Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Malcolm *Mal* - 31. července 2021 22:53
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Všechno popořadě
Joleene

”Já vím, že to jednoduché není. Myslím, že vím jak se cítíš.” Když jsem byl ve válce, taky jsem udělal pár věcí na které jsem nebyl hrdý. Chyby kvůli kterým to pár lidí schytalo. Řekl bych, že právě to mně dostalo do pekla.
Sundám si přitom pásku, aby mohl i Ezechiel vidět. Na chvíli se zarazím. Abych se pravdu přiznal, moc se mi nelíbí, že jí taky očumuje.
To je blbost, abych žárlil na vetřelce co obývá moje tělo.
Rozhodnu se to raději ignorovat. Ještě by se mé myšlenky někam špatně stočily. Třeba k tomu, že kdyby se s Ezechielem vyspala, podvedla by mně tak? Chmm… i když já vlastně nevím, jak to mezi námi je. Povzdechnu si a okamžitě zalituji, že mi tato myšlenka proklouzla. Ezechiel se k tomu však nějak nevyjadřuje.

”Chtěl jsem tím celým vyjádřit, že sdílená bolest je poloviční bolest. Nejsi na tom sama. Jsme v tom spolu.” Nemůžu si pomoct, ale víc se mi líbilo, když se ti dva neměli rádi.
”Bohužel poté, co tě to vykoplo, tak jsem zabraňoval Semyazovi, aby zabil Raye a jeho družku. No a tak nějak přitom pokusu přišel o tělo.” Pokrčí rameny. No a potom, jak přišel o tělo, tak se dostal sem a částečně mně posedl.

Úplně jsem zapomněl na Simona. Užíval jsem si naše znovusetkání natolik, že jsem úplně vytěsnil toho idiota. Vím. Není to člověk a sedl jí víc, protože není tak křehký. Nemluvě o tom, že nemůžu počítat s tím, že budeme fungovat jako normální pár. Jeden muž na celý život a že se holt budu o ní muset dělit. Jenže to neznamená, že mně to nesere. A taky to, že pokud se tomu idiotovi něco stalo, je to pro mně svým způsobem výhra. Jsem strašnej člověk.
”Všechno popořadě. Nejdřív budeš pořádně odpočívat, pak se ukážeš Carlosovi. No a pak se můžeme pokusit o nějakou tu záchrannou akci.” Řeknu nakonec a se samým překvapením zjišťuji, že to myslím vážně. Chci si Joleene získat správný způsobem a holt budu přitom riskovat, že mně pošle do háje kvůli někomu jinému.
 
Joleene "Jo" - 21. července 2021 13:01
joleene6101.jpg
Společná vina?
Mal a Ezechiel

Těknu pohledem k pásce na oči, která skrývá démoní oko patřící teď Ezechielovi, když promluví jeho chraplavý hlas. Část mojí mysli napadne, že možná je tohle další důkaz toho, že oči jsou okna do duše. Lidé se díky apokalypse naučili znovu dívat zpříma do očí ostatním. Hádám, že to je jedna z dobrých věcí na tom kolosálním průseru, ve kterém teď žijeme. Trochu se zastydím, že Ezechiel musí všemu naslouchat a že je schovaný pod páskou nejspíš jen kvůli mě.

"Můžeš si tu pásku sundat," pobídnu Mala, nebo Ezechiela, nebo oba. Když spolu mluvíme, přijde mi to nevhodné, aby takto byl odklizen stranou. Nechám je oba dva mluvit a cítím, jak se mi tvoří knedlík v krku. Odhrnu si vlasy z obličeje a smutně se pousměji na ně. Položím si ruku na Malovu ruku, co mám nyní na rameni. Pohladím ho po ní palcem.

