Poušť

Jen tak se může někdo probudit se schopností navíc?
Zamračím se, když zodpoví mou nevinně se jevící otázku. Moc mi to hlava nebere. A to nepočítám fakt, že u mě Rocket v mínění hluboce klesl - viděla jsem v něm stejného cvoka, jako jsem já.
"Čím je zvláštní ten Kazatel?"
S Kainovou regenerací jsem se již střetla a o tom, jak k záhadně k tomu přišel nemá cenu diskutovat. On to vědět nebude, mohu se tedy zkusit zeptat Johna, až se vrátí... Jestli si vzpomenu.

"Možná si myslíš, že to je nic moc."
S tím vytáhnu jednu ze svých pistolí a rozložím ji stejně jako on. Otázkou je, kdo by byl rychlejší. Kdybych byla člověk, vyhrál by, ale teď by to viděla na remízu.
"Máš po ruce čištění?"
Požádám ho a pokud je mi vyhověno, tak bych ji rovnou vyčistila, zatím, co se spolu dál bavíme.
"Ale hodí se to, když jsi uprostřed velkého čistění a nějaký kretén se ti pokouší dostat do baráku. Složíš zbraň, zastřelíš ho a jdeš čistit dál."
Ušklíbnu se.
"Navíc, pokud si s tímhle dostal i vědomosti o zbraních, tak si nestěžuj. Já se všechno musela učit a dřít jak kráva, aby se mi spousta věcí dostala pod kůži a dělám je teď automaticky."
Do tohohle světa se znalost zbraní hodí, ať se mu to líbí nebo ne.

Jestli mám možnost zbraně vyčistit, složím první a pokračuji totéž s druhou.
Mezitím začne o mém zdejším já. Dříve či později se o tom zmíní každý. Vydehcnu nosem a soustředím se na zbraň či láhev, podle toho, co mám k dispozici za činnost.
Obdařím ho pohledem s pozvednutým obočím, když zhodnotí zdejší svět jako "slušnou práci".
"To je jako pochvala?"
Zeptám se, na což se ke mě nakloní a dodá ještě šeptanou otázku. Pobaveně se pousměji a skloním se k němu též, jako bychom byli dva spiklenci.
"A tohle je pozvání?"
Na takovou nabídku bych slyšela a klidně se sbalím kam určí.

Díra
Jo

Mordecai nelhal, když nazval nového barmana v Díře kocourem.



V Díře nebyla skoro ani noha. Všichni se sem nahrnou večer, aby se zašili a užívali tak luxusu, který nabízí neutrální místo.
Na baru tedy nikdo neseděl a neočumoval jej, jak by jeden mohl očekávat.
Utíral nádobí a broukal si přitom společně s puštěným rádiem. Hrálo něco od Taylor Swift, to bylo vše, co si tak věděla.
Krom tebe zde byl ještě jeden neznámý chlápek s nějakou dívčinou. Asi zamilovaný pár. Drželi se za ruce a něco si šeptali do ucha. Nebyl to nikdo důležitý.

"Zdravíčko, mademoiselle. Čím mohu posloužit?" Nechal své činnosti, když si tě všiml. Lehce se uklonil a vyčkával na tvou objednávku.

Poušť
Nicky

"Díky... to víš léta praxe a odříkání." Pokrčí rameny a přihne si.
"Nikdo mně neučil. Jednoho rána jsem se probral a najednou se ze mně stal znalec přes zbraně. Předtím jsem o nich věděl kulový." Schopnost, která se do tohoto místa hodí. A i přesto to vypadá, že s ní Rocket není zrovna dvakrát spokojený.
"Není to nic moc. Kazatel má mnohem lepší schopnost. Nebo mladej Kain." Vytáhne z pouzdra zajištěnou pistoli a jak si viděla, že jí rychle poskládal, tak jí zase rozebere.
"Tohle..." Ukáže na rozebranou zbraň. ... to je nic moc... ale lepší než drátem do oka. Vo tom žádná." S tím ji složí zpátky.
"Slyšel jsem, že tvá dvojnice... já, co bylo tady... tak mohlo za toto celé." Snaží se naznačit rukou a nemyslí tím jenom kuchyni, ale tak celkové okolí skládající se z pouště.
"Slušná práce." Snad jeden z mála, kterému to je jak se zdá jedno.
"Hulíš?" Pronese a lehce se k tobě nakloní, neboť to šeptá, aby jej někdo náhodou neslyšel.

