Andor.cz - Dračí doupě online

Jak se to celé vlastně bude jmenovat?

odkaz

Abych pravdu přiznal, tak vlastním pár trenek s potiskem. Jedny mám dokonce se Supermanem a druhé s Batmanem. Ty jsou naštěstí v pračce. Nebo bohužel... smích jí přeci jen sluší.

"Dobře. Běž si lehnout a já budu mezitím skládat hudbu, když je chvíle klidu." Prohlásím naprosto vážně a taky mám v plánu využít chvíle, kdy je klid. Nahrávací studio Devil's music, dlouho nic nenahrálo a tak tu chybu musím napravit. Co jiného bych taky měl dělat, že?
Při jejich dalších slovech se na ní nechápavě podívám, ale raději to víc neřeším. Někdy je to tak lepší.
Kopnu do sebe teda panáka a přesunu se ke klavíru, na kterém je magnetofon, abych to nějak mohl nahrát sám pro sebe a nemusel si to pamatovat.
Nějak se vydělávat musí a jsem muž mnoha talentů. Titul Pekelného pána nemám jen tak ze srandy.
Abych se pravdu přiznal, nemám ani nejmenší tušení jestli někdy slyšela můj zpěv. Hraní na klavír se jí nelíbilo, ale má prostě smůlu. Stejně jde spát.

A tak si sednu ke klavíru a začnu jen tak hrát a po chvíli i zpívat text, který mne jen tak napadne. Nevím, jak lépe bych to vysvětlil.

"I'm not my mind, I'm not my skin
I'm all about instinct

Don't care about science, you don't care about faith
They don't know what you're feeling..."

Hodí se mi tam basová kytara a tak jí tam přidám rádoby lusknutím prstu, stejně jako následně bicí, než mi to začne připadat dobré. Při čemž stále hraji pouze a jen na onen klavír. Nepřemýšlejte nad tím jak... radím vám dobře. Některé věci je lepší nevědět.
Je pěkné zjistit, že jste nic z toho nezapomněli. Je to jako jízda na kole. A toto je teprve začátek.
Ta pravá pecka se mi rýsuje v hlavě a asi to pořádně rozjedu ve chvíli, kdy bude Nicky spát. Udělám z toho hit.
Přemýšlím jen nad tím, jakého si vyberu zpěváka, který to bude zazpívá. Uvidí se... času je dost. Stejně z toho pak budou nějaké cover předělávky a pravý originál díky nim zanikne.

Ale tohle je jiný příběh a ten tvoříme my

Mám chuť vydat ze sebe zvuk v podobě protáhlého, nechápavého "Coooo?", ale mám svou pověst o kterou musím dbát a kdybych byla neustále udivená holčička, těžko by teď že mě byl zabiják na úrovni.
Na polonahého Luce se nijak zvlášť nedívám. Už jsme se párkrát viděli nazí, ale pro mě to nic moc neznamená. Možná jsem tohoto stanoviska jediná v širém dalekém kraji, ale čerta starého mi je po názoru jiných. Vlastně mi je i jedno, jak dlouho ne mě bude civět, dokud na mě nezačne šahat, tudíž možnost, že se nejde do sprchy umývat, ale schladit je vítaná. Jedinou mou reakcí je ovšem jen kývnutí, postrádající jakýkoli výraz vyjadřující cokoli, co by se k tomu mohlo nebo spíše mělo vázat.

K tomu, co řekl, před útěkem za ledovou vodou, vzhlédnu.
Jak by měl vypadat?
No dobře. Tak se tedy věnuji představě svého nového meče. Pokud to řekl takhle, tak je dozajista možné, že si ho za chvíli vycucá z prstu podle mých představ. Rozhodně to bude zajímavé sledovat.
Během toho, co je Luc ve sprše, využiji ještě dokonalou možnost odděleného záchodu, přeci jen je tu šest pokojů a kdyby tu byl jen jeden uvězněný v koupelně, co by to bylo za luxusní apartmá, no ne?

Jakmile se Luc vrací, už jsem na svém místě s nohama na stole a akorát si zapaluji cigaretu. Jestli vám přijde, že pálím jednu o druhou, nejste daleko od pravdy.
Vidocqova přítomnost mě vede k neustálé ostražitosti a také otázce, jestli vlastně ještě dejchá. Je v bezvědomí docela dlouho, ale mám takový pocit, že kdyby pustil duši, tak bychom to poznali. Myslím, že minimálně Luc určitě.

