Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Azula *Zuli* - 11. října 2021 08:04
zuli(1)9756.jpg
Postel volá, Zuli odpoví?
Damien, Postel

Jsem ráda, že Damien nejeví větší odpor. Ale jeho vědoucí úsměv mě trochu rozhodí. Nelíbí se mi, když si lidi myslí, že ví o mne víc než já, nebo že ví, co si myslím. Snad kvůli vyrůstání v cirkuse tyhle triky nemám ráda. Jenže Damien se usmívá jak měsíček na hnoji a já absolutně netuším proč. Zaváhám, když se narovnávám u jeho postele a nedůvěřivě si jeho a jeho šťastný úsměv prohlížím. Chvíli váhám, jestli nemůže jít o nějaký magický klam, nebo že by Damiena něco posedlo. Ale ať se dívám, jak se dívám, jeho oči se zdají pořád stejně barevné a nikde nevidím ani náznak magického vlivu.

A pak začnou z Damiena padat perly, jedna za druhou. Pozvednu obočí a chvíli mi trvá, než si dokážu poskládat skrytý význam těch napůl vyřčených myšlenek. Neúmyslně si nahlas povzdechnu. Potřesu hlavou.

"Damiene, to že jsem ti předtím nabídla sex neznamená, že se na tebe vrhnu při první příležitosti," pronesu poněkud unaveně. Když to tak vezmu kolem a kolem, jsem vážně vyřízená. "Já sex k životu nepotřebuju a když jo, tak se o to taky můžu postarat sama. Takže vydechni a uklidni se. A ten fakt, že jsi s nikým ještě nespal taky nic neznamená. Mně je to aspoň fakt úplně putna," pokračuji a dojdu se židlí ke dveřím, abych opěradlo dala pod kliku, aby se sem jen tak nikdo nedostal, nebo aspoň ne bez rachotu a snažení se. Zjišťuji, že čím jsem unavenější, tím víc se ve mně probouzí tenhle cirkusácký až humpolácký způsob komunikace. A že je mi to těžce jedno. Zbraň si nechám na nočním stolku, kalhoty i bundu nechám spadnout na zem u postele, aby udělali hromádku a vlezu si do postele na druhou půlku. I tak mám špatný pocit, že do tak čisté postele lezu nevykoupaná, ale hold, co se dá dělat. V dnešním světě si člověk nemůže dopřát všechno.

"Zkus se vyspat," doporučím nakonec Damienovi relativně smířlivě, než se obrátím zády k němu na bok s jednou rukou pod polštářem na mém noži. Ano, tenhle svět mě fakt udělal paranoidní.
 
Malcolm *Mal* - 09. října 2021 23:37
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Kazišuk? Počkat nejsi náhodou vzorný pacient, který odpočívá?
Joleene

”Ehm, nevím jak to s tím načasování myslíš, vzhledem k okolnostem.” Pronese rozpačitě a já si musím povzdechnout.
Jsi fakt suchar. Vůbec nerozumíš vtipu. Obořím se na něj v myšlenkách. Ten raději mlčí. Stejně tak jak se vůbec nevyjadřuje k tomu, jak mu bylo zase zkrácené jméno. Já však moc dobře vím, že ho to nesmírně rozčiluje.
”Bohužel. Nic o nich pořádně nevím. Zatím jsem se s nimi nesetkal.” Odpoví zklamaně.

”Nuže, v tom případě plány jsou jasné. Nejdřív odpočinek a uzdravení. No a pak záchrana světa.” Vykouzlím na své tváři povzbudivý úsměv. Nevím o nikom lepším, než o Joleene. Zase zachrání svět. Nemám o tom sebemenších pochyb.
”Prozraď mi, co bude první věc, kterou uděláš až se to zase dá do starých kolejí?” Nevím proč se na to vlastně ptám. Jen mně to tak napadlo. Musím říct, že mně vlastně opravdu zajímá, co řekne.
Abych se pravdu přiznal, tak vůbec netuším co bych udělal. Možná bych zašel ke Carlosovi a dal si tam nějakou jeho specialitu. Nejlépe, kdybych tam zašel s Joleene. Vlastně se musím přiznat, že to jak jsem tam poprvé s ní byl, byla jedna z mých nejlepších vzpomínek.

