Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 08. března 2016 13:15
ikonka305885004063.jpg
Vítej na lavičce pro střídače...
Zachary


No, nestačím se ani divit. Překvapeně povytáhnu obočí, když uvidím, že Zachary je nově ostříhaný. Přijde mi to zvláštní a svým způsobem i prapodivně uklidňující a vtipné, že uprostřed těchto shonů a šílených her na zachránce světa si našel chvilku, aby dostal nový sestřih. Jsem si ale jistá, že Bohyně v tom měla svůj výrazný podíl, aby ho k tomu dotlačila.

"Jako ze žurnálu,"
prohodím s úsměvem k němu. Líbilo se mi, co měl na hlavě i předtím, ale to není tak důležité. Protočím oči, když poznamená, že nevypadám dobře. "Příště až budeš kritizovat jak vypadám, tak mi předtím dej čokoládu, nebo koblížek, nebo zmrzlinu," doporučím mu. Je sice sladký a roztomilý, ale začíná mě trochu popouzet, jak se mnou všichni jednají jako s křehotinkou.

*Sakra, jsem soukromý detektiv a zvládla jsem hodně věcí sama! Jsem dospělá soběstačná a... ugh. Je mi špatně a mám hlad. *


Než ale povím cokoliv dalšího na toto téma, uvědomím si, že mi to ochranářské chování vadí i z jiného důvodu. Nejsem teď totiž v nejlepší kondici. A teď mám co ztratit. Něco důležitějšího než jen můj život.

"Zachary, musíme si promluvit..."
řeknu vyčerpaně. Ale pak si uvědomím, jak moc tragicky a děsivě to zní. Skoro jako když nás matka jako malé peskovala. "Posaďme se oba, co ty na to? A ne, neboj, domácí vězení ti neprodloužím..." pousměji se na něj velmi krátce.

Dojdu k pohovce a sednu si na ni. Jsem unavená. To ano. O bože, cítím to v každém údu těla, jak bych potřebovala aspoň stoletý spánek. Nicméně spát budu až později. Odložím kabelu k nohám. Pohodlně se opřu.

"Hm, tak jo. Vážně netuším, jak to říct... Takže to prostě udělám jako s náplastí. Jsem těhotná. Jako fakt. Bastet mi to řekla. Nevím... jak je to možné, když k.. no.. početí došlo včera? Předevčírem? Neboj, detaily nebudou. Asi o normálním těhotenství víš co já, takže tušíš, že první příznaky jako zvracení a další libůstky by měli přijít o dost později... ale no něco mi říká, že to tak úplně obyčejně probíhat nebude. Takže. Varování. Ehm... no jen jsem myslela, že bys o měl vědět..."


Vychrlím to na něj. Tak trochu plácám. Sama nevím, co se o tom dá říct. Ale vím, že to má právo vědět. Když se mnou chce jít na večeři.
 
Zachary Cooper - 06. března 2016 22:36
danielditomasso077256.jpg
Zpátky u mně

"Není tam nic takového. Ale... bude to tak lepší." Pronese naprosto rozhodně, jako kdyby přes to nejel žádný vlak a vlastně nic dalšího.
"To z ní fér. Dávám ti svoje slovo." U toho vyprávění o případě se na tebe překvapeně podívá a zamračí se.
"Ehmm... nuže dobrá. Věřím, že se o sebe dokážeš postarat. Ale obě přece chceme, aby dítě bylo v pořádku a jemu se možná nelíbí, že maminka se furt za něčím honí. Nemyslíš?"
Rozloučí se s tebou a poté za tebou zavře dveře. Dělat svou práci.

***



Celou tu dobu, co byla pryč jsem byl nervózní. Snažil jsem se vydržet v posteli, dle rozkazů. Snažil jsem se číst, ale neměl jsem na to náladu a ani jsem pořádně nevnímal, co vlastně čtu. Bastet se mně snažila uklidnit, ale nešlo to.
Nakonec se rozhodla, že mne zabaví. To tím nejdivnějším způsobem. Ostřihala mne a oholila. Prý pokud mám v úmyslu jít se Sierrou na večeři, tak mám dobře vypadat. Jako kdyby na tom předchozím účesu bylo něco špatně? Nicméně nahlas jsem nenamítal a nechal jí dělat svou práci. Když stříhala v místech, kde jsem měl pár stehů, maličko jsem úpěl bolestí.
Dovolil jsem Bastet, ať si pustí svou muziku. Čekal jsem kdo ví co a ona pustila soundtrack k filmu Nedotknutelní. Vlastně je to fajn komedie se zvláštním humorem a hudba k filmu je skvělá.

