podobně to celé vypadá. Tehdy to ale bylo přeci jen trochu jinak a jediní společní jmenovatelé jsou auto, fet a magorská společnost.

Písek, písek, skvělá hudba, kterou mohu prozpěvovat a všem je jedno jak strašně ve skutečnosti zpívám. Možná, možná kdybych se extra snažila, by můj hrubý hlas dokázal znít i poslouchatelně, ale já se nechci snažit. Písek a písek.
Náhle se v tom sypkém moři blížíme k něčemu, co připomíná spadlou a rozbořenou sochu. Přirozeně, že to bude něco, co mi Rocket hodlá ukázat a proto zastavujeme.
Uctívali mě…
Povytáhnu obočí a skutečně v soše poznávám sebe. Nikdy jsem netoužila po nějakém uctívání, jen mi bohatě stačí moje výtečná reputace a víc není třeba.
”Proč by kdokoli něco takovýho dělal, vole?”
Utrousím s hlasem bez zájmu, avšak příběh, který se k tomu váže, by mohl být zajímavý. Dobrá historka k troše trávy, kterou se tu rozhodnu úhledně a zkušeně ubalit. K tomu nabízenou cigaretu samozřejmě neodmítnu a pak jsem svolná vylézt ven a jít si, ideálně i s jointem, prohlédnout sochu blíž.
 
Joleene "Jo" - 19. listopadu 2017 07:49
joleene6101.jpg
Střídání stráží
Gabriela a pak doktor

"Golem."


Ono se vlastně ani říct zřejmě nemusí. Všichni známe, alespoň teoreticky, co takový Golem je. Byla bych ale raději, kdybych si některé věci musela domýšlet a nezkoušet je naostro. Ale aspoň mám zábavnou historku do hospody, až se půjde na nějaký ten tah.

"No, asi budeme udělat pravidelné briefingy, hodilo by se mi, kdybych to věděla tak jistě, dřív než jsme tam napochodovali s Davidem..."
ušklíbnu se.

Uvědomuji si, jak to bylo ode mne naivní, jak jsem dobrovolně byla zaslepená tím, že jsem chtěla, aby andělé byli ti dobří. To, co stojí při sobě, na jedné straně a ví, co je správné. Prostě jak malá holka. Ale teď si mohu sypat popel na hlavu, jak chci, nic z toho mi teď nepomůže dostat Rafaela a Mala odtamtud. Jediné, co hraje v můj prospěch je to plynutí času.

Na její pracovní pozici jen pokývnu hlavou. Hádám, že David byl taky zaslepen, ale asi hněvem a touhou ho zničit. Oba jsme tam napochodovali jako dobrovolná obětní večeře.

"Třeba díky tomu budu předurčená k tomu chodit s markýzou andělů," řeknu vesele ke Gabriele na konto mojí nohy a možné hole. Ovšem uvnitř mě to docela dost vyděsí. Nedokáži si sebe představit jako Žofrého. Nehledě na to, že bych si musela nechat předělat auto, abych ho jako mrzák mohla řídit. A to se mi nechce.

Pokývám opět hlavou.

Hodlám věřit v jejich houževnatost. Jen jsem chtěla, aby Gabriela věděla i tohle. Přece jenom se znali z Rafaelem dost dlouho. Nejspíš od počátku věků.

Pozitivní věc je, že jsou stále věci, co mě aspoň trochu překvapí. A tím například je i to, že můj doktor je slepý. Zřejmě mu to vůbec nebrání v tom, aby zachraňoval ztracené případy. Takže k němu necítím nic než obdiv. Trochu se uzardím, když mi začne vykládat kolik snahy a času a prostředků narvali do mě, jen aby mne udrželi aspoň naživu.

"Omlouvám se," řeknu se studem, jak se patří. "Omlouvám se, že jsem to na vás hned vyhrkla. Měla jsem nejdřív poděkovat. Nedokáži si ani představit, jak se vám to podařilo vrátit mě do jednoho kusu. Jsem vám i Gabriele velkým dlužníkem..."

Se zájmem se dívám na tu sádru. Je to tak zvláštně lidské mít nohu v tomto obalu. Až budu mít chvilku - a že jich teď nejspíš budu mít dost - tak si určitě zkusím přečíst ty popisky a tak. Ale teď byl čas ujasnit ještě jednu věc.

