Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
David *Lucí* Rubin - 06. února 2016 00:30
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
V hotelu
I'M A Wanted Man

Dobrá otázka. Musím se nad ní na chvíli pozastavit a zapátrat v paměti. Vlastně aspoň jednou s každou věcí mne do háje poslala, ale s alkoholem snad ještě ne. Abych pravdu přiznal, nepřekvapuje mne to. Mám na alkohol vkus. Stejně jako na spoustu dalších věcí.
Stačí se jenom podívat po hotelu. Ten nábytek, piáno za nehorázné peníze a ty obrazy, co jsem sám maloval. Obrazy... Do háje!
Zdá se, že si jich Nicky ještě nevšimla. Což je na jednu stranu dobře, na tu druhou pochybuji o tom, že bych je stihl sundat dřív než bych na ně upozornil.
Co myslíte, že na nich je? Nevíte. Tak já vám to teda řeknu. Na všech obrazech je Nicky. Když jsem z ní šílel, tak jsem jí maloval. Jako součást terapie. Avšak nikdy to nefungovalo a tak jsem si je aspoň vystavěl. Do vily Nicky chodila a pochyboval jsem, že by se někdy dostala sem... Hups!
Jeden je hned tady.
Rozhodl jsem se ho tedy ignorovat a doufat, že když si ho Nicky doteď nevšimla, tak si ho nevšimne vůbec. Naivní... ale co už se dá dělat.

Obraz č. 1

"Hmmm... no divila by ses. Jednou mi skutečně do pekla přišlo psaní. Drahý Satane, přála bych si domácího mazlíčka. Co jsem měl dělat... prostě jsem jí ho pořídil." A opravdu to není vtip. Bohužel to zvíře vidí jenom samotná holčička a nikdo jiný. Takový imaginární přítel od samotného pekelného prince, to se jen tak neodmítá. Darovanému neviditelnému domácímu mazlíčkovi na zuby nehleď.
Pochopitelně, že jdu blíž. S menším očekáváním, že mne chytne a praští se mnou o zem. I když... zatřepu hlavou a snažím se dostat z hlavy veškeré myšlenky. Dlouho jsem s nikým nespal a to jsou snad čtyři dny. Děs a hrůza.
Nechám si připálit a překvapeně se na ní dívám. Potlačuji nutkání prohlásit něco ve stylu, zdali to je stále ona a kdo si to s ní vyměnil... ale i to si dvakrát rozmyslím.
"Steaky s domácími americkými bramborami a jejich vyhlášenou švestkovou omáčkou. Vaří tady vážně skvěle... což je jeden z důvodů, proč jsem si vybral tento hotel." Přiznám se. Jak jsem již řekl - mám rád kvalitní věci.
"Voní jako domov." Zašeptám zasněně. Jestli mi to tam dole chybí... sakra, že jo. Jenže potřeboval jsem vypadnout z toho stereotypu a taky tu byl Andras, který se mně snažil vyšachovat. Prostě toho bylo moc a potřeboval jsem dovolenou.
"Mám takový ošklivý pocit, že nám jídlo s takovou za chvíli vystydne." Čistě jsem konstatoval a pozvedl sklenku, abych se mohl napít červené.
Panák po kterém obyčejní lidé začnou dělat divné věci a vidět ještě divnější.
Agua regia je tak rudá, až je skoro černá, jako krev ve světle měsíce. Dovnitř klouže hladce jako benzín a pepřový sprej. Prostě přesně pití pro nás po tak náročných dnech a ve chvíli klidu. A ještě k tomu pokuřovat osobní peklo... je značka ideál.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 05. února 2016 23:34
nickystela268084851.jpg
V hotelu
Bang Bang no.2

Nadávání jsem očekávala, ale vzal to docela s klidem. Buď něco takového čekal, nebo se naučil své výbuchy kontrolovat, ale neřeším to. Kapesník přijmu, nic lepšího po ruce nemám a trhat košili se mi nechce, když je tu jiný materiál k použití. Stačí se polní podmínky musím aplikovat na jiné záležitosti.
"Jistě. Přece bys ode mě nečekal něco všedně nudného?"
Odvětím s ušklíbnutím. Následující konstatování nekomentuji, není to potřeba a navíc, co já s tím? Je celkem jasné, že se musí převlíct a netřeba to snad oznamovat, nebo ano? No... asi ano, jak vidno.

