Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Vypravěč - 14. listopadu 2017 11:19
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Vzhůru do Země Nezemě
Joleene - hráno za Michaela, Frederica a Charlese, okrajově za Luce

”Vidíš. Vybrala si dobrovolně arénu. A to aniž by tušila, že by tam stejně skončila.” Pronese pobaveně Charles ke svému bratrovi, který stále mlčí a pouze stojí, opírajíc se o zeď. Ten jen něco zabručí a lehce naznačí, že je zbytečné tu ztrácet čas tlacháním.
”No dobře, tak si ji vem a já si ještě něco tady vyřídím.” Odmávl svého bratra rukou a upřeně se zadíval na nehybného prince pekelného.

Frederic se odlepil od zdi a přistoupil k tobě. Dotkl se tvé ruky a otřásl ti tak s celým světem a tvým bytím nemluvě, že by jeden nevěřil jak je to vůbec možné.
Najednou jsi ztrácela pevnou půdu pod nohama, tvoje tělo jako kdyby se postupně bolestivě rozpadalo po částech, vnitřnosti jako kdyby se převraceli naruby a krev se ti v těle vařila jako polévka na plotně. Jednoho to připravovalo o rozum. Slyšela si svůj vlastní křik.
A jak to všechno rychle začalo, tak to skončilo. Nejhorší chvíle v životě, která byla sice neskutečně krátká, ale připomínala celou věčnost. Jako bonus se s tebou svět převrátil, protože ses octla místo na podlaze, na stropě. Byl to však chvilkový efekt a ty sis tak mohla užít pád dolů, když se to dalo všechno zpátky do normálu. Výškově se sice jednalo o zhruba dva a půl metru, ale i tak to nebylo příjemné.
Chutné croissanty se rozhodli, že už takové chování nehodlají vydržet a tak raději zmizí z tvého žaludku a půjdou si najít někoho s šetrnějším zacházením.
Celý svět se ti motal, v uších ti pískalo a bolela tě naprosto každá částečka ve tvém těle. Jen to všechno rozdýchat. Nemluvě o tom, že ošetřené rameno ti opět začalo krvácet.
Trvalo dlouhou chvíli, než se tvůj mozek zase zprovoznil a ty si začala pořádně vnímat, kde se nacházíš. Jako například to, že si ležela na kamenné chladné podlaze malé cely a tvá cela nebyla vlastně jediná. Vlhkost a smrad naznačoval, že to bude zřejmě někde ve sklepení.

”Joleene? Jsi to ty?” Mluvil k tobě známý hlas z vedlejší cely. A když ses po něm pořádně podívala, mohla si spatřit i známou tvář. Tak sem se poděl Rafael.


Zajímá vás, co se stalo s Luciferem?

”Co jen s tebou princátko?” Pronesl k nehybnému příteli jeho sestry, který se zmohl na jediné a to propalování jej pohledem. Kdyby tím pohledem mohl zabíjet, jistě by byl Charles už dávno po smrti.
”Zabiješ ho?” Otázal se s neskrývaným zájmem v očích.
”To by bylo až moc jednoduché. A to nechci.” Ještě chvíli krouží kolem Lucifera jako sup vyčkávající nad svou kořistí.
”Mám to!”
Obrázek
”ZAPOMENEŠ NA JOLEENE A TOHO JEJÍHO PARŤÁKA. BUDEŠ DĚLAT TO, CO JSI MĚL V PLÁNU, NEŽ TI VTRHLA DO ŽIVOTA.
A TEĎ USNEŠ!”

A jak poručil, tak se i stalo.
 
Joleene "Jo" - 14. listopadu 2017 07:31
joleene6101.jpg
Á jsme zase v loji...
David, Michael, sourozenci od Nicky

Cítím určitou nehmotnou bolest v mé hrudi, když Michael pronáší slova o nepřátelích a doznává se tak, že on s nimi sympatizuje a nejspíše i pracuje. Vážně jsem chtěla, aby se David pletl. Hloupě a naivně jsem doufala, že ho zaslepuje jeho bratrská rivalita a dlouholeté spory.

Další jeho slova prohlubují jen moje nepochopení k němu a pohrdání jeho osobou. Nedokáži vůbec pochopit, jak si vůbec něco takového může myslet. Jak někdo jemu nejblíž dokázal tak špatně pochopit, co se děje, stalo a co lidi jsou. A že naší místo je po jejich boku a ne proti nim.

