Na cestě za jídlem

Vypadá to, že funguje jako většina mužů. Jedna z těch snazších cest k jeho srdci je přes jeho žaludek. Což mě ani tak neudivuje, ale je dobré, vědět, že aspoň v něčem tento ... tvor bude podobný normálním lidem. Mám tak z čeho vycházet. Další poznatek si o něm udělám, když si všimnu, že se zarazil u zrcátka. Vzhledem k tomu, že jsem z něj to peklo cítila, tak to skutečně nemohlo být dlouho od té doby, co se z něj dostal.

*Možná ani neměl ještě příležitost se podívat do zrcadla...*

Překvapivě k němu pocítím jisté sympatie a lítost. Ne, peklo vážně není ani trochu pěkné. To vím jistě, aniž bych se potřebovala přesvědčit osobně. Raději ale nastartuji auto a tvářím se, že jsem si toho nevšimla. Ztlumím trochu rádio, aby se přes něj dalo mluvit, ale nevypnu jej úplně.

"Nikdy nic není bezdůvodně. A ani nahoře, ani dole nedělají výjimka jen tak. Takže mi řekni, Male, proč vybrali zrovna a vytáhli tě z pekla, abys mi pomáhal s tímhle případem?" zeptám se a podívám se krátce na něj, než vyjedu na hlavní silnici. "A to vykání můžeš vynechat, tak staře snad nevypadám, ne?" dodám trochu rozverněji než předchozí prohlášení.

Nehodlám ho vzít do žádné luxusní restaurace, naopak. Jedeme do klasické obyčejné hospody, kde podávají vcelku dobrá jídlo, ale hlavně obří porce. A myslím, že tohle je přesně to, co se bude v jeho případě cenit. A taky je to blízko.

S Andělkou

Chvíli mi trvá, než mi dojde, že Jo má být její jméno. Avšak podám si s ní ruku, odolám tomu, abych jí stiskl, tak jak jsem se to naučil v pekelných končinách, že to drtilo kosti v ruce a snažím, aby to bylo co nejjemnější a zároveň to nepůsobilo, jako leklá ryba.
"Uprchlík nejlépe loví uprchlíka." Zkonstatuji suše, protože mi tak nějak došlo, co by se mohlo v té její krásné hlavince odehrávat. Nicméně nejsem tak úplně uprchlík, když najdu ty sráče, tak tu budu moct zůstat legálně.

"Tak fajn, nebylo přítomno všech jeho pět částí, ale přišel na pokec Černej. Protože tomu nevadí cestování, ale dá se říct, že teoreticky On." Ani nevím z jakého důvodu, jsem se jej pokusil bránit. Vždyť svým jsem v pekle skejsl kvůli němu. Nedokázal pochopit, že jsem pouze bránil svoji vlast. Dal nám zbraně a možnost zabíjet, čekal, že to všechno proměníme na květiny. Taková volovina.
Byl jsem voják a za to jsem byl potrestán. Spolknu raději hořké myšlenky, neboť z úst andělky zaslechnu magické slovo jako…Teplé jídlo.
Souhlasně přikývnu, až to chvíli vypadá jako ten kývající pejsek a div si neutřu sliny, které se začali hromadit z pouhé myšlenky na jídlo.
Nechám se vést k jejímu autu a u jeho zrcátka se zarazím a pohlédnu na sebe. Ještě jsem neměl tu příležitost.
Sám se v tom odraze pořádně nepoznávám. Tolik jizev na tváři, které jsou z velké části schované pod hustými vousy. Jedna, která je asi nejvíce viditelná se táhne šikmo přes tvář ze shora zasahujíc tak levou a pravou tvář. Přesněji začíná nahoře nad levým okem a končí dole pod pravým. Pak jsou tu drobné jizvy, díky kterým to vypadá, že mně někdo hodil do drtiče dřeva.
A to nemluvím o celém těle, které se skládá povětšinou z jizev. Vzpomínky na arénu, jasně říkající, že se tam kdykoliv můžu vrátit.
Dlouhé vlasy jsem měl svázané v culíku a je mi jasné, že je brzy ostříhám a možná se oholím. Potřeboval bych ze sebe udělat zase člověka, abych více zapadl.
Nějak jsem se více neprohlížel, už tak mi bylo ze sebe na nic a posadil jsem se do vozu.
"Tak, co byste ráda slyšela?" Zeptám se jí, když se rozjede a chvíli přitom zápasím s bezpečnostními popruhy.

