Andor.cz - Dračí doupě online

Pravá láska přemůže všechno
Sierra

Bastet s Morganou kávu neodmítnou. Bastet nemusí ani říkat, jak si onu kávu přeje - černou se spoustu cukru, stejně jak je její duše černá a naprosto sladká - či něco v tom smyslu, už si pořádně nepamatuji, jak to říkala. Morgana zas naopak žádala o mléko bez cukru. S poděkováním obě přijaly hrnky s kávou. A co se týče mně - mám rád černé kafe bez cukru. Objal jsem tedy hrnek té životodárné tekutiny, jako kdyby to byla věc, která mne může spasit. No svým způsobem ano.

Bastet na tebe vzhlédne, stejně jako Morgana. Na malou chvíli se na její tváři objeví úsměv, který záhy promění unavenost a strhanost.
"Nikdy to nevzdáváš." Šeptne tiše a usrkne trochu kávy.
"Jenže já už to zažila tolikrát. Pokaždé jsem tě ztratila. Pokaždé mi tě někdo vzal." Prohlásí zlomeným hlasem a upře na tebe uslzené oči.
"Nemůžu o tebe přijít znovu. Každá tvá smrt mně zabíjí. I přes skutečnost, že se zrovna narodíš, vyrosteš a najdeš svůj osud." Na chvíli se odmlčí a po dlouhé době pohlédne i na mně. Jako kdyby tím osudem myslela mně a naše setkání.
"Tak se opět něco stane a já tě zase ztratím." Na sucho polkla. Snažila se přemoct pláč. Bojovala s ním.
"Ten klíč byla jediná možnost, jak tomu zabránit. Jak toho docílit. Není nic jiného. Nic se nedá udělat. Zkoušela jsem všechno. Opravdu." Pláč jí však přemohl. Položila hrnek a schovala ruku do dlaní. Bastet si stoupla, přesla k ní a objala jí. Hladila jí po zádech a v jejím výraze bylo něco zvláštního, to jak se snažila utišit Morganu, to jak na ní hleděla. Měla o ní starost, to je svým způsobem pochopitelné, ale já mám pocit, že v tom bylo něco víc. Nicméně nechci dělat unáhlené závěry.

"Půjdeme si odpočinout. Dohlédnu na to, aby se Morgana prospala." Pronese k Sieře, to jakým tónem řekla jméno Morgany, zřejmě zaráží pouze mně. Mlčky jsem dopíjel své kafe. Neměl jsem k tomu co říct. Všechno bylo řečené, teď je třeba připravit se na souboj s Můrou. Skončit to jednou pro vždy.
"Poté ti to povyprávím." Příslíbí Bastet. Už to vypadá, že se vydá pomoct Morganě se dostat do pokoje pro hosty, než Sierru ještě obejme s popřáním hodně štěstí a to stejné učiní i u mně.
"Buďte opatrní. Dávejte na sebe pozor. To je rozkaz." Lehce se usměje a poté pomůže Morganě vstát, společně se vydají do pokoje a nechají nás tak o samotě.
"Takže vzhůru na lov Můráka." Prohlásím. Odložím prázdnou skleničku a pohlédnu na čarodějku. O tomu, jak se Bastet na Morganu dívala raději mlčím. Třeba jsem si to jen vsugeroval. Krom toho, co je mně vlastně do toho.
"Jsi v pořádku?" V mém hlase je znatelná starost. Naliji si ještě trochu kávy a potom bude ten nejlepší čas vyrazit.

Nová setkání v alter.realitě

Vzhlédnu a zamračený pohled jí vrátím.
"O tom pochybuji. Zelený číro bych si pamatovala."
Ušklíbnu se. Vzájemně si dáváme pozor na tu druhou a jsme připravené. Vcelku by mě zajímalo, která z nás by byla nakonec rychlejší, ale testovat to nehodlám. Zatím.

A pak jí to dojde. Už už bych zvažovala útok, ale vypadá to, že její uvědomnění je čisté konstatování a nic víc, takže to také tak vezmu, stejně jako její další slova.
"Holt umím udělat dojem."
Vesele se zašklebím na její celkem nakažlivý zázub.

