V hotelovém baru

Stalo se toho hodně? Samozřejmě, že ano. Bylo toho tolik a za tak rychlou dobu, jako kdyby měl nastat konec věta. A možná právě kvůli tomu si užívám klidné chvíle ve společnosti Gabe, která poslouchá každé slovo s naprostým zaujetím. Dal bych ruku do ohně, že něco takového vidím u ní opravdu poprvé. A je to velmi příjemné.
Láhev whisky je prázdná, u Gabe se tvoří velká sbírka prázdných skleniček s paraplíčkem. Tuším, že tam je něco kolem dvaceti a zdá se, že barmanovi dochází nádobí. Ovšem nezdá se, že by byl schopen si vzít nějaké z hromady, které by byl schopen následně umýt.
Levá ruka budí osobitý respekt, kdy člověk má problém s tím si snad i uprdnout bez daného svolení k tomu. Jenže já nejsem člověk a tak na mně ni takového nepůsobí, jak by snad mělo.
"Víš co... stejně si myslím, že jsi sakra hustej." Prohlásí s rukou položenou na mém rameni. Je to skutečně zvláštní pocit, když se mne někdo dotýká a hned mi nemá v úmyslu za to vrazit či to nedělá v případě nutnosti kvůli zranění.
Lehce jsem se na ní úsmál a dotkl se její ruky. Bylo to příjemné a užíval jsem si to. Chvíli jsem jí jen tak hladil krouživým pohybem palcem, než se to aniž bych tak nějak plánoval zvrtlo... a bylo nám tak nějak jedno, že se nacházíme v baru.
Otázkou bylo jestli za to mohl alkohol nebo prostě ona nostalgická chvíle, kdy jsme se k sobě přitiskli a dlouze se líbali.
Dotýkal jsem se jejího těla přes oblečení, užíval si onu přirozenou hladkost pokožky a skutečnosti, že něco takového mohu dělat. Než jsem jí rozepnul elegantní šaty a svlékl jí je, abych si mohl užívat jejich dokonale vytvarovaných předností nejprve doteky, následně polibky a vůbec toho všeho. Jako kdyby to bylo naposled, co něco takového dělám.
"Toužím tě udělat šťastným, princi pekelný." Zašeptala mi do ucha a udělala tu největší hloupost, kterou mohla udělat.
Už však jsem nelíbal pěknou blondýnu s dlouhýma nohama, ale Nicky. Teda vypadala jako Nicky co se týče tváře, nikoliv tělem zmapovaným jizvami vyprávějící svůj vlastní příběh a možná právě to mne donutilo v tom v rámci nejlepším přestat.
Ač nerad jsem se od ní odtrhl.

"Nemůžu." Prohlásil jsem rozhodně, když jsem si oblékal svlečenou košili a zase si navlékal kalhoty. Upřímně jsem čekal, že po mně vystartuje. Není nic horší než zhrzená žena a měla by na to plné právo. Co však udělala, bylo něco, co bych od ní v žádném případě nečekal. Oblékla si šaty a dlouze mne objala. Rukou mi přitom zajela do vlasů a konějšivě v nich vískala.
"To je v pořádku. V naprostém pořádku." šeptala mi do ucha a já aniž byh věděl proč, tak jsem se cítil opět jako malý chlapec, kterého Otec seřval na tři doby a Gabe byla ta starší sestřička, co mne vždycky byla schopná pořádně utěšit. Po tváři mi bezdůvodně začaly stékat slzy, potlačované těmi předchozími událostmi a vším možným. Na tom, co jsem nezáleželo. Stejně jako ani na tom, že mám svou pověst. Ta v této chvíli šla do háje.
A Gabe se také přidala. Potůček slaných slz jí klouzal po tváři. A ona dlouhou dobu šeptala tiché "Omlouvám se."
Moc dobře vím kvůli čemu se mi omlouvala.

Bylo jediné štěstí, že nás takto neviděl nikdo jiný krom barmana a s jistou pravděpodobností otce, pokud si tedy přepnul správný kanál. Šíleně to totiž kazilo reputaci Biblickým rozměrem.
"Víš, že ho budu muset zabít?"
Bylo mi jasné, koho měla na mysli. Jen jsem pokrčil rameny. Přeci jen je to velká holka a bylo by horší jí v něčem takovém bránit.
Levá ruka boží se zlověstně usmála, když proskakovala bar a probodla barmana skrz na skrz mečem, jež si v přivolala.
Šklebila se u toho a vypadala sakra zlověstně.
"Další láhev je na tebe." Houkl jsem a nechal se obsloužit.
To už se tu objevil s jasnou dávkou zemětřesení golem s věcmi pro Střelu.
Vážně dokonalá idylka.

