Do hajzlu s alternativníma realitama

Ten kluk možná má v sobě něco ze mě a Luce, ale není můj jako můj. Ano, byla jsem zvědavá jak může potenciální potomek nás dvou vypadat, ale abych cítila mateřské pouto k nějakému cizinci, který má být v daleké budoucnosti můj syn, to je trochu moc hrr. Nevím, co přesně ode mě John čekal, ale ať to bylo cokoliv, neřekne mi to. Ani to vědět nechci. Radši.

Pistole na střídačku štěkají své názory a komandují protivníky k okamžitému splnění příkazu "lehni!", i přes okamžité reflexy se podaří několika zbloudilým kulkám doletět až ke mě a co hůř, zasáhnout. Na tu slavnou regeneraci jsem si stejně pořádně nestačila zvyknout, takže, než si uvědomím, že by vlastně něco takového mělo fungovat, chvíli to trvá.
Místa, kde střely zasáhly nepříjemně štípnou a pak už jen tupě bolí. Není to poprvé, co mě střelili, ale rozhodně jsem největší bolest v životě už zažila. Myslím, že ani případné narození potomka i v mé realitě se bolesti proměny nevyrovná.
Pravé stehno to schytalo první, naštěstí pro mě vnější strana, takže mimo hlavní tepnu. To bych pak moc času neměla, ať jsem člověk nebo ne. Kvůli následnému kulhání jsem chytla ránu do boku. Víc než kdy jindy jsem jasně cítila jak kulka prochází střevama a vylétává druhou stranou ven. Ani ta v noze uvnitř nezůstala, cítila jsem to vskutku až nepříjemně jasně.

Řezník nemusí říkat ani naznačovat vůbec nic. Jakmile uslyším máchnutí sekáčku, jen se ohlédnu přes rameno, zkontroluji to tu, sestřelím, co se ještě objeví a zmizím v portálu.
Objevíme se v garáži. To je asi tak to jediné, čemu stihnu věnovat pozornost, než mě zradí nohy a téměř políbím podlahu. Téměř proto, že se zvezu po zdi a prostě chvíli sedím. Pistole pustím z pevného sevření a volnýma rukama stlačím rány.
Jen okrajem zorného pole vnímám dění kolem Kaina. Chvíli k tomu šumu i stočím pohled a mám pocit, že ty dveře, kam šla zelenovlasá tam před tím nebyly. Možné je všechno a já mám starosti trochu někde jinde než řešit podělaný dveře.

Zatímco jsem ignorována, což je mi vlastně milejší, než zájem a obletování, nezdržuji se s okouněním a stahuji ze sebe vrstvu vojenské uniformy. Nemám u sebe nůž, ale prohledám kapsy jestli tam onen voják nějaký malý neměl nebo něco jiného ostrého, abych ten kus oblečení připravila o rukávy a mohla jimi ovázat svá zranění. Na bok mi to sice k ovázání nestačí, ale minimálně k ucpání rány lépe než rukou ano. Nově vytvořenou vestu na sebe zase natáhnu, což s jednou rukou na rána jde trošku hůř, ale pořád mohu říci, že jsem byla i v horších situacích.
Hodně provizorně ošetřená se pokusím vstát, čímž si vysloužím kritický až káravý pohled Řezníka a jeho otázku.
"Ne. Chci velblouda."
Vydechnu ironicky a s novým odhodláním se vytáhnu na nohu.
"Řekni směr, dál se o sebe postarám."
Dodám, zvednu pistole, jednu dám do pouzdra, druhou nechám ve volné pravačce, zatímco levou tlačím hadr k ráně v boku a jsem schopná odploužit se kam Řezník John řekne.

Osudový problém

Kávu bezděky odmítnu. Je přeci jen moc ráno na můj žaludek, navíc si uvědomuji svůj stav - ano cítím vůně až moc dobře a hnulo mi to žaludkem. Čekám co z nich vypadne. Musím vědět, co se tak ošklivě pokazilo, že se tváří jako na umření. Polknu. Nádech. Výdech.

