Andor.cz - Dračí doupě online

V Doupěti hříchů
Jo

Ohledně drinku se s tebou nehádá a místo toho vytáhne z ledničky coca colu ve skle, kterou otevře a nalije ti do skleničky, kterou položí před tebe.
"Na suchu nebudeš." Tváří se přitom neodbytně. Je pro něho důležité být dobrým hostitelem.

Ušklíbne se, když se zmíníš o tom, že bys ráda viděla Lucifera.
"Byl tu před nedávnem. Bílá rada tu měla soud s jeho křepelkou." Začne a hrábne do kapsy od kalhot, ze které vytáhne červený Malbora a jednu ruličku štěstí si přiloží k ústům, následně je zapálí benzinovým zapalovačem, který se celou tu povaloval na baru. Vyfoukne obláček kouře.
"Řeknu ti, že to je šílená ženská. Chvilku jsem s ní byl." Jistě na ní zkoušel ty své triky a neuspěl. Mordecai nerad prohrává.
"Možná bude v té své vile." Napadne ho. Chvíli se začne přehrabovat věcmi za barem, než najde čistý papír a propisku, na papír ti krasopisně napíše adresu a podá ti jej. Tedy chvíli si s tebou pohrává s tím, že mává s tím papír a ty se jej snažíš chytit, než ti ho nakonec podá.
"Krom toho, je mi jedno o jakou návštěvu se jedná." Zní lhostejně. Zřejmě se mezi ním a Luciferem něco stalo.

Chvíli hledí na fotky, které ti poslal Uriel, na Jeho rozkaz. Přeci jen je Uriel policista a k místu činu má nejblíže.
"Hmmm... mám takový pocit, že jsem je už viděl." Zamračí se upír, stále pozorujíc fotku na mobilu. "Určitě tu byli." Nakrčí čelo, jak se snaží vzpomenout. Ovšem ani to mu nebere na kráse.
"Ah jistě." Vypadá, že si na něco vzpomněl. "Zajímali se o tu Luciferovu křepelku." Vypadá to, že je to všechno, co ti má v úmyslu sdělit. Jestli něco skrývá? Samozřejmě, že ano. To by nebyl Mordecai, kdyby něco neskrýval. Muž zahalený pod rouškou tajemství. Jak on povětšinou tvrdí, ženám se to líbí.
"Znáš vůbec jejich jména?" Dodá s lehkým úšklebkem. Kdyby znal jména, mohl by se po nich někde poptat. Podle toho co sis o nich našla díky svému talentu, tak se jedná o sourozence Crownovi, Frederica a Charlese. Jež byli velmi zavražděni, stejně tak jako jejich rodiče. Vypadalo to na akt osobní msty. Na fotky z místa činu nebyl zrovna pěkný pohled.

"Nechtěla bys masáž?" Vytrhne tě z přemýšlení upír, který už nestojí před tebou, ale máš ho zády a cítíš jeho prsty na ztuhlých ramenech. Je to neskutečně příjemné.

V Doupěti hříchů s pokušitelem
Mordecai

V duchu ocením tu možnost prohlédnout si jeho výstavní zadek. Přidám si vlastní mentální komentář, což snad měla být obhajoba, že on se taky určitě ráda dívá na ten můj, když odcházím. Nebo to alespoň nejméně jednou říkal. Mezitím si sednu k baru dál od těch slečen, aby se žádná nepokusila mi vyškrábat oči. Stačilo mi to jednou.

"Ne, nic, díky, řídím," odmítnu se zavrtěním hlavy, ačkoliv oba víme, že to je naprostá výmluva. Ale oba dva také víme, že když řeknu ne, tak to ne myslím vážně. Aniž bych mu dala příležitost to vyvrátit, tak rychle vytáhnu telefon a začnu v něm něco hledat. Na rozdíl od svých mocnějších bratří, já se s technikou kamarádím a jsem jí velmi nakloněna. Než najdu, co hledám, tak začnu mluvit. I tak se mu dá lépe odolávat, když se kouká při řeči jinam, než do jeho očí.

"Nestavil se tu v poslední době Lucifer? Potřebovala bych se za ním osobně stavit a prohodit s ním pár slov," začnu a to už přestávám ťukat do nového telefonu a podívám se na něj. "Slibuji, že jde jen o společenskou návštěvu bez násilí..."