Spánek v hotelu

Už jen přikývnu a nechám ho jít. Košil není nikdy dost, zvášť v mé profesi, kde se oblečení dost často využívá na provizorní obvazy.
Počkám než odejde, jakmile tak učiní, dojdu zkontrolovat alchymistu v bezvědomí a pro jistotu ho svážu čímkoli, co by bylo po ruce a dostatečně se na to hodilo, aby jej udrželo. Nohy k sobě, ruce k sobě, to by mělo stačit.
Obávám se, že kdyby se probudil a začal tu něco tvořit, tak bych ho na místě zastřelila a mám pocit, že ho ještě budem potřebovat. To byl mimochodem také důvod, proč jsem to ještě neudělala, ač bych v rámci zachování své reputace už měla. Asi třikrát.

Po tomto úkolu znovu projdu koupelnou, cestou najdu druhého glocka a pak se v klidu odeberu do pelechu, kam složím zbraně stejně jako před tím a třetí zbraň dám ke své pistolové sestřičce pod polštář. Jednu ruku tam mám vraženou také, líp se mi tak spí a hlavně mám zbraně opravdu po ruce.

Snažím se usnout. Oči zavřené, tělo uvolněné, ale mysl ne a ne vypustit spoustu věcí, které se mi honí hlavou.
V duchu si přehrávám poslední události, hlavně okolo proměny, bolesti a nepříjemnosti s tím spojené, chuť na morfium...
Na sucho polknu a zkusím vylovit jinou vzpomínku. Stalo se toho tolik, Lucovo vyznání jeho perla všech událostí a výhružka, že si mě bude chtít vzít, kterou později odvolal.
Nepůjde to. Nejsem schopná s někým fungovat.
Pryč jsou ty časy Krvavé karty, kdy jsme všichni dokázali ležet na jedné valné hromadě v opravdu tuhé zimě a zahřívat se navzájem. Pryč je smích, který jsme s Rayem prožívali a stejně tak schopnost sdílet s někým nějaký prostor. Tehdy jsem ještě byla schopná usnout pořádně a věřit, že mi kryjou záda. Na druhou stranu, také jsem tam postupně nabírala tu víru, že se o sebe dokážu postarat sama a nechci si je pustit do svého srdce jako něco víc. Začala jsem cítit, že mi je s nimi až příliš dobře a nelíbilo se mi to.

Přestaň!
Okřiknu se v duchu, když ucítím jak mě pálí slzy v očích.
Tohle nejsem já.
Já nikdy nevzpomínala a pláč u mě byl dlouholeté tabu, tak proč teď je téměř na denním pořádku?! Nechci, aby se to dělo.
Nahmatám po slepu malý polštářek, který si přitisknu na břicho a stulím se kolem něj. Odmítám tu běhat po celém patře, abych našla lékárničku a snad něco na bolest. Chci to zaspat, stejně jako všechno ostatní.

Pach aviváže z povlečení vnímám intenzivněji, než když dřív a věřím, že bych i dokázala slyšet spadnout špendlík. Nakonec svou mysl přesměruji. Někdo počítá ovečky, někdo přemýšlí nad svým koníčkem a přesně to se rozhodnu dělat také. Vylovím ve své mysli zažitý obraz rozebírání zbraní, jejich čistění, opětné skládání a nabíjení, příprava pro jejich plnohodnotnou funkčnost. Díky tomu se mi podaří uvést svou mysl do něčeho, co by se dalo s optimismem nazvat spánkem.