*Kletba nemůže být zrušena? To znamená, že já umřu do svých 30 let. A pak se v příštím životě znovu potkám se Zacharym. A zase se ztratíme...*

Krátce se na něj podívám. Děsí mě, že bych byla bez něj. Nemůžu a nechci věřit, že to tak dopadne. Znovu. Ne, tentokrát to bude jiné. Jemně se dotknu svého břicha. A pak se podívám po ostatních. Tohle je největší problém? Usměji se na ně.

"A proto se tváříte tak umučeně? Ale no tak, v tom případě je to velké vítězství!" řeknu optimisticky a čekám, že to nepochopí, a tak pokračuji. "Kletba znamená, že jeden z nás umře do třiceti. To znamená, že můžeme klidně mít ještě dalších pár let na vyřešení tohoto problému. Najít jinou cestu než klíč. Nebo najít další klíč, určitě je jich víc než jeden, nebo je jiná cesta do Edenu. A nebo něco, co se přehlédlo, na co přijdeme, když dáme hlavy dohromady."

Nepřestávám se usmívat a začínám tomu věřit čím dál tím víc. Jsem o tom vlastně skálopevně přesvědčena.

"Takže teď přestaňme panikařit. Tulpa je z cesty a zbývá se zbavit Můry, lektvar máme. Jen to použít. Takže máme dobře nakročeno k tomu dosáhnout spravedlnosti," dodám ještě a pak všem postupně věnuji svůj úsměv. "Ale nejdřív si vy dvě musíte pořádně odpočinout. A povědět, jak jste to vlastně zvládly..."

Ať žijí alternativní reality
Nicky

John ti k tomu nic neřekne a místo toho přejde k chlapci, aby mu pomohl.
Možná se jednalo o nějakou zkoušku, jestli se u tebe projeví nějaký ten mateřský pud či něco takového. V této realitě si na tom v případě Kaina byla třeba na jiné úrovni. Přeci jen se jedna o tvého jediného syna.

Mezitím, co se John věnuje klukovi, ty máš zase jiné věci na práci. Ohledně čištění cesty.
Vzhledem k tomu, že netrvá fakt dlouho a objeví se pár ozbrojených chlápků, kterým je potřeba sdělit svůj názor. Někteří však stačili sdělit svoje námitky na to, jak se jim nelíbila vaše přítomnost v této budově. Zbraně několikrát nepříjemně štěkli. I když ve tvém případě už nezáleželo na tom, jak je naprosto hloupé střílet v zavřených prostorech.
Něco bylo špatně. Dvakrát tě zasáhli. Nemohla si nad tím teď mávnout rukou, protože to nevypadalo, že by se to mělo během chvíle spravit a z tvého těla jako bonus teče rudá životodárná tekutina.
Trefili tě do pravé nohy a levého boku. Zažila si i horší časy, jen co je pravda. Například ta proměna v Luciferově sídle. Tohle je proti tomu procházka růžovou zahradou. I když je otázkou proč ti tvá regenerace najednou začala stávkovat. Neměl to tak náhodou Lucifer? Zjistil, co mu to způsobuje?

John se k tomu nějak nevyjadřuje. Jen si pohodí s chlapcem na zádech, aby následně mohl uskutečnit pohyb sekáčkem, jež vyřízne díru přes prostor a čas, tím řezem otevřel dveře od portálu.
Opět ti naznačím pohybem hlavy, aby si šla před tím a následně tě následuje.
Vyplivne vás to v garáži. Nohy se rozhodnou tě neposlechnout, naštěstí kousek od tebe je zeď. John položí chlapce na zem. Hvízdne na prsty.

Netrvá dlouho než se objeví zelenovláska, která už naučeně dojde k chlapci. Zkontroluje mu životní funkce a potom přejde ke dveřím naproti, u kterých by si přísahala, že tam předtím nebyly. Netrvá to dlouho a tlačí před sebou lehátko do kterého John položí Kaina. Po celou tu dobu tě okázale ignorují.

