Andor.cz - Dračí doupě online

Melancholická chvilka a další příznaky
Joleene a Lucifer

”Vezmeš si mně, Lizzy Evansová?” Klečel jsem na jednom koleni s jasnou žádostí, aby se stala součástí mého života. Tedy po té oficiální stránce. Chvíli si mně prohlížela i prsten v krabičce a to poměrně nedůvěřivě, jako kdyby čekala, že co nevidět někdo prohlásí, že se jedná o apríl nebo skrytou kameru.
~”Myslíš to vážně?”~ Opravdu nechtěla uvěřit, že bych vůbec přemýšlel nad tím se usadit. Přeci jen jsem stále čekal na to, kdy mne povolají a furt se nic nedělo. No a s ní mi bylo tak krásně. Jinou ženu po svém boku jsem si nebyl schopen představit a tak jsem obešel milion klenotnictví a z našetřených peněz jí koupil tento prsten, který vypadá fakt pěkně.
”Ano, myslím to smrtelně vážně.” Dal jsem do svého hlasu veškerou vážnost světa.
”Chci s tebou strávit zbytek života.” Dodal jsem ještě. Což způsobilo, že řekla ano a prsten si nasadila tam kam jako kdyby vždycky patřil.
Jelikož krásné chvíle musí vždycky skončit, skončila i tato a to hned po jejím souhlasu, že si mně vezme, se ozval můj telefon. Povolali mně. Byl jsem hrdý a zároveň nasraný. Nasraný na to, že si zrovna vybrali tuto chvíli. Hrdý na to, že jsem vždycky chtěl být hrdinou a teď jsem měl tu jedinečnou možnost se jim stát. Jenže to bylo něco, co Lizzy nikdy nebyla schopná pochopit.

***

Zatřepu hlavou. Je tak dávno a živě jsem si na to vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.
Stejně tak na to, jak jsem odjel a ona mi slíbila, že na mne počká a když jsem se vrátil zpátky domů, tak jsem jí načapal inflagranti s mým nejlepším přítelem.
K čertu. Zapomněl jsem, že se takové věci nedělají. Nesmí se koukat upřeně do očí.
Nevím, co bych řekl k tomu, co jsem v jejich očích viděl. Rozhodl jsem se raději mlčet. Doufal, že ona pro mně udělá to stejné.

”Beru tě za slovo. Protože bych musel rozkopnout nebeskou bránu, abych tě z tama vytáhl.” Pronese naprosto sebejistě.
Možná to ze začátku mělo působit jako pouhé odkašlání si, ale změnilo se to u andělky v záchvat kašle s následným vykašláváním krve. Včas k nám princ pekelný natáhl ruku s kapesníkem.
”Už jsme skoro tam. Ještě dva bloky.” Informuje nás Lucifer, na jehož přítomnost jsem maličko zapomněl a to i přes ten fakt, že někdo řídí ten vůz.
”No jo, no jo…chápu, už bys byla neraději, kdyby nikdo jiný krom tebe neřídil tvoje auto.” Pronesu poté, co kašel na chvíli ustane. Vypadá bleději než jsem s ní setkal a horečka stále neustupuje.

Nemluvě o tom, že jen co dojedeme na místo a vyskočím z auta, abych jí otevřel dveře, tak jen těsně uskočím před ohozením. Chápu, že si nechtěla pozrvacet auto.
”Můžu tě odnést nebo budeš ještě…?” Zeptám se, když to chvíli vypadá, že je prozatimní konec. Nerad bych měl na sobě něčí žaludeční šťávy, protože ta její dnešní snídaně skončila na zemi.
David mezitím zajišťoval pomoc doktora. S tím, že tu na něj máme počkat.

Melancholická chvilka
David a Mal

"Jo, já ho mám právě kvůli těm dobrým vzpomínkám," dodám tiše ještě na téma auta a vzpomínky.

Snažím se na sedadle uvelebit, jak to jen jde s pochroumaným ramenem a pocitem, že jsem zapálená pochodeň. Musím však přiznat, že mě ten pocit docela fascinuje. Chápejte, andělé nemají normálně takovéhle pocity a stavy. Je to pro mě novinka.

"To jo," souhlasím s Malem a dívám se po svém autě z nového úhlu. Dělám to do chvíle, než se mne dotkne a podívá se tak přímě na mě. Ta písnička tomu dává hodně nebezpečnou atmosféru.