Když byla její práce hotová, musel jsem uznat, že to nevypadá zas tak zle. No a zrovna v té chvíli, co byla práce hotová se vynořila portálem Sierra.
Odolal jsem nutkání se na ní vrhnout a dlouze jí objímat, protože jsem jí neviděl dlouhou dobu, i když to zas tak dlouho nebylo.
Místo toho si rozpačitě odkašlu, rukou si nervózně zajedu přes nově ostříhané vlasy.
"Prý mám na společnou večeři vypadat."
Netrvalo mi zas tak dlouho než jsem si všiml, že nevypadá zrovna nejzdravěji.
"Prosím, posaď se. Cítíš se dobře?" V mém hlase jsou patrné rozpaky. Nevím, co mám vlastně dělat. Vypadal jsem zřejmě špatně před pár hodinama, ale cítím se opravdu dobře. Sem tam cítím tlak na hlavě, ale už to ani moc nebolí. Jsem skutečně vděčný za kouzla, která dokážou dva aspiriny. A hlava se mi už ani tak netočí, jako předtím.
Na sucho polknu. Nevím co mám dělat, cítím se divně v její přítomnosti. Srdce mi zběsile buší, ruce se mi potí nervozitou a celkově se cítím jako nějaký středoškolák. A to máme mít ještě spolu rande.
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 06. března 2016 21:31
ikonka305885004063.jpg
Ale mami, já už jsem velká! Už zvládnu nakopávat zadky zloduchům sama!


Otřu si tvář podávaným toaletním papírem a následně jej více než ochotně hodím do záchoda. Ne, tuhle část bych klidně úplně vynechala. Proč to nezůstalo jen u chutě na sladké? S tloušťkou bych se klidně spokojila!

Neochotně se zvednu na nohy a spláchnu záchod. Zamaskovat stopy a tvářit se, že se nic nestalo. Aspoň to jsem měla v plánu. Morgana zřejmě ne. Přejdu k umyvadlu, kde si vypláchnu pusu a opláchnu obličej.

"Proč bych nemohla jít s tebou na to místo? Je tam kerberos nebo něco podobného, co musíš zavřít do klece, než tam vstoupíš?"
zeptám se trochu unaveně, když mě najednou zase vrhá přes palubu. Dál od sebe a jejích kouzelných věcí. Doslova kouzelných.

"Jsem v pořádku," ujistím ji. Pak přidám povzdech. "Fajn, půjdu za nimi, ale ty musíš dodržet slovo. Stavíš se pro věci a přineseš je. A pak se třeba domluvíme na tom, co dál. Jestli chceme dostat všechny, musíme spolupracovat. A já to zvládnu. Neboj. Těhotenství netěhotenství, jednou jsem zatkla i sériového vraha. O kterém nikdo nevěděl, že je... a pak jsem ho musela zabít, když se mi z těch pout dostal a pokusil se mě zabít... ale... zvládla jsem to. A to jsem byla mladší. Sotva rok ve službě. "

Podívala jsem se na ní. Nejsem si jistá, že se mi povedlo ji přesvědčit.

"Tak... za chvilku naviděnou..."
řeknu pak, poupravím si popruh kabely a projdu portálem zpět domů k Zacharymu.
 
Ray "Zatracený" Simons - 06. března 2016 21:01
ray9187.jpg
Vzhůru do Luxu
Beth

"Lux? Opravdu?" Zeptám se poměrně překvapeně, protože já Lux znám. Byl jsem tam sice jednou a tak nějak jsem se tam dostal náhodou. Nacházel se v Chicagu a patřil Davidu Rubinovi, vlastním jménem Luciferovi.
"Lux totiž taky vlastnil v Chicagu, než ten podnik převzal Mordecai... ten upír." Oznámím Beth, než se k něčemu pohneme.
"Ano. To by ssstačit mělo. A ty Rayi, raději na nic nemysssli!" Prohlásí rozhodně náramek a rozhodnu se ho poslechnout. Pokusím se hlavu vyčistit a nechám to plně ve vedení těch dvou.

