Andor.cz - Dračí doupě online

Začátek příběhu
Damienův otec

*John, jak fádní jméno. Beztak není pravé,* pomyslím si s úšklebkem v duchu a upiji ze sklenice. Jestli existuje nějaký Bůh, tak mu musí být jasné, že to teď potřebuji. Nesnáším rodinná dramata a jedno takové teď tady rozpitvávám. Dávám Johnovi prostor, aby začal se svým vyprávěním. Netušila jsem kdy a jak se to stalo ale najednou vidím vše, co se tenkrát odehrálo jako kdybych tam seděla osobně. Ale tehdy jsem nemohla být ještě ani na světě.

Prsty se mi pevněji sevřou kolem skleničky s whisky. Přivřu oči a sklopím zrak k desce stolu. Mám pocit jako kdyby mi tělo najednou vibrovalo, zatímco mi mozek poskytoval spousty obrázků toho, jak bych ho mohla teď povalit na zem a vyrazit mu pár zubů. Syknu přes zatnuté zuby, než se na něj znovu podívám. V očích mám hněv.

"Tohle už nikdy nedělej, Johne," procedím mezi zuby a volná ruka se zatíná do pěsti. "Nestojím a kouzelnické triky a iluze. Jestli mi chceš něco říct, tak to řekni. Nemám moc pochopení pro lidi, co lezou jiným lidem do hlavy." Moje upřímné varování podkresloval hněv v mém hlase, díky kterému jsem se cítila, že bych mohla na místě vybuchnout. Kopla jsem do sebe zbytek whisky a nalila si bez zeptání další. Nedokázala jsem si ji už ani vychutnat. Už jsem se znovu nenapila. Pustila jsem sklenici a rukama zatnutýma v pěst jsem si přejela po stehnech. Přehrávala jsem si ten obraz znovu.

"Ty jsi uzavřel dohodu s Temnotou?" zeptám se pak a žaludek se mi stahuje chladem strachu. Temnota byla tak blízko tomu mě zabít. A vím, že jakmile bude mít šanci, dokončí to, ale nejdřív mi dá pěkně vyžrat, že jsem jí sebrala její oblíbenou hračku. *Trofej, výhru... Cenu za vítězství...*

Znovu jsem se na toho muže podívala a měřila si ho ledově vzteklým pohledem. Vážně, ani jsem nevěřila, že umím být tak rozčilená. Ale přesto jsem tu byla a zvažovala, jestli mu jednu natáhnout, nebo ho rovnou bodnout nožem.

"Fajn, takže to celé bylo jen o to, kdo domočí dál. Skvělý. Úžasný. Otcové roku, fakt. Gratuluju. Snad v pekle dostanete pěknou medaili," promluvím s despektem. Vzpomínky na mého otce najednou byly zkalené do ruda. Mohla jsem to být já! Jen aby vyhrál nějakou hloupou soutěž!

"Pokračujem. Položila jsem ti další otázky," vyzvu ho, aby pokračoval. I když se chci znovu napít, neudělám to. Potřebuju znát celý příběh a obávám se, že jestli budu pít dál, tak se neudržím a po Johnovi skočím a vymlátím z něj duši. Tedy, za předpokladu, že vůbec nějakou má. "Proč jsi ho našel až teď? Co máš společného se Smithovou z výcvikového střediska? Co se stalo s jeho matkou? A v neposlední řadě, proč jsi říkal, že vám zbývá málo času?" zopakuji, aby se náhodou nemohl vymlouvat, že si to nepamatuje.

S otcem
Zuli

Nalije ti další skleničku a stejně tak sobě.
”Říkej mi Johne. Bude to tak lepší. Mám totiž mnoho jmen.” Začne a s tím do sebe kopne celý obsah skleničky.
”Nuže dobrá… hodilo by se to.” Pohodlněji se posadí. Vypadá to, že to bude poměrně dlouhé vyprávění.

A také že bylo. Až takové, že ses najednou v něm ocitla. Možná za to mohl alkohol.
Zavedlo tě do dávné historie přesněji roku 1850, Anglie. Všechno začalo na jevišti. Vystupoval tam jeden velice úspěšný iluzionista. Diváci z něj byli naprosto hotový. Podobal se velmi tomu muži, který seděl naproti tobě. Jen měl delší vlasy a vousy.
Vystoupení bylo s bílými holubicemi, které se proměnily z bílého šátku.
Mezi obecenstvem seděl další ti velice povědomý muž. Upoutal tě a chvíli ti trvalo, než si v něm poznala svého otce. Bedlivě sledoval ono představení.
Scéna se změnila tentokrát jsi se ocitla na úplně jiném představení. Tohle bylo tvého otce. Udělal podobné vystoupení, ale trochu jiným způsobem. Damienův otec byl v hledišti.
Jako kdyby někdo udělal prostřih. Už jsi nesledovala vystoupení. Nýbrž jsi setkala s velice zvláštní bytostí. Byla zaujatá tím, že ti dva mezi sebou soupeřili a Damienovi otci nabídl něco, co se jen tak neodmítá. Schopnost vyhrát na tím mužem.

