Andor.cz - Dračí doupě online

U Alchymisty - Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíte, slečno Joleene

”To nestálo za řeč. Kdysi jsem býval na jeho místě a hledal něco, co zaplní ten volný čas.” Maličko se zasním. V té době jsem si myslel, že nejlepším řešením bude otevřít si bar, do kterého budu lákat hříšníky, aby si mohli užívat krás života. Chvíli mně to svým způsobem naplňovalo. Jenže to nebylo ono a pravý smysl jsem objevil, až se Střelou, která se mně v té době pokoušela zabít.
Ta zatracená nostalgie mne jednou přivede do hrobu.

Byl jsem notnou chvíli zabrán do svých myšlenek a tak mi trvá, než mi dojde čím si není Andělka jistá.
”Víš ona se neptá na tvou připravenost. Prostě se objeví. Všichni jsme dostali balíček bez manuálu a bez možnosti reklamace.” Sám netuším, proč jsem něco takového řekl.
”Chybí mi...” Pohlédnu přitom na Andělku, neboť jsem při posledních slovech hleděl ven z okna. ”...strašně moc mi chybí.” Dodám ještě.
Mluvil jsem o tom sice s čarodějkou, která mne přivedla na tento šílený nápad stát se Punisherem. Nicméně stále to není ono a já začínám přemýšlet, že budu muset opět začít navštěvovat svého psychologa.
”Zní to šíleně, že? Mohl bych mít kteroukoliv bych chtěl. Ale já se zamiloval zrovna do ní.” Tomu říkám paradox a taky naprosto dokonalý smysl pro humor. Něco, co se podaří snad jenom mně.

No a pak se řeší mise s oblečením.
”Nejspíš.” Pokrčím rameny, ale stále jsem otočený k ní zády. Ještě jsem mohl odejít z pokoje a nechat jí o samotě. Což by bylo asi zbytečnější.
”Jistě. Provedu tě královstvím pana alchymisty.” Nabídnu jí přitom ruku, kdyby potřebovala podporu. Pokud jí odmítne, tak stojím poblíž v případě, že by náhodou padala.

Jestli tu čekal někdo nějakou kuchyni, která je úplně vytažená z Harryho Pottera, tak se šeredně přepočítal. Kuchyně vypadá totiž naprosto obyčejně, s špinavým nádobím ve dřezu, s ledničkou, mikrovlnkou, dokonce i myčkou. Kdyby to tu bylo o chlup víc uklizeno, tak to připomíná spíš stránku z katalogu Ikea, než cokoliv jiného.
Vidocq má totiž svou dílnu pod obchodem.
Joleene si může sednout ke stolu a já mezitím do konvice napustím vodu.
V kuchyni jsme sami, jelikož pro upírku je už čas spánku, Vidocq je v obchodě a Kasabian v obýváků sleduje jistě staré horory.

”Takže zbraně máme. Tudiž bych to viděl, že si půjdeme promluvit s Michaelem. Vážně by mně zajímalo, jestli ten obr byla náhoda nebo se tě opravdu někdo snaží zbavit.” Nedopovím však něco o tom, že se jim to také málem podařilo. Myslím, že si je toho vědoma a také jí to připomíná ne zcela vyléčené zranění.
Na chvíli se zarazím. Vzhledem k tomu, že právě zemřela, by možná bylo lepší, abych tento problém vyřešil sám.
”Teda stále se ti chce ten případ řešit… nebo to mám převzít sám. Protože pokud mi s tím píchnete, tak vám to i zaplatím. Pochybuji, že má Černý v úmyslu, cokoliv platit.” I přesto jsem přišel s touto nabídkou. Pomocná ruka se kdykoliv hodí.
”Chmm?” Teď je to na jejich rozhodnutí. Dávám jim možnost covnout a hledět si svého. I když bude Joleene mluvit i za Mala.

U Alchymisty - Proč mám ten pocit, že se nás snaží Lucifer dostat dohromady?
David

Povytáhnu obočí nad tím, že by se neplatilo. Usměji se vzápětí nad tím, jak by se něco takového asi dělalo. No co, neplacení je občas také někdy fajn.

