Andor.cz - Dračí doupě online

Hurá do Pekla

~Ray~

Nějakou dobu jsem čekala, než se Ray konečně objevil. Neřešila jsem to. Jestli si musel něco zařídit, tak ať. O puf se určitě nejednalo. Cestování do a z Pekla nebyla nikdy příjemná záležitost a potřebovala jsem se dostat co nejdál od míst, kde se vyskytuje více lidí. Věřte tomu nebo ne, ale Peklo bylo překrouceným obrazem světa živých se svou tendencí neustále překrucovat realitu. Mnoho různých potvor a nižších démonů bez mozku se shromažďovalo tam, kde se nacházeli smrtelníci, protože doufali, že někoho klepne a oni budou moci jeho dušičku stáhnout. Neznám, čím si duše procházely, když procházely skrze dveře do pekla. Někdo říkal, že jsou uvržení do svých nejhorších činů, bolesti a utrpení, až ztratí sami sebe a až po té se dostanou hlouběji. Co jsem věděla, že každá nová duše byla jakousi baterií, která živila svět mrtvých.

„Kéž by,“ mrknu a počkám, jestli venku není nějaký jiný méně přátelský lovec. Sice by nedokázal zničit mou lidskou schránku, ale nedobrovolné do hlubin pekelných taky není příjemný zážitek. Pak jsem vyšla za Rayem a v autě zaujala místo vedle řidiče. Byla jsem zamlklá. Tohle byla sakra záležitost, která mohla změnit i můj život tak, jak bych si nepřála. „Zkus jet někam na odlehlé místo,“ doporučila jsem. Ano, byla jsem nervózní. Mnoho obyvatel tam dole mohlo už zapomenout na to, kdo jsem. Vzpomínky se jen těžko udržují. Pak bych opět musela ukázat svou sílu a jejich místo u mých nohou.

Během jízdy jsem sledovala krajinu z okýnkem a snažila se najít místo, kde bychom se mohli „schovat“. Pak jsem si v dálce všimla mostu tyčícího se nad málo frekventovanou silnicí. „Zamiř pod něj,“ ukázala jsem. Pro nejhladší vstup do Pekla byly křižovatky. Znáte ty křižovatkové démony, ne? Do krabičky dáte osobní věc, pak pečeť volající démona a přání, které od něj chcete. Křižovatky v Pekle byly však zrádné, ale technicky vzato most křižující silnici není opravdovou křižovatkou, takže bychom mohli narazit na co nejmenší odpor.

Když jsme zastavili se zapískáním brzd, vystoupila jsem a nadechla se. „Teď mě pozorně poslouchej. Cestování do a z Pekla není sranda. Kdyby byla, bylo by tu démony nasráno. Ani pro mě to není extra zážitek. Hlavně se mě drž a nepouštěj, i kdybys měl pocit, že se od sebe oddělujeme. A ještě jedna věc. Neotevírej oči, dokud ti neřeknu, jo?“ Nemuselo by být pěkné to, co by viděl a přijít o oči není zrovna to, co by si člověk přál.

Zavedla jsem Raye pod most a objala jsem jej. Sakra, proč tak voní!

„Zavři oči,“ podívala jsem se na něj a musela jsem jej políbit. Co když to bude naposledy, že? A pak jsem nás přemístila.

Cítíte se, jako by vás rvali tisíce rukou, zakusovaly se do vás stovky zubů a v uších tak hučelo, že jste si je chtěli zacpat, ale v tu chvíli byste byli ztraceni. Centrifuga je jako procházka růžovou zahradou. Tohle byl jako let letadlem, která najednou začalo nekontrolovatelně padat, lidé okolo křičeli, snažili se chytit čehokoliv kolem sebe. Konec té cesty vypadal jako náraz letadla do hladiny oceánu. Plíce se naplnily vodou a popadnout dech bylo najednou tak složití. Tato část mi sice nikdy nevadila, ale nevěděla jsem, co Ray.

Nastalo hrobové ticho. Ani teplota nestoupla a možná tu byla o něco větší zima. Jen těžko jsem si uvědomovala, že jsme na místě. V Pekle. Doma. Všechno bylo pro mě tak cizí a zároveň známé. Odstoupila jsem od Raye, pomaličku jsem našlapovala a cítila, jak mě naplňuje děsivá radost. V nitru mi křičela Irace. Radovala se, že je opět tam, kde patří. Byla to pro ni slast. Jen silou vůle jsem odolávala nutkání ji dopřát, aby se tu proběhla. Nicméně jsem si nemohla ujít jednu maličkost.

„Můžeš otevřít oči,“ šeptla jsem, a když se na mě podíval, byla jsem oblečená do rudých šatů, jejichž lehoučká látka kolem mne vála i bez přítomnosti vánku. Cítila jsem se smyslně. Cítila jsem se sama sebou, což se o okolí říct nedalo.

já a jak to vypadá kolem nás v Pekle