Nezdají se mi sny. Je to proto, že nikdy neusnu tak hluboce, aby se mi mohly zdát. Sebemenší šustnutí mě probudí a jsem ihned připravená vytasit pistoli z podpolštáře a střílet. Na reakci záleží, podle toho jaký zvuk a jak blízko se ozve. Pokud by se vracel Luc, nebo někdo jiný využil jeho cesty, vstala bych s připravenou pistoli a než bych vyšla z pokoje, analyzovala bych, zda to je zkutečně on. Vím jakým způsobem se ozývají jeho kroky. Kdyby to byl někdo cizí vyšla bych a střelila vetřelce nejspíš do nohy a poté bych se soustředila, jestli má také zbraň nebo ne a podle toho s ním naložila. Kdyby někdo otevřel dveře od mého pokoje, bez předešlých zvuků, zastřelila bych ho bez váhání. To by totiž smrdělo magií a moc dobře vím, že by to rány z pistole nejspíš nezastavili.
A takovýmhle způsobem já spím. Rozmýšlím veškeré varianty toho, co udělat, když někdo naruší můj klid. Proto nikdy nedokážu usnout naplno. A proto pro mě byly sny po napadení Noční můrou takovým hororem...

Jop... to je fakt

"Ale mně ne." Dodám o něco tišeji. Není mi to jedno a navíc to chci prostě zkusit. Když to teď nezvládnu, co bude po roce či po dvou?
Pokud něco s takovou bude.

Pravda. Mohla to zničit. Cenu raději říkat nebudu, ale je to jedno z nejdrahších, co existuje. Za tu cenu se dá koupit nové Lamborgini. Čistě odhadem.
S povzdechem si ještě vyberu onu nepříjemnou věc v noze, která škrábáním na sebe nepatrně upozorňuje. Jinak to nic zas tak vážného není.
"Hmmm... stejně bych měl koupit ještě další do zásoby."
Košil prostě není nikdy dost a pokud to půjde takhle dál, budu to potřeba. I když nemám vůbec žádný důvod se za své tělo stydět.
Jsem jeden z žádaných modelů. Dokonce jsem dostal nabídku, abych si zahrál v seriálu, který bude tak nějak o mně, aniž by to tvůrce věděl.
Seriál je podle jednoho komixu a jmenuje se - jak jinak - než Lucifer. Stále nad tím uvažuji.
Nícméně opravdu k ničemu dalšímu se nemám, jen na sebe mlčky házím košili a kalhoty. Županem si utřu nohu, abych na sebe zbytečně neupozorňoval. Je sice pravdou, že je spousta věcí nepřekvapí, ale nechci to zbytečně zkoušet.