Nechám ho jít a zavážu si ruku. Nic vážného, jen pár řezných ran a žádné drobné střípky, mísené s alkoholem to dost štípe, ale už jsem zažila i horší bolest. Stačí si vzpomenout na proměnu před pár hodinami a znovu ucítím slabou ozvěnu toho všeho.
Brrr...
Oklepu se z mrazu po zádech a raději se seberu a jdu kolem piana pryč. No dobře, nejdu. Vedle hudebního nástroje na okamžik setrvám a lehce přejedu konečky prstů pravačky po klávesách.
Je to dlouho...
Nakonec se, sama nevím z jakých pohnutek, dostanu k tomu, že přeci jen několik kláves zmáčku v úvodní melodii.
"Blaah... Blbost."
Nechám to být dřív, než by se měla zapojit druhá ruka. Místo toho raději jdu vyhodit střepy a do toho se vrací Luc s kartonem cigaret v podpaží a láhví v ruce.

Se zájmem vzhlédnu a pousměji se na jeho nabídku.
"Už jsem ti někdy nějakej chlast odmítla?"
Odvětím naprosto suveréně a zatímco chytám karton, nechám ho ať si hraje s vínem.
"Mmm... Miluju Vánoce... Jsi skvělý Santa, Satane..."
Zanotuji zatímco rozbaluji karton a uculím se. Sice je to hraná roztomilost pro jeho pobavení, ale uznávám, že jsem na tohle minipředstavení měla chuť.
Na jeho žádost se pousměji.
"Jasně."
Mrknu s pousmáním, jednu si rovnou vezmu do úst, druhou vezmu do ruky a obejdu stůl, abych ji vložila mezi jeho rty. Hned na to pozvednu zapalovač, prstem volné ruky naznačím jednoduché "pojď blíž" a těsně před zvaknutím, nastavím největší plamen, který následně sežehne oba konce našich cigaret, pokud tedy opravdu blíž šel.
Mám takovou hravou náladu, která ke mě dvakrát nesedí, ale ... hej, mám na to nárok, vzhledem k mým dnům. Prostě a jednoduše, jeden by čekal, že na město spadne atomovka, když to dostanu a já si místo toho hraju. Zkuste mě za to někdo zastřelit.

Hned na to se odtáhnu a odstoupím, abych si zase držela něco ze své pověsti.
"Takže... cos nám to objednal?"
Zeptám se a víc onen cigaretový "polibek" neřeším. Radši stočím řeč jinam a prsty obejmu sklenku určenou mě.
Tekutina už sama o sobě vyzařuje silou a čímsi aromaticky úžasným, stejně jako vím, že tyhle cigarety nejsou místní, tak je mi jasné, že ono pití je také z pekla, jak již řekl.
"Voní... nádherně..."
Zašeptám, až mě samotnou překvapilo, že jsem to skutečně řekla.
 
Iracebeth *Beth* - 05. února 2016 20:08
beth29929.jpg

A proč ne rovnou rebelie

~Ray~

 

Pokud někdo chtěl opít démona, musel použít vyšší kalibr. Dlouho jsem se takto necítila. Bez nějakých zábran a stačil by ještě jeden lok a vyvraždila bych celý tenhle kumbál jenom proto, že se mi chtělo. Možná bych se i proměnila do své zlé démonské podoby a po dlouhé době roztáhla křídla. Už velmi dlouho jsem necítila ten pocit, když letíte a vítr vás nemilosrdně šlehá do tváře, napíná blány křídel a každý silnější poryv vás chce vrhnout přímo proti zemi. Přežila bych to, ale tady jde o to dobrodružství.

 

Hodně momentů jsem měla zamlžených, ale nevadilo mi to. O to bude zábavnější se pak doptávat, co jsem to zase vyváděla. Zůstala za mnou nějaká mrtvolka? Ne? Škoda.

 

Protáhla jsem se a uvelebila jsem se na Rayově rameni. Pěkně jsem zapadla, abych netlačila sebe, jestli jeho, tak ať si to chlapec spraví. S lehkou husinou jsem jej objala a nehty zaryla do jeho kůže. Jestli mu to vadilo, nechala jsem toho. Jestli ne, mohl se pak pyšnit kresbou rudých čar. Nakonec jsem zabrouzdala k jeho chloubě a byla milosrdná. Tak jsem ležela, hrála si a užívala si jeho doteky, když se pak zeptal. Poprvé mě napadlo, jestli si vůbec něco pamatuji. Jak dlouho jsem v Pekle nebyla? Tedy přímo. Ne jen během svého „přemístění“. Teleportace je skvělá věc, ale když musíte projít skrze nejnebezpečnější místa v Pekle, dvakrát si to rozmyslíte. Opravdu.

