Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Joleene "Jo" - 17. listopadu 2017 23:07
joleene6101.jpg
Chvíle klidu
Rafael

Držím jej pevně, dokud nevidím, že se vzdává a přestane mě léčit svým nadáním, schopností. Nechám ruku opět dopadnout do postele, jejíž měkkost neskutečně oceňuji. Vždy jsem byla fanouškem komfortu, hlavně co se postelí týče.

"Ale kdeže, já jsem jenom v poslední době hubla. Ale díky za lichotky, holky si takových věcí cení," obšťastním jej jedním ze své sbírky úsměvů na pomezí s úšklebky.

S tím přejdu všechny jeho výtky na můj zdravotní stav, sebevražednost mého chování a proroctví toho, že to odteď bude už jen horší a nebezpečnější.

"Hele, já za to nemůžu, on mě bodl první!" bráním se jeho nařčení, že jsem na sebe zbytečně upozornila.

Snažím se jej donutit aspoň se usmát. Takové věci jako úsměv si totiž lidé i andělé dovolují až ve chvílích, kdy je to nejhorší zažehnáno. A taky prostě proto, že mu mračení vůbec nesluší. Pokud tedy zrovna se nemračí nad nějakou hádankou, nebo tak něco.

Využiji jeho blízkosti a opřu se trochu o něj. Nechám ho, aby mě políbil.

"Kecy, prostě chceš se mnou dělat čuňačinky. Já tě znám, vidím ti to na očích," řeknu, pousměji se a polknu. Cítím, jak mám suché rty. Hladím ho palce po ruce, kterou mi drží mou ruku. Je neskutečně krásné tu mít někoho známého, někoho koho znáte tak dobře. Vůbec netuším, jak to tu mohl zvládnout sám.

"Klidně se posunu, jestli chceš dnes spát na měkkém. Ale žádné prasečinky nebudou, ty můj poustevnický zvrhlíku," řeknu se zavírající se mi víčky. "Já totiž za chvilku asi usnu, tak se nelekej. Neumírám. Jsem přeci hvězda místní arény," řeknu již se zavřenýma očima a zakončím to úsměvem.

 
Vypravěč - 17. listopadu 2017 19:37
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Chvíle klidu
Joleene

”Měl jsem si na tebe vsadit. Určitě bych vyhrál.” Pokusí se hovořit ve stejném duchu. Pohladí tě po tváři. Přesto v jeho hlase slyšíš starost a obavy.

”Joleene. Zatraceně!” Stáhne ruku, ale je na něm vidět, že ani v nejmenším se mu to nelíbí. Nakonec hrábne do svého zdravotnického kufříku, který si vzal ještě s sebou a vytáhne z něj potřebné věci, aby tě mohl doošetřit, když je zjevné, že mu nedovolíš dál tě léčit dotekem.
”Ty mne přivedeš do hrobu.” Konstatuje, mezitím co ti obvazuje zranění.
”Měla bys s tím odpočívat a pochybuji, že si tady tento luxus budeš moct dovolit. Nemluvím o tom, že si ztratila spoustu krve.” Zaúpí zoufale.
Když si ošetřená schová veškeré vybavení zpátky na své místo do kufříku.
Cítíš se o něco lépe, už ne na pokraji smrti, ale stále slabá.
Tvůj dlouholetý přítel ti podá plastovou láhev vody a potom ještě sladkou tyčinku.
”Zabila si jim šampiona. Takže ses jim prozatím stala.” Což taky vysvětluje proč se tady vlastně nacházíš, v měkké posteli a máš tu onen komfort.
”Jenže jsi na sebe upozornila. Budou zkoušet zda si ten titul udržíš. Tys to prostě nemohla nechat v klidu.” Sedí u tvé postele, můžeš se o něj opřít a nevypadá, že by jen tak odcházel.
”Budu tu ještě nějakou dobu tě hlídat. Později tě doléčím.” Lehce se pousměje a chytne tě za ruku, poté se k tobě natáhne a vtiskne ti polibek.
 
