Andor.cz - Dračí doupě online

Úkryt před panem Kosti a panem Krev?

Byla to skutečně Nicky o tom nebylo pochyb. Ten její úsměv a to vynadání místo, aby řekla že nemám zač. Představa, že bych jí už nikdy neviděl, mne hnala v boji. Jako nějaké palivo. A teď je tu. Jsem vlastně sakra šťastný, že tu jsem. Moc unavený na to, abych cokoliv této chvíli řešil.

Mlčím. Nevydám ze sebe žádnou hlásku. Jen hledím na ten ošetřený kus, co kdysi dávno představovalo moji ruku. A tak nějak vím, že je to definitivně pryč, stejně jako křídla. Za ta léta, co jsem tu věc u sebe, jsem nedospěl k žádnému řešení.
Jen kývnu hlavou, že rozumím. Mám pocit, že kdybych něco řekl, tak by mi hlas selhal.
Když se Nicky vrátí s vodou, už se na ní nedívám. Stačilo mi to. Krom toho... měl bych být rád za to, co mám. Jí po svém boku. Nenechala mně to. Něco ke mně sakra cítí a když je to celé divné... a tak vůbec... příšery přece patří k sobě.
I když mám svou hrdost a tak, nechám si pomoct neb jsem vyčerpal všechny své možné i nemožné síly. A vlastně teď mám k tomu postu člověka až neskutečně blízko.

Převezmu si od ní sklenici s vodou. Ruka se mi klepe, takže jeden by si myslel, že to spíše rozliji místo toho, abych se napil. Vlastně není daleko od pravdy. Ukápne na mně pár kapek, než se mi podaří sklenici s vodou vypít na jeden zátah, jaká byla žízeň.
"Jsme v úkrytu..." Zhodnotím chraplavě, když se rozhlédnu kolem. Těší mne, že prošla prověrkou. Když jsem ho dělal, snažil jsem se to dělat, aby se sem dostala i ona. Nevěděl jsem však, že to je stoprocentně funkční. Těší mne, že ano.
"Vidocq?" Vím, že tu je někdo další. Rád bych se ujistil kdo.
Únava se po mně sápe, hůř jak milenka a ač se jí bráním, tak nějak vím, že za chvíli zase zavřu oči a ponořím se do náruče nevědomí.
Než se tak stane, zarazím se. Dojme mi co říkal Andras o Charlsovi, ale teď jí to raději zamlčím. Místo toho se pokusím k ní natáhnout pravou ruku... kvůli jedinému hloupému doteku pro který bych se nechal zase klidně poslat dolů na smrt.

Úkryt před světem a Luc vzhůru

Sleduji jeho pousmání a i mě zacukají koutky. Alchymista už je mi úplně ukradený a vnímám jeho přítomnost i když jen okrajově. Dal se do práce, takže si nás nevšímá, ale i tak mám srdce div ne až v krku.
Zbláznila jsem se. Zbláznila. Naprosto a definitivně.
Díky tomuto úsudku věřím, že ta moje proměna už s mou hlavou moc neudělá.

Jeho drobný úsměv zkřiví bolest, vycházející jistě ze ztracené ruky. Nepoddá se tomu a zašeptá svá slova díků. Musím se trochu předklonit, ale rozumím mu.
"Magore pitomej..."
Vynadám mu na místo nějakého "není zač" nebo "byla to maličkost". Vřelá slova nejsou na skladě, ale ten tón se kterým nadávky pronáším je až příliš jemný, než aby zněly vážně. Zní spíš jako rezignovaný a trochu úlevný povzdech.
"Vydrž."
Už už se zvedám pro tu vodu, když postřehnu pohyb jeho ruky. Sedla jsem si ze špatné strany, mohla jsem vědět, že to bude chtít zkusit, ale nechtěla jsem, aby tohle viděl hned jako jednu z prvních věcí.
Sakra.
Ne. Nevím, co bych měla říct, abych mu ulehčila ten šok ze ztracené ruky. Vím, že já bych zešílela, protože pro vlastní přežití potřebuji obě ruce. Asi bych nechtěla nic slyšet. Nevím. Rozhodně si ale takovou situaci nehodlám prožít, jen abych věděla, co říct.

