Andor.cz - Dračí doupě online

Hotel

"Nepochyboval... já měl o tebe strach..." Zarazím se. Sám jsem totiž překvapen těmi slovy, protože je myslím vážně a ona je vnímá.
Nikdy jsem pořádně nepochopil, co je to vlastně strach, až do této doby. Nikdy jsem pořádně nepochopil lásku a vysmíval jsem se těm ubožákům, co z ní byli hotoví a teď patřím mezi ně. A to díky jediné ženě, která byla první svého druhu už od chvíli, co jsme se my dva poznali. Stačilo jen pohlédnout na ostatní ženy a padly mi k nohám. Doslova toužily, abych se jich dotýkal a dělal s nimi jisté věci, na které je i kámasútra krátká. Dokázal jsem v nich odhalit jejich skryté touhy. Nicméně u Nicky ne. Proto byla první svého druhu a tím mne okouzlila.
"... záleží mi na tobě. Víc než mi kdy na někom záleželo." Sám jsem překvapený svými slovy, protože jsou sakra myšleny upřímně. Ty důvody jsem jen tak práskl.
Bohyně nestačí, že jsem vládce pekla a princ... Moje jméno je Lucifer? Ještě chce nějaké důvody.

Odložím sklenku a chvíli si jí prohlížím. Sakra... vždyť jí to sluší i v těch teplácích a roztrhané košili, či co to kdysi dávno bylo.
"Upřímně... přísahám, že už se nebudu vysmívat těm, co propadli té ošklivé lásce." Promnu si obličej s dlouhým povzdechem.
Netušil jsem, jak bude pro mne těžké ze sebe vytáhnout ona slova. Je to něco jiného, jako to z někoho dostat... jako kdybych ochutnal vlastní medicínu.
"Pravdou je, že mne můžeš nakopat do mé sexy pekelné prdele. Nemůžu ti v tom bránit. Stejně jako přemlouvat a říkat důvody... je tu jeden důvod, který jsem ti řekl ve chvíli, co jsme se poprvé viděli a ty si na mně vystřelila..." Jo to byly časy... lehce se uchechtnu té vzpomínce.
"Jsem totiž Lucifer, princ pekelný a bla bla bla." Rozhodím rukama. Vážně se už nemůžu dočkat, až dostanu tu funkční náhradu, protože se na to nedá dívat a cítím se tak neschopně... i přestože jsem našel způsob, jak nabít pušku s pomocí ocasu.
"Víš já se o to neprosil. Skutečně. Bavilo mně se vysmívat těm nešťastníkům. Házet jim klacky pod nohy a sledovat, jak se s tím perou... Sakra, že jo. A pak poznám tebe a ty mi ukážeš, jako jediná, že i něco takového se může stát i mně. Být tím nešťastníkem, komu se hází klacky pod nohy." Dlouze vydechnu. Je na mně vidět, že toto nebyl konec a vlastně teprve začátek. Chtěla ty důvody... no ne?
"Jenže ty nepotřebuješ... zatracený důvody Nicky... jsou to slova, která by dostala na kolena skoro každou ženu a řekla by mi hned ano, jen by stačilo... abych se na ní usmál. Což tak nějak funguje naprosto na každou..." Zarazím se. Delší chvíli hledím do země, než pohlédnu na Střelenou Střelu, která mne teda dostala do situace.
"... krom sakra tebe. Celý roky jsem strávil v přemýšlení, jak na tebe... a abych pravdu přiznal. Každá chvíle s tebou pro mne byl jeden malinký zázrak a věř mi, že zázraky znám až moc dobře." Stání mne nějak přestalo bavit a tak se usadím do křesla, jako nějaká rozteklá čokoláda. Než si loktem opřeným o koleno podepřu bradu.
"Takže důvod... důvod..." Pronesu zamyšleně. Vlastně nevím o žádném důvodu, který by Nicky nesmetla ze stolu, když normálně smetla ze stolu, že jsem sakra to co jsem... a to už je co říct.
"Nevím o ničem, co by nebylo až příliš romantické na nás dva... půlka pekelného království?... " Nadhodím... tak se to přeci říká v pohádkách.
"...či fakt, že mám v úmyslu se kvůli tobě vzdát jakýkoliv jiných žen, což jsem ještě nikdy kvůli nikomu neudělal. Nebo to, že budu ochotně čekat až nastane ta chvíle, pokud nastane. Budu ti stát po boku, ač budeme společně dobývat zpátky naše Peklo nebo klepat na andělskou bránu. Budu tě respektovat, snášet tvoje manýry a milovat... jak nejlépe dokáže jeden pekelník." Jestli toto nejsou důvody, tak už jsem fakt ztracený.

