Andor.cz - Dračí doupě online

Podle podlí
Beth

Cigaretu típnu do popelníku, který je na pofidérním nočním stolku a nadzvednu se v loktech i s váhou démonky, kterou mám na rameni.
"To zní jako výzva." Narážím na tu část ohledně nezapomenutelné jízdy pekelnou krajinou. Vždycky jsem něco takového chtěl podniknout, ale nikdy se nenašel ten, kdo by mi jí umožnil. Dokonce jsem kvůli tomu šel za Luciferem, ale ten o tom nechtěl ani slyšet a místo toho mne podplatil kartonem pekelných cigaret s lahví červené. Vlastně díky němu jsem se s tím alkoholem seznámil.
"Co tak si udělat malý výlet do říše pekelné?" Myslím to vážně. Naprosto vážně, jak to jen jde. Jestli jsem šílenec? Já nikdy netvrdil opak. Jsem... a co má být?
Část mne však ví, že právě tam se dozvím pravdu o svém původu. Pokud má pravdu a nemám v sobě démonskou krev, tak se z těch končin nevrátím celý. Část mne vždycky věděla, že mi v žilách koluje něco víc než si dokážu sám představit. Něco mezi nebem a zemí.
"Dobře... beru na vědomí." Lehce se pousměji, když jí hledím do očí. Jenže na postelové hrátky nemám ani pomyšlení. Už tak mám pocit, že budu chodit jako naprcaný kačer.
"Ale teď vážně... co ten výlet k tobě domů?" Vykouzlím úsměv a jsem stoprocentně rozhodnutý, že něco tak šíleného mám v úmyslu zkusit.

Na obědě
Sierra

"Ano kvůli tomu. Ovšem věřím, že pro něj samotného by bylo větší prokletí, kdyby tam zůstal a nemohl být s tebou tady. Ač se to zdá neuvěřitelné, tak nikdy jsem neviděla nic tak silnějšího a zároveň krásného... než vaši lásku." Smutně se pousmála, když si nalévala víno a místo, aby jej popíjela po doušcích to do sebe obrátila, jako kdyby se jednalo o skleničku nějakého tvrdého alkoholu.
"Já myslela, že je to naprosto jasné, co dělám... čaruji. Podle Bílé rady jsem nejmocnější čarodějka, není zas tak velký problém o sebe pečovat." Pokrčí nonšalantně rameny a zatváří se provinile, jako kdyby to mělo být jasné jako facka.

"Ano, přesně tak." Potvrdí tvé shrnutí a následně přimhouří oči. Nechá tě všechno dopovědět, je přeci neslušné někomu skákat do řeči. Mezitím co mluvíš si nalije další sklenku, tu si tentokrát vychutnává a usrkvává.
"Jsi schopná. Jednou to v sobě najdeš, stejně jak si to našla vždycky." Usměje se na tebe, než se úsměv změní do spíše smutného pousmání a pohledem zabloudí do skleničky, ve které se nachází červené víno.
"Sourozence nemáš... a co se týče tebe, nikdy jsem neměla to štěstí být babičkou... jako v této chvíli." Odloží sklenku na stůl.
"Než cokoliv řekneš... jsem velmi stará čarodějka. Bastet mi to jen potvrdila." Rukou si upraví vlasy, jako kdyby snad potřebovaly nějakou úpravu. Zřejmě to je jen kvůli tomu, že potřebuje zaměstnat své ruce.
"Nechci, abys dál pokračovala v tomto případě či cokoliv co to je. Nesmíš ohrozit to dítě... drž se od toho dál a žij svůj život. Prosím... zabilo by mne, kdyby se ti cokoliv stalo." Myslí to naprosto vážně.
"To všechno jsem udělala kvůli tobě... nechci, aby to přišlo na zmar. Prosím, poslechni mně." Naléhá na tebe a natáhne k tobě ruku, i když v půlce stolu znejistí a nechá jí tam raději položenou. Upřeně se ti zadívá do očí a v těch jejich se zračí smutek, bolest střádaná za tolik let, kdy viděla svou holčičku umírat a znova se zase narodit. Její věčné prokletí.

