Andor.cz - Dračí doupě online

Na moc ošklivém místě

Bylo mi naprosto jasné, že bude mít v plánu podnikat věci na vlastní pěst a teď jsem se vážně nesnášel za to, že nejsem schopen jí dělat garde. Zamračím se, jak to bolest hlavy dovoluje jen je schopná dovolit.
Pochopitelně, že mám o ní obavy. Znovu jsem něco nalezl, co dalo smysl mému životu a teď se děsím chvíle, že bych o to mohl přijít.
Málem bych zapomněl tak nějak na to auto.
"To auto je podlá výmluva." Povzdechnu si nakonec. Je to dospělá žena, nemám právo jí nic zakazovat. Nicméně to neznamená, že jsem stále proti tomu.
"Já... věřím... jen mám o tebe strach. To je snad naprosto normální."
Zaposlouchám se do jejího plánu. Má pravdu. Fajn. Přiznávám to. Nebyl bych jí k ničemu, kdybych s sebou náhodou znovu švihl a přidělal bych jí práci.

"Dobře, slibuji, že budu poslušný pacient a nebudu dělat blbosti. Vrať se mi prosím brzy... a s tou záchranou světa na mně počkej. Chci taky pomáhat." Vykouzlím na své tváři úsměv. Mám takový pocit, že toto ujištění potřebovala slyšet. Není potřeba, aby si přidělávala starosti ještě se mnou, protože mám jen panickou hrůzu z nemocnic.
Lehce jí políbím za ruku, za kterou jí chytnu, hledíc jí přitom do očí.
"Měl bych tě pozvat na večeři... večeři myslím jako rande. Na něm jsme ještě nebyli." Myslím si, že chvíle klidu by se nám oběma neuškodila a tak nějak vím o místě, které by se jí mohlo líbit.
A teď už jen čekat na příchod sestřičky... a cestu domů. Když si jeden stanovil nějaký cíl, hned se mu všechno zdá tak nějak dosažitelné.

Svět na nikoho nečeká

Povzdychnu si. Nechci mu lhát, ale zato si myslím, že když mu řeknu pravdu, tak se bude akorát stresovat a bude mi to chtít zakázat. Zřejmě o sebe máme dost velký strach. A tipuji, že ten jeho nebude o nic menší, než strach, který jsem měla já, když jsem ho viděla v bezvědomí. Ale jak už to u mne bývá, rozhodnu se pro pravdu.

"Mám v plánu se jít podívat ke kostelu. Když už nic, tak přivést ti zpátky tvoje auto a najít ten amulet. Můžeme mě k ní znovu dovést. Musíš chápat, jak je to pro mne důležité..." začnu pomalu mluvit a dívám se na něj. "Budu opatrná. Dlouho jsem hrála sólo a i když tomu nevěříš, mám pud sebezáchovy..."Věnuji mu úsměv.

*Vlastně jsem nebyla solo. Chris mi celou tu dobu kryl záda...*

To uvědomění mě zamrazí a píchne u srdce. Byl to hajzl, to nepochybně. Ale hajzl, kterému záleželo na tom, abych byla živá a zdravá.

"A ty mi pomůžeš. Ale nejdřív tě dostanu z nemocnice a odpočineš si. Ty a Bastet budete něco jako ... nervové centrum, základna. Kdybych něco potřebovala, ozvu se vám. Ale nebyla bych schopná se soustředit a dávat pozor kdybych věděla, že někde jeden nebo druhý děláte bláznivé věci jako třeba se zvedáte z postele, když máte odpočívat a nebo ještě hůř. Pokoušíte se zabít, když mi chcete pomoct."

Nakloním se k němu a pohladím jej po tváři. Chvilku mlčím.

"Ať se ti to líbí nebo ne, mám tě ráda a mám o tebe starost. A jestli si ty připustíš to stejné, tak si musíš uvědomit, že mi teď pomůžeš jedině tím, že budeš v bezpečí. Svět bohužel nečeká."

Ta slova byla zašeptána. Ruka mi zůstala na jeho krku těsně pod jeho uchem a palcem ho hladím po tváři. Nebylo by nic jednoduššího, než tu zůstat a čekat až se uzdraví. Ale to by nebylo správné. Natáhnu se a zmáčknu tlačítko na přivolání sestry. Nechci ho tu nechat, když vím, jak nemocnice nenávidí.