Z Doupěte hříchů do Díry

Necítím se ani trochu sklesle nebo provinile, když Mordecai změní tón hlasu i svou náladu. Koneckonců jsem mu neudělala nic hrozného a jeho ego tím stejně moc dlouho trpět nebude. Jsem si jistá, že ještě dneska najde dostatek holek a kluků na to, aby mu jej spravili.

Jeho další poznámku přejdu bez komentáře. Je to zvláštní, ale nemyslím si, že by se pod tím skrývalo cokoliv hlubšího. Možná jen další jeho způsob koketování, co já vím.

"Dobře, díky za tip a... colu, ale běda ti, jak bude vyprávět o vašich skopičinách," neodpustím si ještě a mávnu na něj, než se otočím na podpatku a zmizím z toho baru, abych pokračovala do jiného. Přeci jen se musím hned seznámit s novým barmanem, když ten poslední - a jeden z mých oblíbených - je pryč. Navíc je celkem možné, že tak trochu hledám způsob, jak si s Luciferem promluvit. Toho jen tak za vlasy dotáhnout do pekla nemůžu.

Poslední zbytky vlivu Mordecaie jsem ze sebe setřásla sotva jsem si sedla do svého zlatíčka. Není hezčí přivítání než nová skladba v přehrávači, sotva se otočí klíčkem v zapalování. Nejsem ten typ, co překračuje povolené rychlosti - aspoň tedy ne většinou - ale jízdu si zásadně užívám za všech okolností. A tak si do hudby poťukávám na volantu, zatímco svého černého oře směruji směrem Díra.

Tentokrát nemám tolik štěstí, aby mi skladba skončila přesně, co jsem dojela, nicméně i tak se poměrně s dobrou náladou vydám do baru se sebejistým krokem někoho, kdo v tomto baru byl už mnohokrát. Sotva tam vstoupím, opět se rozhlédnu a pak hned zamířím k baru, abych se seznámila s barmanem. Ostatně, kde jinde by se barman hledal?

Poušť

Zvednu láhev a podívám se na hladinu.
"Sama mám málo."
Odpovím, na což se má společnost obslouží sama a sedne na židli u mých nohou.
"Tady se všechno "tak nějak semlelo", co?"
Ušklíbnu se s ironickou poznámkou. Nedalo mi to.
Na jeho popis ráje jen něco nesrozumitelného zamručím a napiju se. Jak zmíní Řezníka Johna, je mi jasné, odkud vítr fouká.
"Jasně. John."
Ušklíbnu se nad vzpomínkou, že každé Jackovo rozhodnutí vlastně bylo velmi nenápadně potvrzováno či zamítáno Johnem. Stačilo mi si zpětně vybavit některé pohledy, které si vyměnili a najednou jim rozumím.

Rocket po mě také střelí otázku, ovšem trochu jiné ráže.
"Kdysi jsem jí byla."
Připustím nakonec. Sic jsme sourozenci, dvojčata přesněji, ale já se od jména Crown odstřihla svým útěkem z domu. Mohla jsem Patricka najít a zabít stejně jako Fredericka. Charles mi to zjednodušil tím, že zůstal ve vile s rodiči, ale neudělala jsem to. Možná se mnou hnula nadějna myšlenka, že on jediný má šanci ještě své hříchy nějak vyvážit a neskončí po smrti na stejném místě jako celá naše rodina. Možná v tom byla spousta dalších-jiných věcí... Těžko říct, takhle zpětně, ale nimrat se v tom nehodlám. Kdo ví proč, volnou rukou jen tak přejedu po krku a prsty naleznou řetízek s přívěskem od Luce.

