Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 13. ledna 2016 19:47
ikonka305885004063.jpg
V nemocnici

Věnuji pohled jeho spící tváři. Myslím, že už ho mám prokouklého. Je to dobrý člověk. Moc dobrý. Takový, který se trápí i tím, co nemohl změnit. Bere na sebe vše, protože cítí povinnost všechno zvládat a zachraňovat už tak zničený svět.

"Bastet, já od vás nikam neutíkám,"
ujistím jí tiše s přiškrceným hlasem.

Celou cestu sanitkou přemýšlím o tom, jak je naprosto nereálné to, že se přede mnou málem rozbrečela bohyně. Vždy jsem o takovýchto tvorech smýšlela jako o něčem naprosto nadpozemském, co s lidmi má společného jen pramálo. Ale dnešní a včerejší den mě vyváděl z mých předsudků rychlostí světla.

V čekárně jsem byla jako na trní. A tak jsem raději hned napsala zprávu Bastet v jaké nemocnici to vlastně jsme. Pak jsem ještě došla k automatu pro kafe a něco sladkého.

*Kafe bych teď asi neměla...*
pomyslím si a tak raději zmáčknu tlačítko s ledovým čajem a následně si pak pořídím z druhého automatu kitkat. Přiznávám, že to není úplně ideální životospráva, ale já prostě měla chuť na sladké. A koblížky tu neprodávali.

"Děkuji, moc, jste úžasní,"
usměji se na toho, kdo mi přinesl ty dobré zprávy, že Zach je v pořádku a hned se vydám do jeho pokoje. Mám stále na paměti, co mi řekla Bastet o tom, že nemá rád nemocnice. Možná se ho na to zeptám. Snad nebude reagovat jako s mou včerejší otázkou.

Přitáhla jsem si židli k jeho posteli a se smutnou náladou jsem si vzpomněla na to, že jsem ještě nedávno takhle seděla u postele někoho jiného. U postele někoho, kdo už nikdy v mém životě asi nebude. Pro jeho vlastní bezpečí. Píchlo mě u srdce. Ať už jsem cítila k Zachovi cokoliv jiného a silnějšího, nikdy z něj asi nevymizí ta láska - jsem si jistá že láska to byla - kterou jsem cítila ke Chrisovi. Byla naprosto jiná, než to silné nutkání a to něco naprosto osudového, co jsem cítila při každém dotyku Zacharyho, ale tím to neznamenalo, že by to bylo o cokoliv méně upřímné.

Natáhla jsem se k Zachovi a pohladila ho po ruce.

"Nějak ten svět spolu opravíme," šeptnu tak, abych nenarušila ticho pokoje. A pak už jen čekám na to, až se Zach probudí.
 
David *Lucí* Rubin - 12. ledna 2016 21:52
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
S mým grálem

Nelíbí se mi to. Jenže nad tím jsem měl přemýšlet předtím než jsem to udělal, že to bude mít takovou cenu. Myslel jsem si, že jsem tu cenu zaplatil všechnu, ale zdá se, že jí ještě musí zaplatit samotná Střela. Tu největší cenu za nesmrtelnost.
Všimnu si, že má problém s dýchaním. Nejsem doktor. Jak bych si přál jím být. Stejně by mi to bylo na nic, zrovna v této situaci.
Má pocit, že se proti ní spikly všechny vnitřnosti. Zatraceně... Sakra... Sevřu ruku v pěst až klouby zbělají. Nejraději bych něco rozmlátil, ale tím bych ulevil jenom sobě a ne jí.
Potlačuji nutkání jí píchnout inzulín. Nevím jen na co čekám. Až bude řvát bolestí?

Mlčím, protože nevím co bych říkal. Chlácholit, že to bude dobrý, je k ničemu. Vidím, že to dobrý vůbec není.
Když začne zvracet, naštěstí nejsem u ní tak úplně blízko, abych to schytal. Hezký pohled na to není.
Na chvíli jí nechám být, abych pro další případ našel kbelík. Ten se přeci jen lépe uklidí než zem.
Hledání naštěstí netrvá hned, vzhledem k tomu, že jsem ten pokoj dělal a upravoval já, vzpomenu si, že jsem kbelík nechal na záchodě.
A tak se společně s ní vracím za Střelou, která si hraje na šakala svolávajícího divokou zvěř.

