Andor.cz - Dračí doupě online

Vzhůru do boje

Super... aspoň někdo tady je připravený.
Vlastně i já jsem. Teda měl bych být. Ono, když postrádáte jednu ruku, tak se všechno blbě dělá. Takže mám takový pocit, že jakmile mi dojde munice už z první pistole. Vykašlu se na kouzlení s ocasem - ano, i mně to zní divně a prostě si přivolám gladiátorský meč a pojedu to po starém, jako kdysi v aréně.
A donutím ty zmetky, co mne podceňují, aby hleděli na své střeva vyvrhnuté z těla. Maličko morbidní. Ale víte co... Jsem zpátky.

Koutkem oka zahlédnu, jak Nicky tedy stále doufám, že to je ona, knockoutuje alchymistu. Pochopitelně, že je to dobrý nápad. Ignoroval jsem ho, protože z něho cítím to jak moc je v prdeli a že se z toho jen tak nedostane. Kdo ví jestli vůbec... Možná bych ho měl utratit jak se to dělá se zraněnými koňmi z dostihů.
Pekelná princezna? Skutečně mne to překvapí, nechápavě na ní pohlédnu a mám pocit, že chvíli ani nedýchám. Ten její styl chůze?! Srdce mi radostí poskočí.
"Střelo." Vykouzlí mi to úsměv na tváři. Sice jsem to nenapsal na papír, ale mám to v hlavě.



Opravdu těžce odolávám nutkání jí pořádně obejmout nebo políbit tak, že na to nikdy nezapomene. Místo toho jen zavrtím hlavou ve snaze se zbavit myšlenek, které se do boje nehodí a vykročím za Nicky. Hezky vzhůru po schodech nahoru. Nahoru, kde kdysi dávno stále velmi pěkná vila a hlavně drahá... po ní momentálně zbyly trosky. Hořící trosky. Jop je tu maličko požár... ale to nevadí. Čím dál tím víc, mi to připomíná arénu.

Bojující proti sobě, kdy je jasně znatelné, kdo je kdo, ve svém boji přestanou, když se na scéně objeví pravý důvod onoho boje... Nicky. Jako nějaký grál. Vlastně, když to vezmeme kolem a kolem. Ona jím je. Přeci jen, okouzlila Pekelného prince a to už něco znamená. No ne. Vlastně v prvé řadě za to mohl fakt, že na ní nepůsobilo nic z mých schopností.

Devastující moji vilu chvíli pozorují Nicky, někteří s obdivem a jiní s jasným zklamáním, zastavení v pohybu. Což je možná jejich chyba.
Než se nakonec jeden rozhodne riskovat své štěstí a vrhne se, jako první na ní. Pochopitelně, že patří k andělským. Démoni to jen se zájmem pozorují, mezitím co se další bratříčci či kolegové... nebo jak to tam je... vrhnou na Nicky ho podpořit. Další dva odprásknu.
Celkem nespravedlivé... Otče, nemyslíš. Obdařím toho nahoře pohledem, neb jsme jenom dva proti... počkat.
Můj pohled zabloudí na spícího Golema, skoro celého zavaleného troskama, kterého nemám zas takový problém probudit. Když se vyhrabe z trosek strhne s sebou další dva. Je tak nějak jedno z jakého týmu, protože pro tuto chvíli se rozhodli všichni spolupracovat a jít proti nám.
Fajn... takže jsme tři proti odhadem zhruba dvaceti. Jedná se však celkem o podřadné jedinec. To nějak půjde, i když ve větší skupině dokáží nadělat paseku. Aspoň se budu moct kochat na svou pekelnou Valkýru.
Jak se jich tolik sem vleze? Říkal jsem přece, že z vily jsou ruiny.
Moje auta... vy parchanti. A tímto zjištěním se na všechno vykašlu a ukážu se v celé své kráse, kterou částečně už viděla Nicky a společně s gladiátorským mečem si přivolám i svou zbroj... jako za starých časů.

... A bude se bušit ...