Jeho tělo se opět vrací, zahalené pouze županem a já si jen představím, jaké by to bylo, kdyby měl na trenkách nějaký miloučký vzorek, jako to bývá v animácích - srdíčka, kachničky a podobné hovadinky. Své vnitřní pobavení si však nechávám pro sebe a jen způsob jakým se mi blýskne v očích dává znát, že možná uvnitř mé hlavy nějaký interní vtípek proběhl. No co, vždycky ho vídám v jednobarevném prádle... Asi vím proč. Nejspíš bych se po tom všem, čím jsme si za celou dobu a posledních pár dní prošli, už nikdy nepřestala smát. Na tohle by i ty jeho infantilní papuče byly krátký.

Vzhlédnu a ušklíbnu se pobavením nad jeho schlazenou osobou.
"Rozhodně to můžem zkusit, ale prvně chci aspoň devadesát minut spánku. To by mi mělo stačit."
Nadhodím a pozoruji jak se dolívá zbytek toho ohavného pití, které je ve své podstatě v popisování své osobité chutí tak zvláštně hnusný až je ve skutečnosti naprosto výborný. A klobouk dolů, je to síla. Když jsem se na chvíli zvedla, abych vykonala jisté potřeby, cítila jsem na sobě značnou hladinku. Je to fajn pocit, připít se a nemyslet na spoustu věcí, jako třeba bolesti. Ještě, že jsem zažila i horší a ještě, že mě to trvá tak krátce, jinak by mi asi šiblo mít to týden a déle jako některé ženy. Já mám tři dny a jsem spokojená.

Prsty omotají sklenku a dlouze potáhnu z poloviční cigarety, kterou jsem mezitím několikrát odklepla a její obsah natahala do plic.
"Dávej bacha na zubní sklovinu... možná ji ještě budeš potřebovat."
Nakonec si komentář prostě přeci jen neodpustím a musím si do jeho zchlazeného stavu rýpnout. Jiná ženská by se přitulila s tím, že ho zase rozehřeje, ale já ho nechávám být ať si trpí o samotě. Dal se na vojnu, tak musí bojovat.

Poprvé = příběh na P
Bohužel ten příběh už někdo stvořil

"Ehm..." Odkašlu si místo odpovědi. Jestli mi je tepleji než obvykle... no samo sebou. A to nemluvím o těch jistých zakázaných věcech, které bych v této chvíli strašně rád prováděl a bohužel na to musím teď zapomenout.
A jak nejlépe na něco takového zapomenout než se zchladit ve sprše, pod ledovou vodou. Nechám Nicky mluvit, mezitím co si sundám košili. Nechci si jí zašpinit a cokoliv jiného. Mohl bych to sice udělat v koupelně, nicméně nemám ani nejmenší tušení, co mne to v této chvíli popadlo. Nechám to však být, jako kdyby to byla součást plánu a tak položím čistou košili na své místo a chvíli budu pobíhat pouze do půl těla nahý. Nemám se přeci jen za co stydět. Tělo, po kterém by toužila spousta modelů. Tělo, ze kterého je paf spousta žen. Stačí se jim takto ukázat a nestačíte se divit, jak rychle se stihly svléknout.
Samozřejmě... v případě Nicky, mám značné pochybnosti jestli si něčeho takového vůbec všimla. Je sice pravdou, že jsme se oba dva viděli několikrát bez oblečení, ale na větší zkoumání nebyl čas.
"Skočím si do sprchy." Když už jsem si sundal košili, tak jsem si sundal i kalhoty. Upřímně doufal v to, že mám čisté trenky a vlastně vůbec zda mám trenky. Naštěstí tomu tak skutečně bylo.
"Pamatuj si, jak by měl vypadat ten meč... já se za chvíli vrátím." Dodám k tématu Láska prochází žaludkem a teď i doslova. Jestli mně s tou láskou překvapila. Abych pravdu přiznal je to Nicky a ty její vtípky občas za to stojí. Možná by mne to víc překvapilo, kdyby se mi tuším ještě před večeří nesvěřila s tím, že by tak ráda pojmenovala meč. A kdyby se jednalo o pravou lásku, tak tu tak nějak má už dávno. Takže smůla.
Hlupáka, který by měl v úmyslu se považovat za její lásku, bych proměnil v prach.

Pomalými kroky se přesunu do nejbližší sprchy, nechávajíc tak Nicky chvíli samotnou... vlastně společnost jí dělá Vidocq v bezvědomí a mé oblečení.
Abych se pravdu přiznal, tak strašně se mi nechce pouštět na sebe tu ledovou vodu, ale co bych neudělal pro toho šílence tam. Část mne se chlácholí, že to tak bude lepší. Ještě chvíli se sám sebe snažím přesvědčit k tomu, abych se na to vykašlal, než nakonec pustím na plno ledovou vodu a snažím se přitom v ní vydržet se všemožnými pazvuky, co nejdelší dobu.
Takhle se zabíjejí sexuchtivé myšlenky.