"Nechceš taky ošetřit?" Zeptá se John, který si tě kriticky prohlédne. Regenerace zdá se, že ještě stále nefunguje. Možná by to nebylo od věci.

Všichni společně a nový problém

Vypadá to, že nejsem jediný, kdo jim nevěří v tom, že je všechno v naprostém pořádku a hrdinové vyhráli nad svými nepřáteli. Něco tu prostě smrdí.
Morgana si s Bastet vymění pohledy. Jako kdyby si ty dvě četly vzájemně myšlenky. Vzhledem k tomu, co ty dvě jsou, si tak nějak myslím, že je to naprosto možné. Nakonec Morgana přikývne a těžce si povzdechne.
Upře svůj pohled na Sierru a mám pocit, že mne ignoruje. Potlačím nutkání na sebe upozornit nepříjemnou poznámkou na její adresu. Na jednu stranu za to může fakt, že je to moje budoucí tchyně, a kdybych chtěl požádat Sierru o ruku, moc by mi to neprospělo. Na druhou stranu ten pohled Bastet. Málokdy se na mně tak podívala.
Raději jsem se plně zaměřil na výrobu kávy a poslouchajíc přitom, co se vlastně stalo a případně pokazilo.

"Byly jsme nuceny zničit klíč." Vysloví nakonec Bastet.
"Zničili jsme tak možnost se dostat do Edenu. Možnost zlomit onu kletbu." Dodá smutně Morgana.
Nevěřícně kývám hlavou. Nevěřím v to, že můj osud závisí na jedné malé věci a když je ta věc zničena, tak nebudu moct žít šťastně, jak si to zasloužím.
"Je nám to líto." Prohlásí utrápeně Morgana, která si zakryje tvář dlaněmi. Bastet jí položí ruku na rameno.
Místo toho, aby se radovaly z vítězství. Vypadají jako kdyby nám bombardovaly příšery z jiné dimenze město.

"Nevěřím na to, že bez nějakého klíče nebudu schopen žít šťastný plnohodnotný život." Myslím to naprosto vážně. Místnost je provoněna kávou a aspoň trošku zpříjemňuje onu atmosféru. Rozliji do hrnečků černou životodárnou tekutinu a podle instrukcí, jak jí kdo má rád, ji dopřipravím.
Možná zatím nemám plán, jak dosáhnout šťastného žití se Sierrou, ale jsem pevně přesvědčený, že po jejím boku zvládnu naprosto nemožné.
Navíc máme jasné jedno vítězství a tomu já říkám dobrý začátek. Ještě je třeba si poradit s Můrákem, který v této chvíli představuje nejhlavnější problém. Potom s tím dalším, co přijde s úmyslem nám zkřížit naše společné štěstí.

New City - alter realita

Má poznámka na jméno byla přejdena bez povšimnutí a nebo ji svým typickým způsobem neřešil. Vsadila bych na to druhé, vždy, když jsem po něm chtěla nějakou odpověď, kterou mi říct nechtěl, převedl řeč jinam. Jedna z věcí co mě mimo jiné naučil.

Přivítání bylo s velkou parádou. Není zvykem, že jsem jen nebezpečně vyhlížející cizinka a ten s nehezkou pověstí je někdo jiný, ale stejně si připadám jako doma. Ti kteří přede mnou neutíkají hned se také občas pokusí mě střelit. Někdy se jim to i povedlo... ale bylo jim to stejně na hovno.

Prostřílíme a prosekáme se dovnitř, abychom hned sestupovali dolů do útrob budovy. Během cesty řekne John zvláštní věc.
"Zajímavé."
Utrousím a sejmu další stráže na obzoru. Rány se odráží od zdí s zvonění v uších se dostaví záhy.
To se spraví...
Díky mé nelidskosti si s tím nemusím vlastně vůbec dělat hlavu. Další nepřátelé se mění na další hromady mrtvol. Útočná puška a její nezaměnitelné kouzlo osobnosti však až na cestu ke Kainovi nestačili.
Než John otevře dveře, mávnu na něj a přezbrojím. Puška na záda, pistole do rukou, natáhnout a jsem připravená.