Pořádně se napiju. Obsah láhve ve mě mizí a konečně mi zase číná být jakž takž příjemně.
Nikdy bych neměla zůstávat střízlivá moc dlouho.
V pravdě, spíš bych neměla být zcela střízlivá nikdy. Je to nejlepší pro všechny zúčastněné.
"Hmm..."
Zabručím na Rocketovu poslední poznámku. Jasně, jeho to vzalo... Ne. Jen ho dohnala jeho minulost, na kterou se snažil, stejně jako já, zapomenout.

"Líbila se mi rychlost se kterou si složil zbraň."
Odbočím od dosavadního tématu.
"Učil tě někdo známý?"
Zajímám se. Jasně, je spousta střelců, kteří byli a jsou, nebo v mé realitě teprve budou, takže šance na vyřknutí pro mě známého jména je velmi malá. Kol a kolem, nezáleží tolik na tom, co odpoví, jako spíš, že bude řeč i o něčem jiném.

Vzhledem k tomu, co mi Juno půjčila za tričko, si Rocket mohl všimnout nemalého množství jizev, i mého tetování na pravé paži. Pokud někdy vidět Johnovo zápěstí, bude mu jasná i další blízká známost mé osoby s vedením této podivné skupiny.

Poušť
Nicky

Rocket schová nůž a svalí se na židli, kde před chvíli seděl Patrick a pozoruje tvou láhev.
"Podělíš se taky nebo soukromničíš?" Otáže se, a pokud se s ním podělíš, tak si přihne rovnou z lahve. Přece by nezašpinil skleničku. Pokud ne, tak si dojde do mini baru pro další lahev a tak či tak si přihne z lahve.
"Co já vím? Prostě se to tak nějak semlelo." Pokrčí rameny a po tváři se mu mihne škleb.
"Navíc podívej se kolem… je to malý kousek ráje v tomto bohem mrtvém pekle. Nevím, jak se k tomu dostal Sběratel… ale prostě je to tu. Útočiště." Patrickovi se musí jedno nechat, pěkně to tu zabydlel.
"Krom toho jeho pravou rukou John, kdo jsem, abych zpochybňoval. Někdo by řekl, že on je tady šéfem. Ale on o to nestojí a tak šéfuje Sběratel." A kdo se rozhodne zpochybňovat Patrickovo místo, s ním si promluví John a ten má vždycky pádné argumenty.
"Pokud dobře chápu, tak ty jsi jeho sestra?" Zeptá se. Patrick o tobě zřejmě moc nemluvil. Kdo by se chlubil dávnou zvrácenou minulostí. Že?
"To rodinné setkání ho hodně vzalo…“ Konstatuje, jen zavrtí hlavou a přihne si s láhve, ač sdílené nebo své vlastní.

V Doupěti hříchů
Jo

Jen se na tebe ošklivě podívá. Spolkne přitom něco o tom, že by sis měla zajít k ušnímu a propláchnout si uši, aby si lépe slyšela. Nehodlá to opakovat.
"Hm, jo." Jeho nálada se z ničeho nic změnila. Ono uvědomění si, že ho někdo dostal, mu maličko srazilo ego. Má silnou konkurenci. Ne že by byl jediný upír, ale patřil k těm silnějším a respektovaným.
"Buď opatrná." V jeho hlase zazní neskrývaná starost. Novinka u něj. Že by mu na tobě skutečně záleželo? Přeci jen se znáte už nějaký ten pátek a vzájemně se respektujete. Za seznámení s ní vděčíš Chrisovi. Kde jen jemu je konec?

"Když tak nad tím přemýšlím… zkus se poptat v Díře nového barmana, jestli něco nezaslechl či neviděl." Navrhne ti. Díra slouží jako neutrální místo pro tyto zvláštní bytosti a povětšinou tam chodí větší škála zákazníků než sem. Nějakou dobu v Díře pracoval Šedivák, jak se zdá, tak ho zastoupil někdo další.
"Je to kocour. Párkrát jsem si s ním vyšel. Možná by něco mohl vědět." Mrkne na tebe. Raději nezjišťovat, co spolu ti dva dělali. I když je to tak nějak naprosto jasné.

"Kdybys potřebovala pomoct, tak stačí zavolat." Nic víc se nekoná. Nechá tě v klidu odejít.
Kam tedy půjdeš? Zvolíš jako první Díru nebo omrkneš Luciferovu vilu?