***
"Sežeň ten artefakt. Tady není o čem diskutovat. Nepotřebuji se rozmýšlet. Potřebuju si jen zavolat a ten artefakt. To je celé," prohlásil pevným hlasem a já věděla, že nemá cenu se s ním hádat.

Byl pevně odhodlaný, rozhodnutý a naprosto neoblomný. Stejně jako odmítal jakýkoliv pop nebo vzít si na sebe cokoliv formálnějšího než svou sepranou košili a rifle. Než stačila cokoliv vymyslet za odpověď, že musí být i jiná cesta, stačí se tomu věnovat víc času. Času, který bohužel neměli. A bohužel si toho byla i ona vědoma. Zvedl se ze židle v tom špatně osvětleném motelovém pokoji, kde byla otevřena spousta knih a páchlo to tu potem nemytých těl, pivem a zatuchlinou. Viděla jsem, jak vytáčí nějaké číslo a přikládá si věc - mobil jak nedávno zjistila - k uchu. V druhé držel malou fotografii. Velmi osahanou s ohnutým jedním rohem. Fotku tehdy čtyřleté holčičky. Byla už několik let stará.

"Ahoj, Hayley. Nebudím tě? Ah, ano, já vím, že jsi velká holka. O tom nemám žádný pochyb. Jen nevím, jak jsou na tebe rodiče přísní s večerkou..." začal mluvit do telefonu a já viděla, jak se zastavil u okna a díval se ven. Ruku jsem měla na jedné z knih, hlavu nakloněnou ke straně a se zájmem poslouchala jejich rozhovor.

"Víš, já ti volám, abych se ti omluvil. Vypadá to, že se na tvoji oslavu narozenin nedostanu," promluvil po krátkém rozhovoru, jeho chraplavý hlas se mu zlomil a já poprvé pocítila hluboký smutek. V krku se mi objevil obří knedlík, když jsem si uvědomila hloubku těch slov. Toho, co říká a neříká.

*Už nikdy se nepodívá na její narozeninovou oslavu, protože bude mrtvý... *

Oči se mi zamlžily čímsi, že jsem neviděla ani na stránky knížky, co jsem měla kousek od sebe. Překvapeně jsem si otřela tvář od prvních slz, které jsem kdy uronila. Víc už jsem poslouchat nedokázala. Ta pronikavá bolest v hrudi, ta tvář děvčátka, co jsem viděla před sebou, protože mi ji jednou ukázal, dokonce i video, kde zpívala na nějaké soutěži talentů ve své škole. Nikdy jsem nikoho neviděla tak pyšného na nikoho. Rychle jsem se zvedla ze židle, popadla svitek s popisem artefaktu i místa nálezu a zmizela dveřmi dřív, než jsem stačila prozradit na sebe to, že i andělé zřejmě se mohou naučit cítit bolest druhých a jejich emoce. Stejně jako lidé.

***

Rychle uhnu pohledem a pevně stisknu čelisti k sobě. Na tohle jsem teď nemohla myslet. Nechci na to myslet. Bolí to totiž i po tolika letech. Nejsem schopná pochopit, proč mě ta vzpomínka trhá na tolik kusů, kdykoliv se moje mysl rozhodne tím trápit. Ve svém životě jsem zažila hodně bolesti, ale žádná se nevyrovnala téhle a té z druhého dne. Kdy jsem ho viděla naposled s jistotou, že je to naposled co uslyším jeho suché vtipy a falešné prozpěvování písniček jeho oblíbených kapel.

Jemně si odkašlu, abych se zbavila toho knedlíku v krku.

"Ještě neumírám, neboj se. Počkám si dokud mi nesplatíš všechno, co mi ještě dlužíš," ujistím Mala s křivým a falešným úsměvem. Ale hádám, že jsem v nich tak dobrá, že to nejspíš ani nepoznal, jak moc nucený a falešný je.

Teoreticky ano, prakticky je to v prdeli
Joleene a Lucifer

”Vzal jsem tolik, aby se dalo rozpoutat soukromé peklo na zemi.” Pronese pobaveně Lucifer a ještě před úplným odchodem zmizí do zázemí, aby se vrátil s mokrým ručníkem a podal mi ho. Aspoň něco.
Položil jsem jí ho za krk a potom jí opatrně vzal do náruče, tak aby netrpělo její rameno.
”Tak jo, půjdeme ty můj Foreste.” Ano, ten film znám. Byl jsem na něm v kině se svou bývalou.
”Si piš, že je pohodlná.” Dodám ještě s úsměvem na rtech, jako kdyby se nehrálo o její andělský zadek. Co by se s ní stalo, kdyby se nám jí ho zachránit nepodařilo? Skončila by zpátky v nebi? Nevím. Nechce se mi to ani zjišťovat. Zachránime jí. Až moc se mi na ní líbí koukat.

