Andor.cz - Dračí doupě online

V hlavě šílence cesta do arény - Frederic a jeho dvě bodyguardky
Joleene

”To záleží na tom, jestli vyhrajete souboj.”

Takže poražený skončí v této příšerné cele a o vítěze je náležitě postaráno. Třeba tam má postel se spoustou polštářů. Nějak se musí bojovníci navnadit, aby bojovali.
"Chápejte, nic není zadarmo." S tím ti posunkem ruky naznačí, abys vyšla ze své cely.
Poté se vydá po svých stopách zpátky, ty jej následuješ a za vámi kráčí ty dvě děsivé blonďaté ženské, které připomínají urostlé, krásně tvarované generální ředitelky ruské tajné služby. Prostě nic s čím by bylo si radno zahrávat.
"Jsou to Amazonky. Ale já jsem si nemohl pomoct, mám slabost pro ruské děvčata." Snaží se vysvětlit, i když ses ho na nic takového vlastně nezeptala a svým způsobem to nedává ani smysl. Nicméně jsi v jeho hlavě, takže když to jemu dává smysl, tak proč ne.
Je velmi zřejmé, že si nemá s kým povídat. Jeho bratr je ukecaný a je velmi pravděpodobné, že ho nepustí k řeči. Nemluvě o tom, že bodyguardky nevypadají na to, že by byly jakkoliv ukecané.
"Zajímalo by vás něco o tomto místě? Máme ještě chvíli čas, než se dostaneme k cíli." Stoupáte do schodů vzhůru a už se k tvým uším dostává burácení publika. Asi se dalo předpokládat, že to jeho vymódění nebude jen tak.
Musí být neskutečně děsivé si uvědomit, kolik lidí je schopno něco takového sledovat. Určitě to budou nějací zbohatlíci, co nemají nejmenší tušení, co by se svým životem dělali.
Nicméně teď můžeš pouze spekulovat či si počkat... nebo se ho zeptat. Zdá se být ochoten ti povědět něco o tomto světě.

Už-víme-kde Cesta do arény
Rafael, následně Frederic a spol

Odolám pokušení se zasmát, když vyslechnu jeho téměř žárlivou větu. Naštěstí nejsem dostatečně pošetilá na to, abych takový příjemný a nadějný zvuk vypustila ze všech ze sebe. Místo toho si ho změřím pohledem s pobaveným výrazem a jedním obočím povytaženým, které se ptalo, zda to myslí vážně.

"Neboj, jen s těmi hezkými. Mám svůj standart," řeknu rádoby konejšivým tónem.

Je snad jasné, že si z něj jen dělám srandu. I když...

Co naopak mne překvapí je Ježíš s křížem. Podívám se na něj, zda to myslí jako vtip, a nebo zda to skutečně myslí vážně. Vypustím rychleji vzduch z plic, když si uvědomím, že nejde o hloupý žert. Do jaké společnosti jsem se to dostala?

Zvědavě a lehce podezřívavě se na něj koukám, když dokončil své léčení. Paličák jeden, co si musí hrát na hrdinu.

*Hádám, že jsem tímhle typem chlapů obklopená...* ušklíbnu se v duchu. Mimo bezpečí svého mozku však nic nepronesu ani nedám najevo, že jsem viděla jeho vyčerpání. Ovšem jeho informaci beru jako pozitivní věc. Aspoň nehrozí, že bychom proti sobě s Rafaelem museli stát na život a na smrt. Něco mi říká, že by hlavouni nebyli nadšení z toho, kdybychom tam jen stáli a nic nedělali.

Ovšem sotva Rafael pronese to zapeklité a vrtkavé slovo, hned se proti nám, respektive mně otočí. Už když slyším kroky, tak se od mříže odtáhnu a pošoupnu se víc ke stěně místnosti, dál od naší spojnice.

"Já to moc dobře vím," hlesnu ještě v odpověď Rafaelovi, ale nic víc nedodám. Odpověď je totiž nasnadě. Jsme v hlavě šílence.