Přinejhorším uděláme nové peklo s blackjackem a šlapkami

Jestli byla překvapená mou reakcí ohledně zničení těch věcí, já byl na druhou stranu překvapený tím, že je měla v plánu zachovat. Na rozdíl od ní jsem si dovolil na ní překvapeně zírat.
"Jak jsem řekl... byla to součást terapie." Nechápu, proč to musím znova opakovat. Toto zrovna část, kterou by se jeden dvakrát chlubil, i když je to běžné jak v Chicagu, tak ve světě. Jenže mně jakožto Pekelnému pánovi, to tak trošku kazí reputaci. Nemyslíte? Je pravdou, že terapie u doktorky Lancové byly mimo jiné i jiného typu a povětšinou si to neskonale užívala ona... ale to už je vedlejší.
"Nedovolil bych nikomu, aby něco takového maloval. To je moje práce." Pokusil jsem se jí vysvětlit. Nesnesl bych ten pocit, kdyby něco takového dělal někdo jiný než-li já sám. A toho, kdo by se o něco takového pokusil by čekal trest na pláních pekelných.
Nicméně zdá se, že Nicky víc než ono ničení díla zajímají mé návštěvy terapeutky.
"Od té doby, co jsem tě poprvé poznal." Přiznám se s povzdechem a chvíli si prohlížím obraz, tedy přesněji promo fotku k tomu animovanému seriálu a uvažuji nad tím, jestli o tom Nicky říct či si to nechat na později... jako dalšího kostlivce ve skříni.
"Ignorovala si fakt, že jsem to co jsem. Nefungovalo na tebe naprosto nic, co fungovalo na jiné. A mně to nedalo spát... i když se tvrdí, že čert nikdy nespí. Chvíli jsem začínal mít pocit, že tě vidím všude." S tím přecházím ke místu, kde jsem seděl a těžce si sednu.
"Jestli si pro svět v této chvíli první svého druhu, pro mně si byla první svého druhu už od samotného začátku." Posunul jsem talíř a na rozdíl od ní, už skoro prázdný a opřel se lokty o stůl, abych schoval tvář do dlaní.
"Fascinovala si mne... bylo mi řečeno, že se mám nějak zabavit a já to udělal. Asmoday se mnou přijela na zem, opustila své království kvůli mne. Stála mi bok po boku a trpěla mé rozmary. Jenže nedokázala pochopit, proč jsem tak šílel kvůli lidské dívce a začal se kvůli ní měnit." Rozčilovalo jí to. Věděl jsem to, ale ignoroval jsem to. Neexistovalo nic v té chvíli než Nicky.
"A pokud sis nevšimla... stále se kvůli tobě měním." Dodám se stále schovaným obličejem.
"Nechápal jsem a stále nechápu, že je na tom něco špatně... a víš proč? Protože já nejsem člověk, Nicky. Nejsem člověk..." S tím se na ní podívám a poté jenom zavrtím hlavou.
"A ty taky ne... kvůli mně." Kvůli tomu, že jsem tě zabil a zase vzkřísil. A najednou mi došla všechna slova a jen jsem mlčky hleděl na Nicky, neschopen ničeho dalšího.

Tak to abychom jej vyštípali, než z toho bude taky kůlnička na dříví... i když... naše štípání... ehem...