Přejdu ke dveřím, které normálně otevřu a téměř ihned se zjevím v baru, jako kdybych vycházel z toalet. Mám v úmyslu si to nakráčet k barovému pultu s pohledme jako kdyby mi to tu patřilo - taky, že sakra jo.
V polovině druhého kroku se však zarazím. Nedá se totiž nevšimnout pohledné blondýnky s krátce střiženými vlasy, účesem ala vrabčák. Na sobě má krátké černé elegantní šaty a tak se jeden hned může klouzat pohledem na ty dlouhé nohy. Sedí schválně tak, aby se na ně dalo koukat a kochat se tím jimi... tedy pokud si vás nevšimne.
Rád bych podotkl jednu věc, výškově je jako já.
Popíjela s určitou pravděpodobností gin s tonikem a vůbec jí nevadilo fialové paraplíčko, které tam bylo na ozdobu.
U barového pultu krom ní, nikdo další neseděl a abych pravdu přiznal bylo to tu poněkud vylidněné.
Barman, kterému mohlo být kolem třicítky, takový ten typ člověka, co si ho nedovedete představit na jiné pozici než právě jako číšníka, se nervózně tvářil, že něco dělá.
Povzdechl jsem si a s oním pohledem došel až k ní.
"Ahoj, Gabe. Sekne ti to. Ale dneska vážně nemám náladu." Usadím se na barovou stoličku k ní a objednám si láhev whisky. Byl to sakra těžký den a ten těžký den je potřeba pořádně zapít. Pekelné pití bohužel došlo, což je velká škoda.
"Víš, že je na tebe a na tu tvou holubičku, vypsaná celkem slušná odměna?" Nevzhlédne ke mně, pohrává si přitom s paraplíčkem, které si nakonec strčí za ucho a kopne do sebe gina s tonikem, aby si vzápětí mohla objednat dalšího.
A mně nenapadne nic jiného, než to, že jsem vlastně vděčný za to, že Nicky právě v této chvíli spí. Protože by z tohoto oslovení vyletěla jako čertík z krabičky a já bych musel zalepit připadné škody na baru. Pokud by to onen bar vůbec přežil.
"Chmmm... kvůli tomu tu jsi?" Zeptal jsem se skleničkou v půli cesty k ústům. A stejně jako ona jsem se na ní nepodíval. Bohatě mi stačilo, že jí vidím v odraze, kde jsou vystavené lahve s alkoholem.
"Na to, abych se o něco takového pokoušela, by byla potřeba víc nul, než tam je."
Gabe moc dobře znala svou cenu, to se jí muselo nechat. Nedalo mi to a musel jsem na ní pohlédnout. Chvíli si jí nenuceně prohlížel. Měla svoje osobité kouzlo a musím se přiznat, že ony postelové hrátky stály za to.
"Proč jsi tady? Vážně nemám náladu." Zavrčím na ní a kopnu do sebe panáka.
"Protože chci vědět, co na ní je, že jsi byl ochoten se s ní podělit o nesmrtelnost a stvořit s ní první svého druhu. Ráda bych to věděla. Jsem prostě zvědavá." Pokrčí rameny a vzhlédne od svého pití, naše pohledy se na malou chvíli setkají.
Vzpomínám si na to, jaké to bylo se dotýkat jejího těla a nutí mne to na sucho polknout. Abych zaměstnal své ruce, vylovím z kapsy od kalhot krabičku pekelných cigaret, které nabídnu Gabe. S poděkováním přijmne.
Notnou chvíli mlčím a sám přitom přemýšlím nad onou odpovědí.
"Vždycky byla první svého druhu." Chvíli to vypadá, že to je konec toho, co k tomu mám. Nicméně ono toho je víc. Jen nejsem schopen ta slova pořádně formulovat.
"Chápu. Zlidštěl si. Dovolená na tebe nemá zrovna dobrý vliv."
Vykouzlí na své tváři úsměv a s jejím nádechem se jí zvedne hrudník a já s pohledem na malou chvíli upřeným na její výstřih, opětovně na sucho polknu a raději si začnu prohlížet etiketu na lahvi.
"Možná ano. Možná ne. Kvůli tomu jsi tady?" Ne opravdu nemám náladu na to, aby mi někdo další dával přednášky o tom, jak jsem tady neskutečně změknul. Sám to vím moc dobře.
"Přišla jsem jen popíjet. Nic víc. Těžko se hledá parťák se kterým můžeš jen tak pít."
Pousměje se a já se pousměji taky. Naliju si dalšího panáka a přiťuknu si s ní. Mlčky přitom popíjíme v jistém melancholickém oparu.

Exactly. That's me.

"Na to ti seru, mě je to jedno."
Odvětím o něco chladněji. Možná by to bylo tak lepší a nesnažit se vytvořit něco, čeho já nejsem schopná. Vrátit se ke svým předešlým životům a nesnažit se naše cesty spojovat jinak, než jen na příležitostnou práci.
Měli jsme to tak nechat...
Zavrtím hlavou. Ne. Nechci cítit lítost, nechci cítit nic z toho, necítila jsem to léta, nechci s tím začínat zrovna teď.
A vím přesně proč. Protože tohle...

Omlouvá se. Lucifer se mi omlouvá. Zase.
"Vyser si voko s omluvama."
Zabručím, takže je docela možné, že tomu úplně nerozuměl, ale význam mého brblání by chytit mohl. Vlastně, tím, že se uklidnil on, jsem se víceméně uklidnila i já. Zdá se, že hádka byla udušena. Prozatím.
"Mohla jsem ještě rozstřílet tu věc."¨
Nadhodím s poukázáním ke klavíru.
"Ale myslím, že je pro tebe příjemnější opravit si část sebe, než tohle."
V chladné tváři se objeví krátký úšklebek, který by se dal s přivřenýma očima považova za pousmání.
"Asi víš, proč jich máš tolik."
Vždycky, když hrábnu do jeho skříně, tak tam těch košil je dost, ovšem nepopírám, že máme šílenou spotřebu, když jsme na akci. Kolikrát si říkám, že nemá smysl se převlíkat, když jsme za pár chvil znovu v cárech látky.