Prohlédnu si nově příchozí a vzpomenu si, že se musí také dýchat. Pomalu a neochotně se zvednu. Něco mi říká, že tyhle dvě krasotinky nejsou jen na parádu. A i kdyby ano, pochybuji o tom, že by si Frederic o sobě myslel tak moc, že by zapomněl na své bezpečí před novými - a teoreticky i vzpupnými - přírůstky. Ušklíbnu se při tom ošklivém pohybu příliš nahoru a příliš rychle.

"Ne, ale hádám, že ani tak nedostanu minerálku a snickersku, co?" prohodím jakoby ležérně, ale velmi si dávám pozor na hlavního principála.

Odolám pokušení se podívat směrem za Rafaelem a místo toho vykročím jejich směrem. Vzdor si nechám na jindy. Až budu mít energie na plýtvání.

Kdo-ví-kde v cele - Rafael
Joleene

”No, ono to není cestování v čase jako takové. Jedná se o to, že se právě teď nacházíme v alternativní realitě, která se ukrývá v hlavě jednoho z těch bratrů. Přesněji v hlavě Frederica. Takže všechno tady funguje podle toho, jak si Fred namane. Čas funguje prostě jinak.” Pokusí se to upřesnit, což možná způsobí ještě větší otázky kolem.
”I mně to nějakou chvíli nedávalo smysl.” Dodá ještě a povzbudivě se usměje, lehce tě pohladí po ruce.
”Ale jo. V kostce máš pravdu.”

”Takže ty bys tu líbala nějakého cizího démona?” Z tónu jeho hlasu je možné zaslechnout ždibiček žárlivosti.

”Je nás tu poměrně dost. A furt nás přibývá. Nevím však přesný počet a kdo všechno tu je. Nicméně setkal jsem se s Ježíšem, který používá jako zbraň kříž. Nemám nejmenší tušení odkud ho vytáhli.” Jeden by čekal, že to je vtip, ale on se tak ani v nejmenším netváří.
”Mají tu i tygrodlaka. Čaroděje. Spoustu dalších bytostí na které si vzpomeneš.” Zdá se, že z Rafeala toho více nedostaneš.
Takže bratříčci vymysleli své sestřičce naprosto dokonalou zábavu, místo toho, aby jí pouze zabili.
”Ze začátku to byl boj na život a na smrt. Ale uvědomili si, že to spíše všichni umřou než, když se jim podaří najít jejich sestru… slyšel jsem, že zmizela a nikdo nemá nejmenší tušení kam.” Ani sám Lucifer nemá nejmenší tušení, kde se nachází. Je otázkou, zda by se opravdu domluvil s Barneym na tom, aby jí vypátral. Jenže odpověď se asi nedozvíš.
”Teď jen doufat, že budeš mít štěstí.” Dokončil své léčení a maličko se odtáhl. Bylo na něm vidět, že ho to vyčerpalo. Nahlas by to však nepřiznal a hrál by si na hrdinu.

Nicméně, když je řeč o tom štěstí. Jako kdyby tušili, že ti je o něco lépe, zaslechla si kroky po schodech směřující k tobě.
”Nevím, jak to dělají.” Dodal Rafael, který se snažil co nejvíce schovat do kouta.
Pochopitelně si takové štěstí neměla, že by se rozhodli vybrat někoho jiného a zastavili se u tvé cely, kterou otevřeli a ty si opět tak mohla vidět hlavního principála této hry. Také jeho stráž v podobě dvou dvojčat ženského pohlaví, které byly oblečené podobně jako on
”Jste připravená na šou?” Je to snad poprvé, co si ho slyšela promluvit a pravděpodobně to nebude naposled.
Měl na sobě frak s velkou pravděpodobností šitý na míru a na hlavě cylindr. Opravdu tak připomínal principála.
Bylo na něm vidět, že si to celé užívá. Taky proč ne, když je ten, co to celé sleduje a vlastně to tu vede.

Kdo-ví-kde v cele
Rafael

"Jo, zní to divně já vím. Ještě před třemi dny bych tě poslala na psychiatrii, kdybys mi tohle řekl," souhlasím s tím, jak je to divné, jak se pojmy prohodily. "Nejen že mě zachránil a pomáhá nám, ale dokonce jsme si fakt sedli. Už jsme si domluvili, že to pak společně zapijem," dodám s pousmáním se.