Poušť
Nicky

"Doktoři jsou prolhaní parchanti." Potvrdí. Takže to varování všech barevných mělo něco do sebe. Stačí se rozhlédnout kolem. Zatraceně, že mělo. Ale taky to znamená i něco jiného, s Luciferem bys mohla mít děti.

"Zabít Lucifera?" Zopakoval a nevěřil svým uším. Tehdy se ti to nepovedlo, ale tady se ti to podařilo. Lucifer je mrtvý, ať žije nový Lucifer... čili Ty.
"Ale hodně zajímavý.“ Zazubil se na tebe a napil se z placatky. Dvakrát si lokl a potom jí obrátil vzhůru nohama. Dobré pití došlo.
"Hm…“ Zamyslel se. Schoval placatku zpátky do kapsy.
"Ty dvě už spolu přišli. Ale co vyprávěla, tak jí Leo zachránila život v době, kdy se potloukala Pouští sama." Pokud ti to nestačí, budeš se na to muset jít zeptat své dcery a je velmi pravděpodobné, že ti řekne to stejné.
Rocket dlouze zívne a zatřepe hlavou.
"Mno nic. Mám takový pocit, že tuto párty budeme muset rozpustit. Vážně bych nerad usnul venku." S tím se vysouká na nohy. Dopřeje vám několik posledních potahů z Yody, než ho schová zpátky, tak jak ho předtím převážel. Vydá se dovnitř. Dveře krytu zabezpečí a nastoupí do výtahu.
"Zvládneš spát u Johna? Kdyby ne, tak ti mohu uvolnit svůj pokoj a vyspím se na gauči." Nabídne ti ze slušnosti, neboť až moc dobře ví, v čem John bydlí.

S novým známým

"Jo," představím se na oplátku, i když on tvrdí, že mě zná. Stisknu mu pevně ruku, nikoliv, že bych se jí snažila umačkat, jen slušně pevně, jak se patří.

Pomalu přikývnu, když pronese to o pekelných uprchlících, zatímco já si pomyslím, že on je bezpochyby také jedním z nich, pokud není démon. A to, mám pocit, bych poznala. Zatím ale nehodlám řešit jeho ilegální nebo legální pohyb, když hodlá nabízet pomoc. Ozve se jeho žaludek a já taky uznám, že by možná nebylo od věci odsud vypadnout a zajít se někam najíst.

"On?" řeknu pochybovačně, ačkoliv o Jeho existenci opravdu nepochybuji. Jen moc nevěřím tomu, že by se přímo On do něčeho motal. Většinou nechává jiné vyřizovat jeho vzkazy. "Co kdybychom to rozebrali nad teplým jídlem? Zvu tě, když mi to celé trochu víc rozvedeš."

Nabídku myslím vážně a vytáhnu si klíčky z kapsy, kterými si hned pohodím. A hlavou naznačím směr, kde mám stát svoje auto. Nic tady ani jeden nenajdeme, tak nemá cenu tady otálet.

Poušť

Oukéééj... Jsi paranoidní Nicky.
Řeknu si poté, co mě uklidní ohledně toho, že neví, kdo je mé druhé dítě. Bohové, to zní tak strašně.
Počkej, jo jsem paranoidní, ale to není žádná novinka.
Povyměňujeme věci a já pozůstatek kašle zapiju obsahem placatky. Poté pokračuji v kouření cigarety a nechávám Rocketa fylozofovat.

