Andor.cz - Dračí doupě online

Nový den, nové chutě...

"Ty jsi naprosto úžasná!" pochválím ji nadšeně. Hned se do jednoho zakousnu a vychutnávám si jeho sladkou chuť. Je to neuvěřitelně úžasné, jak mi to chutnalo. Snad to bylo tím, že to bylo přesně to, co jsem chtěla. Ale chutnalo to ještě lépe, než jsem si pamatovala.

Otřu si z koutků úst cukr. Přikývnu.

"Dobře, když si myslíš, že to zvládne..."

Nehodlám se hádat o tom, že ho potřebuji. Vím moc dobře, že každá ruka se cení v mém případě zlatem.

"Netuším, ale pro mě to bude koblížek," usměji se na ni mírným úsměvem. Pořád se mi to jméno zdá správné. Dostatečně roztomilé, pro mého chlapečka. Z nějakého důvodu si jsem jistá, že to bude chlapec. Nebo si to jen namlouvám, že to bude chlapec?

Znovu si kousnu. Svěsím mírně ramena.

"Měl noční můru o Nancy. Viděla jsem mu v očích, co se tehdy stalo... Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale no, asi jsem byla víc vlezlá, než bych tomu pomohla," odpovím po pravdě a opřu se zády o linku. Další kousek zmizí ve mně. "No, asi to nebylo tak nečekané, známe se jen od včera a to, co se stalo v kuchyni asi taky moc nepomohlo k tomu, aby se necítil ještě hůř kvůli Nancy," dodám a pokrčím rameny.

Dojím koblížek a olíznu si prsty.

"Asi bych ti měla říct i o tom snu, co jsme měli..." neochotně přiznám. "Oba dva jsme se naučili nějaká slova moci ve stejnou dobu. A pak jsme měli stejný sen. Něco, co vypadalo jako vize. Byli jsme spolu a bylo to... fakt jak splněný sen. A no... v té vizi jsem byla i těhotná. A čekala jsem koblížka. Proto mu to nechci říct. Protože si nejsem jistá, zda to není jen nějaká lest od Morgany, či nějakého jejího poskoka, nebo jen nějaká fata morgana. Znám ho teprve pár hodin, ale myslím, že kdyby tohle věděl, měl by pocit, že to bude muset udělat. A to se mi nezdá fér..."

Touatrovač zastřelím

To co mi prostřelilo hlavou za bolest mě samozřejmě poslalo do kolen a mohla jsem se bránit sebevíc.
Do řitě!
Za hlavu se však nechytnu, jen se svezu podél zdi o kteoru jsem se do teď opírala rukou, zatímco druhá byla na břiše.
Z toho co tak napůl vnímám si ani jeden nejsou jistí, co to vlastně udělá v kombinaci s morfiem který už v těle mám.
"Fajn... takže je ze mě králík... paráda. Po tom jsem vždycky toužila."
Pronesu otráveně.
"Sedim."
Houknu na Luce, který sice myslel židli, ale je mi to fuk.

Nová informace o dalším lektvaru. Milé... ani se nikdo nezeptá jestli s tím souhlasím a už se nám to vaří. No dobře... souhlasila bych stejně a riskovala, jak mám ve zvyku, ale... Princip, pánové, princip.
Všimnu si, že Luc hledá zapalovač. Kouknu se po okolí a dokonce ho najdu nedaleko od sebe hned na kraji pod linkou. Jeden by řekl, že natáhnout se pro něj bude ta nejjednodušší věc na světě a ono ani tak moc ne. VLastně to dá docela zabrat, ale uspěji a vyhrábnu ho, aby ho pak k němu následně po zemi poslala. Sice si už mezitím zapálil svým kouzelným trikem, ale co.