"Hned přijdu s tou vodou."
Hlesnu nakonec a na sucho polknu. Tohle chce panáka. Než ale hrábnu po láhvi, dojdu několika rychlými kroky ke kuchyňské lince, bleskově najdu sklenici a natočím do ní vodu. Poté spěšně jdu zase k Lucovi a sednu si z druhé strany, k jeho pravačce, abych mu podala vodu.
Jsem schopná pomoct mu aby si sednul, tak doufám, že to zvládne sám a pokud by se naše prsty při předávání sklenky setkaly, cuknu.
Jakmile je voda v jeho ruce, sáhnu po pelyňkové brandy, naliji si panáka a kopnu ho do sebe, pokud mi v tom Luc nijak nezabrání.

Nebyl to sen... sakra

Všechno se to seběhlo tak rychle. Poslední vzpomínku mám na to, jak jsem ve vzteku na sebe ničil tělocvičnu Nicky a pak se něco stalo. Boj s nepřáteli, přeběhlíky a tím zbabělým Andrasem, který použil si přivzal na pomoc jedinou zbraň, která mne mohla zabít. Ano. Přiznávám se, že bylo hloupé jí schovávat a vůbec si jí ponechávat. Ale záměrem nebylo si uchovat vzpomínku, nýbrž přijít na to jak to zvrátit. Křídla mi tím byla vzata a já se snažil najít způsob, jak to zvrátit. Pošetilost? Možná.
V některých věcech jsem se snažil být optimista.

A teď se tak nějak probouzím... na malou chvíli... Sám? Ne. Je tu někde Nicky. Cítím její hřejivou přítomnost. Tak volám její jméno.
Moc dobře vím, že to byla ona, kdo mne zachránil. Dostal mne v pravou chvíli zpátky. A taky ta slova... která řekla.
Jsem tu. Vykouzlí mi to na tváři nepatrný úsměv, který se vzápětí změní do bolestného šklebu. Na'at vždycky působil nepříjemnou bolest, která se jen tak nedala ignorovat.
"Zachránilas mne... děkuji." Pronesu téměř neslyšně, ale vím, že mi rozumí. Nebo si to aspoň myslím.
"... vodu, prosím..." Nějak mi vyschlo v krku, kde nepříjemně škrábe a špatně se tak mluví.
Natáhnu k ní ruku, vlastně pokusím se natáhnou a to levou..., když se můj pohled na ní zastaví, zarazím se v pohyby a v očích se objeví zděšení. Sakra... sakra...

...Aka PJ...

Vidocq si opožděně uvědomí, že nejsi nějaký jeho dávný známí a taky, že jsi vlastně postrach.
"Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak... jistě..." Na sucho polkne. Dá ruce s kartama nahoru.
A složí karty s obavou v očích.
"Dobře... chápu..." Spíše zašeptá. Notnou chvíli sedí a dává se zase dohromady, následně se přesune k svému kufříku a začne dělat nakopávající lektvar. Ignorujíc tak vás dva.

Co sem taháš Aladdina? :D

Vyjádření k Rayově výběru nocležnice nekomentuji ani slovem ani gestem, prostě to pustím jedném uchem dovnitř druhým ven a ignoruji, že něco takového řekl. Nemám jediný důvod se o Raye více zajímat. Umí být dobrej a spolehlivej, když chce, ale co dělá mimo společný kšeft je mi naprosto volný.
Můj napnutý sluch však zachytí mé jméno.
Nicky... krucinál, je to nezvyk.
Vždycky na mě každý volal buď celým jménem nebo jen Střelo, ale samotná Nicky zazněla zřídka. Teď tohle oslovení za posledních pár dnů slyším častěji než za celý rok.
Očima k němu na chvíli střelím a přesně v tu chvíli řekne alchymista něco, co prostě neměl.