Ječící vědátoři. Dobře, že mám teď dvě hlavně. Každou pistolí mířím na obě strany rozklepaných pytlů sraček.
"Chcípáci posraní..."
A s výstřely na střídačku z obou pistolí do nich postupně vyprázdním zásobníky. Neměli kam utéct, když jsem stála u možného východu.

V další chvíli, jakmile mám laboratoř vymalovanou následuji Řezníka k našemu cíli. Kluk to je pěkný, jen co je pravda, ale bez těch zhovadilostí okolo a kdyby nevisel hlavou dolů, tak by možná byl ještě hezčí, leč už asi ne tak zajímavý.
Během mého prohlížení mám ruce zaměstnané nabíjením pistolí.
"Ani mě nehne, prašivej sentimentalisto."
Odseknu a zacvaknu zásobník do druhé pistole.
"Kdo by asi tak pročistil cestu ven, kdybych ti s ním pomáhala?"
Nehledě na fakt, že by asi bylo podezřelé, že ho táhnu já. Jsem tu cizinka pro všechny krom Johna.

S odpovědí nechávám Řezníka, ať si s klukem poradí a vydám se na cestu ven. Všechno, co se proti nám vznoří sestřelím a jen sluchem se ujišťuji, že John s klukem jsou za mnou. A to i přes to, že toho moc neslyším.

Všichni společně

"Uh, ahoj! Jste tu obě, to jsem ráda!" usměji se, sotva je uvidím. Jednak je to čistá pravda a jednak chci dát najevo svou přítomnost, kdyby cokoliv. No prostě se nerada plížím ke komukoliv. Jenže další jejich výměna názorů na téma zda-li Morgana je či není v pořádku mírní trochu mou radost z jejich návratu.

Jsem možná oproti nim mladá a pamatuji si kratší část času celého světa než oni, ale sakra jsem detektiv. Takže jejich pohledy a to, jak odpovídají mi zvedne jasný červený praporek v mozku. Je tu něco, co neříkají, ještě nějaký problém, který tu je a nejspíš ho chtějí zatajit. A nebo ještě hůř, mohou lhát. Sice možná jsem teď před nimi v cizím oblečení, co mi nesedne a jsem pár minut po probuzení, ale to mi nezabrání myslet dostatečně schopně k tomu, abych je prokoukla. A procvičila si naštvaný a nekompromisní výraz někoho, komu se nelže - aneb pohled alá naštvaná mamka. Založím si ruce na hrudi.

"Vážně? Takhle chcete, abych si vás pamatovala? Tohle má být jedna z mých prvních vzpomínek z tohoto života na tebe, mami? Vážně Bastet chceš, abych ztratila veškerý respekt k tobě?" zeptám se jich zpříma. Jak jste asi pochopili, naprosto nesnáším polopravdy a lži. A taky nemám moc ráda, když mě někdo podceňuje. Tak mne prosím omluvte, že se na ně neusmívám.

"Protože jestli hned nepřestanete s těmi spikleneckými pohledy a zamlčováním čehokoliv co souvisí s tím případem, na kterém děláme všichni, pokud se dobře pamatuju - tak se týkal hlavně mě a Zacha - tak právě k tomu spějete. Takže, co se stalo, co se pokazilo a co ještě tady běhá, na co bychom si měli dát pozor a proti čemu se teď zaměřit."

Návrat domů
Sierra

"Jsem." I přestože mne noha bolí, se snažím tvářit, jako kdyby se nic nestalo. Teď nejde o mně. Dozvíme se totiž, jestli se našemu týmu podařilo vyhrát nebo mají soupeři opět náskok. A tak zatnu zuby a kulhavě se rozejdu za Sierrou, která už je dávno z pokoje pryč.