V cíli se zaujetím rozhlížím. Musím se však přiznat, že jsem čekal něco jiného. Něco víc děsivého. Ne toto. Abych pravdu přiznal, tak Lux v Chicagu vypadá však jinak. Nicméně obě dvě verze jsou tak nějak fajn.
Můj pohled spočinul na barmance, která v klidu pokuřovala stejné cigarety, které jsem dostal od Lucifera. Maličko mne to překvapovalo, ale raději jsem na ní příliš dlouho nezíral a místo toho svou pozornost obrátil na svou společnici.
"Hezké místo." Pronesl jsem uznale, než jsem se víc přitiskl k Beth, abych se jí na něco mohl zeptat.
"Co si dáme? Čím se tady platí?" Abych pravdu přiznal, momentálně jsem tak nějak u sebe neměl žádnou měnu. Byl jsem na suchu a celkem mi bylo blbý, aby za mně platila Kráska. Rozpačitě jsem se rozhlédl po nějaké oběti, kterou bych okradl. Bohužel osazenstvo tu vypadalo maličko děsivě a stavím se o cokoliv, že jsem ještě neviděl jejich pravé podoby.

"Kdo to k nám po dlouhé době zavítal... říkala jsem si, jestli jsi to ty... děvče zlatý. Iracebeth." Ozvala se barmanka a dlouze si prohlížela Beth, následně po mně sjela pohledem. Řekl bych, že to bylo na můj vkus až moc mlsné, jako kdyby neviděla mne, nýbrž nějaký zákusek.
"Mňamí... vypadá k nakousnutí. Podělíš se?" Zeptala se a lokty se opřela o bar.
Na sucho jsem polkl. Přestávalo se mi to líbit. Někdy mám opravdu blbé nápady.

Barmanka
 
Iracebeth *Beth* - 06. března 2016 11:31
beth29929.jpg

V pekle sudy válej

~Ray~

 

„Já mám času dost, ale klidně si pokecáme až v baru,“ ušklíbnu se na náramek. Já se šklebím na náramek! Asi vážně potřebuju nějakou tu rundu navíc. Navíc se v těch šatech cítím skoro polonahá, ale kdo by mě takhle v Pekle neznal. Tedy ne mě, ale Irace. Ta potvora dokázala rozpoutat pořádnou party s useknutými hlavami. Prostě moje démonická holka.

 

Postupovala jsem vedle Raye a snažila se zabránit vzpomínkám, abych se sem vracela. Jedna z hlavních příčin, proč jsem si začala říkat jen Beth a ne celým jménem Iracebeth bylo, že Šedivák dokázal od sebe tyto dvě polovičky oddělit. Jak? Nevím. Žádný druhý hlas v hlavě jsem neměla. Byl to jen neodbytný pocit, že chci trhat, sápat, koupat se v krvi svých obětí. Jo, to bylo jen v případech, když jsem byla opravdu naštvaná. A při mé slabosti, při otravě jedem? Ztrácela jsem nad sebou kontrolu. To, co drželo Irace na řemínku, se trhalo. Stačilo jen o něco chvíli počkat a odcházela bych pokrytá krví. Jsem skvělá kámoška na pokecy, co?

 

Náramek zavelel stop. Zastavila jsem se. Na tohle bych přišla i sama, pomyslela jsem si potupně sama pro sebe a podívala se na Raye, jak mžoural očima. Musela jsem se pobaveně usmát.

„Jistě, drahoušku, vím, jak to tady chodí,“ přitakám náramku a zvažuju, zda i on bude muset myslet na to, kam se jde. Nerada bych se objevila v baru s Rayem bezrukým. „Mělo by stačit myslet pouze na název baru. Lux. Lepší nenajdeš, protože je samotného Lucifera. Nebo aspoň býval?“ pozvedla jsem obočí, protože se to tu za poslední dobu nějak změnilo. Znáte to. Boj o moc a kde je lepší získávat své „voliče“, než v baru plného pekelného chlastu.

 

Došli jsme ke dveřím, co už Ray mohl viděti bez mžitek, a vzala jsem za kliku. Nejdřív se nacházíte na místě, které vypadá jako po apokalypse a následně se objevíte v baru, kde cítíte vůní prvotřídní kůže a míchaných nápojů. Teplé světlo jak visících lamp, tak i svíček postavených na baru dodávají baru pekelnou atmosféru a najednou si uvědomíte, že se lůza nechodí. Když se chcete v Pekle seznámit s někým vysoce postaveným, stačí zajít sem. Není výjimkou, že i zde platí jistá pravidla. Neutrální pekelná půda. Trochu ironie, ne? Většina by čekala, že to tu bude vypadat víc mrtvolně. Vzpomínáte si na ten film Mrtvá nevěsta? Tak ten je zase jinde a tam bych bez pořádného arzenálu nešla. Te couře Nicky by se tam líbilo.