 
Damien - 09. října 2021 19:11
fffffff1207.jpg
Chvíle odpočinku
Zuli

Jeji slova mně zarazí. Nechám se zamáčknout do postele. Asi od ní nikdy neuslyším ta dvě slova. Ovšem budou se schovávat v jiných, jako například v tom, co před chvíli řekla. Stejně jako já, tak si ani ona nedovede představit svůj život beze mně.
Vykouzlí mi to na tváři úsměv.
”Dobře. Žádné kraviny.” Pronesu a dalo by se říct, že i přesto všechno zářím štěstím.
”Ehm… já vím, že ti sluší, když jsi můj zachránce… ale nechceš si na chvíli lehnout?” Na tváři se mi objeví rozpaky. ”Myslím za mnou… postel je velká.” Po chvíli mi dojde, jak by to mohlo vyznít. Zavrtím hlavu.
”Já myslím, jako si odpočinout. Taky musíš být unavená, když jsi mně celou dobu podpírala.” Zatraceně. Proč jsem najednou tolik nervózní? Cítím se potom, co jsem jí odhalil, že jsem panic, zranitelný. Dalo by se říct, že se za to stydím. Nikdy jsem to neřešil. Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl nad něčím takovým přemýšlet. Myslím nad sexem. No a najednou je to tady. A já vůbec netuším, co s tím.
”Ale pokud nechceš, nutit tě nebudu.”
 
Joleene "Jo" - 31. srpna 2021 20:54
joleene6101.jpg
Plánování nemožného
Mal a Ziky

Naoko vážně přikývnu, ale ve skutečnosti musím přemáhat koutky úst, aby se nezvedaly, neboť jsem jeho sucharství předpokládala. Vždy mi absence humoru přišla u takových jedinců fascinující. Kdysi jsem tomu také nerozuměla, ale čím déle jsem s lidmi, tím více jsem si jejich schopnosti dělat si srandu ze všeho, všech a i sebe, cenila. A díky Malcolmovi jsem se znova v téhle i své schopnosti opět začala trénovat.

Vděčně se na Mala pousměji, když mě pohladí po tváři a má pro moje neustále záchrany vymýšlející já pochopení. Dost se divím, že je ochoten mi naslouchat, po tom všem. A když přidá krátký polibek, cítím se skoro spokojeně. Ale jen skoro. Je to nesmírně otravný vesmírný vtípek, že třetí kolo mi teď dělá démon a že je v hlavě chlapa, se kterým jsem se líbila. Ultimántní kazišuk.

"Ačkoliv na načasování bys měl ještě zapracovat... Není to vůbec špatný nápad, Ezi," odvětím s pokýváním hlavou a podívám se klidně na něj, jako kdybych úmyslně nezkrátila jeho jméno na jinou přezdívku, která se mu nejspíš líbit nebude. "Víme o nich něco?"
 
Azula *Zuli* - 31. srpna 2021 12:33
zuli(1)9756.jpg
Zřejmě to tak bude
Damien

Vůbec se mi nechce Damienovi vyhovět. Raději bych dráždila holou rukou jedovatého hada než bych se stala součástí něčího rodinného dramatu. Jenže se obávám, že kdybych tu nebyla, tak Damien udělá nějakou kravinu jako třeba to, že se zvedne z postele a zničí snahu doktorů. A tak velmi neochotně svolí.

"Fajn, budu tu s tebou,"
pronesu tiše a raději odvrátím tvář a jdu pro jeho otce. Dle očekávání nebyl daleko. Ale hned za dveřmi jsem ho taky nečekala.

"Bude s váma mluvit, ale nezaručuju, že to bude dlouhý a vřelý hovor," varuju jej. No jo, jsem prostě velké zlatíčko.

Vrátím se tedy i s Damienovým otcem do jeho pokoje. Stoupnu si zase blíže k Damienovi, ale dívám se spíš z okna. Nechci být součástí rozhovoru. Možná proto, že jsem nikdy normální rodinu pořádně nezažila, tak se mi při představě představování rodičům nebo nějaké společné řešení problémů dělá nevolno. Tohle je mezi nimi.

Damienův hněvem protkaný hlas mě jenom o to víc přesvědčuje o tom, že rodinné věci patří do soukromí a že tu být nemám. Nicméně dodržuji svoje slovo a zůstávám. Pohledem líně kloužu po okolí jako kdybych se ujišťovala, že nikdo venku nečíhá. Obrátím se k lidem v místnosti čelem až teprve, když se Damien odmlčí a zeptá se na matku. Nepotřebuji vidět jeho tvář, abych pochopila, jak moc pro něj ta otázka znamená. Periferním zrakem spatřím, jak jeho otec kývnul hlavou. Na vteřinu zavřu oči, protože tuším, jak bolestivé to pro něj bude. Ale to už pak slyším jak se zavírají dveře, jak jeho otec utíká. A co hůř, slyším, jak se Damien zvedá. Rychle dojdu k jeho posteli a zamezím tomu, aby se zvedl.

