Andor.cz - Dračí doupě online

Oukej... prohrál jsem :P

Zarazím se. Ona to myslí vážně? Já jsem to říkal jenom ze srandy. Aspoň myslím. Nebo ne?
"Fajn. Fajn... to mi chceš říct, že to budeš mít v úmyslu číst. Já mám spíše nápad, že ti to omlátím o hlavu, ty výhody se mnou." Je otázkou jestli jsem to myslel jako žert nebo skutečně vážně. Sám totiž nemám ani nejmenší tušení.
Ano. Příšerná hororová tragédie. Jsem rád, že u toho nejsou děti. Pravděpodobně by z toho měli stejné trauma, jako tady Vidocq skrčený v koutě s upřeným pohledem na nás. Neschopen ani jediného pípnutí a zřejmě znovuobjevující samotného Boha. Protože to, co sám pro sebe drmolí, jsou modlitby.
Hodně štěstí chlapče... On na tebe sere. Krom toho patříš mně. Nechám ho v tom jeho, mám jiné věci na starosti. Navíc dokud sedí, není jej potřeba řešit.
Sakra... málem jsem na něj zapomněl.

"Copak, miláčku?" Nelíbí se mi, že mne srovnává se záchodem. I když bez něho si nejsem schopen představit existenci a vlastně jsem tak nějak rád, že jsem si vybral na dobu trávení dlouhých prázdnin v této době.

"Já vím... ale nevím, kdo mi tady říkal, abych mluvil klidně i hovna." Ohradím se. Přichází na jiné myšlenky? Přichází. Takže to splnilo svůj účel. Není nad to se na někoho nasrat. Vztek je lék na všechno.
"V některých situacích ano." Nemohu si odpustit prošťouchnutí. I když něco na tom pravdy vlastně tak nějak je, ať se jí to líbí nebo ne.

Následné dění se mi už úplně přestává líbit, neboť vím co po nynější sérií zvuků přichází na scénu.
A do toho Střela brečí, i když bolestí.
Zatraceně. Chvíli na ní hledím, překvapen tím, že u ní vidím nějakou jinou emoci než vztek a tak. Vlastně projevila slabost. Je v této chvíli zranitelnější, než kdy byla jindy.
Na sucho polknu. Ta představa mne děsí. Vzhledem k tomu, co se děje podle zvuků nahoře. Zdá se, že boj dvou frakcí je stále v plném proudu a já doufám, že to všechno co nás tu chrání, stálo za ty peníze.
A v ten moment mne něco napadne.
"Víš co, zlato. Přestaň si to zatraceně hrát na nějakého hrdinu a koukej se podělit o tu bolest se mnou. Dlužím ti to. Jen tě prosím, překonej ten zasranej dotek. Protože pokud to neuděláš, tak ti budu muset vrazit, protože to co následuje, bude něco mnohem horšího než bylo doposud." Myslím to sakra vážně.

Náhle si vzpomenu na to, jak se poprvé u mne objevila křídla a také když jsem díky nim poprvé vzlétl do oblak a honil se svými druhy v obláčcích. To jsem tehdy nevěděl, že nebudou váhat ani chvíli a zradí mne.
A tu jsem si vzpomněl na další bolest z jejich ztráty, která se rovnala tomu růstu a zároveň byla mnohem horší.
Občas mám pocit, jako kdybych je tam stále měl. Ač vím, že tomu tak není.

"Není to prdel, zlato. A tu druhou možnost nechceme ani jeden z nás dvou, protože nemám ani nejmenší tušení, co se pak stane až budeš mimo vědomí." Tak přeci jen mne napadlo něco dělat, než jen tady mlet nějaké sračky. Mám plán. A ač je celkově na dvě věci, je to aspoň něco než samotné nic. Rozhodnutí je nicméně na Nicky samotné.

Máš cos chtěl...

"Fajn. ... To... chci... vidět."
Odpovím trhaně. Už ale nezmíním, že mu veškerá jeho pozitiva z onoho seznamu hodlám smést ze stolu.
"Abys... začal... psát..."
Mám nepěkný pocit, že tohle představení ještě pár chvil potrvá, ale je otázka na kolik mě nějaká pozitiva vztahu budou zajímat. Čas však, než divadelní proměna skončí, má. Jen tu zatím předvádím opravdu příšernou hororovou tragédii, takže poznámka pro příště - až budu někdy příště dělat něco takového, balím si s sebou maňásky, aby z toho byla aspoň tragikomedie, když už.

"Hajzle..."
Syknu jen tak do placu, abych si ulevila. No... ne že by to pomohlo, ale to Luc nemůže vědět.
Jestli nademnou fakt držel ochranou ruku, tak teda pěkně děkuju... a víckrát už to nedělej. A jestli ten nahoře, tak mu ustřelím hlavu.