Nakloním hlavu na stranu a zkoumavě se na Lucifera zadívám. Je podivně zaražený, jako kdyby se po týdenním flámu probudil a podíval do zrdcadla. Ušklíbnu se a znovu skloním pohled k pitolím a puškám, munici v pásech i volně... Ruka zabloudí právě k pásům. Vzpomínám si na jejich váhu na svém těle. Vybavuji si pocit s jakou radostí jsem vítala zpětný ráz pušky s okovanou pažbou. Jako mladší mi z toho dokonce praskla kost, když jsem pušku spatně zapřela a ona podklouzla.
Nicky?!
Bolelo to jak čert ještě dlouho, ale bolest mi dodávala sílu. Díky bolesti jsem věděla, že stále žiju a bojovala jsem jako lvice.
Střelo do háje!
Střela. Nicky...
S pohledem stále připoutaným k nábojovým páskům a jedné ruce na pistoli, zatímco druhá něžně hladí jednotlivé náboje, se usměji.
Nicky Střela
To jsem já. Silnější a mocnější než kdy před tím. Vzpomínám si, kdo jsem. Pomalu, ale jistě. Díky tomu, že řekl mé jméno, teď veškeré ty pocity okolo zbraní a chutě bojovat dávají smysl.

"Přřřipravenou jsem se stala..."
Zadrnčí mi mezi zuby odhalenými v širokém úsměvu. Zamrkám, dkyž vezme zbraně a jde k východu.
Neměl je rád...
Zhodnotím v duchu a zkoumavě se prohlédnu, jak jen mohu. Takhle si náhradní náboje vzít nemohu jak jsem byla zvyklá. Za tepláky toho mnoho nestrčím, ty jsou rády, že se drží kolem mého pasu. Je to sakra rozdíl v porovnání mě a pravého majitele kalhot.
Tak tedy vezmu jen pistoli, kterou už jsme v ruce měla a ještě jednu do druhé ruky.
"Krrryssso."
Ne opravdu si nenechám někoho, kdo nás ohrožoval v zádech v místnosti se zbraněma. Několika rychlými kroky jsem u alchymisty a třísknu mu hlavou do zdi, abych jej poslala do bezvědomí na dost dlouho, než to nahoře vyřídíme. Ať žije paranoia.

"Jen ať ssspatřřří pekelnou prrrinceznu..."
Hlas je hrubší a lehce šílenější, než normálně. A ač se celou dobu zdá, že se mé vědomí nezachovalo a nahradilo ho jiné, způsob, jakým projdu kolem Luce, by mu mohl říct, že něco ze staré Nicky přece jen zůstalo.
"Sssepsssalsss ty důvody?"
Zašvitořím škádlivě, když ho míjím a bez jakékoli snahy o krytí si prostě nakráčím do bitevní vřavy, aniž bych si vyslechla odpověď.
Můj plán?
Vystřílet veškerou dostupnou munici ve zbraních, sejmout co nejvíc nepřátel a přeživší roztrhat na kusy. Někde v průběhu by se také neškodilo naučit létat nebo aspoň popolétávat a orientovat se v prostoru s tím kolosem na zádech.

Vzhůru nakopat pár prdelí devastující můj domov

Zarazím se. Něco tu je špatně. Hodně špatně.
Aspoň myslím. Nebudu však malovat čerta na zeď. Nikdy mi totiž autoportrét nešel a tady by se to nevyjímalo, jako někde jinde.
Malé děti v nákupáku... hmmm, dobré přirovnání. To se jí musí nechat. Jenže prostě toto není moje Nicky. Teda nemyslím moje, jako kdybych jí vlastnil. Sakra... vždyť i já jsem její. Do háje!
Povzdechnu si.
"Jooo... zbraně... máš je hodně ráda. Nicky?!" Část mne křičí v zoufalství, že by se Nicky nemohla vrátit. Uznávám, že to s ní bylo sakra těžké. Že mně štvala muzika, kterou poslouchala. Fakt, že jsem se jí nemohl pořádně dotknout. Její manýry... ale sakra, právě do toho jsem zamiloval... právě to mi mne položilo na lopatky a představa, že bych o to měl přijít.
"Střelo do háje!" Zavrčím naštvaně.

