Andor.cz - Dračí doupě online

Poušť - Ghosttown - alternativní realita
Nicky

Zamračí se na tvou zbraň, která na něj míří. I přestože se to mohlo na první pohled zdát, že nehnul ani brvou, nebylo tomu tak. Ve stejné vteřině, co jsi se po něm otáčela se zbraní i s namířenou pistolí i on něco udělal. Přesněji si zaznamenala rozmazanou šmouhu, která se následně usídlila na stejné místo jako před tím. Být na tvém místě někdo jiný, nic takového není schopen zaznamenat a zdárně umírá. Nikdo jiný tu však není a ty už dávno nejsi normální.
Vzhledem k tomu, že si neučinila útok, i on svůj nedotáhl do svého konec. Nic k tomu však neřekl. Už částečně z toho důvodu, že si za tuto reakci mohl on sám. Tím, že mlčel tento fakt připustil.

"Jak myslíš. Bylas varována." Jinými slovy: Dal jsem ti na výběr. Nenadávej mi za to, co se dozvíš.
Znovu se rozejde směrem k polorozpadlým budovám.
"Každý má nějakou slabost. I tys měla. Rozhodli jsme se jí využít ve svůj prospěch." Začne, jeho hlas je zastřený, jako kdyby se snad vrátil v čase a opět se to všechno odehrávalo.
"Čekala si potomka." Upřesní ti tvou slabost, než abys ho vyrušovala otázkou, co to vlastně za slabost je. Neřekl ti k tomu však nic víc a bylo na něm vidět, že má v úmyslu dál pokračovat v tom, co se dělo.
"Sehnal jsem všechny možné schopné lidi, abychom se ti postavili. Pod mým velením a ochranou spousty amuletů..." Něco na hlase ti napovídalo skutečnost, že i přesto všechno se jednalo o velké ztráty.
"Všechno se to odehrávalo v ruinách, které představovaly Luciferovu vilu. Tam si také jistou dobu žila." Proč by ne. Sklep pod vilou, ze kterého Lucifer udělal poměrně dobře chráněný bunkr, až na to posednutí tvým bratrem, byl skvělé místo sloužící k úkrytu.
"Vylákali jsme tě z úkrytu, přesněji do magického kruhu, který jsme předtím stvořili. Stejně jako bariéru, jež jsme zavřeli, aby ses z ní nemohla dostat." Mágové. Pravděpodobně ti stejní, kterým si zachránila prdel, když Lucifer smýšlel o tom, že by se jich zbavil. Jaká to ironie.
"Někdo odříkával kouzlo na přesun a já vybíral cíl, kam bych tě poslal. Přesněji se jednalo o realitu, kde tě byli schopni zavřít. Následně se domluvil na celém průběhu toho všeho. Než jsme tě úspěšně poslali. Podařilo se nám tak největší hrozbu přesunout a zavřít." Nezabili tě ani nemohli. Nebylo to z čisté nostalgie. John by v této hrozbě neváhal. Místo toho ti připravili osud horší než smrt. Uvěznili tě. Jako nějakého zlobivého domácího mazlíčka.
Odmlčel se. Nechal tě to rozdýchat a dal ti případnou možnost to vstřebat, stvořit nějaké další otázky. Mezitím, co jste dál kráčeli.

Poušť - Alternativní realita

Bedlivě sleduji okolí, stejně jako Johna. Ať naše minulost byla propletená jakkoli a chováme k sobě cokoli, nedůvěra bude vždy na prvním místě ruku v ruce s obezřetností. Oba to máme stejně, ale věřím, že v případě útoku od té havěti okolo, bychom se postavili zády k sobě a bránili jeden druhého... Jestli bychom se zabili navzájem po tom? To už je předmět jiné otázky, ale rozhodně je to možné.
I Řezník John kontroluje okolí a je mi jasné, že i mě. Jedna z věcí, které mám po něm. Skoro bych si přála, aby ty svině zaútočily, abych mohla něco zastřelit ale jak již dříve padlo - nemám dost munice. Nějaké bych sejmula, ale ne dost.
Proč teda sakra nevyužijí příležitosti?
Možná lepší nevědět a být rádši, že si to asi ještě neuvědomili. Jen jejich pohledy, které mě ze všech stran propalují se mi ani trochu nelíbí a nutí mě to mířit na každý stín, který zahlédnu před sebou.