Mám chuť říct "Počkej až to skončí, já tě roztrhám na kusy a máš po plánech se svatbou.", ale to je moc dlouhé a já jsem ráda, že ze sebe vůbec vydám rozumnou hlásku. Všechno se točí, hučení v uších nabírá na síle a já jen stěží vnímám Lucův hlas. Je tak vzdálený a to sedí vedle mě. Připadám si, jako bych byla potopená pod vodou a on na mě mluvil z povrchu nad hladinou.
"Zmáknu... to... kurva..."
Zavrčím. Vážně mě začíná srát, jak si myslí, že to nedám. Do hajzlu, já vím, že je možné, že to fakt nedám, ale odmítám si to připustit. Prostě... Nějak to zvládnu a nazdar. Konec diskuze.
"Nejsem... arogantní... piča... jako ... vona..."
Hájím se znechuceně s těžkým dýcháním. Nevím jak se zádama hnout, abych bolest zmínila.
Pomalu přetočím nohy z toho pseudo tureckého sedu do kleku, pustím přikrývku a opřu se rukama o zem. Plíce fungují o něco lépe, ale záda ani hlava nepřestává a k tomu se další bolest prolévá každou mou kostí a oheň spaluje celé tělo. Nevyberu si, ať se snažím nesoustředit na jedno či druhé dožene mě třetí a srazí mě jako kamion.

Zalapu po dechu. Žebra, obratle, klouby, kosti ... postupně vytváří hru zvuků jako dřevěná zvonkohra. Lup. Křup. Prask. Buch. Kruch. Křup. Lup. Prask. Prask. Křup. A pořád to kola v různorodně hlasité symfonii.
Teď už na férovku brečím. Klečím na všech čtyřech, mým tělem kromě proměny otřásají i vzlyky a bolestné skučení. Drápy ryji do podlahy a v duchu si přeji aby to už skončilo.
Vlasy spadané podél tváří se délkově přibližují k lopatkám a kdo ví kam až mají namířeno. Běžně pobledlá kůže nabírá šedivější odstíny na místech, kde není zahalena pod rudou či hnědnoucí vrstvou krve. Všechny svaly se chvějí napětím a bolí... naprosto všechno.
Série křupání dál pokračuje, donutí mě to prohnout zádá a vyvolá to další výkřik.
"Dopičekurvazasraná...!"
Než mě dovolí je zase nahrbit. Krvavý flek na zádech se rozšiřuje a pod látkou košile se rýsují menší obrysy něčeho vystouplého.

Vážně?

Je smutné, že bych měl poukazovat na nějaké pozitiva, které mám pocit, jsou naprosto jasná. A pokud ne. Tak ne, opravdu nejsem ten typ bytosti, který vytahoval na povrch všechny výhody díky stráveným společným chvílím. Už ta možná nesmrtelnost se dá považovat za výhodu. Nebo ne?
"Napíšu ti pak seznam pozitiv." Prohlásím nakonec. Neřeknu však, že jí tím seznamem následně přetáhnu po hlavě, aby si to pořádně zapamatovala.

Nad jejím upřesněním otázky se musím dlouze zamyslet. Pozoroval jsem mnoho duší, to je pravda. Pravděpodobně i chvíli její život.
"Je to možné. Nějakou část ano." Přiznám se nakonec.
Bylo mi to jasné, že o něm věděla. Neříkal jsem to?

Ano přesně. Slovo kurva - se nejlépe hodí v této chvíli. A spoustu dalšího. Je sakra v háji. A tak dál.
Pohledem přejedu všudypřítomnou krev a říkám si, že je to horší než samotný Evil Dead a další béčkové horory.
"Fakt? Vlastně ano... musíme nad tím ještě diskutovat. Sakra.... fajn." Samého mne rozčiluje ten lidský zvyk ohledně svatby a tak vůbec. Na druhou stranu je na tom něco, co nejsem schopen definovat. Je na tom prostě něco.

"Mám." Nebojím se to přiznat.
"Hlavně o tebe. Protože nevím, co bych pak dělal. Takže to koukej zmáknout. Jasně." Myslím to vážně. Je mi tak nějak jedno, že by se jí nemusel líbit tón mého hlasu. Někdy i vztek pomáhá.
"Ach tak... takže celá ty." No co. Taková Nicky už prostě je. Líbí se mi to na ní. Tím mne okouzlila.

Zeptej se znovu a vážně si nějaké seženu ...

Musím uznat, že jsem čekala nějaké další návrhy na plusy vztahu, ale zdá se, že jsem ho naprosto dokonale uzemnila. Chtěla bych cítit patřičné zadostiučinění, ale spíš mnou krátce projede zklamání, že mi není schopen oponovat. Jako kdybych si snad přála, aby mě v této otázce zahnal do kouta a já připustila, že to chci zkusit... V čím větších sračkách jsme kvůli sobě navzájem, tím víc se mi potvrzuje právě to, co jsem řekla. Samota chrání, vztah je slabost. Smutné.