Ušklíbnu se na něj.
"Jasně, že chci... prokletej klid od vás, kreténi."
Odpovím s naprostou vážností, jaké jsem schopná a pokrčímjedním ramenem.
"Ne asi... Vynikající myšlenka, Watsone... Už teď nevíme jestli mě kombinace léčiv do v sobě mám náhodou nezabije a ještě abych to spláchla nečím ostřejším..."
Nepochybujte o tom, že bych si nedala pořádnou sklenku brandy, ale... ač se to nezdá, mám i světlé chvilky, které ovládá něco vzdáleně připomínajícího rozum. Věřte - Nevěřte.

Kuchyň ti pro teď odpouští, až na toustovač

Už jsem jí tak nějak pustil, když jsem se jí ptal na to ohledně spánku. Nelíbilo se mi jak jí vidím. Za tuhle část jsem mohl tak nějak já.
Nechám jí, ať vyletí z mého sevření. Stoupnu si rychle na nohy s úmyslem jí přidržet, kdyby náhodou letěla k zemi.
"Jestli jí ta překombinace všeho možné něco udělá, nepřej si mne, Vidocqu." Myslím to naprosto vážně. Osobní peklo. Bude v něm jedinou živou a myslící duší. Zavřu ho na oddělení, kde budou ti u kterých se podílel na jejich smrti a budou to vědět.
"Ta věc na uklidnění a ten lektvar jsou v pohodě. To jsem si ošetřil. Ale nevím, co to udělá s morfiem." To co přiznal na konci, mne vůbec neuklidní. Chce mi snad říct, že nám nezbývá nic jiného než čekat, co to s ní dělá.
Ani se mne nezeptal. Parchant jeden. Zvládl bych jí. Určitě. Hlavně bez toho.

"Sedni si, aspoň." Ukážu Nicky na židli. Na malou chvíli neřeším Vidocqa a soustředím se na někoho mně cenného.
A ty kdybys nebyla tak tvrdohlavej mezek, zlato. Jo to bys pak nebyla ty. Povzdechnu si. Stalo se. Co už s tím nadělám i přesto co jsem? Velké nic. Nadělat s něčím něco, byla tatínkova práce a on se na to vždycky vykašlal.

"Doufám, že do ní nechceš nalít ten lektvar teď." Kývnu k hrnci ve kterém se cosi vaří.
"Ne, ne. Příprava toho lektvaru bude trvat delší dobu a je to mnohem složitější na výrobu. Zítřejšího dne by to mělo být hotové." Fajn aspoň něco. Vylovím si cigaretu a přiložím k ústům, zapálím lusknutím prstů neb jsem pravděpodobně vytratil zapalovač při naší rvačce na zemi. Měl jsem ho rád. Určitě se najde.
Napiju se z flašky. Nechce se mi zbytečně špinit sklenička a tak vůbec.

"Chceš něco?" Zeptám se Nicky starostlivě, když si k ní opatrně kleknu - v případě, že sedí a mám v úmyslu se jí už plně věnovat. S Vidocqem jsem prozatím skončil. Ví co ho čeká a to je důležité.

Pajdon?

"Aby ti hlava pukla a vyrašil z ní kaktus!"
Vyštěknu na jeho zvýšení hlasu a znovu se vzpurně propnu. Bohužel pro mě má stisk opravdu silný a já...? Ne! Taky jsem silná! A na důkaz té myšlenky se s novou silou snažím vymanit ze sevření, které mě k sobě poutá.
Nechci být slabá, nechci být bezbranná... nikdy víc.
"Sám se tý sračky napij! Sem v pohodě!"
Opravdu jsem přepla do jisté míry na pudovou hysterii. Nezajímá mě nic jiného než to, jak se dostat z toho sevření a utéct jim oběma. Jsou na mě dva... Ještě chybí třetí krypl s kamerou.