"Samozřejmě, za to jsem ti vděčná, žes ho nějak dokázal zabavit a navedl ho na cestu pekařství. Takové hobby jsou více než chvályhodné," souhlasím s ním naprosto a nebojím se projevit svůj vděk. Přikývnu i na jeho další slova. Přinutí mě to myslet na podobné věci jako David. Mal je až děsivě upnutý na to, aby splnil své slovo. Začínám se utvrzovat v tom, že Malovi nejde jen o to, abych žila kvůli úkolu. A to mě děsí. Jsem si totiž velmi jistá, že já nemůžu a ani nechci opětovat takové city. Posledně mě to málem zničilo a to jsem city ještě objevovala. A životnost nás v tvorů v oboru je velmi nízká.

"To si nejsem úplně jistá," odvětím neurčitě a pokrčím rameny. Nemohu si nevšimnout toho, jak nás pořád srovnává s ním a Niky. Nejsem si jista, zda je to tím, že ji vidí všude, a nebo si myslí, že jsme jako oni a patříme k sobě.

"No, koukám, že vy dva jste se spolu vůbec nenudili," pousměji se na tématiku jich dvou, aniž bych dále rozebírala nekompatibilitu nás dvou.

Krátce a tiše se zasměji, když vypadne ze dveří mi sehnat oblečení. Tak takhle zamilovaného tvora jsem už dlouho neviděla, aby si nevšiml toho, že mluví s polonahou ženou, či prostě tvorem opačného pohlaví. Je to úžasně roztomilé a naprosto neobvyklé.

"Děkuji," řeknu, když si převezmu oblečení, které mi tak rychle sehnal. "To už je trochu, zbytečné, nemyslíš?" zeptám se ho, jak se otáčel, aby mi dal trochu soukromí, při oblékání.

Nemám v plánu se oblékat nějak lascivně, ani nic. Při oblékání legínů jsem si sedla na postel a tílko si pak rychle přehodila přes sebe stejně nudně, jako to dělají 12 letí kluci na fotbalových trénincích v šatně. Pokud tedy nejste zrovna na tohle.

"Ah, to je lepší," pousměji se a zvednu se zase z postele. Vezmu si z nočního stolku zbytek croasantu. "Ukážeš mi to tady trochu? Stačí kuchyně a tak. Docela bych si dala nějaký čaj," poprosím ho a pokusím se pomalu zatěžovat své nohy.

U Alchymisty - zvířátka jsou fajn
Pouze Joleene

”To je velmi pravděpodobné. A taky hodně nepříjemné.” Vím moc dobře, o čem mluvím. Už několikrát jsem pocítil stávkující regeneraci a v těch případech tu byla Nicky, na kterou jsem se mohl spolehnout a díky které jsem stále tady. Je mi naprosto jasné, že těch případů bude ještě mnohem více. Obzvláště, když jsem se s ní podělil o svou nesmrtelnost, schopnosti a tak vůbec. Jenže Nicky tady momentálně není, takže nevím, kdo mně bude v té chvíli krýt.
To uvědomění si tohoto faktu opravdu kurevsky bolí.
”To je dobře. Kdo říkal, že by se platilo?” Vykouzlím na své tváři lišácký úsměv. Pokud mám být Davidem, přesněji Punisherem, tak žádné placení. Ale hezky po vzoru Nicky na sekeru nebo jako platba za to, že jim to tam nerozmlátím.

