Andor.cz - Dračí doupě online

A to staroegyptskou bohyní a hlavní nevinnou podezřelou... život je pech

"Maličko." Přizná se Bastet a pomocí dvou prstů znázorní jak málo. Což jí ani v nejmenším nemám v úmyslu věřit a ani to, jak se u toho snaží nevinně tvářit. Ví moc dobře, že se na ní zlobím.
Proto mne překvapí reakce Si, která jim dá za pravdu a vlastně je v tom ještě podporuje. Nechápavě se na ní podívám. To snad nemyslí vážně? Připadám si teď poněkud v nevýhodě. Tři na jednoho. Tři ženský na jednoho chlapa, to už je znatelná nevýhoda. A prcka raději nepočítám, ještě by to mohla být taky baba a byl bych totálně v háji. Stále je tu taková malá šance, že je to kluk a nebyl bych díky němu nakonec sám v týmu.
"Zavoláme. Dala jsem ti slib, že se tady ukážu a ukázala jsem se. Dáme vám vědět v případě nutnosti." Prohlásí rozhodně Morgana, která se lehce pousměje a když se nakonec Bastet rozhodla neloučit jenom se mnou, ale i s čarodějkou, tak nemá nejmenší tušení, jak se zachovat. Chápejte to rozloučení jako normální objetí a potom šišlání na břicho.
"Dám ti pozor na babičku." Řekne už normálně Bastet bříšku a mrkne na nás oba. To co bude s Morganou mi zas tak strach nedělá, jako to co bude s mou spolubydlící.
Vlastně se musím pousmát tomu tričku, které má na sobě. Koupil jsem jí ho, protože stále tvrdila, že jsem hlupák a tak vůbec. Měla co chtěla.

Vypadá to, že už konečně se nějak ty dvě blíží k odchodu, když se něco podivného stane.
Z čistajasna mně a stejně tak Si zaplaví zvláštní pocit. Jako kdyby proti nám vyrazil silný proud větru, přičemž nikde nic nefouká, ani průvan, nic. Jen pocit v energetické úrovni vnímání... Tlaková vlna energie, tak by se to asi dalo nejblíže přirovnat.
Morgana s Bastet se po sobě podívaly, jejich rysy ztvrdly. Já jsem jen přimhouřil oči a snažil se připravit na možný souboj, který tak nějak už automatiky očekávám.
Ten pocit netrval déle než pár vteřin, tak jako onen poryv větru, za nepříjemného počasí, zmizel stejně rychle jako přišel, ale ještě chvíli nechává ve všech přítomných drobné mravenčení pod kůží a brnění v prstech. Ať tu vlnu energie vyvolalo cokoli, muselo to být silné, ale to je tak vše, co jsme tak nějak svými schopnostmi schopni zjistit.
Být jakákoli jiná situace asi by bylo komické, že v tuhle chvíli, jak ty dvě "prastaré" stojí vedle sebe, tak šipka na tričku Bastet ukazuje na mocnou čarodějku. Teď ta zmíněna čarodějka vypadá, že přemýšlí, co by k tomu řekla, protože očekává otázky. Oproti tomu Bastet působí daleko méně bezradně, jako kdyby snad věděla, ale rozhodně jí to vědění nijak netěší.
"Co to sakra bylo?" A taky že se otázky dočká. Ani trošku se mi to nelíbí.

Jak jsem byla vyšoupnuta z mého vlastního boje

Knížky s úsměvem převezmu. To poplácání po rameni beru tak, že se prostě bojí, jak se ke mně může chovat. Což naprosto chápu. A oceňuji to, že mi dává prostor to vše pochopit, i když to pro ni jako matku musí být strašně těžké.

"Jo, stačilo prostě si jen sednout a trochu znovu něco pojíst," řeknu na téma, že vypadám lépe. Poodejdu s knihami ke stolku, kam je zatím položím. Ruce si dám do zadních kapes svých kalhot a překvapeně koukám, jaký rozhovor se to tady odehrává.

"Lžete, obě," řeknu bez úsměvu a na obě se pořádně podívám. Založím si ruce na hrudi. Vím o co se snaží a vůbec se mi to nelíbí. "Ale máte pravdu. Dneska jsme oba k ničemu," souhlasím s nimi a přejdu vedle Zacha.