Joleene "Jo" - 17. listopadu 2017 17:52
joleene6101.jpg
No ne! Postel! Zázraky se dějí!
Minotaur a pak taky Rafael

Vydechnu s přidušeným zvukem bolesti, když se posunu na jeho rohu ještě dál. Kdybych se na tuto věc dívala v televizi, asi bych vymyslela nějakou vtipnou hlášku, jenže mě absolutně nic nenapadá. Dokonce i pustím meč a snažím se od něj odstrčit, i přes bolest, kterou cítím. Naneštěstí toho vůbec nejsem schopná. Až když mi přijdou na pomoc ruské Amazonky, tak moje tělo opustí ten derivát ektodermu.

Cítím se jako hadrová panenka. Jen matně si uvědomuji, že tu jsou lidé kolem. A jen okrajem vědomí vnímám Fredericova slova, nebo to, že mi zvedl ruku na znamená vítězství. A dál pak už nic moc. Spíš cítím jen mlhu a až pak nečekanou měkkost.

*Postel,* vzdychne moje mysl spokojeně a unaveně.

"Rafaeli?" oslovím slabým hlasem starého známého. "Vyhrála jsem. Tos nečekal, co?"

Pokusím se usmát, ale cítím, že mi cukne jen část úst, takže to vypadá spíš jako úšklebek.

Tvář mi za chvíli přelije vlna bolesti, jak se zahájil léčebný proces. Stisknu pevně k sobě čelisti a zatnu ruce v pěst. A začne mi v hlavě znít má již bohužel obvyklá mantra:

*Nejsi mrtvá. Nejsi mrtvá. Nejsi mrtvá, tak vydrž!*


Sotva cítím, že je rána aspoň trochu zacelená, chytnu Rafaela za předloktí.

"Stačí," zavelím přes zatnuté zuby. A přes všechnu bolest se na něj pokusím podívat.

Snad mu musí být jasné, proč se ho snažím zastavit. Nechci ho přepínat, obzvlášť, když mě ještě před chvílí líčil. A i tehdy nevypadal nejlépe.



 
Vypravěč - 17. listopadu 2017 17:31
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Příležitost bude - Ať žije vítěz!
Joleene

Jeden by si myslel, že takto nabodnutá pravým bokem na Minotaurův roh, nebudeš schopná něčeho a ne, že z posledních sil se pokusíš o to jej na oplátku taky probodnout. Nejspíše si byl tvůj soupeř jistý svým vítězstvím, že se vůči tomu nebránil a tak se tvůj meč úspěšně probodává jeho zátylek. (9% na obranu)
Jeho kolena se mu podlomí, což způsobí, že se více posuneš na jeho rohu blíže jeho hlavě. Následně se oba skácíte k zemi.

”Tak tohle bylo vážené publikum opravdu nečekané.” Ozve se principál, který se tam z ničeho nic objevil.
Jeho děvčata ti pomáhají se dostat od mrtvoly, staví tě na nohy, dokonce tě i podpírají.
”Zabila našeho šampiona. Může za to štěstí začátečníka nebo je tak skutečná bojovnice?” Dojde blíže k tobě a zvedne tvou ruku, na náznak tvého vítězství.
”Uvidíme v dalším souboji.”

Ještě zvládneš vnímat to, jak pokyne těm dvěma ženám, aby tě odvedly do tvé cely. Cestu však vnímáš polovičně.
Více procitneš, když tě pokládají na něco měkkého v podobě postele.
”Dojděte pro Rafaela.” Vyhrkne jedna rozkaz a tlačí ti přitom provizorní obvaz na ránu.

Musela si na chvíli omdlít, protože když je opět otevřeš, spatříš Rafaelovu tvář.
”No tak Joleene, tohle mi nedělej.” Pronese k tobě starostlivě a pohladí tě po vlasech.
Poté, ucítíš jeho ruce na ráně a do tvého těla se zaryje neskutečná bolest způsobená léčením. Bolest je známka toho, že žiješ nebo ne?
 
