V Malově bytě

"Tak to jsme se asi nepochopili. Já celou dobu myslela, že půjdu za Michaelem až po tom, co nějak vyřešíme tu situaci s Davidem. Ten můj rozhovor tak nehoří," řeknu ještě, když zajíždím na parkoviště před barákem.

Všechno šlo jako po másle. Budu chvilku namyšlená a tvrdit, že v tom má velkou roli moje reputace. A taky prostě to, že platící nájemník se těžko hledá. Přihodila jsem pár pěkných slov na Malův účet a zajistila to malou zálohou. Hádám, že nic dalšího fakt nebylo potřeba. Upřímně řečeno, den jsme započali tou nejjednodušší záležitostí. Ale co, jako tým se teprve zahříváme, ne?

Jako někdo, kdo tady žije víc než jen pár let, už moc dobře mám naučená patra, čísla dveří a tak. Nebylo pro mě proto problém dovést Mala až k jeho pokoji, který jsem jej nechala si poprvé odemknout a prohlédnout. Měla jsem na jazyku několik poznámek, ale když jsem viděla, jak se rozhlíží, rozhodla jsem se na chvilku odmlčet a všechno si nechat až na potom. Pouze jsem za sebou zavřela dveře a na moment jsem jej bez hnutí sledovala. Pokoj byl obyčejný, ale dostatečný, stejně jako ten můj. Nepotřebovala jsem mu věnovat pozornost.

Mal si sedl na zem a snažil se to všechno zpracovat. Vypadal jako malé opuštěné štěně, co někdo nechal uprostřed lesa. Nebo prostě jako chlap, co se snaží nebrečet. Cítila jsem lehké sevření srdce, nad touto scénou. Jako kdyby jej skutečně někdo sevřel v ruce a pichlavě podržel na krátký okamžik. Lidé mají opravdu úžasnou schopnost věci - obzvláště emoce - popisovat. Tomu se asi nikdy nepřestanu divit. Andělé se přeci jen takovými věcmi nikdy moc nezabývali. Beze slov přejdu k němu a sednu si na zem vedle něj. Rozhlédnu se po tom bytě a pak do něj drknu ramenem.

"Jo, je to tvoje. Jsi zpátky mezi námi, na Zemi," začnu měkce a pousměji se na něj. Nevím jaké to je dostat druhou šanci po životě v pekle. Ale vím, že něco vlastního mít jen a jen pro sebe. Místo, které je útočiště pro něj. Je to silný pocit. Něco, co jsem jako anděl tehdy dávno nechápala, ale cítila. Několik nocí jsem kvůli tomu nespala. "Jsem zvědavá, jak to vybavíš a vdechneš tomu svoji osobnost."

Uchechtnu se jeho požadavku s oblečením.

"Tak na nákupy mě nedostaneš, brouku, ani když vím, co je pod tím trikem," řeknu už zase vesele, mé obvyklé já. Ukáži jsem před sebe k dveřím. "Půjdeš ulicí, kterou jsme jeli. U sámošky zahneš doprava a tam je second hand. Jsou tam levní a ochotní, výběr taky není špatný. Kvádro, ve kterém bys udělal dojem na Davida tam není, ale hej, tolik peněz na ruce stejně nemám. Tady máš tohle, utrať to všechno, nebo si kup do bytu. Třeba kytku, nebo bibli, co já vím. A když ti zbude na nějakou sladkost z pekárny, tak si na mě vzpomeň. Cokoliv ovocného, ideálně ještě teplé z trouby..." podám mu svazek menších bankovek. Upřímně to jsou poslední peníze, co jsem u sebe měla. Na kartě ještě něco bude, takže hlady v nejbližších dnech asi neumřu. Ale budu si muset vybrat. Každopádně to jsou informace, co Malovi neřeknu, beztak by se tvářil strašně odhodlaně, že ty peníze nepotřebuje, nebo by přísahal, že mi to někdy vrátí. A já ani jedno z toho nepotřebuji.