"Nejdřív tě ale dostaneme domů, ano?" usměji se a rozšířím vzdálenost mezi námi zpět na původní.

V noční můře - nemocnice

Pokusím se o úsměv, který se promění v bolestný škleb. Netušil jsem, že si o mne bude dělat takovou starost. Na jednu stranu tu mne to zahřeje na duši, srdce zaplesá a na tu druhou stranu nechci vidět, jak se trápí. Sluší jí to víc, když se usmívá.

Jenže začínám mít pocit, že má v úmyslu odsud odejít a nechat mně tu. Říkala přeci, že se chce podívat do kostela a hlavně... sama samotinká. Co když toho opeřence její matka neporazila? Co když její matka hrála jen další divadlo? Jak jí může věřit? Pravda, mezitím co ty dvě spolu probírali rodinnou historií, mně nad hlavou lítalo hejno malých ptáčků a byl jsem mimo... takže co já můžu vědět.
Možná to, že nechci, aby se jí něco stalo, protože já jsem neschopný a ležím tady na nemocničním lůžku jako kdybych umíral.
"Nemáš v úmyslu jít sama do toho kostela... že ne?" Zeptám se jí vážně, jak nejlépe to jde, když jste zdrogovaný prášky proti bolesti a hřejivá náruč bezvědomí vás, co chvíli láká stejně jako siréna námořníky.
"Počkej... prosím, na mně... svět na chvíli počká..." Opět potlačuji nutkání pokusit se posadit, vytahat ty hlouposti a převléct se do svého.
Sakra... doufám, že je v té skříni a že ho nikdo nevyhodil. V tomhle dlouho nebudu.

Je to možné?

Máme vážně debatu na úrovni. Možná bychom si to mohli někdy dát za rámeček a pověsit na zeď místo obrazu. Takové novodobé umění. Vlastně... proč ne? Když se může černý puntík na velkém bílém plátně považovat za něco, za co byste byly ochotní zaplatit skoro majlant, aby jste si to pověsily na zeď.

Měl jsem něco na jazyku, palčivou poznámku... nebo něco takového, jenže když řekla - tedy zařvala - něco o tom, že mne chrání, zarazil jsem se a nechal jí mluvit. Ač to musí být pro ní sakra těžké.
Polknu slinu. Zadívám se jí do těch jejich očích, které změnili barvu, jako když si nasadíte kontaktní čočky. A musím říct, že ty oči jsou sakra krásné.
Chvíli mlčím a pozoruji, jak se rodí její křídla.
"Zlato..." Vyslovím tiše, že nemám nejmenší tušení, jestli to slyšela. Najednou nemám slov. Nevím, co bych jí řekl.
"Chápu to... promiň..." Chatrné. Ale lepší než nic.
Mám pocit, že jsem i zapomněl dýchat, jak sleduji ona křídla. Tu majestátnost o kterou jsem přišel vlastní vinou.
A jedna má část je má v úmyslu závidět a ta druhá jí křídla chválí, kochá se pohledem na ně, ač jsou zatím složená a zajímá jí rozpětí.
"My jsem, ale dvojka." Řeknu spíše sám pro sebe a pokusím se k ní natáhnout ruku, vlastně přesněji jí někam položit, třeba na nohu. Aby věděla, že jsem s ní a budu s ní až do samotného konce světa.
Pochopil jsem? Možná.
Mám takový ošklivý pocit, že stejně jako ona se pro mne stala slabostí, tak já jsem se stal pro ní.

"Nicky?" Potřebuji vědět, zdali mne vnímá. Potřebuji vědět, že je to stále ona. A že jsem o tu svou tvrdohlavou nevyzpytatelnou a neřízenou Střelu nepřišel. Pokud bych o ní měl přijít, tak si jí najdu a přivedu jí zase zpátky. Ať to stojí, co to stojí.

Že by se blížila cílová čára?

Fajn. Dobře. Možná to nezvládám úplně ideálně, ale co je komu po tom? Jsem Nicky Střela. Máš problém? Vystřelím ti ho z hlavy! - To si dám jako ceduli na dveře, jestli někdy budu mít kancelář, místo svého působení v Díře a podobných místech.
Pravda, u Luce mi to v tomto duchu nevyšlo, neb na střelbu do hlavy jsem v poněkud špatné úrovni a nemyslím tím svůj zdravotní stav.
"Ne. Ty si... kurva... naser!
oponuji dál opět vztekle. Možná bych si nějakou tvrdou ránu skutečně zasloužila, ale o tom, že by to pomohlo pochybuji. Kolikrát jsem byla domlácená, když jsem se učila, jak se bránit. Už jsem nechtěla být bezbranné štěně, co do sebe nechává kopat jen proto, že jsem odmítla poslechnout bratrské příkazy. Jo, uznávám, to kopání je myšleno obrazně. Nemohli si přece dovolit nechat an mě fyzické důkazy jejich viny.