*Tak takhle si asi budu někdy připadat, až budu koblížka pouštět na rande, nebo dělat nějaké skopičiny ven...*

Vydechnu, ruce opět spustím podél těla.

"Slibte mi, že vážně zavoláte, když budete potřebovat pomoct. A že budete opatrné. S oběma toho musím ještě hodně probrat," řeknu nesmlouvavým tónem. Ne záleží na tom, zda je jedna z nich prastará čarodějka a druhá prastará bohyně z Egypta, zabít se dá téměř vše. O tom jsem se už přesvědčila.

Návštěva mocné čarodějky

"To zvládneš." Povzbudivě se pousměji. "Spolu to zvládneme." Dodám ještě, protože mne napadne, že by možná bylo vhodné, abych něco takového řekl.
Abych se pravdu přiznal vůbec se mi to nelíbí, že sem někdo takový přijde. Není to z důvodu, že se jedná o nějakou konkurenci v oblasti čarodějnictví, která má jistě dlouholetou praxi. Je to spíše z mnohem jiného důvodu. Z toho, že nedala mé krásné čarodějce dlouho o sobě vědět a najednou se stará a tak vůbec.
"Zvláštní?" Pozvednu jedno obočí a raději mlčím. Nechám Sierru, ať jí jde přivítat. Mezitím, co dodělám čaj. Někdy je lepší mlčet.

"Ahoj." Prohlásí rozpačitě Morgana a lehce se pousměje, podá ti knížky, které ti přinesla. Bastet oblečená v županu jí už odnáší bundu.
"Už vypadáš líp." Poznamená s úsměvem a poplácá tě po rameni. Nicméně protože jsem dobrý hostitel, tak se ještě zeptám zda si někdo další nedá čaj.
"Jsi hodný... ale obávám se, že jsem tu jenom na skok. Mám ještě něco na vyřizování. Přišla jsem splnit svůj slib a podívat se, jestli už ti není líp. Jsem ráda, že je." Je mi jasné, že poslední starostlivá slova nebyla na mně, ale na někoho jiného.
Bastet taky nic nechce a mizí do pokoje. Donesu tedy jen čaj své drahé polovičce, který položím na podtácek na stůl. Ještě se z něho kouří, ale už by se z něho dalo pít. Teda já bych s tím neměl žádný problém.
"Už jdu." Houkla z pokoje Bastet a netrvalo dlouho, než se vynořila v obýváku oblečené do kožených kalhot, černého trička s potiskem I am with stupid s šipkou na pravou stranu.
"Ty někam jdeš?" Nechápavě se na ní podívám. Nic mi neřekla. O ničem nevím. A proto se taky sakra divím. Vždycky mi říká, když má v plánu někam jít.
"Ano, jsem tady Morgany... garde." Sladce se na mně pousmála.
"Cože?" Nelíbí se mi, že tady jde něco mimo mně a jak se tak koukám na svou drahou polovičku, tak zřejmě taky o ničem neví.
"Jdeme si něco ověřit. Bastet se mi nabídla, protože se už nějakou dobu nudí a nemá do čeho pořádného píchnout. Řečeno jejími slovy. Nedělejte z toho prosím drama." Slova Morgany mne nevím ani z jakého důvodu rozlítí. Navíc ani trochu se mi to nelíbí.
"Drama... ověřit... vážně?" Upřu svůj nevěřícný pohled na Bastet. Oni nás z toho prostě chtějí vyšachovat.
"Zlato... oba dva musíte odpočívat. Ty jsi měl nehodu a ona je těhotná. Když bude nějaká akce, tak vás do toho zapojíme." Svou odpovědí mne Bastet zaskočila. Teda spíše ne jako odpovědí, ale tím upřeným pohledem. Najednou jsem nebyl schopen nic namítat a raději jsem spolkl, to co jsem měl na jazyku.
"Krom toho donesla jsem vám knihy, které by vám měli pomoct s Noční můrou." Dodá Morgana a společně s Bastet se přemístí do předsíně, jako kdyby už bylo všechno domluvené. Pohledem jsem přejel knížky a potom Si. Netušíc tak nějak, co si o tom myslet.
"Kdyby něco... zavoláme vám. Hm?" Houkla ještě Bastet, která se nezapomněla se mnou rozloučit, než vůbec někam půjdou.

A teď už zase zpátky do světa mezi lidi... a egyptské bohyně

"O tom si ještě promluvíme," usměji se na něj, když navrhne, že ten kdo vaří nemile nádobí.