Hotel

Kontrola proběhla v klidu a jsem si jistá, že tu nic a nikdo nebyl a není. Nemám ve zvyku vyzvídat, takže na telefon se neptám, ačkoli jsem, díky nově nabytému lepšímu sluchu, zaslechla o čem je řeč. Nepřemýšlím o tom, nemám důvod se tím zabývat a daleko raději si vychutnávám to ticho a sklenku v ruce.
Možná měkknu, ale tahle chvíle klidu je naprosto výjimečná v tom, že se mi ten klid líbí. Raději to budeme přikládat tomu, že ten vynucený spánek po proměně nebyl zrovna dostatečný - vždyť, komu by se dobře spalo, když vám nad hlavou likvidují nemalý dům? A že mám sakra lehké spaní.

I já kontroluji bezvědomého alchymistu a ten vztek na něj mě ještě zcela nepřešel, i když ho maskuji. Přežila jsem to, tak co...
Máte smůlu, mě jen tak nedostanete!
Ušklíbnu se na vlastní myšlenku jeho směrem. Ticho v tu chvíli přeruší Luc a tak cuknu hlavou k němu.
Zkoumavě ho sleduji, vyčkávám, co se z něj vysype, ale on se moc nemá ke slovu. Až když si to řádně promyslí tak pokračuje slovy, které by nejedno romantické srdce dojaly. Žel, já nejsem romantická duše. Leda v hodně divných snech vyvolaných drogama nebo zraněním magického původu, jak jsem se přesvědčila.

Uchechtnu se a radši zvednu sklenku k ťuknutí.
"Na koho jinýho taky?"
Arogantní? Možná... A co? Hej, netvrdím, že jsem dokonalá, ale v tomhle věřím jeho slovům. První svého druhu.
"Doufám, že i poslední."
Dodám a na to se napiju.
"Hm... tady mi někdo nevěřil a pochyboval."
S úšklebkem nakrčím nos.
"Radši mi řekni ty svý důvody, proč bych tě teď neměla nakopat do prdele, poslat do háje abych mohla uletět a kopat sama za sebe."
Obrátím do sebe další sklenku a vyzývavě se posuměji.
"Fakt mě totiž zajímá, jestlis přišel na něco, co ti nesmetu ze stolu."

Hotel

Není tu nikde ani noha, jen mi dva.
Koho by napadlo, že se do tohoto apartmá dá dostat jen přes starožitné hodiny a ještě musíte znát správný způsob, jinak máte smůlu.
Mám to tu taky magicky chráněné. Na druhou stranu naprosto chápu, že to s určitou pravděpodobností nebude stoprocentní stejně jako v bunkru. Tam se přeci jen podařilo proradnému batříčkovi Nicky mne posednout a málem jí znovu zabít... Jasně chápu. A proto nechávám Nicky beze slov, aby to omrkla.
Mám přeci jen něco jiného na práci. Jistý důležitý telefonát...

Po jeho skončení tu je takové prazvláštní ticho. Prazvláštní v tom, že není vůbec nepříjemné. Ba naopak je to takové sdílené ticho v jakési harmonií.
Měl jsem v úmyslu toho tolik Nicky sdělit a netýká se to jen telefonátu, který možná zaslechla a týkal se možnosti nové ruky a nedalo mi to - takže je možné, že bych měl i křídla. A ten pocit té možnosti je vlastně naprosto divný.
Teď místo toho, abych mluvil, jen tiše se skleničkou v ruce sleduji Nicky. Sem tam se podívám na toho v bezvědomí, kterého bude nejlepší zavřít do nějakého z těch pokojů. Jenže teď je taková chvíle, kterou se mi nechce ničím narušovat.