"Jo no.... je to.... divný."
Připustím s úšklebkem a zasměji se. Sama nevím, co je na tom přesně k smíchu.
"Asi nejvíc šokující je ten fakt, že doktoři jsou kreténi.... Což jsem vlastně mohla vědět už dávno, že a nevěřit jim... Podle nich by vůbec neměli existovat."
Pokrčím rameny a potáhnu z cigarety.

Jak jsme se poznali...
U tohohle se rozesměji na celé kolo, než jsem schopná odpovědět.
"Víš... paradoxně... Měla jsem ho zabít. Tak jsme se poznali. Několik měsíců jsem se o to aktivně pokoušela, ale ať jsem zkusila cokoli, nic mu to neudělalo."
Zavzpomínám s láskou. Pamatuji si jasně, jak jsem z toho byla vytočená a deprimovaná, protože jsem nikdy nikoho nelovila takovou dobu.
"Nakonec jsem se toho balíku peněz vzdala a s Lucem jsme vyhlásili mír."
A pak jsem se mu ozvala, když jsme potřebovala pomoc a od té doby spolupracujeme.
Dořeknu v duchu.

"A teď mi něco práskni ty. Jak se stalo, že se Juno a ... Leo jsi říkal?... Daly dohromady?"
Pozastavím se nad vztahem své dcery. Zajímá mě to, ale nebyla možnost zeptat se přímo jí samotné... A když už jsme u tohohle tématu s Rocketem, proč to nevyužít?

Poušť
Nicky

"Hej v klidu. Nezadus se." Prohlásí lehce pobaveně a vyfoukává kouř.
"Nevím, jestli si viděla nebo neviděla. Jenom hádám, že budou podobně stará vzhledem k okolnostem." Pokrčí rameny. Možná tak vypadá, ale není blbej. Podá ti cigaretu, stejně jako ti připálí a převezme od tebe Yodu, výměnou za placatku. Při čemž stále ještě kouří.
"Nicméně já děcka nemám, takže si nedokážu představit, jaké to je. A pro mne osobně by byl šok se najednou octnout někde, kde je mám a jsou o něco mladší než já..." Pokusí se vysvětlit, jak to vlastně myslel.
"... nebo aspoň to jedno." Rozkašle se z toho, jak je ten materiál dobrej.
"Máš fajn dceru. Juno a Leo jsou roztomilý pár. A je fajn, že si i Kain našel děvče." Spustí, když jeho kašel skončil.
"Je dobré vědět, že láska i v tomto světě existuje." Nebyla to právě Luciferova láska, co tohle všechno způsobila?
"Jak si se vlastně s pekelným princem poznala?" Vyzvídá, když jste u toho tématu točícího se kolem lásky.

Poušť

Netvářím se nijak valně zaujatě, ale ani ne, že by mě to vůbec nezajímalo. Ostatně, tak se tvářím většinu času na všechno. Kolující bong však celému pohledu dává notnou dávku veselí na rtech i v očích, ale to na tom vlastně nic nemění.
"Jo holka, tak s tím ti nepomůžu."
Pokrčím rameny. Kdyby zkusila něco splnitelnějšího, možná bych se jí snažila vyhovět, ale takhle? Fakt nevim jak.
"Ale abych ti pravdu řekla, John jako vypravěč? To bych řekla spíš do Patricka. Za mejch časů bejval John bručoun, který když už promluvil, tak to bylo poučování nebo tiché seřvání."
Rozpovídám se pod vlivem omamných látek v těle. Shodneme se ale na faktu, že to je fuk a věnujeme se Rocketovi.