”Bral jsem to bez přemýšlení. Chtěl jsem vyhrát a být lepší. Neuvědomoval jsem si cenu, kterou po mně chtěl. Zároveň jsem netušil, že to stejné nabídl i tvému otci.” Na chvíli se odmlčel, aby ti dal čas to vstřebat a rozlil oběma panáka.

O něm bez něj
Damienův otec

Celou cestu dolů jsem přemýšlela o Damienových slovech. Vzhledem k tomu kolem čeho se pořád točila jeho mysl, tak jsem tipovala, že merzosti, nebo někdo stejně děsivý si mě poddával. A vzhledem k jeho stresu ohledně sexu bych si odhadla tvrdit, že šlo o znásilnění.

*Jedna věc je si představovat někoho s kým jsi, že s ním spíš. Druhá věc je si představovat, jak ho znásilňují,* povzdychla jsem si v duchu a odolala pokušení si zoufale prohrábnout vlasy rukama. Ale nedovolím si to, i když se zoufalému tatíkovi dívám na záda při cestě po schodech dolů. *A ještě k tomu jsem se dostala doprostřed rodinného dramatu. Fakt skvělý. Jako kdybych měla speciální kruh Pekla v tomhle pekle...*

"Poslední dobou téměř pravidelně," odpovím popravdě. Snažím se vzpomenout, jestli se ty noční můry objevili ještě před apokalypsou, nebo až po ní. Ale když uvidím whisky na stole, odsunu tyto myšlenky stranou. Přičichnu si ke skleničce a pak bez přípitku to do sebe kopnu. Nejsem nejzdvořilejší člověk, ale sakra, mám toho už po krk.

"Nemusíte mi lichotit, abych vás vyslechla. Jsem tu právě kvůli tomu. Párkrát jsme si zachránili život. Takže si jsme vděčný navzájem, takže vaše díky nepotřebuju," uzemním ho ještě, než posunu skleničku opět k němu. Promnu si palcem a ukazovákem kořen nosu a povzdechnu si. Proč jsem vlastně tady?

"Dost by mě zajímal ten příběh, pane... jakže vám mám říkat?" zeptám se o něco smířlivěji a podívám se na něj. "Proč jste se ho vzdali s manželkou? Proč jste nechal Temnotu, aby ho posedla? Proč jste ho našel až teď? Co máte společného se Smithovou z výcvikového střediska? Co se stalo s jeho matkou? A v neposlední řadě, proč jste říkal, že vám zbývá málo času?" Pokud mi nalil další skleničku opět si ji vezmu do ruky, ale tentokrát whisky pomalu vychutnám. "Potřebuju to pochopit, protože jinak mu už nepomůžu. Nebudu moct... Ani jemu, ani vám."

Sakra, sama netuším, jak jsem to myslela, ale nasadila jsem smutně odhodlaný výraz a doufala, že to bylo právě to něco, co ho ponoukne k tomu, aby se skutečně rozpovídal. A já s Damienovými problémy nechodila jen kolem horké kaše.

S otcem
Zuli

”Jsem rád, že jsi v pořádku. Já… viděl jsem...” Zarazím se. Asi bude lepší, když to nebudu popisovat.
”... něco špatného.” Dodám místo toho raději. Vzhledem k tomu, co jsem křičel a že jsem si dělal zrovna starosti o ní, si určitě zbytek domyslí.

”Děkuji.” Opravdu se mi uleví. Cítím se zranitelně a to by mohl využít. Nechci mu dávat žádnou sebemenší příležitost k tomu, aby se mi mohl dostat pod kůži.
Pohledem jí vyprovázím až ke dveřím. Nehodlám hned spát. Mám strach, kam bych se mohl vrátit. Nemluvě o tom, že mám o čem přemýšlet.

***

”Špatné sny. Stává se to často?” Zeptá se starostlivě. Je na něm vidět úleva. Nejspíš by těžko nesl, kdyby se nepřítel dostal až k vám a on by tomu nemohl zabránit.
”Myslím, že nějaký alkohol a cigarety by se tu našli.” S tím se s tebou vydá do kuchyně.
Chvíli se všemožně přehrabuje, než vytáhne láhev whisky a následně i dvě panákovky. Do obou nalije a jeden ti dá.
”Naprosto chápu vaši nedůvěru. Z ničeho nic jsem se zjevil v jeho životě To co jsem udělal je neomluvitelné. Nicméně… opravdu mi na něm záleží. A jsem rád, že je v pořádku.” Smutně se pousměje.
”Něco mi říká, že vy na tom máte zásluhu. Takže vám děkuji.”

