Kdovíco...

Z toho, jak chválil ta má křídla mi přeběhlo chvění po zádech. Hořkost jeho slov, ač možná obdivných, by se dala krájet, ale já nemám ve zvyku nikoho litovat. Tu vlastnost jsem v sobě zabila, abych mohla být čím jsem. Vlastně... čím jsem byla.
Teď jsem tomu všemu jen nasadila korunu.
Gratuluji sama sobě. Teď už i vypadám tak, jak mě všichni mí napřátelé a konkurenti nezývali. Příšera, zrůda, démon... No a teď je mé pravé já venku a má chuť se všem ukázat.

Odhodím nedopalek a najednou nevím, co dál. On si mele svoje a já nevím. Stres. Sirény. Blíží se lidi. Lidi. Nemám lidi ráda. A do toho on chce odpověď po mě? Vážně? Kde je to naše slavné, že já jsem svaly, on je mozek?! Čas tlačí a já vážně nemám náladu na to, cokoli rozhodovat a přehnané sebevědomí škodí. Co když má pravdu? Co když to přes peklo bude v pohodě a naopak ve vzduchu bude číhat větší průser? Co když ho neudržím? Co když proti nám vyletí nebeské komando?
Hovno. Už jsem ho nesla jako člověk a ještě mrtvá váha a dala jsem to... Ale to nebeské komando je otázka. Jsou horší protivnící ti Shůry nebo Zdola?

"Trrroufám si na kde co, ale nezapomínej, že to má sss rrrozumem málokdy co dočinění."
Varuju ho. Jenže když tak hezky zmínil tu víru... já nevěřím, já vím a to je hlavní průser s mojí vírou v cokoli.
Zamávám křídly. Ucítím bolest, které jsem do teď nevěnovala pozornost a při pohledu oním směrem uvidím na levém křídle natrženou blánu. Nic velkého, vlastně docela malý šrám, ale je to citlivější na úplně jiné úrovni, než jsem do teď znala.
Jestli mám strach? Pcha! Ani náhodou, byla bych schopná to překousnout a zkusit letět, ale nejistota z toho, jestli nás ta křídla krátce po mém zrození opravu oba unesou, mě nenechá na pokoji.
I ptáci potřebují aby jim křídla zesílila. Mají je, mají peří, ale neunesou je. Když předčasně vypadnou z hnízda a nedokážou se odtamtud dostat mají smůlu.
Nějak neprahnu po tom vymlet se s Lucem... a na druhou stranu, když se vrátím k tomu zahořklému obdivu... Týrat svého parťáka tím, že on ta svá ztratil, mohu i jindy.

"Jessstli násss přesss peklo někdo chytne, tak ti do tý tvý prrrdele ssskutečně něco narrrvu."
Rozhodnu nakonec. Přejdu pár kroků stranou, dál od něj a zahlédnu svůj odraz ve vysypaném skle na zemi. Spousta malých kusů dá dohromady velmi roztříštěný pohled na to, jak vypadám.
Přikleknu a zkoumavě se na sebe na pár vteřin zadívám. Dokonce se i dotknu střepů, jako bych nevěřila, že to jsem skutečně já. Tak jiná a při tom stejná. Kolik démonů schodilo své lidské masky a byly to skutečně zrůdy, které k lidským rysům měly asi tak blízko, jako tučňák k jestřábovi.

Pravý důvod mého rozhodnutí neříkám. Nehodlám přiznávat, že těm křídlům málo věřím. Místo toho raději zavřu oči a snažím se představit si sebe samu tak, jak si pamatuji. Bez křídel, bez rohů, s kratšíma vlasama víc do zrzava a s normálníma očima. Prostě starou Nicky Střelu, tak, jak ji všichni znají.
Zalezte zpět, odkud ste přišli.
Poručím v duchu. Chvíli to trvá, ale pak skutečně, zmizí zbroj a roztrhanou látkou se křídla vrátí zpět do zad, postupně se naskládají s několika křupavýma zvukama, jak jim stávající kosti dělají místo. Kůže začne mravenčit, mění svou barvu do lidských odstínů a pomalu se přetáhne přes seskládaná křídla, aby je schovala úplně. Nějaká vnitřní magie či co přesně, umožní, že se moje osobní hmota vrátí do původních rozeměrů a nikde nemám hrb či cokoli podobného. Ne, opravdu mě nezajímá jak přesně to funguje a je mi to naprosto jedno.
I rohy zmizely. Připadalo mi to, jako kdyby mi do hlavy zajely dva obří trny, ale ještě jako bych měla hlavu obalenou v želé, kterým oprojelo to ostré a do hlavy se mi dostal pouze signál dozvuku onoho pohybu.