"Ale hovno,"
pronesu poněkud prudce a pokusím se ho rukou opět zamáčknout do postele. "Ty nikam nejdeš. Ten jejich zdravotník tě tak tak dostal zpět k nám živým. Nebudeš to kazit tím, že si poničíš stehy a umřeš někde v nějaké uličce, odkud tě sem zpátky nedotáhnu. Zůstaň ležet, Damiene a nedělej kraviny. Trucovat můžeš i jinak než tím, že se pokusíš sám zabít."

Mračím se a tvářím se vážně, protože opravdu nemám na to, abych se dívala na to, jak někde umírá. Stačila mi cesta sem, když jsem ho táhla. Nemůžu ho ztratit. Nechci. Jsem z toho rozhovoru pořád rozhozená, a tak jsem možná nepříjemnější, než bych měla. Frustrovaně si uhladím vlasy a prsty si zabořím do nich.

"Žádný kraviny, minimálně do zítra tu zůstaneme," dodám jen o něco málo klidnějším hlasem. "A až ti bude trochu lépe, zmizíme odsud. Ale ne dřív. Nehodlám tě někde sbírat ze země."
 
Malcolm *Mal* - 29. srpna 2021 21:55
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Zatím žádná akce
Joleene

Ziky. To je dokonalé. Jo mně opravdu pobavila tou přezdívkou, kterou hodlá dát Ezechielovi. Ten notnou chvíli mlčí a je naprosto překvapený. Něco takového zřejmě nečekal. Má to chudák blbý. Joleene je v tomhle prostě dokonale nevypočítatelná.
Jen si trp.
”Byl bych rád, kdyby to zůstalo u Ezechiela.” Pronese nakonec. Dalo se to čekat. Nemá ani špetku humoru v sobě.

Jsem opravdu rád, že jí nemusím znova přivazovat k posteli. A sama mi řekne, že to na žádnou záchrannou akci nevidí. Můžu si tak oddechnout.
Její plán zní až moc pěkně. Hlavně ta část s Carlosem a tím, že si odpustíme. Nemám mu za zlé, že mně chtěl zastřelit, ale nevím jak on překoná to, že kvůli mně přišel o oko. Snad to nebude oko za oko a nebude tak chtít to Ezechielovo. Ten za to celé může.

”Ano, to jsi. Neponaučitelná.” Pronesu s úsměvem na rtech a pohladím jí po tváři.
”Ale zatím to je jen u slovního plánování, takže to je v pořádku.” S tím si ukradnu polibek.

”Nechci kazit vaši romantiku, ale ohledně toho jak víc lidí ochránit… napadá mně, že by nebylo od věci seznámit s těmi díky kterým je chráněné Chicago.” Konstatuje Ezechiel.
 
Damien - 10. srpna 2021 21:48
fffffff1207.jpg
My jsme si prohodili role?
Zuli

Její slova nečekal. Chvíli mlčím a snažím se vstřebat, že je opravdu pro to, abych ho vyslechl. Kdyby bylo po mém, tak bych odsud, co nejrychleji vypadl a na to celé zapomněl. Jenže na druhou stranu. Přesně uhodila svými slovy hřebíček na hlavičku. Nebylo to však ani tím, abychom zjistili co po nás chce.
Řekl mi, že mám oči po matce. Nebyla s ním. Musím zjistit, co se s ní stalo.
”Dobře, máš pravdu. Měli bychom zjistit, co po nás chce.” Promluvím po dlouhé době mlčení a pohladím jí po ruce, kterou držela na mém rameni. Myslím, že moc dobře ví, že to není úplně ten hlavní důvod.
”Prosím, zůstaň pak se mnou. Nechci být s ním sám.” Neříkám to, že bych se ho bál. Je to jen pro případ, že bych chtěl tomu zmetkovi zakroutit krkem. Když tu bude, budu se schopen ovládat.

