Andor.cz - Dračí doupě online

Léčení
Zuli

”No, máme tu léčitelku, která je velmi dobrá.” S tím se obrátí na svého kolegu, kterému naznačí, aby pro ni šel. Já se mezitím snažím soustředit na dýchání. Nemluvě o tom, že i udržet se při vědomí je docela dřina.
”To zní jako férová nabídka.”
Netrvá dlouho a objeví se jeho kolega s postarší ženou, která se na mně kriticky podívá.
”Odneste ho nahoru. Potřebuji, aby si ležel.” Oba dva mi pomohou vstát a podpírají mně. Všem je jasné, že se stěží držím na nohou.
”Vy tu počkáte. Až budu hotová, tak pro vás nechám poslat.” Pronese ještě stařena k Zuli.
Necháváme tak Zuli samotnou. A já doufám, že si to co se stalo nebude vyčítat.

Všechno to najednou vnímám úplně zamlženě. Cítím jenom bolest. Když mně posadí na postel a rozvazují mi hrudník, ztratím vědomí.
Naberu vědomí až ve chvíli, kdy Zuli zrovna vchází do pokoje. Cítím se opravdu mnohem lépe.
”Ahoj.” Pronesu a na své tváři vykouzlím úsměv. Naštěstí ležím na velké manželské posteli, takže se nemusím nějak hýbat, abych jí uvolnil místo. Rukou jen naznačím, aby si za mnou lehla.
”Žiju. Jsem v pořádku.” Pokusím se o povzbudivý úsměv a natáhnu k ní ruku.

Hodný pacient
Mal

Zasměji se krátce, než mě píchne v boku. Zkřivím tvář v krátké bolestivé grimase. Zavrtím pak hlavou. Rukou si držím místo, kde mě píchlo. Začínám regeneraci odhadovat spíš na ty dva dny než na jeden.

"Tohle ti fakt nejde," poznamenám a podívám se na něj s mírným úsměvem. Říct totiž, že tohle byla povedené flirtování, tak by byla opravdu prachsprostá lež. Na druhou stranu, roztomile nervózní úsměv on umí vážně dobře, jak poznávám vzápětí. Trochu v něm vykukuje jeho chlapecké já.

"Máš pravdu," souhlasím s jeho závěrem, že bych měla být rozumná a odpočinout si. Jsem si jistá, že kdybychom stáli, tak by se mi dávno podlomily nohy. Nechávám se od něj něžně hladit po ruce.

"Lehneš si se mnou taky, nebo máte už nějakou pánskou jízdu vymyšlenou?" zeptám se ho. "Protože jestli ne, ráda budu mít společnost. Ale jestli nemůžeš, nevadí. Stačila by deka, pokud bys nějakou měl..." nabídnu mu, ale nenutím ho. Vím stejně, že brzy usnu, takže to, jestli tu bude nebo ne, budu vnímat jen chvíli. Užila bych si, to bez pochyb, ale doufám v to, že mu podobnou nabídku budu moct dát i jindy.

Pomoc
Damien

Mlčky jsem pozorovala naše hostitele. Uvažovala jsem kolik lsti se může skrývat v takové nabídce. Překvapeně se podívám po Damienovi, který najednou klesl na židli a zmoženě namáhavě dýchal. Když si pak nadzvedne tričko a odhalí, jak příšerně vypadá jeho hrudník, divím se, že byl vůbec schopný se pohybovat vzpřímeně. Nicméně díky tomu je také rozhodnuto.

"Máte nějakého doktora? Nebo vyučenou sestru, kdo by se na něj mohl podívat?" zeptám se a odvrátím násilím zrak od Damiena.

Je mi jasné, že já na takové léčení nestačím, nicméně nechci, aby věděli, že nás mají takhle v hrsti. A tak se snažím tvářit klidně a nepanikařit, i když Damienova zranění rozhodně stojí za paniku.

"Když nám poskytnete lékařskou pomoc s léky a útočiště. Určitě můžeme snížit naši odměnu o něco. Řekněme 20%?" nabídnu a tvářím se přitom, že je to z mé strany velkorysá nabídka. Dokonce se na ně i pousměji. 20% je dost, ale náš výdělek by pro nás měl stačit i tak víc než s přehledem. A já si tu blbou barvu na vlasy vážně kupovat nemusím.

