Andor.cz - Dračí doupě online

Já vím, že jsem nejlepší, taky na sobě makám...

Začínám si přát, abych zase byla sólo. Tohle se mi nelíbí.
Ta zoufalá bezmoc a strach z toho Luce ztratit má ještě jeden původ. Obávám se, že tím, co udělal, bych mohla zemřít spolu s ním nebo přijít o svou nově získanou moc. Nevím, která z těch představ je horší.
Jen pozvednu obočí, zda mi k tomu Černému ještě něco řekne, ale když nic nenásleduje, nechám to být.
Raději následuje ono mé přiobléknutí a pomoc Lucovi ze země.

"Děláš jako kdybys to viděl prvně."
Utrousím ještě, než začne řešit své myšlenkové pochody k mým slovům. Je pravda, že v podprsence jsem se už před ním párkrát ukázala, vzhledem k naší spotřebě svršků k obvazování ran. Jeden by to skoro nazval nějakou úchylkou... Každopádně je pravda, že si je nejspíš až teď měl možnost lépe prohlédnout, protože je ona pomyslná chvíle klidu, kterou při podobných akcích před mým opětovným oblečením, moc nemáme.
Jinak si neumím vysvětlit, co tak náhle vzbudilo jeho zájem.

Pokud je schopen, pomohu ho vytáhnout do stoje pomocí pomocných rukou a vrazím mu čistou košili, při čemž seberu svou původní vínovou a momentálně víc přibarvenou a hodím ji někam do kouta. Koš na prádlo teď opravdu odmítám hledat.
"Děláš si prdel? Já jsem s tebou žádnou smlouvu neměla, krom toho, že jsem hřešila kudy jsem schodila a podepsala si jednosměrnou jízdenku dolů... ale jen obrazně."
Řeknu, aniž bych ho nechala domluvit. On hned na to vytáhne mý rodiče a v tu ránu by se ve mě krve nedořezal ani nejzdatnější chirurg rodu Frankensteinů.
"Ne."
Hlesnu. Ty jména jsem řekla naposledy... Dokonale přesně vím kdy. Když jsem coby Nick Bullet jmenovala výčet svých obětí a oni byli mezi nima. Jejich jména mi vždy zvedla reputaci, stejně jako jména ostatních vlivných a bohatých, mezi kterými se blýskali na mém kontě.
"Poslyš, hej... k čemu ti to bude?"
Bráním se, ale ne příliš horlivě. Spíš je to typické Střelovské "nevysypu ze sebe co chceš na povel, třebaže jen z principu".
Vždy jsem si připadala, jako bych měla na čele napsané vše, co kdy v budoucnu provedu... kostely mi od mala smrděly... pocit, že patřím do pekla, ještě před tím, než jsem cokoli provedla...
Kousnu se do rtu a radši si zapálím novou cigaretu, abych neukázala ani špetku své nejistoty. Ono by to totiž opravdu dávalo smysl.

Jsi šílená, potrhlá a naprostý cvok. Ale to ti nejlepší jsou.
odkaz

Má pravdu. Poslední dobou toho je víc, než kdy předtím. Jako kdyby snad nastal konec světa. I když o tom se po momentálním dění, nežertuje.
Vysvětluje to spousta. Jen vlastně vůbec nezávidím Metatronovi a tomu, že je musí mít všechny pohromadě v hlavě. Musí to stát za to, když se ti dva mezi sebou hádají... a to myslím sakra pořádnou hádku. V mém případě se víceméně museli shodnout na mé likvidaci, i když se nic takového nakonec nekonalo a vrátili mi i to o co jsem přišel.
A já z toho vůbec nemám příjemný pocit. Spíše naopak. Jako kdybych jim něco dlužil.
"Černý. Ach, tak to jo. Ten vždycky jedná na vlastní pěst a vždycky mu to projde." On rád o sobě prohlašuje, že on byl právě první rozdělení.
"Ne... takový, jak by jeden očekával." Přikývnu a pokrčím rameny. Nikdy jsem se o to pořádně nezajímal a vlastně taky nehodlám.
Převezmu od Nicky plnou skleničku a opět jí do sebe kopnu. Teď bych mohl být schopný chodit...
... anebo taky ne.