Jídlu už se nevěnujem ani jeden. Můj názor na jeho umění naplnil veškerý prostor v místnosti, ne-li celém hotelu a napětí by se dalo krájet. V tom Luc pronese první slova o terapii, následně vstane a jde k plakátu, který sundá a přinese ho s jasnou otázkou.
Takovouhle rezignaci jsem u něj nečekala, ale zírat s otevřenou pusou si dovolit nemohu ani kdybych chtěla. Kazilo by mi to reputaci. Jediné, čeho se dočká, je zamrkání s lehce pozvednutým obočím a následné zamračení.
"Idiote."
Protočím oči a vytrhnu mu tu věc z ruky.
"Nehodlám to ničit, debile. Zajímá mě, kurva, co tohle má znamenat..."
Znovu poukáži na plakát.
"A střelím toho, kdo tuhle odhalenost namaloval."
Dodám, i když už mám celkem zřejmé tušeníé, že to bude jeho práce. Ona "součást terapie" nejspíš neobnáší "nechat mě namalovat" a pak se tím kochat, ale zaměstnat vlastní ruce.

Jestli se mi líbí všechno okolo? Neptejte se mě. Stejně s tím hovno udělám, ale nechovám nenávist ke své tváři ani k tomu, že mě tu má vystavenou, takže nemám důvod to ničit.
"Od kdy potřebuješ terapie?"
Doptám se ještě, protože to je vlastně to, co mě na jeho slovech zaujalo. Že by na tom pán pekla byl až tak špatně? Nom... a proč by vlastně nemohl?

Mám jednu v pekle, kterou mi okupuje jeden parchant

Najít jídlo, které dostane Nicky je pro mne výzva a určitě něco takového bude. A já se jen tak nevzdám.
Abych pravdu přiznal mohl jsem si myslet, že Nicky bude hotová z technického oleje. Uvědomit si to dřív, tak to na sebe šplíchám místo drahých vůní, ze které jsou snad všichni kromě jí paf.

Samozřejmě, že toužím. Je to moje umělecké dílo. Mimochodem jednou jsem udělal velkou výstavu těchto obrazů a všem se líbili. Stejně tak všichni toužili vědět, zda ta osoba na nich je skutečná. Má odpověď byla pokaždé stejná - Ano. Ani nevíte jak. - Nikdy jsem jim však neřekl pravé jméno Střely. Krom toho pochybuji, že by se někdy o oné výstavě dozvěděla. Jednalo se totiž o tu největší smetánku. Přece bych si do hotelu nezval nějakou pouliční lůzu.
S očekáváním a jistým napětím vyčkávám na její názor. Jestli jsem to přehnal? Samozřejmě, že ano. To jsem se tak nějak dozvěděl i od doktorky Lancové, která prohlásila, že to už hraničí s jistou posedlostí. Jenže, abych pravdu přiznal... já byl a jsem Nicky posedlý.
Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. Chvíli mlčím a vím, že Nicky touží po nějaké odpovědi a nevím sakra po čem ještě.
"Byla to součást terapie. Uznávám, že jsem to přehnal... a víš co?" S tím se zvednu, abych došel k mému dílu, které sundám ze zdi a opřu ho o stůl.
"Budeš to chtít zničit všechno ty nebo mám já?" Pozvednu tázavě obočí a myslím to sakra vážně. Jsem opravdu ochotný zničit naprosto všechny obrazy, které jsem stvořil a které mají jistou uměleckou hodnotu.
Jenže větší hodnotu v této chvíli má pro mně Nicky. Mlet tady nějaké omluvy... proč? Lepší je to realizovat no ne? A já jsem více než ochotný to pro ní udělat. Dokonce, když si řekne tak jí i ty nahrávky s tím seriálem donesu, aby si s nimi mohla dělat co chce.
Pokud se Nicky rozhodne o jejich zničení, přejdu ke krbu a rozdělám ochotně oheň.

A pak se stěhujem do jiné vily?

Jo dětství. Kéž bych taky dostala neviditelného psíka, to by mohla být doma větší sranda. A nebo taky ne... Charles by snad byl schopný zmanipulovat i mrtvolu aby vstala a zatancovala mu stepařské sólo. Kdo ví, co by udělal se psem... Raději nemyslet.
Pokrčím rameny na znamení, že jsem jeho slova přijala, ale víc k tomu neřeknu.

