Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 18. července 2016 08:35
ikonka305885004063.jpg
Setkání se starým známým?
Pán pekel a má osudová láska
(dvě osoby, jen pro jistotu, abych se nedostala do sporu se slečnou Bullet)


„Vždyť já se nesměju!“ namítnu s mírným úsměvem na rtech. Ne, taková trička jsem na nikom ještě neviděla. Je to dětinské, ale zároveň humorné. Takže si nejsem jistá, zda se mi líbí, že takové věci nosí, nebo ne. Další otázka, na kterou nevím odpověď je, zda si to vzal úmyslně, aby mne trochu rozveselil, nebo ho rád nosí, nebo zda skutečně nic jiného nebylo po ruce. Nicméně, mé myšlenky to trochu odvrátilo od toho celého chaosu a naší budoucí společné první vraždy. Vím, že milníky jsou ve vztazích důležité, ale bez tohoto bych se obešla. Na otázku mu jen přikývnu a ještě si zkontroluji svou kabelu, že v ní mám vše, co obvykle a přidám tam na chvilku lektvar, než nastoupím do toho jeho velmi nedůvěryhodného auta.

Upřímně řečeno moc neposlouchám hudbu. Sleduji raději lektvar a snažím se navigovat. Jakkoliv vím, že je potřeba zastavit Můráka, moje svědomí se s tím ještě nesmířilo, a tak jsem možná tišší než obvykle. Ale na druhou stranu, jak by Zach mohl znát mé obvykle? Chris by to poznal, to jistě ano, ale Zach neměl se mnou tu zkušenost, ne v tomto životě každopádně.

„Nápodobně. Něco mi říká, že bych to od Bastet schytala,“ usměji se ještě na něj, sotva on zastaví kousek od těch pofidérních domů.

Nemám sice ráda, když jsem nechávána jako pouhá náhrada na lavičce, ale dnes neprotestuji, že jdu až za ním. Nemám v ruce zbraň jako on, což je u mě obvyklé, a taky důvod, proč většinou si nadrobím horší situaci, než bych musela. Ale aspoň mě to nutí řešit věci méně násilně.
Dveře se otevřou a Zach na nic nečeká. V první chvíli se zarazím. Tuhle tvář jsem u Můráka nečekala. Tuhle tvář bych nečekala, že by kdy mohl Můrák převzít. Protože tu tvář znám. Sice jsem ji viděla jen jednou…

„Počkat! Zachu, nestřílej,“ pronesu o pár úderů sice později a položím mu ruku na paži, aby už dál nestřílel. To, co vidím, chápu jen vágně, ale za to vím, že tohle nejspíš by také neměl být schopen Můrák vytvořit.

„Pane na nebi… teda pardon … jste v pořádku?“ zeptám se postřeleného a přispěchám k němu. Cítím se hloupě, za své zažité kolokace, ale kdo kdy čekal, že budu v takové společnosti? Já teda vážně ne. Nebo celý život mě učili, jak se právě do společnosti tohoto „muže“ nedostat. Vzhlédnu od ďábla, kterého jsem podepřela a podívám se na Zacharyho.

„Skloň to, tohle není Můrák, je to no…“ zaváhám, jestli ho představovat, co kdyby Zach měl nutkání zachránit svět a zabít tak Lucifera. „Pomohl mi.“

Raději toho vysvětlování nechám a podívám se zpět na pekelníka, který vypadá zraněně.

*Doprčič, jak je to možné? Nemá být něco jako nesmrtelný?*

„Jak můžu pomoct?“ zeptám se, protože upřímně netuším. Záchranka se mi volat nechce. Přijde mi to… nevhodné? A doufám, že nebude vyžadovat na vyléčení něco, jako nevím, krev panny, nebo… tak něco. O bože, proč se musím dostávat do takových nelogických situací?!
 
Vypravěč - 13. července 2016 11:55
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Dogs of war
Nicky

Všechno je jednou po prvé, dokonce cítit se něčím vinna. Nicméně kdo by se na tvém místě necítil podobně?