Otvírám oči a dívám se na sebe samu, jak se znám. Hnědé oči, tmavší zrz na příjemnější délku a už nevypadám jako mrtvola. Žiju a jsem démon. To bych si měla napsat do životopisu.
"Tak jdem."
Houknu, vyhoupnu se na nohy a vrátím se k němu.
"Možná by nebylo od věci, vzít zezdola ještě nějaké zbraně. A něco vymyslet s tím podrazáckým bastardem. Před tím volal ňákýmu svýmu kámošovi s tím, že mu prej dal signál o tom, že ho dostali. Nevíme kdo přesně a s tím jakej je srab nás zaprodá ani nevíš jak a nemáme nejmenší tušení co od něj budou naši nepřátelé chtít."
Vysypu ze sebe proud myšlenek. I teď totiž cítím některé věci intenzivněji, než kdy dřív. Není lehké soustředit se na jen na ty věci, které mě normálně zajímaly, když spousta nových věcí se také hlásí o povšimnutí.

Připoutejte se, letíme... nebo taky ne

"Úžasná, velkolepá... jo to jsou." Myslím, že něco takového chtěla o nich říct. Moc dobře vím, jaký je to pocit se něčím takovým kochat. Sám jsem tím strávil nějaký čas. Mít křídla byla pocta. A teď místo toho mám po nich bolestnou vzpomínky. Připomínající můj pád, protože se otec rozhodl, že bude lepší když mezitím co ti idioti budou nahoře, tak já zkejsnu dole, jako ten největší padouch.
Vzpomínky... zatracené vzpomínky.

"Nevím, zlato... do háje nevím." Nejsem ON, takže nemusím vědět všechno. Je to určitě riskantní. Ale kdy každé rozhodnutí neneslo s sebou nějaké riziko? Můj pohled sklouzne nahoru.
Jediné co vím, že když teď něco neuděláme, tak budeme mít další problémy navíc. O to teď vážně nestojím.
Letět? To by možná šlo. Jak nejlépe se učit, než tím že to prostě zkusíš a při nejhorším si nameleš.
"Jo... to bychom mohli. Jak nejlépe se naučit létat než to prostě zkusit..." Golem se o sebe zvládne postarat o něj se nebojím. A taky za mnou dokáže trefit, kdekoliv jsem. Je to jakési pouto a jeho schopnost spojená s tím. Vystopovat svého majitele.
A co se týče alchymisty... poradí si. Bude muset.
"Nicméně měli bychom se rozhodnout teď hned... Tak či tak v obou případech si golem poradí." A abych pravdu přiznal, nemám výhrady vůči jedné nebo druhé možnosti. V obou možnostech je jasně stanovené riziko.
"Je jen na tobě... jak moc si troufáš vyletět z hnízda... křídla fungují na principu, že jim prostě věříš a velkou část necháš na nich... nevím, jak to lépe vysvětlit. Necháš se unášet." Snažím se jí vysvětlit. Tak nějak už chápu, jak se musí cítit trenér, který kdysi dávno byl šampionem a nyní se musí smířit s tím, že bude vyučovat další šampiony, místo aby si užil samotnou hru.
Je to na nic... ale to nějak půjde. Společně to zvládneme.
... Doufám.

Tak bacha na zlámané nohy...

Ušklíbnu se.
"Stejně mu nakopeme prrrdel, ať se mu má exissstence líbí, nebo ne..."
Nadhodím a pohlédnu na svá křídla. Jsou tak ... nádherná. Je to nezvyk. Ale cítím z nich sílu a moc, kteoru teď zároveň vládnu.
Všechno je vylepšené a já... já jsem stále já, i když spousta věcí mě dokáže přebít. Například mé ostré smysly, na které reaguji jako lovené zvíře... Vlastně... já jsem.