Šťastného nikoho kolem nevidím
Damien

Oddechnu si, když se probudí z té noční můry. Přestanu s ním třást a skoro zadržím dech, abych slyšela, co říká. Viděla jsem úlevu, která vystřídala strach, v jeho očích, když poznal, že se nad ním skláním já. Mlčky přikývnu a pohladím ho po předloktí ruky, kterou mě hladil po tváři.

"Jsem v pořádku. Ale o tebe jsem měla strach. Strašně jsi křičel ze spaní," vysvětlím, jak se věci mají tiše. Asi aby podpořil má slova, začne někdo lomcovat dveřmi od našeho pokoje. Naštěstí k tomu hned přidá i zvolání, a tak se nemusím bát toho, že tohle je nějaké přepadení. Střelím pohledem po Damienovi, který se chce od něj distancovat, co nejvíce to jde.

"Fajn, pro teď zůstaň ležet, hned jsem zpátky," řeknu k Damienovi, než se vymaním z jeho doteku na tváři a shodím nohy z postele. "Dojdu ti pro vodu."

"Jsme v pořádku. Vteřinku!" houknu k muži za dveřmi, natáhnu si rychle kalhoty a připevním si zbraň do pouzdra a stejně tak nůž. Nehodlám to tady podceňovat. Jen bundu si nevezmu. Mám pocit, že si potřebuji zažít trochu chladu. Srdce se mi v hrudi už uklidnilo, když odsunu židli od dveří. Mírně se ještě pousměji na Damiena než otevřu dveře a vyjdu z pokoje za jeho otcem.

"Špatné sny," vysvětlím k němu polohlasně. Zavřu za sebou dveře. "Pojďte mě doprovodit pro vodu. Alkohol tady asi nemáte co? Nebo cigaretu?"

Šťastné probuzení
Zuli

Křičel jsem, viděl to zvěrstvo a nemohl nic dělat. Jen sledovat. Všechno bylo marné. Neuspěl jsem. Neochránil jsem jí. Jediné co mě mohlo uklidnit bylo, že brzy se také dočkám svého konce. Vítal jsem to s otevřenou náručí.

Někdo se mnou třásl. Slyšel jsem povědomí hlas. Moje mysl byla zmatená. Ještě jsem byl naživu nebo snad už mrtev? Co byla skutečnost? Co byl klam?

Zhluboka jsem se nadechl a opatrně otevřel oči. Viděl jsem ji nad sebou. Byla celá a naprosto v pořádku. Sen. Těžce jsem si oddechl.
”Jsi v pořádku?” Zachraptěl jsem. Ruku jí položil na tvář a užíval si, že je skutečná.
Neviděl jsem na ní žádné zranění, takže v pořádku byla. Chvíli mi trvalo než mi došlo, kde se vlastně nacházíme. Což mi bylo také připomenuto tím, že se někdo snažil cloumat dveřmi.
”Jste v pořádku? Slyšel jsem křik.” Hlas z druhé strany patřil tomu muži, který se nazýval mým otcem.
”Nechci ho vidět.” Zašeptal jsem. Cítil jsem se tak slabý a zranitelný. Hřálo mně však pomyšlení, že je v pořádku.
Musím se stát silnějším. Zabránit tomu, aby se to někdy stalo.

Noční děsy
Damien

Měla jsem obavy, že se mi nepodaří usnout. Ale jakmile jsem ucítila měkkou matraci pod sebou, čistý polštář a teplou deku na sobě, tělo se rozpomnělo na všechnu tu práci, co za poslední den dělalo, a okamžitě podlehlo příjemnému pocitu a vypnulo. Nemohla to být víc než minuta, než jsem usnula. Co si pamatuji, tak se mi nezdálo nic. Tělo bylo prostě příliš unavené, že mozek se nezmohl ani na žádný sen. A nebo zmohl, ale dost rychle jsem ho zapomenula, sotva se Damien začal v posteli vrtět. Nikdy jsem zase tak křehké spaní neměla, ale od doby, kdy šel svět do háje, jsem se naučila být ostražitá i ve spánku. A tak jsem se probudila hned s rukou na zbrani. Zvedla jsem se rychle do sedu, s rozčepýřenými růžovými vlasy, zbraň jsem automaticky odjistila a zamířila na neviditelného vetřelce. Zamrkala jsem a rychle si vzápětí uvědomila, že tu nikdo není a ten šramot je Damien vedle mě. Zbraň zajistím a rychle ji schovám zase pod svůj polštář. Pulz se mi zrychlí, jak si uvědomuji i další možné nebezpečí. Otočím se k němu. V té chvíli už křičí i ze spaní.