"Ještě není čas." Abych pravdu přiznal, mám takový pocit, že ještě jednou něco takového zopakuje a nakonec jí to dám.
A pak budu mít problém s tím ho shánět ve chvíli, kdy to bude sakra potřeba.
Položím kousek k ní kyblík.
"Kdyby si ho potřebovala." Poukážu na něj a když to nestihne do něj. Nevadí. To zvládneme. Na místo, které pozvracela hodím hadr ve snaze to trošku uklidit.

Mel totální sračky... tobě se to sakra řekne, ale já vážně nevím co. Povzdechnu si. Nahlas to neřeknu a spíše se zamyslím nad tím, co bych tak mohl říct.
"Víš, když jsem tě poprvé potkal. Nevěděl jsem, co si mám o tobě myslet. Byla si horší než chlap, kterému bych vážně pořádně vrazil. Skutečně jsem tomu odolával. A říct mi v té chvíli, že budeš pro mne znamenat víc, vážně bych se mu vysmál do tváře a zavřel ho už z prevence do mého království, protože takové nesmysly se přece neříkají. Někdy z nich může vzniknout pravda." Lehce jsem se pousmál.
"Pak jsem se něco o tobě dozvěděl. Nemohl jsem myslet na nic jiného než na tebe. Vyhledával společnost jiných žen a sbližoval se s nimi, ale ty jsi mi stejně nedávala spát. Myslel jsem, že jsem se zbláznil. Vlastně částečně jo." Ušklíbl jsem se a hleděl jsem přitom na ní. Takže mám mluvit ty největší sračky a to je jediný způsob, jak jí pomoct.
Vážně skvělé...
"Užíval jsem si každé společné práce, na kterou si mne přizvala. Až mne to samotného děsilo. A když si se přestávala ozývat. Měl jsem pocit, že se zblázním. Všechno mne přestávalo bavit. Snažil jsem se na tebe zapomenout, ale nešlo to. A tak jsem tě nechal sledovat, kdyby si náhodou byla v průseru, tak abych tě z toho dostal. Potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku." No co. Pochybuji, že si to bude pamatovat a pokud ano, tak si myslím, že mne zná natolik dobře a navíc... byly chvíle, kdy jí onen detektiv nemohl najít, protože se vsadím, že ho setřásla. Krom toho stalo se.
"A teď jsem ti po pěti letech řekl co k tobě cítím, protože si věřila, že bych ti byl schopen ublížit. Možná mne dodalo odvahu i to, že jsem tě zabil a málem o tebe přišel. To jednomu dodá skutečně odvahy... a vím, že to s tebou bude zatraceně těžké, ale víš co... je mi to jedno. Nějak to zvládneme. A víš co... Vlastně nevíš... až toto nějak zmáknem, tak tě požádám o ruku. Víc oficiálně, protože jsem tě tak nějak požádal... už tím, že jsem z tebe udělal skoro nesmrtelnou." Musím se přiznat, že jsem jí nikdy nic takového neřekl.
"Všichni tě budou mít v úmyslu zabít, protože mají z tebe strach, z toho co by z tebe mohlo být. Nedivím se jim. Taky se částečně bojím... Ale budu při tobě stát za každé situace, dokud se nerozhodneš odejít." Na chvíli se odmlčím, abych přešel ke stolu, kde se nachází brandy. Otevřu jí zubama a pořádně si z ní přihnu.
Zavrčím na alchymistu, který měl snad v úmyslu využít situace, kdy si tam byla na chvíli sama. Nestačil popojít pár kroků a už jsem byl u něho, držel ho pod krkem. Věnoval mu ten děsivý pohled do jeho očích. Svezl se k zemi, když jsem ho pustil a dám ruku do ohně za to, že se i pochcal.

Vzal jsem si láhev brandy a zase došel k tobě.
Ze shora začaly doléhat zvuky. Mám takový pocit, že se jedna skupinka, která šla pro Nicky potkala s druhou skupinkou.
"Kde jsem to skončil?"
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 12. ledna 2016 20:53
nickystela268084851.jpg
Není chvíle klidu ... a když je, tak se zase nudím... :D

Slova plují kolem mě a jen tak tak je dokážu pochytat a porozumět jim. Cítím se odstřiženě, nebo jinak, cítím se jako bych seděla na okraji propasti a něco mě vtahovalo do ní za zvuků dunícího větru prašné pouště.
Jícen v jednom ohni, jako bych spolkla hrst písku. Na krátko se rozkašlu, jak příšerně to škrábe.
Objevuje se přikrývka. Vítaná věc, která mě na chvíli přitáhne do pokoje v Lucově vile, místo vnitřní představy o poušti. Okamžitě přikrývku zmuchlám v křečovitém objetí a přehoupnu se do kleku.