"Jo. Tak už běž."
Popostrčím ho k odchodu, ale počkám ještě, pokud něco bude mít na srdci, než se, již relativně klidná, vrátím zpět ke spánku. Devadesát minut je takové moje minimum, normálně nespím víc jak čtyři hodiny, ale ono se celkově nedá moc hovořit o spánku, dokážu spát i déle, ale ono ten spánek je tak lehký, že je to spíše odpočívání a snaha o vyčištění hlavy, která se prostě stejně nikdy na plno nevyčistí, protože vnímámjakýkoli zvuk v okolí a jsem schopná mít pistoli v ruce a střílet kdykoli se stane zvuk, který se mi nelíbí. Nicky Střela vlastně pořádně nikdy nespí... A prej se tohle říká o ďáblovi.

Šílenou neřízenou Střelu

"Nepůjdu nikoho balit. Dal jsem ti své slovo." Myslím to naprosto vážně. Nejsem jako můj otec. A když Nicky řekla, že až Peklo zamrzne, což není zas takový problém. Horší je přemluvit nevlastního bratříčka, aby se vzdal svého pohodlí a taky si otevřel ono železářství. A abych se pravdu přiznal, o pokec s ním nestojím.

Vyslechnu si její slova a chvíli si říkám, že by bylo mnohem snadnější hlavou prorazit zeď. Než cokoliv tady z toho. Zazní mi v hlavě, jak kdysi dávno řekla, že si to nemůžu udělat snadnější. Ne opravdu, nemohu. Kdyby to bylo snadné, tak by to bylo nuda... přece?
Těžce si povzdechnu, protože to následné, co mám v úmyslu říct, je skutečně obtížné.
"Omlouvám se. Byla to moje chyba." Myslím to vážně. Nemám rád tyto hádky. Sakra, že ne. Ale ono to zřejmě prostě nejde jinak. Stejně jako s tím střílením.
"Jsem rád, že jsi tentokrát střílela po noze a já neměl na sobě košili. Poslední dobou jdou strašně na odbyt." Lehce se pousměji a následně s menším kulháním se přesunu ke křeslu, kde se nachází moje oblečení.
"Půjdu se jen do baru napít. Vyřídit potřebné věci a pokud něco budeš potřebovat... stačí říct moje jméno." Navrhnu jí, než se zarazím.
"Vyhovuje?"
Pokud nic nenamítám, tak na sebe hodím oblečení a vydám se do baru, nechávajíc tak Nicky, ať se pokusí opět prospat.

Máš cos chtěl... ... Mě.

Mohla jsem to říct normálně, ale neměl to podat jako oznámení, hotovou věc, prostě... Sakra zná mě už docela dlouho aby věděl, že neusnu, když mě bude cokoli rušit. Mohl by aspoň ocenit, že jsem to zkusila. Snažila jsem se, ale prostě to nejde. A jestli byla moje reakce přehnaná? Možná? Jednak to hodlám svádět na hormony a druhak vám oznamuju, že já jsem prostě taková. Nejdřív střílím a pak mluvím, lepší už nebudu, smiřte se s tím, nebo se mi kliďte z cesty.

Luc je vytočený a já se na něj dívám zpoza mířidel pistole. Tvář zkřivená zlobou z nevydařené snahy o usnutí a jeho zvýšený hlas z vytočení nijak neubírá mé stupně varu. Ba spíš naopak.
Kousat, bouchat, drásat...
Polknu a snažím se zmírnit zrychlený dech. To nebyla moje myšlenka, ale proběhl mnou takový pocit. Touha. Něco. Vylétnout proti němu a prostě mu urvat hlavu, abych si uzmul vše, co je jeho a on mi přestal komplikovat život, který byl do teď naprosto pohodový a s novou mocí už ho vlastně k ničemu nepotřebuju.

Opravdu jsem došla k takovému stanovisku, nebo mě tak moc ovlivňuje to, čím jsem se stala? Ten, kdo by mi možná viděl do hlavy by zjistil, že jsem nejspíš ještě horší, než kdy dřív a pomalu si to začínám uvědomovat. Ta moc a nová síla... příliš opojné. Do teď jsem si krk chránila vlastníma dovednostma a bojovností, ale teď mám k dispozici novou sílu, kterou chci využít, ale bojuji proti ní, protože na ni nechci definitivně spoléhat.
Jak vidno, boj o zachování mého vlastního já ještě neskončil...
A kdo ví, jak skončí.