"Jak na ně mám přřřessstat myssslet...? Jsssou tak... tak..."¨
Zamračím se. Jak mohu nemyslet na něco, co je tak velkolepého, jako je tohle? Luc si to představuje velmi jednoduše.
"Che... no to teda nevim... Abych tě do ní nekopla."
Krátce se zasměji svým osobitým způsobem, zhrubělým svou démonní částí.

"A co když přřřesssně na tohle čekají, kdyby si náhodou byl přřřeci jen tak pitomej?"
Oponuji dál. Jo, vím že kurva nemáme moc ne výběr, ale už přišel o jednu ruku, nemusí přijít ještě o nic dalšího.
"Teorrreticky..."
Začnu a s výdechem kouře pohlédnu k nebi. Jo, díky tomu, že tu není žádná střecha je na něj moc krásný pohled, ale to je nám teď platné jako mrtvole kožich.
"... bychom mohli letět. Tebe bych unesssla..."
... Snad.
Kývnu ke golemovi.
"... ale jeho ani toho dole už ne, nejsssem náklaďák."
Navrhnu přeci jen. Na druhou stranu oproti jiným věcem, které normálně říkám, tohle nezní zrovna dvakrát sebejistě. Pokud by se mu to nelíbilo, což částečně beru, jsem připravená mu odkývat i ten přesun. Už jen proto, že bych musela vzlétnout, což je věc, kterou jsem nikdy nedělala. Nikdy! Protože jsem do svatý prdele na nebi nikdy nebyla okřídlený démon.

Skočíme si jen na malou... chvíli

Mlčím. Uhodla skvěle.
"Sám bych to s otcem neřekl líp." Přiznám se. Ale stejně to pořád nechápu. Pokud Nicky chrání, tak co s ní má v plánu.
U něho si jeden není jist. Je sice kontroverzní stařec, ale vždycky dokázal překvapit. Ošklivě překvapit.
Vzpomínka na ztracená křídla zabolí. A ještě více, když Nicky má problém s jejich schováním.
Sakra... toto je snad zlý sen.
Notnou chvíli přemýšlím, jak jsem to vlastně dělal.
"Musíš na to myslet. Musíš je chtít schovat. Všechno jiné vypustit a představovat si, jak zase mizí." Nebo něco na ten způsob. Je to sakra dávno, takže za nic neručím. Nicky na to bude muset přijít sama. Doufám jen, že ten můj pokus jí to vysvětlit, aspoň trošku pomohl.
"A do mí pekelný prdele se nic schovávat nebude!" I když to bylo myšleno jako vtip, to myslím jen na oko vážně.

"Počítám s tím, že si myslí, že jsem o něco víc chytřejší. Toto nebudou čekat." Jestli je to naprosto šílený plán? Sakra, že je. Ale ruku na srdce, kdo by lezl dvakrát do domu, který už dávno vykradl? Jenom magor. Což tak nějak pasuje na nás dva. Krom toho nemáme moc na výběr. Nemáme auto. Blíží se nám závratnou rychlostí sirény s poldama a kdo ví čím. Což tak nějak nevadí, jen nemám náladu něco řešit. Zavolat si taxi by bylo fajn, ale tak zhruba před čtvrt hodinou.
"Takže?" Nadhodím a vyčkávám, jak se rozhodne. Třeba se vytasí s nějakým lepším plánem nebo něco takového.
Vychutnávám si přitom cigaretu.

Vzhůru dolů...

"Tss... tobě by se líbilo všššechno kde budu já..."
Zasyčím s úšklebkem během výdechu. A ano, vím sakra dobře, že mám pravdu.
"Pche... Jasně, že je prrroti... jsem rrrarrrita a on je konzerrrvativní stařřřec."
Záměrně volím tato slova. Moc se mi líbí jak to drnčí na jazyku.

Dlouze potáhnu a prudce se otočím za zvukem, který zaslechnu. Sirény. Je těžké rozeznat jak daleko jsou. Cítím, že jsou dál, ale slyším jako by byly podstatně blíž.
A do toho promluví Luc. Neotočím se k němu, a může mu připadat, že ho ne zcela dobře vnímám.
"Hmmm..."
Vypustím jen a zkoumám konec hořící cigarety před sebou. Pramínek kouře se kroutí a svíjí se, jako tanečnice u tyče. Chuť jako kdyby se vám na jazyku pálil okořeněný papír. A do toho peprné nadávky mého spolubojovníka.