"Víš..." Spustím nakonec a potom se zarazím. Jak to všechno vlastně říct? Na to abych to sepsal nebyla chvíle a teď když je klid... nevím. Je tolik věcí, co jsem jí chtěl říct a já teď najednou prostě nevím, jak začít.
"... já měl vážně strach z toho, že tě ztratím." Teď bych si nejraději vrazil. Místo toho si znova naleji sklenku, abych jí pozvedl.
"Takže... na tebe... první svého druhu." Že já vůbec otevíral pusu. To ticho bylo mnohem lepší než toto. Ale tak už se stalo, teď je důležité to dotáhnout do konce. No ne.

Hotel

Kdysi, když jsem s Lucem procházela přes jeho království, měla jsem z toho smíšené pocity, ale jeden převládal. Neměla jsem strach, nehnusilo se mi to a cítila jsem vědomí, že tam patřím. Ani kdyby mi nebe otevřelo své brány, neměla bych v úmyslu tu nabídku přijmout, protože bys v tom čuchala nějakou levárnu - jak by taky někdo, kdo zabíjí lidi za peníze, mohl přijít do nebe?
Ale peklo teď během té krátké chvíle, vyzařovalo něco trochu jiného. Pořád jsem věděla, že sem patřím, ale jinak, než předtím. Ne jako hříšnice, ale jako démon. Žádný vězeň, ale bachař.
Ovšem jestli se změnilo vedení, to mé smysly nejsou schopné zaznamenat. Cítím jen změny, které se týkají mě samotné a mé úlohy, jež se proměnila spolu se mnou.

Objevujeme se v luxusním apartmá, kde černá převládá a elegantně se doplňuje se vším okolo.
Neudělá to na mě nejmenší dojem, pokud se na to ptáte a raději se přes hledí pistole rozhlédnu po okolí, jestli jsme tu jen my tři v pořádku nebo i někdo další. Luc něco mezitím zavrčel a já obejdu místnost, jestli tu třeba náhodou někdo nebyl před námi, aby tu něco nasražil. Je to hotel a nevím do jaké míry tu má pán pekel magická opatření.

A pak zazní cinknutí sklence, zvuk otvírané lahve a lití tekutiny do skla. S jasnou chutí se ohlédnu, ale nijak nespěchám a dodělám svou kontrolu místnosti, stejně tak pokojů, zatímco Luc si vyřizuje svůj telefonát.
Poté k němu přijdu, položím pistole na stůl, pušku o něj opřu a naliju si to co on. Nepídím se po brandy, i když věřím tomu, že tam určitě je. Prostě budu pít s ním.
Nic neříkám. Nevyzvídám a prostě v klidu popíjím svou sklenku whiskey.
Kde jsou veškeré otázky, které jsem měla schovat na klidnější moment?
Napadne mě, při malém okamžiku ticha, které na krátkou chvíli nastalo.

Pokec s mamčou... tedy Morganou... vážně mám Morganu v kuchyni?

"Taky jsem ráda, že jsi v pořádku. Byla jsem se ujistit, že se ti nic nestalo a taky si s tebou o něčem důležitém promluvit... celé ti to vysvětlit." Zdá se být poněkud nervózní a nesvá. Jako kdyby něco takového dělala poprvé.
"Byla bych mnohem raději, kdybychom na ten oběd šly. I zdi mají uši. Sice ty uši patří příteli, ale jsou jisté věci, které bych chtěla probrat s tebou osobně... a mám takový pocit, že toto není tvůj domov. Nechci z něho vyhánět majitele." Vypadá to tak, že to myslí naprosto vážně o tom, řešit tyto problémy někde jinde.
"Můžu nás tam přenést... to není problém." Dopije čaj a vyčkává na tvé rozhodnutí.
"O Islingtona se neboj. Je v naprostém pořádku. Doufám, že se ponaučil." Mluví pravdu. Jde to poznat z jejich očí. Upřeně se dívá do tvých a nechá tě v sobě číst.
Strašlivá děsivá Morgana není vrah.