Poušť

Pokrčím rameny. Stejně u sebe nemám jedinou cigaretu se kterou bych mohla ono nepsané pravidlo porušit, takže není potřeba cokoli říkat. Kdyžtak pak odtáhnu Juno, nebo dám řeč s Kainem, či vyloupím Johnův brdloh.

Na otázku Lucifera jen kývnu, na což se on zamračí, ale víc neřekne. Čekala bych k tomu nějakou další podotázku, ale on do sebe raději obrátí obsah sklenky.
V době, o které mohu říci, že jsme se znali, jsme se ani jeden alkoholu nedotkli. Připadá mi to neskutečně dávno, takže tedy fakt, že stíhá moje tempo pití mě až tolik nerozhodí. Já začala chlastat na ulici a kdo ví, co si zž on, že se to naučil.
Popis jeho party, jak si kryjí záda a spoléhají jeden na druhého mi až nepříjemně sedí ke Krvavé kartě. Měla jsem štěstí, když jsem se s partou střetla a vzali mě mezi sebe. Nemuseli.
Naliju do sebe další sklenku a křivě se usměji na poznámku ke Kazateli. Zvláštní to týpek, že svou vírou neztratil i když se posralo co mohlo.
"Nevím kolik ti toho Řezník řekl, ale ... v každé partě se najde kretén, co udělá chybu a odsere to skupina. Když jsi sám, máš jistotu, že nestřílíš do vlastních."
Shrnu svůj úhel pohledu. Pracuju raději sama, nebo s těmi, které mohu postrádat, či jsou nezabitelní jako Luc.
Teď bych snad i radši byla u něj, než být terčem takových výslechů.
Postesknu si v duchu a nechám si znovu nalít. Fakt, že já byla ten článek v řetězci, který to posral, nezmiňuji. Buď to John řekl, při nějaké příležitosti, nebo to zůstane nezodpovězené s prostorem pro přemýšlení o kom jsem to mluvila.

Náhle si všimnu, že má bratříček už solidně napito a to jsme teprve začali. Zjevně se pít nenaučil nikdy a navíc ho chytla melancholie, kvůli které si začne vylívat srdíčko.
Protočím oči, chytnu láhev dřív, než by ji stačil shodit a pořádně si přihnu rovnou s ní.
Nemám šajn, co bych jak měla říct. Nehodlám omlouvat jeho činy, vím, že byl taky oběť, ale on by do prdele mohl vědět, že jsem ho nechala říct, proto, že to vím a není tedy potřeba to vyslovovat.
Jakmile znovu zazní mé občanské jméno, pevně zatnu čelist a probodnu ho pohledem.
"Přestaň mi tak říkat, nebo se postarám o to, že mi neřekneš už nijak!"
Zavrčím dost jasnou výhružku o definitivním vyvraždění vlastní rodiny. V ten moment se k nám přižene dvojka Kazatelská Raketa, aby začli jednat bez dlouhého zdržování. Kazatel bere svého šéfa na rande se sprchou a Rocket zůstává hlídkovat u mě.

Stále nevzrušeně sedím s nohama přes roh stolu a znovu se napiju z láhve, byť ve sklence mám dolito. Láhev mám na teď a sklenku takzvaně na později.
"Vysvětli mi, jak se tenhle maňas stal vaším šéfem."
Vyzvu Rocketa. K odtaženému opilému jedinci se vyjádřím jedině, pokud na to padne řeč z jeho strany. Vsázím, ale asi spíš na to, že by se tu všichni měli znát dost, aby věděli, že evidentně jejich šéf je abstinentní povahy a zlil se bez mého valného přičinění sám.
Nebo mi hodlají klást za vinu i tohle?
Já nebyla ta, kdo mu dolíval, což však oni neví, pokud nemá někdo z nich rentgenové oči, nebo kamery v místnosti - což pro jistotu rovnou obhlédnu.