Ucuknu, když Michael vykročí ke mně. V první chvíli jsem natolik hloupá, že nepomýšlím na útěk, ale spíš se připravuji na střet. Ale k tomu nedojde. Avšak se zdráhám použít naštěstí, nebo naneštěstí. Tohle je totiž všechno mimo rámec normálního výběru.

Nestačím se ani zatvářit dostatečně vyděšeně, když mi dojde, kdo se tu zjevil a oni vydají první rozkaz. A protože já dneska evidentně dělám všechno špatně, tak se stejně pokouším tomu vzdorovat. Je to stejné jako posledně. Nezvládnu vůbec nic. S děsem si však uvědomím, že ani David se nehýbe.

*Chudák... Takhle platíš za lásku...*
projede mi myslí na jeho konto a čekám.

Upřímně řečeno, nic jiného mi ani nezbývá.

Ach, u všech svatých! Jak moc ho chci nakopnout do rozkroku! Plně na to soustředím svou mysl, když stojí u mne a dotýká se mé tváře. Strach mi ustoupil, aby uvolnil cestu vzteku a vzdoru. Jistě, něco ve mně se bojí, žaludek mám stažený, ale to by stejně tak mohla být příprava na to, že bych je ráda oba... vlastně všechny tři roztrhala na kusy.

"Aréna," odpovím po jeho příkazu, aniž bych nad tím musela dlouho přemýšlet.

Ano, ano, měla jsem myšlenky na smrt a takové, ale... copak bych mohla z toho všeho tak zbaběle teď vypadnout, když už vím, o co jde a jak zkorumpovaná a špatně smýšlející je druhá strana? Copak v tom můžu nechat Davida, Mala a všechny ty ostatní lidi, kteří tihle paznehti využijí, zneužijí a zabijí jen pro svou radost?

Ne, raději si zvolím cestu horší, trnitější a nebezpečnější, jen pro ten slabý pramínek naděje, že se to celé někde ještě otočí, že nějak dopomohu jejich pádu.
 
David *Lucí* Rubin - 13. listopadu 2017 23:41
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
I tak se to dá brát
Joleene

”Ano,vyrovnat.” Zopakuje jí a nevypadá, že by měl v úmyslu to více rozvádět.
Mám takové neblahé tušení, že moc dobře vím, jak onu rovnováhu chce opět uvést do pořádku a to že udělá všechno pro to, aby Nicky byla post mortem. Což mu nedovolím.
”La malamiko de mia malamiko estas mia amiko.” Prones v latině svou jasnou odpověď na její otázku. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Vidí je jako nutné zlo, které zastaví další. A až bude ono zlo zastaveno, postará se vzápětí o ně.
”Lidi. Co s nimi stále máte? Co na nich vidíte?” Ptá se pohrdavě. Patří k těm, co nepochopili moje zalíbení v Nicky Střele, když byla ještě prostým šíleným člověkem.
”Vždyť je to jedno jeho velké mraveniště. Jeho největší hra. Stvořil je, aby se nenudil. Každou chvíli se rodí další. Vůbec neuškodí, když se jejich počet o pár maličko zmenší. Naopak si myslím, že to bude více ku prospěchu.” Myslel svá slova naprosto vážně. Neměl Otcův výtvor v lásce, považoval je za zbytečnost.
”Jsou tolik křehcí. Pokud se jich zastáváš, tak jsi stejně křehká jako oni.” Udělal jeden krok vpřed s jasným úmyslem se dostat k Joleene a pořádně s ní zatočit, vytřást z ní tu troufalost.
Stále jsem jí bránil svým tělem, tedy do doby, než se tam z ničeho nic neobjevili dvě nové postavy.