Už jsem se lekl, že mi za to zdrogování jejího parťáka jednu vrazí. Mile mne tedy překvapí její souhlas. Nicméně něco mi říká, že se té rány přeci jen dočkám v případě Mala.
Nad jejími dalšími slovy jenom pokrčím rameny.
”Jsem muž mnoha talentů. No a je lepší, že se mnou pekl, než aby seděl sám u tvého lůžka a čekal na tvé probuzení.” V tomto by mi měla dát za pravdu.
”Strašně mu záleželo na tom, aby splnil své slovo, které ti dal. Ohledně toho, že ti sežene zákusek… no a já jsem navrhl, že bude lepší, když ho upeče. Fakt ho to chytlo.” Nešlo si na něm nevšimnout jak je z ní hotový a naprosto v háji. Nemluvě o tom, že jí zná tak krátce a už se mu neskutečně dostala pod kůži. Může se tomu bránit sebevíc, ale moc mu to nepůjde. Obzvláště poté, co o ní málem přišel.
Vím moc dobře, jak se cítí, protože jsem byl na tom stejně, když jsem se poprvé potkal s Nicky. K čertu, jak jsem se tomu snažil zabránit a stejně to nešlo, protože ona byla jediná, které ve mně neviděla Prince pekelného.
Vlastně ani nevím, proč se jí snažím vysvětlit jak je to s Malem. Jako kdybych se snažil aspoň pomoct druhým v tom být šťastný, když mně se to s určitou pravděpodobností nepodaří.
~Zkus si najít jinou zábavu.~ Zopakuji si v duchu Střelina poslední slova, než zmizela. Jako kdybych mohl. Jako kdyby to šlo. Navíc jsem jí dal slovo a stejně jako Mal, své slovo hodlám dodržet. Protože ona mi za to stojí… stojí mi naprosto za všechno.

”To víš, mám spoustu praxe se svou parťačkou. Nicméně… ne, Mal se k tobě hodí. Jen to bude chvíli trvat.” Opět, vím o čem mluvím. ”Mně to s Nicky taky strašně dlouho trvalo. Nejdříve mně chtěla zabít, potom přišla o hlas a potřebovala mou pomoc. No a pak jí došlo, že mně mít za parťáka je vážně fajn.” Shrnu jak jsem to s ním měl. Něco mi říká, že začínám hodně mluvit o Nicky Střele. Jenže Nicky Střela je střed mého vesmíru.
Samotný případ, který teď máme, se točí také kolem ní.

Nad jejími slovy se zarazím. Pohlédnu na ní a dojde mi, že celou tu dobu je pouze ve spodním prádle.
”Uhmm… jistě seženu. Dej mi chvilku.” S tím na chvíli zmizím, abych skočil pro nějaké oblečení k upírce a následně se s oblečením vrátím za ní. Jedná se o černé legíny a černé tričko bez potisku.
Věci na sebe jí podám a otočím se k ní zády, jako kdyby to bylo k něčemu, když jsem se na ní celou tu dobu díval, co byla v spodním prádle.
Mně to opravdu nedošlo, protože jsem na tom opravdu hůř než jsem si myslel a jiné ženy mně přestali zajímat. Andělka je přitom strašně krásná a půvabná.
K čertu, Nicky… co mi to děláš?

U Alchymisty - skoro jako zvířátko v ZOO
Kousek Mal, kousek Luc

*Nejde mi o zmizení Joleene. Jde mi o objevení se Joleene 2.0,* pomyslím si, ale nahlas to již nekomentuji.

Jak můžu chtít po někom, aby tak rychle pochopil něco, co mě trvalo dlouhá léta si vybudovat a uvědomit si až v samotném setkání se smrtí? Trochu to uvolní můj hněv, ale jen částečně, protože hněv je pro mě stále něco složitého, co se špatně ovládá. Uznávám, že výhled do zahrady je sice ne nějak zajímavý a hezký, ale já si ho teď náramně užívám! Zelená, modré a žlutá. Ohřívám se v slunečním světle, když se dveře opět otevřou a v nich se objeví někdo další.

Čekala jsem, že to bude moje oblečení, ale dokud to není hlava bez těla, tak je to stejně v pořádku. Kývnu na něj na pozdrav.

"Rameno ještě cítím, ale hádám, to je kvůli tomu, že moje regenerace má teď trochu vybité baterky," odpovím poslušně na jeho starostlivou otázku. Založím si ruce na hrudi, protože nevím moc, co s nimi. "Ale jinak jsem v pořádku, živá a relativně zdravá. A to díky vám. Dlužím ti, ve velkém. Takže ten tah platím, " usměji se na něj.

Pokývám opět hlavou s pohledem do zahrady.