"Nebudete to potřebovat,"
ujistím jej ohledně injekce s dalšími drogami, co by mě uspali na dlouhou řádku hodin, ne-li dní.

"Asi jsem to podala špatně. Chtěla jsem jen vědět, jak na tom jsem. Hodlám být vzorný pacient. Udělám, co mi řeknete, jen jsem chtěla vědět, jaké mám možnosti a vyhlídky... "
vysvětluji pomalu.

"Chtěla bych jen zavolat svému příteli, aby věděl, že jsem zpět a v pořádku."


Samozřejmě myslím Carlose. Předpokládám, že on nejvíc mě postrádal hned po Malovi. A já se obávám, že mu Mal řekl, kde nejspíš jsem byla. A taky se bojím, zda se něco nezvrtlo v mé nepřítomnosti. Bohužel si takové věci myslím vzhledem k tomu, jak se ke mně štěstí točilo zády.
 
Vypravěč - 19. listopadu 2017 03:32
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Zpátky v realitě - střídání stráží
Joleene

”To nadrogování ti maličko závidím.” Mrkne na tebe archandělka.
”Ale ten zbytek ne. Nicméně jo, uznávám… fakt vypadáš, jako kdyby tě přejel parní válec. Co tě vlastně takto zřídilo?”

”To vím, už dávno. Ten magor si dal do hlavy, že za každou cenu se zbaví Nicky a je mu naprosto jedno, jaké z toho budou následky. Špehovala jsem ho.” Což vysvětluje proč byla zrovna poblíž Michaelovi kanceláře, když se Mal rozhodl nedobrovolně proletět.
”Byla jsem Luciferův zvěd, jenže ten taky někam zmizel.” Vysvětlí důvod, proč něco takového dělala.
Kdo ví co vlastně s Luciferem udělal Charles? Zdá se, že budeš zase na začátku. Úkol první: Najít Lucifera.

”Naprosto pod kontrolou vypadá jinak a ne že máš nohu div ne napadrť. Dalo nám to velkou práci ti jí aspoň nějakým způsobem vyléčit.” Takže si o nohu naštěstí nepřišla. Aspoň něco pozitivního.
”Nezaručujeme však, že nebudeš odteď potřebovat hůl.” Dodá ne zas tak pozitivní zprávu.

”Zajímavé.” Víc k tomu se však nevyjádří, neb už se zvedá, že půjde zase něco dělat.
Když jí oslovíš jménem, zastaví se.
”Došlo mi to. On to zvládne. Musíme mu věřit. Ty se teď musíš soustředit na uzdravování.” Povzbudivě se na tebe usměje a zmizí.

Doktor, tedy on by se přesněji nazval alchymistou, je slepý. Tuto skutečnost si všimneš díky slepecké hůlce, která mu pomáhá v orientaci v terénu a také skrz černé brýle, co má na očích. I přesto tě s tímto hendikepem dokázal dát dohromady. Nezdá se ti, že by ho to nějak omezovalo.
Nechá tě domluvit, jako slušně vychovaný muž. Během tvé řeči k tobě dojde a zkontroluje ti životní funkce.
”Záchrana vaší nohy nám dala největší práci.” Prohlásí a odhrne ti přikrývku, aby ses na ní mohla podívat. Tedy přesněji na sádru ve které jí máš a kterou ti už někdo stihl pomalovat.
”Chcete přeci chodit?” Zeptá se tě naprosto káravě.
”Nemůže se tady nic urychlovat. Když jste byla v aréně, tak se tam všechno urychlovalo a pořádně se to neléčilo. Podle správnosti byste měla být už dávno post mortem, slečno Joleene.” Jinak řečeno: Máte kurevské štěstí a neměla byste to pokoušet. Jsou to jinak velice povzbudivá slova.
”Resuscitovali jsme vás. Gabriel vás léčila a já vás několikrát operoval. Až tak to bylo s vámi vážné.” Spojila se kvůli tobě technika a svým způsobem magie.
”Kdy si myslím, že to nejdříve bude?” Dlouze se zamyslí. ”Odhadem bych to viděl zhruba dva týdny. Možná dřív, ale nerad bych něco urychloval. Pokud nejste naprostý sebevrah, který touží po první třídě zpátky nahoru.” Verdikt nezní moc pozitivně.
”Poradím vám. Buďte ráda, že jste stále na živu. Hlavu máte i přes ten těžký otřes v pořádku. Divím se, že jí stále máte.” Dojde k stojanu s krevní transfúzí, na který jsi napíchla.
”Máte na vybranou. Buďto budete odpočívat dobrovolně nebo vás k tomu přinutím?” Dává ti možnost výběru, což je poměrně fér. Taky ti mohl ty uspaváky rovnou píchnout.
 