Toto však bude muset počkat. Teď je ten nejlepší čas nakopat pár prdelí, co mi masakrují můj domov. Pokud ztratím Nicky, tak je to jediné, co tu mám... blbost, já jí neztratím!
"Fajn... cítíš se na to nakopat pár prdelí? A že jich tam bude hodně... Shůry a ze Zdola nevyjímaje." Nakonec rezignuji.
Všechny problémy je nejlepší řešit popořadě. Pokud si Nicky nevezme zbraně, vezmu si je já za ní. Ač jsem k nim nikdy nechoval vztah, tak je teď využiji. Narozdíl od ní mám jistý problém, na který si stále zvykám. Chvíli totiž mám pocit, jako kdybych jí stále měl a stejně tak i křídla... jenže to je pryč.
Nicky... nedovolím ti, abych přišel i o tebe.
S tím vyrazím vpřed, otevřu dveře od bunkru, od místa které nás chránilo a vyrazím vzhůru po schodech do bojové řady. Vybít ze sebe vztek, jako nějaký pošahaný anděl pomsty. Na nějakých podřadných démonech a andělíčcích. Ti hlavní jsou někde v bezpečí a nechávají ostatní si špinit ruce.

Jo... to já taky...

Propaluji muže, jenž chrlil slova k Bohu, pohledem. To s jakou hravostí ho tu udržím, jako by nevážil téměř nic se mi zamlouvá a vyčaruje to na mých rtech velice zlosvětný úsměv. Ten však záhy mizí, když uslyším hlas někoho dalšího. Někdo, jehož přítomnost jsem, zaslepená touhou po ukončení přívalu modliteb, vůbec nevnímala. Natočím hlavu za tím hlasem a vyslechnu jej.
Jen tak lehce mávnu křídly, jako bych je zkoušela složit znovu a lépe, zatímco pohlédnu ke stopu.
"Ach ano. Ssslyššším je. Jako malé děti v nákupáku, kterrré si všššechny přišššly pro jednu hračku a zbývá její jediný kousssek."
S tím pustím osobu lapající po dechu a nechám ho, aby nalezl svého boka opět na zemi.

Naučit se chodit s nezvyklou zátěží na zádech a vypadat při tom jinak, než jako příšera z hororu není vůbec snadné. Nějaká ladnost nebo elegance? Kdepak... Možná časem.
Nasaji nové vůně, které jsou kolem druhého muže... Můj pán... Otec... Muž... Lucifer...
Cítím to.
"Zbrrraně..."
Zavrčím melodicky a příjemně. S pohledem na ně se mi vybavuje Něco. Vzpomínky. Zbraně mám ráda, i když teď...?
"Cítím, že bychom je zvládli holýma rrrukama..."
Konečky prstů přejedou po jedné pistoli, té, kterou jsem držela v rukou. Střílela jsem. Vím, co a jak se s ní dělá a baví mě to. Ale teď by mě mnohem víc bavilo kousat, drásat, trhat na kusy.
Pohled sklouzne ke schoulenému a myšlenka na to, proč jsem ho ušetřila se mi zdá nepochopitelná. Ale pán pekel má pravdu, tam nahoře je toho mnohem mnohem víc.
Švédské stoly jako na dlani...

Doufám jen... že stále jsme my dva

Sednout si hezky ke stolu, rozložit na něj všechny zbraně, jež sem ukládal během času, co jsem něco takového plánoval. Zkontrolovat jejich funkčnost, naládovat do nich náboje a připravit k použití. Mezitím to zapít pořádným lokem z flašky. Hodit očko po tom alchymistickým lumpovi.
Tomu říkám plán, plán který přivádí na jiné myšlenky než ty týkající se krásky v nevědomí, která naštěstí stále dýchá. Její stav už v této chvíli tak nějak neovlivním. Za to tohle ano.
Ten masakr nahoře se mi ani v nejlepším nelíbí. A počítám tak nějak s tím, že z mé drahocenné vily nezbude už nic.
Možná jsem byl a stále jsem paranoidní, ale to neznamená, že vás někdo chce zabít. Jen se podívejte na Nicky a naše prvotní seznámení.
Takže hodlám tvrdit, že tento bunkr bylo to nejlepší, co mne mohlo napadnout.