Opět se otočím k němu a zkoumavě natočím hlavu na stranu, během čehož plynule vložím cigaretu do úst, abych ji po krátkém potáhnutí rychle vytáhla.
"Ne. Kurrrvadoprrrdeleasssi... budu se tady jak debil vyssstavovat..."
Odseknu.
"Všššechno je... jiné... nové... Jak mám asssi kurrrva vědět, takovou banalitu jako jak ssse do tvý pekelný prrrdele schovávají křřřídla?!"
Zavrčím.
"A chytrrráku... přřři přřřemisssťování přřřes peklo násss ti dole chytnou hned nebo až po chvíli?!"
Ušklíbnu se a zle se mi blýskne v očích na znamená vzdoru. Nelíbí se mi tenhle plán i když lepší nemám.

Vzhůru do hotelu

Noooo... ehmm... Abych pravdu řekl, já na ty její věci tak nějak zapomněl. Tak moc řešil, jak jí dostat z lochu, že jsem to vypustil. Neodpustitelné. Ale zas není problém se tam vrátit nebo pro ně poslat golema. Teda doufám, že to problém nebude.

"Vlastně, abych přiznal, tak i mně." Pronesu s povzdechem. Málem jsem zapomněl jaký to je pocit po boji. Za dávných časů, kdy se něco takového dělo, tak jsem po dobrým souboji skončil s Asmoday v mém loži a dovedete si představit, co se asi tak dělo. To byly časy. Jenže teď je to o něco maličko složitější s Nicky. Maličko... opravdu maličko.
"Otec je proti tomu, což mne překvapuje." Netušil jsem, že by někdy byl proti něčemu a ejhle on je. Cítím v tom nějakou levotu. Určitě to dělá s nějakým úmysle. Něčím to smrdí. Nelíbí se mi to.
Přejdu Nicky pohledem. Jsem vážně rád, že je to stále ona. Měl jsem sakra strach.

Hodím jí rovnou celý balíček cigaret, stejně tam je poslední cigareta. Budu muset koupit novou.
"Hmmm... jo." Ucedím s povzdechem a protáhnu se. Přeci jen to byla rozcvička. A teď bych vážně někomu namlátil.
Někdo se zřejmě dozvěděl o tom, co se tu stalo a zavolal hasiče a policisty. Slyším blížící se sirény.
"Vím o jednom skvělém hotelu... myslím to vážně. Ten hotel je můj. Bylo by fajn se odsud zdekovat." Porozhlédnu se kolem. Jenže je to sakra na dvě věci, když všechna vaše auta jsou zničená.
"Do prdele... kurvadrát..." Jsem vážně nasraný. Sakra, že jo. Zničili mi vilu, do toho ještě auta. Víte kolik to bylo peněz?
Začnu kopat do trosek, sice bych nejraději rozmlátil něčí obličej... než mne něco napadne.
"Přemístíme se?" Navrhnu nakonec Nicky a potom poukážu na křídla.
"Zvládneš je schovat nebo se s nimi teď chlubíš?"

A je vymalováno.

Abych pravdu řekla, tomuto okamžiku opravdu vyzvánění mobilu chybělo, jen jsem očekávala, že pokud se něco takového stane, bude to můj. Naposledy ho měli v pařátech čarodějové a Luc ho měl vyzvednout spolu s mými zbraněmi, ale od té doby jsem ho neviděla.
Nikdy jsem nepochopila, proč milionář jako on má starou Nokii. U mě není čemu se divit, že nedáím na hyper super modernu, ale on? Záhada.

Boj je krutý a nelítostný. Schytala jsem pár šrámů před tím, než se mi povedlo povolat něco jako zbroj, ale nic vážného a navíc už jsme měla tu čest s tím, že regenerace funguje a zůstanou mi pouze ty staré jizvy, které už prostě jsou a budou. Což je dobře. Nikdy bych nechtěla tělo bez jediné jizvičky, patří to ke mě.
Patří to ke mě.
Zopakuji si v duchu. Boj je u konce. Poslední mrtvý zachraptěl a ruinama se rozneslo ticho. Tedy... ticho...
Mikky?!
Přijatý hovor upoutá mou pozornost. Nahrbená v bojovém postoji, šelma připravená k útoku, se prudce otočím.
Není těžké z rozhovoru pochopit, kdo se pod tímto oslovení skrývá.
"Parrrchant andělssskej..."
Zavrčím nelidsky.