Nad řečmi o konzistenci mé osoby propuknu v další smích, stejně jako při jeho plácnutí do čela. Je prostě vtipnej, nebo mi to vtipný přijde, nebo prostě já ani vlastně nevím.
Naše veselí z nenadání vyruší nově příchozí a myslím, že nejsem jediná, kdo sebou trhnul s obavou, že se John přeci jen kurevsky rychle vrátil (což by u něj nebylo nijak překvapivé). Naštěstí se k nám připlíží "jenom" zombice. Ty dvě si vymění pár šeptaných slov a přítelkyné mé prýže dcery odchází. Jelikož jsem šepotu rozumněla, věděla jsem, že Juno se vzdálí, ještě než se sama omluvila.
Odmávnu ji rukou s gestem "Jen běž." a neřeším to. Není co bych řešila.

Když se Rocket ozve, akorát natahuji dým do plic, což vyústí v kašel. Nezpůsobila ho však kvalita materiálu uvnitř, nýbrž zaskočení jeho slovy.
Děti... dospělé... jo, jo Juno se práskla, ját o neřešila, ale... jak ví o Kainovi?
To bylo první, co mi proletělo hlavou.
Ne, ne, ne... počkej... Nicky nepanikař a přemejšlej.
Snažím se dobojovat s kašlem a myšlenky mi lítají jedna přes druhou.
"Jak víš o..."
Debile.... já řekla "děti"!
Dojde mi opožděně uprostřed věty. Nemusí nutně vědět, že to je Kain.
"... že jsem to druhé už viděla?"
Dořeknu větu, po krátkém zaražení, jinak. Pokud vím, i dva tu nevystupují zrovna sourozenecky, tak, aby o tom každý věděl. Kdo ví, jestli to vůbec v sám Kain.
Ale kdyby to věděl, tak s tím jak je po Lucovi, by se k sestře jistě hlásil víc.
Konstatuji v duchu.
S tím pak Rocketa stáhnu o cigáro a rovnou si ho zapálím nebo nechám zapálit.

S Andělkou

Nějak jsem neřešil tu část s ale, protože bych se do toho ještě více zamotal, než se už stalo.
Když se ke mně přiblíží, tak o jeden krok ustoupím z čistého zlozvyku, připraven v případě pocitu ohrožení zaútočit. Zlozvyk z arény, kterého se jen tak nezbavím. Neboť tam mne učili, že všichni jsou tvým nepřítelem.
Ty její oči fakt pecka. Tu jejich barvu na andělských miluji. Ty mé byly kdysi dávno oříškově hnědé, teď jsou tmavější a už leccos viděli, obzvláště ne zrovna příjemného. V pekle se taky nedá na nic příjemného koukat. A když si myslíte, že to příjemné je, hned vás to přesvědčí o opaku.
"Sorry dámo, ale právě jsem se z něho vyhrabal." Ještě jsem neměl tu příležitost se někde osprchovat. Stačil jsem jen šlohnout od nějakého blbečka, který se snažil okrádat poctivého pracujícího, hadry a bouchačku se kterou pochybuji, že uměl zacházet. Abych aspoň nějak zapadl a nevyděsil nikoho k smrti.
"A jo jméno… sakra já ho neřekl." Zapomněl jsem, že je tady důležité někoho oslovovat jménem. Tam dole jsem byl pouhým číslem nebo na mně řvali mnoha vulgarismy v pekelném jazyce, že jsem dlouho nepoužil to, co mi bylo kdysi dáno.
"Malcolm. Ale říkej mi Mal." S tím se už z čisté automatiky napřáhnu k podání ruky, jak se sluší a patří.
"No heleď vzhledem k tomu, že ti tu běhají pekelní uprchlíci s úmyslem tu roznést chaos a jeden má velmi zvláštní schopnost přesvědčovat si myslím, že každému by se hodila trocha té pomoci." Nevím, co bych k tomu ještě řekl. Nechce se mi tu takto stát na ráně a vážně bych si dal tu sprchu a nějaké pořádně jídlo. Je to dlouho, co jsem něco snědl.
Jako na zavolanou se můj žaludek ozve.
"Poslal mně sem navíc on." A hlavu stočím nahoru, jasně říkajíc, kdo to asi tak mohl být.