Na cestě k novému domovu
Můj anděl strážný

Jestli se mně snaží uklidnit ohledně Michaela, tak jí to moc nejde. Uvažuji nad tím, že jí budu nenápadně sledovat a tak jí budu krýt záda.
"Co zkusit zajít za Luciferem prvně než se budeš pokoušet o sebevražedný pokec s někým, kdo se tváří jako časovaná bomba?" Navrhnu jí, protože mne napadla další alternativní možnost, jak se postarat o to, že bude mít nějakou zálohu. Ovšem je zde zapotřebí, aby s námi Lucifer spolupracoval.
Stále tak nějak věřím v to, že bude a sázím na to, že tu ženu skutečně miluje. Eliminace nepřátel, kteří jí chtějí zničit, bude něco k čemu se rád připojí. Nebo taky uvidím, jak moc jsem naivní a jak se svět změnil za dobu, co jsem byl pryč.

To už však dojedeme k onomu panaléku, který možná za chvíli dostane tak drsný název a to domov. Na to spatřit své obydlí připravený jsem, jenom nevím, jestli jsem připravený žít normální život. Jednou k tomu dojde. Ty dva sráče zase pošleme zpátky a bude konec něčeho, co tak dobře znám. Nemám nejmenší tušení, co budu dělat potom.
Zatřepu hlavou, protože se čeká na mou otázku, nemluvě o tom, že už stojíme na místě.
"Jo, asi jo." Odkývnu jí. Vystoupím z auta a vzhůru vstříc novému domovu.

Přišlo mi to tak neskutečně rychlé. Čekal jsem větší problémy, že se něco prostě posere či vůbec cokoliv a ne to, že budu stát v malé cimře se základním vybavením, budu držet klíčky v rukou, které značí jediné: je to moje.
Byt je akorát pro někoho nenáročného, kdo potřebuje někam složit hlavu a mít, kde si může odskočit či uvařit, hodit sprchu. Všechno to ten byt má, takže si nemůžu na nic stěžovat. Postel je pohodlná, stejně tak stůl vypadá poměrně bytelně s židličkou vedle a prázdná skříň jasně dává najevo, že by bylo fajn, kdybych si koupil nějaké hadry navíc, než ty co má, co ani nejsou moje.
Toaleta a koupelna se nachází hned v chodbičce u vchodových dveří. A menší kuchyňský koutek, na který vidím z postele, jasně poukazuje na to, že by někdy nebylo od věci si něco uvařit.
"Díky." Pronesl jsem, když jsem se posadil na zem. Připadal jsem si jako zatoulané štěně, kterého někdo našel na ulici. Dal mu misku žrádla a vodu, pořádně ho podrbal za ušima.

Hodně jí toho dlužím a nevím, jak budu schopen svůj dluh napravit. Ale udělám pro to maximum.
Nelíbí se mi něco takového cítit, tak zatřepu hlavou a doufám, že se zbavil těch blbých myšlenek. Je to fakt trapný. Nebudu jí tady bulet, protože je na mně hodná.
"Takže... než zajdeme za Luciferem, potřeboval bych sehnat na sebe něco... abych tě nějak reprezentoval." Nadhodil jsem myšlenku a doufal, že se uchytí. A taky mi bude navrhnut nějaký obchod s hadrama, protože já o žádném nevím.

Na cestě k novému domovu

Řídím bezpečně. Jízdu si užívám, aniž bych vystavovala spolujezdce, ale hlavně auto jakémukoliv nebezpečí. Stejně to není vůbec daleko.

"Ale?" zeptám se, když začne se pomalu dělit o své informace. Dokonce pozvednu obočí a na vteřinku se na něj podívám, ale pak se již opět věnuji řízení. Ruce za deset minut dvě a všechny tyhle věci.

Dlouze si povzdechnu.

"Samozřejmě. Měla jsem čekat, že to bude horší než nejhorší možnost," zavrtím hlavou a zase se už usmívám. "No, zkusím Michaela moc nedráždit otázkami na to, kdo to vyhrál. Je na to docela citlivý. Velký boží bojovník a takové ty věci..."

To, že je to možná zaměstnavatel Skály si nechám už pro sebe. To bych se své lidské ochranky už vůbec nezbavila. Když se nad tím zamyslím objektivně, je možné, že by za tím byl on, ale na druhou stranu nějak nevěřím, že bych já zrovna pro něj představovala takový problém, aby se tím musel zabývat. To bych musela mít nějaké velké eso v rukávu. Něco, co by měnilo hru. A jestli něco takového mám, tak o tom absolutně netuším. Tím si uzavřu myšlenkovou diskuzi na téma, zda se o tyto informace podělit nebo ne. Přece jen je to můj bratr, poeticky řečeno. Musím mu nechat právo pochybností v tomto ohledu.