Luc nechává zmizet svou zbroj, ale já shledávám, že moje je rozhodně lepší než tepláky s roztrhanými vršky a tak jen lehce protáhnu křídla a zamávám s nimi.
Oči přišpendlené na Lucovi a přes lehce ohrnutý ret unikne tiché zavrčení.
"Drrrzossst... Zrrrovna se mi tu začlo líbit..."
Odfrknu si a pomalu se narovnám. Pak udělám nejistý krok, druhý a překračování mrtvol na stabilitě zrovna nepřidává, když vás křídla tahají dozadu a nechcete hodit tlamu ani jedním směrem.
Má chůze směrem k Lucovi je velice chatrná a neohrabaná, jako ptáče, které vypadlo z hnízda a musí co nejrychleji vzlétnout. Díky těm obřím křídlům tak rozhodně i musím vypadat.

"Naval..."
Ucedím bez jakýkoli servítek a uzmu mu cigaretu. Aniž bych se pídila po zapalovači, připálím si též o hořící kus něčeho, co kdysi bývalo vilou.
"Tohle fakt nassserrre."
Utrousím a rozhlédnu se kolem, zároveň nasaji vzduch nosem a očima těkám kolem.
Ve vzduchu se mísí tolik pachů a vidím tolik věcí, které jsem dříve ani vidět nemohla. Ještě víc si všímám všech možných detailů. Dokonce i chuŤ cigarety na jazyku je cítit jinak, než si vzpomínám.

Prostě a jednoduše Highway to hell

Kdo by čekal, že bitevní vřavu protne vyřvávající melodie z mé staré Nokie, které je tu někde zahrabaná v sutinách. Normální člověk by jí neměl šanci zřejmě zaslechnout, ale tady nikdo normální není. Takže tak.
Nepřekvapuje mne, že to ta zatracená Nokia přežila. Spíše mne překvapuje to, kdo mi to sakra volá.
Jo a ještě k té melodií, což jsem se tak nějak zapomněl zmínit. Jedná se instrumentálku Highway to hell od AC/DC.
Konečně tento boj dostává jakýsi nádech kultury a pořádného stylu. Ne nadarmo se říká, že s hudbou jde všechno líp. No ne.

Zdá se, že golem si to velkolepě užívá a rozdává rány jedna báseň. Ti suchaři z Bílé rady mu nedávali tolik volnosti, jako já. Vidíte... je se mnou zábava. Což je jedno z bonusů, které jsem schopen Nicky nabídnout.
Abych se pravdu přiznal, tak dlouho jsem nebyl ve zbroji a chvíli trvá než se v ní začnu cítit. Ale je to bezva. Zbroj má jednu zatracenou vychytávku - není mne možné zranit. No dobře... přiznávám se, že jedné zbrani se to podařilo.
A s gladiátorským mečem si připadám, jako v aréně. Ale to už jsem říkal. Sekám hlavy, lámu srdce... teda vlastně vazy.
Nějak ani nepočítám, jak dlouho mi trvalo, aby mi ležela hromádka protivníků pěkně na sobě... ale tuším, že to je chvíle potom, co ty své sejmula Nicky.

Mobil stále vyzvání a zvědavost mi nedá. Když už je prozatím potom boji, prostě jej v té hromadě suti, skutečně najdu a přiložím k uchu.
Stejně tak nějak tuším, kdo volá.

"Ahoj Mikky... snaž se víc. Jo?" Vykouzlí mi to na tváři úsměv. Ten parchant je překvapenej, že o něm vím. Přeci jen jsem si vzpomněl. Tuto melodií mám jen na ty andělský parchanty. A navíc Mikky je jediný, kdo má bobky na to mi zavolat.
"Lucifere... Jsem rád, že jsi v pořádku. Slyšel jsem, že tě tam dole solidně zřídili." Co už. Tamtamy se šíří závratnou rychlostí.
"Ne, natolik... jako jsme zřídili ty tvoje kašpary tady. Budou ještě nějací další? Zrovna jsem se začali pořádně rozehřívat. Uvítací párty začala velkolepě, to se ti musí nechat."
"Obávám se, že pro tentokrát ti to bude muset stačit."
"Copak... tatínkovi se to nelíbilo?"
"Nesouhlasil se mnou. Ale já nakonec najdu způsob... užívej si teď klidu dokud to jen jde." A s tím zavěsil. Chtěl jsem mu popřát hodně štěstí, ale tak co.
Počítám s tím, že podobný problém bude mít i Andras. Otec se na ty dva zlobí... Jak překvapivé...