Odklepnu si, potáhnu a v zápětí se usměji na jeho další slova o jídle.
"Hej, vždycky jsem si přála meč, který bych mohla pojmenovat Láska."
Setřu jeho snahy způsobem mě vlastním. Dál se ke zhýčkanému pekelníkovi nevyjadřuji. Nikdy nepoznal na vlastní kůži život jako já, proč taky, když nemusel. Já naopak poznala život v bídě i luxusu a mohu s čistýms vědomím říct, že mnou vytvořený luxus v bídě mi vyhovuje ze všeho nejvíc. Není nad to mít dostatek peněz na novou zbraň a spousu munice, ale živit se nejlevnějšími věcmi a žít v polorozpadlém domě. Na druhou stranu, takový dům o sobě neřve do okolo, že před sebou má minové pole a cestou spoustu dalších pastí, které vás jisto jistě zabijou dřív, než sáhnete na kliku. A pokud jste tak dobří, že ke dveřím dojdete, tak vás zabije právě ta klika.
Luc je zvyklý na svůj luxus a to byl hlavní důvod proč jsem ten jeho návrh k nastěhování odmítala. Nesnesl bych návrat do pozlacené klece a i tak, když jsem viděla jakým způsobem zřídil mou část vily... hodně bych si to dodělala podle sebe, ale z větší části mě to nalomilo. Možná i proto, že kšefty byly poslední dobou dost slabý...

Ale tak teď jsem tady v hotelovým pokoji, vila je v troskách i s příslibem všeho, co k ní bylo vázané a já se hodlám vrátit k sobě... Pokud tedy další návrh na stěhování nebude peklo samotné, tam bych asi zaváhala a zamyslela se nad tím.
V momentální chvíli ale řeším dokouření cigarety a jídlo, které je sice luxusní a jistě i pekelně drahé, ale pro mě je to pořád jen jídlo. Teplé nebo vlažné či studené, prostě jídlo. Zajímavá chuť, ale rozhodně se mi z toho nebudou podlamovat chuťové buňky a omdlívat blahem.
Ale taková vůně WD40... Mmm...
Jo. Na technický olej nemá vůně žádného jídla.

U jídla těkám očima k Lucovi při každém jeho pohybu a tak mi neunikne i pohled za mě, po které si tak rozpačitě odkašle. Vím, kam se kouká, viděla jsem to. Nejsem slepá, je to dost velký, že by to viděl i slepej krtek.
Pevně sevřu vidličku i čelist a vydechnu.
"Fajn. Já to chtěla nechat být a nekomentovat to. Ale ty asi strašně toužíš po nějakým mým vyjádření, tak tady ho máš - tohle..."
Máchnu vidličkou za svý záda ukazujíc na promo fotku s mou animovanou maličkostí v černém tílečku s výstřihem tak velkým, že je vůbec s podivem, že tam někde není vidět podprsenka. Kožená bunda či kabát to by ještě šlo, ale k tomuhle vršku jsou pak do kompletace outfitu zahrnuté pouze černé kalhotky a pouzdro na pistoli na stehně. Jednoduše to je trochu moc silný kafe. Že tu visí v několika různých podobenstvých můj xicht, to ještě dokážu zkousnout, ale tohle vypadá jako úspěšná reklama na porno, jen by stačilo pistoli v ruce vyměnit za vibrátor, nebo nějakou jinou erotickou hračku.
"... si posral."
Jak jednoduše vyřčený názor, řekl by jeden.
"Zkousnu toho dost, ale takovýhle kozy mám leda tak ve tvejch prasáckejch snech a jak vidím, tak ukázat ti nohy byl ten nejzhovadilejší nápad, kterej mě kdy napad. Až u tebe příště budu nucena přespat, tak si asi navleču skafandr nebo já nevim..."
S tím bodnu vidličku do stolu a opřu se do židle s rukama složenýma na prsou. Je mi jedno, že jsem snědla jen lehce přes polovinu talíře, v jídle už nepokračuju.
"Nejsem drama queen abych teď odešla a práskla za sebou dveřma, ale na rovinu říkám, žes mě nasral a jediný, co mě teď zajímá je, jestli mi k tomu hodláš říct nějakou srdceryvnou obhajobu, která se mnou pravděpodobně ani nehne a nebo co...?"
Mávnu vrchní rukou jen v zápěstí a dál je nechávám složené. Onu otázku částečně nechávám vyznít do větru a sama sobě pokládám otázku, zda mě nějaká jeho obhajoba vlastně vůbec zajímá.

