Andor.cz - Dračí doupě online

S Morganou
Sierra

"Nejhorší část těhotenství."
Došla k tobě, aby ti pomohla s tím, že ti podržela vlasy jak to dělává pravá kamarádka, když objímáš porcelánového prince.
Podala ti toaletní papír, který odtrhla, aby sis mohla otřít tvář než se přeci jen půjde opláchnout.
Se starostí v očích si tě prohlížela.
"Měla bys odpočívat. Vypadáš strašně, zlato." Prohlásila, když se zdálo, že to prozatím tvému žaludku stačilo.
"Byla bych nejraději, kdybys zůstala se Zacharym v bezpečí. Víš co..." Přecházela sem a tam, netrpělivá lvice v kleci.
"... teď tě pošlu za Zachem a Bastet, aby sis tam mohla odpočinout. Dojdu pro ty věci a potom ti je donesu. To zní jako dobrý nápad a nechci slyšet žádné námitky." Zdá se, že to za tebe rozhodla a vypadá, že to opravdu myslí naprosto vážně, nechce slyšet žádné ale.
Nakreslila do zdi ladným tahem dveře, které otevřela a rukou ti naznačila, abys tam šla.
"Prosím." Upřela na tebe pohled, proti kterému se těžko bojovalo. Ten stejný pohled dělá i tvoje druhá matka. Pohled se kterým se nikdy moc nedalo dělat, než šoupnout nožičkama a udělat, co je třeba. Nebo taky ne?

NNS - Netrpělivá Neřízená Střela

Zažil jsem horší zranění za poslední dobu, než je toto. Jenže na onu bolest jsem nebyl zvyklí a vypadl jsem naprosto ze cviku. Zpohodlnil jsem, zlidštěl a kdo ví co ještě.
Srandičky. Srandičky. Těch není nikdy dost, ale najednou jsem na něco takového neměl náladu. Nicky popadla agresivita, uměla kouzelné kousky podobně jako já a kdybych to včas nezastavil, kdo ví co by se stalo. Žerty musely jít stranou.
"Co to do tebe sakra vjelo? Měl to být trénink a ne boj v aréně na život, na smrt." Prohlásím těžce, při čemž se od ní nechám jako hodný pacient už po několikáté ošetřit.
"Opravdu tu není nic důležitého, co by si mi chtěla sdělit?" Nemohu se ubránit pocitu, že mi furt něco zatajuje. Nějakou malou nepatrnou, ale za to velmi důležitou část.
Proč by otec tvrdil, že Nicky zaviní apokalypsu?
"Nicky... už na to nejsi sama. Jsem tu pro tebe." Nemyslel jsem to vůbec špatně a ani v nejmenší mi nedošlo, že právě tímto, co jsem řekl, bych mohl šíleně přestřelit a vůbec cokoliv. Byl jsem zraněný a unavený z událostí za poslední dobu, jako kdyby snad nastal konec světa nebo kdo ví co.

Nejsem příliš trpělivá...

Zásah a tentokrát hlubší, než předtím. Pociťuji jisté uspokojení z boje, beru to jako drobné vítězství a cítím se neskutečně skvěle.
Nejlepší způsob odreagování je zabít pár lidí. A já teď mám chuť zabít to jediné, co mám k dispozici. Raněný lev, který se dá hravě sesadit z trůnu.
Teď k dokonalosti scény chybí už jen mlsné olíznutí a zakousnutí protivníka.

Jenže celou mou vražednou náladu protrhne náhlá ztráta meče, který z Lucovým hromujícím hlasem zmizí z mé ruky. Jako by spolu s ním nějaká vyšší síla vytrhla i část mě. Z hrdla se mi vydere bolestný výkřik a padnu na kolena. Ruce se opřou o zem a několik chvil oddechuji. Adrenalin postupně mizí a mě došlo, že je konec, takže nemám v úmyslu se po Lucovi vrhnout s čímkoli, co by bylo po ruce a znovu útočit.
Pekelná zbraň ve mě probudila věci, které v sobě mám a znásobila je asi tak stem, ne-li tisícem.
"Kurvadrát..."
Vydechnu a narovnám se do kleku. Opět hnědýma očima a celkově v normálu se rozhlédnu a všímám si, že nábytek je opět na svých místech a Luc se svalil do křesla.