Přimhouřím oči, zamračím se a střelím vraždený pohled jeho směrem.
Utíkej za ním...?!?!
"Nejsem, žádnej tvůj čokl, abys mi dával povely..."
Zavrčím každé slovo se zvláštním důrazem.
"Slož karty nebo přihoď."
Vyzvu ho. Já rozhodnu kdy půjdu od stolu, ať je Lucovo volání sebenaléhavější. Nenávidím popohánění a hlavně sebe za to, že jsem před cizím jednak projevila nějaké city, které proti mě může využít a druhak jsem si v jeho přítomnosti dovolila usnout a to mě jen tak nepřejde.

Jeho karty jsou složeny a vidím že tam neměl prakticky nic. To já složím svou ruku s vítězným úšklebkem odhalujíc trojici osmiček.
"Až příště zkusíš blafovat, snaž se víc. Mě nevyděsíš ani neznejistíš."
Odfrknu si a křivě se usměji, když si shrábnu hromádku cigaret směrem ke své krabičce a nechám je tam.
Teprve potom seberu zbraně a jdu s nimi k Lucovi. Obě polořím na noční stolek a sednu si na postel. Dělá nás od sebe několik centimetrů na které dost dbám. V případě, že by se nějak otočil nebo přiblížil poposednu si kousek dál. Sice jsem v jeho nevědomí učinila nějaká gesta, ale teď, když už možná bude vnímat je to o dost komplikovanější. Nebo tak to alespoň cítím.
"Jsem tu..."
Zašeptám. Očima zkontroluji alchymistu, který by se mohl věnovat tomu energetickému lektvaru místo toho, co my dva. Snad si umí domyslet, že když ho budu potřebovat tak zavolám.

No jo... ne všichni jsou jako Alladin
Nicky

"To rozhodně." Potvrdí Zatracence jednu z jeho schopností.
Vidocq tě chvíli pozoruje. Ve snaze vyčíst, jestli máš dobré nebo zlé karty.
"Být mladší... a jako on... možná bych si dál říct. Byla hodně pěkná. Pak utekli asi k němu." Víc k tomu neřekl, proč by taky. To co se dělo pak si každý může domyslet podle svého gusta. Jen ty tak nějak Simonse znáš nejlépe v této místnosti. Pokud tamto nebyl jen pouhý šílený sen, tak vlastně tady v pokoji leží jeho otec.
"Hmmm... možná." Ušklíbne se do karet.
A když tak nějak byla řeč k tomu chlápkovi ležícímu v posteli. Nějak se podivně začal převalovat, než pak začal volat tvoje jméno. Stává se z tebe žádaná osoba. Možná se probouzí a nebo zase blouzní, ale tak či tak, by se tam hodilo k němu jít a dohlídnout na to, že neudělá nějakou obvyklou blbost. Nebude si třeba hrát na hrdinu, kterému nic není.
"Ehmm... fajn... utíkej za ním. Myslím, že potom si zahrajeme Prší s chlastem... něco na způsob Člověče nezlob se." S tím Vidocq odloží svoje karty. Pokud se na ně podíváš, tak vážně to není nic moc. Zřejmě blafoval nebo mu ještě nikdo pořádně nevysvětlil jak se poker hraje. Ať tak či tak... zoufalost v Lucově hlase sháňce po tobě stupňovala na zoufalství.