Svaly se sami od sebe zachvějí, jako kdyby mi byla zima. Kývnu k Lucově informaci o tom, že hlídá. Je to dobré vědomí, pomáhá mi to, protože se nemusím soustředit na to, jestli se mi právě nesnaží někdo ustřelit hlavu.
Pohledem sjedu k pistoli a chci se k ní natáhnout, ale to je přerušeno něčím jiným.
Rychlý dech ustane, najednou jako bych se nemohla nadechnout. Hrudník je příli malý pro plíce, nebo plíce příliš velké pro hrudník? Nevím, ale zalapu po dechu. Tlak v hlavě na chvíli zesílil, než se moje vnímání přeneslo k jiným samovolným činům mého těla.
"Mám... pocit, že... se proti... mě... spikly... všechny... vnitřnosti..."
Řeknu trhaně před tím, než žebra prudce vyrazila proti všemu, co obsahují. Všechny naráz luply a slačili vše pod sebou, což vyvolá nový záchvat kašle se kterým mi vytrysknou slzy a při tom mě to přinutí vyprázdnit žaludek.

Přikrývku mám zmuchlanou na břiše, takže nepořádek je čistě jen na podlaze. Nějak je mi to jedno. Nevzdávám se, ale to, co zbylo z mé lidskosti, než jsem ze sebe sama udělala zrůdu, křičí strachy. Má obavy z toho, že zešílím z bolestí, které jsou s tím spojené a zatím buď ještě nepřišly, nebo je tlumí morfium. Vsadila bych na to druhé, ale tomu bude brzy konec, jestli do sebe nedostanu další dávku.
"Dej mi to..."
Pronesu šeptem přes rozechvělé rty. Ještě to není potřeba, ale závislost mluví za sebe. JE to potřeba. Teď. Hned. Co bude pak nedomýšlím. V tuhle chvíli je jakákoli smysluplná myšlenka úspěchem.

Pevněji k sobě přitisknu přikrývku a opřu se znovu o kraj postele, nohy složené v rádoby tureckém sedu. Co to Luc říkal?
Měníš se, zlato.... Měl trvat měsíc... rychlý... nepříjemný... zvládneme to... spolu.... spolu...
Je to snad vyčerpáním, které se hlásí o slovo? Proto se to spustilo? I kdybych sakra usnout chtěla, s tím jak se moje tělo mele samo o sobě bych usnout nezvládla.
Co... Co mám teda... asi?... určitě?... kurva dělat?!
Zaúpím v duchu.
"Ury-..."
Předkloním se a další kašel zaduím přikrývkou.
"Urychlovač?!"
Zachraptím, jakmile zvedu ústa od látky. A zastřený zrak vrhnu směrem, kde jsem naposledy zaznamenala alchymistu. Nezaostřím ho, na to mě až příliš pálí oči, navíc prudké zvednutí hlavy mi přivodilo nové zhoupnutí místnosti a dvouvteřinovou tmu před očima, než se opět jakž takž rozednělo.

"Mluv ... něco..."
Vyzvu ho v jedné relativně střízlivé chvilce, než mi jen tak lupne v nějakém z kloubů při čemž sebou daná končetina (noha) škubne, ale víc se neděje. Tedy, nic s tou nohou. Opět se mi totiž stáhne hrudník, ale jen na to, aby mi slačil plíce, což mi přivodí několik trhaných nádechů, ale jen na chvíli. Hádám, že tohle mě bude provázet ještě pár hodin, stejně jako spousta dalších věcí. To je hlavní důvod mého přání. Nechci tu být takhle ... takhle! ... s vědomím, že na mě ti dva čumí a hrobové ticho by narušovaly jen mnou vydávané zvuky.
"Mel... klidně tot-...totální sračky. Hlavně... něco... Na co se... můžu... soust-..ředit."
Když mě chvíli nesere hrudník, připojí se tupý tlak v zádech, jako kdyby mi na ně stoupnul dvoumetrákový borec v kanadě a znovu hlava, za kterou se se zakňučením do přikrývky chytím.