 

„Pro každého jinak… pokud je už dávno po tobě,“ dodám a zvednu hlavu, abych se na něj mohla zadívat. Žil. Dokázala jsem se ovládnout. „Trochu jako svět po apokalypse a zároveň jako místo, kde nic není jisté. Stačí mrknout a najednou jsi úplně někde jinde. Chce to mít koule,“ abych zdůraznila svá slova, sám to najevo na jeho vlastních, „aby ses neztratil,“ usmála jsem se podle a natáhla se, abych jej mohla kousnout do rtu.

 
David *Lucí* Rubin - 05. února 2016 16:18
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
V hotelu
You Shoot Me Down

Samozřejmě, že vím, že tu Nicky je. Nalévá si panáka. Nějak prostě tu její přítomnost jsem vycítil, i když hru na piáno si skutečně užívám. Je to úžasné zjistit, že jste něco takového nezapomněli. A že mi to kdysi šlo. Všichni byli ticho, když jsem si sedl za piáno a pustil se do hraní. Se zájmem v očích mne sledovali a já si to užíval. Ten obdiv.

-Křup-
Ale ještě nikdy se mi nestalo, že by během mého hraní někdo rozbil sklenici a její obsah, stejně jako střepy by mi dopadli na rameno.
"Sakra!" S tím se postavím na nohy a opráším ze sebe aspoň ty střepy. Budu si muset převléct novou čistou košili.
"Jasně, chápu... a originálně si mi to musela dát najevo." S tím k ní přejdu, abych jí na stůl podal látkový černý kapesník, na ovázání rány.
"Do háje... Střelo. Musím si vzít čistou košili." Bylo to spíše oznámení, než aby to měl někdo komentovat. Ne, opravdu z toho nejsem zrovna nadšen a nemám ani nejmenší tušení, co se jí odehrává v hlavě. Takže večeře se bude muset na chvíli odložit, musím se převléci.
Co jí to popadlo? Napadne mne ve chvíli, co hledám ve skříni v jednom z pokojů čistou košili. Nějakou černou... což se mi nakonec podaří a stejně se mi podaří naprosto epický úlovek.
Vím, že jsem to někde schoval, ale vážně jsem netušil, že to bude právě sem. A tak vytáhnu onu láhev s červenou, opravdu pekelnické pití a taky karton melocidek. Jsem v pekle.

S úsměvem na rtech nad úlovkem se vracím zase tam, kde jsem předtím nechal Nicky.
"Dáš si se mnou pekelnické pití?" Pozvednu tázavě obočí a vyčkávám, jak se rozhodne. Sám se pokusím láhev otevřít pomocí zubů a potom si její obsah naliju do sklenky. Kupodivu něco tak silného přežila, kdyby si dala i Nicky... tak naliju i jí. Hodím následně po ní se slovy chytej karton cigaret. Přeci jen jsem mrzák, tak ať to rozbalí sama.
"A mohla bys mrzákovi prosím jednu zapálit?"
Jou... jou... jako doma.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 04. února 2016 22:22
nickystela268084851.jpg
S Lucem v hotelu
Bang bang...

Musím uznat, že mi vážně silně není dobře. Břicho se trochu bouří, ale stejně mi to nezabrání dát si onoho panáka a úspěšně ignorovat celkové okolí. Vlastně mi až při nalévání toho druhého začne docházet, že tu hraje hudba.
Tolik k tomu, že se mi zlepšily veškeré smysly a reflexy.
Mě se prostě neustále musí něco snažit srazit k zemi...
Jen suché konstatování, ale nemíním se vzdát, i kdybych se na tu zem dostala.

Se sklenkou v ruce a pistolí v druhé se pootočím směrem odkud hraje piano a chvíli Luce bez projevu jakéhokoli citu pozoruji.
Hlavou se mi neprožene žádná ucelená myšlenka, jen tak prostě jdu k němu. Pomalu a klidně, beze spěchu. Sice by nejspíš musel úplně vypnout okolní vnímání, aby mě neslyšel, ale i tak si myslím, že jdu docela tiše. Inu, přehnané sebevědomí. Trošku. Maličko.