Zatřepu několikrát hlavu. Občas se mi to stává. Nikdy mne to však tak silně nezasáhlo. Možná je právě ten důvod, že nikdy mi na nikom tolik nezáleželo, jako právě na ní.
Jen přikývnu, když mi to oznámí. Snažím se přitom rozdýchat to, co jsem viděl.
Zázrak? Upsala peklu... Upsala peklu! To by leccos vysvětlovalo. To co říká, mi začíná dávat smysl. Je to možné. Za celý ten dlouhý život, mi projde tolik smluv.
Ale Nicky bych si pamatoval... určitě. A pak se zarazím, neboť mi dochází jedna jediná věc. Moc jsem si zvykl na její jméno Nicky Střela, že jsem zapomněl na její pravé.
"Ehm... Nebyl bych si tak úplně jistý tím, že to je žert... Přeci jen by to dávalo smysl. Aspoň mně." Snažím se soustředit na řešení této záležitosti, než přemýšlet nad těmi záblesky.
"Vím, že nechceš vzpomínat... ale prosím řekni mi přesně, jaké bylo jméno tvých rodičů. Pochybuji, že ty bys něco takového sepsala, ale je možné, že oni ano." Rozhodnu se nakonec zjistit záhadu kolem Nicky. Že mne to dřív nenapadlo. Vlastně neměl jsem tak nějak důvod to řešit. Ale teď... je to prostě jiná.

No jistě, jak jinak...

"Jak my bychom kdy mohli..."
Konstatuji suše s krátkým ušklíbnutím. Možná se tvářím, že mě se nijak nedotkla myšlenka rodiny, ale v hlavě mám na tohle téma menší tornádo a dělá mi dost práci ho zastavit.
Doktoři to posrali... Ani kdybych chtěla, tak nemůžu... Co je to za blbost?
A jsem víceméně přesvědčená, že v tomto směru jde o hodně krutý žert, kterým ho ten debil navnadil... ale k čemu, když mě chce sakra zničit? Jaký to má smysl?
"Ach... jo... tak to lecos vysvětluje."
Například to, jak se ve svých činech úžasně rozchází a protiřečí si.
Protočím oči. To je fakt zlej sen.
"Chmm... No byl oblečenej jak funebrák, takže pokud ty barvy jsou podle oblečení a ne ničeho jinýho, tak černej."
Odpovím popravdě a pokrčením ramen.
"Mají i nějaký vzorce schování, podle těch svých barev, že se tak ptáš?"
Vrátím otázku jako odpinknutý míček. Rovnou mu při tom vezmu sklenku, znovu ji naplním, dle jeho přání a vrátím zpátky do natažené ruky.
"Tak ať se mu to nelíbí jak chce, já svůj názor nezměním."
Odseknu a naliju znovu i sobě, mezitím, co pekelnou cigaretu mám na popelníku. Následně ji z něj seberu a dlouze potáhnu, před tím, než si dopřeji dalšího panáka.

Z Lucovi strany nastane nezvyklé ticho, které cítím... Sakra, ono se dá ticho cítit? Asi už ano.
Střelím k němu očima a div se nezadusím kouře, když vidím, že nemá naleko k pláči. Zamračím se.
"Co je?"
A jak mě osloví, čuchám průser. Ten tón jeho hlasu... To nikdy nevěstí nic příjemného. A taky že mám pravdu - začne řešit moje jizvy.
"Fajn. Jdu se oblíct."
Zvednu se a jak se otočím zády, zavlní se mi v oblasti ledvin další velké, nebojové a ne tak staré rány. Samozřejmě je jich tam daleko víc, ale velké jizvy poutají větší pozornost.
"Nevim. Doktoři říkali, že je to zázrak, že ještě nejsem mrtvá. Tak jsem si z nich dělala prdel, že jsem se upsala peklu a to nademnou drží ochranou ruku. Když oni na mě s Božími zázraky, tak já na ně peklem."
Odpovídám z vedlejší místnosti, kde si vezmu novou košili, tentokrát bílou a druhou vezmu Lucovi. Sice mu Černý vyléčil rány, ale aby mu i nechal vyzmizíkovat krev z košile, to je jen ve filmech.
Jakmile se vrátím, znovu si vezmu cigaretu z popelníku a po potáhnutí ji tam vrátím, čistou košili hodím přes židli, abych měla volné ruce a mohla je podat Lucovi. Myslím, že už by mohl vstát a neseknout sebou.