 
David *Lucí* Rubin - 12. ledna 2016 12:23
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Furt nějaká akce

"Chápu. Ale taky vím, že nastane chvíle, kdy to budeš opravdu potřebovat a pak nebude." Abych pravdu řekl, vážně se děsím té chvíle. Nemohu si dovolit odsud odejít a nechat jí samotnou, stejně jak si jistou dobu nebudu moc dovolit přesuny z bodu A do bodu B. Jak myslíte, že mne našli? Právě díky tomu.
Cesta autem či jiným prostředkem je moc zdlouhavá, kdybych se nakonec rozhodl a nechávat tu samotnou Nicky nepřipadá v úvahu. I přestože by jí třeba golem byl schopen ochránit.
Nemluvím o tom, že nejspíše máme celkově ve vile návštěvu, která se k nám snaží dostat. A tak nějak už si nejsem jist, že nás toto místo je schopno ochránit stoprocentně.
Je to v háji.

"Dobře, nepůjdeš tam." Vstanu, abych mohl vzít přikrývku, kterou přehodím přes Nicky.
Skousnu si ret. Nemám ani nejmenší tušení, jak jí pomoci.
Teď jí stejně nejvíce pomohu v tom, že ve chvíli, kdy bude nejvíce zranitelná jí budu střežit a zabráním, aby jí byť někdo zkřivil vlásek.
"Ano. Hlídám." Můj pohled zamračeně přejede po tom hlupákovi, který jako ostatní se děsí toho, co by mohlo být z Nicky a doufají v její smrt.
Proč se neděsím já? Mohla by být skutečně silnější, než jsem já sám? Zvládla by mne zabít a dokončit tak svůj úkol z dřívějších dob. Proč jí tady bráním a chráním? Dohlížím na ní, jako kdyby byla ten největší poklad, který jsem po celou tu dobu hledal...
... Protože jím je. Někdy stojí za to riskovat.

Smutně se pousměji. Rukou se dotknu svých rtů. Přesně kvůli těmto chvílím.

"Měníš se, zlato. Proces, který měl trvat měsíc. Teď bude sakra rychlí... a velmi nepříjemný, ale mi to zvládneme. Víš? Jako jsme zvládli do této doby všechno... společně bok po boku." Myslím to sakra vážně. Nemám sice nejmenší představu, co všechno to bude obsahovat, ale ať to je cokoliv... sakra to zvládneme.
Potlačím nutkání jí pohladit po vlasech a zašeptat konejšivá slůvka do ucha, políbit jí přitom na čelo. Jednou snad, ale teď jí nebudu ještě více přitěžovat.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 11. ledna 2016 23:55
nickystela268084851.jpg
Proměna začíná

Svět kolem přestávám vnímat, jako by ani neexistoval. Žádná místnost, žádné další osoby v ní, nic. Jen já a černá krabička s tím, co pomáhá k úlevě. Budu jí pořebovat. Vím a cítím, že velmi brzy.
Zmocňuji se onoho předmětu s drahocennou látkou uvnitř, ale neraduji se z jejího vlastnictví dlouho. Jakoby od nikud se objeví silná paže, která skříňku prudce trhá z mých rukou.
"Co? ... Ne!"
Vyhrknu zmateně, neb až teď si začínám uvědomovat, že tu nejsem sama s tou opojnou látkou.
"Potřebuji... Musím... Nechápeš mě..."
Promluvím a znovu se schoulím, zády k nohám postele, ke které jsem se odsunula dál od hlasu. Nohy k tělu, ruce na uších.
Ať to pískání přestane...
Všechno je tak hrozně daleko a přesto blízko. Nemám pojem o vzdálenostech ani ničem dalším. Nový je tlak v hlavě, jako by se mi z ní chtělo něco dostat a urputně do naráželo do lebky.
"Nechci... tam..."
Přes rameno mávnu někam k posteli. Každý může být rád, že jsem schopná alespoň nějaké komunikace, byť je na úrovni malého dítěte.
Zvednu ruku před oči abych viděla to co cítím - chvěje se. Zároveň si všímám že jí vidím zamlženě. Jako kdybych měla přes oči přetaženou mléčnou clonu.
Tupě zírám na své prsty. Výrazu se zmocní na chvíli zoufalství a následná rezignace, jako kdyby mozek v rámci ochrany na chvíli vypnul a nechal běžet na automat.
"Hoď-mi-přeřinu-na-zem,-prosím."
Vychrlím ze sebe, co nejrychleji. Ne, necítím se na to, aby na mě kdokoli sahal v rámci pomoci, ale zároveň nejspíš nebudu schopná vstát nebo kamkoli přelézt.
"Hlídej ho!"
Dodám ještě lehce vrčivě čímž onen automat ztratil na funkčnosti a můj pohled se odpoutá od prstů, aby zjistil, co dělá zmlácený alchymista. Na chvíli ho v té oční mlze zaostřím, ale pak opět splyne v mém zastřeném zraku.
"Co je, kurva, se mnou...?"
Zaúpím tiše k Lucovi. Sice jsem napůl mimo, ale pořád jsem to já.
Luc je momentálně jediný, kdo mi může dát alespoň nějakou představu o tom, co mě asi čeká. A nebo taky ne.
 