Do dívčího rozhovoru vpadne host, kterým se záhy ukáže můj alter-budoucí syn. Po ošetření a když si homohu prohlédnout lépe, vypadá jako mladší, do hněda laděná verze Luce, řízlá jemnějšími rysy.
Kuuurvaaaaa...
Protáhnu v duchu užasle, ale navenek nedám nic znát. Svůj poker face už držím tak dlouho, že ho jde smazat jen zřídka.
"Maličkost."
Houknu a obrazně nad tím mávnu rukou. Dále nechá, aby si Kain vyměnil řeč s Juno a dozvím se pár zajímavostí.
Lilith?... Kain. Ty vole, tak už se nová verze bible píše sama...
Musím se pro sebe uchechtnout nad osobním vtípkem.

Během chvilky ve mě veselost zmizí a ve chvíli, kdy mladej zmizí za dveřmi, seskočím z lehátka, protáhnu si nohu, ohmátnu bok a za lamentování zelenovlásky seberu pušku.
"Nenaříkej a jdem."
Vyzvu ji ještě než stihne sama odejít a pak ji následuji pryč.
Řezník bude možná chvíli nadávat, že jsem zmizela, ale to naplat, jak mě v Krvavé kartě vychovali, takovou mě mají. Což mi tak připomíná, že nemám nic, čím bych zakryla tetování.
Kruci.
Pozdě to jakkoli řešit, teď se raději budeme soustředit na nalezní zmíněné Lilith.
Je to jeho dívka, nebo jeho sestra?
Napadne mě, neb mi stále leží v hlavě možný počet dětí a fakt, že ten náš pětibarevný zmetek, který v této realitě už došel ke konci své existence, mluvil v množném čísle. Nezapomínám však na možnost, že se reality mohou lišit a tím pádem někde bych mohla mít jen jedno dítě, jinde žádné, v další realitě jich může být třeba pět.

Během cesty sevřu útočnou pušku připravenou k okamžiému použití.
"Tak povídejte, do čeho se řítíme?"
Nadhodím, abych věděla s čím plus mínus počítat a zařadím se tak, abych v případě nutnosti nemusela střílet přes ně.

Zelenovláska
Nicky

Zelenovláska něco nesrozumitelně zamručí.
"Neviděli jsme se už?" Zeptá se, mračíc se přitom.
Chvíli se zdá, že si nějak dala dvě a dvě dohromady ohledně toho s kým má tu čest. Avšak útok z její strany se nekoná.
"Chmmm... mělo mně to napadnout." Nic víc k tomu neřekne. Vypadá to, že pokud neútočíš ty, tak ona útočit taky nebude. Navíc z nějakého důvodu si těm pozval John a to už něco znamená. Bylo by hloupé mu nějak odporovat.
"Tak proto vypálil Řezník za Sběratelem, který byl po zuby ozbrojený a připravený tě přivítat s veškerou parádou." Zazubí se zelenovláska.
"Všechna čest." Nic však nemění na tom, že na tebe, jako na nějaké zjevení a stále očekává nějaký útok z tvé strany.

Z vedlejší místnosti, menší ošetřovny se ozývají šouravé kroky. Někdo se opět objevil mezi bdícími. Nezaklepal a beze slov vkročil dovnitř. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že tu tak nějak není sám a je tu s ním ještě někdo další. Promnul si rukou oči a pohlédl nejdříve na Juno a poté na tebe.
"Uhm..."
Zarazil se a chvíli vypadal, jako kdyby viděl ducha. To se teď asi bude dít pořád.

"Rád bych poděkoval... že jste pro mně šla s Řezníkem." Vyklopí ze sebe nakonec s jistými rozpaky v hlase. Jak ví, že si mi pomohla? Možná byl přeci jen chvíli při vědomí.
Svou pozornost zaměří na zelenovlásku.
"Kde je Lilith?" Upřeně na ní pohlédne a jako kdyby si na chvíli viděla sebe. Juno upře svůj pohled někam do země a nemá se k odpovědi.
"Nebyli jste jí hledat... kruci!" Zavrčí a vztekle kopne do dveří.
"Má jí, Hyena, sakra!" Ještě jednou praští. Zelenovláska ho nechá vyvztekat a potom mu položí ruku na rameno.
"Byl jsi priorita." Prohlásila s povzdechem. Kain na ní upřel nenávistný pohled. Odešel z místnosti.
"Zatraceně... zatraceně. Určitě se chystá dělat nějakou hloupost." S tím se za ním vydá. Odkud to jen znáš? Ty společné rysy se nedají zapřít. Má něco z tebe a stejně tak z Lucího. Půjdeš za ním zjistit do čeho má v úmyslu se zase zaplést? Nebo tady budeš čekat než se Sběratel s Řezníkem domluví na tom, co bude s tebou?