Dal bych ruku do ohně, že tu nikdo nebyl a teď tu najednou z ničeho nic stojí oba sourozenci mé drahé Nicky, ti parchanti, co jí tak nehorázně ublížili. Jako kdyby se teleportovali na stejné bázi jako já. Upřímně bych se tomu ani v nejmenším nedivil.
Už jsem se chystal, že se na ně vrhnu, když se do mne obořila slova a jejich význam: ”STŮJ! ANI SE NEHNI!”
Nezmohl jsem se na nic jiného, než na to je poslechnout a tak jsem stál, ani se nehnul. Viděl přitom pobavení v jejich tvářich.
Charles se otočil na Andělku a se zájmem v očích jí pozoroval. Stejně jako já nebyla schopna hnutí. A mně pomalu docházelo, že jsme se přeci jen ještě měli zastavit pro ty sluchátka, než jsme šli sem.

”Dvě mouchy jednou ranou, takto se mi to líbí.” Se zájmem si nás dva prohlížel a kroužil kolem nás.
Michael se opět usadil do křesla a přehodil si nohu přes nohu.
”Ať máte v plánu cokoliv, prosím, jen ne v mé kanceláři. Nerad bych jí uklízel.” Pronesl s naprostým nezájmem o naše životy.
”Tak je to skutečně fakt. Ty ses podělil s mou sestřičkou o nesmrtelnost a tak nejsi vůči tomu imunní. Excelentní.”
Obrázek
Chvíli se raduje, než si odkašle a svou pozornost přesune zpátky na Joleene.
”Co s tebou, ty hloupá a neponaučitelná Andělko?” Dlouze přemýšlí, než na sebe jeho bratr, který po celou tu dobu mlčel a vypadal vlastně, že tu ani není, upozorní odkašláním.
”Chápu, chápu. Tobě by se hodila v aréně.” Dá ruce rezignovaně nahoru a dotkne se její tváře.
”Uvidíme, jak se k tomu vyjádří sama. Jestli si vybere to, že jí teď prohodím oknem a postarám se o to, aby zemřela… nebo půjde do arény.” Odtáhne ruku a maličko se uchechtne.
Nesnáším tuto bezmocnost. Ještě nikdy jsem něco takového nezažil, kdy mne moje tělo neposlouchá a já nemůžu do ničeho zasáhnout, můžu jen sledovat.
”ODPOVĚZ! Zemřeš raději nebo budeš bojovat v aréně?” Zeptá se Joleene a vyčkává na její odpověď.
Tak moc bych jí chtěl pomoct, ale nemůžu. Stejně jako nemůžu pomstít Nicky.
Měl jsem to lépe naplánovat. Vždyť jsem s něčím takovým počítal.
Krucinál.

 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 13. listopadu 2017 20:48
nickystela268084851.jpg
Děkuji za přivítání, jsem si toho vědoma
- Poušť a tamní npc -

Aktivně pomohu Rocketovi se skládáním zbraní a na jeho otázku o způsobu zabíjení času neurčitě pokrčím rameny. Nudím se. A když se Nicky Střela nudí, věstí to průser na entou.
Na oznámení zabijácko-kuřáčkého parťáka jen kývnu a svého posedu se zhoupnu do zadu, abych následně rozprostřela své tělo na zemi s rukama za hlavou.

Nikdo po mě nic nechce a je to na jednu stranu příjemně osvěžující, na stranu druhou pořád se nudím.
Rocket se naštěstí brzy vrátí a obeznámí mě s plánem vytáhnout mě ven na procházku s turistickým průvodcem. Přesněji řečeno mi to oznámí a ani si nepočká na jakýkoli možný protest.

Nehádám se a tak se seberu a po pár vteřinách už šlapu po jeho boku, aniž bych se zajímala o další místní existence.
"Ještě aby neměla, když jsem ji v jedné z možných budoucností vlastně vytvořila já."
Ohradím se s pobaveným a lehce samolibým úsměvem.
"Pohoda, jazz... "
Pohodím rameny. Je mi jasné, že narážel na Johnův přirozený puch, ale já v tom vyrůstala, takže jsem zvyklá, že v určitém okruhu okolo naší skupinz vychcípal všechem otravný hmyz a možná i pár holubů.
"Co ty?"
Vrátím otázku, avšak ne proto, že by mě zajímala odpověď, jde spíš čistě o konverzační frázi.

Na povrchu nacházíme auto, paranoidně kouknu pod něj, abych měla jistotu, že nenajdu jednu z mnoha mnohých bomb a pak sednu na místo spolujezdce.
 
Joleene "Jo" - 13. listopadu 2017 17:59
joleene6101.jpg
Za pět dvanáct, před jadernou válkou...?
Michael a David

Už jsem říkala, že jsem dobrá v pokeru?