Lucův křik a cholerický výbuch mi znovu zvedne mandle a po celou dobu dýchám rychle, skrz zaťaté zuby. Drápy se zaryjí do dřeva podlahy až parketý zaječí zvukem sobě vlastním.
"CO KURVA NECHÁPEŠ?!"
Zařvu z plných plic. Palčivá bolest projede celým mým jícnem a další nádech bolí, jako by mi někdo vzduch v plicích vyměnil za vodík s methanem a vhodil do nich zapálenou sirku.
"CHRÁNIM TĚ, IDIOTE!"
Ač jsem věděla, že tahle druhá věta bude bolet ještě víc, stejně ji ze sebe vyplivnu při čemž i divoce zvednu hlavu a probodnu ho oranžově zářícíma očima, místo normálních hnědých.
"Taky se.... kurva-drát... snažim..."
Zachraptím a zalapu po dechu s dalším křupnutím. Sliny nestačí a v krku škrábe čím dál víc. Mám pocit, že ani sklenka vody by nepomohla a proměnila se v páru při prvním kontaktu s mým tělem, ne-li o chvíli dřív.
Potůčky krve cestou ze zad po bocích šimrají, ale není to nic, co by upoutalo mou pozornost na dost dlouho.
"... změnit... taktiku!"
Pokračuji v řeči a zmučeně heknu. Další nová kost trhá kůži, svaly jí neohotně uhýbají...
Ano. Byl okamžik, kdy bych onu pomoc vděčně přijala, jen aby to utrpení přešlo, ale byl velmi krátký. Rozhodla jsem se, že to zvládnu a možnost podělit se statečně odmítám.
Jenže on nechápe proč a pro mě je to tak těžké vyslovit nahlas. Trpím schválně sama, protoýe mi taky do hajzlu zasranýho není lhostejný.
"Já..." Co já? Kruci... Nadávky a vztekání se, to mi jde líp. Ne nadarmo se o mě říká, že nejdřív střílím a pak se ptám. Mám malikčko problém s komunikací.
"Jakoukoli... jinou.... bolest... klidně..."
Hle! Leze ze mě něco jako kompromis. Jenže to bych nebyla já, aby to nemělo nějaké "ale".
"... ale..."
No vždyť to říkám.
"... tuhle ... prostě NE!"
Znovu se objeví slzy a já skloním hlavu, abych je schovala za vlasy.

Oba vršky oblečení jsou trhány z každé strany páteře a pomalu se v dírách objevují vrchní kosti černých blanitých křídel.
"Chááápeš toooo?!"
Zaúpím, neb se postupně prodírá dvojice třetích kostí ven z těla, zatímco druhá řada si hledá cestu skrze látky hned za těmi prvními. Snad poslední, nebo mají být čtyři? Nemám tucha, ale vím, že se hrnou ven složená a jejich konečná velikost je pro pozorovatele momentálně záhadou, stejně jako zvětšující se rohy.
Jako by to nemělo mít konec...
Dokud jsem se soustředila na slova, dala se část té bolesti nevnímat, ale teď znovu udeřila plnou silou a jen těžce se s ní dá soubeřit. Divím se, že ještě nejsem šílená...
Počkat...
... Vlastně já jsem!
Vše naprosto v pořádku.
Z vlastního křiku, který se znovu rozezní místností, až možná i celým domem, mi zalehnou uši. Teď už asi ani mluvení nepomůže...

Dobře... to už rozhodně zní zajímavě.

Proč je tak tvrdohlavá? Proč u všech podělanejch andělskejch prdelí si prostě nenechá pomoct? Obzvláště, když jí pomoct můžu. Zvládl bych to pak. Sakra, že jo. Určitě bych to zvládl líp, než toto celé nečinně sledovat. A jediné o co se pokoušet s ní pouze komunikovat a udržovat jí tak nějak při vědomí. Pro mně to je prostě nic.
A řeknu vám jediné, je strašné sledovat a nebýt schopen pomoct. Když tu možnost mám, tak se jí nemám v úmyslu vzdát.
Stejně zřejmě jako ona toho svého.