Temné chodby parkoviště tě vedou až k cíli. Nejdřív však zaslechneš rozhovor z místnosti, než samotnou místnost najdeš, neboť je to jedna těch tajných. Na parkovišti tajná místnost. To jsou věci.
"Dostali je všechny. Zatraceně!" Skřehovatý mužský hlas a následovaný zvuk něčeho rozbíjejícího se.
"Budu tě muset zabít, holubičko, už mi nejsi k úžitku." Dodá. Osoba, kterou nazval holubičkou, jenom něco nesrozumitelně zamručí. Krom těch dvou, je tu však ještě někdo další. Ještě někdo, s kým ses už jednou setkala. Jen si vzpomenout na to, kde. Ovšem od ní neslyšíš nic. Jen cítíš její přítomnost. Krom nich, tam nikdo další není.
"Nehejbej s sebou. chceme, aby to byl čistý řez." Ticho. Tlumený výkřik bolesti.
Můžeš to nechat být. Tady si už udělala dost. Komu to prospělo? Nebo pro změnu můžeš vyslechnout přání svého zraněného syna a zachránit jeho přítelkyni, tvou budoucí snachu a to dřív než bude pozdě.

Ze tmy dál se ozve varovné zavrčení. Zdroj rozpoznáš po chvíli, když se ze tmy vynoří dvě už od pohledu hodně nasrané hyeny. Nezdá se, že by tě měli v úmyslu pustit dál.
 
David *Lucí* Rubin - 13. července 2016 11:18
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Opět na scéně
Čarodějka a střelec

Probudil jsem se v opuštěném hotelovém pokoji. Nikde jsem jí neviděl, jenom cítil její pach jako vzpomínku na to, že tu byla. Pohladil jsem polštář, na kterém se nacházela její hlava.
"K čertu." Místo popřání dobrého rána. Můj pohled spočinul na hodinkách. Bylo pár hodin po jejím zmizení a už mi strašně chyběla. Což bylo pochopitelné.
Tentokrát jsem jí slíbil, že jí nebudu sledovat a celkově jí nebudu vyhledávat. Budu ctít její přání.
Vrávoravě jsem se přesunul do sprchy.
Zatraceně. Zatraceně. Vrazil jsem pěstí do zdi, vytvořil menší prohlubeň. Zabolelo to, zaštípalo to, ale nerovnalo se to bolesti, která se prodírala na povrch, způsobená ztrátou Nicky. Část mne, jako kdyby věděla, že jsem o ní přišel.
Krev se mísila s vodou a byl na to zvláštní pohled. Chvíli jsem na fascinovaně hleděl, než jsem se donutil provést celkovou očistu.
Hodil jsem na sebe kalhoty, černou košili. Uvažoval nad tím, co budu teď dělat bez ní. Zatnul jsem čelist, sevřel ruce v pěst a odolal nutkání opět něco rozmlátit. Tím, že to tu rozmlátím, Nicky nevrátím.
"Přemýšlej." Okřiknu se. Usadím se na postel a začnu vymýšlet plán.

Mám to, jako první se vydám do míst, kde to všechno začalo.
Kde si myslela, že jsem jí zradil a rozhodl se jí trápit. Ubliživat. Což bych nikdy neudělal. Na to pro mne až moc znamená.
Byl jsem donucen se jí vyznat ke svým citům, které jsem pět let před ní skrýval. Příšery přece patří k sobě.
"Lhala si mi, Nicky?"
Vyjdu z hotelového pokoje, do kterého se nemám v úmyslu vrátit zpátky. Na to je tam až moc vzpomínek na důvod jejího odchodu.
Nasednu na motorku. Poslušně tu na mne čekala tu celou dobu, co jsem jí tu zanechal a rozjel jsem se.

Netrvá to dlouho, než se objevím před domem vedle toho jejího, příslušný pokoj se zdá být opuštěný, ale zdání jak to tak bývá klame.
"Ty?" Zeptám se překvapeně. Nečekal jsem ho. Stejně tak, jak on nečekal mně. Úsměv se na mé tváři rozšíří.
Děkuji za dárek, otče. Pohlédnu nahoru. V očích rudě zažhne, je čas trestat.