Joleene "Jo" - 17. listopadu 2017 16:22
joleene6101.jpg
Jestli ona vůbec bude příležitost na nějaký ten souboj a není to spíš porážka
aneb ach ty kostky
Můj nový kluk Minotaur

To mi jako odpověď stačí. Začíná mě nahlodávat otázka, co vlastně všechno Andras umí. A že to nebude tak jednoduché se jej zbavit, jak jsem si myslela. Ne, že bych si předtím myslela, že to je snadné. Spíš jsem to považovala za skoro nemožné...

Samotná aréna se přede mnou otevřela jako nějaký skrytý svět, jak to bývá v těm šílených dobrodružných filmech, kde se uvnitř pyramidy objeví ztracený svět a tak podobně. Srdce mi bilo tak splašeně, že klidně mohlo být mimo moji hruď. Ruce se mi potily, nohy se chvěly a celkově se mi zdálo, že můj mozek chce do úsporného režimu. A pak jsem si uvědomila, že diváci jsou vlastně variace Frederica.

*O né, on je vážně prvotřídní šílenec ze všech úhlů pohledu,*
uvědomím si vyděšeně a polknu. *A nebo má narcicistickou poruchu.*

Ačkoliv si potlesk většinou užívám, tak jako každá jiná ženská, tenhle potlesk mě vůbec netěší. Snažím se dýchat, abych zahnala ty černé tančící tečky, co se mi snaží prohánět před očima. A když se představí můj protivník, jen tak tak se udržím, abych neudělala klopýtavý krok vzad. Naživo jsou tyhle obludy ještě horší, než když se o nich jen čte a slyší.

Meč mi přijde příliš těžký v ruce. Bůh je mi svědkem, že takovou zbraň jsem nějaký ten pátek nedržela. Rozkročím se, abych vytvořila o trochu pevnější postoj. Chci si chvilku počkat, aby přiběhl, co nejblíže a já je pak sekla. Solidní plán pro nesolidní stav.

Vykřiknu bolestí, když se od mě ta obluda opře celou silou a mně se nepodaří včas uhnout (18% úhyb). Nejlepší obrana je útok ne? Zatímco je do mně takhle vražený, pokusím se jej bodnout mečem jako nějakou šílenou verzí příliš velké dýky (45%).
 
Vypravěč - 17. listopadu 2017 15:18
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
V aréně první souboj
Joleene

”Kdybych to měl celou dobu, tak bych nedovolil své sestře, aby mne zabila. Nemyslíte?” Považuje to za jasnou odpověď na tvou otázku a zdá se, že jej nálada na povídání přešla.
Těch pár schodů jste už překonali mlčky.

Aréna

Octla ses tak v aréně, na čerstvém vzduchu. Na obloze nebyl ani mráček, slunce příjemně svítilo. Něco ti však říkalo, že kdyby tvůrce tohoto světa napadlo, že z ničeho nic budou padat z oblohy sněhové vločky, stalo by se tak.
Jako první tě mohlo upoutat to, že diváci se skládali z jedné jediné osoby a to Frederica, který vyobrazoval známé osoby, jako nějaký herec na maškarní. Z toho co si letmo spatřila, se tam nacházel Hitler, Caesar, Napoleon, Rasputin.
Na sochách byl taktéž vyobrazený Frederic.
Publikum Fredericů burácelo jako pominuté, až z toho bolela hlava.
Principál si stoupl doprostřed, aby na něj bylo vidět a to způsobilo naprosté ticho, ve kterém by bylo slyšitelné pouhé spadnutí špendlíků.
Avšak za zády ti stále zůstaly ty dvě amazonky, které hlídaly, kdyby si náhodou chtěla utéct.

”Velevážené publikum vítejte.” Bylo na něm vidět, že si to neskonale užívá.
”Dneska tu můžeme přivítat novou bojovnici. Samotného vznešeného Anděla.” Amazonky tě ponouknou dopředu, aby ses všem ukázala. Všichni ti začnou šíleně tleskat. Snad první takový potlesk ve tvém životě.
”Jejíž jméno je Joleene.” Dodá ještě a nechá potlesk pomalu doznít.
Poté ukáže rukou naproti, kde se po chvíli vynoří za dunivých zvuků těžkých kroků, minotaur, který má něco málo přes dva metry.