Nepřestává mě udivovat, jak si dokázal tady udržet nadhled a naději. Možná je psychicky silnější, než jsem ho tipovala, a nebo to tady není tak hrozné, jak si představuji.

"Když jsme u toho, chybíš už jen ty s nějakým tím tajemným zvratem," dodám ještě ve snaze udržet naši konverzaci tak hloupě povrchní, jak to jen jde.

Cením si toho, že si ohřívá ruce. Nejsem si jistá, zda jsem stejně ohleduplná byla já u Mala. Ale hádám, že aspoň to ukazuje, že i mezi hodnými jsou ti hodnější. Ale přiznávám, že jakékoliv myšlenky na specifikace našeho vztahu jsem hooooodně rychle zasunula do té části mozku, co ještě spí a zřejmě ještě dlouho se neprobere. Takové věci se mi nechce řešit ani v ideální situaci. A tahle situace je tak nejdál ideální, jak to snad jde.

"Super, takže cestování v čase a hraní si na gladiátory," ušklíbnu se po těchto informacích.

"Jak by o nás věděli?" zeptám se skeptická k téhle možnosti. Náš vztah nikdy nebyl veřejný. Rozhodně jsem mu nikdy nenosila obědy do nemocnice a on mně zase kytice a tak.

"Pokud tedy nekoukají a neposlouchají teď. Ale tak, hold se vrhnu taky na nějakého hezkého démona, abych setřásla podezření," pousměji se.

Je to pro mě snazší a snazší, co se cítím trochu lépe díky léčení a času, který mě dělí od toho šíleného cestování. Pokračuji pak už zase trochu vážněji.

"Takže je tady víc... tvorů? Kdo tu všechno je? Proti čemu jsi už stál? A... vážně to je na život a na smrt, nebo vás... nás udržují nějak naživu?" ptám se dál.

Kdo-ví-kde v cele - Rafael
Joleene

”To mne velmi těší. Už jsem se lekl, že to ve mně už není.” Pronese a uličnicky se přitom zatváří. Je skvělé, že i na takovém místě si jeden dokáže zachovat to své. Jako kdyby si mu vlila novou vůli do žil. Přeci jen ve dvou se všechno mnohem lépe snáší.
Pozorně tě poslouchá. Můžeš si všimnout, že se přes jeho tvář přelil stín pochmurnosti. Jako kdyby si vyčítal, že u tebe nemohl být v té potřebné chvíli.
”Takže Lucifer tě pomohl zachránit?” Zeptá se s neskrývaným překvapením a lehce se pousmál.
”Lucifer je vlastně dobrák, kterému všichni křivdí. No a Michael je ten největší padouch.”

Pronese slova, která zní naprosto šíleně, ale jsou přitom poměrně pravdivá.

Polibek si plnými doušky vychutnáváte oba. Možná díky tomu dojde až se odsud dostanete k řešení, co bude s vámi.
”Dobře… dobře… vzdávám se. Dostala si mne.” Rezignuje a dá ruce nahoru v jasném gestu tvého vítězství.
”Bude to v pořádku.” Je až k neuvěření, že tomu opravu sám a stále věří. Na druhou stranu je tu díky tomu jistá naděje a ta umírá přece poslední.

”To víš, že chci.” Prohlásí a chvíli si zahřívá ruce. Nejsi jediná zimomřivá, nemluvě o tom, že tady není tak úplně nejtepleji.
”Nejsem tu zas tak dlouho. I když podle vousů to vypadá naprosto jinak. Myslím, že tady je ten čas vnímán naprosto složitě, teda pokud vůbec.” Začne s vyprávěním o tomto šíleném místě.
”Dotyčné, co čerstvě přicestovali nechají chvíli odpočinout. Cestování je strašně náročné pro tělo a mysl.” O čem ses už ujistila.
”A když uznají, že čas na odpočinek vypršel, tak dojde k prvnímu zápasu.” Z léčivého doteku cítíš příjemné teplo, mísící se z bolestí způsobenou léčením. Je to poměrně nezvyk, být ta léčená.
”Ohledně arény se museli inspirovat Koloseem, nemluvě o tom, že opravdu bojuješ i se zvířaty. Nejenom, že si jdeme všichni, co tu jsme po krku.” Na chvíli se odmlčí a povzdechne si.
”Děsím se toho, že jim přijde, jako dobrý nápad nás dva proti sobě poštvat.” Odmlčí se.
”Normálně mám celu jinde. Ale rozhodli se, mně šoupnout sem. Jako kdyby věděli...” Zmlkne a tiše se věnuje tvému léčení. Bolest z tvého těla pomalu odchází a cítíš vlnu energie, která se vlévá do tvého těla. Možná ten první zápas vyhraješ.