Spolu
Joleene

”A to jsem ti ještě neukázal svou loď.” V mé hlavě to znělo opravdu lépe. Potom, co jsem ta slova vypustil, přemýšlím nad tím co jako tu loď mám na mysli. Pokud to, co skrývají mé kalhoty, tak už tak nějak viděla.
”Ehmm… pardon. To mi tak nějak nevyšlo.” Pronesu rozpačitě. Vykouzlím na své tváři nervózní úsměv.
Opět se na ni dívám jako na obrázek. Svým způsobem opravdu hraje barvami.
”Asi by bylo rozumné, kdyby ses pořádně prospala.” Rozhodnu nakonec vážně. Někdo tady musí být rozumný. Obzvláště, když se za dva dny musí ukázat Carlosovi. Je v mém nejlepší zájmu, aby byla fit.
”Lehni si, jak je ti to pohodlné a kdybys chtěla tak ti rád povím nějakou pohádku na dobrou noc.” S tím jí hladím něžně po ruce a čekám na to jaké sdělí svoje přání, abych jí mohlo za každou cenu splnit.

Možná pauza
Zuli

”Vidím, že to nebylo vůbec jednoduché.” Zhodnotí, když si nás oba prohlédne. Myslím, že je naprosto viditelné, že meleme z posledního. Teda hlavně já mám pocit, že bych se nejraději už někde utábořil a odpočal si. Jenže ještě musíme vybrat odměnu a tu odměnu dopravit do nějakého z útočišť. Nejsem si jist, jestli budu schopen něco nést.
Momentálně se nacházíme v jednom poměrně zachovalém domě. Samozřejmě, že určitě než se to celé posralo vypadal mnohem lépe. Ale oproti tomu, kde jsme se schovávali tak vypadá opravdu zachovale. K uším se nám donese hluk a veselí.
”Dovolte nám vám tu poskytnout na jednu noc útočiště. Máme i nějaké léky, které by zraněnému mohli pomoct.” Nabídne a svou pozornost plně zaměří na Zuli. Nenamítám, jelikož její opatrnost a nedůvěra je opodstatněná.
”Zničením merzosti jste riskovali život. Vím, že jste to udělali nejspíše kvůli odměně. Ale i tak nám to velice pomohlo. Teď bychom rádi vám oplatili pomoc.” Těžce se posadím na židli, která tam je, protože se mi z ničeho nic podlomily nohy.
”Obávám se, že mám problém. Nějak mně nechtějí poslouchat nohy.” Pronesu a musím se přiznat, že když jsme u toho, tak se mi začalo hůř dýchat.
Proto se začnu pokoušet sundat si oblečení a podívat se na žebra.
Hrudník se mi opravdu pěkně vybarvil.

A polibkem se začala probouzet...
Mal

Dýchání je opravdu na překážku. Ale i tak vydržíme s Malem statečně dlouho se líbat. Je to jiný způsob líbání než jaký jsme měli naposledy. Možná to bylo tím, že předtím to měla být jen jedna noc a konec. A teď jsme se sešli po tom konci (a dokonce i konci světa). Snad proto, že jsme věděli, jak nepravděpodobné bylo, že bychom se tady našli, že bychom našli cestu zpět k sobě po tom všem, byly ty polibky hladovější. Nebyla jsem ostýchavá a rukama jsem z jeho tváří přejela na jeho hruď. Co si budeme nalhávat, pěkný vypracovaný mužský je prostě radost si sáhnout.

Když se po nějaké době, u níž si absolutně nejsem jistá, jak dlouhá byla, odtáhne, všimnu si jeho spokojeného úsměvu. Oplatím mu úsměv, protože to jinak nejde. Jeho úsměv je teď nakažlivý. Políbím ho na zápěstí ruky, kterou mě pohladí po tváři. Dívá se na mě s nadšením a něhou. Musí mě mít vážně rád, když se na mne takhle může dívat zatímco vypadám jako modro-bílý pytel brambor.