"Udělali jste dobře," odsouhlasím zdrogování našeho parťáka. "Viděla jsem, jak ho to vzalo, když jsem umírala. Potřebuje si odpočinout. Obzvlášť, když celou noc s tebou pekl?" podívám se na něj a pokusím se vykouzlit další z úsměvů na mé tváři. "Teda, teda, jsi samé překvapení, Davide," dodám ještě s potřesením hlavou.

Uvědomuji si, že se mi s ním baví lépe jako s Davidem a ne s Luciferem. Už od začátku jsem se snažila jeho změnu jména respektovat, ale teď ji přijímám skutečně jako jeho pravé já. A s tímhle uvědoměním mi dojde, že mám vcelku dost otázek na věci ohledně našeho úkolu. Práce, práce, práce.

"Docela byste se k sobě hodili jako parťáci," prohodím téměř nezávislou myšlenku. "Myslím, Mal a ty. Umíš to s ním mnohem lépe než já."

Opět se na chvilku odmlčím. Nechce se mi vrhat hned do víru práce. Ale sice jsou slunečně paprsky příjemné na mé kůži a výhled do zahrady mi připomíná, jak jsou takové věci pěkné. A jak by byly pěkné, kdyby je někdo udržoval. A to chce práci. Tiše si povzdychnu nad tím, kolik věcí mi leží v mysli a dožadují se pozornosti. Otočím se na svou současnou společnost.

"Já teda doufám, že se ti kouká na mne takhle dobře, ale myslíš, že bys mi mohl sehnat něco na sebe? Předtím jsem o to požádala Mala, ale nějak se mi nechce čekat několik hodin než přijde," řeknu a opět se pousměji, gestem ruky přitom doprovodím svá slova.

U Alchymisty
Joleene

”Dobře.” Možná bych měl odejít, ale dojde mi, že nebylo vhodné se zvednout a utíkat před emocemi, které jsem skoro zapomněl.
”V prvé řadě mi dovol, abych se tomu.snažil zabránit. Kvůli tomu jsem tady a když to bude nevyhnutelné, zvolím plán B s Luciferem.” Měl jsem možná předtím lépe formulovat svá slova.
”Přísahám ti, Joleene jen tak nezmizí. ” S tím se odeberu jí něco najít. Doufám, že odcházím v o něco uvolněnějším duchu.
Vzhůru na to jí sehnat něco na sebe.

***Lucifer***

Nejsi však dlouho sama, jelikož i princ pekelný měl potřebu se podívat na andílka.
”Jak se cítíš?” Hloupá otázka, kterou ti snad bude pokládat každý.
”Nahnala jsi nám strach. Já se na to popíjení s tebou tolik těším.” Mrkne na tebe a stejně jak ty, tak i on pohlédne z okna ven. Není to zrovna ten nejlepší výhled, protože se jedná o neudržovanou zahradu, která by byla vcelku hezká.
”Nespal. Potřeboval tě vidět, že jsi vzhůru. Vidocq mu namíchal něco, po čem usne jako beránek.” Pronese, jako kdyby se právě nepokoušel Mala zdrogovat. Oběma je však jasné, že on jen tak dobrovolně spát nepůjde.
A pro následující situaci ho potřebujete mít funkčního.

U Alchymisty - komplikace mezi parťáky
Mal

Vlastně jsem ani nečekala, že by se mnou takto souhlasil. Naopak jsem čekala poslání do patřičných míst, kam slunce nesvítí. Opět připomínám, že si ale vůbec nestěžuji, naopak jsem ráda, že jsem se pletla. Pousměji se nad jeho poznámkou, že ji chtěl postrašit. Jo, asi bych možná chtěla udělat taky něco podobného, ale asi bych musela být trochu víc opilá, abych to skutečně udělala. A hodně naštvaná.

Jeho cuknutí si všimnu. Napadne mne, zda to je kvůli tomu, že se sám se Smrtí musel také setkat, nebo zda se o mně tak bál a teď mu dochází jak hodně blízko smrti jsem byla. Vzpomenu si taky na to, jak reagoval, když jsem tu tak ležela a umírala. Asi jsem podcenila jak moc mu teď na mém životě záleží.