"Tak, připraven spatřit tvé obydlí?" zeptám se, abych změnila téma. S tím zatočím k paneláku, o kterém jsem se už kdysi zmiňovala. Je sice vidět z dálky, ale nebude trvat ani minutu se k němu autem dostat.

Bambusový domeček pro panenky

"Chm... zvláštní." Zhodnotím a dám si sám sobě úkol: Zjistit co se mezi Nicky Bullet a Carlosem stalo? Prostě mi to nedá odteď spát.
Sednu si na místo spolujezdce, kterému se také přezdívá sedadlo smrti, avšak nemyslím si, že by Andělka řídila bůhví jak šíleně.
"Vzhůru na čumendu." Jestli se těším? Svým způsobem ano. Nový začátek. Tedy pokud to neposeru.
Rozjedeme se a mně pomalu dochází, že Joleene nepatří k těm, co by se zajímalo o drby.
"Jo... málem bych zapomněl. Když jsme se bavili o tom, že se Lucifer podělil o svou nesmrtelnost a o tom co se stalo ve vile... Víš taky, že za to co se s ní stalo, můžou hlavně Andrasovi démoni a Michaelovi andělé, kteří se mezi s sebou porvali?" Cítím se najednou důležitě, že jí to tady vykládám. Spoustu věcí jsem slyšel. Každý se rád svěří, když si myslí, že se to nedostane dál.
"Andras chce Bulletovou pro sebe. Zneužít jí proti Luciferovi. Michael jí chce pro změnu zlikvidovat, protože něco takového nesmí existovat." A ona chce hodit řeč s Michalem. Přijde mi to jako sebevražedná akce. Ale už jsme na to téma mluvili a mám jaksi smůlu.
Mezek tvrdohlavej.
"Aspoň něco takového jsem slyšel, když měli démoni povídavou." Vysvětlím jí, odkud to všechno mám. Co je na tom pravdy a co není, to nechám na ní. Já mám na to svůj názor.
Vlastně se na setkání s pekelným princem těším.
Škoda, že nevládne tomu tam dole.

Bambusový domeček pro panenky

Všimnu si toho, jak mu Carlos položí ruku na rameno. Krátce nad tím přimhouřím oči, ale pak raději polknu vajíčka a nechám to být. Ačkoliv je mi vysoce nepříjemné, že mu Carlos dává nějaké znamení, něco mu radí, jako kdybych byla nebezpečné zvíře, co potkali cestou. Neříkám, že bych v tématu bytu jen tak ustoupila, ale jejich familiárnost a spiklenectví proti mě se mi vůbec nelíbí.

Odložím příbor a hvízdnu. Pokývám hlavou pomalu.

"To by to asi vysvětlovalo. To by mohla být dost velká hovadina na to, aby to všechno takhle rozhodilo..."

"Prosím a děkuji!" předám i svoje špinavé nádobí Malovi a než odejdeme, dojdu si ještě pro boty a kabát.

"Díky, Carlosi, brzy na viděnou," usměji se na něj a krátce mu položím ruku na rameno, když se loučím, abych ho trochu probrala z té děsivé apatie.


Venku zamířím rovnou ke svému miláčkovi. Na Malův dotaz zavrtím hlavou.

"Ani slovo, nechce o tom mluvit. Jediné co vím je, že spolu kdysi pracovali. A to je ta část minulosti o které nemá cenu se s ním bavit. Podle mě se za to stydí. Každopádně mu určitě provedla něco strašného. Carlos není žádný třasořitka," s tím si hodím kabát na zadní sedadlo mého auta a nastoupím na místo řidiče.

"No, tak jdeme se podívat na tvůj novej bejvák?" změním raději téma a nastartuji. S tím začne rádio vyhrávat Die, Die my darling, což trochu ztlumím, i když si skoro okamžitě začnu pobrukovat.