Nejsem nejlepší, ale dost dobrá na to, aby to pokrylo občas mé výdaje na baru a občasný nákup hezkých věcí na sebe. Ne, ne, ne, nebudu myslet teď na to, že tady stojím v cizím tílku a leginách.

Nádech, výdech.

Tak se to dělá.

Stát.

Mrkat je třeba jen před lidmi.

"Nemyslím," řeknu krátce k jeho poznámce o Bibli.

Ačkoliv nemám normálně tenhle VIP přístup k nejvyšším příčkám žebříčku, vím, že tato kniha vznikla krystalizací v hlavě fanatika a byla dobroušena stoletími dohadů a dodatků od příliš kreativních myslí. Dovolím si usmát, neboť jsem dostala odpověď na svou nevyřčenou otázku. Není tak nad věcí, jak se tváří. Neodpovídal by tak zdlouhavě a rádoby nezaujatě.

Jak už to tak bývá, úsměv mi zakrátko zamrzne na tváři, když pocítím vlnu horka stoupající od Davida. Jeho, jak se zdá, ten smích a poznámky vytáčí do... žhava?

Pohled mi těkne k výhledu z kanceláře. Úniková cesta a klid a mír. Tam někde.

Michael si stoupne a já opět zpozorním. Netuším, jak jsem si vůbec dokázala na zlomek vteřiny dovolit, že jsem polevila v pozornosti. Napomenu se.

"Vyrovnat?"
ozvu se zpoza Davidova ramena. Zřejmě je teď řada na mě, abych se divila.

Žaludek mám opět stažený od chvíle, kdy se začal blížit. Gesta z Davidovi strany si cenním, i když tuším, že za tím není jen jeho rytířský pud - má-li vůbec nějaký - ale taky jeho chuť mu co nejdříve vrazit jednu do zubů.

"Tím, že na světě necháš běhat dvě prohnilé duše z pekla?" dodám nevěřícně a lehce se zamračím. To mu, přece nemůže dávat smysl. Ani náhodou.

Cítím se nesvá schovaná takhle za Davidem. Sice se mi to říká těžko, ale bojím se vystoupit vpřed. Vážně cítím strach. Polknu při poznámce o mém úniku Smrti.

"Michaeli, vždyť tady jde o lidské životy. Oni už k těm svým hrát používali lidi jako štít, používali je jako zbraně na jedno použití,"
odhodlám se znovu promluvit, tentokrát z jiného konce.

Možná budu znít hloupě, ale mně na těch duších záleží. Neměli by být takhle využíváni.

"Jestli o tom něco víš, prosím, řekni nám to,"
pokračuji a postoupím trochu dopředu, ale jen trochu. Mé nohy mě dál nechtějí dovést. "Poslal si je nebo Skálu Davidovým nebo mým směrem?" zeptám se pak přímo a pokusím se na něj zpříma podívat. Tak zpříma, jak to zpoza něčích zad jde.
 
David *Lucí* Rubin - 13. listopadu 2017 11:03
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Urážka to být neměla. Pokud ses urazila, slepím tě Herkulem zase zpátky
Joleene

Na Mikkyho tváři se objeví nechápavý pohled. Mám takový pocit, že se daří Joleene vyrovnávat skóre. Na druhou stranu sám nemám nejmenší tušení, jak to myslí.
”Jak se o mně mluví? Nemyslíš snad tu fantasy knížku, ve které je spoustu nepravdivých keců.” Samozřejmě, že naráží na Bibli. Ani mne se ta kniha nelíbí, jelikož podle ní mne všichni vidí jako to největší možné zlo a jsou slepí vůči těm, co jsou mnohem nebezpečnější než já. Dalo by se říct, že tu jednoho takového máme.
”Nicméně to je fuk. Má reputace mne nezajímá.” Lhal. Viděl jsem mu to na očích. Velmi ho to zajímalo a bylo na něm vidět, že kdyby se našel někdo a měl v úmyslu o něm mluvit špatně a vlastně pravdivě, na místě by ho proměnil v popel.