Nepředstavoval pro mne žádného nepřítele. Avšak necítil jsem se o nic líp, když jsem ho poslal tam kam patří. Nicky mi to nevrátilo a ten byt stále působil tím svým opuštěným dojmem.
Byl bych tak k Nicky blíž. Napadne mne. Pohrávajíc si s touto myšlenku si to tu projdu. Chtělo by to nějak vybavit. Ovšem ne přepychovém stylu, to by byla jako pěst na oko.
Nikdy jsem nežil takovým způsobem, abych mohl pochopit, jaké to je. Možná je teď na čase to všechno změnit. S touto myšlenkou a částečným plánem, mám v úmyslu se vydat ven, ale to mne do nosu praští dva pach, z čeho mi je jeden známý, čarodějka.
Co ta tady dělá?
Popadnu za kliku, abych se jí na to zeptal.
Když však otevřu dveře, ozve se několik výstřelů. Ten kdo střílel, se trefil a já pociťuji, tak známou bolest, na kterou jsem už poměrně zvyklí. Na první okamžik mne napadne, že se Nicky vrátila. Ale zdá se, že má konkurenta v tom nejdřív střílet a potom až něco řešit.
"Taky vás rád vidím, čarodějko." Prohlásím, než se skácím k zemi. Vypadá to, že v té nejméně předpokládané chvíli mi opět začala stávkovat regenerace.
Všimnu si tak jejího společníka, dle zbraně, která na mne stále míří, je střelec on.
"Nevadilo by vám, mi tak trochu pomoct? Nekoušu..." Na sucho polknu. Snažíc se udržet při vědomí, než se dozvím jak na tom vlastně jsem. Komické, že mne Můrák ani nepolechtal, ale tady její kolega se ze mně pokusil udělat cedník.
"A řekněte svém kolegovi, ať na mne přestane mířit."
 
Zachary Cooper - 12. července 2016 23:20
danielditomasso077256.jpg
Juhůůůůů! Vítej zpátky

Musím uznat, že je dobrá myšlenka na sebe vzít něco jiného. Přeci jen nepůjdu do boje s pyžamem s Darth Vaderem. Pochybuji o tom, že by měl Můrák smysl pro humor a zemřel by smíchy.
"Jo. Asi bych se měl taky převlíct." S tím poukážu na své odění. Už se chystám vydat do svého pokoje, když se zarazím. Možná by se přeci jen chtěla převléct o samotě. A tak jí nechám jít první. Dám si ještě rychlo kafe.
Při pohledu na hodinky se mi udělá zle. Jít na Můráka v takovou hodinu, je týrání samo o sobě.

Vyměním se s čarodějkou v pokoji, kde na sebe hodím kalhoty a tričko, které je právě po ruce. Poté co si ho obléknu si uvědomím svůj osobní vtípek. Tričko s hláškou jednoho knižního čaroděje, teď prosím nemyslím Harryho Pottera, nýbrž Harryho Dresdena a jeho hlášku - Jenom to, že jste paranoidní, neznamená, že se vám nějaký neviditelný démon nechystá ukousnout hlavu.
Nicméně se mi to převlíkat opravdu teď nechce. Byla by to zbytečná ztráta času.

"Nesměj se. Bylo to po ruce." S tím na sebe hodím ještě darovaný černý plášť a je ze mně čaroděj, jak vyšitej.
"Lektvar máš?" Zeptám se čarodějky ještě u východových dveří. Protože bez něho by se nám nepodařilo toho potvoráka najít. Nicméně co se týče boje, žádný lektvar proti němu nemáme, což je takové hloupé. Pouze naše schopnosti. Uvidíme, jak to dopadne. Snad dobře.

Poté ještě v autě zkontroluji, jestli s sebou Morgana z kostela vzala i střelnou zbraň. Kdyby náhodou. Jeden nikdy neví.
Měl bych Morganě poděkovat. Napadne mne a zkontroluji, jak jsem na tom s náboji.
Dobrý. S tím si sednu na místo řidiče, počkám než čarodějka nasedne a rozjedu se směrem, který určí vyhledávací kouzlo.
"Vzhůru do boje." pustím rádio jako kulisu a Můráků, už se třes.

Cesta k cíly je jinak v poklidném duchu, není se čemu divit, když si vezmeme kolik je hodin. Provoz není téměř žádný a tak jsme na místě po čtvrt hodině jízdy.
Můrák si jako schovku zvolil, čtvrť, kde skoro nikdo nebydlí. Krom nějakých pofidérných existencí.
Zastavím u jednoho z tří domů, kouzlo ukazovalo, že by se měl dům nacházet po levé straně.

Zobrazit SPOILER


"Hlavně mi v tom boji neumři." Prohlásím jako nějakou naši mantru, vykouzlím povzbudivý úsměv. Vytásím pistoli připravený střílet naprosto všechno, co by nemělo žádné přátelské úmysly. Vyjdu proto z auta, jako první.
A u dveří se zarazím, jestli mi zvuky neprozradí něco víc.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 12. července 2016 22:50
nickystela268084851.jpg
A odpouštět božšké? ... Jen tři kříže, z bílýho kamení... lala la la la...