David *Lucí* Rubin - 11. ledna 2016 22:53
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Pekelnická rodinka

Nelíbí se mi to. Něco se s Nicky děje a já nevím co, tedy do chvíli než můj pohled padne na Vidocqa míchající to své. Jsem idiot, na malou chvíli jsem na něj zapomněl a myslel jsem si, že tu jsme jen my dva.
"Nicky." Ano, už po několikáté jí nazvu jménem, ne však tím pravým. Pro mne samotného je to nezvyk.
Nelíbí se mi jak dýchá. Vyzní to asi blbě, ale myslím, že víte jak to myslím. Pokud ne, tak to ignorujte.
Bojuje se spánkem, který potřebuje pravděpodobně jako sůl. I když nejdříve se musím dozvědět, co jí to způsobilo, než jí to dovolím.

A tak se prudce postavím na nohy, nejdříve však zavrávorám. Chvíli trvá než se vrátí ona rovnováha. Popojdu pár kroků jasným směrem a vrhnu se na Vidcoqa.
Párkrát mu vrazím, už tak z prevence. Nebolí to jenom jeho, ale také mně. Nicméně zapomněl jsem říct, že s rukou co byla zlomená už jsem schopen fungovat. Dle jeho výrazu ho to poměrně překvapilo.
"Cos jí to dal, ty parchante?" Zavrčím na něj, když mu uštědřím další ránu.
"Urychlovač." Odpoví mi, což rozhodne o tom, že je nakonec nechám na pokoji a přesunu se ke Střele, která se snaží nahmatat ke krabičce.
Jako ten největší parchant jí krabičku vytrhnu z rukou.
"Nesmíš. Teď ne. Vydrž!" Pokusím jí vysvětlit a schovám krabičku do kalhot. Doufám přitom, že se nebude mít v úmyslu prát. Nerad bych jí ublížil.
"Bolí tě něco?" Zeptám se, abych si ověřil jestli náhodou v tom skutečně ona nesnesitelná bolest nemá prsty. Nevím jak to funguje s proměnou, všechno to je takové nové.
"Možná bys měla jít spát." Připadá mi, že k ní mluvím jako k dítěti, místo toho, abych jí vzal do náruči a odnesl do postele. Jenže nechci jí zbytečně vracet zpátky v čase, kdy jí bylo ublíženo. Sám bych se tam však rád vrátil, změnil celou její historií a ty parchanty zabil už dřív než je něco takové napadlo.
Nicky doufám, že si jednou užijeme klidnou chvíli... možná... možná... tě skutečně, až to skončí požádám o ruku, abys oficiálně byla paní Pekelníková.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 11. ledna 2016 21:11
nickystela268084851.jpg
Nové veselosti na Pekelném bělidle... :D
* Luc *

Řeknu vám jediný. Až budete mít takový blbý nápady jako já, ušetřete si čas a radši si ustřelte palici rovnou. Blbost číslo jedna bylo, že jsem jen na malý okamžik věřila tomu pitomci v kuchyňským koutě, ale to, že za následující může z části i on mi zatím nedochází. Druhou blbostí je fakt, že jsem se vůbec nechala dostat do těhle celkovejch straček... třetí je moje bezmyšlenkovité obětování se.
Já sem ale kráva...
Tím bych to asi tak uzavřela...