A pak otočím obrazovku telefonu k Mordecaiovi s těmi dvěma muži, kteří jsou mým druhým úkolem.

"Méně milou návštěvou už bych chtěla poctít tyto dva Andrarsovi nové mazlíčky. Dělají docela hluk, takže jsem doufala, že se nějaké vlny jejich činů k tobě už dostali, abys mě mohl nasměrovat v jaké části města se budou nacházet?"

Kdys dávno Lux, nyní bar Doupě hříchů
Jo

"Teď se mi vede ještě líp." Prohlásí a na jeho tváři se zračí úsměv, který by mu záviděla spousta herců v reklamách na zubní pasty.
"Co blázníš? Samozřejmě, že mám. Na tebe si vždycky najdu čas." Je pravdou, že i přestože si ho vyrušila v nějaké jeho práci, tak jí nechal na pokoji, aby se ti mohl věnovat.
"Omluv mne, nejdříve sdělím dámám smutnou zprávu." S tím se otočil na patě a vydal se k slečnám. Zvolil takovou chůzi, aby se tvůj pohled stočil na jeho luxusní zadek. Magnet. Nějak jinak se to nedá vysvětlit.
Dámy se s ním chvíli dohadovaly, ale nakonec jej poslechly a odešly. Sice je nemusel kvůli tobě vyhazovat, ale udělal to.
"Dáš si něco?" Otáže se, mezitím co si do panáků něco namíchá. Už jsi měla to štěstí či neštěstí ochutnat pár jeho drinků a stálo to opravdu za to. Tehdy to skončilo tak, že jsi ho k sobě tiskla a oplácela mu vášnivé polibky. Možná to způsobila i skutečnost, že to nebyl zrovna ten nejlepší den a tak vůbec. Nepřipomíná ti to však, neboť si jej o to požádala a tak ti vyhověl. Navíc věří, že se mu to znovu podaří.
"Povídej." Prohlásí a upře na tebe ty své neodolatelné oči, u kterých je těžké odhadnout jejich barvu, vyčkávajíc na to, až mu sdělíš, co máš na srdci.

Zadaný úkol

Abych byla upřímná, byla jsem více otevřená jeho úkolu už jen proto, že přišel normálně dveřmi bez všech těch obvyklých šarád, přesně jak to mám ráda. Klidně, normálně, lidsky. Ale i tak jsem se trochu zdráhala vyhovět jeho žádosti ohledně Lucifera. To, že někdo předal svou práci dál, jsem nebrala jako nějakou obrovskou zradu. Avšak skutečnost, že spravedlnost tak byla vychýlena, mě pomohla dostat se na jednu loď s úkolem z Nebe.

A tak zastavím se svou Impalou před Mordecaiovým barem, kde právě končí skladba Back in Black od skupiny, kterou snad ani nemusím jmenovat. Ačkoliv je poměrně teplo, vezmu si ze sedadla spolujezdce svůj lehký hnědý kabát. Moc dobře vím, kdo tam bude a jak by viděl moje hrdlo a zakousl se do něj. A i když pevně věřím ve své zásady a odhodlání nenechat se jím svést, jedna ochranná vrstva navíc rozhodně není na škodu. Do kapsy si zastrčím telefon a ještě se podívám na své chytré hodinky, abych si zkontrolovala čas už jen prostě ze zvyku. Knoflíky kabátu si nechám rozepnuté, když vcházím do toho baru.

*Ach samozřejmě, připravuje si svou svačinku...* pomyslím si, sotva spatřím jej a jeho společnost.

Jakési mé vnitřní já se napne, když Mordecai přeskočí tak ladně a nebezpečně ten bar, aby mi mohl jít naproti. Zastavím se a nechám jej dojít ke mně a přitom se snažím moc si ho neprohlížet. Nehodlám porušit dané status quo a stát se jednou z mnoha jeho povyražení.

"Vidím, že se ti vede dobře," řeknu na oplátku jako jistou variantu pozdravu a věnuji mu společenský úsměv. "Jsem tu pracovně, měl bys na mě chviličku, nebo se mám stavit později?" zeptám se a kývnu směrem k slečnám, které jistě bude mrzet, když budou muset na tohoto krasavce čekat, než z nich strhá oblečení a bude jim dělat věci, o kterých by před kamarádkami nikdy ani nepromluvily.