Snažím se nabít onu pistoli, kterou Nicky vystřílela na mně. Mezitím, co v puse mám čerstvě zapálenou cigaretu.
Musí to být zvláštní pohled pro někoho, kdo se na mne podívá, jak spolupracuji s ocasem. Lepší náhradu za levou ruku jsem v této chvíli nenašel. A někdo to udělat musí.
Trvá mi tedy chvíli než si všimnu, že Nicky je už tak nějak vzhůru. Vlastně to byl spíše ten zvuk, který vydala.
"Nicky?" Zašeptal jsem tiše její jméno s jistou obavou, zdali to je stále ona. Přestal jsem si hrát se zbraní a odložil jí na stůl. Držet jí v ruce a mířit na ní, by nebylo zrovna dvakrát rozumné. Sleduji jí a tak nějak jí nechávám rozkoukat.

Samozřejmě Nicky není jediná, koho Vidocq otravuje svými věčnými prosbami toho nahoře. Narozdíl od ní jsem se tyto věci naučil ignorovat, neboť vždycky, když mne spatří začnou všichni věřit na Něj a doufají, že jim modlitby na poslední chvíli pomohou.
Víte jaký je rozdíl mezi modlitbami v kostele a kasíně? V kasínu je myslíte sakra vážně.

"Zlato?!" Promluvím nahlas, dokonce vstanu od stolu. Vidocq vypadá, že mele z posledního a za chvíli to bude mít spočítané. Přišlo mi ho líto? Nikoliv. Spíše mne zarazilo, jak Nicky o sobě mluví v druhé osobě.
"Tam nahoře máme mnohonásobně větší problém, než je on. A ti všichni si přejí tvoji smrt." Poukážu na holý fakt. Je mi v celku jedno, jestli toho tupce pustí a nechá žít, či mu zlomí vaz. Může si za to sám. Bude sice škoda, že přijdu o docela dobrého alchymistu, ale vždycky mohu stvořit nějakého dalšího. Jen Nicky je tak nějak nenahraditelná.
No tak... prosím zlato... že si to zvládla. Na sucho polknu a s napětím vyčkávám s jistým odstupem od ní.

Pozvání na rande, než mi zase uteče zachraňovat svět

Zarazím se. Než mi dojde, co to vlastně říká.
"Ehmm... samozřejmě, že chci... teda rád bych... abys to přijala." Jsem nervózní. Je to dlouhá doba, co jsem někoho takhle pozval.
Navíc je to tak nějak divné. Přeci jen jsme už mezi s sebou zažili objímací část a taky první pusu. A i přesto se cítím nervózní z toho, že jí zvu na rande. Připadám si jako nějaký puberťák.
Víc se k tomu však nestihneme vyjádřit, protože se tu objeví sestřička.
Sakra... ještě jsem nedostal odpověď. Povzdechnu si. Na druhou stranu to vyrušení je kvůli tomu, abych se odsud, co nejrychleji dostal.
Princátko? Vážně řekla princátko? Nechápavě zamrkám a odfrknu si. Ruce skřížím na hrudi a nos hezky nahoru. Prý princátko. Chce ho mít, tak ať ho má.
Aspoň se tak tvářím pro tu chvíli, co sestřička jde vyzvednout potřebné papíry a kolečkové křeslo pro mrzáka, čili mne.
"Takže... co to... my dva... večeře?" Zeptám se, ale není nám opět přáno, jsme vyrušeni sestřičkou s papíry a s kolečkovým křeslem. Ještě než se do něj usadím a tak celkově vyměním nemocniční úbor za své oblečení, které už stihlo načichat nemocnicí.
Poté si nechám pomoct do křesla a hurá zpátky domů.
Upřímně doufám, že mezitím, co jsem se převlékal čarodějka zařídila odvoz nebo nás taky může přesunout. Ono to je v celku jedno, jaký zvolíme způsob cestování... hlavně že budeme daleko odsud.
Jo... a ještě bych rád slyšel... tu odpověď na to rande. Povzdechnu si. Nevím jak se jí na to znova zeptat a nepůsobit u toho trapně. Stejně mám pocit, že kdybych se zeptal, tak nás něco vyruší či někdo.

Asi tak nějak, zlato...

Tma, černočerná tma, prostor beze snů a vlastně by se dalo říci totální bezvědomí.
Jak dlouho jsem mohla spát? Kolik času moje tělo potřebovalo, než se rozhodlo nabírání sil spánkem ukončit a umožnilo mi se vzbudit? Nemám zdání. Čas je momentálně to nejmenší co mě zajímá.
Nádech a výdech mimo rytmus, spíš znějící jako napůl potlačené zívnutí. Na jednu stranu je mi hrozně fajn, na stranu druhou, jako kdyby se po mě proměhlo státo mamutů tam a zpátky a znovu v marné snaze najít severní pól.