Ve chvíli, kdy jsem už odsunutá od Luce si automaticky přitáhnu nohy k tělu a obejmu kolena. Oba jsme v této chvíli zcela mimo a neschopni slova. Však, co také říct? Tohle chtěl, potřeboval... a mimo jiné také po tom toužil jakou dobu. Ještě cítím jeho toužící rty na svých. Jak mi vycházel vstříc odmítajíc se jen na okamžik oddálit, žebrajíc o další vzájemný dotek. Celou tu vzpomínku, ač se to právě odehrálo však zahaluje mlha... Nevím, co si o tom mám myslet.
Chci nad tím vlastně vůbec přemýšlet?

Několikrát zamrkám a snažím se opět zapnout, nechci být viděna jako otřesená vlastním činem. Stalo se. Přežila jsem to... tak... proč se sakra klepu a srdce dál bije jako o závod?
Lucův hlas vnímám jakoby z příšerné dálky a sotva dokáži rozeznat na co se vlastně ptá. Nerozumím mu, ale hádám, že se strachuje o můj stav. Nezvládám mu odpovědět, můj dech je úplně mimo běžný rytmus. Těžce potlačím zívnutí a všechno tohle přikládám vyčerpaností, kterou pekelný polibek způsobil.
S onou únavou bojuji, ale oči mě pálí, zavřu je tedy, ale ne... nechci je mít zavřené, takže je znovu otevřu. Tupé ozvěny bolesti buší na pomyslná vrata. Místnost se se mnou zhoupne a na vteřinu vše vidím v odstíněch šedi.
"Krucifix..."
Vyklouzne šeptem skrz zaťaté zuby a znovu otevřu pomalu se zavírající oči. Pálí, jako kdyby se mi sami škvařily v očních důlcích a jen Luc může vidět, že jsou zarudlé, jako kdybych víc jak týden nespala.

Skleněný pohled krví podlitých očí padne na černou krabičku. Rozum si nejspíš vzal dovolenou už v okamžiku políbení, takže jakmile závislost zatahá za otěže a pobídne v před, ruka vystřelí směrem ke krabičce za jediným účelem. Ne, ještě neuběhl vyměřený čas, co se sakra děje?
Přestane to... bude to dobré... žádná bolest...
Pustím kolena, přepadnu na ně, levou rukou se opřu o zem, pravou sahám po krabičce... Všechno je tak nesnesitelně pomalé. Nebo se mi to jen zdá?
 
Vypravěč - 11. ledna 2016 10:25
seraphim_wings_by_redbastda38u0y4867.jpg
Všechny cesty vedou do nemocnice
Sierra

"No dobře, dobře." Rezignuje bohyně, nechce se hádat, nebyla by to přeci jen zrovna nejvhodnější chvíle. Zastaví se.
"Já... vlastně taky... Lidi jsou tak strašně křehká stvoření. Jenže toto je poprvé, co mi na někom záleží." Povzdechla si, klekla si na zem k tobě a k Zachovi.
"Je to strašnej morous, který se snaží své blízké od sebe odhánět, protože má strach, že by se jim kvůli němu něco mohlo stát. Mne přijal, protože pochopil, že se mne jen tak prostě nezbaví." Pohled upřený na spícího, na tváří se jí na malou chvíli objevilo pousmání.
"Chce to jen mu dát šanci. A při první příležitosti neutéct." Hlas jí na malou chvíli zradil a zdálo se, že se bohyně neubrání tak normální emoci, jako je pláč, ale nakonec to ukočírovala. Zhluboka se nadechla a vydechla.

V té stejné chvíli se k tomuto domu blížila právě zavolaná sanitka. Bylo jí slyšet, jak se blížila k vám, nebylo tedy pochyb o tom, že to je právě ona.
A všechno bylo tak rychlé, jeden se nestačil divit.
Bastet jim v županu došla otevřít, ptali se na to, jak se ten úraz stal a následně jste se oba dva nacházeli ve vozu.
Zach na lehátku, ty si seděla vedle něj společně se sanitářem.
Cesta do nemocnice netrvala dlouho a tak došlo k další změně prostředí.
Bastet tě ještě poprosila, aby si jí řekla název nemocnice, až budeš mít nějaký čas.