Řešení řízení jde mimo mně a tak nepřispěji do jejich konverzace.
”Postarám se ti o tvou krásku. Měl jsem Ševíka a vím co je to citová hodnota. Jen se v něm něco stalo a tak jsem ho musel prodat kvůli špatným vzpomínkám.” Zdá se být v nich chvíli i lapený.
Nějak to však nekomentuji, protože mi přijde, že bych byl asi ukamenován za to, že bych k tomu řekl něco, co by se jim ani v nejmenším nelíbilo. Pro mně to je prostě jenom vůz, který mne dostane z bodu A do bodu B. Nic víc v tom prostě nevidím.

Takže mlčky odnesu zraněnou krásku do jejího vozu na místo, na kterém zdá se je poprvé v životě.
”Divný to pocit, co?” Zeptám se jí.
Lucifer pustí muziku a začne nám vyhrávat od Scorpions Send me an Angel.
Dotknu se její ruky, aby věděla, že tu jsem a podívám se jí přímo do očí.
”Nedovolím, abys zmizela. Jsem tvoje koule u nohy. A kam jdeš ty, jdu i já.” Jinak řečeno, nedovolím, abys umřela nebo co se s tebou stane.
”Co by sis beze mně počala?” Potřebuji tě. Známe se teprve den a už si bez tebe nedokážu představit fungovat. Slova, která se schovávají za tím, co jsem řekl.
Zatracený Černý. Zatracený úkol. A v hlavním řadě zatracení Scorpions. Vypadá to, že nejsem jediný, kterého dostali a je fakt těžké předstírat, že nevidíte v zpětném zrcátku plačícího pekelného prince.

2 ku 1, to je stále dobrý poměr!
Mal a David

Sklopím zrak, když si ke mně klekne a jeho chladivou rukou se dotkne mého čela. Aspoň tedy mně připadá úžasně chladivá. Než se zmůžu na odpověď na téma, že hold sexy tvorové mají takový úděl nebo něco o tom, že je bez košile, přijde i David a i on usoudí, že mě asi určitě zachvátila horečka.

"Jak bych mohla odolat přivolat na sebe pozornost dvou sexy chlapů takhle najednou? Takovou možnost si nemůžu nechat ujít," usměji se, protože to je asi tak to jediné, co můžu udělat v tomhle stavu. "No tak, netvař se tak vážně. To se ti vůbec nehodí k tomu vypracovanému hrudníku," snažím se povzbudit človíčka, co vypadá vážně ustaraně.

"Jo, díky," poděkuji Davidovi a vezmu si od něj sklenku. Tolik sil snad ještě mám, abych s tím nepotřebovala pomoct. Upíjím jen po pár doušcích.

"Doufám, že jsi vzal víc než potřebujeme. Já se sem už nehodlám vracet," řeknu ještě k Davidovi, když vidím, že už má sbaleno.

"Ale to víš, že zvládnu, klidně k autu doběhnu," ujistím ho sebejistě. Odhrnu si vlasy z obličeje. "Ale vidím ti na očích, že si chceš hrát na hrdinu a do auta mě odnést. Aspoň zjistím, jestli ta hruď je i tak pohodlná, jak vypadá," usměji se na něj zatímco pronáším tuhle prachsprostou lež.

Jsem si totiž jistá, že by mě moje nohy až k autu nedonesly. Tedy, možná ano, ale zdrželo by nás to tak moc, že bych cestou možná i umřela na cokoliv, co že mě to teď zabíjí.

Lucifer pak prohlásí, že řídí. Vytáhnu klíčky z kabelky a potěžkám si je. Podám mu je.

"Nenapadá mě dostatečně krutá výhružka, co se ti stane, když ho škrábneš," řeknu k němu a stále si držím úsměv na tváři. "Tak ti asi budu muset věřit, že to zvládneš."

Nechám se pak od Mala nést, opřu si hlavu o jeho rameno.