Ze sprchy vylezu po pěti minutách, hodím na sebe šedý župan a bosí se došourám zpátky k Nicky. Při čemž si neodpustím drkotání zubů.
"Já bych tě s tím klidně naučil." Prohlásím, rozlívajíc nám tak posledního panáka červené.

Důležitý pokec s Morganou

Je mi jí strašně líto, jak tu tak sedí naproti mě a hroutí se zármutkem, který jsem si já ani neuměla představit. Držela jsem ji za tu ruku a jemně ji stiskla, když plakala. Tohle jsem prostě nečekala. A naprosto nevěděla, jak reagovat. Ale sakra trhalo mi to srdce na kousky, jak tady přede mnou plakala.

"Mami, neboj. Věř mi, že se budu snažit se nenechat zabít. Je to tak trochu i v mém zájmu," usměji se na ní a pustím tu ruku, když si začne utírat slzy. Je těžké pro mě jí říct mami, ale povedlo se mi to. Hlavně proto, že si myslím, že to touží slyšet.

"Slibuju, že budu opatrná," ujistím ji ještě jednou. "A koblížek.. to je spíš jen přezdívka. Jméno mu nebo jí vymyslím až budu mít méně problémů. Jen, prosím, neříkej to Zachovi, chci mu to říct sama, až bude příležitost..."


"Co hodláš dělat ty, budeš hledat tu tulpu?" zeptám se. Ne, nejsem z těch lidí, co si umí vychutnat oběd. "Nebo... co se ještě potřebuje k tomu, aby se otevřely brány do Edenu?"

Všechno je jednou poprvé...

Na mikroskopickou chvilku mě napadne otázka, na co asi Luc myslí, když na okamřik zavřel oči a následně se z toku svých myšlenek snažil vymotat, abych to nepoznala. Ihned ale naznám, že znát myšlenky Lucifera by mohlo být přímo sebevražedné přání a tak to nechám být.

Při jeho otázce na něj pohlédnu se zamračením a když si rozepne knoflík natočím hlavu na stranu. U toho si odklepnu a vložím cigaretu do úst.
"Je ti teplo, pekelníku?"
Optám se s úšklebkem, hned jak vezmu cigaretu opět mezi dva prsty a vydechnu oblak kouře.
"Jo. Obrázek mám. Ale nemám nejmenší důvod i o tom vyprávět. Ptal ses, jestli si uvědomuju čeho seš schopnej a jo, celkem jo a pořád hodlám tvrdit, že mi je to fuk."
Pokrčím rameny. Prostě titul pána pekla mě nechává naprosto chladnou, stejně jako veškerá jeho moc. I kdyby tu se mnou seděl sám velký Stvořitel a nabízel modré z nebe, jednala bych s ním stejně, jako s kdejakým chlapem v hospodě u piva a bylo by mi jedno, že mě lusknutím prstů může zabít. Je jen málo těch, které jsem byla kdy ve svém životě ochotná uznat za autoritu a teď ji nejspíš nechovám už naprosto k nikomu.

Hluboce se zamyslím nad jeho nabídkami a snažím se přijít na něco, co bych fakt mohla chtít a nemám to, až mě nakonec napadne něco takového.
"Chmm..."
Zamručím s plnou pusou kouře, který v zápětí vydechnu.
"... přeci jen vím o něčem, co bych chtěla a nemám to."
Nadhodím k předešlému tématu a ušklíbnu se v té dramatické chvilce ticha.
"Lásku."
Pronesu naprosto vážně se zamyšleným pokýváním hlavou a dalším potáhnutím.
"Mohla by to být jeden a půle."
Nadhodím jeden ze základních parametrů.
"Nic přehnaně zdobeného, spíš praktického. Vždycky jsem chtěla meč, ale nikdy jsem si ho nekoupila, protože radši střílím a nemám, kdo by mě s nim naučil."
Objasním důvod mého výběru. Uznávám, nazvat ho rovnou jménem ode mě bylo k Lucovi asi pěkně podlé a zákeřné, ale už jsem mu před tím řekla, že bych chtěla aby se můj meč takhle jmenoval, tak tady to má.