Minotaur

”A tady přivítejte našeho několikanásobného vítěze, Minotaura.” Strhne se ještě větší povyk, než když představoval tebe.
Tady by byla potřeba podotknout, že tě s velkou pravděpodobností štěstí, které jsi doposud měla k sobě nějakým způsobem přikloněné, opustilo.

Principál se otočí na své asistentky a něco jim přikáže, po chvíli se jedna objeví s mečem - přesněji se jedná o jednoručku, který ti podává.
”Aby vám to náhodou nepřišlo nespravedlivé.” S tím zmizí ze scény a boj může začít.

Tvůj nepřítel ani chvíli neváhá a rozeběhne se proti tobě jako smyslů zbavený.

// Hoď si na úhyb a potom útok.
 
Joleene "Jo" - 16. listopadu 2017 21:47
joleene6101.jpg
V hlavě šílence, jen pár kroků od arény
Frederic a dvojka


"No jo, chtěla jsem prolomit ledy. Nesmíte se holkám divit,"
prohodím s pokrčením ramen, když mi tak snadno a bezbolestně projde poznámka o vodě na sporáku.

Když začne mluvit o tomhle místě, o tom, jak to sám tady stvořil a jak je to k neuvěření, tak si jej důkladně prohlížím. I když to většinou jsou jeho záda a část tváře, prostě jej skenuji tak, jak to jde, místa, na která vidím.

Vůbec jsem nečekala, že by mi řekl, kdo je můj protivník. Ono stejně by mi to bylo k ničemu, ale když mi dá někdo možnost klást otázky, tak je kladu. Je to tak trochu součást mojí práce. Vlastně se ani nedivím tomu, že schody má spočítané, pokud to tady sám vytvořil, tak nejspíš zná každou píď každého patra, každého křídla.

Jeho děsivé zírání a odmlčení mě donutí na chvilku zapomenout mé dozajista vtipné a trefné poznámky. Zapomenu naprosto všechno. Ten chlápek mě fakt děsí. Je vyšinutý a na tomto místě naprosto všemocný. Přesto mi to nedá a přidám další otázku, zatímco potlačuji děs z toho ruchu, co se až nebezpečně blíží.

"A mohl jste vždycky? Nebo je tohle dar od Andrase?"


Nejsem si vůbec jistá, zda mi vůbec odpoví, ale vzhledem k tomu, že vypadal jako někdo, kdo si chce povídat, tak to zkouším.
 
Vypravěč - 16. listopadu 2017 15:27
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
V hlavě šílence - Frederic a jeho dvě bodyguardky
Joleene

Potom co proneseš onu frázi s vodou na sporáku, se zastaví, popojde pár kroků zpátky a vážně se na tebe podívá.
”Dobrý pokus.”
Obrázek
”Ale obávám se, že to nepůjde.”
S tím se opět dát do chůze.
Něco ti říká, že kdyby tam byl místo něj jeho ukecanější bratr, tak by ti tu hloupou otázku dal náležitě sežrat.
Burácení diváků si musí naprosto neskutečně užívat. Kdyby tomu tak nebylo, tak by se neoblékl tak, jak se oblékl.

”Máte spoustu otázek, to se vám musí nechat.” V jeho hlase zaslechneš jakýsi druh fascinace.
”Nacházíte se v mé hlavě.” Poklepe si na hlavu. ”Já jsem toto místo stvořil. Já určuji pravidla. Všechno se děje pouze z mého rozmaru.” Začne se smát. Než se opět zastaví.
”Je to k neuvěření.” Pronese šeptem, na malou chvíli sklopí pohled do země a hned poté se začne s vámi otřásat zem. Tedy do doby než tvůrce tohoto světa zatřepe hlavou a opět nahodí masku principála.
”Koho jsme ti nastrčili jako protivníka se dozvíš na konci těch schodů.” Ukáže prst tím směrem.
”Zbývá jich ještě čtyřicet.” Dokonce si ony schody propočítal.
”Vážně chcete vědět proč?” Zeptá se zájmem v očích a chvíli si tě prohlíží, že máš pocit, jako kdyby ti viděl až do krku, což je vlastně taky možné. Přeci jen se nacházíš v jeho světě.
Nakloní se tobě blíž, jako kdyby ti chtěl říct tajemství.
”Protože můžu.” Zašeptá téměř neslyšně a opět se dá do smíchu. Rozejde se po schodech nahoru.
Burácení diváků každým krokem sílí, jako kdyby se napojili na tlukot tvého srdce. Každý krokem jsi blíž a nezdá se, že by tu někde byla možnost úniku, která by se nerovnala sebevraždě.
 