*Nesl mě někdy někdo takhle? Dětství jsem neměla, svatbu taky ne...* zvláštní myšlenky se mi prohání hlavou, když se přibližujeme k autu.

"Pusť playlist, tam jsou samé dobré věci," ujistím ještě řidiče a rozhlížím se po autě. "Zvláštní. Já jsem tady vzadu asi ještě nikdy neseděla..."

Dvě dobré zprávy a jedna kurevsky špatná
Joleene

Když je ni oznámeno, že je čisto, tak neváhám a vcházím dovnitř. Ještě mávnu na Luce, dávajíc tak znamení, že může taky v cajku nakráčet za námi.
Jakmile jsem uvnitř ani trochu se mi nelíbí, co spatřím. Nejprve mrtvoláka v podobě střelce, jak řekla Joleene a jí nejdříve slyším než ji po hlase najdu na zemi opírající se o pult.

Už se nadechuji k tomu, abych se zeptal, co je ta špatná, ale to mně předběhne s odpovědí, u které mi chvíli trvá na co vlastně naráží.
Kleknu si k ní, ruku jí položím na čelo čistě automaticky. Poté si prohlédnu její ránu, která se nezdá, že by se nějak hojila. Chtělo by to jí někde lépe ošetřit.
”Hoříš… mívají andělé teploty?” Zeptám se jí, protože nechci hned panikařit.
Jenže asi na té zemi sedí z nějakého důvodu a ne zrovna protože by ji vytírala svou pěknou sukní.
K čertu a ten, co jí otrávil, je mrtvý. Takže nám neřekne v čem je problém. Situace k posrání. Postesknu si v duchu.

”Andělé horečky nemají. Tedy ne takové, že by se na nich dala smažit vajíčka.” Prohlásí princ pekelný, který po mém vzoru klečí u Joleene a dotýká se jejího čela. Takže je možné, že s tím, co má v těle se snaží její tělo bojovat.
”No tak holka, tohle mi nedělej. Jestli si chtěla víc pozornosti, stačilo říct.” Pronesu nervózně a promnu si obličej.
Luc se zvedne a nechá nás dva na chvíli o samotě, než se vrátí se sklenicí vody, kterou Joleene podá.
”Když je horečka, tak by se prý mělo pít.” Konstatuje a pokrčí rameny, než se opět zvedne a začne sbírat munici.
”Vím o jednom alchymistovi, který by nám mohl pomoci. Ale nevěřím mu stoprocentně po jistém incidentu… ale je to lepší než nic.” Prohlásí mezitím, co opatrně dává zbraně do černé tašky přes rameno, kterou ani netuším, kde skládal a vypadá to, jako kdyby se připravoval na válku.
Já místo toho věnuji pozornost Andělce a snažím se jí pomoct s napitím se.
”Zvládneš chodit?” Blbá otázka. Nemám problém jí nést. Jenom potřebuji, aby se mnou komunikovala a neusnula mi tady.
Nelíbí se mi, že budeme žádat o pomoc někoho, u koho není stoprocentně jisté, že nám pomůže. Ale jak Lucifer konstatoval, je to lepší než čekat na zázrak.

”Budu řídit.” Zní naprosto vážně Lucifer, který už stojí připravený s narvanou taškou přes rameno a je na něm vidět, že o tom nehodlá jakkoliv diskutovat. Nedivím se mu. Joleene prostě není ve stavu, kdy by byla schopná řízení, co si budeme nalhávat. A je dobře, že se toho úkolu chopil on, protože je to neskutečně dlouhá doba, co jsem seděl za volantem.
Podle toho, jak mi předtím odpověděla andělka, tak jí buďto podpírám nebo nesu v náručí do auta, kde jí opatrně položím na zadní sedadlo, připoutám jí a sám si tam za ní vlezu.
”Neboj, dám ti na to auto pozor.” Tašku položí na sedadlo vedle spolujezdce, mrkne na nás do zrcátka.
”Tak co tam mám pustit?” Zeptá se ještě Andělky, než nastartuje a rozjedeme se směrem k možnému zachránci.

No, aspoň jsme se pohnuli dál v našem plánu
Mal

Kontrolovala jsem pravidelně střelce, zatímco jsem využívala jeho zaměření na dění venku k tomu, abych si připravila zbraň. Neuvažuji v téhle chvíli o tom, zda jsem měla nebo neměla nějak moc štěstí. Vnímám pouze to že jsem ještě naživu a že mám šanci. A zrovna, když mám nabito, když jsem připravená vyrovnat skóre, tak se muž na mě otočil.