Ještě že nás nikdo, kdo by nám naši neznalost vyčetl, nečte :D

"Rozhodně. Taky si většinou aspoň letmo ověřím pro koho mám dělat, abych v případě podrazu věděla, kde mám novej cíl."
Ušklíbnu se a dá se říci i celkem vesele. Není nad to lovit někoho, kdo si vás původně najal, je to sice lov bez odměny, ale když je ex-klient dobrý, bývá to zábava k nezaplacení.
Sleduji jeho postup při výměně karet a odpočívajícímu Lucovi už prakticky nevěnuji valnou pozornost, nebo by se to tak aspoň mohlo zdát. Uši mám napnuté, kdybych ho náhodou slyšela jak se probouzí.
"Pch... Tak to jsem asi jedna z mála, která k tomu nikdy nedošla."
Až moc dobře vím, že Bůh s mým podělaným životem nemá nic společného. Proč ho vinit? No... Nikdy jsem nebyla vzorná křesťanka a vlastně se mi život takový jaký jsem si ho udělala líbí.

Téma Luce je za námi a otevíráme drbárnu Raye Simonse. Mezitím dokouřím a pokračuji v jedení pizzy zatímco se zahledím na to, co jsem si lízla a přemýšlím, co s tím vymyslím.
"Hmm... To je rozhodně originální název."
Zhodnotím s kývnutím.
"Simons má na vyloupávání se talent."
Dodám ještě zatímco se rozmyslím, co s kartama, odložím pizzu, karty opět odložím na stůl a vytáhnu tu uprostřed, kterou odhodím a vezmu si místo ní novou.
Démonku?
"Ten už fakt neví koho by vojel..."
Utrousím s lehkým odfrknutím.
"Typický."
Zakroutím hlavou. Proč mě to vlastně překvapuje? Zrovna dvakrát se nezměnil, vždy byl a bude na ženský a to mu podle mého nikdo nevymluví.
"Nák si věříš frajere..."
Zhodnotím sázku dalších pěti cigaret a sama navýším od dvě, čili dávám sedm.

Neříkej... taky ti to tak přijde

"V mém oboru je to potřebné. Vědět a chtít vědět. Neznalost neomlouvá." V jeho oboru se zřejmě mít informace vyplatí. Kdo ví, kdyby namíchal lektvar nějakému chlápkovi a nevěděl o něm nic, následně by se začali dít nevysvětlitelné věci. I když ty se tak nějak dějí pořád.
Vidocq si vymění tři karty, které odhodí do odhazovacího balíčku a zašklebí se přitom na ně. A vezme si nové.
Potáhne si ze skoro dokouřené cigarety a ten zbytek uhasí v popelníku.
"Samozřejmě, jako každý z nás. Jenže většina se podívá nahoru a ukáže pěstičky na Otce všech otců." Ukousne si velký kus pizzy a zapije ho pořádným lokem brandy. Martha Stewartová by z vás dostala astmatický záchvat.
Možná by k Luciferovi ještě něco řekl, ale nakonec to vzdal, protože ses ho zeptala na něco přijatelnějšího. Zatracený Simons.
"Dobrá otázka... ten holomek se u mně jednou vyloupl a od té doby se tak nějak známe." Na chvíli se zarazí. Zamračí se do karet, z toho jak přemýšlí.
"Vlastně mám takový pocit, že za to může Carlos. Vlastní podnik, kde se dělají výborné tacos. Akorát nechápu, jak došel k tomu názvu. Bambusový domeček pro panenky." Ušklíbne se nad pojmenováním podniku a pokrčí rameny a opět se pořádně zakousne do pizzy.
"Viděl jsem ho naposledy včera... zničil mi postel, když si ke mně dotáhl děvče." Zarazí se. "No... vlastně démonku. Fakt pěkný kousek, to se musí nechat."
Ohledně sázek navýší na dalších pět cigaret vytažených z krabičky.

Ten poker byl fakt blbej nápad...