"To rány ohnivým mečem obvykle asi dělají... ne?"
Odvětím věcně k jeho zasténání a se zavrtění hlavy se oklepu z předchozího boje. Pomalu vstanu a jdu k Lucovi, abych zjistila jak na tom je.
"... Teď je asi ta chvíle pro to, cos mi dovolil říct..."
Nadhodím s úšklebkem a dotrhnu rozseknutou košili, abych se dostala k ranám.
"Já to říkala."
Navážu plynule na svou poznámku a ujmu se základního ošetřování.
Co to se mnou je?
To je asi to, co by mi v nic neříkajícím výrazu Luc stejně nevyčetl, ale možná si klade tutéž otázku. Nebo nemyslí vůbec na nic. Nebo myslí na ženský... Nebo... Nechme to být.

Je na cestě... Vydrž, Prťka, vydrž...

Takže Nicky podědila další mou schopnost. To je vážně prima. Kupodivu to nemyslím ani ironicky. Líbí se mi zkoušet a zjišťovat, co dalšího jsem jí vylepšil.
Nicméně znáte to... občas se vám ta hra vymkne kontrole a ten druhý to už přestává brát jako hru. Začne to brát sakra vážně, až vražedně vážně. Něco takového se děje právě s Nicky, už to není souboj ve snaze jí naučit, aby se zdokonalila s mečem. Teď to je souboj velmi podobný těm v aréně. Boj na život a na smrt.
Na její otázku neodpovídám. Nikdo nemá rád, když mu někdo něco vmete do tváře.
A abych pravdu přiznal, tak ta její otázka mne skutečně překvapila a s ní i onen výpad, jež jsem nestihl vykrýt. (38%)
Bolestivě zaúpím, maličko zavrávorám. Sám se v této chvíli těžce držím, abych to taky nezačal brát, tak jako Nicky. Někdo prostě musí být rozumný a bohužel v naší dvojce, to jsem já. Najednou mám jasno.
"Konec!" S tímto slovem, poručím oběma mečům, aby zmizeli tam kam patří. (100%)
"Do hajzlu, to bolí." Pronesu spíše sám pro sebe, než Nicky. Ono pekelný meč je prostě něco jiného než obyčejný. Ani postřelení takto nebolí. Právě po tomto zůstávají fešácké jizvy. Dojdu si sednout do křesla, držíc si poraněný bok. Ze rtů mi unikají bolestné steny.
Kdybych byl rozumný, tak nic takového nezkouším.

Nope, nemám...

Agresivita má jednu výhodu a spoustu nevýhod. Výhodou je, že dáváte fakt drsný rány, ale nevýhodou je, že se stáváte předvídatelnými a snadno vás rozumně uvažující protivník dostane na nějaké chybičce. Stačí nějaké zachycení, svinská páka a veškerá síla úderu vám je v tu ránu k naprostýmu prdu.
Nic takového se však neděje. První útok - zásah, další hodně těsně vykrytý a třetí už pro mě bez šance na úspěch. Vypadá to, že jsem chlapce donutila aby to bral trochu vážněji. Kdy přesně jsme z cvičného boje sklouzli do vážného? Ani nevím, ale není to jedno? Muhehe...

Čas kolem se zavlní. Luc se snaží zmizet z mého dosahu, ale pro mé oči se čas nezpomalil (86%), jen mi díky tomu pocitu, který mnou projel, dojde o co se pokoušel.
"Ha-ha!"
Vítězně se uchechtnu a probodnu couvajícího Luce oranžovýma očima. I vlasy se mohou zdát s větším nádechem do červena.
"Už máš dost?"
Použiji stejnou otázku během svých kroků k němu. Poslední dva kroky zrychlím, abych ho dohnala a naše vzdálenost byla opět zásahová. Nijak neváhám a rovnou se oženu (56%) ve spodním oblouku po jeho pravém boku, kde už jeden zářez je.