Což mi potvrdí jeho další slova a to pohlazení po tváři. Jeho sebemrskačství mi přijde naprosto zbytečné. Nebyla to jeho vina stejně jako není to vina, kdo střílel. Byl ovládán někým, kdo má na mě a můj cíl spadeno. A ten někdo je vinný tím, co se mi stalo.

Najednou se zvedne a skoro odejde z místnosti. To se mě hluboce dotkne a cítím, jak ve mě stoupá hněv. Přiznávám, že část toho je i fakt, že z mé blízkosti nikdo nikdy takhle nespěchal, natož, když tu sedím takhle. Zavrtím hlavou a opřu se rukama o postel a sevřu prostěradlo ve svých rukou. Dívám se na druhou stranu, k oknu, kdyby se náhodou cokoliv přehnalo mou tváří.

"Raději něco, co nemá na sobě mojí krev," odpovím mu. "A taky můj telefon," dodám ještě než odejde.

Pakliže mě nechá o samotě, stisknu pořádně ruce v pěst s tím prostěradlem a povzdychnu si. Neměla jsem to říkat někomu, kdo má v hlavě ještě takový nepořádek z pekla a z života před ním. Budu o to muset požádat někoho, kdo to spíš pochopí. Kdo bude ochotný to udělat. Pár kandidátů mám.

Odhodlána si tuhle věc zařídit se pokusím znovu dokázat si, že zatím tohle tělo patří mě, že jsem schopná jej ovládat, se pokusím zvednout z postele a opatrně dojít až k tomu oknu, přes které tak krásně prochází sluneční světlo.

U Alchymisty - jedno přání
Joleene

Opravdu mne těší, že jí chutná. No a proč bych jí neudělal znova, když bude nějáká další možnost a už bych si troufl je dělat i sám. Není to zas tak těžké.

Nevím, jestli si Joleene uvědomuje, že touto debatou se nachází na velmi tenkém ledě. I když její slova mají hodně do sebe, že se nad tím musím i pozastavit.
”Rozhodně bych o tobě nikdy nesmýšlel jako o hloupém a natvrdlém andělovi.” Pronesu a nepatrně se pousměji.
”Asi máš pravdu.” Připustím. Andělice studující psychologii a svým způsobem tolik podobná lidem, proč ne. Obzvláště když vedle v kuchyni je pan pekelný, co mi nepřijde zlý, nýbrž naopak. Oba mají pocity, jsou nám blíž než si chceme a než oni sami chtějí přiznat.
”Víš, jeden by očekával, že půjdu nahánět děvčata, ale já se vrátil do domu, kde jsem žil a odolával nutkání jí postrašit ” Přiznám se jí. Jestli se za to stydím? Tak trochu ano.

Ale to se začnou řešit důležitější věci, jako tady pacientka, co mi málem způsobila infarkt a která se střetla se samotnou Smrtí. Odolám nutkání se zeptat, jak vypadala. Sám jsem s jednou měl tu čest. Místo toho dále raději poslouchám.
Jako reakci na svá slova může spatřit cuknutí, víc však ne, protože jsem nahodil svůj pokerface.
Vnitřně ovšem panikařím a zároveň se cítím dost hustě. Vyrval jsem jí z náručí Smrti, když si jeden myslí, že něco takového zvládne jen Lucifer.

Opravdu jsem neměl ani nejmenší zdání, co se děje s těmito bytostmi a teď když to vím, přijde mi to zajímavé.
Nemám však nejmenší tušení, kam těmi slovy míří a když si přisedne, kontroluji aby nespadla.
Její ruka na mém předloktí mně začíná maličko děsit a přemýšlím nad tím, že vezmu nohy na ramena z toho, jak je to najednou emotivní.
”Už nedovolím, aby se ti něco stalo.” Pronesu naprosto vážně a využiji této chvíli k tomu, že jí pohladím po tváří, která je stále překrásně hebká.
”Omlouvám se, že jsem selhal. Měl jsem být rychlejší.” Stále jsem na sebe za to naštvaný a to i přestože vedle mně sedí živá.

S tím se postavím a pomalu se rozejdu do kuchyně. Protože jestli tady budu ještě chvíli, tak se asi zblázním a fakt, že je ve spodním prádle mi moc nepomáhá. Což mi připomíná.
”Donesu ti šaty. Kromě nich, chceš něco?” Zeptám se u dveří a čekám na to, jaké přání ji mám splnit.