"Děkuju, je to od vás hezké, ale... nemyslím si, že je to tak jednoduché, že se prostě rozmyslím, že chci, aby to nebyla moje vina a najednou to tak neucítím. Je pravda, že to rozhodnutí věřit Semyazovi jsme udělali všichni, kdo tam byl. Ale nemůžu si odpustit, že jsem to nechala dopustit," povzdechnu si. Kéž by ten zdrcující pocit zodpovědnosti šel nějakou vypnout.

"Ezechieli, netušíš, co se stalo s ostatními? Nikde jsem nemohla najít Simona od té doby, co jsem se ocitla tady na zemi," oslovím konečně přímo i samotného démona. Konec konců mohl by mít v těch událostech větší přehled, než já. Vystřelilo mě to odtamtud dost rychle. Snad že přirozeně jsem do pekla ze své podstaty nepatřila. Něco jako olejová skvrna ve vodě.
 
Malcolm *Mal* - 20. července 2021 22:27
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Nikdo z nás není bez viny
Joleene

Pozorně jsem ji poslouchal. Mlčel jsem.
Čím víc jsem ji poslouchal, tím víc jsme si uvědomoval, že se člověku podobá víc než dost. Všemocný z nich možná udělal silnější, schopnější bytosti. Jenže jim dal stejně jako nám lidem možnost se rozhodovat. Možnost dělat špatná rozhodnutí. Ano, je fakt, že za toto rozhodnutí trpí skoro celá země, ale to už se stává. Nemluvě o tom…

”Taky jsem byl namyšlený. Taky jsem myslel, že dělám dobrou věc, tím že sesadím záporáka v podobě Andrase. Nejsi jediná kdo udělal chybu.” Pronese Ezechiel svým specifickým chraplavým hlasem.
”Nemluvě o tom, že nikdo neví kam se poděl ten zatracenej Lucifer. V prvé řadě to je jeho vina.” Dodá ještě s úšklebkem. Což vypadá zajímavě, když má stále pásku přes oko.
”Chceme tím říct, že nemůžeš na svých zádech nést vinu za všechny. Můžeš se o to podělit.” Nemůžu si pomoct, chci taky k tomu něco říct.
”Mal, má pravdu. Dovol mi, aby se ta vina, kterou cítíš rozdělila mezi mně a tebe. Společně se to můžeme pokusit napravit.” Opatrně se dotknu jejího ramene a pohladím jej po něm.
”Nezlobím se na tebe. Sračky se prostě dějí. Možná se to mělo stát. Lidé si nevážili svoje štěstí, které měli. Věčně byli nespokojení svými dokonalými životy. Čím víc jsme měli, tím víc jsme strádali. A proč? Proč jsme nebyli šťastní?” Pokusím se povzbudivě usmát. Možná jsem se nechal trošku unést, ale doufám, že i přesto pochopila co jsem tím chtěl říct. Část, co jsem rozumněl se týkala toho, abych jí odpustil. Jenže já nemám co odpouštět. Z ničeho z toho jsem jí nevynil.
 
Azula *Zuli* - 20. července 2021 22:26
zuli(1)9756.jpg
Na nervy lezoucí páprda
Damienův otec

"Ano, chybí jim jen důvěra v sebe sama. Pak se všichni chytneme za ruce a budeme zpívat kumbajah," odfrknu si nevěřícně, když zase začne s tou povídačkou o těch dvou čarodějích, co zachránili celé město. Kde se vzali?! A proč nezkusili zachránit víc? Odmítám jít hledat nějaké spásné zachránce, co nám pomohou přežít. Nikdy nikdo nic nedělal zadarmo. Co by chtěli oni? Duši? Prvorozené dítě? Kompletní loajálnost? Naše schopnosti? Ne, děkuji.

"Laskavě si schovejte pro jiné. Netvařte se, že mě znáte, ani že víte, co si myslím. Nerozhoduju o Damienovi. Na rozdíl od vás, uznávám, že má vlastní hlavu a nezmizím z jeho života bez vysvětlení 'pro jeho dobro'," při posledních slovech naznačím uvozovky ve vzduchu. "Takže jestli ho chcete vidět, popadněte z obýváku jednu z krosen a jdeme. Damien se rozhodne, jestli vám chce vůbec dát šanci nebo ne."