Ale no tááák... tady máš nový plamenomet

Znáte to: Nedráždíte hada bosou nohou. A když je ženská nasraná, řekněte jí, že je moc pěkná a hoďte po ní velkou čokošku a ustupte do bezpečné vzdáleností. Jenže já jsem prostě já. Nemohu si pomoct a to pokoušení mne prostě baví. Zkoušet své meze, pokoušet štěstí. Mimochodem s tím chlápkem jsem se setkal a dokonce viděl jeho film, vážně povedená práce.
Ale zpátky k tomu, co se děje v této chvíli. Trošku jsem to přehnal a podcenil Nicky. Není to nic vážného, jen budu muset vyhodit další košili.
U toho druhého jsem se rozhodl, že by bylo vhodnější to vážně brát víc vážně a tak jsem ten útok velmi na těsno odrazil. A jak se správně říká do třetice všeho dobrého i zlého, tak to už jsem bezproblémově vykryl.

Vzhledem k tomu, že mi bylo poněkud nepohodlné, jak byla ke mně těsno... někdo by řekl až moc vražedně, tak jsem si dovolil jeden ze svých oblíbených triků. Trošku se zrychlit a zpomalit své okolí, abych si tak umožnil nějakou vzdálenost od ní a mohl si v klidu zkontrolovat, jak moc mne dostala. Maličko mně totiž pálí pravý bok.
Zároveň si tím vyzkoušíme, jak to má vlastně Nicky s tím časem... zda to třeba má jako já, když už umí ten trik s tím mečem.

Šance na odstup (66%)

Kdyby to bylo "in" tak má jeden z nás takový drobný, ostrý a trochu krvavý problémeček...

V té chvíli, mi ta otočka přišla jako dobrý nápad. Ve filmech takové hovadinky skvěle fungují, ale jak já moc dobře vím, ne všechny filmové triky jsou běžně funkční. Filmy jsou často plné hovadin a mě většinou silně deprimuje, když střelci nepřebíjí a mají nekoneční zásobníky... Hou jé! Taky bych je brala!

Žel teď se nestřílí, ale v ruce mám meč a jsem pekelně nasraná z vlastní chyby a toho, jak ji proti mě obrátil. Po kopanci do zadnice popojdu tak dva tři vrávoravé kroky, než zase chytnu rovnováhu a rychle se otočím čelem k protivníkovi. Před pádem mě zachránil dobrý střeh.
Něco neartikulovatelného zavrčím a čepel se zavlní jasnějším plamenem.

Jakmile prohodí svá provokativní slova, zavrčím, ale tak, jako velký a hodně vytočený pes. Jestli jsem do teď neviděla rudě, tak teď mě dopálil úplně.
"Aaaaargh!!!"
S bojovým pokřikem se vrhnu vpřed a rovnou útočím. Prpvedu sérii tří rychlých útoků, kdy je mi absolutně jedno, akm se vlastně trefím, ale prahnu po zásahu. Čím víc mi to nejde, tím má agresivita roste a v očích mi tančí divoké plamínky oranžové, spalující přirozenou hněď.

Už i to jídlo mě závratnou rychlostí opouští...

"Super, ty minulé knihy už umím téměř nazpaměť, chtělo by to něco nového..." usmála jsem se na ni, protože mě to vážně nadchlo. Nebudu muset příživničit na Zacharyho knihovně, která je určitě také zajímavá, ale Morgana ji asi bude mít o něco zajímavější.

Nesnědla jsem toho moc. Skoro vlastně nic, ale když jsem se zvedala od stolu a šla směrem k záchodkům, abychom se s Morganou přemístili, můj žaludek se rozhodl, že toho bylo asi až moc a že vlastně vůbec nechce, aby v sobě měl tak dobré jídlo. A nebo mě prostě můj žaludek nesnáší a rozhodl se mi prostě udělat to na just.