"Pozdrrravuj tam."
Nechám zadrnčet do jeho ucha a odtáhnu se. V ten moment, kdy se ruka chystá pořádně škubnout, mi proletí hlavou jiná věc. Bezkonkurenční hmatatelná myšlenka zvaná Šíp-z-tý-zasraný-kuše!
Hloupá chyba, že jsem na přítomnost té ženské zapomněla, nebo jak jinak to říct? Vypustila jsem ji a nevnímala. Vlastně... Nevnímala jsem toho spoustu. Ono s šípem v hlavě si jeden začne uvědomovat spoustu věcí naráz.
Pouštím srdce a ustoupím krok, dva od kluka, kterého zradí nohy a padá zelenovlásce do náruče.
Zlomím se v pase a přinutím křídla, aby se složila na záda. Pomalu se stáhnou zpět do nitra, tak jako rohy a i vlasy se vrátí do původní barvy spolu s očima a kůží. Má mysl se stává opět mou a ten hlad, ta touha zabíjet ustupuje.

Ustoupím ještě dva kroky a padnu na kolena. Příšerně mě bolí hlava. Krvavé dlaně přiložím na spánky a nahmatám šíp.
"Au!"
Vydere se ze mě a pár vteřin naprosto nechápu jak je možné, že mě tohle nezabilo.
Sakra práce!
Místo přemýšlení (protože jak víme, přemýšlení bolí) se raději ujmu toho, šíp z hlavy vytáhnout. No co si budem povídat, kurva to bolí a adrenalin vzal za své. Stačím však jen zlomit konec šípu a doufat, že nebudu mít v mozku třísky, když na mě Juno zakřičí. Až nyní pohlédnu na své krvavé dílo s rukou na půl cesty k chycení hrotu a vytáhnutí.

Krev. Spousta krve. Podle smíšenosti pachů není jen moje a Kainova, ale i dalších. Krve je tu vlastně víc než dost.
Scéna, kterou vidím, je pro mě neuvěřitelná. Nutkání vyběhnout Kainovi k pomoci však není dost silné. Bolí to víc, než vlastní zranění.
"Kaine..."
Zašeptám žalostně. Nechtěla jsem... Ono to... Samo.
Bude žít. Umí se regenerovat. Zvládne to.
Ta jediná myšlenka mě konejší. Jenže pohled Juno mě probodává daleko spolehlivěji, než kopí osudu. Zkousnu ret a vůbec si nevšimnu, že jej i prokousnu. Železité chuti mám plnou pusu i bez toho.
Hluboká nenávist se jí odráží v očích. A není to jen tím, že nenávidí tu osobu, kterou jsem zde byla, ale i mě... Právě proto, že, ať se jedná o kterékoli alternativní já, vždycky pro ni tady budu tou, která stvořila Poušť.

Nedokáži ji poslechnout hned. Její vůle se pere s mou a kdybych chtěla, možná bych ten mentální tlak odrazila, ale... Nemám sílu proti její vůli bojovat.
Co jsem to udělala?
Vina. Nikdy jsem nic podobného pořádně necítila a teď na mě dopadla spolehlivě, asi jako kovadlina vržená z dvacetipatrového paneláku.
Kain šeptá svá slova, ale já nesouhlasně zavrčím hlavou. Dotáhnu pohyb ve kterém pevně chytnu hrot šípu a bez zaváhání jej vytrhnu ven. Namáhavě vstanu, zlomený šíp pouštím na zem a zacouvám dál od nich. Motá se mi hlava, ale komu ne, kdyby měl šíp v hlavě a přežil to, že?
"Nezachrání... Nikdo... Stane se to..."
Zadrmolím neurčitě. Během svého ústupu si všimnu zbraní na zemi, potrhaná pouzdra, noha mi podjede, ale jen zavrávorám. Po čem jsem to uklouzla?

Pohlédnu na zem a vidím zdroj další spousty krve, jejíž pach se mísil s tou známou ve vzduchu. Díra v hrudníku a srdce na které jsem došlápla patou. Kousek od toho pistole.
Dřív, než by mě dcera mohla znovu zkusit střelit, se seberu, zvednu pistole a utíkám pryč, do temných chodeb. Regenerace tentokrát reaguje pohotově, jinak bych asi nedokázala jít. Cítím jak se milimetr za milimetrem rány zavírají a přestávají krvácet.
Přání splněno. Zmizím... Ještě nevím kam, ani jak, ale prostě zmizím. Minimálně jí z očí... i Kainovi.
Špatný! Špatný nápad! Hloupá Nicky!
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 12. července 2016 20:44
ikonka305885004063.jpg
Abych vám přetrhla řetězec příspěvků! Sierra je zpět ve hře!