Aniž bych vlastně čekala na jeho odpověď, dojdu si pro svůj batoh. Pokud se ztracený tatíček odhodlá a pomůže mi, nechám na něm, aby vzal druhou krosnu, kdyby ne, potáhnu se s ní sama. Paličatá jsem na to dost. U Damienova pokoje zaklepu na dveře.

"Damiene? Všechno dobrý? Jídlo ještě nemám, ale někoho ti vedu," vysvětlím sotva vejdu do dveří. "Nelekej se, ale je to tvůj otec, prý s tebou chce mluvit. Nechám tě s ním o samotě a kdyby cokoliv, budu na chodbě, stačí zavolat, ano?" vysypu to na něj najednou, protože stejně netuším, jak to říct. Krosnu postavím ke zdi a ujistím se, že je Damien s tím srozuměn, než zmizím za dveřmi, abych nervózně čekala, jak se to celé vyvine. Dokonce jsem si kvůli tomu začala znovu okusovat nehty. Do háje.
 
Vypravěč - 20. července 2021 22:04
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Damienův otec
Zuli

”Globálnější problémy? Nejsem bohužel zas tak mocný, abych zvrátil tuto apokalypsu… pokud máte právě na mysli toto.” Pozvedne tázavě obočí. Stále je klidný. Zřejmě čekal od tebe onu reakci a tak to s ním vůbec nehne.
”Ale jsou dva mocní čarodějové, kteří zvládli ochránit jedno město. A myslím si, že kdyby si o trochu více věřili, možná by zvládli ochránit i víc než jen jedno město.” Zase ta povídačka o čarodějích. Stejné ti povídal Damien. O městě, kde byste mohli být v bezpečí. Kde to všechno funguje naprosto při starém. Netknuté apokalypsou.
”Rád bych viděl svého syna. Rád bych viděl, co z něho vyrostlo.” Přizná se a tentokrát v jeho hlase zaslechneš náznak smutku.
”Je naprosto úžasné, že jej bráníte. Ale zamyslete se trochu nad tím, že kdybyste zabránila tomuto setkání a on by se to dozvěděl… i přesto, že byste se jej snažila chránit… neodpustil by vám to. Je jen na něm, jestli mně pošle do háje nebo mi dá šanci.”
 
Azula *Zuli* - 20. července 2021 21:29
zuli(1)9756.jpg
Další komplikace
Damienův otec

Nějaká část ve mě chce vytáhnout zbraň a namířit na něj, jen abych se dočkala nějaké reakce. Dráždí mě, jak mě vůbec nebere vážně. Jak se ani netváří zneklidněně, že jsem sem takhle vtrhla! Samolibý bastard! Vzpomínka na Roscua mě trochu zarazí. Ale než abych se tvářila nadšeně, že věci do sebe začínají zapadat, tak se cítím podrážděně. Zase nějaký Deus ex machina víří našimi životy. Proč nás nikdo nevaroval? Proč nám nikdo neřekl, že Damienův otec žije a že jdeme mu vstříc? Aspoň Damien si to zasloužil vědět.

"Roscua je mi líto, snažil se nám pomoct," odpovím pomalu po chvíli.

Vyslechnu si mlhavý příběh Damienova otce a nacházím v sobě jen pramálo empatie. Smutný příběh o sebeobětování, kdy syna dal pryč, aby jej uchránil před hrozným osudem, až bolestně připomínal příběhy, které jsem slýchala od členů cirkusu, co tam byli dáni, nebo byli sirotci od narození kvůli deformacím. Vím kolikrát jsem si já sama namlouvala, že máma umřela, aby mě ochránila, aby její smrt méně bolela a já si víc ospravedlnila, že mám pořádně žít.