Tak to by bylo. Shrňme si to. Nakopali jsme prdel dvaceti, z Nicky se stala první svého druhu a sakra hustá démonka, moji vilu srovnali se zemí... počkat...
"Srovnali se zemí můj dům." Vilu jsem měl sakra rád, ovšem jsem milionář - což je o mně tak nějak známo, takže samozřejmě, že mám další dům. Další dva domy. Ale vila byla prostě vila.
Zatraceně.
Rozloučím se zbrojí, kterou pošlu zpátky. Stejně jako s gladiátorským mečem a vytáhnu z kapsy od oblečení krabičku cigaret. Jednu si vytáhnu zubama a následně si zapálím o hořící trosky. Je to fakt smutnej pohled.

Bitevní vřava

Říct, že jsem se připravená narodila by byla blbost a tak jsem to řekla, jak jsem to řekla. Zpětně mi to taky nezní nejlíp, ale koho to zajímá? Až ulice mě naučila být připravená na cokoli a vybavuji si, že jsem poslední dobou udělala pár blbostí kvůli kterým bych si ustřelila hlavu a dala pár facek.

Okamžik, který by si ve filmu vyžádal zpomalený záběr.
Procházím kolem Luce, říkám svá slova a jdu za zvuky boje. Za zády uslyším užaslé oslovení mé osoby a usměji se. S oním úsměvem lehce otoším hlavu jeho směrem, aniž bych se zastavila a mrknu na něj jedním okem. Hned potom hlavu zase otočím a věnuji svou plnou pozornost dějišti před sebou.

Ruiny domu neprozkoumávám, sleduji tváře všech, kteří přestrali uprostřed toho, co zrovna dělali a civí na mě. Jestli někdo čekal nějaký monolog nebo žádost aby poklekli, byl na omylu.
Dvacet proti dvoum? ... To není moc fér... Pobijem je ani nemrknou...
V tom momentně jsem pozvedla ruce s pistolema a neomylně začala sestřelovat naše nepřátele Shůry i Zdola. Je mi jedno, co čeho vystřelím, ale s nově nabytými smysly a reflexy jsem ještě přesnější, než kdy dřív. Střílím do hlav, jelikož si nejsem jistá speciálností nábojů. Hlava je po většinou jistota největšího problému pro regeneraci a vyřadí je to z provozu na dost dlouho.

Dva glocky v rukou, osm nábojů v každém. Třílet oběma naráz je filmový nesmysl a na střídačku také, když míříte jedním okem, které je vedoucí.
Zatímco Luc budí golema, já prostřílím všechny odvážlivce, kteří se zkusí přiblížit. Něco se jim prohnalo hlavou, řekla bych... K cvaknutí na prázdno nedochází, neb si výstřely počítám a proto zahodím pistoli a beru druhou, abych mohla vesele vnukávat další myšlenky našim nepřátelům.

Zaznamenám příval síly, který se děje někde po mé pravé straně. Rychle se ohlédnu a divoké vlasy vypadají jako z ohně.
Zbroj?
Proletí mi hlavou, pak mě ale všechny smysly alarmují a já Luce blíž nestihnu zkoumat. Jeden anděl se dostal moc blízko, než abych ho zastřelila, tak ho drápama seknu přes obličej, pustím pistoli a urvu mu hlavu.

Vyvolal si zbroj... umím to také?
Zkusím se na to zcela intuitivně soustředit, už neřeším pistoli s polovinou nábojů v sobě, nepřátele vnímám okrajově, ale snažím se vybavit si něco, co by mohlo pokrýt mé tělo a zabránilo by to ranám od nepřátel, kteří se dostanou moc blízko.
V ten moment po mě skočí jeden démon z boku a jeho drápy mi sklouznou po břiše.
"Arrrrchsss!"
Zavrčím, nakopu ho a dobře mířená rada mezi oči se mu rozleží v hlavě na nějakou dobu.
Zbroj se mi vskutku vyvolat podaří, i když dost pochybná. Na druhou stranu lepší než to, co nosilo mé snové já. Brr... to bych na sebe jen tak nevzala.