Je to naprosto zdrcující dívat se na lidi, kteří jsou na pokraji pláče a snaží se s tím bojovat. Nikdy jsem to pořádně neuměla vydržet. Vždy jsem se jimi nechala strhnout a nechala se přemluvit k různým věcem. Například i práci zadarmo. Ale tentokrát ne. Nemohu ztratit odvahu, nemohu si dovolit nechat se zviklat, protože bych pak mohla zjistit, že mě drží jen tenoučké stéblo. Ale dokud o něm nepřemýšlím, dokud na něj nekoukám, udrží mě jako kdyby to bylo ocelové lano. Jen neztratit krok a nepustit se.

"Jistě, máte toho za sebou hodně," řeknu tiše směrem k Bastet, když vidím, jak Morganu utěšuje, zatímco já jsem nebyla schopná se pohnout z místa, nebo říct cokoliv dalšího. Nechám se krátce Bastet obejmout, ale nemohu si pomoc a připadám si trochu nepřítomná v tom pohybu, v té lidské interakci. Myšlenky mi utíkají o sto šest. Ohmatávají okolí a zkoušejí záchytné body. Nápady. A pak se jeden vynořil. Nesmělý, dozajista hloupý a nedostatečný, ale co... nápad, by to byl.

"Spíš o ně by sis teď měl dělat starosti, vytáhli si tu kratší slámku," řeknu tiše a podívám se směrem, kudy odešly.

"Vezmu si na sebe něco jiného a hned můžeme na to," dodám ještě a pohladím ho krátce po rameni. A co jsem řekla, to mám taky v úmyslu splnit. Ne, že bych si mohla moc oblečení vybírat, dokud jsem nebyla pořádně sama doma, ale vše lepší než vytahané tričko.

*Nejdřív Můra, pak další krok...*
ujistím se v duchu, že jdeme v plánu kupředu.
 
Vypravěč - 12. července 2016 13:17
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Dělat hlouposti je lidské? Ďábelské?
Nicky

"Ne, Nicky. Nedělej to." Šeptne tiše. Zavře oči. Odevzdává se ti. Nemá v úmyslu se bránit, i když ví, že by měl.
Vždycky si byla jeho slabostí. Ukaž nepříteli slabost a ten to využije ve svůj prospěch. Ale co když je nepřítel zároveň tvou slabostí?
Zabila by si ho. To byl prvotní úmysl. Něco ti však v oné chvíli doslova prolítne hlavou.
Zelenovláska, kterou jsi do této doby ignorovala po tobě vystřelila "konečně vystřelila", její tělo jí začalo poslouchat. Bylo by to pochopitelné, vzhledem k tomu, že šlo o jejího bratra, který potřeboval zachránit.
Kdybys byla ještě člověkem, jistě by tě to zabilo. Takto to způsobí, že se v tobě opět něco zapne. Nakope to démonickou část do ústraní. A přichází na stranu bolestivé uvědomění si, které je mnohem horší, než ta šipka trčící v hlavě.
Stáhla si ruku. Donutilo tě to couvnout.
Co si to sakra udělala?

Zelenovláska sedí na zemi, objímá svého zraněného bratra. Jehož máš na svědomí. Krev je všude. Ale už to nevyvolává hlad. Jen znechucení.
Málem si ho zabila. Dle zranění bude dlouho trvat, než se dá dohromady. Ale bude žít.
Juno se na tebe nenávistně podívá. V jejich očích spatříš bolest, zklamání. Doposud věřila v to, že to není pravda. Že to bylo jinak. Že její matka nemůže být monstrum, které je zaslepené hladem, touhou zabíjet a obzvláště nevěřila v to, že by byla její matka schopná zabít otce. Někoho kdo jí miloval do posledního dechu. To všechno se odehrává v jejím pohledu.
"Zmiz!" Vykřikne hystericky. Odložila kuši, když zachytávala Kaina. Je jasné, že kdyby jí měla v blízkosti, neostýchala by se s tím po tobě vystřelit. Opakovaně.
"Ne. Zůstaň." Pronese těžce Kain, který se houpe na hranici vědomí a nevědomí.
"Zachraň jí, prosím." Prosba vyřčená z jeho úst. Kdyby neměl svou regeneraci, byla by to prosba vyřčená ze slov umírajícího a takové se plní. Není-liž pravda?
Co si to sakra udělala?
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 12. července 2016 12:30
nickystela268084851.jpg
Co jsem to udělala?