***

"Co tu vlastně dělá?" Vůbec to nechápu. Měla drzost přijít až sem. Ignoruji fakt, že mi sem přivezla auto. Víc mně děsí fakt, že je tady a mé ochrany s ní nevytřeli podlahu.
Krucinál... budu muset zlepšit kouzlo.
"Co by? Mluví se svou dcerou. Mají si toho tolik říct... obzvláště když..." Bastet se zarazí a následně nad tím posledním mávne rukou. Vždyť něco začala. Co mi neříká? Co mi tady sakra nikdo neříká?
"Obzvláště co?" Zeptám se jí a vážně chci znát odpověď.
"Nic... neber mně vážně. Jsem ráda, že jsi v pořádku." Snaží se převést na jiné téma. Poznám to. Něco mi tají.
"Slíbili jsme si, že budeme k sobě upřímní... co si mi chtěla říct, než ses zarazila?" Naléhám. Možná do toho podle vkládám cosi, ale nemám prostě rád lži a tajemství. Ví to moc dobře.
Možná proto, když jsem se s ní poprvé potkal mi ukázala naprosto všechno ve svých očí a od té chvíle u mně začala bydlet.
"Jenže... i jí jsem dala slovo. Budeš si muset promluvit se Sierrou."
Sakra... ona a její sliby. Zakleju v duchu. Nemůžu jí nutit, aby mi to řekla. Bohyně a její sliby. A určitě to musí být něco důležitého, protože mi to málem řekla.
Co jen to může být, abych se musel na to zeptat Sierry? Sakra... a co tu dělá Morgana?
Zatím na tyto otázky nedostanu odpovědi. Neboť jak jsem slíbil, budu hodný pacient.

Cestou necestou jedině přes peklo

Než nás přenesu musím zatřepat hlavu. Objeví se totiž poplašná myšlenka a celkově vzpomínka na to, jak někdo z dola spustil vyvolávací kouzlo a já se objevil v pasti. Na ten souboj se nedá zapomenout. Byl o něco více akční, než ten co se realizoval kvůli Nicky. Ač mne to stálo vilu, život to nestálo nikoho z nás. Byla to zkouška sil. Jestli to stále přes to všechno v sobě mám a jestli je Nicky boje schopná. Nebojovali jsme s největšíma esama.
A co já vím... možná má Nicky pravdu tam dole na nás bude někdo čekat.
Zhluboka se nadechnu... Tak ať... Já jsem Pekelný princ, nikdo sakra jiný. Vydechnu a s tím zavřu oči. Soustředím se přitom na jedno jediné místo, kde bych byl nejraději v této chvíli a to na Warwick Allerton hotel, hezky v pokoji se skleničkou v ruce.

Jenže z toho divného pocitu, když míjím své království, mne zamrazí. Jako kdyby mi to už nepatřilo. Je to tak cizí. Připadám si jako vetřelec a nikdy jsem se takto ještě necítil.
"Do hajzlu..." Procedím v bezpečí hotelového pokoje. Nikdo nás nesledoval, ale ten pocit. Stále ho cítím. Je tak mrazivý. Dnes jsem zdá se přišel o dva své domovy.
Ale aspoň ne o Nicky. Můj pohled padne na ní. Není to sice fajn, když přijdete o místo kam patříte, ale je to lepší než přijdete o někoho ke komu tak nějak patříte. Nevím, jak bych to lépe řekl. Prostě to tak je.
Smutně se pousměji a přejdu k mini baru. Vidocq je stále v bezvědomí, takže neplechu dělat nebude... a já si sakra potřebuji dát panáka.
Moc dobře vím, že toto je klid před bouří a ta bouře bude stát za to.
Hodlám ten čas, který se v této chvíli nabízí, využít ve svůj prospěch. Přesněji po pořádném napití se z lahve whisky, vytočím číslo na svého jednoho známého vědátora, u kterého vím, že se na něčem takovém podílel... s jasnou prosbou o novou ruku.