Úkol daný od Boha
Joleene

"Vypátrej Lucifera. Promluv si s ním a přiveď ho zpátky." Tak zněla slova Černého, který tě včera navštívil ve tvém bytě. Odpustil si své obvyklé divadelní kousky a normálně zaklepal na dveře, neboť přišel hlavním vchodem. Normálně bys ho zřejmě poslala do míst, kde slunce nesvití s tím, ať si najde někoho jiného. Ovšem ukázal ti záznamy "živě z pekla", co se v pekelných končinách děje za jeho nepřítomnosti a zároveň ti dal, či spíše sis jej vzala dobrovolně, ještě jeden úkol navíc.
Dva muži, kteří si měli užívat své osobní peklo, dokud peklo nezmrzne, uzavřeli dohodu s Andrasem, jež převzal po Luciferovi žezlo, odpustil hříšníkům všechny jejich hříchy a ke všemu je pustil zpátky na zem. Kde volně pobíhají a ubližují bezbranným. To nešlo jen tak nechat… nebo šlo, ale to ti nesmělo svým osobitým způsobem na lidských životech záležet.

Stojíš zrovna před barem, který dříve patříval Luciferovi, než jej převzal jeden upír. Upír, který by mohl být dobrým zdrojem informací. Upír, který se tě stále snaží svést a moc mu to nejde... Ne, že bys na něj nekoukala tak jak velká většina na něj hledí. Ještě se mu však nepodařilo tě dostat do postele.
Mordecai.



Velká většina žen by mu padala k nohám a dala by cokoliv za to, aby o ně projevil zájem. Odnesl je do jednoho z pokojů a tam je postaru znásilnil. Ty však nikoliv.

Muselo se nechat, že v tom oblečení mu to sakra seklo. Momentálně na sobě měl na sobě černé kožené kalhoty, černou hedvábnou košili a u baru připravoval drinky pro dvě krasotinky, které s ním vedly řeč. Bylo naprosto jasné, kam to dále bude směřovat. Že nakonec skončí v jednom z těch pokojů nahoře a užijí si nezapomenutelný sex. Jak se probudí, zmizí zpátky do svých nudných životů a třeba za nějaký ten čas se opět vrátí pro další dávku. Pro nějaké to zpestření v šedi dnů.

Avšak jakmile si Mordecai všiml tvé přítomnosti, slečinky už pro něj nic neznamenali. Byla jsi v té chvíli jen ty a nikdo jiný. Přeskočil bar s veškerou elegancí, připomínajíc tak dravce, který zmerčil svou kořist.
"Ahoj krásko." Oslovil tě a zazubil se přitom po svém.

Poušť
Nicky

"Nezačal. A stejně... kouřit se chodí ven." A zdá se, že toto respektuje většina kuřáků, jež se tu nachází. Dodržují pravidla ve svém útočišti.
Pozvedne sklenku a prohlíží si její obsah, než se napije. Přesněji ochutná. Brandy se zřejmě nestalo jeho oblíbeným pitím.
Chvíli mlčí a přemýšlí o tom, co by se vlastně chtěl dozvědět.
Když začneš, nechá tě mluvit a se zájmem v očích tě pozoruje.

"Takže Lucifer stále žije?" Jakmile mu je zodpovězeno, jen se lehce zamračí. Na nic dalšího se však nezeptá. Obrátí do sebe sklenku, aby mohl nalít jak tobě, tak i sobě. Ošklivě se přitom zatváří. Pokud si dobře vzpomínáš, tak Patrick byl spíše abstinent.
"Sám ani pořádně nevím, prostě se to tak nějak semlelo. Kazatel nám zachránil život. A tak nešlo jinak, než ho pozvat do naší party." Pokrčil rameny. "Jedinec v tomto osobním pekle málokdy přežije. Jenže, když jsi v skupině, nejsi na to všechno sama. Hlídáme si vzájemně záda." Dodá a hraje si přitom s obsahem v skleničce. Než do sebe kopne druhou skleničku a opět rozleje.
"I přesto co se stalo nemohl toho nechat. Nemohl nechat to jediné, čím byl. Oddaným knězem, věřícím... a to i přestože jeho Bůh je mrtvý." Opět do sebe obrátil panáka, již třetího.
Za to, že Bůh už není mohla svým způsobem jediná osoba... a to ty... aspoň v této alternativní realitě jsi tím největším zlem.