Joleene "Jo" - 18. listopadu 2017 23:51
joleene6101.jpg
Zpět mezi živými - těžký úděl někdejších mrtvých
Gabriela

Pousměji se nad její poznámkou o probouzení. A věnuji jí krátký úšklebek na její otázku.

"Jako kdyby mě přejel parní válec, důkladně přežvýkal a vyplivl..." odpovím. "A možná u toho zpíval nějakou písničku vzhledem k tomu, že se cítím naprosto nadrogovaná," dodám ještě a opět se pokusím pousmát.

No jo, jsem prostě sluníčko.

Jsem vděčná za sklenici vody, ze které se ihned pokusím napít. Musím uznat, že takhle božskou vodu jsem nikdy nepila. Nebo jsem nikdy nebyla schopná ji pořádně ocenit. Dám si do mentálních poznámek pro klidnou budoucnost, že se donutím častěji a víc pít vodu.

Zaúpím, když slyším z jaké šlamastyky musela Mala tahat. Cítím se za něj zodpovědná. Skoro jako kdyby tahala moje dítě z nějakého průšvihu ve škole, nebo třeba milence z opilecké hádky. Jsem ráda, že se mohu trochu zabořit hlavou do polštáře.

Polknu, zkusím nějak zprovoznit jazyk ve svých ústech.

"Michael... skutečně spolupracuje s nimi..."
potvrdím informaci, za kterou jsem dost zaplatila. Ačkoliv to je možná pro Gabrielu bezpředmětné. Vyhazování z okna je docela dobrý důkaz jakékoliv viny.

"Ale kdeže, měla jsem to naprosto pod kontrolou," dodám po dalším jejím proslovu a ušklíbnu se. Moc dobře vím, že má pravdu.

Další její poznámky mi trochu ale vyrazí dech. Povzdechnu obočí a tázavě si ji prohlédnu, jestli náhodou si ze mě nedělá srandu. Bylo by to daleko mimo Gabrielin styl, nicméně už jsem se naučila předpokládat naprosto všechno.

"Tam to bylo spíš... jako osm dní,"
dodám opět svoje informace.

Vím, že na tom nejsem nejlépe, ale po vzoru mého štěněte mám chuť se postavit okamžitě na nohy a začít něco dělat. Je toho tolik, co musím stihnout a zvládnout. A nic z toho není snadnější než nemožné.

Opětuji stisk její ruky na znamení díků za její chování i její starost. Dokonce ji věnuji čestný a upřímný úsměv bez postranních signálů.

"Gabrielo?"
oslovím ji, když chce odejít.

Zhluboka se nadechnu.

"Je tam i Rafael. Není na tom moc dobře," dodám ještě poslední kousek informace. Ten, který možná ani ona sama neměla.

Žádné speciální požadavky na ni nemám, a tak ji propustím z té otravné povinnosti mi stát u postele, dívat se na mě soucitně a odpovídat na moje otázky. Na to poslední mám totiž vybranou už další oběť.

"Jak mě nejrychleji dokážete dostat na nohy a fungovat?"
zeptám se ho možná trochu neslušně bez pozdravu, když se vrátí do místnosti on. "Je nějaký způsob, jak to urychlit? Kdy nejdřív si myslíte, že to bude?" vybalím na něj salvu otázek tak rychle, jak jen moje unavené plíce, mozek a jazyk dokáží.

Nechci se hnát na smrt. Věřím, že jsem moudřejší než Malcolm. Nicméně chci vědět svoji prognózu, možnosti a taky nejlepší řešení. Prostě potřebuji začít tvořit nějaký plán.
 