Ticho celého prostoru naruší John, který vytáhné má slova se zvláštním důrazem. Zamračím se.
"Jen pracuju s tím, co vím a znám od tebe."
Odpovím s neveselým zašklebením. Kdokoli jiný by možná sklopil uši a sklapl, ale já nejsem kdokoli jiný, já jsem já.
Jeho mručení se dá vyložit spoustou způsobů, třeba lituje, že mě kdy cokoli učil a nebo mu už lezu na nervy, ale mě je to vlastně jedno. Do chvíli, než se proti mě ožene se sekáčkem a já se budu snažit ho zastřelit.

Prudké zastavení jsem nečekala, takže se v jediné vteřině dostane mimo mé zorné pole, což mě vyděsí a automaticky na něj zamířím, jakmile se otočím, prst jsem zastavila v polovině namáčknuté spouště - včas, uf, žádné nebezpečí, jen otázka.
Skloním zbraň, abych dala najevo, že mu odemě nic nehrozí a vyslechnu ho. Upřený pohled do očí statečně opětuji akorát mi jistý hlásek našeptává, že bych to vůbec dělat neměla. Kdo ví, co v nich mohu vidět, zrovna u Řezníka.
Možnost volby...
Hrdě zvednu hlavu a narovnám se.
"Myslíš, že jsem to nezvážila? Chci. Jinak bych se na to neptala, Johne."
Odpovím vážně.
"Když některé věci víš, můžeš se pokusit je změnit nebo s nimi něco udělat dřív."
Dodám, abych alespoň trochu obhájila svou žádost. Jen je otázka zda to hájím před ním, nebo sama před sebou.

Poušť - Ghosttown
Nicky

"Hm..." Místo odpovědi se rozejde směrem k prázdným autům, stejně jako k výškovým budovám, které tam zůstaly jako pozůstatek na to, že tu před nějakou dobou byla jistá civilizace. Dokonce tu není létavá havěť, kterou ve městě jako je Chicago nebyl problém vidět. Je tu ticho. Tíživé ticho. Je však na výsost jasné, že tu nejste samy. I přesto se nezdá, že by v autobusu, který míjíte, byl někdo přítomen.
Nejsi však jediná, kdo očekává nějaký útoku. I Řezník, který svým způsobem působí uvolněně, je ve střehu.
Co se týče nových obyvatelů tohoto místa, jsou schovaní hluboko v sutinách domů, různě rozeskupinkování, čekající na vhodnou kořist. Zdá se, že nikdo z nich nemá zatím v úmyslu jít po vás. Na druhou stranu můžeš cítit na sobě tíhu jejich upřených pohledů. Jsou zvědavý. Jako antilopy pozorující z bezpečné vzdálenosti dravce u napajedla. Vyčkávající než odejdou, aby mohly také zvlažit vyprahlá hrdla. A i přestože vypadají jako z nějakého hororu, je na výsost jasné, že oni nejsou v tomto případě těmi dravci.
"Nezdá se ti?" Z jeho otázky by se dalo vyčíst následující: Opravdu se ti to nezdá? Cestovala si tolika alternativními realitami, jako jsem cestoval já, abys mohla mé tvrzení popřít?
Pokračuje však dál mlčky v cestě. A jen čert ví, co se mu honí v hlavě. Možná ani ten ne.
Něco nesrozumitelně zamručí.
"Jsi si jistá, že to chceš vědět?" Zeptá se a prudce se zastaví, aby se ti podíval do očí. Je na něm vidět, co za slova bude následovat. "Některé věci je lepší nevědět." Mluvil z vlastní zkušenosti. Na rozdíl od tebe, tak úplně neměl na výběr. Ale ty máš. Tu možnost ti právě dal. Jako sentimentální důkaz vašeho přátelství. Je však na tobě, jestli se budeš i přes toto varování dožadovat odpovědi. Pokud tak učiníš vyhoví ti a řekne ti, jak to s tebou bylo.