Jsem ráda, že jsem zahnala jeho špatnou náladu. Až jsem sama překvapená jak moc mě to těší. I normálně ráda pomáhám lidem, ale u něj je v tom i něco dalšího. Ale, ne, nebudu vás o té jedinečnosti už přesvědčovat.

Přičichnu ke skleničce. Brr, to bude ale sladké! Mírně kvůli tomu nakrčím nos. Tyhle věci jsem tak trochu vynechávala, když jsem mohla. Ale teď asi nemám na výběr. Trochu mě to mrzí. Vlastně víc než trochu. Ale naštěstí ještě fungoval můj pocit pro správnou věc v tomhle ohledu.

"Na nás prokleté," dodám k přípitku a vypiju celou skleničku. Ušklíbnu se a odložím ji. "Uhm. To bude ještě dlouhé těhotenství," poznamenám nenadšeně. Zvonek se rozezvučí celým domem. Věnuji mu ještě jeden pohled a úsměv.

"Tak šup, zpět do práce, to bude Morgana, co přinesla knížky. Není to zvláštní že ti u dveří stojí tak mocná čarodějka?" nadhodím, ale to už jdu do obýváku, abych ji uvítala a pomohla ji od knih a dalších věcí.

Dobře... tak trošku zpomalíme

Samozřejmě, že jsem tu svatbu myslel vážně. Akorát jsem nedomyslel způsob a styl přednesu. Zapomněl na prstýnky a taky to celkově bylo po dvou dnech známosti. Ale pokud by jí to pomohlo, není nic, co bych neudělal. Chovám se jak zamilovaný hlupák.
Sakra... takto to zpackat. Zatřepu hlavou. Ruku pod studenou tekoucí vodou, protože když to z ní vytáhnu tak to nepříjemně pálí.
Byl jsem tak zabraný do svého vnitřního rozhovoru, ve kterém si věčně nadával, že žádost o ruku se přeci jen dělá jinak a z jiných popudů než jak jsem to předvedl já, že jsem sebou polekaně cukl, když mně něčí ruce objali kolem pasu. Hned mi samozřejmě došlo, že se jedná o Sierru a tak jsem se nepokoušel uplatit nic z pár let cvičení taijutsu, které se někdy skutečně hodí... nicméně teď by to nebylo vůbec vhodné. A já si mohu vydechnout, že jsem nezareagoval zbytečně moc zbrkle.
Pohlédnu na mastičku a nechám svou drahou - mohu už o ní tak mluvit, že? - ať mi poví, co má na srdci, protože já jsem toho řekl dneska až moc.
"To zní fér." Připustím nakonec s úsměvem na rtech a vypnu tekoucí kohoutek.
"Stačí říct a rád se ti předvedu. Ještě bych ti mohl udělat módní přehlídku ručníků." Zazubím se pro změnu já. Nechám si ošetřit popálenou ruku a chvíli si jí mlčky prohlížím mezitím, co nanáší mast a pečlivě se stará o mou ruku... a skládá slavnostní přísahu.
"To by šlo. Ale dáme si jasné pravidlo a to takové, že ten kdo vaří nemyje nádobí." Vypláznu na ní jazyk. Dodělám ještě čaj. Rozliju do skleniček likér, který chutná jako Baileys a podám jednu skleničku své drahé - je skutečně úžasné něco takového říct - a jednu si převezmu já.
"Na nás?" Pronesu přípitek s úmyslem si s ní přiťuknout.
"Ale toto je vyjímka... počítej s tím, že budu dohlížet, abys odteď nepila a dělala všechno, co je pro prcka dobré. Však já si to načtu." Na mé tváři se zračí úsměv, takže to nezní tak vážně, jak by snad mělo. Loknu si té lepizubky a musím uznat, že je to skutečně dobré a moc sladké. Brrr.
Ještě by to chtělo vyřešit problém, kdo kde bude bydlet... ale myslím, že to vyřešíme později. Dneska si hodlám užívat její přítomnost plnými doušky. Pokud se někdo nerozhodne protestovat...
A tu se ozve zvonek a já zalituji, že jsem na něco takového myslel.
"Jdu otevřít!" Zakřičí Bastet. Jsem zaskočen. Netušil jsem, že tu tak nějak je. Určitě se zase hodila do kočičí podoby a schovala se. Všechno to slyšela...
"Obleč se!" Doufám, že jsem to stihl dřív, než otevřela ty dveře. Dle hlasu se jednalo o ženu, takže to s určitou pravděpodobností bude Morgana.
Tady někdo umí kazit příjemné chvíle.