"Pokud nemáte stroj času tak ne. A v tom případě bych navrhovala vyřešit jiné a globálnější problémy, než se pustíte do tohodle," pronesu s úšklebkem a založím si ruce na hrudi. "Co od Damiena teď chcete? Potřebujete novou ledvinu, nebo balit přestárlé babky na mladého syna, úspěšného lovce merzostí?"
 
Vypravěč - 20. července 2021 19:52
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Damienův otec
Zuli

Muž s sebou poplašeně cukne, když do místnosti vejdeš jako divoká řeka. Druhý muž, zřejmě Damienův otec (což o to, jistá podoba by tam byla), je naprosto v klidu. Se zájmem v očích si tě prohlíží. Je tak klidný, až je to k vzteku.
Práskač se zmůže na překvapené koktání. Z čehož se nakonec řeči ujme “Damienův možná otec”

”Než se stalo to neštěstí, setkali jste se s Roscuem. Ten vás měl dovést do bezpečí k Cirkusu, jehož principálem jsem já. Jenže jste nedošli...” S Roscuem jste se skutečně setkali. Dokonce s ním i nějaký kus cesty jeli. Jenže na ono místo, kde vás měli chránit před Organizací jste se nedostali. Došlo totiž ke střetu s členy organizace a Roscue se obětoval. Bohužel jste s ním přišli i o lokaci onoho místa. Matně si vzpomínáš, že se zmiňoval o nějakém cirkusu. Dokonce jste přemýšleli, co budete dělat. Damien uvažoval nad tím, že by zkusil dráhu vrhače nožů. Docela mu to šlo. Ty jsi klasicky přemýšlela, že by ses vrátila k tomu, co ti šlo nejlépe. Celou dobu se Roscue nezmínil, že by byl principálem otec Damiena.
”...Zjijstil jsem, že Roscue padl ve snaze vás ochránit a vy jste Organizaci unikly. Hledal jsem vás, ale pak se stala ta menší apokalypsa a já přestal věřit tomu, že můj syn přežil.” Vidíš v jeho tváři smutek. Jako kdyby ho opravdu trápilo, že by mohl přijít o svého syna.
”Tedy až do té doby, co jsem slyšel zvěsti o dvou lovcích merzosti. Popis odpovídal tomu, který se ke mně dostal od paní Smithové. A já začal věřit tomu, že bych jej konečně mohl najít.” Na jeho tváři se objeví nepatrný úsměv, který vzápětí zhasne.
”Zapletl jsem se s hodně špatnou mocností, když jsem byl v jeho věku. Zaplatil jsem za to velkou daň. Přišel o Damienovu matku a málem přišel o něj. Nemohl jsem to dopustit a tak jej poslal pryč.”
Obrázek
”Byla to chyba, kterou už nevrátím zpátky.”
 
Joleene "Jo" - 20. července 2021 19:40
joleene6101.jpg
Příliš osobní otázky
Mal

Probudím se víc unavená než když jsem šla spát. Ale to je tím, jak se mi tělo regenerovalo a jak matrace, na které jsem spala, byla opravdu nekvalitní. Za normálních okolností bych si určitě stěžovala, ale díky tomu, že jsem mohla spát v něčí přítomnosti a ten někdo, nebyl pro mě jen tak někdo, tak jsem všechny stížnosti polkla.

"Usmívat se po ránu je nebezpečná vlastnost. Víš to? Někdo by ti mohl chtít vyrazit zuby," pousměji se rozespale a bez nadšení se zvednu z lehu do sedu. Normálně bych zůstala válet se, ale když ležení není tak pohodlné a když potřebuji protáhnout tělo, tak se překonám.