*A doprdele.*

"Zvážila, ale proč by-" chci se zeptat, ale on se kácí k zemi. "Doprdele," zadrmolím opět a chci se vydat k němu.

Jenže teď mě zradí moje nohy. Na poslední chvíli se zapřu o pult, abych se nevyválela na zemi stejně jako mrtvola na konci místnosti.

"A ještě jednou doprdele," zasyčím skrze stisklé čelisti k sobě, protože rameno opět zaprotestovalo, když jsem se o něj tak opírala. Hned jsem pochopila, že ani trochu neblafoval. Něco v tom muselo být.

Pomalu se sesunu na zem, hlavou se opřu o pult a zavřu na vteřinku oči. Zhluboka dýchám. Tohle mi úplně nevyšlo podle plánu.

*Vážně na mě čekal. U všeho svatého, oni jdou vážně vyloženě po mně. No, hádám, že tohle je ta vyšší liga.*

Než se stačím vymotat z vlastních myšlenek a začít hledat telefon v kabelce a tak, uslyším rychlé kroky a pak i známý hlas.

"Čisto," zvolám na něj po policejním způsobu. Otevřu oči a podívám se směrem ke dveřím. Nasadím si pořádný úsměv.

"Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu," začnu. "Vlastně dvě dobré. Je mrtvý a můžeme si vzít zbraní kolik chceme, aniž bychom museli platit."

Uvědomím si, že ještě zbraň držím v ruce a tak ji posunu po zemi a pustím z ruky.

"Víš, nechci tě děsit, ale je tu určitá pravděpodobnost, ne zase tak velká, ale takových 99%, že ta kulka byla speciálně pro mě udělaná..." pokračuji se špatnou zprávou, aniž bych si počkala, jestli ji chce slyšet.

"Což mi docela lichotí. Nebudu lhát. Nikdo nikdy pro mě neudělal speciální kulku," snažím se mluvit, abych nějak odlehčila celou situaci. Jak jemu, tak sobě. Protože upřímně nemám tušení, co to je zač a už vůbec ne, co to dělá, natož abych věděla, zda se proti tomu něco dá dělat.

Co je štěstí? Muška jenom zlatá. - Aka PJ
Pro Joleene

Štěstí ti přálo, možná jako kompenzaci za to, že jsi byla postřelena. Nebo to byla předzvěst toho, že se něco rapidně posere.
I za pult ses bezproblémově dostala.
Co se týče brokovnice, tak tu majitel opravdu nikde neschovával, za to tu měl spoustu jiných pěkných kousků a dokonce i jeden, který byl nabitý a připravený k použití.
Majitel ponesl ještě ze své pár protiargumentů tam venku, ti však místo odpovědi zarytě mlčeli.
Došla jim munice a je to teď zdá se na tobě.
A ta vzápětí došla také prodavači, protože proč by jinak nepokračoval ve střelbě a odložil by zbraň?
Už ses chystala využít situace, ale on se k tobě otočil a ruce měl nahoře.

”Zvážila jste možnost, že ta kulka nebyla ani trochu obyčejná, nýbrž něco víc speciálnějšího vám přímo na míru? A to vám teď dělá neplechu v těle.” Zdá se, že celou dobu o tvé přítomnosti věděl. Sdělí ti ne zrovna potěšující zprávy a ve chvíli, co by ses snad chystala mu položit nějaké doplňující otázky, tak se začne dusit a skácí se mrtvý k zemi. Asi se díval moc na filmy a použil jako největší sebevražedné špičky, kyanidovou kapsli. Na to kde se k němu dostal se ho už nezeptáš.
Jako na nějaký popud se ti nohy podlomí, avšak stačíš se chytnout pultu.

Konec přestřelky

Davidovi došel zásobník a jeho pokusy si promluvit diplomaticky s protistranou mu taky nevyšli. Zalitoval jsem toho, že nemám taky křídla, abych omrkl situaci tam uvnitř.
Co když Joleene zkolabovala? Byla hloupost, aby tam šel někdo, kdo je zraněný. Jenže ona je prostě tvrdohlavý mezek se kterým se nedalo hnout.
Jestli se jí něco stane, tak jí věnují dlouhou přednášku o tom, jak se tyhle věci nedělají. Nevyčítala mi to snad předtím ona. Spoléhat se na svou regeneraci nemůže věčně.