"Posral jsem to... na plné čáře. Teď to vím." Spustí a nalije znova další panáky.
"To, že vznikla tohle celé, je i moje vina." Rozhodí rukama, div divoucí, že přitom neshodí poloprázdnou či poloplnou láhev.
Čtyři panáky mu zřejmě stačili, aby začal mlet sračky.
"Měl jsem být víc bratr, Veronico." Šeptne tiše. Osloví tě přitom pravým jménem a o i přestože si ho varovala. Síla zvyku je momentálně silnější. Stejně jako ten zkurvený závan nostalgie.
Jako na zavolanou, či snad na poslední chvíli se objeví právě Kazatel a s ním v patách Rocket. Někdo by řekl, že celou to dobu stáli poblíž a odposlouchávali.
V případě nutnosti, Kazatel okamžitě reaguje zachraňováním šéfa před nebezpečím ve tvé podobě. A ty jsi tak mohla poznat jeho schopnost. (Má nezničitelnou a neproniknutelnou kůži. Navíc super sílu. Schopnosti ala Luke Cage.)
Pokud žádné nebezpečí nehrozí, tak ho zachraňuje před ním samým a to, že ho dostrká z kuchyně do sprchy a seznamuje ho s ledovou vodou. Zůstáváš tak s Rocketem, jež se k ničemu nemá a po celou tu dobu si čistí nožem bordel za nehty.

Poušť

Jen letmo přelétnu zasedací pořádek a mé oči zůstanou přišpendlené na rozložené zbrani. Jo, Rocket se mi začíná líbit.
Na bratrovu hlášku se ušklíbnu ale nespouštím pohled ze zbraně na stole, která je na výzvu v mžiku sklizena.
Přivede mě to k otázce jestli je tak talentovaný nebo má schopnosti odpovídající jeho činu. Kdyby John střílel, vsadila bych na něj jako na mentora, ale takhle? Težko říct. O střelných zbraních mě učil Hluchej Bob a jen díky němu jsem věděla jak takovýhle kvapným způsobem složit a rozložit zbraň.

Usednu na volné místo, ale kdyby byla jinde volná židle, asi bych se tomuhle vyhla. Ani ne tak z úcty Johnovi, kterou k němu sice chovám, ale rozhodně ji nedávám najevo, jako spíš z osobního Nechci sedět vedle Patricka, proti nějakýmu pánbíčkáři, co na mě bude blbě koukat. Žel, jiná židle není.

Při motlitbě se nepatrně cuknu. Je nezvyk slyšet něco takového a nelíbí se mi to, na druhou stranu, život mě naučil občas radši držet hubu.
Jídlo proběhne mlčky, asi nikdo neví, o čem se v mé přítomnosti bavit. Jejích boj.

Jídlo nekomentuji, ale chutná mi. Patricka vaření bavilo vždycky a nepřešlo ho to ani po drsné zkušenosti s mým zdejším já.
Postupně s všichni rozpustí a i já jsem měla v plánu opustit kuchyň. Jenže Patrick vytáhne dvě skleničky a to je celkem dobrý argument pro zůstat.
"Hádám, že kouřit si nezačal, tak dotaz na cigára je zbytečný."
Konstatuji místo odpovědi, kterou chtěl slyšet. Popřemýšlím krátce, zatmco hodím nohy na stůl a uzmu jednu sklenku.
"Co přesně bys chtěl slyšet?"
Pokrčím rameny a rozhodím rukama. Následně bez jakékoli snahy o přípitek zvednu sklenku ze stolu a napiju se.
Osvěžující.