A tak netrvá dlouho, vlastně jen co Zuli otevře dveře, tak vrazí do něj… se opět vidím se svým otcem.
”Mluv, proč ses po tak dlouhé době rozhodl se ukázat?” Pronesu v hlase, který u mně Zuli ještě neslyšela. Hlas plný zášti, zloby a nenávisti. Nemluvě o tom, že jej probodávám pohledem. Kéž bych jím mohl zabíjet.
”Protože jsem tě konečně našel.” Něco tak chabého jsem fakt čekal. Na mé tváři se objeví úšklebek.
”Jasně. Nech si to. Co po nás chceš?” Čím dříve to budeme mít za sebou, tím se ho spíš zbavím a nebudu se muset dívat na obličej, který ve mně probouzí to nejhorší ve mně. A to jsem myslel, že to zvládne jenom Temnota.
”Chtěl jsem tě vidět. Podívat se, co z tebe vyrostlo. Už mi nezbývá moc času.” Část mně se ta poslední slova opravdu dotkla, jenže byl jsem tolik plný vzteku, že to bylo k ničemu.
”Tak jsi mně viděl. Než tě pošlu do háje...” Zarazím se a podívám se na Zuli. ”... moje matka je mrtvá, že?” Hlas se mi zlomí, když to vyslovím.
Jen kývne hlavou a opět zmizí z mého pokoje. Já se začnu pomalu sbírat na nohy.
”Nehodlám tu zůstávat. Byla to blbost. Měli jsme jít do našeho úkrytu. Nějak bych to zvládl.”
 
Joleene "Jo" - 03. srpna 2021 21:35
joleene6101.jpg
Plány do budoucna
Mal, Ezechiel

Předpokládám, že Mal naráží na válku a Peklo, ve kterém byl, když říká, že chápe, čím si procházím. Předpokládám, že nikdy neodsoudil svět k apokalypse, ale vím, jak to myslí. Mlčky poděkuji přikývnutím a krátce ho pohladím po ruce. To už si sahá na pásku, aby si ji sundal. To, když znovu uvidím Ezechielovo oko v Malově obličeji, způsobí, že se cítím zase trochu nepříjemně, ale není to už takový šok, jaký jsem měla prvně.

"Už to tak vypadá," souhlasím s Ezechielem, že jsme v tom spolu. Nevěděla jsem, jestli v tom nebyl nějaký postranní úmysl, jak si mě snažil sobě naklonit, ale rozhodla jsem se pro teď s ním počítat jako se spojencem. "Takže ti můžu říkat Ziky?" zeptám se ho částečně jen abych vyzkoušela, jak moc vážně se bere. V duchu při tom nepřestanu žasnout nad tím, jak mi Malova přítomnost pomohla zregenerovat ta zranění, které jsem myslela, že se ani vyléčit nedají, protože na to moje regenerační schopnosti nebyly určené.

Pokusím se projet si rukou vlasy, ale zjistím, že jsou totálně zacuchané. Nicméně se rozhodnu nechat tenhle problém zdravé Joleene. Mal už mě stejně v tomhle a v horším stavu viděl, a co si o mně myslí Ziky je mi zatím vážně jedno. Povzdechnu si. Doufala jsem aspoň v nějaké vodítko. Když ale Mal prohlásí, že to není na programu dne, přikývnu.

"Máš pravdu," souhlasím unaveně a napiji se vody. "Je mi už lépe, ale na žádnou zběsilou záchrannou akci to stejně nevidím. Myslím, že zítra na tom budu už vážně dobře. Pak dojdu za Carlosem, domluvím mu, odpustíte si, že jste na sebe stříleli, a společně vymyslíme, co dál. Někde musí být nějaká stopa, jak víc lidi ochránit, nebo jak se zbavit rychleji..." doplním plán i další otázkou neurčenou nikomu konkrétnímu. Pak si odfrknu a křivě se usměji.

"Jsem nepoučitelná. Už zase vymýšlím nějaký plán, jak situaci zachránit," zavrtím nad sebou hlavou.
 
Azula *Zuli* - 02. srpna 2021 17:34
zuli(1)9756.jpg
Tváří tvář minulosti
Damien

"Kape ti na karbid? Na to sere bílej tesák, Damiene," pronesu dost nevybíravě, protože celá ta situace je mi krajně nepříjemná. Jednak to, že se zničehonic objevil Damienův otec, to, že nás zase někomu udali, a také to, že připomíná tu divnou trapnou chvíli, kvůli které nás nachytali nepřipravené ve městě. Jenže jeho ruka mě zastaví, abych unikla z toho rodinného kolotoče pryč na klidnou prázdnou chodbu. V první chvíli za to vůbec nejsem ráda. Nechci poslouchat dojemné ódy na Damiena jako dítě, jak to bylo těžké, nebo to, že to bylo pro jeho vlastní dobro. Neměla jsem soucit pro žádného z takových rodičů, kteří prostě našli pro sebe nejschůdnější řešení, jak se zbavit zodpovědnosti za svoje dítě a své problémy, tím, že dítě opustí.