"Jo, dějí se na světě podivné věci," souhlasím s ním. "Taky jsem nevěřila tomu, že bych se kdy líbala s pirátem," zavtipkuji. Hned vzápětí si uvědomím, že je to poprvé, co jsem vůbec pořádně zkoušela vtipkovat od té doby, co se všechno pokazilo.

Tomu říkám překvápko
Damien

*Nechci tyhle věci říkat. Nejsem hloupá nána, co tyhle věci hrotí! Copak jsem nějaká Jana Eyrová, nebo co?!* bublá to ve mě, ale protože se vážně snažím nehádat se s ním, tak vymýšlím, jak mu tuhle informaci předat slušně. Pak ale pokračuje. Mám pocit, že s každou větou, co vypustí mě od začátku tohoto rozhovoru jen víc a víc mate.

*To jako, že se bojí, že něco chytne?* napadne mne, když si zase dává na čas s pokračováním jeho řeči. Je dobře, že se dívá do země, protože já na něj dost nechápavě začnu zírat, dokonce se mi začnou zvedat koutky úst, protože si začínám říkat, že je to jeho nějaký vtip, co nechápu. Damien byl přece dospělý mladý a hezký chlap. Jak se mohl dostat do tohodle věku a přitom s nikým nic nemít? To se bál intimity? V duchu jsem začala přemítat, jestli jsem někdy u něj zahlédla, že by se bál doteku, nebo něčeho podobného. Ale pravda je, že nic takového jsem u něj neviděla. Ani se nezdálo, že by nebyl na ženské. Ostatně tuhle mě líbal dost ochotně. Než stihnu zformulovat jakoukoliv otázku nebo reakci, uslyším kroky. Obrátím se jejich směrem. Když si konečně přiřadím k obličeji i jméno, stáhnu ruku ze zbraně u boku.

"Omlouvám se, měli jsme rušnější cestu," řeknu hned omluvně. Jakmile neřeším ty ošemetné věci s Damienem, jde mi formulovat myšlenky celkem snadno, stejně jako reagovat na okolí.

"Merzost jsme dostali," ujistím ho ještě. Krátce se ohlédnu po Damienovi, který se teď velmi nápadně vyhýbá pohledu na mě. Tiše si povzdechnu a promnu si krk. Tohle jeho přiznání mě fakt dostalo. Vůbec netuším, jak s touhle informací mám naložit. A tak se rozhodnu, že řešit to můžu až někde v bezpečí, kde budeme sami. Teď je třeba dokončit obchod. A tak se přestanu dívat jeho směrem a soustředím se na ty obchodníky.

Nechť žijí trapné chvíle
Zuli

Bohové, tohle je šlamastyka. Kdybych jen mlčel. Vždyť jsem jí říkal, že nemusí nic říkat. To mně neslyšela? Měl jsem jí říct pravdu. Měl jsem jí říct, že jsem panic.
Pozitivní na tom je, že zatím nezvala nohy na ramena. Ovšem nevím, co bych měl říct, aby se to náhodou nestalo. A pak mi řekne, že to myslela úplně jinak. Začal jsem si připadat naprosto hloupě. Začal jsem pomalu chápat, že kdyby nás chtěl někdo dostat na lopatky, stačilo by, aby otevřeli téma láska a sex. Stačilo by, aby nás zavřeli v nějaké místnosti ze které není úniku a nechali nás tam.
Na sucho polknu. Musí z toho být nějaká cesta. Nemůžeme takto stále vyvádět. Jsme schopni přežít katastrofy, co nás potkaly, ale tohle je problém. Vždyť je to směšné.
”Nechci, abys něco říkala. Řekni to až se budeš na to cítit. Já počkám...” Dlouze si povzdechnu.
”Víš, co je vtipné… ty to bereš, že jsme pár kvůli tomu, abychom se spolu mohli vyspat. Pro mně to je právě to čeho se nejvíc děsím.” Na chvíli se odmlčím a raději si začnu prohlížet zem.
”Já jsem totiž s nikým nic neměl… jsem ehm… panic.”