”Narušuji rovnováhu?” Zopakoval a pohlédl na ní s jasnou otázkou, zda to co řekla, myslí opravdu vážně. Když zjistil, že tomu tak skutečně je, tak se rozchechtal.
”Rovnováha je už dávno narušena a to tady tvým doprovodem.” Ukáže na mně a já už se těžce držím na uzdě. Joleene tak může cítit poměrně nepříjemné teplo, které ze mne vyzařuje a hrozí, že co nevidět to tu vybuchne.
”Tím, že udělal z Nicky první svého druhu a nenechal jí umřít, tak jí narušil. ”
Obrázek
”Já se jí snažím pouze vyrovnat.” Dodá ještě, než vstane. Výškou je na tom o hlavu menší než já. Přes bílou košili se mu rýsují svaly a dávají tak o něm znát, že jen nesedí ve své kanceláři.
”Nemluvě o to, že i z tebe cítím, že se ti povedlo uniknout Smrti.” S tím se vydal pár kroků směrem k Joleene.
Zastoupil jsem mu cestu a hleděl mu upřeně do očí. Snažil se opět ovládnout a nesejmout ho přesně mířeným pravým hákem. Ještě totiž neodpověděl na otázku, která mu byla položena. I když já jsem už dávno znal na ní odpověď. Najal na ni Skálu a toto celé je jen divadýlko. Akorát bych věděl kvůli čemu.
 
Joleene "Jo" - 12. listopadu 2017 21:06
joleene6101.jpg
To je asi urážka, co? Hm...
Andělští bratři - David a Michael

Okay. Ty příšerně znervózňující pohledy asi musí být v rodině nebo co.

Vážně doufám, že nefungují něco jako UV záření, nebo radiace. Jakože když se těm pohledům vystavujete příliš často, tak že vás nezabijí, ať už pomalu nebo rychle, protože se s nimi v posledních pár dnech setkávám až příliš často.

A pak se k tomu všemu začal smát.

Cuknu sebou, ale namlouvám si, že jsem to stačila dost rychle zamaskovat, aby si toho nikdo nevšiml. Ale na druhou stranu jsem přesvědčena, že ani jeden z těchto dvou si o mně nemůže myslet už nic horšího. Rozhodně ne Michael. To už mi dal jasně najevo. Otevírám pusu k odpovědi, že my ho neobviňujeme, naopak se ho snažíme od toho očistit - nebo aspoň já - když se toho ujme David.

"Samozřejmě, že nemusíš,"
odpovím s pokrčením ramen. "Tedy pokud nejsi vůbec takový, jak se o tobě říká a všechny ty chvalozpěvy na tvůj účet jsou jen plané řeči," pokračuji a snažím se s ním jednat jako s každým dalším chlapem, co si myslí, že je pánem tvorstva. Aspoň zjistím, zda je jeho ego tak křehké jako to u lidských mužů.

"Já jsem sem ale jela jen s tím důvodem, že jsem chtěla slyšet, že ty nikoho takového neznáš, že nemáš důvod se míchat do takovýchto věcí a narušovat rovnováhu, která je tu z nějakého důvodu nastolena," dodávám, abych vysvětlila svoje stanovisko. Popravdě. To je totiž jedna z těch berliček, o které se opírám, abych tu dokázala stát a netřást se před jejich velikostí, jež jde především z Michaela cítit.

 
David *Lucí* Rubin - 12. listopadu 2017 15:24
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Jsi moudrá sova, rozsuď nás
Joleene

Michael odvrátil svůj pohled ode mne a zaměřil se na Andělku. Na jeho tváří se objevil úsměv, který v lidech vzbuzoval touhu vzít na ramena a utéct někam do bezpečí skalnatých hor a vrátit se zpátky k časům lovu. No prostě ani v nejmenším to nebylo příjemné.
”Povídejte.” Vyzve jí a zahledí se upřeněji na Joleene s úmyslem v ní vzbudit nervozitu.
Zároveň mi je však naprosto jasné, že je ve střehu, kdybych na něj snad měl v úmyslu zaútočit a byl by schopen bez problému se ubránit.

Idiot. Opravdu mi dává zabrat, abych nepřešel mezi námi onu vzdálenost a jednu mu nevrazil. Zaslouží si potrestat za to, že se pokoušel o zničení mé milované.
Uznávám, že jsem ho nikdy neměl moc v lásce, ale respektoval jsem ho svým způsobem. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych za ním nešel s onou prosbou o osvobození Nicky z vězení Rady.