Vzhůru za zábavou
Iracebeth a Fish

"Hm. Nejsi jediná koho překvapuji." Opět se probere ta část, kterou poslední události zrovna dvakrát netěší, naopak velmi znepokojují. Zatřepu hlavou. Teď je u moci ta část, která si má v úmyslu užívat, jsme zatraceně v Pekle.
Tak ať tento výlet stojí za to.
Můj pohled přejede z Fish na Iracebeth. Začíná se mi to čím dál tím víc líbit. Bez protestů se nechám Beth vést a chytnu přitom Fish. Vzhůru za zábavou.
Olíznu si ret, ještě by to chtělo něco na pití. Doufám, že tam něco budou mít. Maličko zalituji, že jsem si s sebou nevzal láhev toho dobrého pitiva, co jsem měl.

Když jsme se ocitli v kutlochu lásky, se zaujetím jsem se porozhlédl kolem. Část mně měla jisté pochybnosti, že jsme stále v Pekle. Jenže to by tu vzduch nesměl jinak cítit. Nedokážu popsat onen zápach. Vlastně to ani zápach není. Vůně. Vonělo to tu prostě jinak, než na zemi.
Stále jsme v pekle. Zazubil jsem se.
"Tak, co se mnou budete provádět?" Zeptal jsem se a dychtil jsem po všem možném i nemožném, slušném i zvráceném.
Fish mrkla na Iracebeth a přitáhla si mně k sobě, aby mi vtiskla dlouhý a zatraceně hluboký polibek, že jsem zalapal po dechu. A potom mne s polibky dotlačila do postele, kam jsem dopadl jak dlouhý tak široký.
Fish svou pozornost přesunula na Iracebeth.
"Víš o tom, že jsme se ani pořádně nepřivítaly?" Nečeká však na odpověď, když si jí k sobě přitáhne, aby jí přivítala, jak se sluší a patří. A to pořádným polibkem, a že ten políbek stojí za to. Dal bych všechno za to, kdyby to byl poslední polibek v mém životě. I když… abych se pravdu přiznal, jsem teď poněkud zmatený. Kdyby mi někdo řekl, abych si vybral jednu z těch dvou, nevěděl bych. Obě dvě jsou sexy, úžasné a vůbec. Což značí jediné. Má odpověď by byla následující: Vyberu si obě a ty se jdi vycpat!
Opřel jsem se o lokty a se zaujetím pozoroval ty dvě démonky. Vůbec by mi nevadilo, kdyby předtím bylo nějaké divadélko či tak něco.

Evidentně...

Ještě aby něco říkal, byl to přece on, kdo mě naučil samostatnosti.
"Nespoléhej se na to, že se najde někdo, kdo ti pomůže."
Tak to vždycky říkal, když mě učil, jak si jednou rukou vystačit tak, abych nahradila absenci druhé.
Na Johnovo oznámení jen kývnu a nechám ho jít. Co taky jiného?