Útěk z baru
Beth

Vážně nemám nejmenší tušení, kde se to celé posralo. Možná to bylo až moc dokonalé. Trojka, dvě svolné démonské krásky najednou. Mělo mně to v ten moment napadnout, že to bude zavánět průserem. Teď je celkem už pozdě na to, to řešit. Jsme prostě v průseru a vypadá to, že ta jedna se má v plánu kvůli nám obětovat.
Vážně pěkný začátek.
Než se vydám za svou krásnou blondýnkou, věnuji té ubohé ženě pohled. Nemám nejmenší tušení, jestli jí mám poděkovat. Za co? Za to, že nás práskla? A pak jí hryzalo svědomí a tak se rozhodla svou chybu napravit? Za to se neděkuje. Zaslouží si to, co jí bude čekat.

"Jo... doufám." V rychlosti jsem se oblíkl a zdá se, že mám na sobě všechno a ani na spodky jsem nezapomněl, takže nejspíše ano.
Náramek na ruce se taky pohne, zapomněl jsem na jeho přítomnost, že div nevyskočím z kůže, když to udělá.
Zadní vchod tu skutečně byl. Ono by to snad ani jinak nešlo. V každém podniku je zadní vchod. Jenže, když jsme otevřeli dveře ven... Holt někdo počítal i s možností, že se budeme snažit prchat zadem a tak tam bylo pár ozbrojenců.
Věnoval jsem pohled své společnici a jasně jí dal vědět, že dáma má přednost. Sám jsem však neměl v úmyslu být po zadu a rozhodl se zkusit, co ten můj náramek dovede.
Byla to sice to taková malá rozcvička, která trvala strašně malou chvíli a část mně toužila víc, ta druhá se však rozhodla být rozumná.
Na zemi ležela těla, která jsme spolu sejmula a musím uznat, že jsme opravdu skvělá dvojka.

"Takže... kam půjdeme teď?" Pronesl jsem a ignoroval fakt, že by nám někdo mohl být v patách. Bože, jak to mou démonskou stránku vzrušilo a teď by si nejraději zalaškovala. Místo toho jí přitisknu k sobě a věnuji jí dlouhý pravý francouzský polibek. Na ten se totiž vždycky čas najde a ona přitom může vymyslet další místo, které navštívíme.

Bambusový domeček pro panenky

Pozorně poslouchám, co mi k tomu vládci pekel poví. Slyšel jsem o Luciferovi svoje. O tom, že ho Andras vyhodil z pekla a jemu to vlastně ani tolik nevadilo, proto se tomu nějak víc nebránil. Nějakou tu dobu žil na zemi společně s Asmoday, otevřeli si spolu podnik a všechno bylo v pohodě. Tedy do té doby než si někdo najal Nicky Bulletovou na jeho odpravení. Ta byla tolik jiná, než ostatní ženy se kterými se kdy Lucifer setkal a to ho právě dostalo. Nasralo to Asmoday, která se dala k Andrasovi.
Její poslední slova ani trochu nechápu. Mám v úmyslu se jí omluvit, když mne Carlos položí ruku na rameno, jako kdyby čekal, že něco takového udělám a zavrtí hlavou.
"Jo něco jsem cítil." Potvrdím a kývnu hlavou. Odložím noviny.
"Jako kdyby se tam něco démonického zrodilo... vlastně..." Pořádně si loknu kávy.
"To víš, že se Lucifer podělil s tou Bulletovou o nesmrtelnost? V pekle se o tom hodně mluví. Prej je blbost něco takového udělat... takže musí být do ní udělanej." Carlos se tváří, jako kdyby tady během té debaty nejraději nebyl a leští stále jednu skleničku už po třetí. Fakt by mně zajímalo, co mu ta holčina provedla.
"Chci říct, že pokud ti dva, jí dělali ty špatný věci... a ona je zabila, tak by to Lucifer mohl brát jako mstu a užívat si hon na ně. Myslím si, že bych si s ním mohl pokecat, jako chlap s chlapem." Promnu si kořen nosu, který byl včera zlomený a teď je v pohodě, akorát stále stejně křivý.
"Ať je na jaké je straně, chlap, kterému sáhli na ženskou, co miluje... si ty parchanty najde a zničí je. Dej na má slova." Vím, o čem mluvím. Sklidím nádobí, co jsem zasral a umyju ho. Carlos je myšlenkama někde mimo. Nedivím se mu, taky bych asi byl.
"Jdem?" Zeptám se Andělky, protože tomu milému chlápkovi nechci překážet a už bych rád věděl, že mám v čem bydlet.
"Díky, Carlosi. Až budu mít možnost, vrátím ti to... fakt kámoš." S tím se s ním rozloučím a vydám se ven.