Výstřely z ničeho nic ustanou. Což značí hned několik možností a která z nich to je se nedozvím jinak, než tím, že tam půjdu.
Fajn, nemáme si co s Joleene vyčítat o tom jací jsme sebevrahové.

Princ pekelný nestačí říct ani bu, když se rozeběhnu ke dveřím u obchodu.
Čekal bych výstřel a palčivou bolest, ale nic se nestane.

”Jsem neozbrojený.” Fajn trošku lžu, protože mám u sebe nůž, ale co je mi platný proti pistoli.
”Joleene, jsi v pohodě?” Zeptám se jí skrz dveře a odolám nutkání tam hrdinsky nevtrhnout.
Víte, co je správná definice hrdiny? Ten kvůli, kterému zemřou ostatní.

Přestřelka
Někde dole Mal a David

Ha a pak že pozitivní myšlení nefunguje!

"Povol," zasyčím mezi pokusy otevřít dveře. Bolest se sice dá přežít, ale je to vcelku nepříjemné. Nemohu tvrdit, že jsem v této chvíli dostatečně trpělivá, abych se neuchýlila k tiché nadávce a použití jemnocitu.

Na tváři se mi objeví úsměv, když se dostanu dovnitř a nečeká tam na mě hned smrtelná past. Takovou tradici si opravdu nechci vytvářet. Vklouznu tiše dovnitř, ačkoliv je otázka, zda o mně už neví, když jsem tak zápasila s těmi dveřmi. Snažím se tedy pohybovat tiše, rychle a opatrně zároveň. Prošla jsem kuchyňkou a nakoukla do obchodu se zbraněmi. Dveře mě naštěstí neprozradí. Obhlédnu situaci a na vteřinku zvažuji přímou konfrontaci. Ale svoje štěstí nehodlám zkoušet. Vyčkám až zase bude střílet a rychle proklouznu za pult, kde okamžitě začnu hledat nějakou zbraň, ideálně nabitou, ale tak spokojím se i se zásobníky, co by byli zvlášť, nebo krabičkou správných nábojů.

*Není tu brokovnice, kterou by se bránil před zákazníky, bylo-li by potřeba?*

Aspoň ve filmech to tak vždycky je, a tak mám malinkatou naději. Ale naštěstí nejsem naprostý blbec, co se týče zbraní, takže věřím, že si poradím i jinak. Je jen potřeba být dostatečně rychlá a tichá, aby si mě střelec nevšiml, dokud nebudu mít protiargument.

Přestřelka
Lucifer a Joleene

”Ne, nešlo prostě odolat.” Pronesl jsem a po jejím vzoru jsem se usmál. Rozhodl jsem se přitom, že jí pozvu na pořádné rande až vyřešíme tento případ.
”Je to čistý průstřel.” Dodám ještě pro upřesnění.
”V pohodě mi to nepřijde.” Ne, prostě si nemůžu pomoct a musím mít poslední slovo.

”Ty jsi strašný pacient.” Zavrčím vztekle k tomu, co se chystá udělat. Ale jak je vidět, nemá cenu se s ní hádat, protože jen co to dořekne tak, vzlétne.
Ano… je na ní úžasný pohled. Ale kochal bych se raději, kdyby tu nebyl střelec, co jí předtím postřelil.
David to však neřeší jako já, protože není tak zaujatý sebevražednou okřídlenou a sdělí pár svých pádných argumentů protistraně, která se krčí v baráku.
A já zalituji toho, že jsem ztratil svou pistoli, protože s nožem toho opravdu moc nenadělám.
Doprdele drát.
A David co nevidět, taky ne.

Situace u Joleene - aka PJ

Let dopadl dobře, opravdu ses dostala na střechu a princi pekelnému se podařilo skvěle odvést pozornost od tebe. Jako bonus si ke všemu měla na střeše vchod dovnitř přes dveře, které byly sice zamčené, ale stačilo s nimi několikrát zalomcovat a podlehly síle andělské. Ty si tak mohla jen sejít těch pár schodů a byla si uvnitř. Rameno maličko zaprotestovalo z toho lomcování, ale nebyla to bolest, která by se nedala snést.
Ocitla ses nejspíše v zázemí pro zaměstnance, v něčem co představovalo nejspíše kuchyňku, kde se dalo sedět. Strohé zařízení v podobě ledničky, mikrovlnky a konvice, plus stolek a dvě židličky. Taková značka ideál, kde se zašít na obědovou pauzu. To tě však nezajímalo, vzhledem k tomu, že si zaslechla sérií výstřelů za dveřmi opodál, které byly směřovány do obchodu. Střílení v uzavřených prostorech není ani trochu super.
Davidovi sice docházela munice, ale nezdálo se, že by docházela majiteli obchodu. Přeci jen mohl jednu zbraň vyměnit za druhou a že jich tu měl spousty.
Zdá se však, že o tvé přítomnosti vevnitř stále neví.