Joleene "Jo" - 16. listopadu 2017 07:08
joleene6101.jpg
V hlavě šílence - cesta do arény
Frederic a jeho ochranka

Zajímavé. Takže vítězové jsou odměňováni a poražení potrestáni?

Zopakuji si automaticky v duchu. Poslušně se po jeho posunku rozejdu ven z cely a nechám se jít vést. Ty dvě si prohlédnu jen krátce. Amazonky. Mám chuť se ošít, když slyším to pojmenování.

"Proti gustu žádný dišputát," prohodím na jeho odpověď, na kterou jsem se vlastně ani neptala.

Žaludek se mi znovu začne svírat, když slyším to burácení. Aréna. Polknu. Nejsem žádný gladiátor. A má mysl už mi vymýšlí spousty ošklivých příšerek, co tam na mne mohou čekat. To, že je vlastní a stvořitel tohoto místa teď víc upovídaný mi přijde jako vítaná změna.

"Mno, hádám, že se nedozvím, jak se odsud dostat. Myslím totiž, že jsem nechala na sporáku vařit vodu," prohodím k němu. Částečně zkouším, jak moc pyšný na tohle místo je a jak urážlivý je. Ale hlavně to je jen jakési uvolnění napětí ve mně.

"Zajímalo by mě spoustu věcí. Jako třeba kde to vlastně jsme. Koho jste tam nastrčili na moje první kolo. A vůbec proč. Kromě tedy té zábavy, co to poskytuje divákům," zeptám se jej pak už vážně.
 
Vypravěč - 15. listopadu 2017 22:01
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
V hlavě šílence cesta do arény - Frederic a jeho dvě bodyguardky
Joleene

”To záleží na tom, jestli vyhrajete souboj.”
Obrázek
Takže poražený skončí v této příšerné cele a o vítěze je náležitě postaráno. Třeba tam má postel se spoustou polštářů. Nějak se musí bojovníci navnadit, aby bojovali.
"Chápejte, nic není zadarmo." S tím ti posunkem ruky naznačí, abys vyšla ze své cely.
Poté se vydá po svých stopách zpátky, ty jej následuješ a za vámi kráčí ty dvě děsivé blonďaté ženské, které připomínají urostlé, krásně tvarované generální ředitelky ruské tajné služby. Prostě nic s čím by bylo si radno zahrávat.
"Jsou to Amazonky. Ale já jsem si nemohl pomoct, mám slabost pro ruské děvčata." Snaží se vysvětlit, i když ses ho na nic takového vlastně nezeptala a svým způsobem to nedává ani smysl. Nicméně jsi v jeho hlavě, takže když to jemu dává smysl, tak proč ne.
Je velmi zřejmé, že si nemá s kým povídat. Jeho bratr je ukecaný a je velmi pravděpodobné, že ho nepustí k řeči. Nemluvě o tom, že bodyguardky nevypadají na to, že by byly jakkoliv ukecané.
"Zajímalo by vás něco o tomto místě? Máme ještě chvíli čas, než se dostaneme k cíli." Stoupáte do schodů vzhůru a už se k tvým uším dostává burácení publika. Asi se dalo předpokládat, že to jeho vymódění nebude jen tak.
Musí být neskutečně děsivé si uvědomit, kolik lidí je schopno něco takového sledovat. Určitě to budou nějací zbohatlíci, co nemají nejmenší tušení, co by se svým životem dělali.
Nicméně teď můžeš pouze spekulovat či si počkat... nebo se ho zeptat. Zdá se být ochoten ti povědět něco o tomto světě.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.48975300788879 sekund

na začátek stránky