O sledování během toho, co jsem Luce neviděla jsem věděla. Setřásla bych ho vždycky, ale někdy mě to fakt nebavilo a potřebovala jsem se soustředit na jiné věci. Když mě to už nebavilo nebo mi šlo o nějaký tajný kšeft či věc, kterou jsem nechtěla nechat sledovat, tak jsem zmizela.
Ale tady šlo o něco jiného, co on špatně pochopil z mých slov.
"Mys-lela... jsem... dřív... Před ... naším... seznááá-menííím..."
Zaskučím.
"O tom... chcípákovi... jsem... věděla... celou... dobu..."
Samozřejmě, jak jinak. Proč jsem ho nezabila? Možná proto, že bych z toho nic neměla a proto, že jsem se do jisté míry umírnila a nezabíjím lidi jen proto, že mě serou, když z toho nebudu mít nic, než vystřílenou munici. Dobře... možná ještě pro ten dobrý pocit z výstřelu, zpětného rázu pušky a tak... Ale u toho chudáka co mě sotva stíhal sledovat bych věděla, že bych ani ten dobrý pocit neměla.

Znovu vykřiku. Je to příšerně rychlé, tělo pořádně neví, co se s ním děje a než si uvědomí, co se má stát, tak se to stane. Zvuk lámaných kostí snad musí být slyšet až tam nahoru, kde kdo ví co se děje. Já nevím, já mám v uších jen ozvěny vlastního křiku a Lucův hlas.
Hlas, který mě drží při smyslech...
Díky tomu, co mluví se opravdu držím a bojuji s bolestnými vlnami, chráníc si své vědomí.
Jestli jsem byla před pár okamžiky studená, nyní se cítím jako v jednom ohni.
Jehla projede kůží. Nejdřív jsem to ani necítila, pak přišel pocit jako kdyby mi někdo do žíly vrazil oštěp. Na povrchu je kůže div ne odumřelá, necitlivá, ale hned pod tím, je zase naopak přecitlivělá až moc.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁUUUUUU..."
Zařvu a zabořím tvář i s výkřikem do zmuchlané přikrývky.
"H-UUUUUUUUUUU..."
Pokračuje tlumený výkřik. V současné chvíli totiž, jako kdyby mi praskla lebka. V prasklinách na čele se objeví dva špičaté výčnělky. Vlasy vypadají jako kdyby je barvila má vlastní krev, vyvěrající z pórů kůže na hlavě. Zrzavá se pomalu mění v rudou a dokonce se prodlužují.
Nevnímám věci, které nevidím a zatímco jedna ruka opíchnutá morfiem je podél těla, druhou si hrábnu do očí, abych setřela slzy.
"Kurva..."
Vydechnu s pohledem zakrvácenou ruku a zatnu zuby bolestí. Mé tělo zažívá, co ještě nikdy a jestli tohle přežiji, žádné mučení na světě už to netrumfne. Nejen že ruka je rozdrápaná ode mě, ale také až teď teď zjistím, že mé slzy jsou samá krev. Ostatně krev je momentálně převládající věcí v mém nejbližším okolí.

"JÁ ... jsem... neřekla... že... si... tě.... vezmu...!"
Jsou věci, o kterých diskutovat budu, i kdybych měla umřít. Což je vlastně tenhle případ, tak trochu. Upřímně mě možnost něčeho jako svatby nedělá nikterak šťastnou a nevidím jediný důvod na to kývnout. Herdekfix, co když nám ten vztah nebude klapat... Sotva mi vyznal lásku, já mu neprostřelila hlavu a už to bere jako že máme zelenou k happyendu? Svatba, děti, velká šťastná rodinka a všechno oukej? Ani nápad. Navíc... V druhém bodě nastává jeden zásadní problém. Vlastně, ono jich je víc, ale i kdybych to všechno hezky vesele překonala, tak se stejně ten bod neodehraje.
No a jestli zvládnu tohle? To je další otázka za sto pekelných bodů. Už teď mám chuť jen křičet a modlit se za ránu něčím velkým a těžkým do hlavy jen aby to skončilo - Tolik k tomu, jestli v téhle fázi bolestí dávka pomáhá.
"Máš... strach...?"
Uchechtnu se, i když to stojí příšernou cenu. Jedna plíce jako by se šprajcla mezi žebra a druhá se snažila dohnat, co ta jedna nezvládá.
"Aro-...gantní... urážející... mě... a... tak..."
Nedokážu přesně popsat chování svého já ve snech. Nevědět, že to mám být já, tak tu nánu zastřelím... Kdybych ale v těch snech taky sakra měla čím, že?
A pak je tu jiná otázka pro lidi, kteří mě znají. Nechovám se už takhle? Nebyla vlastně stejná jako já a právě proto se mi to nelíbilo? Nepůsobím na lidi přesně tak jako všechny urážející a arogantní bytost? Pak je tedy vše naprosto v pořádku a já to zvládnu. Z čeho mám teda ten strach?
Bystrému oku by neuniklo, že velmi pomalu přicházím o barvu.