Opřu se o ruce a otevřenýma očima zporozuji tu rudou clonu okolo.
Rudé...?
Podvědomí mi říká, že by to tak být nemělo, ale stejně mi to přijde přirozené, jako by takové byly vždycky. Stejně tak barva mé může mi připadá cizí a zároveň důvěrně známá... Pomalu rukama zacouvám a tělo přenesu do dřepu. Cítím obrovskou váhu na svém těle, ale cítím spoustu věcí naráz, že nevím, čeho přesně si všímat dřív.

Očima projíždím prostor ve kterém jsem. Nově nabyté smysly samy od sebe jeden přes druhý křičí sposuty informací. S novým nádechem mě do nosu udeří mísené pachy zvratků, krve, moči a potu přebíjející vzdálenou vůni cigaretového kouře a alkoholu, dál pozůstatky pachu nějakých bylin... bylin.
Uši mohly za mé probuzení, neb o patro nad námi zuřivě válčí protistrany a můj instinkt napovídá, že je to kvůli mě.
Očima těkám ze strany na stranu, než v souvislosti s bylinami padnou na muže, který je tímto pachem nasáklý nejvíc. Nemohu si vybavit co nebo kdo, ani ohledně sebe, natož jeho, ale hlavou mi rezonuje jednoduché: Chtěl mě zabít...
Jak to vím? Nevím. Pocitově to tak vnímám, nebo snad instinkt?

Vydám zvuk, který je něco mezi zasyčením a zavrčením, neustále probodávajíc oranžovým pohledem muže s modlitbami na rtech. Nelíbí se mi jeho volání ke světlému pánu. Vadí mi to.
Vstávám, ale hned při pohybu nahoru ztrácím rovnováhu a rozhodnu se jít na to pomaleji. Pohlédnu v pravo, abych viděla co mi to rozhazuje stabilitu a proč to mám na zádech.
Propadám ve vlastní úžas, když spatřím majestátnost vlastních křídel, černých jako onyx. Zkusmo nejdřív pohnu s jedním a pak se okouzleně podívám i na druhé se kterým pohnu též. Neodolám a musím se jednoho dotknout.
Prsty přejedou po slizce vlhkém povrchu kostnatého křídla a zpětně si uvědomím jistý zvuk. Než jsem upadla do spánku, něco vedle mě z každé strany plesklo vlhým a mlaskavým zvukem. Křídla.

Jenže muž šeptá dál své modlitby a mě to vadí natolik, že mě to vytrhne ze soustředění a zaměřím se na něj znovu. Hned na to, se je snažím nějak složit, abych se s nimi mohla pohybovat normálně.
Něco neartikulovatelného zavrčím a vratkým krokem se vydám k alchymistovy.
"Sssmrrrt naššši sssisss přřřál?"
Vyjde s mých rtů otázka, zatímco pravou rukou chytám muže pod krkem a zvednu ho do vzduchu s jeho zádama přilepenýma ke zdi.

A zase v pohybu

"Měl bys pozvat, nebo chceš? A dobře si rozmysli odpověď, od toho se totiž odvíjí ta moje..." usměji se na něj a potřesu hlavou. Sestřička přišla velmi rychle a tak nasazuji úsměv i pro ni.

"Páni, vy jste rychlá! Potřebovali bychom papíry na reverz. A budeme na tom trvat. Ale nebojte, doma se o něm postaráme jako o princátko."

Ne všichni lidé na mě reagují pozitivně, ale vykoupení z nemocnice by nemělo být problém. Přeci jen, když je někdo tak hloupý a chce z ní pryč, podepíše reverz a nemocnice za to už nenese žádnou zodpovědnost. A Zachary nebyl v tak vážném stavu, aby mu nestačila domácí léčba a dost odpočinku. Možná bude potřebovat pomoct při chůzi, nebo kolečkové křeslo, ale tak počítám, že to je všechno. A tak napíši rovnou Bastet, že brzy budeme doma. Což hodlám taky splnit jak rychle to jen bude možné. Jednak kvůli Zacharymu a také trochu kvůli sobě. Táhne mě to ke kostelu od té vteřinky, co vím, že Zach bude v pohodě.