”Můžeme se nějak domluvit? Zaplatím vám víc, než vám zaplatil ten dotyčný.” Slyšíš tlumeně hlas prince pekelného, který už nemá jak jinak argumentovat.
Střelec však místo odpovědi opět vystřelí. Takže to je jak to vypadá opravdu na tobě. Chtělo by to zbraň. A kde nějakou najít než někde uvnitř obchodu se zbraněmi, ve kterém shodou okolností jsi?
Jestli opatrně a neslyšně pootevřeš dveře, můžeš si všimnout, že by ses dostala k pultu za kterým se normálně prodává. Střelec se krčí u okna, které je na druhé straně obchodu.
Takže se máš možnost, za čím krýt v případě konfrontace. Na rozdíl od střelce.

Konec tlachání, první akce týmu SZ
David a Mal

No, po dalším Malově nepochopení humoru, jsem protočila oči tak moc, že jsem si prohlédla, jak vypadá můj mozek. Naštěstí to ani jeden z nich neviděl, protože já už jsem kráčela ke svému zlatíčku. Nechala je nasednou dle libosti a do pozadí opět pustila svůj mix písniček. Nothing else matters. Proč ne. Ani jsem nečekala, že se v autě společně všichni budeme bavit jako největší kamarádi. Ticho mi nijak nevadilo, já měla totiž svoje písničky.

Vystupovala jsem jako poslední, protože jsem si ještě kontrolovala telefon. Zvedla jsem právě včas pohled, abych viděla, kdo mi otevírá dveře a kdo vzal neoficiální závod a tváří se, že to vůbec neměl v úmyslu. Donutím mě to k nenápadnému zavrtění hlavou a úsměvu. No, kdy se, dámy, předháněli dva chlapi v tom, aby vám otevřeli dveře auta? A jeho k tomu takoví fešáci?

"Děkuji," řeknu pobaveně a vesele k Davidovi. Už už chci vyslovit ještě něco k Malovi na tohle téma, ale než se mi to povede, ucítím palčivou bolest v rameni, zem pod sebou a Mala na mě. Stačím akorát tak zasyknout bolestí. Pošoupnu se s Malovou pomocí za auto, podívám se krátce na ránu a pak na něj.

"Nemohl jsi s tím prostě počkat až na druhé rande?" ušklíbnu se přes bolestí zkřivený obličej a na chvíli se usměji.

"Dobrý, jsem v pohodě, jako včelka, jen to štíplo," odpovím Davidovi.

Krátce se rozhlédnu kolem nás, jak jsme na tom prostorově. Zřejmě žádné kličkování moc nepomůže. A krčit za autem se také nemůžeme věčně. Pokusím se pohnout rukou a když usoudím, že ta bolest je snesitelná, rozhodnu se změnit posed na klečení co připomíná poklek rytířů před králem. Nebojte, sukni si kontroluji.

"Odvedu pozornost, zkusím se dostat do budovy ze shora. Miř přesně," vydám napůl rozkaz Davidovi, na kterého se podívám. Pak na Mala. Na toho jen mrknu jedním okem, nemůžu moc čekat, že mě bude krýt nožem. A pak už na nic nečekám. Roztáhnu křídla, po tak dlouhé době!, pořádně jimi máchnu a vznesu se přímo vzhůru.

Možná jsem to částečně udělala kvůli křídlům, možná také i částečně proto že mi to přišlo jako vcelku dobrý plán, částečně abych se předvedla a neseděla jako slípka a nečekala na smrt, další část, co v tom hrála roli, byl fakt, že ten blb mohl kdykoliv střelit na moje auto, za kterým jsme se schovávali, v neposlední řadě to byla touha mu nakopat zadek, že si dovolil do mě střelit.

Je to krátká vzdálenost na let, tak si věřím, že to dopadne dobře. A vždycky mám plán super-regenerace andělů, ne?