Svatba? Svatba?!

Jak jsem reagovala? Jak asi mohu reagovat na něco tak překvapujícího a naprosto obřího jako je návrh na svatbu?! Překvapeně na něj hledím, mrkám zpomaleně a čekám, co ze sebe vysouká. Brebtá jako o život a vypadá to, že s každým slovem se do toho víc zamotává a sám je spíš zhrozený sebou, než cokoliv jiného. A já? No, nevrhám se po žádném dalším koblížku. Polknu, když zmizí do kuchyně.

*Panebože svatba? On to myslí vážně! Sierro, žes nemlčela! *

Nahlédnu do kuchyně a vidím, jak se opařil. Je mi naprosto jasné, že útěk od toho rozhovoru pro něj byl záchranou, aby si to jako chlap urovnal sám v hlavě dřív, než by nedej bože se otevřel víc, než musel. Tedy, takový pocit jsem měla z ostatních chlapů, co jsem kdy potkala. Nedá se ale říct, že bych zareagovala jinak, i kdyby tam stál jiný z těch, které jsem kdysi milovala, i když nikoho ne tak, jako já teď jeho. Došla jsem pro svou mastičku do kabelky a vrátila se do kuchyně. Díky tomu, že jsem jen v ponožkách, nejdou moje kroky skoro vůbec slyšet. Přistoupím za něj, jednou rukou ho obejmu kolem pasu a druhou také, jen ji trochu zvednu, aby viděl na tu mastičku. Políbím ho krátce na rameno.

"Můžu k tomu teď říct něco já?" ozvu se. Hlavu si položím na jeho záda, přivřu oči. "Svatba je spojení dvou duší, oddání se dvou lidí, uzavření dohody o tom, že se dva budou chránit a milovat až do konce jejich životů." Zaposlouchám se do rytmu jeho srdce. Usměji se. Je to uklidňující. "Je hezké, že mi tohle chceš slíbit. A já nechci nic jiného, než ti na to říct ano, ale... Co takhle nejdřív zkusit zachránit svět, Eden, mou matku superhustou čarodějku, nějak tě seznámit s mou rodinou a až pak zkusit se mě na tohle zeptat?"

Přetočím tvář na jeho zádech, abych ho zas políbila. Uvolním své objetí a stoupnu si spíš vedle něj, abych i viděla na jeho zraněnou ruku. Povzednu mastičku, abych se ho zeptala, jestli ji teda mohu použít.

"Jo a abych nezapomněla. Ještě bych tě chtěla vidět jednou jen v tom ručníku, než o tom znovu začneš přemýšlet," usměji se na něj a dám si pramen vlasů za ucho. Sundám víčko mastičky.

"Tohle jsem dělala já. Ber to jako dar pouta sebevrahů," pokračuji a dám si lepkavou zelenou hmotu na prsti. Opatrně vezmu jeho ruku k sobě a jemně to místo potřu. "Tímhle ti slibuji, že udělám vše proto, abys umřel co nejpozdějš a taky, že tě ráda budu týrat hádkami na téma, kdo vynáší koš a všechno ostatní, co k tomu patří, jako povinné rodinné návštěvy a vánoční půlnoční mše. Co ty na to? Bereš takový slib?"

Podívám se na něj.

Rodinná idylka

Směje se. Jsem rád, že se směje. A taky rád, že se mi podařilo jí rozesmát. Když jste ve vztahu schopen někoho rozesmát je to naprosto dokonalé. Vykouzlit ženě na tváři úsměv zahřeje u srdce.
K tomu jejímu vysvětlení se nepatrně pousměji. Moc dobře vím, jak jsem se k ní ze začátku choval a nejraději bych si za to pleskl. Jistě to mělo svůj důvod. Ale nevylučuje to fakt, že to bylo nevhodné a vůbec takové, o čem bych nejraději nevyprávěl, kdyby se nás někdo zeptal na to, jak jsme se poznali.
"Ehmmm... dlužím ti omluvu. Choval jsem na tom začátku vážně strašně." Prostě mi to nedá. Jsem teď nejšťastnější čaroděj v celém Chicagu a snad celém vesmíru, ale toto je prostě něco, co mne maličko štve a kazí mou radost. I když se to stalo a nějak už to neovlivním.