Mezitím Luc pronáší svá poslední rozzuřená slova. Cvaknu zuby o sebe a i přes zavřenou pusu se onen zvuk rozezní v nastálé chvíli ticha. Odolávám pokušení po něm znovu vystřelit, dokonce mám i namáčknuto. Stačilo by jen lehkounce cuknout prstem a glock by Lucovi opět řekl svůj názor na věc.
"A nezapomeň si tam sbalit nějakou kočku, abys na ní schladil chutě a já si pak schladila ty své!."
Poznamenám jedovatě. Skutečně bych byla schopná majetnicky odprásknout jinou ženskou, kdyžby s ní Luc něco měl? Možná. Rozhodně v týhle podělaný chvíli na to mám fakt neskutečnou náladu a doslova i chuť. Jediný problém je, že vzhledem k mému momentálnímu odmítání možného vztahu bych na to neměla nejmenší nárok.

"Proč? Protože prostě já jsem taková!"
Odseknu.
"Smiř se s tím. Já se nehodlám měnit, nejdřív střílím a potom mluvím. Neumím jednat jinak, neumím žít jinak. Jsem co jsem. Zrůda i bez toho, co jsem díky tobě. Takže si u baru dobře, kurva, rozmysli, co vlastně chceš."
Štěkám na něj zvýšeným hlasem a během řeči skloním zbraň, abych s danou rukou několikrát během řeči máchla v gestikulaci.
"Chceš mě? Tohle jsem já! Možná tě jednou definitivně zastřelím. Možná budu litovat. Možná taky ne. Třeba mi dáš konečně pokoj a můj život se vrátí do normálu, na který jsem si zvykla! A nebo už nikdy nebude nic nebudu mít jako dřív!"
Najednou si uvědomuji, že mrkám víc, než je běžné a slova mírně drhnou v krku.
Doprdeledrát podělaný hormony!
V kontextu toho všeho vlastně nepřímo přiznám, že k němu něco cítím, ale nevím, co s tím mám dělat. Já to skutečně nevím a prostě neumím jednat s lidmi. Když mě někdo chtěl najmout, věděl do čeho jde a já si nikdy nehrála na seriózní podnikatelku na volné noze, nesnažím se dělat dobrý dojem, aby si mě lidi zaplatili... Naopak. Dělám naprosto špatný dojem se svou ješě hroší pověstí a každý kdo přišel s nabídkou chtěl prostě Mě.
Já jsem Já a nikdo jiný.
A já se nechci měnit, protože když to udělám, tak už nebudu sama sebou...

Tragikomedie
Nemáš vůbec zač děkovat.

Možná by bylo přeci jen snadnější, kdyby mi to řekla. Usnadnilo bylo nám to spoustu práce, bolesti, hádek a kdo ví co ještě bude následovat. Jenže ona to prostě neudělá. Proč to dělat jednoduše, když složitě je to mnohem lepší, že? Ne. Vůbec to není lepší. Je to na dvě věci a mně už to začíná maličko rozčilovat.

Sakra!
Takže se do místnosti přiřítila, skutečně hodná svého jména - Neřízená Střela - a já nestačil udělat cokoliv, když místností zazněl onen výstřel.
Pronesl jsem spoustu nevhodných slov. V známém i neznámém jazyce a automaticky jsem se chytil za postřelenou nohu.
"Do řitě!" Zavrčel jsem a pohlédl jsem na ní v očích plných vzteku. Všechno má svoje meze, zatraceně. Naprosto všechno. A já se tak snažím, všichni mi jsou svědkem, že se v jejím případě snažím... jenže co je moc, to je moc.
"Víš. Šlo. To. Říct. Normálně." Po jejím vzoru odsekávám slova a pokouším se přitom vstát, opírajíc se tak o klavír, protože ta noha vážně bolí.
"Nicky... do řitě. Proč musíš vždycky střílet? Proč? Zatraceně, vysvětli mi proč? Kdy jednou pochopíš, že v mém případě to jde i jinak. Až když se ti podaří mne jednou zastřelit?" Moc dobře si pamatuji na to, kdy se to posralo a mé zranění se neléčilo, málem jsem několikrát vykrvácel. Možná přeháním, ale já toto tělo mám rád. Mám to tu rád a sice se tam dolů chci vracet, ale v této chvíli ještě ne.
Povzdechnu si. Regenerace naštěstí nestávkuje a noha se pomalu spravuje.
"Dobře... zajdu si dolů do baru a nechám tě v klidu spát samotnou, protože bych si tu s takovou měl obavu uprdnout." A opravdu nemám náladu, aby zase do mně střílela. Nejsem totiž žádný podělaný terč. Odmítám tu být ticho jako myška. Mám taky svoje potřeby a tak vůbec.
Jestli to ve mně vře? Samozřejmě, že ano. Chci snad moc? Jen chci, aby do mně přestala střílet a pokusila se své potřeby sdělit jiným způsobem. Nechci po ní plastiku poprsí? No ne.
S jistým napětím čekám, co mi k tomu mému plánu sdělí, mezitím co budu schopen se postavit na nohy a zase navštívit sprchu, abych smyl svou vlastní krev.