"Hergot, Střelo." Zavrčím, potom co jsem jí tak nějak podcenil. Kdo by to do ní řekl? Vlastně jo, řekl bych to. A asi jsem na malou chvíli prostě opomněl s kým mám tu čest a nechal se zaslepit vírou, že nic takového neudělá.
Chytnu se za postřelené místo. Párkrát něco nesmyslně zavrčím v pekelném jazyce. Buďte rádi, že tomu nerozumíte. Radil bych vám, že byste si to ani do slovníku neměli zapisovat.
"Ty si do prdele, naser." Bohyně, věřte mi, když vám říkám, že bych jí nejraději pořádnou natáhl, kdyby to byl někdo jiný než Střela. Střela, která by si zasloužila ránu po hlavě. Třeba by se jí potom rozsvítilo.

"A co chceš, do háje? Co? Myslíš, že zvládnu jen nečinně přihlížet, když si v prdeli? Záleží mi, kurva, na tobě. Nemůžu do prdele za to, že to tak je... Prostě to tak je." Vždyť jsem jí říkal, že jsem se tomu bránil. Zatraceně dlouhou dobu si myslel, že je to jen hloupý žert a ne naprostý fakt. Samotného mne to stále děsí, že opravdu přemýšlím nad tím, že bych si jí sakra vzal.
"Nebo ti mám zmizet ze života? To je to, co chceš. Fajn. Udělám to, abys byla šťastná... Jen si, kurva, řekni!" Jsem cholerik, to se o mně moc dobře ví. Navíc mně prostě nasrala. Střelila mne bezdůvodně. I když ten důvod možná v té své šílené hlavince viděla.
Držím se za nohu s jistým odstupem od ní a chvíli mlčím.
"Jenže... víš, co ti povím... je fajn, být pitomec se zatemněnou myslí, po tvém boku... ale mohla bys prosím, do mne přestat střílet... bylo by to víc fajn" Povzdechnu si nakonec už o něco klidněji. Mám takový pocit, že u nás bude vládnout italská domácnost.
Hledím raději někam jinam, přesněji propaluji v této chvíli pohledem Vidocqa a snažím se ignorovat zvuky které budou následovat a její bolestný křik. Má mít co chtěla. Plně to respektuji. A mlčte s tím, že jsem to měl udělat už dřív a nic z toho by se nestalo.

*Schová zvířátka a vytáhne maňáska Freddyho Cruegera*

Nejsem zrovna na dlouhá vysvětlování a v momentální situaci bych toho stejně nebyla schopná i kdybych chtěla.
"Trhni si!
Zavrčím. Pláč je ten tam, neb bolest pomalu po kapkách ventiluji přes vztek. S tím svým nápadem mohl kurva přijít dřív a ne teď, když už s tím stejně nic moc nenadělá.
Proč prostě nedokáže pochopit, že potřebuju, aby byl v nejlepší možné formě, kdyby se cokoli posralo a nedej bohové sem ti nahoře nějakým záhadným způsobem vtrhli.

Luc dál kecá, zatímco já trpím a místo skučení prostě zuřivě vrčím. Já prostě nechci, aby sdílel bolest spojenou s těma podělanejma křídlama. Dost na tom, že vím, že mi je bude závidět, ale nepotřebuju, aby si prožil jejich růst aniž by je měl. A taky do prdele potřebuju, aby mi kryl záda, když já nemůžu!!! Už to je pro mě naprostý skok důvěry, protože i když mě v akci někde jistil, tak jsem si stejně všechno hlídala ještě i sama. Nikdy jsem nikomu plně nedůvěřovala a teď, ve chvíli kdy to dělám, dělá hovadiny, které mě nutí dělat blbosti v agresi.