Chvíli ho sleduji doslova přes rameno, jak obratně dokáže hrát i jednou rukou, ale...
Ne. Tohle není hudba pro mé uši a já mám plné zuby neustálých ozvěn minulosti. Jo, hej, uměla jsem hrát na X hudebních nástrojů, protože mě od mala mlátili přes prsty ukazovátkem, když už jsem po několikáté zahrála stejný tón špatně.
A tak místo čehokoli jiného, promluví sklenička.
"-Křup-"
Smutné je, že to bylo přímo nad Lucovým pravým ramenem a sklenka víceméně plná.
A to jsem se zařekla, že nebudu vzpomínat...
Pár střepů dopadne na Lucovo rameno stejně jako obsah ex-sklenky. Člověk by řekl, že není možné tak bytelnou skleničku rozmáčnout v ruce. Tlustý sklo je tlustý sklo... ale člověk je jen člověk a tím já oficiálně už nejsem.
"Hmm..."
S tímhle jednoduchým slovním shrnutím držím zbytek krvavých střepů v levačce, abych je z dlaně následně vysypala na nejbližší stůl. S naprostým klidem si prvně vyhrnu rukáv košile a pak řeším výndání kusu střepu z ruky a následně o něčím otřít a zavázat.
"Patrně to nebude zrovna můj hudební žánr."
Ucedím s úšklebkem, za který schovávám vše, co v životě bylo.
 
David *Lucí* Rubin - 04. února 2016 20:42
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
V hotelu se Střelou
S kým taky jiným... a kde taky jinde?

odkaz

"Ty šeš mozek, já svaly." Zopakuji si v duchu sám pro sebe a lehce se pousměji. Vzpomínám si na to, kdy mi to poprvé říkala. Náš první společný případ, na kterém jsme spolupracovali a také u kterého zapomněla dodat, že budu navíc jako bonus složit jako její chodící pohyblivý terč, který je tak nějak nesmrtelný.
To byly časy, kdy jsem se také snažil více k ní přiblížit. Zjistit, proč žádná z mých schopností na ní nefunguje a tak nějak jsem to nakonec nevypátral, protože nebyl čas a sám uznal, že je to tak lepší. Nicky tajemství prostě slušelo. Zároveň jsem se děsil, že po onom zjištění, nebude pro mně první svého druhu... a tak jsem to pak nechal být a nechal se jí překvapovat.

Cokoliv, jen ne pizzu...
A tak objednám pořádné dva steaky s domácími americkými bramborami a švestkovou omáčkou. Prostě lahoda. Jeden z důvodů, proč jsem si vybral tento hotel byl, že tu vaří sakra dobře. Řekl bych, že nejlépe v celém Chicagu.
Vlastně abych se pravdu přiznal, dalo by se to pojmout jako večeře při svíčkách. Začnu tedy připravovat jídelní stůl. Pobíhat po místnostech, hledajíc svíčky... než se mi to nakonec podaří. Převezmu jídlo a nechám ho zatím na tom vozíku. Jak se sem dostalo... to vám neprozradím, protože bych vás jinak musel zabít.
Chtělo by to pustit nějakou hudbu. I když sám tak nějak nevím přesně co.
Můj pohled zabloudí k opuštěnému pianu, na které jsem dlouhou dobu nehrál.
Jenže hrát s jednou rukou se prostě nedá... nebo dá? Nejdřív, než to začnu zkoušet, si naleji sklenku whisky a přejdu k pianu. Pohodlněji se k němu usadím a pokusím se hrát.
Sakra... že se dá hrát?
Vyčaruje mi to úsměv na tváři a užívám si tu hru.
Na malou chvíli mne to vrátí zpátky do mého baru, který jsem vlastnil než se ho chopil Mordecai a také do chvíle, kdy jsem se poprvé objevil zde... protože jsem byl nucen opustit svůj domov. Částečně z důvodu, že mne to tam nebavilo.
Kdybych to neudělal, tak nepoznám Nicky. Možná ne tak... jak jsem jí poznal tady a možná bych se do ní tak neskutečně nezbláznil. Kdo ví... já tedy rozhodně ne.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 04. února 2016 19:23
nickystela268084851.jpg
V hotelu