"Jde to, potřebovala bych spát ještě tak den," odpovím nakonec. "Neumrtvila jsem ti ruku?" zeptám se konverzačně. Musím uznat, že tohle téměř romantické gesto, kdy mě nechal spát na svojí ruce, se mi opravdu líbilo. Zabalím se do deky a stočím nohy pod sebe. Ještě trochu to bolí, ale už se ta bolest dá snést. Zvědavě pozoruji, jak vyskládává svoje zásoby jídla před sebe, abych si mohla vybrat. Pozvednu obočí a podívám se lehce zamračeně na něj, když se začne omlouvat.

"Ty jsi fakt hlupák, víš to, Male? Proč se omlouváš?" zavrtím nad ním hlavou. Chci protestovat, že jíst moc nemusím, ale nakonec se rozhodnu, že neurazím jeho pohostinnost a vezmu si aspoň kousek chlebu. Chleba pomalu ujídám suchý a občas jej zapiji vodou. Zrovna odkládám láhev s vodou, když položí tu zvláštní otázku. Zkoumavě ho přejedu pohledem. Zamyslím se, než přikývnu.

"Jsem upřímná vždycky, ale dobrá, slibuji, že odpovím upřímně," souhlasím s jeho požadavkem.

Zatrne mi, když však položí svou otázku. Najednou mě přejde chuť k jídlu. Uhnu pohledem a promnu si unaveně místo za krkem. Zřejmě to na mě nějak poznal, nebo jsem mluvila ze spaní, nebo obojí. Asi na tom nezáleží, jak na to přišel, ale důležité je, že se bohužel tím trefil do černého. Povzdechnu si.

"Když jsme porazili bratry Bulletovi, tak jsem zjistila, že Černý nás využil pro své vlastní pobavení. Věřila jsem, že když pomohu svrhnout Andrase, že černému dokážu, jaký je to parchant a že se dá jeho práce dělat i bez toho, aby jeden byl omniprezentní a omnipotentní. Byla jsem opilá sebejistotou a se Simonem po boku jsem věřila, že se nám to musí podařit, jakkoliv sebevražedně to znělo. Oklestili jsme mě o moje schopnosti a moji podstatu. Prošli Peklem. A opravdu se nám podařilo porazit Andrase. Myslím, že i Ezechiel byl u toho. A pak se to všechno, tak nečekaně pokazilo..." vydechnu unaveně a semknu rty.

"Kdybych nebyla tak namyšlená, kdybych neiniciovala tuhle křížovou výpravu, kdybych nehřešila pýchou... Nic z toho by se nestalo. Nebo ten, kdo by udělal převrat viděl, co se chystá. Ale já k tomu byla slepá. Viděla jsem cílovou čáru, vysnila si, jak to dopadne a polevila v pozornosti," dovyprávím a pohlédnu na Mala. Zaslouží si spatřit v mých očích, že ta slova myslím vážně a že jich lituji. Všechno. "Není ani snítko ve mně, které by toho nelitovalo a kdyby byla možnost, jak to zvrátit, tak to udělám. Nikdy jsem nechtěla ublížit lidem. Měla a chtěla jsem je chránit."
 
Azula *Zuli* - 20. července 2021 17:54
zuli(1)9756.jpg
Zase další podraz
lidi v domě

Když slyším spiklenecky ztlumený hlas, automaticky zpomalím svůj dech a zaposlouchám se. Společenské pravidlo, že se cizí rozhovory neposlouchají, jsem nikdy neuznávala jako správné. A navíc, když někdo tlumí hlas a nechce být slyšen, tak to znamená, že ta informace je důležitá tuplem. A tak se naprosto nestydatě začnu neslyšně pohybovat po schodech dál a naslouchat. Zamračím se, když porozumím prvním slovům.

*Já to věděla,* prolétne mi myslí a není to vůbec nadšené prozření. Není vždy veselé mít pořád pravdu. Jednou bych se v tomhle chtěla mýlit.