*Klídek, nebo si tě poddám.*

S rukou na břiše jsem varovala svůj vnitřní orgán. Ale on ne a ne poslechnout. S rukou před ústy jsem rychle proplula kolem Morgany s krátkým "promiň" zmizela v jedné z kabinek. Nebyl čas ani zavírat dveře. Zvedla jsem jen prkýnko. Cítila chlad kachliček na kolenou. Jednou rukou jsem si chtěla dát vlasy na stranu... ale to už jsem raději zabořila hlavu hodně nízko do mísy, neboť se ze mě valil dnešní oběd. A snídaně. A možná i včerejší jídlo. Kdo ví.

*To si vypiješ, Christophere Smithe! Připrav se, že si tě najdu a ...*

Další vlna mnou projela společně s křečí.

*O bože... já se snažím zachránit svět a ty takhle?!*

Chvilku jsem čekala a odplivla jsem si, abych necítila tak silnou pachuť v puse. Už jen z pachu zvratků se mi znovu navalilo a já opět dávím.

*V tom případě dávám výpověď...*

Ano, protože je to in

Nejde si nevšimnout, že Nicky ovládla její vlastní agresivita. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu čistě obranu a nechám jí se vyřádit, budu čekat do té doby než jí skolí únava. Vzhledem k tomu, že jí nemám v úmyslu jakkoliv ublížit, tak moje útoky nejsou tak silné, jak by měly být.
Ve chvíli, co se mne snaží praštit hlavicí do žaludku, využiji chybu jejích odhalených zad a kopnu jí do zadku, ve snaze jí od sebe odehnat v případě, kdyby měla v úmyslu vykonat další útok. (53%)
S úmyslem nepřijít k úhoně, odstoupím dva kroky, abych následně mohl provést základní postoj. Nemám v úmyslu útočit, místo toho čekám na její útok.
Věnuji jí mírně pobavený pohled s širokým úsměvem. Neboť když se to vezme kolem a kolem, tak jsem ve svým živlu.
"Už máš dost?" Zeptám se jí a je mi naprosto jasné, co to v ní vyvolá. Nemohu si pomoct, rád dráždím hada bosou nohou.

(PS: Na útok by byl hod 23%, ale vzhledem k tomu, že neutočí - tak je to tam jen pro parádu.
PPS: Snad je to nějakým způsobem smysluplné.)

Následuje salva krátkých bojových postů

O názoru na andělskou vypelichanost bychoms emohli hádat kldině celý týden, ale můj názor nězmění. Může být anděl sebedokonalejší a sebeúžasnější bytostí, ale stejně jimi budu opovrhovat. Čert vem, že Luc jím býval taky. Já jsem taky kdysi byla milá a nevinná holka - těžko uvěřit co?
Jen si odfrknu, v té chvíli netřeba říkat víc, abych dala jasně najevo svou neústupnost v přesvědčení.

"No nevím... Představovala jsem si svůj meč trochu jinak, ale... darovanému meči na čepel nečum..."
Pokrčím rameny. Tak mám divnej meč, a? V mým životě je víc divnejch věcí a rozhodně meč nebude poslední.
Abych pravdu řekla, tím že mi ještě navíc tu drobnou úklonu vrátil to naprosto dorazil a do boje jdu s o to větší vervou.
"Pche..."
Zašklebím se s úsměškem. Můj útok je odražen a čepel pohotově míří proti mě. Můj meč přesně ví, kde se objevit (46%), aby mě rána od Luce nezasáhla. Tohle začíná být opravdu divné. Zacuká mi v zádech a cítím svou vnitřní agresivitu jak se prodírá na povrch. Spodním obloukem praštím do jeho meče, následuje plynulá otočka do prava zády k němu s úmyslem praštit jej hlavicí do žaludku (13%).
Agresivita není dobrá věc pro boj a šeredně se nevyplácí. V tuhle chvíli mám naprosto odhalená záda a uvědomím si chybu až v poslední chvíli kdy už s tím nic neudělám.