Důležitý pokec s mamkou
Sierra

odkaz

"Vítej v čarodějnické rodině." Prohlásí s menším pousmáním, než se zarazí. Nebyla tu totiž pro tebe a nezažila to všechno v tomto životě, aby mohla něco takového cítit a prožívat.
"Omlouvám se."
Ohledně zjištění, že to není Zachovo dítě se netváří nějak zaskočeně a pokud by náhodou byla, tak v to skrývá. Zdá se, že je stále zaskočena zjištěním, že ji zřejmě nemusíš považovat za to, co je... a to tvoje pravá matka. Rodina.
Když jí chytneš za ruku, překvapeně na tebe pohlédne a můžeš tak v jejich očích vidět slzy, které se hromadí, než nakonec ta jedna mrška přejde tu pomyslnou propast a skutálí se dole po tváři, vzápětí ji následují další a další.
Pohladí tě po ruce.
"Já vím... já vím..." Pronese smutně.
"Ale já už nemůžu... moc to bolí. A teď budeš matkou, já budu babička." Dá se do pláče a ignoruje tak fakt, že už nevypadá tak silně a že ji teď mohou všichni vypadat. Nechá spadnout úplně tu dokonalou perfektní masku a před ní vidíš jenom strhanost staletími, bolest z těch tolika ztrát.

Netrvá to však dlouho, než její pláč ustane. Odtáhne od tebe ruku, aby mohla hrábnout do kabelky a vytáhnout z ní kapesník. Utřít si slzy, vyprázdnit ucpaný nos a lehce se upraví pomocí zrcadla.
Zase nasedí ten výraz mocné čarodějky.
"Dobře. Napíšu ti to kouzlo a lektvar, kterým se dá zničit." Pronese odhodlaně a po smutku není ani památky.
"Slíbíš mi, že budeš opatrná a vezmeš si na pomoc někoho, jako svou zálohu. Jinak nebude nic." Zvolí si své podmínky a je na ní vidět, že to myslí naprosto vážně.
"Koblížek? Zvláštní jméno." Pousměje se, když se napije ze sklenky vína.

Já neprohrávám... a pokud ano, tak to bude má premiéra

Potlačím nutkání jí říct, aby se usmívala častěji. A ten její úsměv si užívám, protože je svým způsobem kouzelný a také jedinečný... stejně jako ona sama.
Poznal jsem spoustu krásných žen. Nicky však má své osobité kouzlo. A to nemluvím o těch jejich očích, rtech. Na sucho polknu a na chvíli zavřu oči. Vybavím si ten náš polibek, vybavím si chuť jejich rtů a raději hned otevřu oči. Párkrát zamrkám a raději se napiju červené.
Sakra... Pro další polibek bych vraždil, stejně jako pro možnost se dotknout jejího těla. Políbit každou její jizvu a ukázat jí čeho je Pekelník schopný. Což mne donutí opět zatřepat hlavou a dostat ze sebe ty hříšné myšlenky. To se mnou dělají čtyři dny půstu. Děsím se představy, co se mnou udělají další dny, měsíce a roky. Začínalo se mi z té představy dělat špatně.
Nicky za to stojí. Je to dobrá motivace. Zvládnu to. Musím.

O čem mluvila? Ah jasně... pošta... plamenomet.
Nějak víc to raději nekomentuji a místo toho se natáhnu pro cigaretě, kterou si zapálím a snažím se kouřením nějak zaměstnat.
Co dělají lidé, když nemohou hřešit? Vlastně nikdy se mi nic takového nestalo a tak se asi budu muset někoho zeptat, protože se asi pravděpodobně s takovou zblázním.
Sakra... co se to se mnou děje? Chovám se hůř jak jelen v říji.
"Máš o mně obrázek? Vážně? Tak to by mne zajímalo. Skutečně." Prohlásím a s tím si rozepnu knoflík u košile, přesněji u krku. Mám pocit, že mne to škrtí a je mi poněkud strašné horko. Vyhrnu si proto i rukávy, mezitím co cigaretu držím v ústech.
A místo toho, abych pořád stál, se nakonec posadím naproti Nicky. V ruce pevně svírám prázdnou skleničku a nemám nejmenší tušení, co dělat... co se to se mnou děje. Nic takového jsem ještě nikdy nezažil. To možná z toho důvodu, že jsem se nikdy něčeho takového nevzdal na tak dlouhou dobu nebo já nevím.
Přeci to sakra není jenom o sexu... i když je to tak úžasné a chápu, proč se kvůli tomu Adam s Evou vykašlal na ráj. Skousnu si ret a snažím se soustředit na to, o čem mluví Nicky. Pokud něco říká.

A nebo taky šeredná prohra... zlato

Mám způsobit apokalypsu. A to všechno díky Lucovi, který stojí už od počátku mé existence po mém boku, i když nepřímo. Luxusní zjištění, nemyslíte? Možná by stálo za to zjistit, jestli taky neví, proč jsem korunovaná královna průserů. Nebo víte co... Já to vlastně nechci vědět.