Na obědě

Říct, že je těžké to vstřebat je značné podhodnocení. Nejde to vstřebat. Tedy aspoň ne mne. Dokáži vnímat její slova, uvědomovat si, co znamenají v obecné pojetí, ale že bych se dokázala dosadit do toho celého příběhu? To mi prostě nešlo.

*Životní láska? V každém životě...? *

Provinile se podívám na svou minerálku, když mi Morgana řekne tuto informaci. Cítím se, jako kdybych Zacharymu lhala, i když jsem jen ve skutečnosti nevěděla, že to tak je. Slíbila jsem mu totiž před pár hodinami, že nemusíme skončit spolu. Ale to bylo před tím, než mně sám pozval na rande. A do toho jsem ho vážně nenutila. A ano, je divné, že si z toho odnáším to a ne tu věc, že nás často dělila od sebe smrt.

"Takže Zachary je taky zakletý stejně jako my... ne? Kvůli tomu, že jsem ho tehdy milovala a byl při mně, když se Vládce Edenu naštval na .. nás.." zeptám se pomalu, jak si to snažím dát do celého příběhu.

Poděkuji nepřítomně číšníkovi a ačkoli jídlo voní krásně, nějak na něj nemám teď ani pomyšlení. Další absurdní informace mi zahlcuje všechno myšlení. Zavrtím hlavou. Uchechtnu se a zavrtím hlavou.

"Páni. V tom případě mi musíš říct, co děláš, že vypadáš pořád tak mladě," zažertuji, protože mi dělá problém si tohle zařadit mezi příchozí informace. A tak si to celé zkusím zopakovat.

"Takže fajn, jsme prokletí, já a Zachary se pořád znovu rodíme a zamilujeme se do sebe a pak umřeme a jeden nebo druhý trpí. A ta zlá Morgana - ta tulpa - která zmrzačila Chrise, tak ta je vymyšlená Radou, protože se tě tak bojí. A ona chce pustit zlo sen do tohohle světa a pomstít se vládci Edenu za to, co nám udělal. A ty ji hledáš abys ji zastavila, já proto, že zabila mé přátele a moji klientku..."

Pomalu pokývám hlavou. Promnu si jednou rukou krk a usměji se.

"Fajn, aspoň vím co se proč děje..." usměji se na Morganu. "No, jen jedna maličkost. Nejsem tak schopná, jak si myslíš. Umím pár malých kouzel, ale spíše lektvary a tak. Prostě co jsem vyčetla z té knihy, kterou jsem našla v tom domě, kde... jsem údajně žila před tou nehodou s rodiči..." Nemohu si pomoct a při téhle části povytáhnu obočí. Ale pak to přejdu. "A ještě jedna otázka. Co třeba děti? Měla jsem já někdy nějaké? Nebo ty... nemám ještě nějaké sourozence o kterých nevím...?"

Poslední večeře v hotelu... kecám!