Zase zpátky mezi bdělýma

Obklopovala mne všudypřítomná tma. Za jiných okolnostech bych z ní byl pravděpodobně vyděšený, jenže tato byla poněkud příjemná, volající a toužící.
Necítil jsem v ní bolest, strast… vlastně necítil jsem vůbec nic. A byl jsem tak nějak díky tomu šťastný.

Jenže pak ke mně dolehl ten velmi povědomí hlas ženy, kterou ač v tomto životě neznám tak dobře, tak mám pocit, že jí znám z těch dřívějších. Srdce zaplesalo.
Rozhodl jsem se právě kvůli ní opustit všeobjímající všudy přítomnou temnotu, abych mohl být s někým, jako je ona.
Otevřel jsem prudce oči, ale vzápětí je zase zavřel. Trvalo mi poměrně dlouhou dobu, než jsem se rozkoukal a k mému příšernému zděšení, jsem se nacházel nikde jinde než na tom naprosto děsivém místě. Nemocnice. Jak já je nemám rád.
Zděšeně jsem vykřikl. Nesnáším ten pach desinfekce, zdi prosáklé smrtí. Mnohdy jsem schopen u ostatních pacientů přesně říci, kdy jejich život skončí. A potom to pípání nástrojů, jež se díky mně samotnému občas porouchají, je depresivní.
Vzato kolem a kolem. Toto byla jedna z mých největších fobií. Kdyby mne tolik nebolela hlava a neměl bych v sobě více oblbováků, jistě bych jančil víc.
"Ne. Nemocnice, ne." Z těžkostí ze sebe vypravím. Nemám ani nejmenší tušení, jestli mi bylo rozumět.
Na druhou stranu, je tu se mnou. Z masa a kostí. Nejedná se o žádnou iluzi. Drží mne za ruku a to ona mne vytáhla z té velmi příjemné temnoty. Netuším, zda jí děkovat nebo se jí ptát na to - proč něco takového udělala, když mi tam bylo fajn.
A poté mi zpomaleně dojde, co se vlastně stalo.
"Morgana? V pořádku?" Nevím, jestli mi rozumí, na co se ptám. Pokouším se totiž zvednout a nejlépe odsud vypadnout. Místo vypadnutí jenom zaúpím a chytnu se přitom za hlavu.
Snažím se to tak nějak rozdýchat a doufám, že mi mezitím poví víc.

Jako vážně?

Má pravdu ohledně onoho diskutování. Když se to vezme kolem a kolem, tak i o tom, že to je slabost. Panenko skákavá, vždyť ona samotná je moje největší slabost. Kdysi dávno jsem si myslel, že mi na ničem nebude tak záležet, jako na ní samotné.
Něco nesmyslně zamručím. Občas je sakra těžké přiznat, že se jeden mýlil a ten druhý má pravdu. Či přiznat vlastní chybu.
Ale toto není ta nejoptimálnější chvíle něco takového řešit. Něco obzvláště takto důležitého.

Podlá otázka jestli jsem jí někdy sledoval či nechal sledovat. Na druhou stranu je stejně tak podlé, že mi nesdělila časový úsek.
"Možná maličko. Ve chvíli, co jsme se dlouho neviděli. Potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku. I když myslel jsem, že to víš. Protože si je několikrát setřásla." Nakonec jsem se rozhodl, že jí řeknu pravdu. S pravdou nejdál dojdeš... nebo jsem si to snad s něčím spletl. Nicméně jsem se rozhodl, že už nebudou žádné tajnosti mezi námi.