*Jsem hrozný člověk, že myslím na to, co chci já a ostatní nechávám pozadu? Ne... stejně odsud chce jít pryč a Bastet se o něj postará... A je to nutné je brzy vidět. Matku... Ach, co si to namlouvám! Já sobec myslím hlavně na setkání s rodinou, hledání sebe... svých kořenů. A koblížek. Sakra... Doufám, že Bastet tam někde ještě nějaké má. Co bych za něj dala. Nebo dva... A jeden na cestu...*

Stačí se podívat na nás dva

Se zatajeným dechem pozoruji, co dělá s jejím tělem ona slavná přeměna. Je to horší verze sledování fotbalu, kdy těsně před koncem se chystá hráč kopnout rozhodující góóól, akorát bez možnosti, že by jej ten míč za trest měl v úmyslu zabít.
Jsem jenom pozorovatel, který není schopen zasáhnout. Jaký paradox, když si vezmeme v potaz, kdo vlastně jsem. Lucifer. Pán pekel, k vaším službám.
Její křik mi rve uši a zároveň i srdce. Ničí mne jí takto vidět. Tak strašně bych si to s ní vyměnil.
Hodlám tvrdit, že této momentální vnitřní bolesti se nevyrovná ani ztráta křídel či ruky. Pokud ztratím jí, tak všechno přestane mít smysl.
Neboť ona je tím jediným smyslem.

S bolestivým síknutím od ní odtáhnu ruku. Byl to hloupý nápad. Moc hloupý nápad. Ale je pozdě si nadávat, stalo se... a pokud to zvládne, tak se to bude stávat často, protože mám v úmyslu s ní nějak fungovat jako její partner a už ne, jako parťák. Bohužel se to někdy bez těch doteků neobejde.
Zvládneme to spolu... jen ty musíš zvládnout toto... Mlčím však. Nevím co bych řekl a navíc mám vyschlo v ústech z toho napětí.
Můj pohled padne na křídla. Na něco, čím se už nikdy nebudu moct pyšnit. O to víc je to fascinující pohled.
Ou sakra...!
Abych pravdu přiznal je to vážně poprvé, co něco takového vidím. Nikdy se totiž nenašel někdo, kdo by pro mne znamenal tolik, že bych byl ochoten riskovat veškeré zákonitosti a zároveň se s někým na takové bázi podělit o svou moc. Je to přeci jen něco jiného, než když si užiji s nějakou lidskou ženou či pekelnickou a s ní mám potomka. Toto je něco, co je prostě zakázaná a všichni se toho bojí, protože nemají tušení o tom, jaké moci to dotáhne a jestli tomu nepřeskočí.
Možná někde hluboko uvnitř část mne křičí strachy, ale skvěle jí ignoruji, neboť je tu větší část, která křičí strachy a obavami o Nicky.

Neodpovídá na moje volání. Dal bych cokoliv za to, kdyby mne jako předtím nazvala třeba Hajzlem. Jenže teď naprosté nic a ticho.
Jsem asi prostě neponaučitelný, protože se k ní opatrně přiblížím, abych se ujistil, že je v pořádku. Dýchá, což je super zjištění. Jenom opatrně odrhnu vlasy z její tváře.
Spí... Za normálních okolností bych si mohl oddechnout. Jenže teď nastává ta otázka, co se chopí kormidla. Je totiž možné, že Vidocq a naprosto všichni měli pravdu... a stvořil jsem jako Frankenstein monstrum.
Ne... ne...ne... Nicky... ty to zvládneš. Opatrně jí pohladím po tváři, než svou ruku raději stáhnu pryč a rozhodnu se nejdříve najít všechny zbraně v případě nouze a připravit je k možnému použití. Mezitím pozoruji jak alchymistu, který se stále modlí a zdá se, že se již nebude mít k žádné akci a tak stejně i mou valkýru pekla, která momentálně odpočívá.
A ač je potřeba v některých chvílích obou ruk, skvěle si poradím se svým ocasem ve své pravé podobě.

Nic není nemožné...