Chvíli mlčím, protože to co mne napadlo je sice naprosto šílené pro můj rozum, ale co se týče hrudi, tak to souhlasně buší a nemá v úmyslu jen tak dát pokoj.
"Tak si tě vezmu." Vychrlím a nevím jestli mi rozuměla.
"Já vím, že je to moc hrrr na tento život. Ale já..., známe se už z dřívějších životů, tím pádem máme od ostatních náskok... a nicméně to myslím vážně." Podívám se na ní upřeně, pohlédnu do očí. Dokážu si s ní představit budoucnost. Vím, že tímto co dělám zašlapávám minulost s Nancy. Stále jí miluji, protože byla mou první láskou v tomto životě. Ale to co cítím k Sieře je něco mnohem nepochopitelně hlubšího.
"Sakra... nemám ani prsten a ani jsem se nezeptal. Promiň... strašně jsem to pokazil." A do toho ona spustí něco o pití. Trvá mi to chvíli než mi dojde, že myslí alkohol. Když to vezmu kolem a kolem, potom mém fiasku bych se taky vlastně rád napil.
"Neměla bys... ale možná jednoho panáka něčeho slabého..."
Ohlásí se nádoba ve které je voda, že je voda už vhodná k zalití čaje a já tak nějak prudce vyskočím na nohy a vydám se do kuchyně zalít čaj. Najít něco na pití.
Zatraceně... do hajzlu... takto to posrat. Vrčím sám na sebe v duchu a jsem tak nemotorný, že se mi podaří i opařit, když nalévám čaj. Zakleji a ruku strčím pod studenou vodu.

Nevím... asi to vezmu ala ty a někoho zastřelím

Jestli jsem čekal, že by mne jen tak z principu střelila? Sakra, že jo. Je to přece Nicky Střela, osoba která nejdříve střílí a potom se děje cokoliv dalšího. Nestalo se však nic.

Neví. Povzdechl jsem si těžce. Nic nepotvrzuje a nic se nevylučuje. O to víc to pro mne zní děsivě. Ta nevědomost.
Já moc dobře vím, že nic pořádně nezačalo. Mně samotnému trvalo pět let, než jsem se k něčemu co k ní cítím přiznal. Pak se toho událo strašně moc, aby se něco dělo.
Zatraceně... doprdeledrát. Ale já jí slyšel. Slyšel jsem, co mi řekla, když jsem byl mimo. Neřekla to jen tak. Aspoň doufám. Trvá mi chvíli, než se zarazím. Vzpomenu si totiž na to, co mi někdo kdysi dávno řekl s hrstí písku a touhou to vlastnit. Čím více svíráte hrst písku, tím více vám toho písku uteče. A ten její pokus o zlehčení situace tomu taky ani nepomáhá.

A proto raději mlčím. Nic nedělám. Hledím na její záda. A říkám si, proč se to všechno tak kurevsky posralo. Než na jedno mrknutí už nehledím na záda Nicky, ale na dveře.
Super... i tuto schopnost podědila. Těžce si povzdechnu. Rozhodnu se, že než začnu cokoliv řešit, bylo by moudřejší se maličko prospat a tak si zalezu do postele, kde Nicky spala... abych jí mohl být blíž a usnu.

Koblížky koblížkovi

Zasměji se. Tohle jsem nečekala, ale pobavilo mne to. Zavrtím hlavou a otřu si zbytek slz z tváří.

"Dobře, to ti klidně slíbím, ale neumím pískat, tak si to přimysli, jestli chceš," usměji se.

Ano, už je mi lépe, mnohem lépe. Usadím se pohodlně na gauči, což obnáší hlavně to, že si sundám boty a složím si nohy pod sebe. Vrtím si hlavou sama nad sebou a vším, co se stalo v posledních pár minutách.

"Super, díky," řeknu a usměji se. Vezmu si sáček s koblížky.

Neodolám a začnu se smát, po té, co se zvedne od mého břicha. To už mám mimo jiné v puse kousek koblížku. To víte, hlad je děsná potvora.