Ve chvíli, co ošetřovali Zacha, si musela sedět v čekárně. Netrvalo to však dlouho, než jej přesunuli do pokoje. O nic vážného se naštěstí nejednalo.
 
David *Lucí* Rubin - 11. ledna 2016 10:06
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Konec všech začátků

"Ať se zadaří tvá přeměna." Navrhnu přípitek, aniž bych přemýšlel, jak asi to může vyznít. Stále nejsem ve své kůži. Vždyť se jen podívejte, musí mi pomoct s panákem, jinak bych se asi nenapil. Tak zlé to se mnou je.
Měl jsem v úmyslu jí poděkovat, akorát jsem nevěděl jak. A tak jsem raději mlčel a prohlížel si jí.
Vážně by mne zajímalo, co se jí tak žene v hlavě za myšlenky. Nikdy si s ní nejsem jistý. Její jméno jí předchází či ona předchází své jméno.
Přísahám vám, že jsem následující naprosto nečekal. Onen polibek. A ne tak ledajaký. Sakra, že jo.
Vychutnával jsem si jej plnými doušky a zároveň jí prachsprostě okrádal o energií. Na druhou stranu sama se nabídla. Nebyl to snad důvod onoho polibku?
Jsou polibky, které vám změní váš život. Tento nebyl vyjímkou. Vždyť jsem na něj ochotně čekal pět let a přestával jsem chvíli mít naději, že by se něco takového mohlo stát.
Jazykem si sice lehce přejedu po rtech, přimhouřené oči, cítím přitom pořád chuť těch jejich rtů na svých. Jsem tím omámen a ono omámení si skutečně užívám.
Dal bych ruku do ohně za to, že je to jeden z těch snů, co se mi obvykle o Nicky zdávají, jenže jako důkaz toho, že nesním byla stále absence ruky a ona bolest z toho způsobená.

Po chvíli zamrkám. Závislácké ještě se nekoná, natolik jsem z toho mimo.
Mlčím. Nemám totiž sakra nejmenší tušení, co říct. A tak místo mluvení, z toho, co jsem vytěžil, použiju na svou opravu.
Nejdříve regenerace pravé ruky a následně do postříleného hrudníku. Zbyteček nechť je ponechán na horší časy.
Odkašlu si, částečně je to způsobené tím, že mne něco zaškrábe v krku a částečně, co já vím. Starostlivě si prohlédnu Nicky, protože nevím co to s ní udělalo a tak mám o ní automaticky obavy. Je moje všechno.
Stejně to je neskutečný paradox. Zamilovat se do osoby, která nemá problém si do vás vystřelit. Vlastně celkově se do někoho zamilovat. Jsem přece ten obávaný Pán Pekel, hrůzu a děs nahánějící. Avšak za tu dobu, co jsem tady jsem se stal tolik skutečným a tak strašně jsem si to tu oblíbil. Nicméně to bude muset skončit, pokud chci ochránit Nicky.
Její bratr unikl z místa odkud není úniku a jde si pro ní. Tomu musím zabránit.

Upřímně jsem stále natolik překvapen tím polibkem, že pořád sedím na místě a ani se nehnu.
"Jsi v pohodě?" Zmůžu se nakonec na to se zeptat. S jasně znatelnou starostí, která jí tak obvykle rozčiluje, ale stejně jako já si budu muset zvykat na její móresy, ona si musí zvyknout na to, že tu prostě je někdo, kdo o ní má sakra starost.
Asi bych měl poděkovat tomu, že to všechno jde tak strašně do kytek, protože pokud by to nešlo, tak se nic z toho pravděpodobně nestane. Jen upřímně doufám, že to v nějakém zdraví přežijem.

Upřímně stále tak nějak nevím o tom, že během mého spánku, Vidocq do šálku s tím na povzbuzení nalil část toho na urychlení oné slavné přeměny. Kdybych to věděl, možná bych si od Nicky nic nevzal, protože bych moc dobře věděl, že to prostě bude potřebovat sama pro sebe.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 09. ledna 2016 14:37
nickystela268084851.jpg
Na začátku konce?