Když je hlad, sežereš cokoli. Zabij nebo budeš zabit. Jen silnější přežijí.
Já jsem ta silnější. Mám hlad... a míří na mě holka s kuší a úmyslem mě zabít.
Bez šance.
Kluk jedná iracionálně. Nedává smysl, proč by mě chtěl chránit... Snadná naivní kořist. Hloupé jehně. Strach od ženy sytí vzduch a o to víc to mlátí s mými smysly... Vyburcovává mě k činnosti, k útoku, k hostině.

Vybíhám k nim, několikrát mávnu křídly a nadnesu se, ale jen díky křídlům to jsou spíš prodloužené skoky, než let. Neumím létat, ale toto uvědomnění je v dané chvíli nepodstatné. Jen hlad mě žene kupředu. Touha zabíjet.
Během okamžiku jsem u nich, má rychlost nedala Zelené možnost vystřelit a je paralyzovaná strachem. Kluk mi skočil do rány, vybral si, kdo bude mým prvním chodem. Ruka projela kůží, orgány, drápy je trhají a neomylně míří k tomu nejdůležitějšímu. Ukrytý poklad v hrudním koši. Truhla, kterou mohu snadno otevřít s tím, co jsem. Nikdo mě nezastaví. Nikdo jiný nemá takovou moc... Jediné konkurenty v těchto končinách jsem už poslala do věčného zatracení. Ani Bůh ani princ pekelný nikoho nezachrání před mým hladem.

Syn!
Dítě, které jsem mít neměla. Dítě, které mi vzali a on neví, kdo je. Sladká nevědomost, která z něj čiší mi proudí po ruce v jeho nitru. Nebrání se, je odevzdaný a nezábavný. Jsem zklamaná. Ale něco se změnilo, něco, co mě přinutilo ruku z těla nevytáhnout. Ne, ještě ne. Tvář, která proti mě stojí je známá, ale nejen tím, že vím jak se jmenuje a kdo má být. Tvář známá až příliš důvěrně. Lucifer.
Co se to stalo?
Co tu děláš?!
Pak se jeho rty pohnou a on promluví. Mluví k osobě, kterou jsem byla, která možná ještě někde pod povrchem dlí. Má oběť se dá do pohybu, zarývá mou ruku ještě hloubš do těla, jako by to pro něj nic nebylo a objímá mě.
Cítím to srdce bušící v mé ruce, krev stékající po mé kůži. Kape na zem, na boty nás obou i kalhoty. Roznáší tu opojnou vůni do vzduchu a s těmi slovy v mých uších i vypouštím fakt, že je tu někdo další.
Jen já a Luc. Jako kdysi.

Kdysi...
Kdysi...
Vzpomínka na okamžik z našeho života. Vzpomínka, která smrdí. A čím, než smrtí může smrdět? Vidím to přímo před sebou, jak padla stejná slova. A po mé odpovědi následovalo vytrhnutí jeho srdce. Sebrala jsem s tím i jeho moc, ta část, která chyběla, protože on svou sílu rozdělil na dva díly a každý jsme měli jen polovic toho, co jsme mohli dokázat. Nebo jsem toho měla o něco víc? Rozhodně. Měla jsem totiž jeho srdce ještě dřív, než jsem se toho pumpujícího svalu skutečně dotkla.
Nebránil se, když jsem ho zabíjela, i když měl moc mě zastastavit. Zachránit se. Neudělal to, protože do poslední chvíle věřil, že to neudělám a nechtěl mi ublížit.