"Hej... dostala si z něho, co mu provedla ta Bulletová?" Zeptám se Joleene, když jsme venku a zhluboka se nadechnu. Jo stále stejnej dýchatelnej smrad, žádná příměs síry. Vypadá to, že jsem skutečně venku z pekla. Ještě se pro jistotu štípnu, abych si ověřil, že to nebyl sen.

Bambusový domeček pro panenky - Ranní pokec

"Neboj, až budou plánovat zavést to do téhle čtvrti, přinesu ti jen papír na podepsání a účet k zaplacení. A pak si k baru budeš moct otevřít kavárnu, ve které budou sedět samí šprti a snobi, co klidně za kafe zaplatí několik dolarů," odpovídám zatímco žvýkám menší sousta snídani.

"Nějak se mi nelíbí, jak si přibrukujete, asi vás rozsadím," řeknu a namířím na oba dva postupně vidličku, když začnou probírat lokaci mého bytu.

"Jak už jsem říkala nejmíň stokrát Carlosovi," řeknu a velmi protáhnu to nadhodnocené číslo, "je to všude blízko, mám skvělé připojení, jsem tam zabezpečená a hlavně mi to naprosto stačí. Nemluvě o tom, že udržování rovnováhy nepřichází s bohatstvím a přepychem," uzavřu to s pokrčením ramen a zvednu se, abych si donesla další sklenici s vodou.

"To ne, nepochybuji o tom, že k ní má nějaký opravdu hluboký vztah. Nikdo by takhle neriskoval kvůli jedné noci. Hlavně záležitosti na jednu noc se vůbec v nebi neřeší. Pokud nevznikne nefilim, ale to je pohádka až na jindy. Prostě se může třeba pouze rozhodnout, že se s ní... nevím přenese do jiné dimenze, nebo co u všech svatých dokáže. A hlavně. Copak si už nepamatuješ na naše setkání? Já se nevinně procházela po tom, co zbylo po jeho domu a tys na mě mířil zbraní? A já myslela že to jiskření bylo vzájemné!" zavrtím rádoby smutně hlavou a vrátím se ke stolu s plnou sklenicí a opět si sednu.

"Tu energii jsi musel cítit i ty. Nebe a peklo se tam střetlo. Něco se tam hrozně moc posralo," shrnu, co jsem tím celým myslela. "A tak nevíme, na čí straně stojí, pokud je to vůbec nějaká strana, krom té jeho a její..." pokrčím rameny a nechám Carlose mít ten zajímavý dotaz. Ano, občas umím i chvilku mlčet.

Jen pokývám hlavou na znamení toho, že s tím nápadem souhlasím. Mám právě plnou pusu jídla, které se na talíři už stačilo téměř vypařit. I tohle je plán. Sice neozkoušený a nejistý, ale plán. A to by šlo.

Bambusový domeček pro panenky - Ranní pokec

"A stále trvám na tom, že nemám nejmenší tušení o čem mluvíš." Carlos a technika nejsou kamarádi. Tvrdí, že je to na něj až moc chytré.
Zařízený internet je tvá práce. Je spokojený s tím, že zvládá nějakým způsobem používat telefon a to má ještě ke všemu tu starou nerozbitnou nokiu, kterou by mohl zabíjet.
"To jsem rád." Co k tomu víc říct. Jsem rád, že je stoprocentně funkční. Vzhledem k tomu, co máme stále v plánu.
"Potřebuji jenom střechu nad hlavou, sprchu. Nejsem náročný, takže v pohodě. Spíše se divím, že ty v něčem takovém bydlíš." Vážně mně to překvapuje, řekl bych že andělé budou mít rádi svůj luxus. Ale on je asi vyjímka.
"Nejsi jediný, kdo se stále diví a snaží se jí přemluvit, aby si našla něco lepšího." Vloží se do toho Carlos. Ano velká část tvých návštěv zde, obsahuje i Carlosovo kázání o tom, aby sis našla jiný byt. Protože to, kde bydlíš za byt nepovažuje. Jestli tě navštívil. Ano, jednou ti tam zanesl jídlo a bylo to naposled, co to udělal.