Po čertech střelená romance?

Přemýšlím jestli mu to sladké tajemství sdělit hned, nebo ho pak rovnou střelit do hlavy, ale nakonec se rozhodnu, že to přeci jen zkusím a nebudu to řešit. Pouze přikývnu, dopiju posledního panáka, dokouřím cigaretu, seberu pistoli a zvednu se k odchodu.
Hodně štěstí ... budeš ho potřebovat.
Pomyslím si a cestou seberu o stůl opřenou pušku, abych se s oběma zbraněma přesunula do jednoho z pokojů.

Pistoli položím na noční stolek a volnou rukou máčknu matraci na posteli.
"KurvadoprdeleFuj."
V překladu - Až nechutně měkká. S odporem se na to chvíli dívám, než stáhnu na zem peřinu s polštářema a tam si vytvořím velmi osobitý pelech ke své spokojenosti. Pistoli si zašoupnu pod polštář a pušku nechám ležet vedle sebe, s rukou okolo ní, jako kdyby to byl můj plyšák.

Minuta... Dvě... Tři...
Odpočítávám každou vteřinu od prvního tónu klavíru. Oči zavřené, snaha usnout tu je, ale mysl ne a ne vypnout. Neustálé napětí mého života mi vypěstovalo převelice lehké spaní. Jediné místo, kde jsem se kdy dokázala ponořit do hlubšího spánku, je u mě doma. Místo, kde když se ke mě někdo pokusí vlézt, tak mě miny před domem zaručeně probudí, abych mohla pohotově ze vzduchu sestřelovat roztrhané kusy toho odvážlivce.
A teď jsem na cizím místě a ještě mi tu Někdo doslova a do písmene drnká na nervy.

Snažím se. Fakt že jo, ale víc po mě nikdo chtít nemůže. Chvíli ho poslouchám, nakonec však zvítězí touha přeci jen se aspoň trochu prospat a tím pádem nastupuje agrese z toho, že mi je v tom bráněno. Může zpávat sebekrásněji, ale mě je to totálně u prdele.
"Arrrghrrr!"
Vydám ze sebe. Pokus o to dát si polštář přes hlavu proběhl také, ale tím veškerá má snaha o něco jako "společné soužití" hasne.

Tu písničku možná zahrál celou, možná jí začal znovu, možná spustil jinou. Už to nevnímám a čert vem, že je možná o mě. Věc, která mě v tuhle chvíli skutečně nezajímá.
Vyskočím jak čertík z krabičky s pistolí v ruce a puškou v druhé, ovšem jen pistoli držím připravenou ke střelbě, pušku mám spíš jen tak, kdyby náhodou. Nenechám prostě zbraň bez dozoru, i když jsem před tím kontrolovala, že tam nikdo není a nikdo by se sem neměl dostat. Paranoia je prostě paranoia.

Dveře, ve kterých jsem před pár minutami zmizela se prudce otevřou, v nich stojím já s nataženou rukou, pistolí v ruce a výstřel na sebe nenechá dlouho čekat. Hlaveň se však těsně před vyštěknutím, sklonila, takže z původního míření na hlavu se přenesla přes celou výšku klavíru a skončila namířená mezi třema dřevěnýma nohama na jednu z těch Lucových, kam následně náboj směřoval a neomylně prostřelil nárt.
"Mám. Kurva. Fakt. Lehký. Spaní."
Začnu odsekávat slova přes zaťatou čelist.
"Můžeš. Prosím. Nedělat. Žádný. Zvuky?"
Prosba je navíc ještě zavrčená trochu jinou intonací, než ostatní, tak, že to vlastně vůbec nezní jako prosba, ale spíš jako varování.