"Jsem v pořádku." To zrovna říká ta pravá, stačí se podívat na Morganu a hned byste jí poslali do lázní na pořádnou masáž a zasloužený odpočinek.
"To ani v nejmenším." Vloží se do toho Bastet, která vypadá, jako kdyby několik dnů po sobě nespala a užívala si přitom na nějakém divokém mejdaně.
"Vážně jsem v pořádku." Když to nefunguje na Bastet, snaží se Morgana přesvědčit tebe. Nicméně to, co vidíš neříká nic o pořádku. Jako kdyby se na její tváři objevilo těch několik staletí, které žije.
Bastet nevěřícně kroutí hlavou, na další slova už zřejmě nemá sílu, dokonce se posadí na židli a vzdá vzdorovité pochodování po kuchyni. Morganě se pro změnu spustí krev z nosu, jako kdyby něco takového Bastet očekávala, už podává kapesník.
"A jak vysvětlíš toto? Nejsi v pořádku. Už je to po několikáté." Její slova potvrdí onen fakt. Avšak ani jedna zatím neprozradila, jak dopadl souboj. Samotný úspěch je, že jsou zpátky v relativním pořádku.

"Co se vlastně stalo?" Pronesu maličko rozmrzele a postavím na kafe. Myslím, že se to teď hodí.
"Našli jsme tulpu a zničili jí." Odpoví mi zkrácenou verzi toho všeho Bastet. Nemohu si však pomoct a mám pocit, že je tu něco, co mi Bastet neříká. Nebo za to může fakt, kolik je vlastně hodin a kolik jsme toho naspali.
Hodiny ukazovali čtyři hodiny ráno a mně se to ani v nejmenším nelíbilo.
"Takže jsme vyhráli?" Pozvedl jsem obočí a nachystal přitom čtyři hrníčky, na stůl položil cukr, kdyby si náhodou přál a mléko.
Bastet si s Morganou vyměnily pohledy a to mne ještě víc utvrdilo v to, že tu je něco, co ti dvě neříkají.
"Ano, vyhráli." Nemohu si pomoct, ale nevěřím to Morganě. Nechám to však být, soustředím se raději na tvorbu té úžasné černé životodárné tekutiny. A až se trošku proberu, víc posilním ochrany domu, které tu máme. Nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit.

Pod tíhou celého světa

Jsou některé noci, kdy prostě lehnu a hned spím a neprobere mě ani kdyby se čerti ženili v místnosti hned vedle. Ale dnešní noc taková nebyla. Pořád jsem se budila a upadala do spánku plného různých snů, které si už nepamatuji. Za to moc dobře vím, kolikrát jsem se podívala na telefon, jestli jsem nezaspala hovor od Morgany nebo Bastet. Už vím, jak se moji adoptivní rodiče cítili, když jsem někde přespávala. A to mě možná čeká taky.

Takže když se teď Zach pokoušel vylézt nenápadně, probudilo mě to i z toho lehkého spánku. Posadím se ale až v moment, kdy ho slyším klít. Podívám se jeho směrem a rozsvítím lampičku.

"Jsi v pořádku?" zeptám se.

Ale pak i já slyším šramot z domu. A tak se zvednu rychle z postele.

"To jsou ony?"

Neříkám, že jsem ranní ptáče, nebo že mi spánek pomohl k tomu, abych se necítila vyčerpaně, ale potřebovala jsem vědět, jak to dopadlo, co vůbec dělaly a hlavně, jestli jsou v pořádku. A tak jsem se poměrně rychle dostala i z pokoje.

New City
Nicky

O tom, že ona budova není tak úplně obyčejná, jste se mohli přesvědčit hned na samotném na začátku, kde po na přivítanou stříleli, už jen tak z principu. Řezník John tě pochopitelně předběhl a ony splašené střely odrážel takovým stylem, že by se za to styděl i Bruce Lee, který byl schopen hrát s pomocí nunčaků ping pong.
Nedal další možnost hlídačům, aby vystříleli a podal si je. Podělil se s tebou o jednoho, který se mu pokusil utéct, ale narazil přitom na tebe.
"Přijdou sem další." Což se dalo tak nějak čekat. Místo toho, aby však počkal na další zábavu vydal se ke schodišti a rovnou po schodech dolů.
"Kain má skvělou schopnost. Nejen, že je jeho tělo schopno rychlé regenerace, ale jeho samotná krev je schopná léčit. Proto jej unesli."