Problém byl v tom, že já jsem monstrum. Udělali ho ze mě už před dávnou dobou a pod kůži lidské dívky byla bestie, čekající na svůj velký triumf. Moc... ta mě zkazila, pomsta na těch, kteří mi ublížili mi byla málo. Všichni jsou hříšnící a zaslouží si trest... A pro tu hrstku, kteří si milosrdenství zaslouží mám smrt.
"Nevíššš nic, Luci... Nikdy jsi nevěděl. Ssslepý..."
Odseknu nenávistným a nebězpečným tónem.
Luc nemůže jen za to, že je ze mě démon... Může přece také za to, že jsem se vůbec narodila. Jsem výtvor smlouvy s peklem ke které se moje matka upsala, aby měla vytouženou dceru. Jsem zrůda už od svého narození, jen to všechno ve mě čekalo na probuzení. O to se postarali bratři a další život.
Ruka sebou škubne. Pohyb, kterým bych mohla ukončit život vlastního syna, jen proto, že mi připoměl partnera, se kterým jsem jej splodila. Ovládla mě nenávist k pekelnému vládci a připomínka na jeho smrt mě vyburcovala k opakovému ukončení jeho života, aniž bych si uvědomila, že ten, čí srdce svírám je někdo jiný.
A jedině osoba, kterou jsem ze svého vnímání vypustila, lapena v iluzi, se může pokusit mi v tom zabránit.
 
Vypravěč - 12. července 2016 11:06
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Souboj já
Nicky

Tvůj úsměv, který se ti objeví na tváři způsobí v Juno, že pevně sevře kuši a nejraději by po tobě vystřelila. I přes fakt, že by proti tobě neměla šanci, v jejich očích je znatelné uvědomění si závažnosti této věci, ovšem jen tak bez boje se nedá. Kdysi si byla na tom podobně jako ona. Bojovat do posledního dechu bez šance na výhru.
Kain naopak udělá něco, co by jeden nazval naprostou hloupostí. Položí ruku na kuši a donutí tak Juno, aby mířila někam jinam ne však na tebe.
V jeho očích můžeš spatřit to stejné, co si viděla u Luce. Víru v tebe a to i kdyby se zmýlil a mělo ho to stát život. O oné hlouposti, kterou koná se však může přesvědčit následovně.

Hlad se chopil kormidla. Bylo jedno, že ti dva před tebou představují krev tvé krve. Děti, které jsi podle doktorů neměla mít a najednou máš dvě. Cítíš... Ne ty víš, že je to skutečně tak. Máš tady před s sebou děti. Děti, které máš s Lucem a kterého si ze stejného důvodu zabila. Kvůli neutichajícímu hladu a sobci v sobě.
Juno zamrzne. Neschopná se hnout. Oči rozšířené strachem. Dusíš se jím, je od ní tak intenzivně cítit. Vlastně není se čemu divit. Potvrdilo se, že její matka je monstrum, které zabilo otce a chystá se zabít i jí.

Kainovi chvíli trvá, než si uvědomí, že to, co se děje, již není žádná zábava, ale jedná se o život. Neznajíc cenu života si stoupne mezi tebe, ochraňujíc tak Zelenovlásku. Jako kdyby věděl, co pro něj ta dívka znamená.
Ani Kain, není nepřítel pro tebe, jídlo si vybralo své pořadí.
Nemá vůči tobě šanci.
Syn! Okřikne tě část, která se snaží ze zbytkových sil bojovat, i když je jasné, že spalující hlad je silnější. Drápy se zaryjí do těla, avšak zůstanou tam. Oběť bolestivě sevře rty. Nevydá ze sebe žádné zvuky ani slova.
Nehybně stojí, nebrání se.
Touha vytrhnout mu srdce a ochutnat. Proti tomu holý fakt, kdo ona oběť vlastně je. Spustí se tak plně souboj tvého já proti tomu démonickému, který jak se zdálo ještě neskončil.
Kain. V očích oběti však nevidíš strach, nýbrž odevzdanost. Smíření se se smrtí. Lucifer.
Stvořil Ohavnost, něco silného a něco, co v mnoha případech způsobí konec všeho a stejně tak samotného Lucifera. Měl pětibarevný pravdu?

Místo Kainova obličeje si před s sebou najednou měla Luciferův. Asi si s tebou povědomí zahrálo s úmyslem ti usadit tu největší ránu.
"Tohle nejsi ty, Nicky."
S tvými drápy ve svém těle se pohne, neboť část tebe ti nedovoluje zatím nic víc. Nezaútočí, což by se na jednu stranu dalo čekat, místo toho tě obejme.
"Nebuď to monstrum, za které tě všichni považují... Já vím, že jim nejsi."
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 11. července 2016 22:07
nickystela268084851.jpg
Radosti a starosti s rodinou

Svoboda. Volnost. To cítím, když se oranžovýma očima dívám na svět před sebou a cítím sílu, která mnou proudí od prstů u nohou až po kořínky vlasů. Něco však přeci jen svazuje... Co?
Uvědomím si až po chvilce, že to je pás pušky na zádech a vlivem toho se jedno z křídel nemůže pořádně rozmáchnout. Nelíbí se mi ten pocit. Zbavím se ho jednoduchým pohybem, při kterém pás přetrhnu svými drápy.