 

Během průchodu dveřmi jsem Raye držela za ruku, abych měla jistotu, že nebude myslet na nějaké pěkné hřejivé místečko mezi mýma nohama. Sakra, ale ráda bych ho tam zase měla.

„Vítej v Luxu,“ ušklíbnu se a s klapotem podpatků o dřevěnou podlahu se vydám rovnou k baru. Tady nám do zad nikdo padat nebude. Zdejšího barmana… barmanku, nasrat nechcete.

 
David *Lucí* Rubin - 04. března 2016 08:52
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
V tom případě mu budu muset položit pár otázek.

Abych pravdu přiznal, nečekal jsem, že Nicky otevře dveře. Myslel jsem si, že celou debatu budeme vést přes dveře. Toto bylo poprvé, co jsem něco takového zkoušel. Drahoušci, mám na mysli onu debatu přes dveře. Jinak co se týče těch nekalostí, není nic, co bych nevyzkoušel.
Postavím se na nohy a zdá se, že se to bez oné podané ruky od Nicky neobejde. Nějak mi to ani nevadí si od ní nechat pomoct. Já s tím takový problém jako ona nemám.
Opřu se o rám dveří a pozoruji Střelu. Tolik jsem s ní toho prožil. Nejdřív jako její terč, potom jako její pomocná ruka a nakonec jako její parťák, pravděpodobně něco víc než parťák, ale oběma nám prostě nešlo pořádně vyjádřit, co přesně to je.
"To s Vidocqem byla chyba. Já..." Zarazím se. Chtěl jsem s určitou přesností říct - Je mi to líto. Něco s čím by mne patrně Nicky poslal do háje. Místo toho jí nechám domluvit.
Mluví a nestřílí. Je nemocná? Ani toto raději neřeknu nahlas, protože by se pravděpodobně změnila priorita a dala by mi jednu výuční.
"Dovolenou..." Zopakoval jsem po ní. Znělo to tak nevině a přitom to znělo tak děsivě. Dovolenou od Nicky. Nevidět Nicky zase nějakou dobu. Chcete mne mučit? Berte si z ní příklad. Smutné je, že to nedělá ani vědomě.
"Fajn. Máš to mít." Slíbil jsem jí to přeci, že v případě, když bude chtít tak nebudu překážet.
"Už víš kam půjdeš?" Zeptám se jí čistě ze zvědavosti, ne abych si za ní udělal výlet s jasným překvapením. Je na mně vidět, že z toho neskáču dva metry. Nedělá mi to radost, ale dal jsem jí své slovo a jsem pověstný tím, že své slovo dodržím. Nehodlám měnit pravidla, jak se mi zlíbí. Nejsem jako ONI.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 04. března 2016 07:43
nickystela268084851.jpg
To ví jen ten pětibarevnej... možná...

Musím podotknout, že v likvidaci košil směřujeme k rekordu. Jak by se to asi dalo nazvat? Devastace košile v co nejkratším čase po oblečení? Momentálním držitelem je moment, kdy jsem Luce jednou ve vile popoháněla tak urputně, že když se konečně oblékl a chtěl si ještě v rychlosti dopít kafe, od kterého jsem ho vyrušila, tak mi tak nějak vyskočila kulka a celého jej ohodil onen zbytek kafe... Mám nepěkný pocit, že tenhle rekord na zhrduba pěti minutách jen tak netrumfnu, i když... počítá se to vlastně jako likvidace, když se to dá vyprat?
Aktuální košili neměl prosím pěkně ani dvě hodiny, natož aby se někdy v našem případě dalo bavit o dnech. Mám pocit, že kdybych Luce tahala na bojové akce a ne spíše diplomatické, tak zatímco já bych si přinesla tašku plnou zbraní, on by zvolil tašku s novým oblečením.

Kdyby se mi povedlo z takové blízkosti minout, tak bych na tom byla asi tak špatně, že bych se dobrovolně nechala vyšetřt. Naštěstí samodiagnóza vyhodnotila, že jsem naprosto v pořádku a mohu odejít s určitým zadostiučiněním. Problém v takových chvilkách je, že si váš protějšek nikdy zcela neuvědomí, proč jste mu vlastně málem vyhodila čelist z pantu, když mu to neřeknete. Inu chlapi... A ne že bych na tom já byla s empatickým cítěním ňák líp, to si nemyslete.