Kdyby se mně Nicky snad někdy v ošklivém snu zeptala, kdo maloval ty obrazy, tak bych se jí přiznal, že já sám. Jsem muž mnoha talentů. Vytvářet umělecké kousky mne vždycky bavilo, bylo to jakýsi odkaz, který po vás zůstane. Taky jsem tak nějak malování těchto obrazů, stvoření menšího animovaného seriálu a tak vůbec, považoval za terapií. Navíc doktorka Lancová mi to tak nějak dala rozkazem - i když přesnější znění bylo "Měl byste si něco najít." No a já si našel. Výsledek visí na zdech.

"Že jo… ale byla nakonec spokojená. To, že její rodiče už na druhou stranu ne… je takový malý nepodstatný detail." Pronesu zvesela. Vážně mne tak nějak potěšila ta magická chvilka, co byla mezi námi. Někdo by nad tím mávl ruku se slovy - No to je toho, tak ti připálila. - Jenže ten někdo jistě nezná Nicky Střelu, tak dobře jako já.

"Naopak… rozhodl jsem se to vzít jako výzvu. Jednou najdu něco, co tě tak ohromí, že nakonec uznáš, že to jídlo je vážně skvělé… Láska prochází žaludkem." Mrknu na ní a pak dám ruce (Teda přesněji ruku a pahýl) vzhůru v obranném gestu.
"A pozor na to… tuhle teorií jsem nevymyslel já, ale lidé." Dodám na svou obranu a ruce dám zase jako předtím. Sklepnu popel do popelníku.
"Fajn... uznávám, že v tom případě mne to nerozhodí... ale když se tomu případu mohu vyhnout..." Nikdy jsem se neoctl v takové situaci, jako se zřejmě několikrát za sebou octla Nicky. A když si to můžu dovolit, proč bych dělal nějaký opak toho.
Sám nemám ani nejmenší zdání, proč jsem to nepřinesl dřív. Pravděpodobně jsem čekal na vhodnou chvíli nebo jsem tak nějak zapomněl, že něco takového ještě vlastním. Na červenou si totiž mohu kdykoliv zajít do Bambusového domečku pro panenky za Carlosem. Abych však pravdu přiznal, nemám nejmenší tušení, jak on to dováží z pekla. Asi zaplatil nějakou nemalou částku jupíkům, kteří mu ochotně pašují Zdola.
"Hmm... sám nevím proč."

V jídelně už tak nějak začínám pochybovat o tom, že si nevšimla těch velkých promo plakátů na seriál, který nikdy nebyl žádnou televizí odvysílán a který měl pouze tři díly.
Seriál, jehož název byl Bang! Bang!, a tak nějak jsem do něj popsal chvíle, kdy jsem se poprvé seznámil s Nicky a považoval to za onu součást terapie.



Rozpačitě jsem si odkašlal a raději se rozhodl zatím mlčet. A místo zbytečných řečí jsem naservíroval na talíř naštěstí pouze vlažné jídlo.
Usadil jsem se na své místo a s tichým popřáním dobré chuti, se do něj pustil.
Uznávám, že částečně mnou cloumala ješitnost a toužila potom, aby se nějakým způsobem Nicky k tomu všemu umění zde, vyjádřila. Možná bych jí ochotně seznámil i se seriálem, který jsem s menší spoluprací s Jennifer Carpenter sám stvořil. Jenže to by byla potřeba projevu z její strany a snad také aspoň nějaký malý náznak zaujetí. Něco takového od ní očekávat, je možná nadpekelný výkon.

V hotelu, večeře

Možná jsem teď trochu mimo z událostí, které jsem prožila, z toho, co mi teď je a z toho, že mám úplně zblázněné celkové vnímání, ale... vážně by na tom moje všímavost byla tak zle, kdybych si už při procházení celého apartmá během kontroly, nevšimla sebe samotné na zdech?
Odpověď je - Ano! Byla jsem tak příšerně nepozorná.
Ne, dělám si prdel. Samozřejmě, že jsem si toho všimla. Copak jsem úplně pitomá? Ale tak co mám dělat? Vyšilovat? Řvát na něj? Divit se? ... Čemu probohy? Sám řekl, že je do mě blázen a tak tímhle to teda jen podtrhnul. Možná nějaký mému pohledu unikl, nezkoumala jsem je nijak víc.
A rozhodně se tvářím, že jsem se doposud neviděla, takže Luc si klidně může dál žít v blahé nevědomosti, protože určitě očekává nějaký můj komentář na adresu onoho umění.
Jen by mě zajímalo jakýho malíře k tomu ukecal a co mu dal jako předlohu.