Další strážné jste potkali těsně u cíle nepřipravené, zřejmě si mysleli, že mají dostatek času. Nestihli si na oplátku svých kolegů vystřelit a hned jste je svými argumenty dostaly na lopatky. Jako za starých časů.
Na vzpomínání však nebyl čas. John se vydal hlouběji do jámy lvové, vstříc svým nepřátelům, kteří proti němu neměli ani nejmenší šanci. Za sebou nechávajíc krev, vnitřnost, jako připomínku toho, že si s ním nemá nikdo zahrávat. O tomto dni se jistě bude mluvit.
Dlouhou dobu jste procházeli nekonečnou chodbou, než jste došli k jediným dveřím, které Řezník John bez sebemenších problémů otevřel.
Překvapení muži v plášti zděšeně vykřikli, když vás spatřili a splašeně pobíhali sem a tam. Naráželi do sebe, do stolů shazujíc přitom věci z nich na zem. John kolem nich procházel, pokud by náhodou někdo měl hloupě v úmyslu zaútočit, byl však připraven. Nikdo tak hloupý nebyl. John prošel dalšími dveřmi. Zastavil se. Byl u cíle.

Přešel k muži, který byl pověšený za nohy a visel dole hlavou, jako nějaké sele. Z rukou mu trčeli hadičky a byl mimo, otázkou je jestli byla příčinou nějaká droga či onen fakt ztracené krve.
"Pomůžeš mi s ním?" Jestli by byl schopen si s ním poradit sám bez mrknutí oka, samozřejmě, ale svým způsobem ti tak umožnil být se svým synem, mezitím co bude otevírat další dveře, aby se co nejrychleji Kain dostal odsud.

Good Night Sweet Girl

odkaz

"Dobře. Dobrou noc." Jestli mne ten polibek překvapil, no nečekal jsem zrovna něco takového. Lehce pootevřu rty, stále cítím letmý dotyk motýlích křídlech na nich.
"Krásné sny." Popřeji. Chvíli uvažuji nad tím, jestli zhasnout a pokusit se jít spát. Vzhledem k tomu, že jí neruší zapnutá lampička, využiji té skutečnosti a pokusím se číst. Avšak písmenka nedávají smysl a jako kdybych četl příběh, který jde naprosto mimo mně. Zavřu tedy knížku a odložím jí na stůl.
Pohlédnu na svou spící krásku, netušíc jestli jí mohu považovat za svou či za cizí. Stalo se toho tak hodně, za tu chvíli. Změnila mi život, stejně jako já jí.
"Dobrou noc, sladká dívko." Nakonec se rozhodnu zhasnout světlo, uvelebím se na své straně postele a zavřu oči. Spánek se k mému překvapení dostavil po chvíli a to jsem ho zrovna dvakrát nečekal.

Vzbudí mně hlasy vycházející z kuchyně. Ještě víc se přitulím k Sieře přes kterou mám přehozenou vlastenecky ruku, aniž bych to předtím zamýšlel.
Zloději to být nemohou, jsem si tím jistý. Magickou ochranu nemohou přejít a Bastet je tak nějak jediná, kdo je schopen tím projít, aniž by spustila něco jako alarm. Už jsem se jednou krásně poučil, když se toulala po nocích a potom se vrátila domů, v té chvíli ji ochrany nebraly jako výjimku a tak se spustil poplach.
Morgana a Bastet se vrátili z boje. Mozek mi začal pracovat. Pootevřel jsem jedno oko a vzápětí druhé.
Třeba bude jedna z nich zraněná a bude potřebovat ošetřit. S tím jsem se vysoukal na nohy, div jsem neslítl na zem. Abych nevyrušil spící Sierru, nerozsvítil jsem.
Zakopl přitom o noční stolek, jako hrdina, přerazil si o něho nohu a několikrát zaklel. Má snaha neprobudit Sierru, šla určitě definitivně do háje. No aspoň mi nebude mít za zlé, že jsem tam šel bez ní.