Poušť - alternativní budoucnost

Sleduji Řezníka Johna pevným pohledem a snažím se být trpělivá. Jeho rozmýšlení slov nijak nemám šanci uspíšit... ať uzavřel jakoukoli Dohodu, byla sakra dobrá a ve střetu s ním, nemám nejmenší šanci. Oba to víme, ale i přes tohle vědomí se tvářím, jako bych měla navrch.
"Jasně... Naprostá logika."
Ušklíbnu se. Nejradši bych se ho zeptala jestli nemá nějaký manuál na zničení té věcicčky, ale do prdele já jsem profesionál. Na to bych snad měla přijít a ne se ptát jako žáček první třídy... Z toho už jsem vyrostla. Musela jsem.

John pak ale udělá jednu celkem neobvyklou věc. To přešlápnutí neslo stopu nervozity, kterou u něj neznám. Zamračím se a podívám se po okolí, ale pouze tak, že těknu očima ze strany na stranu, hlavou neotáčím.
"Projdem se?"
Navrhnu při tom. Náš pohyb by mohl havěti okolo dát najevo aby se ještě víc stáhla.

Informace o tetování, kterou zmíní mě zaujme a povytáhnu obočí, ale nezdá se, že by mi k tomu hodlal něco víc říct.
Magické tetování...
Věřím, že to určitě má co dočinění se spoutáním toho zvířete uvnitř. Má touha zabíjet byla i před proměnou dost velká, ale to, co mi zatemní mysl tak, že nejsem schopná si tu smrt všude kolem užít tak jak jsem zvyklá, se mi nelíbí.

Pokud se rozhodneme jít od rozpadliny toho něčeho, co v pradávných časech této reality byl dům, který se stal mým útočištěm, jdu v levo od Johna a držím si menší vzdálenost, tak akorát na případnou obranu před kontaktní zbraní a sama držím pistoli v pohotovosti.
"Nezdá se mi, že stejně. Nějaké budoucnosti jsou víc pravděpodobné než ostatní, sám jsi mi to říkal, vole. Nemůže být tahle nastejno, když jsem se sem do prdele dostala a ten páprdá Shora nám zvěstoval, že způsobím Apokalypsu, jestli mě Luc nezabije, dokud ... jsem slabá."
Ta odmlka byla způsobená tím, že jsem zvažovala volbu slova, ale také při tom vědomí ve mě projelo něco, co mi rozbrnělo celé tělo. Vědomí, že potřebuji být silná, abych se zvládla bránit a odmítnutí možnosti, že by mě někdo dokázal zabít. Možná... Možná si to John uvědomí a pokusí se mě zabít, aby v jiné realitě nedošlo k tomu samému co tady. Udělal by to? Pokud ano, intuitivně se budu bránit a bojovat do posledního dechu. Na tolik věřím jeho sentimentu a nostalgii.

"Řekni mi ještě něco jiného... Co se tu stalo se mnou?"
Otázka, která už mi nějakou chvíli visí v hlavě. Zajímá mě počet přeživších a kam jsem se vytratila... mohla bych sama sebe vidět? Využít té možnosti, že tu jsem a vidět víc z toho, čemu budu chtít zabránit. Vím, že bych měla spěchat na návrat, ale... nějakým prazvláštním způsobem mi tohle pomáhá utřídit si některé myšlenky.
Asi... možná... že bych... neměla utíkat. Sice jsem se na dopočinek někde ve válčící Evropě těšila, ale prvně se musím postarat o Na'at, pak je tu ta věc s Charlesem a Luc potřebuje, aby mu někdo kryl prdel až bude dělat zátah na peklo.
Pomalu zjišťuji, že sebrat se a zmizet na pár měsíců mé reputaci rozhodně nepomůže.
Projev city a jsi mrtvá...
Krásné a pravdivé pravidlo. Dřív jsem si nemusela lámat hlavu s absolutně ničím z toho, co řeším teď.
Všichni mě serete!