"To bys nebyla ty…“ Smutně se pousměji. Nelíbí se mi to. Vůbec se mi to nelíbí. Nejen kvůli tomu, že se to tu bude těžko uklízet. Ale taky z důvodu - ŽE JÍ NEVÍM, JAK SAKRA POMOCT! Začíná mne chytat zoufalství.
"Střelo.“ Co jsem vám říkal o té panice?
V jednom filmu sice prohlašovali, že nemáme propadat panice, ale to se vám lehce řekne.
A tak nakonec rezignuji s časovým úsekem, ať se jde vycpat. Nějak to zmáknem. Nemám sice ani nejmenší tušení, jestli to bude fungovat, ale za zkoušku prostě nic nedám a tak vytáhnu z krabičky tu zázračnou věcičku a bez ptaní to do Nicky vpravím.
"A tom si ještě potom promluvíme. Zatraceně zlato, to zvládneš... jako si doposud zvládla všechno. Nakopeme společně všem prdele, tak koukej se sebrat. Potřebuji s tebou ještě prodiskutovat možnost naší svatby." A teď by se tu ještě hodila písnička Eye of the tiger, bojová aréna a jeden by si myslel, že tu máme trošku krvavější pokračování Rockyho.
Jsou jen dvě chvíle, kdy vám nezbývá nic jiného než se smát a nebo brečet. Smích prodlužuje život. Tak nějak si říkám, že u mně to asi fungovat nebude. Ne tak, jak bych chtěl.
"Chceš mi říct, že by to tvé já mohlo být ještě horší?" Zarazím se. Neb představa toho mne poněkud začíná děsit.
Stále mám tak nějak rozporuplné pocity ohledně toho, že mi nic neřekla a maličko i fakt, že jí budou růst křídla.

Tak já si příště vezmu maňásky...

Ať to vezmem z kterékoli strany, buď bych se dříve či později stejně ocitla v téhle situaci nebo byla mrtvá-mrtvá. To druhé je tak důležitý fakt, že je lepší, zmínit ho dvojitě.
"Archgrpfchsss..."
Vychrlím ze sebe změť písmen neb na víc v tu chvíli nemám.

"Jo."
Hlesnu s úšklebkem připomínající úsměv, ovšem s pohledem tupě někam před sebe. Je fajn, že tu tak trochu ví, co bych mu na některé věci řekla.
Na oslovení 'vraždící maniaku' se na něj podívám s výrazem pokoušejícím se o něco jako něžné pousmání. To však záhy zmizí s otočením hlavy, pevným stisknutím vlastních rukou. Čerstvější kapky krve se vydají po rudých cestách. Do slova a do písmene začnu potit krev. Krom rudnoucích zad se mi začínají rašit drobné potůčky i na čele.

"Zlato... být s někým... je... Kruci, sakra, že... že... že chci dis-kutovat..."
Třes těla je opět intenzivnější, ale stejně se snažím mluvit. Sakra že jo, neodkejvu jen tak něco, jen proto, že jsem vysílená a sjetá.
"Slabost...?"
Lepší pojmenování asi nejsem schopná vymyslet. Dvakrát mi to nemyslí, ale komu by to myslelo ve chvíli jako je tohle?
"Samota... chrání..."
Neumím to líp vysvětlit. Tuhle diskuzi budeme muset asi opravdu odložit, až se budu moct líp vyjadřovat.
Kdyby jen málem... Ale jinak, než myslíš, zlato...
Až příliš živě si vybavím pach nemocnic, všudypřítomnou dezinfekci, pípání přístrojů, hluk na chodbě, hlasy sester, doktorů, dalších pacientů, sténání vážně nemocných až umírajících.

Jako kdybych se na pár krátkých okamžiků přenesla do minulosti, kdy jsem se sama svým životním stylem málem zabila, ale oni mě zachránili, jako jednu z mnoha bezdomovců a zase vrátili ulici, abych se za pár měsíců z vesela vrátila. Otrava alkoholem, drogy, selhávání orgánů... Jeden by řekl, že je ještě zázrak že žiju a... Někdo od kostela by mi řekl, že nademnou držel Bůh ochranou ruku. Hovno...
"Kdyby jednou... viď... Ty... Tys... mě... Sledovals mě... už dřív... Ne-bo... Ně-kdo... jiný...?"
To je věc, která mě v několika chvilkách přemýšlení napadla. Už tehdy jsem nevěřila, že se Bůh nějak snaží o mou duši a s úšklebky jsem prohlašovala, že patřím do pekla. Nezáleželo na tom, jestli to bude pravda, nebo to bude později. Žila jsem okamžikem a bez dlouhodobých plánů a žiju tak do dnes. Možná ne vždy jsem spokojená, ale nevidím jediný důvod změnit své přesvědčení.

Vědomí, že jsem jediná svého druhu je takové... hřejivě příjemné.
"Musím... mít... furt... něco.... extra... ... co?"
Uchechtnu se a znovu zakašlu. Nevím, kdy ani jak jsem se stala výjimečnou pro Pána pekel, ale rozhodně teď, za předpokladu, že to přežiju jako já a nestane se ze mě někdo jiný, budu výjimečná pro všechny. Jediný démon zrozený přímo z člověka samotného za jeho života. No není to děsivě úžasné?
Jen kdyby se neprotrhla ta tenká bariéra držící mě od plné síly bolesti. Do teď to bylo celkem pohodové, no ne?