Sednu si na okraj postele, zbraně rozložené vedle sebe po obou stranách. V hlavě vymeteno, jen se opírám lokty o kolena, pohled přišpendlený do země a naslouchám blížím se krokům. Nic víc mi v hlavě nezní, jen ticho a ty kroky.
Při oslovení vzhlédnu a podívám se na dveře, za kterými se ozývá známý hlas. Tolik blízký a přesto vzdálený. Bodne mě u srdce a cítím hořkost v krku.
Několik dlouhých minut je ticho, mezitím se Luc po dveřích sesune na zem.
Ošetřila jsem ho dostatečně?
Napadne mě a kousnu se do rtu, s tím také vstanu a dveře otevřu. Záleží jak moc se o ně opíral, ale pravděpodobně mi spadne do místnosti, protože se břišníma svalama neudrží v sedě bez opory.
Všechnu svou odvedenou práci kriticky shlédnu, ale nenajdu nic špatně. Což je tak trochu můj osobitý způsob jak dát najevo, že jsem o něj měla starost.
"Nic."
Řeknu prostě, jak se tam nad ním tyčím a pokud potřebuje, podám mu pomocnou ruku.
"Nic po tobě nechci. Ty po sobě pořád něco chceš! Seš zvyklej dávat dárky, peníze, uspokojovat tužby a potřeby všech ženskejch planety, protože tě chtěj Luci a já..."
Rozhodím rukama a s pistolí v ruce se pohybuji po pokoji, aniž bych ho spustila z pohledu. Držím Luce minimálně v zorném poli a hlídám si ho. Spíš proto, že se bojím aby sebou neseknul, než že by něco udělal, ale samozřejmě protože jsem to já, tak se automaticky počítá s tím druhým.
"... Já jsem hlavně sólistka s problémama s důvěrou... Hned jeden ukázkový příklad, proč bych taková měla i zůstat - věřila jsem tomu žrádlu pro psi, co se válí vedle, jen proto, že mu nějakým způsobem věříš ty. A co z toho vzešlo? Pokusil se mě zabít... Do teď nemám tucha, proč jsem mu za to ještě neusekla hnátu a nenarvala mu jí krkem až do prdele."
Co tím vším vlastně chci říct?
"Na kecy jako "já jsem jinej, mě můžeš věřit" sere bílej tesák. Vždycky jsem si se vším poradila sama, krom chvil, kdy jsem si o pomoc řekla, pokud jsem naznala, že ji potřebuju, takže co? Kurvadoprdeledrát dej mi s těma sračkama o lásce pokoj. Jo. Tohle asi bude to, co chci... Pauzu."
Připadám si sama sobě nějaká až moc výřečná, na což se zašklebím jako bych se pousmála nad interním fórkem.
"Asi si vezmu dovolenou..."
Ukončím tok myšlenek lehce zamyšleně.
 
David *Lucí* Rubin - 03. března 2016 23:06
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Co se to s tebou sakra děje?

Zatnu bolestí čelist a zaúpím. Vypadá to tak, že si někdo užívá možnosti mne týrat nebo do ní zase něco vjelo. Někdy mne dostávají ty její výkyvy nálad. Jeden má pak strach pomalu i dýchat, aby něco nepohnojil.
Jestli si někoho napadlo si myslet, že si stěžuji, je na omylu. Jenom to oznamuji, jak to je občas těžké a co je ten druhý ochoten pro svou polovičku udělat.

Rozhodnu se spolupracovat. V duchu vedu nějakou rozlučkovou řeč ke své košili. Neměl jsem ani dva dny a už je po ní. Mrzuté. Ale co už se dá dělat. Vypadá to, že se to v poslední době zřejmě nezmění.
Italská rodina by se určitě zahrabala, kdyby nás viděla a my bychom jim určitě rádi pomohli.