Kdo-ví.kde v cele
Rafael

Ráda vidím, že si kousek sebe zanechal, že ho tady nerozebrali a nezničili úplně. Aspoň malá útěcha pro moje svědomí.

"Dobře, dobře, vyhrál jsi, paličáku," ustoupím a protočím oči. Opět se krátce usměji. "Ale až za chvilku, jo? Dej mi... pár vteřin, než se trochu rozkoukám v tomhle... místě."

Vzdám se pokusů o to najít vhodné pojmenování tuhle celu a vše okolí ní.

"Postřelili mě jedním projektilem, který byl speciálně upravený na anděly," dám se do vysvětlování mojí smrti. "Mělo mě to zabít. Mluvila jsem i se Smrtkou, ale... David a Mal, to je ten člověk, mě nějak zachránili. Našli někoho, kdo to uměl zvrátit."

Usoudím, že tohle prozatím jako vysvětlení by mělo stačit. Využívám jeho slov k tomu, abych se soustředila jen na dýchání a uvědomování si svého těla a jeho blízkosti.

"To já taky. Ale domluvili jsme se na kompromisu, jak to dát celé do pořádku. Ale o tom až jindy..." uzavřu téma Lucifer a peklo a další nemožné úkoly.

Překvapeně na něj hledím, jak se začal rozčilovat a dokonce i nadával na Michaela. Rafael tohle neměl v povaze. Nebo jsem jej já takhle nikdy nezažila. Pousměji se.

"No teda, Rafaeli, tys mi tady normálně zpustl. Už i kleješ," pronesu tiše s náznakem popichování, ale ten je schován za závojem únavy a smutku z celé téhle situace.

Vychutnám si jeho krátký polibek. Cítím v tom další ujištění, že oba dva tady existujeme a náznak toho, že to ještě všechno může dobře dopadnout. Utěšuji se i faktem, že Rafael je skvělý lékař, takže by od nich bylo hloupé se jej jakkoliv zbavovat. Navíc, hledají lidi a způsob jak zabít Nicky střelu. Takže ho... nebo snad i nás potřebují. Mozek se mi pomalu začíná probírat i k přemýšlení.

"Jestli si hodláš tenhle styl nechat, asi tě přenechám tvým sestřičkám z nemocnice," dodám ještě šeptem na téma, zda by se mi jako prorok líbil.

Nechávám jeho ruku, aby mne hladila po tváři. S dlouhým povzdechem se snažím trochu uvolnit z toho pevného a bolestivého bytí a vychutnat si teplo jeho ruky na své tváři. Cítím, jak mi ještě pár slz steče po tváři, ale já se nemohu přimět k tomu, abych to zastavila dřív. Potřebovala jsem tuhle malou chvilku, abych nás na ten krátký moment litovala. Cítím se mentálně i fyzicky vyčerpaná.

"Dostanu nás odsud. Oba dva."

Slíbím mu, když se na něj opět podívám. Navzdory tomu, že vím, jak nelehký až snad nemožný úkol to bude. Ale tak vzhledem k tomu, co mám všechno na práci, se zřejmě na nemožné začínám specializovat. Naposledy mu pohladím tvář a stáhnu svou ruku zpět. Nechce se mi, ani trochu. Zašklebím se, když se otočím k mřížím druhou stranou, aby měl blíže moje rameno. Pořád jsem se nestala vůči bolesti imunní. Škoda.

"Tak, nechceš si zahrát na doktora?" zeptám se s pokusem o veselý tón, ale stále mám velmi roztřesený hlas. "A přitom mi povídat o tomhle místu? Všechno, co víš..." poprosím a krátce se rozhlédnu po své cele.