Hádám, že o brandy ví od Johna, nevěřím, že by tohle pití vytáhl náhodně. Nemá smysl se v tom rýpat a zamluvovat jeho hloupou otázku. Co bych tak mohla vyprávět?
"V mé přítomnosti, která je pro vás možná minulostí, se zatím nic tak kardinálně neposralo... Nebo o tom aspoň nevim."
Pokrčím rameny.
"Většina lidstva pokojně chodí do svých prací, spousta z nich paří na mejdanech... Prostě běžnej život. Já pracuju jak nejlíp umim a momentálně řeším sračky, co jsem nikdy dřív neřešila..."
Znovu se napiji. Fakt nevím, co přesně po mě chce. Nebo to vědět nechci? Možná, když se zeptá líp, bude mu i lépe odpovězeno.

Otázky však nemá jen on, takže si urvu také kousek prostoru pro sebe poté, co do sebe naliju zbytek sklenky a přišoupnutím k němu si řeknu o doplnění.
"Jak si tuhle partu dal dohromady? A vůbec... kněz?"
Podivení je zcela na místě, vzhledem k faktu mrtvostí boží a s tím i všeho, k čemu by se mohl modlit. Nebo ne?

Nečinost zabíjí a další bručení
Zach

Upřímně řečeno mě naprosto děsí myšlenka, že bych měla být tak neschopná na dalších několik měsíců. A už vůbec nejsem nadšená z toho, že bych měla ten celý případ nechat u ledu na takovou dobu. Ačkoliv... je třeba se teď nad něčím honit? Můrák je mrtvý, Morgana nejde po mně ani po Chrisovi, Tulpa je mrtvá a klíč zničen. A pokud se nepletu, supervrahy za sebou už nemám? Přes tyto všechny fakty jsem měla špatné sny a probuzení do lehce mrzuté nálady. Zatímco jsem se rozpomínala, co se kolem mě dělo a děje, vůbec jsem se nedokázala smířit s představou, že devět měsíců budu akorát tak číst knihy o Edenu a nic víc. Nehledě na to, že jako Damoklův meč nade mnou a Zacharym visí kletba, která nepůjde jen tak zrušit. A zmiňovala jsem, že jsem workoholik? A nějak vydělávat na sebe musím.

Takové a mnohem nepříjemnější myšlenky se mi honily hlavou, než jsem si uvědomila, že Zachary přišel ke mně. Rozlepila jsem unavené oči a neobtěžovala jsem se zvednout z lehu, jen jsem k němu natáhla ruku a pohladila ho po té jeho. Je hezké vidět, že je v pořádku.

"Vypadá to, že hned teď neumřu, takže jo, dobrý," zhodnotím svou situaci a věnuji mu úsměv. "Jsem ráda, že tě vidím v pořádku,"dodám upřímně a důkladně hledám jakékoliv známky opaku.

Nechám se políbit na čelo a chvilinku mlčím. To, co chci je jaksi neproveditelné. Takže se spokojím s tím dalším v řadě.

"Já se ještě chvilku budu probírat, pak si dám dlouhou sprchu, což završím kouzelným lektvarem a četbou něčeho lehčího o Edenu a podobně. Takže od tebe chci jen jednu věc. A to, abys dělal to, co vy čarodějové na volné noze děláte, když nevysedáváte u vyčerpaných čarodějek," odpovím mu, i když si nejsem tak úplně jistá, zda zvládnu všechny tyto úkony, nicméně se o ně budu pokoušet.

Když čarodějky odpočívají

Jako PJ

"Je velmi pravděpodobné, že tomu tak bude." Odpoví ti Morgana po pravdě s patrnou starostí v hlase. Svoje těhotenství si zřejmě pořádně užiješ a toto byl jenom varovný výstřel.
"Král Edenu patří k rase vznešených elfů, kterých je už velmi málo. I přstože jsou téměř nesmrtelní." Na chvíli se odmlčí. Elfové se postupem času začali křížit s jinými rasami. Takže ona stará rasa pomalu zanikala. “Stárnou velice pomalu. Mají rychlejší regeneraci." Někde si čelta, že sice jejich regenerace je rychlejší nežli lidská, ale nevyrovná se upírům či vlkodlakům. Tudíž vymírají povětšinou při souboji s jinou rasou. Dřív než stáří zemřou po meči.
"Tvůj otec patří k jednomu z nejstarších rodů, proto nebylo pochyb o tom, že právě on bude král. Stejně tak jako většina této rasy i on ovládá magii." Vznešení elfové jsou známý svými magickými vlohy.
Možná bys poslouchala dál, matka ti ještě něco vyprávěla, ale spánek se rozhodl ti dát přesně mířenou ránu a poslat tě do říše snů, aniž by se zeptal na tvůj názor. Matčin hlas byl ke všemu tak neskutečně příjemný a ukliďnující, že tomu nešlo zabránit.
I čarodějky, ať jsou sebevíc tvrdohlavé, potřebují odpočívat.