Dám ruce rezignovaně nahoru. Nevím, co bych jiného měl udělat. Něco mi říká, že tento boj s ní bych prohrál a tak se mi s ní nechce dohadovat.
"Fajn, věřím v to, že víš co děláš." Víte jak těžkou mi to dalo práci něco takového prohlásit a neříct jí něco v tom stylu, že není jediná kdo doposud fungoval sólo, ale budeme se prostě muset naučit spolupráci. Nic jiného nám nezbývá... teda hlavně mně nic jiného nezbývá.
"Není v jeho zájmu se postrat o sourozence jeho přítelkyně, kteří jí s určitou pravděpodbností chtějí zabít?" Zeptám se a nechápavě pozvednu obočí.
"Teda aspoň já bych to udělal na jeho místě."

Ale třeba se mýlím a tomu chlapovi na ní tolik nezáleží. Co já vím, jak to ti dva mají?
"Zdůraznila. Nezapomínej, že jsem s tím co ovládá bojoval v aréně... takže vím o čem mluvíš." Loknu si přitom pořádně kávy a přelétnu očima novinovou stránku. Nenajdu tam nic, co by mne zajímalo. Ale tak je potřeba zůstat v obraze.
"Jak to vlastně funguje? Opravdu si to jen myslí nebo řekne své rozkazy nahlas a ty musíte poslechnout?" Položí docela zajímavou otázku Carlos.
"Řekne to." Odpovím mu dřív než Joleen.
"Zkuste mít při tom sluchátka na uších a poslouchat něco strašně hlasitě." Navrhne a na tom, co říká něco je. Mohlo by to fungovat, ale to se nedozvíme, dokud to nezkusíme. Nevím zda se nám něco zkoušet chce. Mně teda rozhodně ne.

Bambusový domeček pro panenky - Ranní rozmluva

"Nech si sem natáhnout optiku a klidně se ti sem i nastěhuji," řeknu ke Carlosovi až po té, co se pořádně napiji z vody. Pak si k nim přisednu, vedle Carlose, pokud je to možné.

"Ještě by mi bodlo pár hodin navíc. Ale to je luxus, který si stejně nikdy nedopřávám. Neboj, funguji na 100% Ještě po téhle dobrotě," usměji se a pustím se s chutí do toho. Nezapomenu to Carlosovi pochválit bez přehánění. Je to stejně skvělý kuchař, takže se to ani přehánět nedá. Dost často jídlo ale provázím napitím ze sklenice. Po ránu prostě mě to prostě dost dobře probere.

"Jop, ale to bude otázka jen asi deseti minut. Byt volný bude. Jen to bude vypadat spíš jako motel než cokoliv luxusnějšího.." pokrčím rameny a přesunu svou pozornost na vajíčka. Tedy do doby, než položí další otázky. Nepřestanu sice krájet jídlo, ale krátce se na něj přímě podívám.

"Hele, je sice fakt hezký, že se o mně tak bojíš a bereš vážně to s tou spoluprací. Ale do téhle doby jsem byla převážně sólo na všechno. A Carlos ti dosvědčí, že jsem si vedla více než zdárně. Navíc, Michael vážně nemá rád lidi, jak jsem už naznačovala. A navíc, kdybych ho moc naštvala a on se mě rozhodl smést z povrchu země, tak bych ti ten signál ani nestačila dát," řeknu se stále veselým tónem hlasu, aby bylo jasné, že tohle opravdu není věc, se kterou bychom si měli dělat starosti. Tedy hlavně já, že? Vzhledem k tomu, že mluvíme o zničení mého života.

"Mezitím bych se ale soustředila na to, že budeme muset okouzlit Davida," dodám a opět se napiji ze sklenice, kterou tak odložím na stůl prázdnou. "A přežít dva bratry jeho vyvolené. Nevím, jestli jsem to dostatečně zdůraznila, ale ten jeden dokáže ovládat myslí místnost plnou lidí. Protože pokud David nebude schopný nebo ochotný nám pomoci, budeme to muset vyřešit my."