V té chvíli zaslechnu, jak k nám někdo míří. Ještě by nám scházelo, kdyby nás ti předchozí ničemové chtěli dostat. Teď jsme byli zrovna nejvíce zranitelní.
Štěstí nám však přeje a jsme vyrušeni těmi, co si nás najali na práci.
”Doufám, že nerušíme” Pronese jeden obchodník, který se po nás rozpačitě rozhlíží, když k nám dojde. Je to postarší šedivý chlápek, ke kterému se připojí jeho kolega.
”Chvíli jsme si mysleli, že jste lápkové. Nicméně… pojďte se mnou.” S tím se vydá směrem ke svému krámku, kde proběhne výměna.
Nedívám se na Zuli, nemám vůbec odvahu… prostě se za nimi vydám a najednou si uvědomuji tíhu té hlavy v termotašce.

Něco zlé je pro něco dobré
Joleene
odkaz

”Pšššt. To neříkej.” Zavrtím nesouhlasně hlavou a upřeně se jí dívám do očí, tedy přesněji do oka.

Rád bych jí řekl, že láska se nestará jestli si někdo někoho zaslouží. Láska se prostě děje. A to všechno kolem: starosti, obavy, pochyby. To si děláme sami. Lásce je to totiž jedno. Na ničem jí z toho nezáleží. To lidé moc řeší a moc přemýšlí. Přitom naprosto zbytečně.
Pokračoval bych v tom, že bych jí řekl, že je to právě ona kvůli které jsem se nevzdal. Každou chvíli jsem na ni myslel. Vzpomínal na tu naši společnou chvíli. Myšlenka, že by se to někdy znova mohlo stát mi dodávala sílu.
Místo slov však konáme. Naše rty se spojí, snažím se do toho polibku vložit všechno nevyslovené. Tento polibek není obyčejný.
Chuť jejich rtů je stále stejně úžasná a opojná. Moje závislost se zase probouzí k životu. Stačilo tak málo. Toužím polibek prohloubit. Chci víc. Nejsme děti na hřišti. Jen, kdybych nepotřeboval dýchat.

Na chvíli se naše rty od sebe odlepí, abych se mohl zhluboka nadechnout. Notnou chvíli jen dýchám a na tváři mi hraje úsměv.
”Kdo by věřil, že díky katastrofě konečně najdu své štěstí. Něco zlé je pro něco dobré.” Pronesu a pohladím jí něžně po tváři. Nespuštím z ní pohled. Je jako obrázek. Je naprosto dokonalá.

Uvědomění
Malcolm
odkaz

Chce se mi odporovat. Nic není v pořádku. A to je ten problém. Celý svět šel do kytek. Netuším, jak to celé zvrátit, jak vám pomoct. Nemám ani ponětí, kde jsou ostatní. Netuším, jak vás, na kterých mi záleží, ochránit. Ani nevím, zda jsem toho schopná. Ale nepovede se mi cokoliv z toho říct. A místo toho tam jen sedím a zavrtím hlavou. Měla bych se omlouvat. Za spousty věcí. A pak mi řekne, že je tady pro mne a začne mi utírat něžně slzy z tváře. Tak něžně, že to pod zraněným okem ani nebolí. Během těch slov ucítím příjemné teplé cosi rozlévat se po mé duši, nebo tom, co máme my andělé místo duše.

"Nezasloužím si tě," vydechnu a dívám se na jeho nyní ustaranou tvář.

"Já..." * tě potřebuju.* polknu. Najednou si uvědomím, jak je pro mě Mal důležitý. Jak jsem nemohla najít žádnou motivaci dál pokračovat, když jsem se vrátila z Pekla, protože jsem se bála, že už není. Od začátku mi kryl záda, obětoval se pro mě a stál při mě. Opravdu jsem se cítila s ním v bezpečí, ačkoliv jsem si uvědomovala jeho lidskost a křehkost. Nebo možná právě proto mi přišel mnohem silnější než jiní, se kterými jsem se kdy seznámila. Chtěla jsem mu říct, jak je pro mě důležitý, ale pak mi došlo, že nejsme sami. Ezechiel mu možná pomáhá, ale nejsem si tak jistá, že mu chci kompletně věřit. A tak se na něj vděčně usměji, položím mu svoje ruce na jeho tváře. Přitáhnu se k němu a přitisknu svoje rty na ty jeho.