Ušklíbnu se.
"Ještě aby jo."
To by si taky zkusil. Když mám pravdu tak se se mnou hádá opravdu velice, převelice špatně. Zkuste si se mnou představit italskou domácnost s možností nesmrtelnosti. Krutá myšlenka, co?
Jak se zdá, víc než má plynulá němčina Luce zarazila možnost, že bych mu sehnala nějakou jinou oběť na nabrání sil. Nějak můj mozek by tohle asi nebral jako... kdo ví co... prostě jen jídlo? Nevím co mě to napadlo.
"Chm... jasně."
Takže buď já nebo nikdo. Super.
No to bude na dlouho s tou tvou regenerací, zlato.
Pomyslím si s těžkým vydechnutím nosem.
"Jo, jasně."
Přikývnu na vyhovení jeho žádnosti. Krabičku s morfiem nechám vedle něj, pistoli vezmu do ruky a dojdu ke stolu, abych nám oběma nalila brandy, kterou jsme pili u karet. Pistoli musím zajistit a šoupnout za okraj kalhot, abych oba panáky úspěšně donesla k místo, kde sedí Luc. Panáky položím na zem, mezi nás a než si sednu opět vyndám zbraň na místo vedle mé ruky.

Jelikož uznávám, že on sám s jednou zlomenou rukou panáka těžko vypije, pozvednu tedy oba dva já.
"Tak na tvý brzký uzdravení, zlato."
Mrknu na něj. ťuknu sklenkami o sebe, hodím do sebe jeden obsah sklenky, prázdnou odložím stranou a druhou pomohu nalít do Luce.
Jeden se nestačí ani divit. Opravdu ne. Jedna vteřina dokáže udělat hodně, například jednoduchý mozkový skrat při kterém bez zaváhání střelíte mamku s kočárkem, nebo vrazíte pěstí náhodnému kolemjdoucímu, protože vám to zrovna přijde jako dobrý nápad a jste takový charakter. Já bych to zvládla a necítila při tom lítost.
A čím víc, se mi Luc zahryzává pod kůži, tím takových zkratů přibývá a jsou ještě různobarevnější. To byl jeden z důvodů, proč jsem poslední rok brala jen sólovky a jeho baráku jsem se vyhýbala jak upír slunci. Nebýt to zrovna kšeft na Croupa s Vandermanem, kteří mě fakt srali a věděla jsem, že je bez Lucova štítování nezvládnu, tak bych k němu ani nepáchla. Žel stalo se a teď si připouštím to, před čím jsem utekla.

Jediná myšlenka mi nestihne proletět hlavou v té jedné vteřině onoho zkratu. Hej, kolik vás čeká, že šáhnu po tý pistoli? Hm? Jooo určitě se tam někdo najde. Jsem násilnice a vím to o sobě. Nemám problém si to přiznat a přiznám to i všem okolo... a že mi to sakra můžete věřit. Kdo nevěří, ten se diví. Obvykle už pak ale bez nějaké končetiny, orgánu a podobných přebytečností.
Ale to čemu se teď Luc může divit je něco úplně jiného. Polibek. A ne jen tak ledajaký. Zkratově mé rty prudce vyrazili proti těm jeho a bylo to kurva hluboké políbení. Tlukot mého srdce museli slyšet snad i sousedi ve vedlejším městě. Teď je mi asi i docela fuk jestli to dělám pro to, že to chci zkusit nebo proto, že mu chci pomoct a předat mu své síly. Ve zkratovém jednání člověk (ano, ještě se a něj mohu považovat) neřeší proč, nač, zač... Prostě se děje to, co se děje a nikdo nemá šanci tomu zabránit. I když... Kdo by zrovna tomuhle zkratu bránil, že?
Celej svět je mi ukradenej, životy všech, včetně mýho... ale do hajzlu tvůj ne. Nenávidim tě, ty parchante prorandej...
Souvislá myšlenka však ten zkrat přetrhla a donutila mě se prudce odtrhnout a trochu od jeho osoby zacouvat, jako kdybych snad očekávala, že se po mě vrhne se závisláckým "Ještě."
"Do andělský díry ve svatozáři...!"

Zašeptám, neb na větší hlasitost se mé hlasivky nějak nevzmohou. Touha pomoci mu s tím léčením, předat mu část svých sil i za cenu toho, že já budu mimo. Teď mi ten zkrat dochází a část mě ho silně nenávidí právě za to, co se mnou dělá. Vrací mi city. Záleží mi na někom jiném, než sama na sobě.
Všechno je špatně... Úplně špatně...


 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.2881031036377 sekund

na začátek stránky