Kdo-ví-kde v cele - Rafael
Joleene

”Jsem si toho vědom. Hrála by sis na princeznu na bílém koni.” Pronese a na jeho tváři se na malou chvíli objeví úsměv. Stále má svůj smyl pro humor. Což značí pozitivně to, že se jim ho ještě nepodařilo zlomit.
”Zabilo?” Pronese zaskočeně. Nejspíše by mu to chtělo osvětlit celou situaci, aby si nemyslel, že náhodou mluví se zombíkem.
”Jenže já nad tím nehodlám diskutovat. Jsem tu od toho, abych léčil zranění a pokud máš přežít v aréně, bylo by fajn, aby si měla tu ruku schopnou.” Je na něm vidět, že nepřestane do doby než bude po jeho. Nemluvě o tom, že pokud budeš o tom ještě nějakou dobu pokračovat, tak se o to pokusí bez tvého vědomí.

”Ty jsi na tohle měla vždycky pech.” Povzdechne si dlouze a promne si rukou unavený obličej.
”Pochybuji, že se Lucifer vrátí zpátky do Pekla.” Není nad přátelskou oporu. Jenže sama si viděla Lucifer, tedy přesněji Davida a ten se zpátky opravdu nevrátí. Nicméně by za sebe našel náhradu.
Poslouchá tě dál, když se zasekneš ve svých slovech, tak tě vybídne k pokračování posunkem ruky a s neskrývaným zájmem tě fazcinovaně pozoruje.

”Michael, ten zatracený parchant.” Prohlásí plný vzteku.
”Tušil jsem to. Byl tolik posedlý Nicky Střelou a tím, že se do ní tak bezhlavě zamiloval Lucifer. Cítil z ní ohrožení a snažil se jí zbavit. Jenže to mu nikdy pořádně nevycházelo. A když se Luciferovi podařilo Nicky zabít, tak ho pro změnu dostal Lucův dokonalý nápad, se s ní podělit o nesmrtelnost.” Rafael stejně jak ty v lidech viděl to dobré. Snažil se je chránit. Což byl důvod proč se rozhodl stát lékařem.
”Poslal na tebe nájemného zabijáka? Čubčí syn.” Bylo zvláštní jej slyšet nadávat, nemluvně o tom na něm vidět, že kdyby se tu z ničeho nic objevil Michael, tak by mu jednu pořádnou vrazil a možná několikrát opakovaně. Rafael nikdy nebyl bojovník, ten spíše čekal na přísun zraněných v bezpečí a snažil se je vyléčit.

Natáhne tvář k tvé ruce a užívá si ten dotek. Stejně se tak následně více přiblíží svou tváří k té tvé.
”Takže jako prorok bych se ti nelíbil?” Zeptá se, než se dostane tak blízko, co jen to jde a vtiskne ti polibek na rty.
”Nejdřív odtud dostaneme tebe.” Zašeptá.
”Tobě ty záchranné akce jdou lépe, než mně.” Pohladí tě po tváři ve snaze ti utřít hřbetem ruky slzy.

V cele
Rafael

Pohled na jeho tvář je stejně bolestivá jako celé moje prostřelené rameno. Jak dlouho tady už je? Vousy nikdy nebyly jeho styl, takže si nedělám iluze, že by to nebyl důkaz jeho pohybu zde. Cela je naštěstí malá, takže mi trvá jen pár šoupání po kolenou, abych se dostala k mřížím, které nás dělí. Svalím se do sedu a opředu se ramenem o chladnou mříž. Vzdám se velmi rychle pokusů o to, najít si takovou pozici, která mě nebolí. Opřu se i čelem o svou mříž a koukám na něj sedíc k mříži bokem. Chytnu se jeho ruky. Jde mi o to stejné, ujistit se, že je skutečně tady z masa a kostí, ačkoliv si z hloubi duše přeji, aby tomu tak nebylo.

Mám chuť jej pohladit po tváři, ale celé tělo mě bolí, i když se nehýbu, a tak se spokojím s tím, že mu držím jeho ruku.