U Alchymisty - snídaně do postele
Mal

Žvýkám poctivě croasant a usměji se.

"To víš, konkurz na tuhle roli byl fakt těžkej, kritéria vysoká," řeknu se smíchem a zavrtím hlavou. Věřím, že můj komatózní - nebo taky se dá teoreticky říct i posmrtný - spánek, byl roztomilý. Jeden, když je vážně naprosto vyčerpaný, nemá potřebu mít sny a házet sebou v jejich děsivém rytmu.

"Jsou výborný! Asi si nechám od vás dvou dělat snídani častěji!" dodám naprosto nadšeně a už ve mě mizí poslední kousek toho úžasně lahodného pečiva.

Tón jeho hlasu následovaný mlčením mi napoví, že jsem teď brnkla na velmi napnutou strunu. Překvapivě pro mě, se necítím tak špatně, jak bych asi měla, kvůli tomu, že jsem zajela na takové téma. Překřížím si nohy v kotnících a sleduji jej se zájmem, když vypráví o pokračování zásnub. Vezmu si od něj další croasant. Zatím si z něj ale neukousnu. Nechám jej mluvit.

"Možná s tebou šťastná byla, ale s ním víc. Rozhodně jí ale něco chybělo, a tak to hledala jinde."

Dál hraji na tu stejnou strunu a čekám, kam mě to zavede. I když nemám absolutně žádné špatné úmysly s tím, je to jen můj názor. Dám si pozor a nepokrčím rameny, ačkoliv je to přesně to, co chci udělat.

"Myslím, že se stále mám co učit o tom, jak lidské vztahy dokáží být hluboké a silné, jsem přeci jen hloupý a natvrdlý anděl. Ale stále si nemyslím, že je třeba truchlit nad těmi vztahy, co už skončily, nemyslíš? Ano, samotu a opit opuštění nebo zrady chápu, to naprosto, ale neměl by jeden raději být, že to co bylo bylo? Tedy, pokud ten vztah nebyl nějak násilnický, nebo tak? Věřím, že tehdy jsi byl s ní šťastný, stejně ale tak věřím, že dokážeš být šťastný sám. A někdy s někým pak ještě šťastnější než dosud, než s ní, sám se sebou, nebo s někým dalším. Lidé se mění, učí a rostou z minulosti. To je jedna z vašich krásných vlastností a schopností," povídám rychle a najednou zjistím, že v poslední větě mi chybí už energie a nadšení, neboť jsem si vybavila moje setkání s Tou, jež čeká za všemi věcmi.

Utrhnu si kousek lahodného pečiva a koukám na ten kousek jako na zajímavou skládačku. Pomalu se nadechnu. Jeho další otázka - když pomineme touhu po chvále - mne vlastně navede tím směrem, co chci říct.

"Bolí mě rameno, jako kdyby mi do něj někdo natloukl obří skobu. Ale jinak na to, že jsem se setkala tváří tvář se Smrtí se mám vlastně fakt dobře," zhodnotím a znatelně si povzdychnu. Dám si za ucho pramen vlasů a podívám se Malovi do tváře. Připadám si naprosto zranitelná a odhalená. Ne však kvůli nedostatku vrstev oblečení, ale kvůli tomu, oč jej hodlám požádat.

"Male? Víš, došla mi jedna věc. Nevím, zda to víš, ale andělé se při většině smrtí vyresetují, objeví se znovu v nebi jako tabula rasa a začínají jako další noví vojáčci Nebes. Víš, kdyby se to mělo stát znovu. A nešlo by tomu zabránit," začnu pomalu odhalovat momentálně moje největší přání.

Odložím croasant na noční stolek, nohy shodím z postele. Nevím proč si připadám tak hloupě při obyčejné prosbě. Vlastně to tak obyčejná prosba není, ale tak Mal pekl croasanty s pánem Pekel, co je na tom normálního?

Přisednu si k němu jednu ruku mu položím na předloktí. Zaváhám nad formulací dalších slov, ale nakonec začnu raději mluvit, protože vím, že ticho mluví i samo za sebe a nechci, aby řeklo nějakou kravinu.