Vztekle zavrčím. Jako zvíře, které se snaží vyhrát souboj o svůj život.
Blíží se stříkačka a je mi tak nějak jasné, že takové morfium v tom nebude. Ani nic jinéoho "dobrého".
"Svině."
Syknu, když jim povede to do mě vpravit a ještě se zkouším prát. Účinek stříkačky na sebe nenechá dlouho čekat a cítím se jak kdyby mě přetáhli dubovou palicí. Omámeně a s naprosto dokonale přetrženým tokem myšlenek.
Co jsem to...
Pak mě přinutí vypít tu odpornost a mě nezbývá než to poslušně polknout naprosto všechno. Zkusila jsem ještš před tím odmítavě zavrtět hlavou, ale něco mi ji podrželo, abych se cukat nemohla a už nebylo jak se z toho dostat.

Jestli jste někdy měli takový menší zkrat mysli, kdy jen tak sedíte, čumíte do blba a v hlavě nemáte ani fň, tak to je přesně to, jak se cítím teď já. Ticho, pusto, prázdno. Ani jediná myšlenka na to, že mě vlastně zlomili, protože tu myšlenku potlačuje látka, kterou do mě ten Vidocq vpravil před pár okamžiky.
Někdo na mě mluvil?
Teď pár vteřin, než ke mě ta informace doteče může okolí připadat jako věčnost. Nebot to tak připadá jen mě?
"Hm? ... Co?"
Houknu dezorientovaně a pak prudce vyletím z Lucova sevření, pokud mě již nedrží tak pevně jako před tím.
"Ááááá kurva do xindlu!"
Zařvu tlumeně a zlomím se v pase. Z prudkého vstanutí mě bodlo v hlavě tak nechutným způsobem, že to snad ani není možný.
"Nechci... spát."
Odpovím, než si konečně přehraji to, co vlastně říkal. Pravda, chci spát, ale po těch snech a kdo ví jestli ta sračka funguje... a čert ví, jestli se po té zabijácké kombinaci léčiv vůbec probudím.

Jasně... hupsík... měla by ses té kuchyni omluvit

"Pustím, až vypiješ lektvar." Zvýším hlas na druhou stranu já. Kdyby jen otevřela tu pusu a prostě jednoduše ho vypila, tak by to nemuselo takto dopadnout. Jestli mně nesere, to co jí dělám? Samozřejmě, že sere a jak moc.
Brání se. To je pochopitelné. Nechám jí ať si kopne, ať si dá hlavičku či cokoliv dalšího. Doufám přitom, že si něco nezlomí při těch jejich pokusech se z toho dostat.
"Vidocqu, sakra, pohni." Začínám být taky vzteklej. Ignoruju přitom její výhrůžky o tom, jak mně rozcupuje. Zasloužím si to.
"Do hajzlu, Nicky... Chci ti jen pomoct, aby ses konečně vyspala." Houknu, když vyplivnu krev z prokousnutého rtu.

"Zatraceně." Prohlásí Vidocq, který odloží na malou chvíli hrneček s trychtýřem na linku, hrábne do brašny, aby z ní vylovil hnědou krabičku. To co se tam skrývá je tak nějak jasné, až ve chvíli co vyloví injekční stříkačku naplní jí čirou tekutinou.
"Teď jí drž pořádně." S tím si klekne k nám a vpíchne injekci na kus odhalené kůže na ruce. Chvíli si říkám, že si třeba spletl mou ruku s tou patřící k Nicky, protože se stále brání. Než najednou pomalu přestává.
"Něco na uklidnění... aby si neublížila." Odpoví mi, když odloží injekční stříkačku a natáhne se pro lektvar a trychtýř.
Sakra... vážně jsem nechtěl, aby se to takto zvrtlo, zlato. Odpusť mi to.
Vážně bych mu radil, aby ten lektvar účinkoval. I přestože se už tak nějak nevzpírala, držel jsem jí, mezitím co do ní Vidocq lil lektvar.
"Jestli to nezabere a to všechno bylo zbytečné... víš co tě čeká?" Zeptám se Vidocqa a upřeně na něj pohlédnu.
"Osobní peklíčko, kde si to užiju." Povzdechl Vidocq, když byl téměř hotov.
Doufám, že ty léky na uklidnění nějak nebudou blbnout s morfiem, které už v sobě má a lektvarem, který jsme do ní těžce dostali a to ještě nemluvím o tom, který se teprv bude připravovat.