Stín pro mě prostě a jednoduše nebyl ani v nejmenším žádným vážným protivníkem. Energie proudící z mého nitra se doslova a do písmene rozzářila. Stín je sice bytost nehmotná, ale můj spalující žár jej sežehl přesně v okamžiku, kdy jsem jím proběhla. Ani jsem se nemusela moc snažit. Vlastně jsem se vůbec nesnažila... mé podvědomí pracovalo samo, instinktivně.
Hlad však pálil v hrdle. Stín nebyl kořist, nebyl nic ... Nemohla jsem na něm svou touhu ukojit. Srdce mi mohlo z hrudi vyletěť, dožadovalo se pokračování v lovu a zatemněná mysl by i mohla snadno zapomenout na to, proč tu vlastně jsem.

Cíl mé přítomnosti však vyplave na povrch, když ucítím nový pach v prostorách parkoviště. Otáčím se za ním, připravená na vše a s přešlápnutím mávnu křídly. Vidím a hlavně cítím své společníky, které mi stín sebral. Mysl se najednou na krátko rozjasní a rudý opar ustoupí. Cítím z nich důvěrnou známost.
Krev mé krve... můj syn...
Matně si vzpomínám. Zachránili jsme ho s přítelem, který dokáže být i nepřítel. Jsme tu pro jeho družku a doprovází nás... dcera?
Znovu přešlápnu a mávnu křídly, tentokrát však nejistě. Prohlížím je a přemítám nad možností pasti a iluze. Už to tu několikrát bylo, znovu mě nedostanou.
Jenže... tohle prostě jsou oni. Cítím to tak jistě, jako nikdy nic jiného. Juno se stala odpovědí na mou dřívější otázku. Odpověď, která mi byla nepřátelským přítelem zamlčena.

Zelenovláska na mě míří s obavami o jejich životy. Když budu chtít, nestihne vystřelit... a když stihne, tak mine. Vidím své šance velmi jednoduše. Kluk zírá s obdivem... Vzpomínám si celkem jasně, kdy jsem podobný pohled zaznamenala. Byl totiž můj. Není radno si zahrávat s ohněm, ale na druhou stranu je to zábavné.
Jeho otázka mi připadá vtipná, zubatě se usměji a vypadám tak ještě víc nebezpečeně. Kdo jsem?
Oni to necítí...
To je to vtipné. Jenže Juno vypadá vědoucně a nebo jí odpověď nezájímá. Ne. Ona zná odpověď.
"Zjistíššš..."
Zasyčím stále s tím šíleným úsměvem.

Cuknu s sebou. Žaludek se sevře hladem a žádostivostí. Maso je nadosah, stačí jen pár skoků a jsem u nich.
Trhat, škrábat, drásat... Chci je!
Děti!
Proletí mi hlavou, ale ta síla uvnitř mě je silnější, než udržení se na uzdě. Sobec ve mě, zvíře hnáno hladem. Jako když vlkodlak o úplňku zabije své blízké, přesně tak se cítím já. O kontrole se krásně mluví a teoretizuje, ale když vás zevnitř z vlastního nitra stravuje vlastní žár a víte, co jej uhasí, tak jdete požár hasit. I já mám limity bolesti a nejspíš jsem dospěla k hranici za kterou už nechci jít.
Rudá mlha se opět rozprostírá před mým zrakem. Snažím se ještě chvíli bojovat a z mých trhaných pohybů je zřejmé, že jsem nerozhodná.
Maso!
Tak krásně voní.
Krev!
Je všude na mě ještě tak, ze střelce, ale bylo jí málo. Velmi málo. Chci cítit měkkou tkáň, teplo protékající mezi zuby, život utíkajíc mezi prsty.
Jídlo! Kořist! Lov!
Krok vpřed, druhý. Mezi rty unikne tiché zavrčení. Vzduch se máchnutím odrazí od mých křídel, jak s nimi prudce zamávám ve snaze si jimi pomoci při překování vydálenosti mezi mnou a kořistí.
Hlad je nejlepší kuchař a já žiji lovem odepsané zvěře. Nezměnilo se nic a přesto všechno. Čas zabíjet!
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.35895490646362 sekund

na začátek stránky