Ne, na vztahy vážně nejsem dobrá a díky tomu, že opadl veškerý adrenalin nejen, že zjišťuji, že mi je fakt bídně, ale také si uvědomuji spoustu věcí okolo. Jen představa toho bydlení mě děsí a to jsem mu to odkývala ani nevím jak. Dobře, vlastně vím, okolnosti mě dohnaly k využití jeho toužebného přání. Neumím si představit nic z toho, co se mi zdálo v jednom z divokých snů, že by mohla být skutečnost... a ne, o Alence nemluvím.
Nepustit si nikoho k tělu. Všechno bude použito jako zbraň. Dostane se pod kůži, dostane se do hlavy... Všechno zničí.
Když jsem zabila svou rodinu ulevilo se mi. Vědomí, že mě nemá kdo vystopovat bylo příjemné, ale úleva to nebyla dostatečná. Dobře jsem věděla, že existuje na světě spousta dalších sviní, která bez váhání udělá totéž. Kolikrát si mě najala zhrzená ženská s tím, že jí její parchant podváděl, nebo ty zlomené, které bili a znásilňovali... A víte co? Většinu z nich jsem odmítla jako kohokoli jiného. Proč? Málo slíbených nul. Stala se ze mě sobecká svině, která neumí soucítit s nikým, ani s obětmi. Nehrála jsem si na hrdinku. Neprovolávala jsem spravedlnost. Své klienty jsem si pečlivě vybírala, i když někdy se našla výjimka, kdy jsem nad platební neschopností přimhouřila oko. Moje jednání bylo nepředvídatelné. Nick Bullet nikdy nebyl rytíř v zářivé zbroji, ani gentleman. Zabíjel i ženské, pokud mu kšeft přišel zajímavý.
A tahle svině tu teď řeší, že by možná mohla mít vztah.
Sračky...

"Hej... prostě..."
Mávnu rukou a vstanu.
"... prostě jak říkáš."
Kývnu a oči cuknou k pahýlu ruky na který poukázal. Jo vybavuji si zachycený rozhovor, ale neptala jsem se a víc se neptám ani teď a jen znovu kývnu.
"Ty šeš mozek, já svaly."
S tím seberu jednu z pistolí a pušku. Sice je vládnutí peklu lákavá myšlenka, ale obnáší to až příliš věcí, kterými si nejsem jistá. Všechno kolem se změnilo a přitom zůstalo stejné. Cítím se jako já a přesto jako někdo cizí.
Zatřepu hlavou a sousředím se ještě na to, co mi Luc říká.
"Cokoli, jen ne pizzu."
Znechuceně pohlédnu na alchymistu. Tolik k mému přání ohledně jídla. Abych pravdu řekla, z toho jak se tváří mé břicho soudím, že hlad mám, ale nějaká chuť? O tom se mluvit nedá. Něco bych snědla, ale nemám nejmenší tušení, co by to mělo být. Krátkou křečovou vlnu bolesti z hladu nedám nijak znát, ale raději se upnu na svůj odchod ze scény.
"Dík."
Víc o tom, co jdu dělat není potřeba říct, prostě zmizím do jeho ložnice, kde si jdu čapnout něco nového na sebe.
"Smrdim i sama sobě... a to je co říct..."
Zamumlám si pro sebe cestou čímž je jasné kam budou mé kroky směřovat.

Kdo si myslel, že jdu do sprchy ozbrojená, téměř uhádl. Čisté oblečení položené na skříňce, smradlavá hromada hadrů kopnutá v rohu, puška opřená o zeď vedle sprchového koutu, stejně jako pistole na čistých věcech hned vedle. Kdyby někdo otevřel dveře, mám to na plynulý pohyb - během jediného kroku odhrnu závěs a volnou pravačkou plynule natáhnu ruku po zbrani. Jsem tak nepružená, že by se narušitel ani nestihl podívat na mou nahotu.

Pořádně horká voda splachuje špínu a pach proměny, ale že bych se cítila jako člověk, to rozhodně nehrozí. Necítila jsem se tak, ani když jsem jím ještě byla.
Život ze mě udělal démona. A teď ze mě udělal Luc monstrum, za které jsem se léta považovala.
Pro sebe se pousměji, ale koutek se rázem zkřiví bolestí, která mě přinutí se trochu předklonit a ruka vystřelí k břichu.
Krev... ?
Pohled přišpendlený pod nohama, kam stéká a ředí se s tekoucí vodou.
"Už zase?"
Odfrknu si zoufale. Není nad stav, ve kterém i sebedrsnější ženská ztratí svou důstojnost.
"Tohle fakt není vtipný."
Zavrčím s rukou křečovitě na břiše a druhou tam pouštím horkou vodu. Evidentně jsem sice možná démon, ale pořád i ženská.