No co... jsem po tatínkovi
Dvě krásky... jsem v Ráji... sakra... v Pekle

"Jak nic nemám? Vždyť ta ruka hořela?" Jsem tu asi jediný, který stále nemá ani nejmenší ponětí, co se tu zatraceně děje. Což už nějakou dobu se něco zatraceně děje. Ale nikdy to nebylo v takovém velkém měřítku. A teď mi tu onen náramek začne kvákat něco o démonovacení. Jasně, jisté věci by to vysvětlovalo. Jenže vždycky jsem to byl schopen svést na to, že jsem třeba dítě štěstěny a někdo mně má prostě rád.
Do pekelné řitě, co se to se mnou u všech rohatých děje?
Snažit se zachovat klid, je teď nad moje síly. Já věděl proč jsem se tomu tak dlouho vyhýbal a teď se najednou objeví kráska v nesnázích a hned s ní šupnu do pekelného expresu, abych zjistil z kdo ví jakého popudu, co jsem. Na některé věci by se měli dávat výstražná varování psané velkým žlutým fosforeskujícím písmem.
"Co dál umím? Nemám nejmenší tušení, co dál umím." Odpovím Beth po zřejmě notné chvíli mlčení. Zhluboka se nadechnu a poté dlouze vydechnu pusou.
Zdá se, že zadupaná část, opět vykoukla a hlásí se o slovo. Na sucho polknu. Cítím se teď opravdu divně.
"Já to zjissstím." Zasyčel Mamba, který mne však zapomněl varovat, že to bude obnášet onu skutečnost kousnutí. Zakousl se mi do zápěstí. Bolestí a překvapením jsem na oplátku vydal nedefinovatelný zvuk. Fish si přestala všímat mizejících štangastů, kteří nevrle jeden po druhém odcházeli a upřela svou pozornost na mně. Se zájmem v očích mne prohlížela.
"Jeho krev chutná, jako krev padlého." Ozval se po chvíli Mamba, který jazykem olízl poraněné zápěstí, jež se pomalu samo zatahovalo.
Pohledem jsem přejel po všech přítomných a pak jsem jen pokrčil rameny, raději se natáhl po panáku a pořádně se napil. Za každé nepochopitelné situace chlastej a toto byla více než méně naprosto nepochopitelná.
Lokál byl nicméně prázdný a tak se stačilo jenom přesunout do jejich hnízdečka lásky či co to je. Nemám v úmyslu se tomu bránit, ale chci s sebou láhev červené.

Whůůů emotional stuff!


"Ne, já jsem ráda, žes to otevřel..." začnu zase pro změnu, ale pak se zarazím. Uvědomím si absurditu našeho chování. Opravdu jak první rande nějakých školáků. A tak se začnu smát. Od srdce a tak, že si musí Zachary myslet, že jsem se zbláznila. Chvilku mi totiž trvá, než se rozhodnu k tomu, že se o to, co mi tak přijde vtipné, podělím. A svoje změny nálad už raději ani neřeším.

"Necháme těch omluv jo? Nebo tu budeme ještě hodně dlouho," usmála jsem se na něj nakonec.

"Prostě mě nesmíš nechat pít, a musíme zjistit, co dalšího nesmím jíst a tak. Co ty na to?" navrhnu jako takový malý kompromis nad tím vším.

Znovu se pomalu dám do jídla, zbývá mi toho víc než Zacharymu. Snažím se jíst pomalu, aby se žaludek pokusil to přijmout. Nakonec to kousek před koncem vzdám. Nechci riskovat, i když mi jídlo chutná. nebo právě proto. Chutnat ho podruhé vážně nechci.

"Tak, romantická večeře za námi, jdeme si ještě prohlížet knížky? MOžná tam na můráka nebo Eden ještě něco bude..." navrhnu.

Ano, jsem workoholik.

Asi ty zkratky skutečně miluješ... co?