Vypravěč - 18. listopadu 2017 21:10
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Vítej mezi živými - hlavně Gabriela
Joleene

”Ale, kdopak se nám to probudil.” S tím si k tobě sedne oslovená. Vůbec se nezměnila. Je to stále stejná dvoumetrová blondýnka, která ani trochu nezměnila styl oblékání a má na sobě černé rifle a poznávací znamení v podobě černé kožené motorkářské bundy. Vlasy má také stále blonďaté a krátce střižené. Stejně tak se na tebe šklebí místo úsměvu.
”Jak se cítíš?” Hloupá otázka, jen co je pravda.
Natáhne k tobě skleničku s brčkem a pomůže ti se napít. Následně si podá k tvé posteli blíž židli a na tu se usadí. Rukou naznačí ostatní, aby odešli. Doktora, který má v úmyslu protestovat jen spraží pohledem.
”Kde bych jen začala...” Na chvíli se odmlčí a dlouze se zamyslí.
Obrázek
”No, s Malem jsem se seznámila, když ho vyhodil Michael z okna. Zachránila jsem ho těsně nad zemí... Nicméně říkal mi, že za ním byl, aby jej konfrontoval ohledně svého podezření, že se podílel na tvém zmizení.” Začne s vyprávěním.
”Byl posedlý tím tě najít. Svedl nás všechny dohromady. Pomohla jsem mu s tím, jak by se k tobě mohl dostat.” Přizná se nakonec.
”Seznámila jsem ho s Dveřníkem.” Tak díky dveřím od Dveřníka se dostal Mal do Fredericova světa. Jeho dveře jsou totiž magické a otevírají všechny možné brány do spousty různých světů, realit a nebo i všech domů v okolí... Stačí sdělit své přání, kam se potřebujete dostat a Dveřník poslouží. Dalo se čekat, že i k Fredericovi se takové dveře najdou.
”Pak jsme potřebovali plán, jak to vlastně udělat. No a výsledek už znáš. Řeknu ti, že to bylo na poslední chvíli. Vypadalas, že každou chvíli umřeš.” Gabriela není moc ukecaná osoba.
”Víš vůbec jak dlouho jsi tam byla?” Když zjistí, že jí na to neodpovíš. ”Osm měsíců, Joleene.” Možná si mohla počkat s tím oznámením, nebo mohla vymyslet, jak šetrněji ti to sdělit. Místo toho to na tebe takto přímo vybalila. To byla celá ona.
Rafael měl pravdu čas tam utíkal opravdu jinak, ale až tak jinak, to bylo nečekané.
”Nicméně, měla by sis odpočinout. Pokud je chceme odtud dostat, je potřeba, abys byla zase fit.” V tom měla pravdu. Sice si už nepřipomínala tolik mrtvolu, ale stále si na tom nebyla nejlíp.
”Zavolám ti doktora. Chceš něco?” Bylo na ní vidět, že má o tebe starost. Nebyly jste sice nejlepší kamarádky, ale vzájemně jste si pomáhaly na případech a ctily jste se.
”Slibuji ti, že až na tom budeš líp, řeknu ti k tomu víc.” S tím ti stiskne ruku a zvedne s úmyslem jít pro doktora.
 
Joleene "Jo" - 18. listopadu 2017 19:41
joleene6101.jpg
Zpět mezi živými
Doktor, Archanděl a Neznámý


Kdybych byla více při smyslech, kdybych nebyla tak zřízená, kdyby mě nebolel každý kousek mne, tak bych je počastovala takovou sérií nadávek, že by se červenali a šoupali nohama. Ale já se cítila pod psa a nezmohla jsem se ani na poslední chytrou poznámkou. A to už o něčem vypovídá.

Nevnímám nic a najednou se pomalu začne objevovat vjem zvuku. Je to nejdřív šum. Pokouším se na něj soustředit, vnímat, rozumět. Nevím, jak dlouho mi to trvá, ale pak začnu rozeznávat hlasy. Přemýšlím komu patří. Když už jsem schopna si uvědomit existenci hlasů a co to znamená, tak se přemáhám k tomu, abych otevřela oči a našla majitele těch zvuků.