Třeba naprosto šílené...jako ty

"Aspoň jsme se nenudili." Nevím, co bych k tomu měl víc říct. Sám to potřebuji vstřebat. Nejvíc mne zasáhla ta část kolem dětí. Je něco takového vůbec možné? Skutečně se to stane? Svým způsobem o tom pochybuji a když Nicky řekne, že je to blbost, tak to blbost je.
"Bůh se rozpětil, protože to už tak nějak nezvládal. Jméno a vědomí každého vypovídá o jiné barvě. Žlutá, zelená, modrá, červená a černá." Pokusím se vysvětlit, co sám tak nějak stále nechápu. Otec mi to nikdy pořádně nevysvětlil.
"Která z těch části to přišla napravit?" Vážně mne to zajímá, neboť bych to tak nějak netipl naprosto do žádné. Toto není jeho styl. Bůh je neomylný. A pokud mne chtěl zlikvidovat a vzápětí se ukázal, aby to zvrátil. Znamenalo to, že udělal omyl.
Nebo to bylo potrestání? Okusit bezmoc... jako následek toho, že se mu neodporuje. Povzdechl jsem si a místo toho do sebe kopl panáka červené, abych prázdnou skleničku s prosebným výrazem nadzvedl, jako žádost o další nalití. Jeden panák do jedné nohy, potom do druhé a pak do křídel.
Sakra... já mám křídla... já je mám skutečně zpátky.
"Oba dva jsme poslali otce do háje... to se mu nebude líbit, ale tak ať."
Okázale ignoruji to, že ví o tom seriálu. Nestydím se za něj, ale teď jsou přeci jen důležitější věci na práci. Vlastně moc dobře vím, že jsem ještě něco chtěl říct, ale všechno to najednou nebylo tak důležité.

Ty jizvy.
Zarazím se s pohledem upřeným na něj. A jako kdyby se náhle odnikud objevila Mustang Sally a rozhodla se mne svést na pořádnou projížďku toho všeho, o čem jsem ještě neměl nejmenší tušení.
Na ono problesknutí několikrát zamrkám. Zuby drtím z oné představy. Do očí se z nějakého nepochopitelného důvodu vehnaly slzy. Zatřepal jsem hlavou a opět několikrát zamrkal. Abych to všechno zahnal a vzápětí viděl něco další. Nevím jestli horší nebo lepšího. Nedalo se to definovat. Jestli jsem si do této chvíle myslel, že je první svého druhu kvůli tomu, jak mne dostala... tak tě se to potvrzovalo tím, jak lehce utíkala smrti. Nedivím se jí, že byla v té chvíli, kdy jsem Nicky přivedl zpátky naštvaná a počítám s tím, že stále je.
"Nicky..." Nevěděl jsem co říct, vím že o to nestojí, ale já... sakra. Pohlédl jsem jí upřeně do očí.
"... já..." Odkašlu si, vyschlo mi v krku. "... ty jizvy... Jak to, že jsi žila tak dlouho?" Jestli zním překvapeně. Jsem překvapený. Těžce potlačuji nutkání ji k sobě přitisknout a schovat před světem. I když moc dobře vím, že něco takového by bylo jistě pod její úroveň a ona jednou tomu světu nakope prdel.

Jaké jiné by to také mělo být?

Pokrčím rameny.
"Příště. Jak já mám asi vědět, že to možná nechceš vědět, když se zeptáš s tím svým pohledem, že bys to rád věděl."
Komu se to zdá zamotané, tak toho poznal sakra málo. Místo dalších slov se radši zvednu a naliju mu onoho panáka, kterého mu podám. Následně naliju i sobě.
"Přesně tak."
Přikývnu na jeho shrnutí a kopnu do sebe svou sklenku. Musím říct, že tekutá láva by mi asi přivodila menší přehřátí, než tohle. Díky tomu mi ani nevadí, že jsem bez košile.