Sahám opatrně pro svou zbraň, už ji mám v ruce, když najednou z nich vypadne ta bomba. Ujedeme mi noha, zavrže podlaha a já na chvíli ztuhnu.

*Váš syn?! Oči po matce?!* zděsím se.

Damienovi rodiče byli vždy velká neznámá. A když ho nechali bez dozoru při dospívání, když jsem slyšela všechny ty narážky od paní Smithové, to o organizaci a vše okolo?! To nemohlo být dobré! Normálně bych vzala nohy na ramena - a taky jsem na to chvíli myslela - ale pak mi došlo, že Damien žádné utíkání nezvládne. Musí odpočívat. A tak mi zbyla už jen jedna možnost. Postavit se nebezpečí čelem. Narovnám se, zamračím se a plynulým krokem sejdu schody dolů.

"Takhle se odvděčujete všem, co vám zachrání prdel?" zeptám se muže, co nás podbízel, abychom tu zůstali. A pokud ho vidím, šlehnu po něm opravdu ošklivým pohledem. Obhlédnu rychle situaci, připravená na ně vytáhnout zbraň, bude-li třeba.

"Udávat je? No dobrá, vám další merzost už nechytáme," pokračuji s povýšeným výrazem jako kdybych nebyla unavená. V tuhle chvíli se tak necítím, ale to je adrenalin, který mi zaplavuje systém. Tělo ví, že teď budu muset fungovat.

Přejedu pohledem i druhého z mužů, toho, co teď nepřímo tvrdil, že je Damienův otec. Hlas mi zněl povědomě, ale znám ho skutečně?

"Co od něj chcete?"
 
Malcolm *Mal* - 19. července 2021 16:51
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Ale jsou to tvoje postavy
Joleene

Ráno se proberu velmi brzy. Je to hlavně kvůli Ezechielovi a faktu, že mu už přišlo dlouhý nic nevidět. Co nejopatrněji se vyplížím ven, abych ověřil, že jsme stále v bezpečném útočišti. Ezechiel jen spokojeně zamručí a dovolí mi, abych si zase dal na oko pásku a ještě si na chvíli šel lehnout.
Tentokrát jsem nespal. Sedl jsem si a celou dobu pozoroval spící Joleene. Už vypadala opravdu o něco lépe. Tvář jí tolik nehrála barvami a řekl bych, že drobné zranění co měla už byla pryč.
Když otevřela oči, tak jsem se na ni usmál.
”Dobré ránko. Jak ses vyspala?”

Z batohu jsem vytáhl jídlo, které jsem v něm měl. Věnoval všemu velmi kritický pohled.
Crispy bread pšeničný, štangle suchého salámu, konzervy tuňáka a asi deset cereálních tyčinek. To všechno jsem vytáhl a nechal na Joleene, aby si vybrala. Nebylo to sice nic moc. Jenže já toho moc nepotřeboval.
”Omlouvám se.” Pronesu rozpačitě. Opravdu mně mrzí, že pro ní nemám nic lepšího. Zasloužila by si něco pořádného k jídlu.
Ať tě to ani nenapadne. Ezechiel mně v mysli okřikne za to, že přemýšlím nad tím, že bych zkusil pro ní opatřit něco lepšího.
Něco mi říká, že kdyby mně chytli při kradení jídla, tak by mi za to nebyla ani trochu vděčná. Takže se tvářím, že jsem nad něčím takovým ani trochu nepřemýšlel a ukrojím si kousek ze salámu.

”Když se tě na něco zeptám, budeš ke mně upřímná?” Pronesu z ničeho nic vážně a chvíli ji zkoumám pohledem. Než se poté, co mi odpoví, rozhodnu jí svěřit svou otázku.
”Proč si myslíš, že to co se stalo je tvoje vina?” V noci mluvila ze spaní. Nedávalo to smysl, ale když si to člověk dal všechno dohromady. Najednou bylo všechno jasné.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.23064994812012 sekund

na začátek stránky