"Nechci začít znovu. Nechci zapomenout jaké to je být člověkem. Lidi, anděle, sakra vlastně i čerty a další tvory, co jsem potkala, nikoho nechci zapomenout," začnu vysvětlovat a podívám se na opět na něj, zda chápe mou prosbu. "David je rovnej chlap, určitě bude vědět způsob, jak na to. Chci jen po tobě, abys na to když tak dohlídnul. Nic víc po tobě nechci a nikdy chtít nebudu, vážně..." pokusím se pousmát. "Tedy až na ty croasanty. Těch bych někdy chtěla víc."

U Alchymisty - tlachání
Joleene

”To možná taky. Pěkně se na tebe dívá. Děláš čest tomu, co jsi, protože tak i spíš.” Ani nevím proč to říká, možná mně maličko znervózňuje fakt, že je pouze ve spodním prádle.

”No ano, ehm… pomáhal mi David.” Pronesu maličko nervózně, zajímá mně, co mi k tomu řekne. Je pro mně důležité, aby jí to chutnalo, i když si to nechci možná přiznat nahlas. Sledují jak si dává croissant do pusy, jak ho žvýká, jako kdyby to byl ten nejlepší pořad.

Jenže pak vypustí z těch zajímavých úst slova, která jako kdyby mně bodla do citlivého místa na hrudi. Cuknu s sebou.
Věnují jí vyčítavý pohled. Ani já jsem se neptal na to, co jsem viděl. Nicméně je to přece minulost, tak se rozhodnutí k ní být upřímný.
”Nepekl...” Na chvíli se odmlčím. Vlastně jsem nikdy neměl důvod něco takového dělat, až do teď.
”Ale možná nebyla šťastná se mnou, protože když jsem se vrátil načapal jsem ji se svým nejlepším přítelem.” Strašně špatně se to vyslovuje nahlas, i když to je minulost a už s tím nic nenadělám. Jestli jsem částečně měl na tom podíl, možná ano… kdybych neodešel, nemuselo by se to stát.
”Takže ti ten croissant chutná?” Jsem chlap ješitný a potřebuji být pochválen.

”Jak se vlastně cítíš?” Zeptám se a tvářím se přitom, jako kdyby mne dávná minulost netrápila.

Probuzení zpět do života
Pekař Mal

Slastně se protáhnu v posteli s tou vůní čehosi moc dobrého. Tak trochu vím, že nejsem u sebe doma ještě dřív, než se pořádně rozhlédnu. Moje postel je jiná. Lepší. Měkčí. Nic ve zlém, ale taky jsem si za to zaplatila menší jmění. Mrkám, rozhlížím se pomalu v tom ostrém světle a snažím se si dát dohromady střípky vědomí a vzpomínek, abych zjistila, kde jsem. Zvuk mužského hlasu způsobí, že se tím směrem podívám, abych zjistila, kdo je u mně na stráži. Čekala jsem různé věci. Ale hlavu bez těla? Ani náhodou.

Ani nevím jak, ale vypadnu z postele z toho šoku dřív, než si stačím uvědomit bolest v rameni, která mi z něj vytryskne, když ruku používám k podepírání se. Krátce se ušklíbnu bolestí, jež mi připomene, že tohle není další vidina. S tím se i trochu uklidním.

"Sakra, chlape, kdes nechal tělo?" zeptám se s výdechem, ale to už se tu objeví člověk se vším všudy, hlavou, tělem i rukama a nohama. A tím vším ostatním, co k chlapům patří.

"Jo?Jen rád kouká na spící ženské, co?" zeptám se a zavrtím hlavou nad tím, jak odchází.

"No teda? To jsi pekl ty?" zeptám se překvapeně při pohledu na ty croasanty. Poposednu si na posteli, aniž bych se znovu přikryla dekou. Vezmu si jeden z nich. Ochutnám. "Téda, Lizzy, je šťastná holka, jestli jsi jí takhle pekl," vyletí ze mě dřív, než si stačím pomyslet, zda je to vhodná poznámka, anebo ne.