Probudila tě vůně kávy. Ležela si na posteli, zakrytá dekou. Zaslechla si šeptající hlasy. Velmi známé hlasy. Rozpoznala si je, Bastet hovořila se Zachem, o čem přesně si nepostřehla.
Bylo ti o něco lépe, ale stále sis mohla připadat slabá a malátná. A zdá se, že to jen tak nepřejde.

***

"Ahoj, marode. Je ti líp?" Pronesl jsem, když jsem si všiml, že Sierra je zpátky mezi bdícími. Možná jsem měl zvolit lepší oslovení. Není nemocná, jen je těhotná. Nicméně vypadá velmi pobledle a to mi jako důkaz nemoci připadá.
Odložím hrnek kávy na stolek u postele. Bastet mi udělala kávu, abych vydržel vzhůru a mohl tak hlídat těhuli. V případě nutnosti byl u postele přichystaný kyblík a na stolku se vedle kávy chladil další bylinkový odvar.
Poté, co jsem postřelil pekelného pána (Stále tomu nejsem schopen uvěřit. A to i přesto, co jsem viděl v jeho očích.) jsem zbaběle nasedl do svého auta a utekl na jediné místo, kde chodím přemítat nad smyslem života, vesmíru a vůbec. A to k hrobu ženy, kterou jsem miloval a kterou jsem nebyl schopen zachránit.
Tam mne taky našla Bastet. Dlouze si se mnou promluvila. Řekla mi něco ve stylu, věříš v existenci mně, tak si měl čekat něco takového. Nemohl jsem nic jiného než souhlasit. Po sdělení toho, co se stalo mé osudové ženě, jsem neváhal ani chvíli a nasedl jsem do auta s Bastet, vydal se sem. No a teď jsem zde, hledíc na svou osudovou ženu, která si už nehraje na Růženku.
"Co pro tebe mohu udělat?" Otážu se a kleknu si na zem blíže k posteli. Pohladím jí po tváři, částečně kvůli tomu, abych zjistil, jestli stále nehoří. Naštěstí horečka ustoupila. Možná na těch slovech o tom, že spánek léčí, něco je. Lehce jí políbím na čelo a vyčkávám na její přání, abych mohl jakékoliv splnit.

Čas na střídačce

Pomalu vydechnu po Morganině odpovědi. Položím si ruku na obklad a prchavě se usměji. Znamená to, že to možná přežiji a co víc, aspoň dostávám malý trest za tu neuváženou noc s andělem. To by mohlo vyrovnat mé účty se svědomím a Bohem a dítě by mohlo být v pořádku.

"Bastet, jen se ujisti, že je v pořádku, dávej na něj pozor, nemusí sem hned běžet a koukat se na mě jak zvracím a spím," řeknu s veškerým napnutím sil, aby nemusela deset minut čekat, než to ze sebe vysoukám.

Jejich rozloučení zatím přejdu, protože to je na seznamu mých otázek až zatraceně daleko. Což ostatně souvisí s tím, proč záporně odpovím na dobře míněnou Morganinu otázku. Nejdřív musím aspoň trochu si v tom udělat jasno.

"Od začátku případu jenom tápu..." řeknu a zhluboka vydechnu. Je těžší než jsem čekala zůstat vzhůru, ale jestli jste to ještě nepochopili, jsem strašný workoholik a ještě k tomu paličatá jako mezek. "Jak to, že král Edenu je podsvěťan stejně jako Chris? A to budu jako takhle umírat a k ničemu po dalších 9 měsíců? Jestli jo, tak ti dlužím minimálně rok na Maledivách," pokusím se o vtip, ale hned toho zalituji, protože i mluvení je náročné. Zase se na chvilinku odmlčím a soustředím se na svůj dech.

"Můžeš mi o něm povídat? Kdo tedy vlastně je. Jak to, že je tak mocný? Cokoliv, čeho bych se mohla chytit?"