To jak jsem šíleně přestřelil jsem si uvědomil po ošetření, když mi k mému překvapení uštědřila pravý hák mluvící za vše.
Už po několikáté cítím krev v ústech. Mlčím a sleduji mizící záda Nicky. Mnu si přitom čelist a utírám si krev, která mi teče z prokousnutého rtu.
Než se po chvíli donutím postavit a rozejdu se vrávoravým krokem, opírajíc se o zeď, směrem kam zaplula Nicky. Přesněji ke dveřím do pokoje.
"Střelo..." Prohlásím ke dveřím a najednou nevím, co jsem to vlastně chtěl říct.
"... já... nevím co... sakra. Nevím. Co po mně sakra chceš?" Mluvím ke dveřím, protože mi to přijde snadnější.
Možná to přeci jen je naprosto blbý nápad a vtip... my dva spolu, víc než jako tým. Jenže je to silnější než já. Nemohu s tím nic dělat a to jsem pekelný princ.
Nikdy jsem si to nedokázal udělat lehké, protože jsem to lehké neviděl. Místo abych byl poslušný syn, tak jsem byl plný vzdoru a to mne stálo křídla, vyhoštění mne dolů. Od té doby to se mnou šlo z kopce.
Opřel jsem se zády o dveře sjel po nich dolů, abych se posadil. Vyčkávajíc zda něco řekne, něco udělá nebo cokoliv dalšího. Je mi jasné, že riskuji další ránu nebo kdo ví co přesně. Ale jsem to ochoten riskovat.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 03. března 2016 22:26
nickystela268084851.jpg
Jak jinak... To bych ani nebyla já...

Zamračím se na rány, na okrajích spálené, díky tomu to nekrvácí tolik jak by mělo. Přitisknu na to cár z košile a dojdu si pro misku s vodou.
Co do mě vjelo? Kurva já nevim!!!
Jenže ač jsem si tohohle vědoma, nejsme ochotná si to připustit nahlas.
"Přišlo mi to jako dobrej nápad."
Odvětím a vracím se s vodou.
"Varovanej si byl."
Dodám cestou a přisednu opět k němu. Rány omyji, zajedu i trochu do nich, což ho bdue asi bolet, ale může za to ta druhá otázka, kterou položil.
"Ne."
Hlesnu plně soustředěná na to, co dělám.

Jestli si košili nesundal sám, tak ji z něj sundám já a pokud nespolupracuje, tak ji z něj servu, na tom nezáleží, ale stejně už je na hadr. Tohle prát a zašívat nikdo nebude, takže poslouží jako provizorní obvaz.
Jsem zvyklá vystačit si i bez lékárničky a upřímně pochybuji, že zrovna v tomto hotelovém prostoru nějaká bude. Někdo tady totiž do nedávna nic takového nepotřeboval, tak proč by ji tu měl?

A pak Luc řekne ještě jednu věc, která vyvolá první změnu v mé nečitelné tváři - zatnu čelist. Už to je předzvěst něčeho ne zrovna příjemného.
Vždycky jsem si se vším poradila sama. Nepotřebuju pomoct! Nepotřebuju absolutně nic!
Mám chuť na něj řvát, ale udusím to v sobě. Až tak jsem dobrá.
Bez známky nějaké emoce se narovnám od ošetřené rány, misku s vodou nechávám na zemi, ať si do ní klidně šlápne. Pohlédnu mu do tváře a zamračím se o něco víc, než se mračím přirozeně. V ten moment vyletí pravý hák k Lucově tváři a silně jej udeří do čelistí.
Neřeknu k tomu ani popel, prostě mu jen jednu vrazím, seberu zbraně, zkontroluji mobil v kapse a pokud mě nezastaví, odeberu se do "svého" pokoje.
 
Vypravěč - 03. března 2016 18:12
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
S Morganou
Sierra

"Nejhorší část těhotenství."
Došla k tobě, aby ti pomohla s tím, že ti podržela vlasy jak to dělává pravá kamarádka, když objímáš porcelánového prince.
Podala ti toaletní papír, který odtrhla, aby sis mohla otřít tvář než se přeci jen půjde opláchnout.
Se starostí v očích si tě prohlížela.
"Měla bys odpočívat. Vypadáš strašně, zlato." Prohlásila, když se zdálo, že to prozatím tvému žaludku stačilo.
"Byla bych nejraději, kdybys zůstala se Zacharym v bezpečí. Víš co..." Přecházela sem a tam, netrpělivá lvice v kleci.
"... teď tě pošlu za Zachem a Bastet, aby sis tam mohla odpočinout. Dojdu pro ty věci a potom ti je donesu. To zní jako dobrý nápad a nechci slyšet žádné námitky." Zdá se, že to za tebe rozhodla a vypadá, že to opravdu myslí naprosto vážně, nechce slyšet žádné ale.
Nakreslila do zdi ladným tahem dveře, které otevřela a rukou ti naznačila, abys tam šla.
"Prosím." Upřela na tebe pohled, proti kterému se těžko bojovalo. Ten stejný pohled dělá i tvoje druhá matka. Pohled se kterým se nikdy moc nedalo dělat, než šoupnout nožičkama a udělat, co je třeba. Nebo taky ne?
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.24839401245117 sekund

na začátek stránky