Jestli vím o čem byla řeč? Že se o spoustu věcí nezajímám neznamená, že o nich nevím.
"Pamatuju."
Chvíli vypadá, že k tomu už nic nedodám, ale to si jen sednu na židli a hledím na Luce pěkně zvrchu. Jeň ať ještě na té zemi zůstane, než se trochu srovná s realitou.
Nakonec se přeci jen nadechnu k odpovědi a je možné, že se mu to nebude líbit, ale měl lépe definovat otázku. Jeho boj.
"Nabízel ti, že když se mě zbavíš, vrátí ti křídla a vezme tě zpátky, taky padlo něco o dětech, což je blbost, poslals ho do hajzlu, on tě sejmul. Pak se tu objevil, mlel něco o pěti částech, sázce, rovnováze a že zaviním apokalypsu. A pak mi ten zmrd ještě řekl, ať dohlídnu na to, že si už nevezmeš dovolenou. Tak jsem ho do prdele poslala taky, protože nejsem žádná tvoje chůva a nebudu skákat jak někdo pískne. Jsem svým pánem už hezky dlouho a tak to taky zůstane."
Prohlásím pevně a je fakt, že jsem to všechno ze sebe vypala jako kulomet.
"Takže jestli si myslí, že si poslušně zalezem do pekla a budem si hrát na hodný démoníky, tak se šeredně spletl."
Uzavřu souhrn a nechám prostor pro otázky. Vlastně... ještě ne.
"A taky prásknul ten tvůj třídílný seriál."
Dodám a ať teď mu dám možnost něco říct. K tomu seriálu jen pozvednu obočí s tím, jestli mi o tom už něco řekne, nebo ne, ale upřímně mě daleko víc zajímá jeho názor na předešlý souhrn. Téma onoho seriálu nikam neuteče.

Jeho postřeh s podprsenkou je téměř až úsměvný, kdybych měla náladu se usmát.
"Ale kdeže. To je jen iluze ve tvý hlavě. Počkej, dám ti ránu palicí a ono se to srovná."
Odvětím bez jakéhokoli náznaku, že by se jednalo o vtip. Každý kdo mě jen trochu zná ví, že jsem schopná se v okamžiku zvednout a jít tu palici najít, abych to opravdu udělala.
Většinu času je mé tělo zakryté, ale poslední dobou mi přijde, že se před Lucem vyskytuju odhalenějš a odhalenějš. Možná to pak vede k jeho fantaziím o kozaté zrzce v kalhotkách s pistolí v ruce.
Jelikož se tak nějak nemám nejmenší zájem, aby mě našel někdo ze staré party, ono tetování je běžně schované pod bundou, košilí nebo, když je vedro, ho převážu obvazem či šátkem a je vymalováno. Možná ho párkrát někdo mohl zahlédnout, když jsem ho neměla zavázané a sundala bundu nebo tak nějak, ale takových momentů je málo.
Jizvy křižují boky, břicho, ruce... jedna přes druhou, jako mapa silniční dopravy s hromadou slepých ulic. Když se natáhnu pro cigaretu, odhalím i jedno ze zjizvených předloktí.
Pokud se na to "úmělecké dílo" dál díváš, jizvy začnou vyprávět své příběhy, zatímco já si připálím.

To je podlé... vážně

Jen souhlasně přikývnu a musím uznat, že země je vlastně naprosto příjemné místo.
Nazdar země... jestlipak budeme kamarádi?
Nechám si stručně shrnout poslední události, na které si nevzpomínám a to co řekne vlastně tak nějak vysvětluje, proč si na to nemohu vzpomenout.
"Ou... sakra... Příště bys mohla říct, abych se raději neptal." Pronesu s povzdechem, když několikrát zatřepu hlavou a přitom se snažím rozmrkat. Proč to dělám? Nemám nejmenší tušení, ale zdá se, že to z nějakého důvodu pomáhá.
V uších mi hučí, jako kdybych je měl nějakou dobu zalehlé a celkově se cítím jako po pořádné kocovině způsobené z červené.
"Pořádného panáka červené, prosím."
Notnou chvíli se rozhodnu pozorovat svou ruku, která měla být definitivně pryč. Nejdříve jí rozhejbávám a nemůžu tomu uvěřit, že tam skutečně je.
"Takže jsem poslal do hajzlu otce. On se mne pokusil zabít a pak mne přivedl zpátky se vším všudy... to je celej on." Shrnu si to znova sám pro sebe. Než se zarazím.
Znamená to, že když mám zpátky ruku, tak mám zpátky i svá křídla? Překvapeně zamrkám, neboť o sobě, sobě vlastním způsobem dají znatelně vědět.
"A asi si už nepamatuješ o čem byla řeč?" Se zaujetím na ní pohlédnu a chvíli uvažuji nad tím, jestli to vlastně chci vědět a není mi vlastně líp, že to nevím.
I přestože se cítím naprosto znavený tím vším, se vlastně cítím naprosto skvěle. Jen mne má nevědomost mrzí, určitě to muselo být velmi důležité nebo to je právě proto.
Nicméně, když už jsem tak nějak opět v plné parádě, mám o to větší chuť Andrase nakopat do míst zapomnění a stejně tak i všechny nepřátele. Při té představě přeci jen více ožiji a bok po boku Nicky se všechno barevné zdá najednou být příjemně černobílé.