U vílího prachu. Samozřejmě, že si hned nemyslím, že je alkoholik. Měla prostě těžký den a víno je k jídlo naprosto dokonalé. Kdybych jen věděl, že to bude mít za následek toto, tak to víno raději ani neotevřu.
Jsem to, ale nekňuba. Plácnu se do čela. Toto jsem vážně nechtěl. Opravdu. Čestné skautské.
"Ne. Bylo by to nespravedlivé. Neměl jsem tu láhev vůbec otevírat." Prohlásím odhodlaně převzít za to veškerou zodpovědnost. Mám být přece ten rozumný. Nebo ne? Netvrdím však, že by Sierra nebyla rozumná. Ale prostě... do háje. Nechtěl jsem, aby mi to vysvětlovala a ospravedlňovala se.
Zaúpěl jsem nad tím. Možná jsem měl mlčet a možná to je začátek jejich nálad a tak vůbec. Na druhou stranu jí chápu, stalo se to strašně rychle a najednou puf a je těhotná.
"Nechci, aby ses omlouvala." Pronesu s povzdechem a promnu si tvář, kterou jsem si kvůli ní oholil a musím pochválit Bastet, že vybrala správný holící strojek.
"Měl jsem to říct jinak nebo vůbec neotevírat to víno." Zarazím se, protože nemám nejmenší tušení, jestli to vyznělo, tak jak jsem chtěl, aby to vyznělo. A taky jak jsem vlastně chtěl, aby to vyznělo.
"Nemyslím si, že bys byla nějaký alkoholik." Zavřu ledničku a vytáhnu z ní minerálku, kterou naliji do čisté sklenky z kredence.
"Já vím. I pro mne je to celé složité." Dodal jsem, když jsem jí podal sklenku s minerálkou. Vypadal jsem už víc odhodlaněji.
"Bude to ještě těžké. Ale spolu to nějak zvládneme." Je mi jasné, že toto je tak nějak začátek a pak se to všechno bude víceméně točit kolem pokusů a omylů.
Sám jsem si nalil trošku té vanilkové koly a posadil jsem se zpátky ke svému stolu. Vykouzlil jsem na své tváři úsměv s úmyslem jí povzbudit a potom jsem se pustil do posledních pár soust.

VRVbV! Velmi romantická večeře bez vína...

Zarazím se, když promluvím o tom, že by mi rád dopřál cokoliv. Vlastně už držím láhev v ruce, když to řekne. Hned mi dojde, na co tím naráží a já mu přenechám láhev. Nebudu lhát, mrzí mě, že mi tu láhev sebral. Jeho zmatení a omluvný výraz mě samotnou sklíčí.

*Teď tě musí mít za alkoholika...* napadne mne a tak trochu mě přejde chuť k jídlu.

Z očekávaných důvodů mi záleží na jeho názoru na mne. V duchu se za to pokárám. Což je trochu úsměvné, že v tomto ohledu se nesnažím být tím nejlepším před Bohem, ale před Zacharym. Vyhlédne na mne zpoza ledničky a já se jen krátce usměji.

"Ne, díky, jen vodu... Ale ty si to víno klidně dopij... Já jen... zapomněla na... svůj limit," řeknu krátce na vysvětlenou. Dám si pramen vlasů za ucho. Jsem opřená o opěradlo a nějak váhám s dalším pokračováním v jídle.

"Já jen... jsem normální dospělí člověk, co se občas napije. A teď tu najednou sedím a jsem těhotná. A najednou nesmím pít... A já ani netuším, jak dlouho takhle budu, nebo jak to bude probíhat. A vůbec jsem neměla čas se na to připravit a uvědomit si to. Nikdy jsem si rodinu neplánovala... takhle," řeknu trochu sklesle a trhnu rameny. "Mělo to všechny být normální, tak jak to bývá, popořadě. Pomalu se na to všechno připravit. Pročíst knihy o tom, zabezpečit dům. Zjistit, jak se vlastně dělají fondy na vysokou a na svatbu. Domluvit dítěti kmotra, užívat si toho oznámení, až to řeknu doma... A..." povzdychnu si.

Cítím se naprosto nepřipravená na tuto událost. Na tuhle změnu. Nepřemýšlela jsem o potratu jen kvůli tomu, že mě naučili věřit v posvátnost každého života. To je také důvod, proč nikoho nezabíjím, když nemusím. Což znamená, že na kontě mám zatím dva životy. Obojí v sebeobraně.