Zpomaleně zamrkám po tom, co identifikuji místo těch tří osob. Všechny si je líně prohlédnu, než se rozhodnu na sebe upozornit.

*Do pekla, já jsem zpět..*
uvědomím si zoufale.

Chce se mi skučet, avšak po dlouhé době ne kvůli bolesti. Ale kvůli zoufalství z toho střípku informací, co si pamatuji o celé situaci.

Olíznu si suché rty, pak si odkašlu.

"Gabrielo?" oslovím osobu, kterou znám z nich tří nejlépe. Mluvím pomalu a dávám si záležet, abych to vyslovila správně a dost nahlas.

"Co...?"
položím velmi, ale velmi zkrácenou otázku, ale věřím tomu, že ona i ostatní pochopí, na co ptám, ačkoliv nevím, zda mi odpoví.
 
Vypravěč - 18. listopadu 2017 18:10
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Cesta zpátky na povrch
Joleene

”Beru v potaz tvoje nakopání.” Nepatrně se usměje na tebe někdo, kdo tady nemá, co dělat. Než se opět mračí tím svým obvyklým způsobem.
”Jenže mám úkol tě chránit a dohlídnout na to, abys neumřela. No a chvíli jsem pryč a takto to s tebou dopadá.” Chytne tě za ruku. Vymění si pohled s Rafaelem. Ten se netváří ani trochu vesele a vypadá strašně utahaně. Musel vynaložit velké úsilí, že tu ještě vůbec stále jsi živá.
”Stabilizoval jsem jí, jak to nejvíc šlo, aby zvládla ten přesun.” Je jasné, že to říká Malovi. Ten jen kývne hlavou na náznak toho, že rozumí.
”Už na tebe čekají. Budeš v pohodě.” Mrkne na tebe a skloní se, aby ti věnoval pusu na tvář. Pak už vidíš Rafaela, jak se k tobě taky sklání, ne však s úmyslem rozloučení, ale aby ti vpravil do těle injekci, jejíž přítomnost zaznamenáš až poté co je hotovo. Víčka se ti pomalu zavírají. Bolest už necítíš.

***

Jako první, co tě přivítá zpátky jsou hlasy. Ze začátku je to naprostý nesrozumitelný šum, za doprovodu jakéhosi dalšího nepříjemně pípajícího zvuku.
Chvíli trvá, než ony hlasy začnou dávat smysl. A zvládneš rozlišit, že dva hlasy jsou ti poměrně povědomé. Například ten mužský hlas, se kterým ses setkala v podobné situaci, když si byla zraněná. A další ženský, který ti připomínal pár případů, kdy jste spolupracovali.

”Už je to přes týden. Myslíte, že se vůbec ještě probere?”
”Nevím. Z mé strany jsem udělal naprosté maximum. A povím vám, že to byla naprostá fuška.”
”To věřím doktore, ceníme si toho. Také jsem vám s tím pomohla, mimo jiné. Kolega, chtěl jen vyjádřit starost o... pacientku.” Ano a teď stoprocentně víš, že ten ženský hlas není nikdo jiný než Gabriela.

Bolest, kterou bys měla cítit naplno, je z velké části potlačena prášky a cítíš jí pouze mlhavě. Aspoň nějaké pozitivum, krom toho, že jsi jak se zdá stále naživu.
Co se týče nohy, tak máš stále pocit, že máš obě. A vzhledem k tomu, co za zázraky se dějí a kdo jsi, tak to bude i pravděpodobné.
V ústech cítíš naprosté sucho. Jako kdybys celou tu dobu strávila na poušti.

Můžeš i pomalu otevřít oči. Ale chvíli to bude trvat, než si přivykneš na světlo v místnosti.
Pokud se budeš chtít rozhlédnout po pokoji, tak ti to z velké části bude připomínat nemocniční pokoj. U tvého lůžka nepříčetně pípá stroj. V pravé ruce máš napíchnuté hadičky, které k něčemu vedou, ale to je teď nedůležité.
No a kousek od postele se dohadují tři osoby. Správně si identifikovala přítomnost archanděla Gabriely, potom toho slepého doktora Vidocqa a další tvář v podobě poměrně přitažlivého chlapíka, ti byla zatím neznámá.
Ani trochu to tu nevypadalo jako v aréně a je zřejmé, že Mal nebyl tak úplně halucinance tvé umírající mysli.
 