"Ehmm... zdá se mi to nebo máš na sobě jenom podprsenku?" Dojde mi po chvíli. Nějak jsem to předtím nevnímal. Ne, že by mi to vadilo. Abych se pravdu přiznal rád se na ní koukám a kochám se pohledem, když už si nemůžu sáhnout a to její tetování mne nepřestane fascinovat.
Vím zhruba odkud to tetování pochází. Podobné má můj syn, kterému kdo ví kde je konec.

Toť otázka... A víš co? ... 42 ...

Odfrknu si. Jasně, podělaná sázka a já jsem jejím předmětem. Luxus.
"Nenechám si poroučet od někoho jako si ty."
Odseknu. Vskutku jasně dávám najevo, že odmítám jakékoli dohody s jeho osobou.
Tak seriál...?
"Neodváděj řeč jinam, nejsme tvoji psi, abys zavelel "místo", ukázal na peklo a my tam zalezli. Budeme tam, kde my budeme chtít. Smiř se s tim."
Mám toho na srdci dost, je mi jedno, co si z toho vezme. Odpor, který cítí ke mě je naprosto vzájemný a proto na jeho poslední slova jen zavrčím v nahrbeném postoji, jako kdybych plánovala po něm znovu skoči a vycením zuby.
"Táhni!"
Ne každý den se vám poštěstí potkat Boha. A já jsem ta, co nemá problém ho poslat do prdele a u toho je mi vlastně naprosto volný s kýmže to vlastně mluvím.

Páprda Shora zmizne a za mnou se ozve zničený hlas Luce. Otočím se a několika mrknutími se zase oči změní zpět do původní podoby. Myslím, že s některými projevy mé démoničnosti budu mít trochu problém s ovládnutím.
"Hej hou klid."
Okřiknu ho, když vidím, jak se snaží vstát ani trochu mu to nejde.
Přikleknu k němu a zkontroluji jen tak pohledem, že ten v černým odvedl svou práci dobře. Jelikož vidím ruku, která tu předtím nebyla, tak bych řekla, že je vše jak má být.
"Zůstaň chvíli jak jsi a nezvedej se. Nebo tě k tý podlaze přišpendlim, je mi to jedno."
Řeknu varovně.
"A co se stalo? ... Stručně bych to shrnula jako, že tě asi ten chcípák prašivej posedl, měl s tebou ňákej super rozhovor z kterýho vim jen tvý odpovědi. Poslals ho do hajzlu, on ti pak otevřel poslední rány, abys vykrvácel, nebo já nevim, co si myslel že dělá a pak se tu ten zmetek zhmotnil, vyléčil tě a hustil nějaký sračky do mě."
podám ono shrnutí po svém. I když to na sobě nedávám znát, jsme vlastně sakra ráda, že je v pohodě.

Co budeme dělat teď?

S mužem to ani nehne. Ba naopak. Se zájmem v očích si tě prohlédne.
"Přesvědčit se o tom, že pochopitelně vyhraju svou sázku." Jeho hlas zní, jako kdyby to mělo být naprosto jasné a vlastně prozradí tak, že nejde pouze o nějaký problém sentimentu, ale o prostou a jednoduchou sázku. Zjevně se všichni vsadili nad tím, jak to půjde dál a která alternativní budoucnost vyhraje.
"A také mu vrátit křídla, aby se mohl v plné síle vrátit na trůn. Zároveň mám v úmyslu, tě požádat... abys dohlédla na to, že už si nebude mít v úmyslu brát zase dovolenou." Rozhodl se ještě nějakou notnou chvíli mlet to svoje. Při čemž přešel k plakátu.
"Ach, měl jsem tu čest vidět onen seriál... líbil se mi, škoda jen, že stvořil tři díly a ne víc." Bylo jasné o čem mluví se zájmem v očích si prohlížel plakát a poté opět pohlédl na tebe.
"Sám bych to neřekl lépe... také jsem čekal víc. Vlastně důvod proč byl tebou tak okouzlen a musím uznat, že jej naprosto nechápu." V jeho hlase byl znatelný odpor. Dlouho se na tebe nevydržel dívat a raději se stejným pufnutím zmizel, jak se objevil.