"Promiň, já jen... Od drsného čaroděje, co loví příšery zní.. bříško vážně nepatřičně," omluvím se mu a znovu si kousnu do koblížku. Pachuť v puse mizí vcelku rychle. Aspoň z mého jazyka. "Mimochodem, jsi první komu jsem to řekla. Bastet to řekla mě a Morgana sama to taky zjistila. Což mi připomíná, že budu mít co dělat, abych to vysvětlila doma. Abys pochopil, mí rodiče... tedy adoptivní, jsou pevně věřící. A když mě nachytali s klukem se líbat, musela jsem do kostela chodit třikrát týdně, tři měsíce. Netuším, jak dlouho budu muset chodit do kostela kvůli nemanželskému dítě. Pravděpodobně se do kostela můžu rovnou přestěhovat..."

Tak trochu brebtám. Rozhlížím se přitom po obýváku. To sladké by chtělo něčím zapít. Něčím jiným než je čaj. Ale pak se zarazím. Kousek koblížku polknu a mírně se ošiji.

"Hádám, že ani při čarodějném těhotenství bych neměla pít?" nadhodím a podívám se po Zacharym. Třeba mě překvapí a jednu skleničku mi nalije!

A co s tím chceš dělat?
Luc

Zpozorním nad jeho nečekaným pohybem a rozkročím se do mírného střehu, zbraň automaticky cukne vzhůru, ale zarazí se na půli cesty k namíření. Tak také zůstane, nerozhodná, zda namířit na cíl nebo mířit dál do země a tak teď směřuje někam k posteli.
Nejde blíž, klid, nejde blíž... proč mám pocit, že ho budu chtít střelit ne za blízkost, ale za to, co řekne?
A taky že jo... chuť se dostaví, ale jen stisknu pažbu pistole o něco pevněji a ruka dále odhodlaně zůstává na půli své cesty v půlkruhu mezi podlahou a Lucovým hrudníkem.

Otázka za sto bodů a pokud o odlehčení k tomu...
No... A co na to říct, asi neporadíš, viď?
Vlastně vím, co by mi asi tak poradil. Vím, co chce slyšet, ale já nejsem ta, co dává plané naděje. A ne už vůbec ne někomu, kdo vládne peklu.
Zvednu pohled, povolím ruku a pistole bezpečně míří do země.
"Já... Nevim."
U toho těkám očima kamkoli jinam, jen se nesetkat s těma jeho.
"Vždyť ani nic pořádně nezačalo."
S těmi slovy se už typicky mračím a těkání ustane s pohledem k jeho tváři, přímému očnímu kontaktu však ucuknu, pokud by měl náhodou nastat.
"Che... ale kol a kolem. Všechno je jednou poprvý, ne?"
Pokusím se o zažertování zase já, se svým křivým úšklebkem. Rozhodnu se, že možná bude čas tenhle srdcebol nějak ukončit. Já se jen tak nerozmyslím - kazilo by mi to pověst, protože když něco řeknu, tak to myslím sakra vážně a na tom si zakládám.

Seberu sebe i Mazlíka a projdu kolem něj. Nepřepokládám, že by se pokusil o nějaké mé zachycení, neb by skončil s něčím vykloubeným, ale pokud má zájem, tak proč ne. Ať tak či tak, na mé cestě mě ve dveřích přišpendlí tím, co řekne.
Kurvadebilepitomejzasranej, co to děláš?!
Zatnu čelist a klouby na pistoli zbělají.
"Zkus si najít jinou zábavu."
Řeknu možná chladněji, než jsem zamýšlela, aniž bych se otočila, hlavu hrdě zdviženou. To, co se v mé tváři odehrává nemůže Luc spatřit a to je pro mě velmi důležité. Těžce zavřu oči.
Být tak teď doma... v klidu... sama...
Napadne mě a krátce si představím svůj dokonalý byt v té nejhorší oblasti Chicaga, s naprosto odpuzujícím zevnějškem a ještě odpudivějším vnitřkem. Mohla bych tam trochu poklidit aspoň tu kuchyň, aby mi tam během mé nepřítomnosti nevyrašily jiné existence, které by se mě pak snažily vystěhovat. A pak zařídit cestu pryč... Ta představa domova se mě ale drží celkem neodbytně a naprosto detailně. Nechce se mi řešit s Lucem další detaily mého odjezdu, protože já své rozloučení už řekla a naprosto ideálním závěrem by bylo zmizet. Jak já bych si přála prostě jen tak zmizet...