Iracebeth *Beth* - 18. listopadu 2017 18:08
beth29929.jpg
Hra na kočku a myš
~Ray~
Hod proti Irace: 71

Ray nemohl vědět, že jsem lapena a ta, kdo s ním mluví, nejsem já, ale Irace. Skrze ní jsem také cítila, že i on není tím Rayem, kterého jsem znala a najednou si uvědomila něco, čeho jsem se bála ze všeho nejvíc. Dokáže mě Irace potlačit? Zmizím v hloubi vlastní mysli a už nikdy nebudu moct vystupovat jako Beth? Zatracený Šedivák. Kdyby mě nechal jako Iracebeth, tak bych tohle vůbec neřešila. Znovu jsem udeřila do Iraceiny mysli, aby si vůbec uvědomila, že tu není sama.

Irace si přejela jazykem přes rty. Byla vyšší než Ray, a tak se k němu musela nahnout, aby mu mohla pošeptat do ucha: Jaký druh trestu by byl pro něj ten pravý, můj princi, kdyby její hlas nezněl jako chorál, nejspíš by se její tón dal označit jako cukrování. Ray ji najednou zajímal natolik, že napadnout jej neměla vůbec v ýmyslu. Syn Lucifera. Velmi jednoduše by si mohl nárokovat jeho trůn, když tu jeho otec není a ona by vedle něj usedla jako královna.

Naprosto mě vyignorovala. Musela jsem na to jinak. Byla mou součástí a znala jsem jednu její slabinu, která byla i mou. Obě dvě jsme naprosto nesnášely tu děvku, která si ukradla Lucifera pro sebe. Co ona byla? Odporný člověk a kvůli té čůže mě odkopl. Sice jsem ji nikdy neviděla, možná nanejvýš jen na fotce, ale stačilo to, abych tyhle vzpomínky sdílela s Irace.

Usmála se. "Jiné plány..." zarazila se a ohnala se za sebe. Nelíbilo se jí to.
Pusť me ven a přestane to, sykla jsem.
Irace odstoupila od Raye a netvářila se jako roztomilé štěňátko. Cenila zuby, ale nedívala se na něj. Spíš skrze něj. Tohle je i moje tělo, mrcho, zavrčela a mít ruce v pěst s dlouhými drápy nelze.
Takhle nemůžeš ven, zkusila jsem to trochu jinak. Nemohla jsem potlačit pocit, který dával najevo, že má pravdu. Pusť mě ven, zatlačila jsem do zdi její mysli a sama vím, jak to může být bolestivé.
Irace se sklonila vpřed a pak upřela pohled na Raye. Jestli toho nenecháš, někdo tu zhebne, tentokrát mi věnovala také myšlenku, aby to Ray neslyšel.
Moje vzdorovitost se náhle rozplynula jako pára nad hrncem. Co to se mnou je? Záleží mi na něm, že... že se vzdám vlastního těla?
Rayi, špitla jsem a přála si, aby to slyšel.
 
Joleene "Jo" - 18. listopadu 2017 17:03
joleene6101.jpg
A tak šel čas...
Rafael a halucinace v podobě Mala


Věřte tomu nebo ne, ale ono mi to skoro-umírání a znovu se vracení mezi živé zabralo docela dost času a nic moc jinak v těch dnech stíhat nedalo. Nicméně vynakládám veškerou zbylou energii na to, abych si to místo prohlížela. Zjišťovala, kolik vlastně schodů vede do arény. Kde jsou cely šampionů (i moje!). A tak. Prostě jsem se snažila zjistit všechno, co by se mi mohlo i nemuselo hodit k naší záchraně. Byla jsem odhodlána nás s Rafaelem dostat pryč, zpět do normálního světa. Jelikož tu ten čas plynul jinak, nebyla jsem si vůbec jistá, zda si na mne někdo vzpomene včas. Včas než tady umřeme. Nebo já. Protože upřímně řečeno, každý zápas jsem si myslela, že umřu. Každý zápase totiž pro mě byl utrpením a bolestí, kterou jsem si do té doby nedokázala představit.