Stáhnu ze sebe otrhaný vršek, abych si to pomocí připravených věcí omyla, vydezinfikovala a obvázala. Poté sáhnu po nůžkách a odstřihnu nohavici nad ránou, abych se k tomu celému líp dostala a rozvážu provizorní obvaz.Nohavice odpadne a já se dál věnuji nacvičené činnosti, během které se místností rozlehne zaklepání.
"Jo."
Houknu a vstoupí zelenovlasá. Kain bude asi v pohodě, tak jsem na řadě já. Její ostražitý přítup je velmi podobný mému, akorát víc mluví.
"Dík."
Hlesnu v odpověď k oblečení i tyčince a vodě navíc.
"Rozhodně neodmítnu."
Přitakám na její myšlenku. Ten pohled se mi ani trochu nelíbí, jako kdyby věděla, co jsem zač.
Jak moc jsem stejná? Kdo všechno byl u toho mého chytání tady? Sběratel... Nic mi to neříká, ale určitě musel být u toho, když s ním jde někdo jako John mluvit tak, jako kdyby to byl jeho šéf.
Myšlenky kolují hlavou, mezitím dovážu obvaz na stehně a následně ze sebe stáhnu i zbytek hadrů, abych se oblékla do čisté černoty. Spodní prádlo mám relativní v pořádku, za což jsem ráda.

Hlas Juno zazní během krátké chvilky znovu a ještě víc to rozvíří otázky na dané téma mých myšlenek.
"Věř mi. Já taky ne."
Řeknu nakonec s úšklebkem a před jejím zkoumavým pohledem raději uteču k odloženým zbraním a ujmu se je zkontrolovat. Juno si při tom stále hlídám, kdyby měla nějaké hloupéí nápady a předpokládám, že ona dělá to samé. Minimálně si ohlídá vzdálenost, aby stála tak, že bych zbraň v ruce použít nestihla ani kdybych chtěla. Nebo aspoň tak bych to tedy udělala já.
Pokud se během mé kontroly nic nestane, poklidím zbraně kam patří - pistole do pouzder a pouzdra na sebe. Pušku nechám ležet vedle mě, aby byla po ruce a až teprve po tom všem si vezmu vodu a tyčinku ke spořádání. Ze zvyku k obojímu krátce čuchnu, než se zakousnu. Spousta lidí to přece dělá proto, aby cítila vůni toho, čím jsou potraviny ochucené.

Krev padlého
~Ray + Fish~

Výhodou Iracebeth bylo, že si nedělá z mnoha věcí příliš velkou hlavu. Hořící ruka? V pohodě. Že to je ruka někoho, komu by hořet neměla? Taky v pohodě. Beth, ta samotná Beth, která tíhla spíše k lidem a pofidérním emocím, právě křičela a snažila se dostat na povrch s tím, že tohle není vůbec normální. Měla bych si s tím dělat nějakou hlavu? Já myslím, že ne. Ray je pak více sexy. Ne, že by už nebyl, ale tohle bylo něco, co mě vzrušovalo. Můžu být spálená ohněm, ale opět se vyléčím nebo si najdu jiné tělo.

Odfoukla jsem si nepořádné vlasy z čela a sledovala náramek, jak se zakusuje do Rayova zápěstí. Olízla jsem si rty jazykem a měla velmi zlé myšlenky, že bych lovcovu krev velmi ráda ochutnala.
Drž se zpátky, jo? Chudák Beth neví, kdy hodit zpátečku. V Pekle jsem šéfem já, zlato.
Možná mou druhou stránku viděla Fish. Přeci jen mě znala velmi dobře, znala každičkou část mého těla a duše, alespoň tu, co zbyla.

Pozvedla jsem obočí. "Padlého? Lovče, lovče," usmála jsem se na Raye a přejela mu rukou po boku, "stále mě překvapuješ. Začínám být velmi zvědavá, čí krev v sobě máš," šeptla jsem mu do ucha. Mrkla jsem na Fish. Sakra, neměla bych se spíš soustředit na to, co je s Rayem a tou jeho krví? Chviličku. To necháme na později.

Chytila jsem jej za ruku a vedla jej směrem ke kutlochu. Věděla jsem, že Fish se přidá. Jinak by to nebyla ona.

Dávej pozor na to, co navrhuješ, může se to vyplnit.
Nicky

Nic ti k tomu neřekne, pouze pokrčí rameny a nechá tě, ať se hezky ošetřuješ sama.
"Řeknu Juno, aby ti něco donesla, když skončí s Kainem. Musím Sběrateli vysvětlit, že přicházíš v míru."
Zdá se, že se tu přeci jen najde někdo další krom Řezníka, kdo s tvým alternativním já musel bojovat a tvá přítomnost tady jej zrovna dvakrát nemusí těšit.
Nějak nevyčkává na souhlas a opouští tě.