"Víš, kdybych věděla, že tu jsi. Že jsi v nebezpečí, přišla bych pro tebe," řeknu mu tichým a vážným hlasem. Drásá to mé vědomí, že jsem ho tady nechala hnít aniž bych se aspoň pokusila jej najít. "Samozřejmě bych se lépe ohákla a tak," dodám ještě a pousměji se na něj.

"Ah tohle?" zeptám se, jako kdybych si tu díru v sobě s každým nádechem neuvědomovala. "To už mě jednou zabilo, jsem si jistá, že takové věci se nedějí dvakrát."

Odmítnu jeho pomoc. Tohle jsem zase já. Nechci a nemohu ho vyčerpávat, když vidím, jak na tom je a když vím, že jsme na místě, kde se mu budou hodit všechny síly. Mně taky... ale ... no třeba se zachráním svým ostrovtipem.

Dlouze, unaveně vydechnu. Zavřu na pár vteřin oči. Stáhnu rty a přes ně se ušklíbnu do křivého úsměvu.

"Dostala jsem na starosti od Černého, abych si promluvila s Luciferem a dovedla ho zpět do Pekla, kde by tomu měl zase vládnout," řeknu a následuje další výdech. Teď už se zase dívám do jeho tváře. "To koukáš kam až mě povýšili, co?" ušklíbnu se krátce.

Pokusím se pohnout, což se ukáže jako chyba. Vrátím se zpět do předchozí pozice s opíráním se o mříž a zavrtím hlavou.

"Dostala jsem na starosti kluka, co ho Černý vytáhl z Pekla. Když prý dostane zpět do Pekla sourozence Nicky Střely, tak může zůstat na Zemi. Jenže nějak se to všechno zamíchalo. David - teda Lucifer - se s námi spřáhl, aby nám pomohl se zbavit těch dvou. A no..." najednou ve své pomalé řeči zaváhám. Nikdy jsme společně nemluvili o Michaelovi. Rozhodně ne nikdy vážně. Zkoumavě na něj hledím.

"Je mi to líto, Rafaeli, ale Michael... On,... on se s nimi spolčil. Jde přes mrtvoly. Poslal na mě nájemného zabijáka a pak... no když jsem s ním mluvila, tak přišli ti dva. Prý budu vhodný přírůstek do arény..." vydechnu.

Vážně se cítím naprosto vyčerpaná. Z toho úkolu, z toho cestování, z toho povídání. Není ale ani špetka mě, která by chtěla přestat v tom posledním. Vzdálit se od známé tváře, která je sice zbídačená, ale tak krásně známá a utěšující.

Překonám se a provleču ruku mřížemi, aby se mohla dotknout jeho tváře. Přiblížím se k ní svou tváří tak, jak to jen jde.

"Promiň, ale to nejde. Jakmile se odsud dostaneme, ty vousy půjdou pryč, vypadáš úplně jako nějaký prorok, nebo poustevník. A na ty já fakt nejsem," zašeptám.

Pokusím se z toho udělat vtip, ale cítím, jak mi cuká obočí, jak se moje emoce dostávají přes všechno to vyčerpání mých obličejových svalů, jež už nezvládnout držet tu masku. Ani nemluvě o tom, že se mi oči znovu naplňují slzami.

Kdo-ví-kde v cele
Joleene

”A ty mi řekni to stejné.” Promluví starolistvě halucinace, která možná tak úplně halucinací nebude.
Jelikož se posadí blíž, aby zmenšil onu vzdálenost mezi vámi dvěma, i když vás dělí stále mříže, můžeš tak spatřit jeho tvář. Pohubl a má vousy, ale stále je to on. Ten, který tě dostal tím svým psím pohledem a oslnivým úsměvem.
Natáhl k tobě ruku, aby si zřejmě ujistil tvou pravost. Na sucho polkl.
”Jsi zraněná.” Pronesl zoufale. I jeho oči se zalily slzami.
”Nesmíš tu být. To je špatně. To je moc špatně.” Zavrtí hlavou. Je na něm vidět, že ho dostala tvá přítomnost tady.
”Chtějí si nás ozkoušet jako bojovníky. Chtějí zkusit, zda jsme schopni porazit Nicky, Luciferovu přítelkyni. Nejdříve jsem pro ně byl dalším bojovníkem. Ale když se objevil zraněný, zjistili, že se jim osvědčím jinak.” Rafeal ne nadarmo pracuje v nemocnici.
”Měl bych ti to vyléčit.” Pronese nekompromisně. To je celý on. Za každou cenu řešit druhé, než sebe. Možná to bylo také to, co se tě na něm okouzlilo.
”A ty bys mi mohla povyprávět o tom, co se stalo a jak ses sem vlastně dostala.” Vybídne tě k řeči.