"Co dvě prohozená písmenka dokážou..."
Ušklíbnu se.
Ono připálení bylo něco, co smrdělo naprosto čímkoli nepředvídatelným od rány pěstí po polibek, přes seženutí obočí. Nakonec se konalo jen o zažehnutí cigaret naráz, ale i to mělo své magické kouzlo v tom, že jsme si byli blíž. Tak jako nikdy, pokud vynechám vypjaté momenty vzájemného ošetřování, odnášení z boje či boji a další aktivity podobného duchu. Být blíž v okamžiku naprostého klidu, to je opravdu velice divného.
A přesně tohle jsou ty dny, ve kterých v devádesáti devíti procentech odmítám i sebezajímavější kšeft. Radši se na půl týdne naložím do lihu abych přetloukla bolesti s tím spojené, nebo se věnuju zbraním či zkouknu pár filmů a tak... prostě osobní koníčky na doma.

"Víš že mě chválou kuchyně nenadchneš a když ti to připomenu, akorát tě tím naseru, jako ostatně vždycky?"
Nadhodím. Jasně si vzpomínám na jeho vrčení v autě, když se mě snažil zase pozvat na jídlo do nějakého luxusního podniku a já ho víceméně poslala do háje, protože rozplývání se nad úžasným jídlem není zrovna moje parketa.
To, co zašeptal nad vínem k jeho vůni, bylo tak... dokonale přesné.
"Jo."
Přitakám.
Domov...
Je to hodně dlouho, co jsem tohle slovo mohla o nějakém místě říct a už dávno ho k tomu nevážu. Moje aktuální oficiální bydliště, kterého se ještě odmítám zcela vzdát k tomu má nejblíž, co se pocitu týče, ale tohle...
Jen zamrkám do sklenky s rudou tekutinou.
Má pravdu.
Ať můj vztah s Lucem bude v konečné důsledku jakýkoli, Peklo se mi jeví jako domov. A ten domov mi někdo okupuje a snaží se ho zmocnit...
Já mám namelu držky do sraček, hajzlové.
Přimhouřím oči, ale koloběh mých myšlenek přeruší Luc s poznámkou o studeném jídle.
"Až někdy budeš v takový krizi, že budeš jíst cokoli, tak tě studený jídlo z luxusní hotelové kuchyni nerozhodí."
Neodpustím si rýpnutí, jak mám ve zvyku a radši sklenku pozvednu v němém "na zdraví". Nemám potřebu připíjet si při každé příležitosti, to bych, s tím jak piju, nedělala nic jinýho.

Skutečně by mě zajímalo, jak by se mnou tahle kráska zamávala, kdybych v sobě neměla část Luciferovy moci. Červená mnou prolítne jako golfový míček s drobnými trny v lubrikantu. Hladké sklouznutí jícnem provázené drobným škrábáním. Příjemným škrábáním.
"Mmm..."
Pokývu hlavou uznale.
"Žes tohle nepřinesl už dřív."
Zapředu trošku vyčítavě a potáhnu z cigarety. Vůně domova táhne i z ní, i když chuťově se přirovnává úplně jinak.
Ale tak aby neprskal nad studeným jídlem, klidně se posadím abychom se najedli. Přeci jen, moje poslední jídlo nedopadlo příliš slavně a tak mám fakt hlad, ač se na to snažím nesoustředit.