Pokud se nesemele nic dalšího, tak těch osm, které jsem složila ránou do hlavu ještě dorazím ať už urváním hlavy nebo jejím rozdupnutím... nebo obojím. Bez hlavy hovno udělají i kdyby byly sebelepší regenerátoři.
Mezitím Luc s golemem dořeší zbytek.

Na cestě domů

Přijímá? Sakra... vážně přijímá... co budu dělat? V hlavě se mi spustil panický poplach. Je to sakra dlouho, co jsem byl naposledy na rande, že tak nějak nevím, co se na něm vlastně dělá. Dobrá večeře a co potom? Určitě se bude muset o něčem mluvit. O čem sakra?
"To zní fér." Vyklopím ze sebe poněkud klidněji, než jsem sám předpokládal a jako bonus navíc se pousměji.

Co se týče cesty taxíkem tak mlčím. Nevím, co bych řekl a navíc nechce se mi mluvit před třetí osobou, kterou ani neznám.
A tak jen hledím z okna a sleduji míjející ulice a poslouchám blues linoucí se z rádia.

Je to zhruba deset minut cesty, než dojedeme před barák na kterém se snažím stále pracovat a dělám všechno proto, abych jednou vešel dovnitř se slovy - Domove, sladký domove. Což ještě stále nefunguje a to už tam bydlím sám nevím kolikátým rokem.
Taxikář mi pomůže z auta a taky Bastet, která nás zmerčila kdo ví jak. Nicméně je to bohyně a to vysvětluje mnohé. Nechám si tedy pomoct naprosto od všech a připadám si jako stoprocentní mrzák.
Vlastně ani nevím jak, ale ležím zabalený v dece v obýváku. A až v té chvíli se zarazím, neboť zmerčím něco navíc. Něco, co tu nemá být... a to něco se line z kuchyně. Teda spíše někdo.
A vlastně to moje auto, které stálo před barákem jsem bral spíše jako samozřejmost. Nemělo náhodou stát na parkovišti u kostela?
"Neplaš se. Morgana je v kuchyni. Je hodná. Dovezla ti sem tvoje auto a chce si promluvit s dcerou, tak buď prosím hodný." Než jsem stačil cokoliv říct, ozvala se Bastet, která se rozhodla nechat ty dvě o samotě a posadila se ke mně na zem.
"Vždyť já jsem... a budu... jenom, když bude ona." Prohlásím na svou obranu a založím ruce na hrudi a odfrknu si. Nelíbí se mi to. Vlastně ani nevím proč se mi to nelíbí.

***

Už ve chvíli, co vstupuje do domu, můžeš cítit něco podivného, co sem nepatří.
Na druhou stranu něco tolik povědomého a naprosto normálního, že to svým způsobem i uklidňuje.
Vlastně i ono zaparkované Zachovo auto, něčemu nasvědčuje.
Bastet, která pomohla Zachovi na gauč se k tobě vrátí pomoct ti s vozíkem a také zaplatit taxikáři, se u dveří zarazí s úmyslem ti sdělit, jestli bys mohla v kuchyni postavit na čaj.

A právě až v kuchyni si dostala odpověď na to, co je to podivné a zároveň uklidňující. U stolu seděla Morgana, objímající hrnek ze kterého se kouřilo. Vypadala nezraněná a naprosto v pořádku. Měla na sobě džíny a šedé tričko, na mocnou čarodějku v této chvíli působila tak obyčejně.
Rozpuštěné vlasy jí sahaly až po ramena a když si tě všimla, obdařila tě upřímným úsměvem jako pozdrav.
"Říkala jsem si, že by sis třeba chtěla popovídat a tak jsem tady... nemáš náhodou hlad. Vím o jednom místě, kde vaří naprosto skvěle." Navrhne ti a s jistým napětím vyčkává na tvou odpověď. Je tady, což znamená, že nemusíš vlastně nikam jít.