Jsi sama po dobu tvého ošetřování, než se ozve zaklepání a ze dveří vykoukne zelenovlasá, které Řezník říkal Juno. Zdálo se, že s Kainem už skončila. Přes jednu ruku měla přehozené černé policejní kapsáče a černé tílko. Se spodním prádlem se neobtěžovala. A v druhé ruce držela láhev s vodou a nějakou tyčinku.
Mlčky a profesionálním pohledem si prohlédla tvé ošetření, oblečení položila na lehátko a podala ti láhev s vodou a proteinovou tyčinku.
"Řezník říkal, abych ti to přinesla." Pohodí hlavou k oblečení.
"A říkala jsem si, že by si mohla mít žízeň a třeba hlad. Teplé jídlo by mělo být za chvíli hotové." Nespouští však z tebe pohled. Jako kdyby si byla nějaká celebrita, což svým způsobem jsi, ale v ne v tom dobrém slova smyslu.
"Sběratel není zrovna dvakrát nadšený z tvé přítomnosti." Oznámí a přitom si tě stále se zaujetým pohledem prohlíží. Jako kdyby přemýšlela nad tím, kde tě jen viděla.

Byl to jen návrh...!

Kulhám za Řezníkem a opět si připadám jako malá Pajdavá Mary, která jde za svým vzorem na trénink. Upřímně jsem ráda, že tenhle stav je jen dočasný a mé tehdejší problémy s nohou se spravily, čímž mé přízvisko pozbylo význam.
Rány sice dost krvácí, ale je to nic ve srovnání s tím, kdyby se rána do stehna trefila jen o pár centimetrů vedle.
Ztráta krve nebude tak velká, ale i tak to zrovna příjemné není.
Zhodnotím svůj stav během tiché chůze.
Neměla bych se náhodou sama léčit?
Napadne mě konečně a zamračím se ještě víc, než je běžné.

Zahlédnu kluka jak už leží jinde a zelenovlasá ho hodlá dát do kupy. Svým vzezřením je mi určitým bizardním způsobem sympatická, avšak věřím, že by byla schopná mě zastřelit bez zaváhání, stejně tak já ji. O to víc, kdyby se dozvěděla kdo vlastně jsem.
Tohle bude ještě sranda.

Místnost kam jdeme je hodně dobře vybavená, na poměry ve kterých žije normálně Řezník, nebo alespoň co vím já, je to úplný luxus.
Sednu si na lehátko a nechám si přinést obvazy. Mezi tím zvednu hadr z nohy a zjistím jak moc stále krvácím.
No žádná sláva, fakt se to nezaplo.
Žel, naštěstí na renegeraci démona nespoléhám a vezmu to hezky po staru.

Na Johnovu otázku, doprovázenou jeho typickým šklebem, mám hned odpověď.
"Myslíš, že se o sebe nepostarám? Zvládnu to, díky."

Krátce se nad svým vzezřením zarazím a zauvažuji. Můj přesun v tomhle stavu nebude možný i kdyby se dal provést hned, takže se začínám psychicky připravovat na to, že tu ještě pár hodin budu, což znamená, že bych tu mohla nechodit v hnusný uniformě nějaký zdechliny.
"Ale kdybys byl tý lásky a sehnal mi něco na sebe, bude to znatelně příjemnější."
Poznamenám. Ne že bych o svůj zjev nějak dbala, ale uznávám, že radši si na sebe vezmu Johnovi hadry, než se pohybovat v tomhle nepříjemném kusu látky.

Cos chtěla, to máš. Reklamace nevedeme
Nicky

Řezník to nějak nekomentuje. Jsi přece velká holka a umíš se o sebe postarat. Vydal se tedy na ošetřovnu. Mohla si vědět, že pozorně poslouchá a v případě, že by si náhodou s sebou švihla na zem, je připravený tě včas zachytit a odnést tam.
Nic takového se nakonec nekoná.