Micky mlčky poslouchá a já se divím, že jí vůbec nechal domluvit.
Ale to by nebyl on, kdyby se potom co dostal prostor k vyjádření, nerozchechtal.
”Tomu říkám opravdu povedený žert.” Promluví, když popadne dech.
Cuknu s sebou, ruce sevřu v pěst. Zhluboka dýchám a počítám do tří.
”Přišli jste sem bez pozvání a ohlášení. Navíc mne máte v úmyslu z něčeho obvinit a pochybuji, že k tomu máte nějaké pádné důkazy. Tomu říkám nehorázná drzost.” Ten tón hlasu a způsob, jakým to říká.
Složím ruce na hrudi a dlouze vydechnu.
”Z ničeho tě neobviňujeme. Pouze se ptáme, zda nenajímáš jistou osobu.” Rozhodnu se promluvit, neboť se mi jeho chování už přestává nechutně líbit. To způsobí, že svoz pozornost přesune na mne.

”Něco mi říká, že na takové otázky nemusím odpovídat. Pokud dobře vím, tak ani jeden nejste policejním příslušníkem, abyste mohli po mně něco takového žádat.” Opět svůj pohled zaměří na Joleene a dává jí tak prostor k argumentaci. Je na něm vidět, že ho to celé naprosto baví, jinak by nás už vyhodil z budovy.
 
Joleene "Jo" - 06. listopadu 2017 14:51
joleene6101.jpg
Tak si ho klucí asi budou poměřovat...
David a Michael

Nerozmyslela jsem si to.

Nejraději bych si za své nutkání všemu dostát nejraději nafackovala. Kdybych se na to celé vyflákla, mohla bych teď popíjet v baru. Místo toho si to štráduji za Davidem skrz celou tuhle šíleně snobskou firmu. S každým krokem a pohledem od lidí a tvorů, kolem kterých procházíme, je mi naprosto jasné, že bych se sem nikdy nedostala bez svého ďábelského doprovodu.

Je mi vcelku jasné, co sekretářka viděla, když tak rychle změnila barvu na jasně průsvitnou, že skoro nebyla k rozeznání od té bílé zdi za ní. Stejně jako se zbraní, jsem ráda, že jeho hledáček je mimo mne. Nicméně mi uklouzne spokojený výraz na tváři. Snažím se nebýt škodolibá, ale... ale.

Napadlo mne, zda ten výtah a ta blbá hudba v něm má vzbuzovat v člověku nervozitu, nebo tak něco, protože já cítila, jak se mi myšlenky rozhodly utíkat po celém vědomí a nijak uspořádaně. Každá hlasitější než ta předchozí, žádná však pádná či logicky kalkulující. Takže se ani nedivím, že mi David doporučil, abych dýchala.

"To víš, to ta nadmořská výška,"
poznamenám krátce s úšklebkem. Což mi překvapivě pomůže ze sebe trochu té nervozity setřást.

Nicméně sotva jsme vstoupili do místnosti, už už jsem měla to znovu nabyté sebevědomí na hraně. Jestli se mělo Michaelovi něco nechat, uměl dát jednomu najevo, jak zbytečný a otravný se mu zdá, aniž by to řekl přímo. A to je paradoxně to, co mi rovná páteř a vrací dech do plic.

"Zdravím, Michaely," začnu pevným hlasem, když vidím, že stejně většinu pozornosti věnuje Davidovi. Jsem si jistá, že jejich antipatie jsou vzájemné. Chci zkusit zjistit aspoň něco, než se do sebe ti dva pustí, protože v ten moment tu fakt nechci být.

"Omlouváme se, že jsme si nedomluvili schůzku, ale máme tak trochu naspěch,"
pokračuji a snažím se připomínat si, že je to taky anděl. A že si nerad špiní ruce. To taky trochu uklidňuje. "Když nám věnuješ pár minut času, rychle pak zase odejdeme a necháme tě v těchto závratných výšinách," přidám úsměv, protože jiné zbraně není radno tasit, a taky proto, že se mi tím nejlépe brání.