Ačkoliv se snažím před Rafaelem neukazovat, jak moc mě to celé děsí a ničí, tentokrát, když ležím v aréně s nohou na maděru, pomýšlím na to, že tohle je vlastně ten konec.

*Vidíš, Davide a kvůli tomuhle jste mě oživovali...*


Ušklíbnu se v duchu nad svým osudem. Svaly ve tváři vůbec neodráží tyto myšlenky, protože ty jsou již strhané a mysl a tělo zastřené bolestí. Jak tady tak ležím, tak vlastně čekám na to, až sem Golem dojde a dorazí mne. Nedokáži si totiž vůbec představit, že by se tohle dalo spravit. Dejme tomu, že se cítím docela jako veterán a zkušený jedinec na hladinu zničení těla a jeho opravitelnost.

*A to jsem si získala skoro i Frederica, doprdele.*


Pokusím se si odkašlat. Bolest mě zaplaví v nové a silnější vlně, než jsem čekala. Nejspíš mě nebude muset ani dorážet. Během pár minut musím zákonitě tohle zničené děravé tělo opustit. Tím jsem si jistá.

"Rafaeli," oslovím svého společníka, když se díky pomoci Amazonek dostanu zpět do postele. Přijde mi to divné, vzhledem k tomu, že jsem prohrála, ale hádám, že Golem asi tuhle postel nechce. Nedokáži si představit, že by si dokázal užít měkkost, vzhledem k tomu, jak je sám tvrdý a pevný. Osobně ozkoušeno. Nezkoušejte to děti doma...

"Omlouvám se, prohrála jsem," pokračuji tiše k léčiteli. "Doufám, že jsi dnes na mě nesázel," dodám ještě po sípavém nádechu. Ukáži i svůj chrup, ale hádám, že to není nic hezkého, protože cítím v puse krev. Bolestivě polknu a podívám se na svou halucinaci.

"No ne, ten Golem mě musel praštit pořádně, že vidím i tebe, Malcolme," oslovím i jeho a krátce se usměji. Kdybych měla tipovat, kdo bude moje halucinace takhle na konci, na Mala bych si vůbec nevsadila. Ale mozek je věc nepředvídatelná, jak se teď ukazuje.

"Já ti říkala, že nejsem jenom zatraceně hezká tvář,"
odpovím mu šeptem. Odmítám umírat tiše.

Docela mě překvapí, že cítím dotek svojí představy, skoro jako kdyby tady skutečně byl. Ale to je šílené. Stejně jako jeho slova. Zamračím se. Polknu opět a těknu pohledem z Rafaela na Malcolma. Vypadají oba dva stejně opravdově. Nebo snad oba dva stejně snově?

"Malcolme," promluvím opět po chvilce, kdy se snažím přemýšlet. "Ty teď moc doufej, že jsi jen moje halucinace. Jestli jsi skutečný a skutečně tady..." Lehce zavrtím hlavou.

"Nakopu ti zadek. A věř, že jsem se za těch pár dnů v tom zlepšila. Vlastně ho nakopu vám oběma, jestli mě odsud dostanete samotnou..."
pokusím se jim zahrozit, ačkoliv si nedělám iluze, jak moc děsivě to zní od někoho tak zřízeného jako jsem já.
 
Vypravěč - 18. listopadu 2017 13:42
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
A čas šel dál
Joleene

”On tě bodl první, tomu říkám argument hodný dospělého anděla. Určitě za to může ztráta krve.” Zamračí se na tebe, než se pak lehce pousměje a cvrnkne tě prstem do nosu.

”A na toto slovní spojení jsi, u všech svatých, kde přišla?” Je na něm vidět, že si ho naprosto šokovala.
”Nemluvě o tom jsem o doktor a ty jsi vážně zraněný pacient. Takže ty tvoje čuňačinky nepřicházejí v úvahu.” Opět mluví naprosto vážně.
”Nicméně jsem rád, že už nejsi ve stavu na pokraji smrti.” Pousměje se unaveně. Nějak se s tebou nedohaduje, když mu nabídneš možnost se vyspat na měkkém a tak když se posuneš, si k tobě rovnou vleze.
Uvelebí se, jak to nejvíc jde a posunkem ti naznačí, aby sis lehla na jeho ruku, mezitím co tu druhou majetnicky a hlavně opatrně přehodí přes tebe.
”Žádné prasečinky nebudou, stačí mi cítit tvou blízkost a vědět, že jsi naživu.” Pošeptá tiše.
”Dobře, dobrou noc, ty hvězdo arény.” Popřeje a usnete zhruba zároveň.
Takto skončil tedy první den v alternativní realitě, v hlavě naprosto šíleného magora.