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ...!!!"
V mém hlasitém výkřiku málem zanikne jeho otázka. Schoulená v klubíčku, ochraptělá výkřikem. Z očí mi vytrysknou slzy bolesti a mám pocit, že teď mě už ani odpíraná dávka morfia nezachrání. Snažím se upnou na myšlenky, slova, něco.. cokoli...
"Možná."
Zakňourám v odpovědi.
"Jen... snad... se... ... tak... auuu.... nebudu i ... chovaaaat...."
Písmenka protáhlá bolestí, nehty v rukou mi při výkřiku popojely o pár čísel a zanechaly za sebou hluboké rýhy. Mé normálně tvrdé a tupé nehty jsou nyní ostré, ale vlastnoručně způsobené zranění je ta nejmenší kapka v přílivové vlně, kterou doprovází jen můj křik.
Slzy, které mi dál tečou z očí mi slepují oči a přestává se mi dařit je rozmrkávat. Vidím červeně a ne proto, že bych měla něco s očima, ale proto, že mé slzy jsou krvavé. Čím dál víc toto příšerné místo činu připomíná jatka.

Divadlo? Nevím. Mám takový pocit, že divadlo vypadá jinak.

"Ne, na to opravdu nečekám. Do prdele, Střelo. Uvědom si, že tam je určitý počet a na určitý čas. Když ti teď dám dávku, tak pak nebude... a třeba to pak bude víc v prdeli!" Zavrčím už. Vážně mne to sere. Nevím na koho mám větší vztek, jestli sám na sebe, že jí to odpírám a nebo na ní, že se kvůli ní cítím tak strašně.
Zatraceně... Ano, stalo se, kurva... do háje... už. Nevrátím to zpátky a když to vezmeme kolem a kolem, tak by to stejně skončilo takto.

"Protože nuda tě zabíjí." Vlastně když se to vezme kolem a kolem, tak je to vážně paradox. Nuda jí zabíjí, její práce a koníček, vůbec, jí vlastně taky zabíjí. Tedy... pokud z ní bude něco podobného, jako jsem já, tak vlastně teď už ne.
"Samozřejmě... ty můj vraždící maniaku." Co víc k tomu říct. V hlavě mi zazní písnička - She is crazy, but she is mine. Přesně vystihující naší situaci. Teda aspoň tím názvem. To dalšího, co se tam zpívá, už tolik nevystihuje.

"Na tom něco bude." Přiznám.
"Netvrdím, že to tak není, zlato. Ale někdy je lepší být s někým než-li sám." Myslím to vážně. Po pravdě, když jsem s ní nebyl, tak jsem šílel.
"A chceš teď hned?" Pozvednu obočí.
Moc dobře vím, že jí mluvit jde skutečně ztuha a je vlastně obdivuhodné, jak se drží a tak vůbec všechno. Je to hodně silná žena. Možná proto mne tak okouzlila.

"Dostala ses mi pod kůži." Zapomněl jsem říct, že mít mne za svého muže, znamená hned několik výhod. Sloužím dobře jako kamínka v zimě. Ušetříte, když budete v mé blízkosti.
"Viděl jsem, jak si to málem nerozdýchala... ale to bychom se vrátili k tomu, že jsem za to mohl já a bla bla. Nevím jak to napravit víc, než tím, že jsem tě přivedl zpátky." Stále jsem na to na sebe naštvaný. Vážně jsem čekal, že to udělá někdo jiný a ne, že se to povede mně. Jak s tím mám sakra žít, když můj život je zatraceně dlouhej a dlouhej bude. Snad... doufám.
"Ano. První svého druhu." Zopakuji a zamračím se přitom. Nad hlavou, jako kdybys měla napsanou velkou ceduli s nápisem terč či něco takového. Teď po tobě všichni půjdou, než se pořádně postavíš na nohy. Všichni tě budou buďto chtít vlastnit a nebo zničit.

Vážně jsem si s tím dotekem nemohl pomoct. Prostě je to jako nějaká zkurvená automatika, že jsem natáhl ruku a dotkl se její tváře. Po chvíli jsem se zarazil, protože by za normálních okolností přišla ta chvíle, kdy by se tomu bránila a já bych si odnesl nějakou zlomeninu něčeho. Nic se však nestalo. Tak jsem polekaně stáhl ruku od ní a chvíli na ní nechápavě hleděl.
Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. Odolávám nutkání to opakovat. Či jí obejmout. Sakra, jak moc bych jí chtěl obejmout. Zahřát jí a tím jí slíbit, že všechno bude sakra fajn. Konejšit jí a ochránit tak před světem.