"Jejich revírem je tato jeskyně. Jejich tempo je vražedné. Jejich protivníci jsou členové Bíle rady, tvorové ze Shůry a ze Zdola či další nadpřirozené bytosti v okolí... Tvůrci postav pracují ve dne v noci. Jejich úkolem je vytvořit tak geniální dobrodružství, jakým skutečně je."

"Zatleskejme si. Stále sem píšeme, stále je to napínavé. Tvoří se tu naprosto drsný příběh a vůbec všechno kolem."



Pravda s.r.o

Si a Zach

"Jak všichni poznali moji matku." (Sierra)

***

Zachary: "Pověz mi... co z toho vyplývá?"
Sierra: "Vyplývá z toho to, že jsi oficiálně přijat mezi skupinu sebevrahů. A myslím, že jsme vymysleli novou úroveň. Vrhat se na šílené uzurpátory po boku s někým, s kým se cítíme takhle dobře..."

Nicky a Luc

"Luci... ty ale jsi monstrum...Já také...A příšery přece patří k sobě." (Nicky)

***

Lucifer: "Jsem posmrtná konkurence Santa Clause bez Vánoc. A toho velkého břicha. Divného červeného kostýmu... a bacha, nelezu komínem."
Nicky: "Psst... Santa leze komínem."

Beth a Ray

"Vychovala ho ulice. Je jako Tarzan velkoměsta." (Vidocq o Rayovi)

***

Ray: "Amatéři. A ty hloupé kostýmy."
Beth: "A ty jsi profík?"
Ray: "Nevím. Říká se to o mně. Já jsem já. Zatracený Simons k vašim službám."

V pekle

"Byl jsssem darován. A to co ssse mi ssstalo, je na dlouhé vyprávění." Promluví místo mne náramek, když si ho Beth víc všimne nebo já nevím.
Já jsem rád, že jsem rád. Někdy bych měl jisté věci naplánovat a se do nich pouštět po hlavě. Někdy... snad příště. Pokud nějaké to příště bude.
"Dal bych si něco k pití, vyprahlo mi." Přiznám se po chvíli a nabídnu jí rámě.
A ač je nutkání otočit se silné, snažím se ho potlačit a ignorovat to. Zvědavost přeci jen zabila kočku, kdo ví jak by to bylo v mém případě.
"Jděte pořád rovně. Já vám pak řeknu, co a jak." Ohlásí se magický a mluvící náramek, pekelná GPS. Začínám mít pocit, že Carlos věděl, co mám v plánu a kvůli tomu mi něco takového daroval.
Dal bych ruku do ohně, že jsem o tom s nikým nemluvil. Čestný skautský.
Nicméně hloupí kdo dává a hloupější kdo nebere. Tím pádem mám na své ruce náramek, který se nás snaží navést na ty správné dveře a přitom si brouká Back in black od AC/DC. Taková krásná idylka v pekle.
Mlčel jsem a díval jsem se pouze vpřed, jednu ruku přitom nataženou tak, aby mohl náramek vidět před sebe a tím nám určovat směr.

"Ssstop! Tady."
Oznámil nám po deseti minutách chůze stále rovně. Než se tam objevili dveře, teda já ty dveře neviděl pořádně. Jako kdyby jedna má část je viděla velmi zřetelně a ta druhá je nechtěla vidět. Za to Beth a Mamba s tím problém neměli žádný. Stejně jako nebyl problém s jejím otevřením.
"Víššš... jak to chodí. Musssíššš sssi předssstavit mísssto, kam chceššš jít a oni tě tam dossstanou."
Nemůžu si pomoct, ale zní to až moc jednoduše, než aby to skutečně fungovalo. Počítám tak nějak s tím, že to bude mít nějaký háček. Nebo já nevím co.
Když už jsem došel až sem, tak hodlám pokračovat v cestě. Na to abych se vzdal, jsem až moc tvrdohlavý.
Musím uznat, že nejdivnější na tom všem je, že za celou dobu, co jsme šli... jsem nepotkal ani živáčka. Ale odmítám se ptám, ještě bych se mohl něco dozvědět.
Pohlédnu na Beth a snažím se v ní cokoliv vyčíst. Povzbudivě se usměji, tedy aspoň se o ten úsměv pokusím. Sám nevím, jak to vypadá. Možná to je jen škleb.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu, snažíc se připravit na všechno nemožné. Ono nemožné už je to, že jsem tady a svému průvodci, tedy průvodkyni, jsem vydán na milost a nemilost.