Po té pistoli nakonec stejně jdu, i když neudělal nic z toho, co jsem s původní myšlenkou na ni čekala. První pohyb je jako kdybych ruku strčila do středu ohně, ale druhý už je lepší, když vím co čekat. Po čtyřech se poposunu směrem kde jsem pitoli naposledy viděla a podaří se mi ji nahmatat dřív, než by po ní skočil Luc. Samotnou mě to překvapí, ale o tom jaká skvělá náhoda to byla nehodlám přemýšlet. Na to mě až moc bolí hlava a všechno okolo.
"CHCEŠ BOLEST?! UŽIJ SI JI!"
Zařvu nasraně, současně s tím, prudce natáhnu ruku směrem, odkud mluvil Luc a bez zaváhání zmáčknu spoušť. Kolik je tam nábojů? Dva? Tři? Nepamatuji se, ale dva podle všeho byli učitě, neb poté, co jeden náboj těsně mine Lucovu nohu, druhý ji zasáhne - do lýtka.
"Naser si s lítostí!"
Vyplivnu a je s podivem na kolik vztek dokáže ovládnout řeč a stvořit neroztrhanou větu. Ovšem do chvíle, než vyletěný adrenalin agrese opadne a znovu mě zlomí bolest ve všech kostech, která mi na okamžik vyrazí dech.

Nádech. Výdech. Opřená o ruce a kolena, při čemž v jedné ruce stále svírám pistoli, hlava skloněná a pohled upíchnutý do země. Rudé vlasy zakrývají obličej a vytváří tak rudou clonu. Ozve se zvuk trhající se látky, to jak "vetřelec" na mých zádech pomalu vylézá a prostor pod látkami už mu je až příliš malý.
"Přesně... proto... nechci... vztah..."
Vydechuji opět s vypětím sil vysíleným chrapotem.
"City... zatemňují... mysl... pitomče..."
Potřebuji, aby trochu uvažoval prakticky, jenže je to čím dál tím těžší říct. Cítím jak mi cár kůže pleskl o tělo, když ho nová kost vylézající ven odstrčila.
Zajímalo by mě, jestli tohel prožívají démoni při každé proměně do pravé podoby nebo jen poprvé...
S touto myšlenkou si také uvědomím krutý fakt, že o démonech vlastně nevím vůbec nic, krom toho, jak některé typy zabít. No co... Nejsem jen lovkyně lidí, ale odměn celkově a je mi jedno jestli to je za zastřelení člověka, nebo vystřílení doupěte upírů.

V nemocnici

"Zachu, klid, klid, jsem tady, nic se ti tu nestane," slibuji mu honem, když se probere a zděšeně vykřikne. Čekala jsem to, Bastet mne přeci jen varovala. A tak mu pevně stiknu ruku a nakloním se k němu.

"Omlouvám tě, ale musela jsem tě nechat aspoň vyšetřit. Měl jsi ránu na hlavě a jestli si nepamatuješ, tak mi máš opravit celý dům. A to jako mrtvý nebo chromý nemůžeš..." řeknu rychle a věnuji mu úsměv. Snažím se trochu odlehčit. Já sama se cítím o dost klidnější, když je vzhůru a komunikuje, i když se tváří zděšeně a lehce protestuje proti tomuhle místu.

"Lež," řeknu přísně. Je to víc než jen přátelské doporučení. "Dostanu tě odsud hned jak to bude možné. Ale teď ještě odpočívej."

"Morgana... je asi v pohodě. Přeci jen se jí bojí samotná rada. Chtěla jsem se nejdřív ujistit, že Ty jsi v pořádku. A až pak se podívat zpět k tomu kostelu. A navíc mi Bastet řekla, že nemocnice není tvé oblíbené místo na dovolenou."

Nasadím mírný úsměv.

"Takhle nás děsit, že ti to není blbý. Obě jsme o tebe měly velký strach. A to Bastet ani neviděla ten pád. To ti teda řeknu, umíš přežít pěkné věci."