Zatraceně... To není... sakra... do háje. Toť co mne napadne při pohledu na její záda. I blbej by přišel na to, že to co se vyklubává ze zad, budou křídla.
"Ty moc dobře víš, jak budeš vypadat, až ta celá proměna skončí... že?" Zeptám se jí, pohled stále zabořený na jejich zádech.
A je jasné, že prostě chci znát úplnou odpověď a ne žádné výmluvy. Pravdu, nic víc než pravdu. Sakra... je to tak těžké?

S Lucem v divadle mém? No spíš mu to divadlo dělám...

Jako řidič, si to máš zkontrolovat. Vždyť i za nepřipoutaného platí řidič a ne nepřipoutaný sám, pokud je chytí policajti. Ne?
A na můj zdravotní stav vůbec nepoukazuj. I kdybych na něj pošla, tak stejně najdeš způsob jak mě vskřísit a jsme zase tady.

"Čekáš, kdy začnu škemrat?"
Procedím skrz zuby. Jo, část mě si matně uvědomuje, že to asi myslí dobře, čeká do nejkrajnější chvíle, kvůli omezenému počtu, ale já si ani nejsem jistá, zda to na to, co má přijít vůbec bude mít nějaké účinky.
Sakra vraždila bych pro panáka. Jen kdyby ono napití se by nebylo tak nemyslitelným činem.
Tlak z nejvíce hlášených míst lehce polevil, ale za to se rozlezl snad do všechno kostí, jako kdyby se prodlužovaly.

"Jo... Nenudíme."
V krku mám snad už celou Saharu. Jícen v jednom ohni a přesto se snatžím mluvit. Ono to, světe div se, opravdu pomáhá. Sice tupá bolest naprosto všude je silně nepříjemná, ale nevnímám ji tolik, když se soustředím na to, co říká Luc a co chci říct já.
"A i kdyby... šla bych... něco zabít..."
Pozvednu koutek. Jo, i kdyby Lucův plán nakrásno vyšel, já se své kariéry nevzdám. Moje práce mě baví a největší průser nastane, až nebude koho zabít. Naštěstí věřím, že do takového bodu lidstvo nikdy nedospěje, vždycky je někdo, koho by někdo jiný rád viděl mrtvého. A já to mohu zařídit.

Kdyby měl Luc léčit smíchem, asi by byl v oboru při nejmenším dobrý. Na jeho argumentaci ohledně případného odmítnutí se opravdu usměji, ovšem jen krátce, protože mi akorát prolupaly prsty u nohou a to až tak k smíchu není.
"Che... Mám spousty... výhod... jen tím... kým... jsem."
Trhaně vydechnu nosem, což zní trochu jako zasmání a nejspíš to tak bylo i myšlené.
"Dokážu.... se o ... sebe... postarat."
Ušklíbnu se.
"Si piš... že chci... diskuto-..vat... kurva,ne?"
Držím se. Sice ztuha, ale držím. Musím.

Cítím jeho blízkost, která hřeje a zároveň děsí. Až díky jeho osobnímu teplu si uvědomuji, že jsem studená jak led, ale při tom cítím krůpěje potu na čele a zádech. Srdce pracuje rychle, jako by mělo zchlazovat vařící krev.
"Dobrý... vědět..."
Opatrně kývnu.
"Hej... už si... mě viděl... abych... něco... nerozdýchala?"
Zakašlu.
"První ... svýho druhu... říkáš? Checht... Musim... prostě... mít něco... spešl."
Možná jsem mu chtěla říct něco o tom, aby se nějak přesvědčil, že jsem to dala, dřív, než se pak rozkoukám a případně mě sejmul, kdybych to neměla být já, ale nezvládnu tu větu formulovat v myšlenkách, natož nahlas a navíc se jen tak od nikud objeví ruka na mé tváři. Jemný dotyk, který zrcyhlený a mělký dech úplně rozhodí. Na pár chvil dýchat přestanu a jen se napnu. Luc si může všimnout, jak se v okamžiku prvního několikamilimetrového doteku, škubne moje ruka v automatice vystartovat, ale druhá ji přidrží a zaryje nehty ještě víc, až drobná jezírka v prstových důlcích přetečou.
Zavřu oči a rozklepu se ještě jinak, než se třesu do teď. I Dech, který se znovu spustil, je rozechvělý ještě víc.

Nechám ho, aby na mě sahal, ale možná je to z větší části i tím, že bych ho stejně nepřeprala, kdyby si postavil hlavu. Naštěsí on se se mnou v tomto ještě nehandrkoval a vždy se stáhl, když cítil, že není vítaný.
A tady máme odpověď na otázku o tom zbavení se jeho osoby. Stačilo by, abych řekla a on by mi opravdu zmizel ze života? Jo. A chtěla bych to? Pro prdel andělskou, jen se mě teď neptejte.