Informaci o čase přijmu kývnutím. V tomhle si, jak se zdá, rozumíme a neplýtváme slovy. Pizza ujde, i když by mohla být lepší, na druhou stranu jsem jedla i horší věci. A že mi sýr možná opařil patro a chuťové buňky? Proč to řešit. Nebo jsem už tak zvyklá jíst horké věci bez foukání? Kdo ví.
"Náhodou jo."
Ušklíbnu se v něčem, co by mělo být úsměv. Asi bych jindy řekla, že vlastně ne, protože tehdy mi to Ray řekl ještě pod jiným jménem, ale tím bych vytáhla otázku i své minulosti, kterou odmítám řešit. Dost na tom, že při zazněnímého jména dostanu i stručný obecně známý souhrn mé osoby.
"Informovaný."
Kývnu uznale.
"Mám ráda, když mě má pověst předchází."
Znovu ten zkřivený úsměv.
Opět kývnu po zaznění jeho jména. I kdyby mi ruku zkusil podat, možnábych mu ji neuřízla, ale tu svou bych mu určitě nepodala. Po jeho vzoru si raději také zapálím, karty rozdány, čili mám jednu ruku volnou. S cigaretama souhlasím. Jestli tu je jen ten jeden karton a budeme tu déle, tak se o ně můžeme za chvíli docela hezky rvát. Takhle si jasně můžeme stanovit, co a jak pěknou hrou.

Ten výraz, kterým zhodnotí karty znám moc dobře. Na ulici se lecčemu naučíte a já s Krvavou kartou hrála často.
Příliš vzpomínání škodí... Žití v minulosti zabíjí...
Varuji se v duchu a s naprostým nezájmem se podívám na svou ruku. Hned na to karty složím do pětičleného balíčku a položím je před sebe rubem nahoru. Dlouze potáhnu, položím cigaretu na popelník, vytáhnu ze své krabičky také pět cigaret a dorovnám. Vyzývavě se na něj ušklíbnu, kousnu do pizzy a nechám si vyměnit dvě karty, které vezmu z vrchu svého. Buď tam mám úplný nic a je mi fuk jaké dvě karty vyměním a nebo, což je pravděpodobnější, prostě nemám dost rukou. Pizza v levé ruce, cigareta na popelníku a manipulace s kartami pravačkou o tom vypovídá své.
"Ten blbec si může za spoustu věcí sám."
Zabručím.
"Kdyby si nenechal ten zkurvenej Na'at, tak tu teď neleží bez ruky."
A to nemluvím o faktu, že se do mě zamiloval. Kurva proč do-nejtemnějších-hlubin-pekla zrovna do mě?!
"Hej, odkud vlastně znáš Zatracenýho Simonse?"
Přeskočím na jiné téma. Ne, že bych na Lucovu adresu nebyla schopná nadávat ještě pár dní, ale nějak se o něm nechci bavit, pokud mě nenapadne nějaká věcná otázka k aktuální situaci.
Znovu si kousnu do pizzy a následně toutéž mastnou rukou hrábnu po cigaretě, abych si po dožvýkání pořádně potáhla. Jestli to takhle s tím šířením mlhy půjde dál, brzy na nás vyskočí Rákosníček a začne ji krájet.

Poker o cigára
Nicky

"Chmmm..." Zamyslí se, než mu dojde, že má na pravé ruce hodinky a tak se podívá na to kolik tak může být.
"Čtvrt na šest."
To druhé jenom odkývá. Občas je totiž zbytečné mluvit. Obzvláště, když jíte zmraženou pizzu ohřátou v mikrovlnce a tváříte se přitom, že ukojí váš strašný hlad.

"Zajímavé. A nejmenoval se ten někdo Zatracený Simons?" Pozvedne tázavě obočí. Zdá se, že i Ray umí zanechat nějaký dojem.
"Nicky Střela dříve známa jako Nick Bullet... jou, mělo mně to napadnout dřív. Říkal jsem si, že si mi nějak povědomá a to by vysvětlovalo proč Lucifer tolik šílel a tak." Zarazí se. Neb se tak nějak víc rozkecal než je zdrávo ve tvé přítomnosti. A pak mu došlo, že po celou tu dobu, co tu tak nějak je, ti neřekl svoje jméno a také že na to i Luc zapomněl.
"Vidocq." Pravděpodobně by ti nabídl i ruky k potřesení, ale ta myšlenka ho rychle přešla a místo toho si vytáhl další cigaretu, aby si jí zapálil.