Notnou chvíli je ticho, avšak ne dlouho jak by si jeden mohl přát.
"Střelo?!" Ticho protne hlas Luce, který prudce otevře oči a bez rozmyslů se pokusí postavit na nohy, což se nejeví zrovna jako ten nejlepší nápad, neboť se opět sveze k zemi. Zranění se sice plně vyléčilo i s rukou, na níž dopadne překvapený Luciferův pohled. Nicméně přeci jen Lucifer není Metatron a notnou chvíli měl všech pět ve své hlavě. To si bere svou daň.
Na druhou stranu je aspoň v pořádku po jiných stránkách.

"Já... co se stalo...?" Rozpačitě hledím na svou ruku a vážně nemám nejmenší tušení, co se stalo. Vlastně, abych pravdu přiznal poslední co si pořádně pamatuji je, jak jsme s Nicky bavil o tom plakátu. A ona prohlásila něco o tom, jak říkala chlapům, že mne přivede do blázince... což tak nějak nebylo daleko od pravdy.

To jsem právě udělala

Trn u srdce a uvědomnění si, že tohle je zlý. Vypjaté situace nenávidím a o to víc, když zjišťuji, že mé srdce krvácí spolu s jeho tělem.
Já nechci...
Část mě by nejraději utekla před tím, co se na mě najednou navalilo. City, které jsem zabíjela a držela hodně hluboko pohřbené. Nechci je. Mám z nich strach a je to slabost. Za tím si stále stojím. Nechci se nikdy nechat využívat od někoho, kdo by Luce pro jeho zranitelnost dostal do spárů. Jedině tak, že to všechno nepustím k sobě mám šanci se tomu vyhnout.
Jenže na to je pozdě.
"Pako pitomý."
Odpovím a pohladím ho po tváři, následně mu hřbetem ruky otřu krev. Nakloním se k němu a na krátkou chvíli opřu své čelo o jeho.
"Koukej se pak probudit..."
Zašeptám a ač to zní jako výhružka, krátce se do ní promítne bolest.
"... jinak si pro tebe dojdu i na kraj světa, abych tě z něj mohla zkopnout. Jestli tě jednou někdy někdo zabije, tak to budu já a to si vzít nenechám."
Pronesu odhodlaně.

Nechá Luce usnout a zvednu hlavu, abych pohlédla na muže v černém. Probodávám ho pohledem a ochranitelsky zavrčím, když se k Lucovi přiblíží. Dokonce se mi v očích opět oranžově blýskne.
Když mě ujistí, že ho jde léčit, nechám ho, aby napravil škody, které způsobil a mluvení beru jako nutné zlo s tím spojené.
Jeho slova mě akorát přivádí do varu a mám pocit, jako by mi z nozder při výdechu vycházely oblaky žhavého kouře. Možná jen pocit, možná holý fakt, ale ta osoba mě vytáčí celou svou existencí.
Nejdřív střílím, potom se ptám. Teď ale u ruky nemám nic z čeho střílet, takže okamžitou reakcí jest jen to, že přeskočím Luce a skočím po tom parchantovi s úmyslem mu aspoň pořádně rozbít hubu.

Nic takového se však nekoná. Namelu si o neviditelnou zeď, která před mužem stojí.
"Parrrchante..."
Zadrnčí mi mezi zuby a seberu se, abych aspoň nasupeně stála před ním.
"Co chceš?"
Štěknu po něm.
"Jestli mu ty, nebo kdokoli jiný nedáte pokoj, tak si sakra piš, že budu koncem všeho."
Odsekávám jednodlivá slova a dávám na ně dost velký důraz, aby si je hezky vyryl do hlavičky.
"Fakt si budu muset pořídit ten meč, abych vás s Láskou hezky jednoho po druhým vykuchala... Pak mě třeba přestanete srát!"
To už je spíš konstatování. U toho si ho změřím od hlavy až k patě a pak znovu od paty až k hlavě kde pohledem zůstanu.
"Čekala jsem víc..."
Odfrknu si.
"A teď tu přestaň otravovat vzduch."
Máchnu rukou a moje slova zněla přesně jako regulérní poslání do prdele, jen s volbou jiných slov.