***
Objevili jsme se zde, což tak nějak představuje dalo by se říci přijímací salónek, ze kterého vede ulička, kdy na každé straně jsou dveře - pochopitelně od pokoje a jedny od velké prostorné knihovny.
Co se týče pokojů je jich tam tuším šest. Stejně vybavených. V pokoji se nachází dvě oddělené postele, pouze v mém je ta postel tak nějak manželská, gauč, stůl a v každém je toaleta s koupelnou a také minikuchyňka... pochopitelně minibar.

Pokec s mamčou

Přítomnost auta bez přemýšlení připíšu na účet Bastet. Asi byla tak skvělá a dojela tam. Stejně jako tu energii, ten pocit. Možná jsem tak ráda, že mě vítá bohyně, cítím se v jejím okolí dobře, protože ... mi ... koupila koblížky? Nevím, sice si těchto nevšedností všímám, ale zatím si je neumím spojit do jiného obrázku.

"Samozřejmě," řeknu jenom a okamžitě jdu loudavým krokem do kuchyně.

A tam se zarazím na místě. Připadalo mi to nemožné. Morgana sedí na židli v kuchyni egyptské bohyně v šedém tričku a džínách. Uhum... nejsem jediná, komu to připadá naprosto šílené, že ne? Nicméně dýchat se musí a zírat je naprosto nevhodné, a tak nasazuji úsměv a začínám dýchat znovu, tak hezky, jak se má. Hlad mám, to se ví, že jo, ale nechce se mi dnes už nikam chodit.

"Jsem ráda, že tě vidím živou a zdravou.." řeknu upřímně a sundám si též hrneček a zkontroluji, jestli je ještě v konvici teplá voda, abych si čaj klidně hned zalila. "Ale pokud nemusím, tak se odsud asi nehnu. Myslím, že tu Bastet zbyly koblížky od rána. Tak si vystačím s těmi, ale díky..."

S tím se po nich podívám a kdyžtak si přenesu čaj na stůl na židli naproti ní.

"Co se stalo se s Islingtonem?" zeptám se ještě než si sednu. Nebyl můj favorit, ale zeptat se musím.

A ne že bych prahla po tom, se tam vracet...

Rozum nerozum, někde se začít musí a já fakt nerada plýtvám municí aniž bych za to mohla zinkasovat pěknou řádku nul.
Návrh na ananas je rozhodně výzva a vyčaruje mi to ve tváři přesně ten inspirativní výraz, při kterém trpce zalitujete svých ve vtipu řečených slov. Bohužel takovéhle věci jsem schopná vzít zcela vážně, už jen pro tu osobní srandu.

"Nevim jak se ten pitomec jmenoval."
Rozhodím rukama a jakmile Luc přikývmne směřuji zpět dolů k přichcíplině a zbraním.
Jakmile jsem tam, kontroluji Vidocqa pohledem. Vyřadila jsem ho dobře a vidím jak dýchá, to mi stačí. Dojdu ke stolu, tak abych na něj neustále viděla kdyby se náhodou pohnul a mezitím nachystám zbraně.

Hlavou mi bleskne vzpomínka jak jsem se na ně před pár chvílemi dívala oranžovýma očima a dávala do kupy kdo sakra jsem.
Zvládla jsem to. Teď si na mě už nikdo nepřijde.
Zle se usměji, kriticky se zamračím na své oblečení a něco bez smysluplnosti zavrčím.
Sirény jsou čím dál blíž. Beru nábojové pásky křížem přes prsa, jak jsem zvyklá, pušku řemenem na rameno a další glocky do rukou. Hned se cítím líp.

Luc se přiřítí hned na to a zase popohání. Mám chuť ho za tohle do toho zadku střelit, ale teď bych z toho žádné velké uspokojení neklidné duše neměla, takže to nechám být.
Vezmu ještě jednoho glocka pro něj a jdu k němu a té kryse. tak nějak je mi jasné, že to bez chycení nepůjde, takže kývnu na znamení, že jsem v pohodě a chytnu ho za rameno. Pevně a vůbec ne vyklepaně.
Tak a jedem... jou hou...
A běda všem, kdo se nám postaví do cesty. I když... Ananas...