Kdo ví, co sis představovala, pod pojmem ošetřovna. Stejně jak je otázkou zda-li toto místo vyhovělo tvým představám či nikoliv. Ač tak či tak, Řezník tě dovedl přes druhou ošetřovnu, kde už ležel Kain obskakován zelenovláskou k menšímu operačnímu sálu, který vypadal jako z nějaké brožurky soukromého lékařství.

Nechal tě posadit se a místo toho přešel ke skříňce ze které vytáhl potřebné náčiní.
"Budeš tvrdohlavý mezek a ošetříš se sama, nebo mně necháš, abych tě ošetřil?"

Položil ti jednoduchou otázku a čekal na to, jak mu rozkážeš.

Do hajzlu s alternativníma realitama

Ten kluk možná má v sobě něco ze mě a Luce, ale není můj jako můj. Ano, byla jsem zvědavá jak může potenciální potomek nás dvou vypadat, ale abych cítila mateřské pouto k nějakému cizinci, který má být v daleké budoucnosti můj syn, to je trochu moc hrr. Nevím, co přesně ode mě John čekal, ale ať to bylo cokoliv, neřekne mi to. Ani to vědět nechci. Radši.

Pistole na střídačku štěkají své názory a komandují protivníky k okamžitému splnění příkazu "lehni!", i přes okamžité reflexy se podaří několika zbloudilým kulkám doletět až ke mě a co hůř, zasáhnout. Na tu slavnou regeneraci jsem si stejně pořádně nestačila zvyknout, takže, než si uvědomím, že by vlastně něco takového mělo fungovat, chvíli to trvá.
Místa, kde střely zasáhly nepříjemně štípnou a pak už jen tupě bolí. Není to poprvé, co mě střelili, ale rozhodně jsem největší bolest v životě už zažila. Myslím, že ani případné narození potomka i v mé realitě se bolesti proměny nevyrovná.
Pravé stehno to schytalo první, naštěstí pro mě vnější strana, takže mimo hlavní tepnu. To bych pak moc času neměla, ať jsem člověk nebo ne. Kvůli následnému kulhání jsem chytla ránu do boku. Víc než kdy jindy jsem jasně cítila jak kulka prochází střevama a vylétává druhou stranou ven. Ani ta v noze uvnitř nezůstala, cítila jsem to vskutku až nepříjemně jasně.

Řezník nemusí říkat ani naznačovat vůbec nic. Jakmile uslyším máchnutí sekáčku, jen se ohlédnu přes rameno, zkontroluji to tu, sestřelím, co se ještě objeví a zmizím v portálu.
Objevíme se v garáži. To je asi tak to jediné, čemu stihnu věnovat pozornost, než mě zradí nohy a téměř políbím podlahu. Téměř proto, že se zvezu po zdi a prostě chvíli sedím. Pistole pustím z pevného sevření a volnýma rukama stlačím rány.
Jen okrajem zorného pole vnímám dění kolem Kaina. Chvíli k tomu šumu i stočím pohled a mám pocit, že ty dveře, kam šla zelenovlasá tam před tím nebyly. Možné je všechno a já mám starosti trochu někde jinde než řešit podělaný dveře.

Zatímco jsem ignorována, což je mi vlastně milejší, než zájem a obletování, nezdržuji se s okouněním a stahuji ze sebe vrstvu vojenské uniformy. Nemám u sebe nůž, ale prohledám kapsy jestli tam onen voják nějaký malý neměl nebo něco jiného ostrého, abych ten kus oblečení připravila o rukávy a mohla jimi ovázat svá zranění. Na bok mi to sice k ovázání nestačí, ale minimálně k ucpání rány lépe než rukou ano. Nově vytvořenou vestu na sebe zase natáhnu, což s jednou rukou na rána jde trošku hůř, ale pořád mohu říci, že jsem byla i v horších situacích.
Hodně provizorně ošetřená se pokusím vstát, čímž si vysloužím kritický až káravý pohled Řezníka a jeho otázku.
"Ne. Chci velblouda."
Vydechnu ironicky a s novým odhodláním se vytáhnu na nohu.
"Řekni směr, dál se o sebe postarám."
Dodám, zvednu pistole, jednu dám do pouzdra, druhou nechám ve volné pravačce, zatímco levou tlačím hadr k ráně v boku a jsem schopná odploužit se kam Řezník John řekne.