Sama nevím jak bych ze sebe vypáčila kloudnou odpověď. Buď vám to řeknu, nebo ne. Někdy potřebuji pošťouchnout, jindy se zabejčim a nehne se mnou ani pár volů, natož sám Lucifer. Tím nechci říct, že by byl Luc vůl, ale... Zní to tak, že? Chmm...
Prostě je těžké zachovat se v dané situaci správně a přes to všechno, co jsem ze sebe udělala a co se ze mě stalo, jsem pořád žena. To připomíná i zabolení v podbřišku na které se raději znovu napiju. Jednoduše řečeno, nevím co chci, ale přiznat to nahlas? Dejte mi svátek.

Je mi jedno jestli to řekl lichotivě nebo ne. Řekl pravdu a to oceňuji, i když to neumím dát dost dobře najevo. Na lichotky jsem stejně nikdy nebyla. Jeden chlap zkusil říct jak jsem nádherná a proto mám pod tváří na čelisti směrem pod rty asi osmicentimetrovou jizvu. Je zvláštní v tom, že je vidět jen při některých mých šklebech, jako právě teď, když mi vrátil má vlastní slova.
"To je pravda."
Přitakám a dokonce opětuji jeho úsměv svým, ale jen na kratičkou chvíli. Snad ve strachu, aby mi to náhodou nezůstalo.
"To bych mu taky radila a běda poště jestli ho ztratí."
Ušklíbnu se. Jenže on by radši vážnost. Vážně? Ehm... Dobře, to zní vážně blbě. Opravdu. Skutečně. Chce být vážný, tak to má mít.
"Jo. Už pár let o tobě nějaký obrázek mám."
Utrousím, jako kdyby to se mnou ani trochu nehlo. A vlastně nehlo.
"Je mi to fuk. Mám všechno, co k životu potřebuju."
Pokrčím rameny a myslím to naprosto vážně. Minulost nezměním a upřímně? Ani bych nechtěla, takže skutečně mám všechno, co chci. Spoustu zbraní, práci, která mě baví a dělá mi radost, uznání okolí a respekt. I sám Lucifer by se mi klaněl, kdybych o to stála.
Co víc bych si teda sakra měla přát?

Risk je občas zisk, zlato

Možná na tom něco bude. Nicméně nic nedělat je taky na dvě věci. Nejlepší možnou metodou v jejím případě je tedy pokus omyl. Vtipné, že jsem k tomu dospěl po pěti letech. Ale lepší než nic.

Kdo ví, co bych dělal, kdyby její odpověď zněla jinak. Nicméně to se tak nějak nedozvíme, dokud mi to neřekne. Možná bych jí byl schopen překvapit jinou reakcí než fňukáním, které si ona představuje v mém případě.
Jestli Nicky věřím? Snažím se. Nezbývá mi nic jiného než jen dát ruce rezignovaně nahoru a raději to odmávnout. A doufat, že když bude chtít, tak mi to řekne sama. Trvalo to dlouho než mi došlo, že jí do něčeho nutit, znamená jenom to, že udělá pravý opak. Ale tak co... chybama se učí i Pekelníci.

Zdá se, že jsem jí dostal tou záludnou otázkou. Mohl bych si zatleskat, ale to neudělám. Vážně mne zajímá odpověď, i když tak nějak tuším, co se dozvím.
Uvědomím si, že ta část s monstrem nebyla zrovna lichotivá.
"A sama si říkala, že příšery patří k sobě." Mrknu na ní. Použil jsem její slova, kterými mne zaskočila. Vykouzlím na své tváři úsměv.
Ach... plamenomet. Jestli jsem čekal něco jiného? Možná maličko, nepatrně.
"Neboj, ten je na cestě." Snažím se nedávat do hlasu jisté zklamání. Jak jsem říkal jen tak to nevzdám.
"Ale teď vážně, Nicky. Uvědomuješ si, kdo jsem a čeho jsem schopný? Hodlám ti nabídnout cokoliv si přeješ. Klidně i nemožné. Pokud jde o tebe, tak pro mne není nic nemožné." Jistě existují jistá omezení. Například, že se nemůžu vrátit v čase a namlátit těm třem tyranům. Kdybych to snad dokázal, Nicky by byla jiná a kdo ví jestli mne dokázala tolik okouzlit, jako v této chvíli.
Povzdechnu si. Všechno je tak únavně složité a nic nejde podle plánů, vlastně je to život sám.