Kdo čekal, že budu horlivě vyšilovat, jak si s tím sakra v hotelovém pokoji s výbavou pro muže asi tak poradím, tak ho zklamu. Chladnou hlavu zachovám i v tak neskutečně debilní situaci jako je tahle. Holt po každé jsou pro mě tyhle dny překvapením, protože je nemám nijak srovnané a poslední dny byly i pro klidnou a šílenou mě dost stresovou záležitostí.
Smířená se svou ženskostí se domyji, a při oblékání použiji silnou vrstvu toaletního papíru na řešení svého drobného červeného problému.
V rámci dodržování pitného režimu se nebudu schánět po práškách.
Řeknu si a vrátím se za Lucem opět s pistolí v ruce a puškou na rameni. Zdá se, že mám nového Mazlíka, neb kdo ví, kde mému prvnímu miláčkovi je teď konec. Nejspíš skončil v ruinách vily.

Přicházím v šedých teplákách a vínové košili. Není zapnutá ke krku, takže během pohybu je možné zahlédnout i ramínko podprsenky u které jsem se při svléknutí divala, že vlastně přežila jen s několika natrženími.
V mých očích se na zlomek vteřinky odrazí smutek, jehož příčina je pro Luce neznámá. Chuť k jídlu stále není i když může vonět sebevíc a sebelíp.
Mlčky si dojdu ke stolu, opět položím pistoli vedle sebe a pušku opřu, abych si mohla nalít panáka... spíš rovnou druhého, protože první do mě zahučel rychleji, než kulový blesk proletí zdí.
No co... pitný řežim.

 
Vypravěč - 04. února 2016 17:36
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Na obědě - odpovědi na otázky
Sierra

Zhluboka se nadechne a poté vydechne. Je na ní zjevné, že nemá ani nejmenší tušení, kde začít a zřejmě si to celé představovala jednoduše, než to vlastně teď je. Něco ve stylu objímaní a slz. Místo toho má před sebou strašně zvědavou mladou ženu.
"Krom toho, že jsme prokleté... tak jsme poměrně mocné čarodějnice. Před tím, než nás tvůj otec vyhostil sem a seslal na nás tu kletbu, jsme žily poklidným životem v Edenu." Odmlčí se, aby tě nechala to vstřebat a zároveň kvůli tomu, že přišel číšník s vínem pro ní a minerálkou pro tebe.
"Zachary byl... a doufám stále je... tvá životní láska. V každém životě se seznámíte a v každém životě nakonec skončíte spolu. Jste k sobě předurčení. Jenže... vaše prokletí je, že vždycky se najde něco, co vás od sebe rozdělí. Povětšinou se jedná o smrt." Sklopí pohled o tomto se jí zřejmě nechce moc hovořit. Vypadá to, že tak nějak ví o každé tvé smrti a tím by si je snad jenom připomněla.
"Nepamatuješ si to... protože jsem chtěla, aby si pro jednou žila obyčejný život bez oné šílené kletby. Ale to se mi zřejmě tak úplně nepodařilo. Omlouvám se."
Dle oné dokonalé vůně linoucí se od číšníka je tak nějak zřejmé, že se blíží s vašim jídlem. Jestli jídlo vonělo božsky, tak o to víc božsky musí vypadat. Nemluvně o tom, že bude chutnat naprosto skvěle. Morgana vybrala opravdu velmi kvalitní restauraci.
"Je to poměrně dost dlouho. Od doby krále Artuše. Nebyla to legenda, jak si jedni myslí. Zachary se v té době nejmenoval, tak jak se teď jmenuje... ale naprosto jinak. Lancelot a ty mé dítě... jsi byla Ginevra." Odpoví ti tak i na poslední otázku, poté ti popřeje dobrou chuť a pustí se do jídla. To co ti sdělila, jistě potřebuješ vstřebat. Ne každý den se dotyčný dozví, že žil mnoho minulých životů a jeden z nich tak nějak představoval legendu o Artušovi.
 