Ono Lucovo pohlazení nejsem schopná definovat jako příjemné nebo nepříjemné. Nevím, co mám cítit. Nepříjemné to není, způsob jakým se dotkl mi nic špatného nepřipomíná, ale tím, jak jsem celkově rozbitá nevím. Nemám nejmenší ponětí, co mám cítit a nevidím důvod proč by mi to mělo být příjemné.
Tolik k tomu, jak má mysl funguje v některých záležitostech.
Pokud ruku nestáhl dřív, dotek přeruší další samovolný čin mého těla. Prohnu se v zádech, jako kdyby mě někdo kopnul mezi lopatky i s patřičným hektutím. Zároveň v nich i dost solidně lupne.
Pokus narovnat záda zpět do sedu nevychází a tak jsem v mírném předklonu, přesněji shrbená nad zmuchlanou dekou, která vypadá jako náhrada za plyšáka.
Triko i košile na něm je za těch pár chvil dost dobře propocená, ale to není vše, co mohou oči Luce, na rozdíl od mých, postřehnout. Krev. Na zádech mi popraskala kůže, což, mě zatím jen lehce šimrá, ale nepřikládám k tomu příliš velkou váhu. Až ty rány přijdou k sobě, budou v kombinaci s potem neskutečně úžasnou záležitostí.

S Nicky v horečkách

Tak to byla podpásovka. Můžu já za to, že ses nepřipoutala. Jsem Pekelník. Fajn. Mohlo mne napadnout, že si natolik šílená a budeš jezdit bez pásu. Na druhou stranu, tak s tvou životosprávou, stejně bys klepala kosu. Tímto způsobem to aspoň můžeš dávat za vinu mně a ne sebe. Což je lepší. No ne?

"Nepotřebuješ. Ne teď. Zlato, říkám ne. Myslím to vážně." Kousnu se do rtu, až to zabolí a maličko do krve.
Nesmím jí to dát! Prostě nesmím! Teď není ten správný čas.
Dám ruku do ohně za to, že ten nahoře si to prostě užívá a baví se na můj účet. To sledování nás jako nějakého programu v televizi. Jednu dobu jsem to taky dělal a bavil se. Ale koukejte na mně teď. Jsem tady s ženou svého života a nevím, jak jí pomoct. Odepírám jí drogy, na kterých běžně vydělávám. A to nemluvím o alkoholu a cigaretách, což tvoří velkou část akcií.
Kurvadrát... zlato, klidně bych si to s tebou vyměnil. Cokoliv, abys netrpěla. Pravděpodobně po ní házím ten svůj obvyklí pohled malého štěněte, který by si rád dal tu šunčičku, co máte v té housce a kdyby vám nevadilo, tak by snědl i tu housku celou.

"Zbavíš... ale uznej sama. Se mnou ses poslední dobou nenudila." Lehce se pousměji. Nevím co bude pak. Nevím jestli budeme mít klidné chvíle. Nevím jestli mne ty klidné chvíle třeba přestanou bavit. Ale teď máme spoustu úkolů před sebou, tím pádem o zábavu postaráno. Dal bych cokoliv za to, mít volný den, bez problémů. Naivní přání.
"Kdo by nechtěl pána pekel, který vlastní akcie alkoholu cigaret... vezmi si kolik budeš mít díky mně výhod." Smích prý léčí, tak uvidíme, jaký jsem dobrý lékař. Možná zkusím jednou dojít na nějaké ta prkna, co znamenají svět, kam chodí zkoušet své štěstí různi šoumeni a taky něco předvedu.
Vsadím se o cokoliv... že už při té představě mne jako šoumena, vám zacukal koutek.

"Ty o tom chceš diskutovat?" Jedno obočí mi vyletí do výšin. Já měl za to, že pánu pekel se nic neodporuje a naprosto se s ním souhlasí.
Jop... to je moje Nicky.

Pozastavím se nad tím, co řekla. Přisednout si?
Ale netrvá to dlouho a nakonec to udělám. Pomalý opatrný pohyb, abych jí tím zbytečně nevyděsil.
To by nebyla Nicky, kdyby si neužívala, že někoho zabijí a tak vůbec. Jsem rád, že má nějaký koníček. Sice je to něco jiného než vyšívání či malování nahých modelů... ale něco to je.
A pak položí skutečně dobrou otázku.
"No tak, pak budeš první, které se to podařilo a staneš se pekelnou paní. Je to jisté riziko. Ale já bych to bez tebe nezmákl, zlato." Sám jsem překvapen s jakou lehkostí jsem jí na to schopen odpovědět a taky, že to sakra myslím vážně.
"Bojím se víc toho, že to nerozdýcháš celkově. A zaklepeš mi storpocentně bačkorama, protože toto celé je moje vina." Přiznám se jí s povzdechem a opatrně jí pohladím po tváři. Na malou chvíli a fakt sakra opatrně.
Ne... nemůžeš si prostě pomoct...!