Všechny zvuky okolí se slývají do jednoho táhlého hučení. Tlak, jako kdyby mi hlava měla explodovat a neslyším nic, ani vlastní křik, dech nebo tlukot srdce... jen to neustále se stupňující tupé hučení, které mi rezonuje nejen hlavou, ale i celým tělem.
Myšlenkové pochody žádné, netroufám si ani říct, že povědomně cítím nějaké doufání v brzský konec. Nic takového. Prázdno, pusto a čím dál hlasitější. Nemám zdání do jaké míry křičím, protože souběžně se stupňující se hlasitostí zvuku, se stupňuje i celková bolest křičící až do konečků prstů.
Mysl nezkoncentruji ani v nejmenším. Křídla a rohy si ostře řežou cestu ven, jako by je snad ani nezajímalo, zda to jejich majitelka přežije. Aby také ne. Někdo se o tuhle otázku života a smrti postaral. Jak ten lektvar mohl být silný? Kolik mi ho tajně nalil?

Jsem na čistě pudové úrovni a ač pohledem buď propaluji zem, nebo temnotu víček, pocitově vnímám a vycítím blížící se ruku.
S posledním záchvěvěm lidskosti se proti ní oženu svou, abych ji odrazila. Nemám nejmenší tušení, proč přesně se mě chtěl dotknout, ale možná že se ještě naposledy pokusil zbavit mě bolesti.
Ani si nevšimnu, že špičaté nehty pronikly látkou a kůží na jeho ruce, ale nemám nijak velké drápy. Moje rucka se vrátí zpět, aby se znovu zaryla do podlahy.

Nevidím nalevo, napravo. Oči se mi zavírají a mám pocit, že je dlouho otevřené neudržím, ač s tím bojuji jak nejlépe umím.
Něco z každé mé strany vlhce plesklo na zem. Něco mi podlomilo záda, jako kdybych na nich měla najednou dospělého chlapa v plné polní a mé ruce se v loktech podlomí. Nos se ani nedotkne zeme, ač jsem to čekala, místo toho cítím jen tupý náraz něčeho tvrdého, comi vyslalo krátký signál au! do hlavy, ale vůči tomu všemu, co jsem do teď cítila to je nic. Vlastně ani bych to nepostřehla, jenže všechno ostatní co se tu, pro mě, celou věčnost kupilo, narůstalo a stupňovalo do nejhornějších extrémů, bylo najednou pryč. Jako lusknutím prstů přešlo hučení, bolest doznívala a únava se horlivě hlásila o slovo.

Kdesi, za rudou clonou vlasů se ozval hlas. Vyřčené jméno. Poznávám ho... velmi, velmi vzáleně, ale nedokážu se soustředit. Nejsem schopná udržet jedinou myšlenku.
Oči se zaklapnou, už s nimi nedokážu déle bojovat a temnota mě s otevřenou náručí vítá, nebo spíš přesněji mě násilím čapne za límec a odvleče do svého království.

******

Po sáhodlouhém křiku, během kterého seknutím odrazila ruku svého společníka, se černá blanitá křídla vydrala z kůže a padla kolem těla. Polosložená, poloroztažená, majestátní a ne zrovna malá. Démon se vším všudy, dokonce si s rohama, asi patnáce, dvacet centimetrů dlouhýma, kopírující tvar hlavy kousek nad ní.

V onom momentu do prostoru exploduje něco jako silová vlna, ale v energetické rovině. Atomový hřib, který by obyčejný člověk neviděl, ani necítil, ani kdyby stál v jeho centru, ale onu explozi postřehnou všechny nelidské bytosti v okolí, ne-li v celém městě. Možná i magicky nadaní, kdo ví, ale jedno je jasné. Síla zrozená z moci nejvyššího Padlého. Je jedno, kdo se nazývá momentálním pánem pekla, ale první z nebes zvržený anděl je první z nebe svržený anděl a nic a nikdo to nezmění.

Hned po odeznění této vlny se ozve rána, která tupě zaduní prostorem. Byla způsobená rohy, jejihž majitelka jimi dopadne na podlahu.
Zavřené oči nejsou přes kopu vlasů vůbec vidět. Dýchá, srdce bije o něco rychleji, ale pořád v normě, postupně se uklidňuje. Jednoduše spí, vyčerpání si vybralo svou daň a uvrhlo lovkyni do říše snů. A místností se líně rozvaluje takové příjemné a přirozené teplo. Trošku jiné, než kolem sebe šíří Lucifer, ale velmi podobné.