Ray "Zatracený" Simons - 04. února 2016 12:09
ray9187.jpg
A večírek může začít! - Menší skipnutí

odkaz

Když si dáte červenou, nikdy neskončíte u jedné. Je to pití, které buďto nesnášíte nebo zbožňujete. Nevím proč, ale vždycky mi chutnala, i když na ní Carlos ohrnoval nos a měl jí tady jenom kvůli mně. Tak nějak pořád jsem měl pocit, že jsem nějak s tím Peklem spojený... že jsem jeho součástí a ne jako nějaký otrok, ale něco víc.
Panáků na stole se to kupilo. Hudba vyhrávala. Užíval jsem si přítomnost Beth a to veškerou podstatou svého bytí.
A nikdy jsem se necítil tak skvěle.
Už ani nevím po jak dlouhé době, jsme nakonec spolu zalezli do VIP klubu a vyváděli tam, zkoušeli odolnost postele. Byl jsem překvapen kolik toho jsem schopen vydržet a sám jsem ani nepočítal, jak dlouhou dobu jsme tam spolu strávili. Než jsem nakonec opravdu zalehl do postele a notnou dobu odpočíval.

Momentálně ležím na zádech, hledím upřeně na strop, který by potřeboval vymalovat a pokuřuji snad poslední melocidku.
Budu muset někde sehnat další.
Nechal jsem Beth, ať se uvelebí jak chce a volnou rukou ve které jsem nemám cigaretu, jí hladím po její dokonalé pokožce.
Užívám si ty doteky, stejně jako její celkovou přítomnost. Žádná z profesionálních dam se Beth nevyrovnala v hledání pekelného ráje. Přeci jen tu byl stále fakt, že byla démonkou.
Část mne touží potom vidět její pravou podobu a ta druhá by té první nejraději nafackovala a natáhla svěrací kazajku.
Nemusím nikam spěchat a tak klidně můžeme takto společně strávit ještě dlouhou dobu. Tedy pokud ona nemá v úmyslu někam jít.
Postel naše řádění kupodivu přežila, stejně jako celkový pokoj. I když tady ani není, co zničit.
"Vyprávěj mi, jak to vypadá v Pekle?" Přetrhnu ticho, které tady vládne. Vždycky mne to zajímalo. Vždycky jsem si sám pokládal onu otázku a nikdy na ní nebyl schopen odpovědět. Moc dobře jsem věděl, stejně jako vím, že v Pekle skončím.
A abych pravdu přiznal, nechci ani skončit jinak.
Teď tu ležím na posteli s démonkou, kterou jistě to místo musela několikrát navštěvovat a třeba vlastní nějaké pekelné území. Bylo by hloupé nevyužít té možnosti a nezeptat se.
 
Iracebeth *Beth* - 04. února 2016 10:41
beth29929.jpg

Peklo tam, peklo sem…

~Ray~

 

Z nitra se mi dostalo tiché zapředení. Jako kočka, možná. Spíš se to podobalo větší kočičí šelmě a vězte, že umím svými udržovanými nehtíky škrábat a drásat, když se přestanu kontrolovat. Nemít ono pomyslné vodítko od Šediváka, asi by Ray litoval tohoto střetnutí.

Pití k nám připlulo na tácku, který nesl Carlos. Nevšímala jsem si toho, dokud jsem neucítila tu pekelně pekelnou vůni.

Tak po tomhle střízlivá určitě nebudu, pomyslím si a natočím hlavu, abych se na skleničky s rudou tekutinou podívala.

„Začínám si myslet, že mě chcete opít, pane lovče,“ ušklíbnu se a vezmu si svou.

 

S takovým přípitkem by si zasloužilo říct něco velkolepého. Ne, kecám. Přiťuknu si a dodám: „Na chtíč.“ Jsem potvůrka a vždycky jí budu. Taky můžu zmizet ze dne na den a nedat o sobě vůbec vědět a následně se ukázat s děsivě utahanou storkou, jak se mi všechno posr… ehm, pokazilo a všichni mě utěšujte.

 

Chuť pití je opojná a zaznamenám vlezlý dotek alkoholu. Podívala jsem se na exnutou skleničku a skousnu si spodní ret. „Tohle je opravdu pekelné pití. Dobrý výběr,“ než stačil Ray cokoliv říct, políbila jsem jej. Zatím udržuju jisté meze, aby nás Carlos nevyrazil ven, že pohoršujeme ostatní hosty. Nu, taky by mi to mohlo být jedno, ale vidina VIP salónku mě velice láká.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.24006104469299 sekund

na začátek stránky