V Doupěti hříchů
Mordecai

Jako samostatná žena s vlastní vůlí se musím sama vzpamatovávat nad několika nepříjemnými skutečnostmi. Jako třeba to, že ten jeho hlas dokáže vážně dělat různé věci, rozhodně je umí se mnou a asi i celým lidským pokolením. A možná nejen tím. Druhá věc, co se mi nelíbí je myšlenka na to, kolik z těch Mordecaiových neúspěchů mě svést, bylo díky mojí vlastní vůli a kolik z toho dělá to, že mě prostě nechal. To je velmi nepříjemná myšlenka pro někoho, kterou raději zaženu, nebo bych si musela zadat minimálně zákaz přiblížení na 200 metrů.

"Auč, to bolelo," řeknu skoro ublíženým hlasem, abych se vytrhla z těch nepříjemných myšlenek. Zaženu i nutkání k tomu, abych nějak své rozhození prozradila jako například nervózní pití coly, raději se jí ani nedotknu. Naštěstí se věci komplikují, a tak se mohu soustředit na tohle.

"Přesvědčivý?"

Obočí mi vyletí nahoru a obdivně hvízdnu, neodpustím si následně ani pobavený úšklebek.

"Páni, tebe někdo ovládal? Tak tomu se jen těžko věří," poznamenám vcelku upřímně a už ne posměšně, i když by se mi chtělo. "No, to trošku mění přístup k setkání s nimi," řeknu si spíš pro sebe a to už se zvedám z barové židličky.

"Kdyby se k tobě doneslo něco nového o nich, nebo jejich místě pobytu či Luciferovi, tak bych to ráda slyšela. Možná bych si pak od tebe nechala i něco namíchat," pousměji se.

Copak já vím, co tady se mnou Mordecai hraje za hru? Jestli je skutečně má vůle tak mizivá v porovnání s jeho silou, tak mě může mít kdy chce. Ale on se rozhodl to tak neudělat, takže zatím zůstávám hrát tuto roli, ať už je to jakkoliv. Nicméně předpokládám, že bude mít Mordecai ještě nějaký komentář. Většinou vždycky má nějaký komentář, nebo glosu. Takže mu dám k ní příležitost, než se vydám na odchod.

V Doupěti hříchů
Jo

"Sourozenci Crownovi." Zopakuje nahlas. Nevypadá to, že by mu to jméno něco říkalo. Otázkou je, jestli tomu skutečně tak je a není to jedna z jeho her.

"Měla by ses uvolnit… bavit." Víc se k tobě natiskne, aby ti do ucha mohl pošeptat ona slůvka. Cítíš jeho dech na své kůži a jeho zvláštní vůně tě udeří do nosu, jako kdyby tě pohladila po tváři a vábila tě do jeho pokoje. Nakonec splní tvé přání a přejde zpátky na své místo za bar. Z nějakého zvláštního důvodu si tě váží. Je na něm však vidět, že musel chvíli svádět boj sám se sebou, přesněji s tou částí dravce, která by tak ohleduplná nebyla. A tvé ne, by brzy přiměla na slůvko ano. Barva jeho očí na chvíli ztmavne, než se jeho odstín vrátí zpátky k normálu.
"Ne, nezařídíš." Ví moc dobře, že v tomto blafuješ. Nalije si panáka a kopne ho do sebe.

"Ptali se mně, kde by tak mohli najít Nicky Bullet." Sdělil jméno Luciferova objektu zájmu. Nicky Bullet, nájemná vražedkyně, jejiž špatná pověst jí předchází. Nikdo pořádně nepochopil, co Luce popadlo, že pro ni měl tak neskutečnou slabost.
"Zvláštní. Obyčejně takové vyzvědače posílám do háje s tím, že nejsem detektiv nebo že nefunguji jako zlaté stránky." Zamračí se. "V jejich případě jsem to neřekl. Místo toho jsem sdělil, že by se měla nacházet po boku Lucifera a dal jim jeho adresu." Několikrát zamrká a tentokrát se napije z lahve.
"Ten jeden byl až příliš přesvědčivý. Nedalo se jinak." Zřejmě někdo dostal Mordecaie. Svým způsobem tak ochutnal vlastní medicínu. Ovšem pokud někdo něco takového dokázal, tak máš před sebou poměrně silného nepřítele. Nebo ho Mordecai pouze podcenil?