*Sakra, snad to není zase ona!* probleskne mi hlavou myšlenka a já ho vezmu za ramena, abych jím zatřásla trochu. Samozřejmě se snažím ho chytit tak, abych mu neublížila, ale zároveň, aby vnímal, že se s ním něco děje.

"Damiene, je to jen sen, probuď se! Damiene, slyšíš?" promluvím na něj hlasitě a naléhavě. Raději nechci přemýšlet nad tím, co se mu zdá a pevně doufám v to, že to sen skutečně je.

Ve znamení noční můry
Zuli

Rozhodnu se raději mlčet. Pro dnešek jsem toho řekl přespříliš. Ani jeden nejsme v tom nejlepší stavu a něco mi říká, že kdybych pokračoval, tak by to mohlo vést k hádce. Nechci hádku. Naprosto mi vyhovuje, že tu se mnou leží. Její přítomnost mně ukliďnuje. Stalo se toho hodně a něco mi říká, že se toho ještě hodně stane. Takže by se měla tato chvíle odpočinku pořádně využít.

Uvelebím se o něco pohodlněji na svém místě. Hlavu stočím k Zuli, která dle dechu zřejmě usnula. Moc dobře však vím, že kdyby se sem někdo dobýval, tak by byla na nohou a připravená se vypořádat s vetřelcem.
Uznávám, že je vlastně dobře, že jsme prošli tím výcvikem v Organizaci. Lépe nás to připravilo na apokalypsu. Apokalypsu, která nás dva konečně dala dohromady.
A pak tu je otec. Stále nevím, co si o tom mám myslet. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že se s ním setkám. Nikdy jsem o to moc nestál. Moje rodina byla vždycky Zuli. Nejsem si jist, jestli to chci nějakým způsobem měnit. Nelíbí se mi představa, že spolu sdílíme střechu. Musím se dát dohromady co nejrychleji, abychom odsud mohli vypadnout a nic mu nedlužili.
Proto také zavřu oči a propadnu se snad do bezesného spánku.

Bohužel takové štěstí jsem neměl. Jako pokaždé se mi zdál sen, který sice začínal ze začátku jinak. Tentokrát jsme byli u moře a bylo nám skvěle. Jenže pak se to změnilo v naprosté peklo. Objevilo se tam spoustu merzosti, které jsme zabili. Přemohli nás. Svázali mně a donutili mně se dívat na to, co dělají se Zuli. Nemohl jsem nic. Mohl jsem tomu přihlížet. Prosit.
”Prosím, ne. Prosím, ne. Vezměte si raději mně.” Ta slova jsem opakoval dokola. Slova, která nikdo ve snu nevyslyšel.
A která určitě probudila Zuli.

With fear no magic
~Ethan~

"Cat, já..." ozval se Ethan a mě tím přiměl se k němu otočit čelem. Něco jsem v jeho hlase zaslechla, ale nedokázala jsem identifikovat, co to bylo. Nedokázala jsem si představit, co v kobkách musel prožívat.
Jeho sdělení, že bych měla zase používat svou magii, mě na vteřinu ochromilo. Svěsila jsem ramena a studovala podlahu. Bylo na ní tolik šrámů, jak se neustále přesouval nábytek anebo to byly drápy?

"Já vím," řekla jsem nakonec a vplula Ethanovi do náruče, abych se o něj mohla opřít. "Budu muset, ale necháme to na později ano? A na tobě magii cvičit nebudu," dodala jsem, aby neměl pitomý nápad se sundáním obojku.

"Jsem unavená," šeptla jsem a nebylo to jen našimi radovánky, které jsme měli před pár chvílemi. Byla jsem unavená i psychicky, což mě vysilovalo ještě více.

Ani jsem nepostřehla a mé tělo ochablo, jak jsem upadla do spánku a má mysl se přenesla hluboko do snového světa. Na jednu stránku byl takový svět nádherný. Mohla jsem si přát, co chci, ale zároveň se každé mé přání podivně překrucovalo a nikdy nic nezískalo rozeznatelných tvarů.

Viděla jsem čísi tvář, bledou, pomalu jako lebku, černé vlasy. Patřila k ní vysoká postava a zároveň tak vyhublá, což nedokázal zakrýt ani černý plášť. Vše kolem bylo nejasné, jenom ta postava se zdála být z nějakého důvodu ostrá. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se, ale nemohla jsem. Jako bych tu ani nebyla.

Postava ke mně naopak ruku natáhnout mohla. Nepřirozeně dlouhé prsty se dotkly mé tváře a v hlavě mi zaznělo: 'Dnes žádné sny. Musíš si odpočinout.'

A pak nebylo nic.