K mému překvapení, ale Damien odmítne svého otce dřív, než stačí onen muž cokoliv říct. Takhle bych čekala, že se zachovám já, ale ne naivní, důvěřivý a trochu příliš romantický Damien, který má tendence vidět svět o odstín růžovější než je. Mlčky sleduji vyhnání onoho muže a pak hledám slova, když Damien mlčí. To s těma očima mi připomnělo, že ani to Damien netuší. Neví, jaké měla matka oči, netuší proč ji nepotkal a rozhodně neví, zda je to pravda. Položím mu po jeho slovech ruku na rameno, když sám přeruší mlčení.

"Jsi naivní, ale možná bys tomu rozhovoru měl dát šanci," řeknu překvapivě tentokrát já. A sama tomu téměř nevěřím, že ho v tom hodlám podpořit. "Ale pokud něco chce, měli bychom zjistit co. Možná by se na tom dalo najít i něco výhodného pro nás. Nebo aspoň abychom věděli, zda nás to nějak neohrožuje... A taky bys měl vědět, jaké oči měla tvoje matka," vysvětlím mu, proč jsem řekla to, co jsem řekla.

"Co ty na to? Mám pro něj doběhnout? Určitě nebude daleko..." zeptám se a nechám konečné rozhodnutí na něm.
 
Damien - 31. července 2021 23:16
fffffff1207.jpg
Můj otec, cože?
Zuli

Musel jsem na chvíli vytuhnout. Zdál se mi opravdu příšerný sen. Začal opravdu dokonale, což mně mělo pochopitelně varovat.
Cítil jsem se v bezpečí. Vlastně nejen to. Byl jsem naprosto šťastný, protože se mnou byla Zuli. Usmívala se a já se na ní nemohl přestat dívat. Byla totiž pro mně vším. Mohlo se stát cokoliv a pokud jsem věděl, že je se mnou, nic víc jsem nepotřeboval. Nemluvě o tom, že toto nebyla jen tak obyčejná chvíle. Tohle byla výjimečná chvíle. Jednalo se o tu noc s velkým N. Chvíli, kdy se naše těla spojí v jedno.
Začátek probíhal skvěle. Mazlení. Zkoumání jejího těla. No prostě úžasné. Jenže, když mělo dojít na spojení našich těl… no, jako kdyby mi zmizel. Prostě se vypařil a já najednou neměl ten potřebný nástroj, abych ji uspokojil.

Takže, když Zuli vtrhla do pokoje, byl jsem štěstím bez sebe. Ale vůbec jsem jí nerozumněl.
Nechápavě jsem se na ni díval.
”Střílíš si ze mně kvůli tomu, že jsem ti neřekl o tom, že jsem panic?” Vzhledem k snu mi to přišlo jako dobrý důvod, proč si ze mně udělat srandu.
Nadzvednu se na loktech. Bolí mně sice celý člověk, ale nechci vypadat zranitelně. Obzvláště v takové hloupé situaci.
Když řekne něco o tom, že mně nechá o samotě, tak ji chytnu za ruku. Zdá se to nakonec, že to opravdu myslí vážně a já u toho nechci být sám.
”Zůstaň prosím.” Šeptnu tiše a doufám, že tu se mnou bude. Tohle je jedna z těch chvil, kdy jí opravdu potřebuji ve své blízkosti.

Až poté svou pozornost obrátím na toho nervózního muže u dveří, který stále mlčí a zřejmě přemýšlí, co říct.
”Pokud jste opravdu můj otec. Tak opravdu nemám zájem se s vámi bavit. Jen co se trošku vyspím a dám se dohromady, tak půjdeme. Nebudu vás dál obtěžovat.” Když jsem byl menší, tak jsem se modlil, aby mně můj otec našel a zachránil mně. Avšak čím jsem byl starší, tak jsem v to přestal věřit a naučil se žít s tím co mám.
”Já... ehm… omlouvám se. Máš oči po matce...” S tím se otočí na podpatku a zmizí.
Mlčky sedím. Držím Zuli za ruku, pokud tam se mnou je. Chvíli mi trvá, než se z toho setkání trochu vzpamatuji.
”Možná máš pravdu a jsem až moc naivní, když si myslím, že by nám opravdu někdo chtěl nezištně pomoct.”
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.38657402992249 sekund

na začátek stránky