Do pekla a ještě hlouběji
Stará známá tvář

Jen bezmocně sleduji, jak ke mně ten druhý z bratrů přichází. Musím říct, že mi připadá děsivější, než jeho užvaněný bratr. A to jsem v tu chvíli ještě netušila, jak velká agonie mne čeká při přepravě k aréně. Ono už z toho názvu mi bylo jasné, že to nebude procházka růžovou zahradou, ale asi lepší tohle než kdyby se mluvilo o harému, nebo tak něčem.

Netuším, kdy jsem začala ječet. Ten nepříjemný zvuk jsem vůbec nevnímala. Protože jsem vnímala všechny buňky v mém těle a ten fakt, že s nimi bylo naprosto všechno špatně. Nikdy jsem nečekala, že bolest může být tak hluboká, že vůbec jde cítit to, jak je všechno úplně špatné, jak všechny alarmy houkají na poplach, aby spustili záchranný mechanismus. Jenže nebylo nic, co by moje části, nebo já celá mohla udělat, aby to skončilo.

I kdyby se croasanty samy nerozhodly, že hodlají opustit týranou loď po pádu na zem, sama bych je dobrovolně vyhodila. Byly až moc dobré na to, aby si zasloužily takové zacházení. Nechť je vám lépe na zemi, mí drazí přátelé! Šťastné bytí/blití.

Zvracím. Plivu na podlahu hned vedle svého obličeje a snažím se vzpomenout si, jak se dýchá. Všechno se to spouští znovu, když cítím vlastní zvratky.

Proč jsem si nevybrala možnost umřít?!

A jo, oni by mě stejně nenechali...

Svoji paži používám jako polštář pod svou hlavu. Naštěstí jsem se přetočila na tu stranu, která nemá rozšklebenou ránu v rameni.

Nejsem mrtvá, nejsem mrtvá, nejsem mrtvá.

Opakuji si jako mantru, když můj mozek přestává vyvádět po tom předchozím přetížení bolestí. Hučení v uších po tom všem je jen zvláštní kulisa. Soustředím své myšlenky na to vědomí, že stále ještě jsem, že existuji, že cítím bolest. Otravně jasnou a řezavou bolest. Ale jen jednu hlavní. V rameni.

Ani mi nedojde, jak moc smutné je mít radost z takové věci.

Dlouho mi trvá, než jsem ochotná zkusit vjemy okolo sebe. Kdyby mě něco mělo zabít v téhle místnosti, už by dávno bylo po mně. Navíc se cítím naprosto vysílená z celého toho přesunu. Pomalu otevřu oči a dívám se jen před sebe a snažím se vrátit duchem do přítomnosti. Nikam nespěchám. Vím, že mě tady nemůže čekat nic hezkého a jen blázni spěchají pro špatné zprávy.

*Nejsem mrt-*

Oči se mi překvapeně otevřou, když uslyším své jméno. Uvědomím si, že znám ten hlas. Bolestivě dobře. Ani netuším, že mám tolik síly na to, abych se sebrala a zvedla se do sedu za opírání se jen o jednu ruku.

"Prosím, řekni mi, že jsi moje halucinace," řeknu tichým hlasem, než se podívám na majitele toho hlasu.

Oči se mi zalejí slzami lítosti, když uvidím jeho tvář. K čertu s veškerou bolestí, kterou cítím, s tím debilním krvácením i s celým peklem a nebem.

"Doprdele, Rafaeli," špitnu se zoufalstvím v hlase. On tady být neměl. Ne, já měla být jen zbytečně paranoidní a on být na nějaké své svaté misi a nebo si užívat s někým, zatímco jej krmili hrozny a tyhle věci.

"Co ty tady děláš?" špitnu.