"Jen... jen prostě chci jen říct, že mě trochu omluv. Je to stále pro mě nezvyk," dokončím svou myšlenku.

Démonovatí... achjo
~Ray + Fish~

Kdyby se neozval náramek, nejspíš bych to dávala za vinu tomu zemětřesení a změně, které se v Pekle udála. Pak tu najednou ve vzduchu visela otázka: Jak jako že démonovatí? To může? To jde? Náhodou není prvního apríla, že ne.

Fishiin smích byl nakažlivý, že jsem se musela přidat. Nahnula jsem se k Rayovi a ruku mu vytáhla z vody. "Nic na tom nemáš," uklidnila jsem ho. "Co dál umíš?" zavrním toužebně a jako Iracebeth se otřu o lovce.

"To jsem si myslela," potvrdila jsem její podezření. Co mi bylo do Lucifera. Ten zmetek mě sral více než dost a teď jsem tu měla chlapa, o kterého se nebudu muset přetahovat s tou zrzatou čůzou.
A je ti jasné, že tu zrzatou čůzu zná a navíc mají stejná tetování? Pamatuješ? Vzpomínka na naše postelové dobrodružství mě ještě víc usadila a já chtěla Raye chytnou za límec a prostě si to s ním rozdat. Klidně i na pultu. Chutě mi stouply, kdy Fish vyhazovala všechny ven a držela jsem se zuby nehty, málem doslova, abych i z ní nezačala servávat oblečení. Sakra, bylo mi smutno. Kdy jsem naposled byla tak úplná?
Do doby, než jsi potkala vlkouše. Pravda.

VRV - ať žijí zkratky!

"Nejsi jediná, kdo by toho zlého chlápka, chtěl vidět frnknout. Obzvláště, když tomu můžeme zabránit." Doufám, že jsem jí tímto ujistil dostatečně a už přistoupíme na tu slíbenou večeři. Choval jsem se kvůli tomu jako poctivý student a dokonce jsem se nechal ostříhat. Musím uznat, že ten účes je opravdická změna, na kterou si budu muset zvyknout. Ale to nějak půjde. Všechno jde, když se chce.

Snažil jsem se o to, aby to rande opravdu stálo za to. Prostě se vším všudy a tak nějak nemám ani nejmenší tušení, jestli jsem to maličko nepřehnal. Je to opravdu dlouho, co jsem měl nějaké rande s velkým R, na kterém by mi záleželo.
Její otázka ohledně jídla mne maličko zaskočila. Kdyby to vařila nějaká donášková služba, byli bychom ochuzeni o spoustu kvalitních dobrot.
"Prosím...?" Nestačil jsem doříct, co jsem měl na mysli, protože jak jsem řekl, doslova mne zaskočila... až mi z toho zaskočilo.
"Sám." Hlesl jsem, notnou chvíli přitom kuckal, než jsem se napil vína a bylo to lepší. Mnohem lepší.

Párkrát jsem zamrkal na její ruku natahující se po lahvi. Neměla mít náhodou ještě plnou sklenku?
"Věř mi, že bych ti rád dopřál cokoliv. Ale ohledně toho vína, jsem vážně říkal jednu skleničku." Opatrně se také natáhnu po víně. Omluvně se přitom tvářím. Možná to nebyl zrovna nejlepší nápad vytáhnout víno, když je tu někdo těhotný. Těžce si povzdechnu, rád bych jí dopřál další sklenky, ale nechci zbytečně riskovat.
"Možná to víno nebyl dobrý nápad." Podotknu. Vezmu láhev, abych jí mohl zavřít a dát do ledničky. Sice je fakt, že já mohu pít, ale nebudu jí dělat naschvál.
Chvíli si prohlížím obsah ledničky, hledajíc přitom náhradu po víně v trošku jiné nealkoholické podobě.
"Vanilkovou colu? Sodovku? Čaj?" Pozvednu tázavě obočí a vykouknu, abych se na ní mohl podívat.
Už jsem vám říkal, že mám skvělou schopnost pokazit, tu nejdokonalejší chvíli? Upřímně doufám, že se to dá ještě zachránit.