Schovej maňásky, ať se ti nezaprasí

Skvělé výřečná, jako vždy. Tvrdohlavý mezek a tak vůbec. To je Nicky Střela.
Dokonce i v situaci, jako je tahle.
"Vidím, jako to zvládáš." Zavrčím. Možná bych jí to věřil, kdyby nekřičela bolestí a neviděl bych jí snad po prvé brečet. Krvavé slzy se nepočítají.
Zatraceně... kdo to bude vytírat? Na malou chvíli mi padne pohled k Vidocqovi, který je stále v koutě a mele to svoje. A problém s vytíráním se zdá být vyřešený. Buďto vytře nebo to vytřu s ním.
"A já zase nedovolím, abys na tu šílenou bolest byla sama, protože sama nejsi... ať se ti to líbí nebo ne. Je to jasný. Jsem tu já. Stejně jak ses ty rozdělila o energií, tak mi dovol abych si vzal část té zasrané bolesti." Odolávám nutkání nad tím přestat diskutovat a konat. Nicméně tentokrát to chci jít jinou cestou. Promluvit si o tom a až to bude neúnosné, tak jí prostě pomůžu jak to jen půjde.
"Tohle nezaspíš, Střelo. Pokud ti k tomu nepomohu." Zaúpím.
Proč to nedokáže pochopit, že už mne kurva přestává bavit, sledovat jak je v háji a nic s tím nedělat. Nechtějte mne rozesmát, že jí pomáhám tím, že s ní mluvím. Pokud by to pomáhalo, tak by neřvala bolestí.
Mimoděk se podívám na toho rašícího vetřelce.
"Střelo, zatraceně přestaň být zkurvený mezek a prostě jednou přijmi nabízenou pomoct. Navíc za to, že jsi takto v prdeli může i já... A já už se nemůžu dívat, jak trpíš a krom mluvení jen nečinně přihlížet... A sakra víš, moc dobře, že to může jít i po zlém. Jen jsem se teď rozhodl změnit svou taktiku." Zoufalství z mého hlasu naprosto prýští. A pokud to takto půjde dál, tak si prostě vyberu jednu nebo druhou variantu.
Té druhé se stále děsím, ale pokud nebude fungovat ta první, tak mi nezbývá nic jiného.

Já ti říkala, že to udělám :P :D

"Si piš..."
Vydechnu. No ještě abych si ten jeho žvást nepřečetla, kdyby se s tím psal. Minimálně pro tu zvědavost.
"To... zkusíš... jednou..."
Ani není potřeba zmiňovat, že jestli mi to zkusí omlátit o hlavu, tak mu zpřelámu obě ruce až u prdele.
Přítomnost alchymisty vzdáleně cítím, ale díky pálícím očím plných krve a rozostřenému zraku, ho nenajdu.

Na jeho 'copak miláčku?' neodpovím. Nevím co, protože mluvení je vysilující, ale zároveň mě drží nad vodou, jak už jsem řekla.
"Aaaarrrgh..."
Zavrčím. Jasně, že mě bere doslova a snaží se mě nasrat. Jednak na mě vytáhne má vlastní slova a druhak ještě naráží na můj charakter. Že se chovám nepřátelsky ještě nutně nemusí být arogance ne?
Vztek trochu zmírnil bolest, ale ne na dlouho. Pláč mi to tak nějak všechno kazí a mám chuť si o podlahu rozmlátit hlavu za to, že jsem se tomu podvolila.

A pak Luc přijde se svým nápadem.
"Naser si!"
Štěknu a zalapu po dechu. S novým, již řádným, výdechem, vychrlím slova odmítnutí, která slyšet nejspíš nechtěl.
"Zvládáááám to..."
Dobře. Ten drobný výkřik uprostřed slova tomu na přesvědčivosti zrovna nepřidal, ale co nadělám.
"Nedo-volim... abys... zas... vodpad... vole... blbej... prostě... prostě... hlíííí-dej....h-auuuuu..."
Jestli mě hodlá přetáhnout něčím po hlavě, tak ať si to zkusí, bez boje se nevzdám.

Povolím lokty a svezu se hlavou k zemi. Čekala jsem, že se čelem opřu o zem a nejspíš tam budu mít i nos a tak ale místo toho se ozvalo tupé zadunění a já mé čelo je asi cenťák nad zemí. Nechápavě zamrkám do podlahy, ale víc se myšlenkama v tomto směru nestačím zabývat. Mezi zádovými svaly se něco zavlní, jako vetřelec razící si cestu ven a hrboly v košily o něco povyrostou, stejně jako ony výrůstky na čele se mění v rohy.
"Co ... by... zaspim... to..."
Taky si myslíte, že si to představuju jednoduše? Minimálně Luc bude toho názoru.

V případě, že se Luc sebere, aby mě něčím praštil, nebo hodlal to dělení praktikovat bez mého svolení, hodlám se po paměti sápat po místě, kde jsem naposledy viděla pistoli na zemi. Vím, že by neměla být moc daleko a také to, že ji Luc za celou dobu nesebral.
Já řekla, že se bez boje nevzdám, ale je otázka, zda mi vůbec bolest dovolí se ke zbrani v případě nutnosti dostat včas.