Kdovíkde... ale tam už jsme byly

"Abych pravdu řekl... ani můj plán s přesunem... má kdo ví co společného s rozumem." Samozřejmě, že je tady i ta třetí varianta. Prostě a jednoduše si počkáme, probijeme se, ukradneme jim auto a prostě pojedeme do hotelu. Nebo bych možná mohl zkusit ty svoje kouzla, jako za starých časů. Je tolik možností.

"Jasně... třeba takový ananas." Navrhnu jí, což vzápětí zalituji, neb by se to mohlo realizovat. Nedávno jsem se díval na jednu naprosto šílenou komedií. Jmenovala se Malý Nicky Satan Junior a právě v té komedií Pán Pekel - ne tak úplně já - narval do zadku ananas Hitlerovi, který byl pokud si dobře pamatuji v oblečku služebné.
Mezitím co já jsem zabýval záležitostí s ananasem. Nicky se činila jinak.
Když to vezmu kolem a kolem... i já sám jsem zahodil svou masku. I když ne tak úplně.
Teď bych si dal panáka... Zaúpím v duchu. Začínám se čím dál tím víc těšit do hotelu. Je tam plný minibar.

"Kasabianovi?" Jo tak tu hlavu moc dobře znám a bylo by lepší, kdybychom jí dostali dřív než oni. Ono živě z pekla se vždycky hodí.
"Fajn. To zní jako plán." Přikývnu.
Sebrat toho pitomce... stejně jako zbraně, které tuším v hotelu budou. Ale tak do zásoby se vždycky hodí.
Nechám ať jde Nicky první, protože potřebuji vyřešit s Golemem jistou záležitost týkající věcí Nicky, jež se stále tak nějak nacházejí u členů Bílé rady. S tím, že se setkáme v hotelu.
Pan Pumpa je sice golem, ale pro lidi je to něco tak neskutečně skutečného, že se tyto věci naučili ignorovat. Nemám tedy obavy, že by se mu něco po cestě mohlo stát.
No až pak se vrhnu dolů pro zbraně a možný přesun odsud do hotelu. Slyším jak sirény jsou strašně blízko.

"Máš všechno? Nechci nic říkat, ale už máme návštěvu." Vezmu pár nábojových pásů a potom se přesunu za Vidocqem, který vypadá vážně strašně. Prospělo by mu, kdyby ho někdo zavřel do polstrované cely. Položím mu ruku na rameno a poté přejedu pohledem Nicky. Nemám ruku navíc, takže se mně bude muset chytnout.
Mohl bych jí nechat, aby si to vyzkoušela. Ale obávám se, že na tom místě, kam jdeme nebyla a nemuselo by to zrovna dvakrát vyjít.
Budu si muset pořídit biomechanickou ruku... ještěže mám v zásobě pár vědeckých duší.

Kdovíco...

Z toho, jak chválil ta má křídla mi přeběhlo chvění po zádech. Hořkost jeho slov, ač možná obdivných, by se dala krájet, ale já nemám ve zvyku nikoho litovat. Tu vlastnost jsem v sobě zabila, abych mohla být čím jsem. Vlastně... čím jsem byla.
Teď jsem tomu všemu jen nasadila korunu.
Gratuluji sama sobě. Teď už i vypadám tak, jak mě všichni mí napřátelé a konkurenti nezývali. Příšera, zrůda, démon... No a teď je mé pravé já venku a má chuť se všem ukázat.

Odhodím nedopalek a najednou nevím, co dál. On si mele svoje a já nevím. Stres. Sirény. Blíží se lidi. Lidi. Nemám lidi ráda. A do toho on chce odpověď po mě? Vážně? Kde je to naše slavné, že já jsem svaly, on je mozek?! Čas tlačí a já vážně nemám náladu na to, cokoli rozhodovat a přehnané sebevědomí škodí. Co když má pravdu? Co když to přes peklo bude v pohodě a naopak ve vzduchu bude číhat větší průser? Co když ho neudržím? Co když proti nám vyletí nebeské komando?
Hovno. Už jsem ho nesla jako člověk a ještě mrtvá váha a dala jsem to... Ale to nebeské komando je otázka. Jsou horší protivnící ti Shůry nebo Zdola?