Poušť
Nicky

Chvíli na tebe hledí, jako kdyby zkoumala, jestli tě opravdu zajímá. Než nakonec pokrčí rameny. Přeci jen tento pokec je příležitost, která se jí naskytla a to jenom díky nechtěné náhodě.
"Aspoň na chvíli si zažít, jaké to bylo před tímhle." Povzdechne si. "Prostě bych procestovala svět. John mi vyprávěl, jak kdysi vypadala města." Zavrtí hlavou.
"To je fuk." Mávne nad tím rukou a vypadá to, že o tom nechce víc mluvit. Nahodí na tvář zpátky svojí neoblomnou vzdornou masku.

"Čéče, si tě nedokážu představit, jako řídkou." Chvíli si tě prohlíží, než nakonec zatřepe hlavou a nechá tu hloupou myšlenky na pokoji.
"Jo vlastně." Plácne se do čela.
Nicméně nebyl to naštěstí John, který se objevil na scéně, jako vlk za dveřmi, nýbrž Leo, která postrádala přítomnost své družky. Když si vás všechny všimla, jak hulíte nějak se k tomu nevyjádřila a beze slov přišla k Juno.
"Vydrž, zlato. Hned půjdu." Zašeptala ke své partnerce Zelenovláska. Leo jen přikývla a vydala se zpátky.
"Omluvte mne." S tím se s vámi rozloučila, nechávajíc vás dva zase s bongem o samotě.
"Musí to být drsné vidět své děti a obzvláště takto dospělé." Ozval se Rocket poté, co obě odešli a zapálil si cigaretu.

Noví známí

"Děkuju pěkně."

Neřekla bych o sobě, že jsem marnivá. Dokonce se odvážím tvrdit, že nejsem ani narcis. Jen je prostě hezké občas slyšet nějakou tu lichotku. A ještě lepší je, když se nemusím při tom soustředit na to, abych odolala pokušení, co se na mě ten tvor snaží seslat. I když jsem si jistá, že tenhle bude mít víc částí těla, co stojí za hřích. Krátce se o tom ujistím, když jej znovu přejedu pohledem. Ale na mou obranu to je i kvůli tomu, abych ho znovu odhadla. A on se taky kochal, takže mi nemá co vyčítat.

"Ale?" nadhodím překvapeně, když sklonil zbraň a začal mluvit o spolupráci. Povytáhnu jedno obočí a zatvářím se lehce pobaveně.

Sice se mi v různých úkolech teď podařilo narazit na menší zádrhele, ale nemusím to dávat najevo všem neznámým tvorům, co na mě hned nestřílí. Takhle bych se asi dlouho neudržela v branži. Rozhodnu se využít toho, že už na mě svou zbraní nemíří a vydám se pomalu k němu. Přeměřuji si ho pohledem, ale ne kvůli estetice.

"To je zajímavě podané," připustím, když se od něj zastavím na krok a půl. Zahledím se upřeně do jeho tváře a doufám, že ho ta tmavě modrá barva mých očí taky trochu učaruje. Ono se pak s lidmi mluví líp, když k vám mají trochu sympatie. A nebo něčeho jiného. Nakloním lehce hlavu ke straně a založím ruce v bok.

"Ale já nepracuji s někým, o kom absolutně nic netuším, jen to, že smrdí peklem," prohlásím. "Takže?" doplním po vteřinách ticha. "Oblažíš mě jménem a důvodem, proč si myslíš, že potřebuji tvou pomoc?"

Ačkoliv mohu vypadat jako někdo, kdo vůbec nebere v potaz možnost, že na něj v příští vteřině někdo zaútočí, je tomu přesně naopak. Ta možná až přílišná blízkost neslouží jen k tomu, aby mohl ohodnotit moje oči, ale z takové blízkosti se hodně špatně střílejí lidi. Muselo by dojít na použití rukou a nohou. Popřípadě nožů. A těm se lépe uhýbá než letící kulce.