"Fajn... jednu partičku a potom ho začnu připravovat."
Lehce se zamračí, jako kdyby zkoumal zda myslíš onu hru naprosto vážně. Než se nad tím taky zašklebí.
"Sirky bohužel nemám, takže bych to viděl na cigarety. Chmm?" Pozvedne obočí. Prohlídne si karty a na jeho tváři se objeví výraz někoho, kdo nemá problém vám sdělit, že máte rakovinu a zbývá vám jen jeden den života a když budete už hodně v hajzlu a jemu bude stačit, že vás dostatečně potrápil, prohlásí apríl. Vdechne do plic kouř, potom cigaretu na chvíli položí na popelník a ještě si se stejným výrazem prohlédne své karty.

Začne sázet, pro začátek vytáhne z krabičky pět cigaret a ty opatrně položí na stůl. Na tváři stále stejný výraz, takže je těžko říct jestli blafuje a něco tam má, či tam má tak akorát velké kulové. I když víc to vypadá na to, že má tak akorát velké kulové.
"Sakra. Do nedávna jsem žil v té představě, že toho chlapáka nikdo nedokáže porazit a zranit... on tu mezitím leží bez jedné ruky a my ho hlídáme, protože bez nás byl nahranej. Všechno se sere." Je otázkou jestli to je, aby tě tak nějak rozptýlil či prostě má v úmyslu se nějak vybavovat. Kdo ví.

Něco z toho určitě...

"Jo, to on tak občas dělá..."
Přikývnu s nic neříkajícím výrazem ve tváři, zatímco třídím karetní balíček na dvě hromádky, jéden s červeným rubem a druhý s modrým. Je skvělé, že jsou dva, díky tomu se může hrát nejen poker s polovičním balíčkem ale i žolíky nebo kanasta.
Během míchání červeného balíčku si vybavím počet dávek a u toho začnu počítat na kolik hodin to může vydržet s tím, že dávka normálně vydrží čtyři hodiny a čas se s každou dávkou snižuje.
"Kolik je hodin?"
Optám se.
"A ne, nikam nepůjdeš... pokud tu bude někdo čmuchat ve snaze najít Lucovo tělo, tak tě seberou ani nebudeš vědět jak."
A to myslím naprosto vážně. Říkejte mi stará paranoio, ale nemyslím si, že je rozumné vylézat.

"Jednou mi někdo řekl, že vzájemná nedůvěra spojuje."
Přesněji ten někdo, byl Ray a ještě přesněji neřekl "spojuje" ale "sbližuje".
Prohnilej parchant.
Nad tou myšlenkou tichounce uchechtnu, jako soukromému vtipu.
"Však to je v největším pořádku. Přesně tak se máš cejtit a ten strach máš právem. Ne nadarmo mi říkej Neřízená Střela."
Ušklíbnu se a troufám si říct, že celkem hrdě.
"Ale jinak Nicky."
Brouknu s tím, že pohodím hlavou k jeho osobě, jestli se milostivě dozvím jeho jméno.

"Ten nápad nezní špatně. V tomhle směru si snad i troufnu ti věřit."
Přišoupnu pizzu k sobě a chvíli ji nechám ležet zatímco se ruce dál věnují kartám a rozdávání.
"Ne, Prší."
Odpovím na jeho otázku k pokeru s ironickým úšklebkem. Jakmile je rozdáno, zkouknu své karty, podivně se na ně zašklebím stylem, který se nedá nijak určit a tak kdo ví zda mám v ruce dobré či špatné karty a následně si bez fouknutí kousnu do pizzy. A s nějakým děkováním se faktže neobtěžuji.
"Předpokládám, že švorc jsme oba, takže ... cigarety? Sirky?"
Podám nárvhy o co hrát.