"Trrroufám si na kde co, ale nezapomínej, že to má sss rrrozumem málokdy co dočinění."
Varuju ho. Jenže když tak hezky zmínil tu víru... já nevěřím, já vím a to je hlavní průser s mojí vírou v cokoli.
Zamávám křídly. Ucítím bolest, které jsem do teď nevěnovala pozornost a při pohledu oním směrem uvidím na levém křídle natrženou blánu. Nic velkého, vlastně docela malý šrám, ale je to citlivější na úplně jiné úrovni, než jsem do teď znala.
Jestli mám strach? Pcha! Ani náhodou, byla bych schopná to překousnout a zkusit letět, ale nejistota z toho, jestli nás ta křídla krátce po mém zrození opravu oba unesou, mě nenechá na pokoji.
I ptáci potřebují aby jim křídla zesílila. Mají je, mají peří, ale neunesou je. Když předčasně vypadnou z hnízda a nedokážou se odtamtud dostat mají smůlu.
Nějak neprahnu po tom vymlet se s Lucem... a na druhou stranu, když se vrátím k tomu zahořklému obdivu... Týrat svého parťáka tím, že on ta svá ztratil, mohu i jindy.

"Jessstli násss přesss peklo někdo chytne, tak ti do tý tvý prrrdele ssskutečně něco narrrvu."
Rozhodnu nakonec. Přejdu pár kroků stranou, dál od něj a zahlédnu svůj odraz ve vysypaném skle na zemi. Spousta malých kusů dá dohromady velmi roztříštěný pohled na to, jak vypadám.
Přikleknu a zkoumavě se na sebe na pár vteřin zadívám. Dokonce se i dotknu střepů, jako bych nevěřila, že to jsem skutečně já. Tak jiná a při tom stejná. Kolik démonů schodilo své lidské masky a byly to skutečně zrůdy, které k lidským rysům měly asi tak blízko, jako tučňák k jestřábovi.

Pravý důvod mého rozhodnutí neříkám. Nehodlám přiznávat, že těm křídlům málo věřím. Místo toho raději zavřu oči a snažím se představit si sebe samu tak, jak si pamatuji. Bez křídel, bez rohů, s kratšíma vlasama víc do zrzava a s normálníma očima. Prostě starou Nicky Střelu, tak, jak ji všichni znají.
Zalezte zpět, odkud ste přišli.
Poručím v duchu. Chvíli to trvá, ale pak skutečně, zmizí zbroj a roztrhanou látkou se křídla vrátí zpět do zad, postupně se naskládají s několika křupavýma zvukama, jak jim stávající kosti dělají místo. Kůže začne mravenčit, mění svou barvu do lidských odstínů a pomalu se přetáhne přes seskládaná křídla, aby je schovala úplně. Nějaká vnitřní magie či co přesně, umožní, že se moje osobní hmota vrátí do původních rozeměrů a nikde nemám hrb či cokoli podobného. Ne, opravdu mě nezajímá jak přesně to funguje a je mi to naprosto jedno.
I rohy zmizely. Připadalo mi to, jako kdyby mi do hlavy zajely dva obří trny, ale ještě jako bych měla hlavu obalenou v želé, kterým oprojelo to ostré a do hlavy se mi dostal pouze signál dozvuku onoho pohybu.

Otvírám oči a dívám se na sebe samu, jak se znám. Hnědé oči, tmavší zrz na příjemnější délku a už nevypadám jako mrtvola. Žiju a jsem démon. To bych si měla napsat do životopisu.
"Tak jdem."
Houknu, vyhoupnu se na nohy a vrátím se k němu.
"Možná by nebylo od věci, vzít zezdola ještě nějaké zbraně. A něco vymyslet s tím podrazáckým bastardem. Před tím volal ňákýmu svýmu kámošovi s tím, že mu prej dal signál o tom, že ho dostali. Nevíme kdo přesně a s tím jakej je srab nás zaprodá ani nevíš jak a nemáme nejmenší tušení co od něj budou naši nepřátelé chtít."
Vysypu ze sebe proud myšlenek. I teď totiž cítím některé věci intenzivněji, než kdy dřív. Není lehké soustředit se na jen na ty věci, které mě normálně zajímaly, když spousta nových věcí se také hlásí o povšimnutí.