****

Další dny na tom byly podobně. Souboje, které jsi měla si vyhrávala jen tak tak s odřenýma ušima a velkou dávkou štěstí, nemluvě o tvém stavu na pokraji umření. Vždycky jsi byla donesena amazonkama do svého pokoje s postelí, kde tě Rafael čekal, aby tě mohl vyléčit. Ani jednou si u toho neodpustil mít svůj káravý proslov o tom, že to takto dlouho nevydržíš. Není nad přátelské povzbuzení. A skoro každou noc, jste nakonec usínali vedle sebe.
Zalíbila ses Fredericovi, protože kdyby tomu bylo jinak, nenechával by ti svého jediného léčitele po celou tu dobu.
Což také vedlo k tomu, že se tě všichni tví protivníci snažili usilovně porazit, ne-li zabít.

****

Až osmý den, čili nyní, se ti stává osudným.
Ležíš na zemi, neschopná se jakkoliv hnout a přitom se nacházíš na velmi tenké hranicí vědomí a nevědomí. I když by sis nejspíše přála zavřít oči a nic necítit. Bolí tě naprosto každičká část v těle, hlavně levá noha je na tom nejhůře a pokud se na ní podíváš tak to není jenom pocitově, protože vypadá opravdu strašně a ani v nejmenším to nepřipomíná nohu. Je velkou neznámou, zda na ní budeš vůbec schopná opět stát.
Jako další zranění jsou zlomená a naražená žebra, kdy jen můžeš hádat zda to neschytali i vnitřní orgány. Vlastně by ses potom masakru ani trochu nedivila, kdyby tomu tak bylo.
Otřes mozku, krev stékající po tváří, že díky ní naprosto blbě vidíš.
Rafael se zhrozí až tě uvidí. Nikdy si totiž tak nejblíže smrti nebyla, jako nyní.
A co tvůj nepřítel? Ten je stále naživu a vychutnává si svou slávu publika. Není se taky čemu divit, že vyhrál, když se jedná sakra o kamenného golema.

Jako pokaždé si odnesena amazonkami a jak tomu bylo předtím, položí tě na měkkou postel, kde na tebe čekal Rafael a po chvíli i někdo další, když se ujistí, že tam nikdo krom vás není.
Jedná se o známou tvář, která tady ani v nejmenším neměla co dělat. A to Mal.
Musí to být výplod tvoji skoroumírající fantazie, který vypadal tak skutečně. Dokonce něco poručí Rafaeli a ten se tě jal léčit, jako kdyby tě vůbec mohl zachránit. A i kdyby se mu to podařilo, další boj už nedáš. Jsi vyřízená.

”Slyšel jsem, že jsi šampionkou arény.” Pronáší k tobě halucinace v podobě Mala, když ti ošetřuje ránu na hlavě.
”Netušil jsem, že to v tobě je Andělko.” Dívá se na tebe starostlivě, stejným pohledem jako když si byla postřelena. Musíš vypadat opravdu strašně, když se na tebe tak dívá tvá vlastní představa.
”Ale už budeš v bezpečí. Rafael tě vyléčí, abys byla schopná zvládnout přesun a čekají už na tebe. Postarají se o tebe.” Tvá představa asi zešílela, mluví z cesty. Odsud se nedá dostat pokud to Frederic neudělá.
”Teď mně pozorně poslouchej, Jo.” Promluví Mal a pohladí tě po nezraněném místě na hlavě.
”Jsi lepší v řešení neřešitelného. Potřebuji, abys našla Lucifera. Promluvila si s ním a přemluvila ho, aby ti pomohl s případem a taky najít Nicky Střelu, protože to celé je kvůli ní. Rozumíš?” Odmlčí se s jasnou otázkou v očích.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.23620915412903 sekund

na začátek stránky