"Jsem si jista, že jsi si vědom událostí v Davidově vile? Doslechli jsme se, že nejsi přílišný fanoušek toho, že Nicky se změnila. Vzhledem k tomuto faktu a následujícím událostem spojených s vývojem mojí práce se tě musím zeptat. Zaměstnával jsi někdy Obra jménem Skála?"
 
David *Lucí* Rubin - 29. října 2017 23:21
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Velké setkání s velkým V, protože něčí ego je opravdu obrovské
S Joleene

”Neměj strach. Já nezapomínám a věř mi, že to bude stát za to. Že až se uskuteční, tak potom budeš chtít, abych na něco takového zapomněl.” Pronesu a zableskne se mi v očích s jasným příslibem. Někdo by to bral jako vyhrožování a nejraději by z toho couvnul. Nevím, jak to má teď andělka. Já svoje sliby plním a většinou to stojí za to.

”Tohle se děje i v lepších rodinách.” Nenapadá mne sice žádná, ale to je vedlejší. Ona to nemusí vědět.
”Jak si přeješ.” Dal jsem jí možnost z toho nějakým způsobem vycouvat, rozhodla se zůstat. Je to její boj.

Vydal jsem se do budovy a na tváři přitom nahodil výraz, že mi to tu patří. Jasně tak všem říkající, že i když nemám domluvenou schůzku s panem právníkem, za každou cenu se s ním musím vidět a nikdo mi to ani v nejmenším nezabrání, protože nebudu mít problém jej vyhodit a to doslova a do písmene.
Sekretářka něco jen zablekotala, když mne spatřila a zbledla. Hlídač jen, co nás viděl, si najednou uvědomil, že musí být naprosto někde jinde a to doma u své drahé manželky, hledajíc si nějakou bezpečnější práci. Prošel jsem kolem nich, jako kdyby mi na nich ani v nejmenším nezáleželo a nastoupil jsem do výtahu, jež na nás poslušně čekal.
Když se dveře výtahu zavírali, všiml jsem si ještě toho, jak se sekretářka vzpamatovala a někomu telefonovala. S určitou pravděpodobností oznamovala Michaelovi, že má čekat návštěvu.

Samozřejmě, že ten parchant měl svou kancelář v tom nejvyšším patře, aby tak jasně dal všem najevo, že on je ten nejvýš nad všemi a tak jsme pomalu stoupali nahoru, za doprovodu klasické výtahové hudby, která mi drásala nervy a já odolával nutkání mu ho trošku zdemolovat.
Jelikož jsem nebyl sám, tak jsem svému nutkání odolal.
”Hlavně dýchej.” Prohlásil jsem k Andělce s úsměvem na rtech, který nevěstil nic dobrého, když se dveře konečně otevřeli a nás tak vypustil ven.
Volnost. Pomyslel jsem si a stále stejným způsobem, že mi to tu všechno patří, jsem se vydal do Mikkyho velkolepé kanceláře, jejichž dveře jsem rozrazil.
Přepychovější by to víc asi nemohlo být. Mohutný mahagonový stůl, který byl zřejmě na zakázku se pyšnil uprostřed místnosti, umístěný tak, aby měl výhled z okna ven a zároveň viděl do místnosti. U něj na kancelářském křesle seděl ó-já-jsem-tak-mocný-pán-boj-se-mne-člověče v podobě Michaela, pravé ruky Boha. Měl tu dokonce knihovnu s nejznámějšími kousky, kterou jsem pouze prolétl pohledem a také minibar. Nemluvě o velkém plátně a dalších vymoženostech moderní doby.

”To je mi, ale nečekaná návštěva. Čím jsem si to zasloužil?” Zpátky k tomu arogantnímu parchantovi, který si nás teď prohlížel s jasným odporem v očích. Mně nesnášel už čistě z principu a Joleene pro něj představovalu nulu, nikoho s velkým n. Jen další otcův výtvor, který jej omrzel.
Obrázek
Vyzýval mne svým pohledem k tomu, abych mu dal první ránu. Jenže to já neudělám. Ještě ne. Ne nutně hned. Joleene potřebuje odpovědi na své otázky, až je dostane, tak pak se uvidí. Třeba to bude potřeba, abych jej přivedl k řeči.
Nechám hovořit Joleene, která primárně dostala tento případ, já jsem pouze její morální a psychická podpora.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.27095603942871 sekund

na začátek stránky