"Pustím tě a půjdeme zpátky do postele. Jo?" Zeptám se stejně, jak se ptají sestřičky v blázinci těch, co dostali svoji medicínku. Upřímně... celé mi to rve srdce.

Hupsík, no...

No prostě jsem řekla ne! Zamračím se na jeho pokus o štěně. Voda nepřinese takovou úlevu jakou jsem doufala, ale už slyším za sebou pohyb a sahám po noži, když mě ze zadu chytí hřející hora svalů a pevně mě sevře.
"NEE!"
Vyjeknu a začnu sebou mlet, abych se jakýmkoli možným způsobem uvolnila. Ani nevím jak přesně končíme na zemi a je mi jedno co ten druhej moula štrachá po kuchyni, já chci uniknout.
Bezbranost... lapená.... blízko a příliš těsně... nevidím do tváře.
"PUSŤ MĚ!!! PUSť MĚ, ZMRDE ZASRANEJ!"
Křičím hrubým hlasem, co mi stačí hlasivky a opravdu urpustě se snažím posbíérat veškeré síly co mi zbyly, abych ho mohla kopnout, nebo mu jakkoli ublížit. Dokonce cuknu hlavou do zadu ve snaze zasáhnout tu jeho.

Mou mysl zaplaví vnitřní hysterie a je naprosto jedno čím to celé vlastně vzniklo. Tohle je až příliš zlé. Můžu sio za to sama, já vím, kdybych se nechtěla prát... ale... já jsem já.
"Jestli mi to do tý pusy strčíš, tak to ukousnu."
Zavrčím na alchymistu, který se blíží s trychtýřem a měřím si ho očima ze kterých div nelítají blesky, nebo spíš přesněji, plameny.
"Za tohle tě rozcupuju, ty bastarde... na malý kousky, který pohřbím každý v jiným státě! A hodně hluboko!!!"
Zavrčím k Lucovi ve snaze dát mu znovu hlavičkou a i před nástrojem na vlití lektvaru se pokouším uhnout. Chcete boj, máte ho mít.

Bydlení s tebou, bude znamenat spoustu oprav

Povzdechl jsem si. Sklopil jsem pohled a pak jsem se podíval takovým tím pohledem opravdu-to-myslíš-vážně nemělo to daleko k tomu štěněcímu. Nerad jsem jí ubližoval. Nebyla to bohužel planá výhrůžka. Myslel jsem to naprosto vážně.
"Sakra, zlato." Zavrčel jsem. Vážně se mi to nechtělo dělat. Ale když vím, že jí to následně pomůže se pořádně vyspat, musím to udělat.
Nezastavil jsem jí na cestě k lince a pohled na nože mi naznačil, že jsem měl. No co už s tím nadělám. Už tolikrát jsem si hrál na jehelníček, že mi to tak nějak už nevadilo.
Na druhou stranu. Jsem to co jsem, tak budu trošku podvádět.
Promiň, zlato, čím dřív to bude, tím lépe. Zavrčel jsem něco a udělal ze sebe šmouhu, abych jí lapl dřív než pomyslí sáhnout na ten nůž.
Obmotat se kolem ní na zemi, jako nějaký pošahaný had. Hlavně ruce a nohy.
"Dělej sakra, Vidocqu." Houkl jsem na něj, který nás dva zápasící na zemi sledovala nevěděl která bije. Doufám, že to nebude trvat tak dlouho, aby mi náhodou nepřispěchal na pomoc i golem.
Na druhou stranu požádat ho o pomoc by bylo možná rychlejší. Což je spekulativní.
Vidocq se snažil najít trychtýř a to jsem si myslel, že moji kuchyni zná dokonale.
"Druhý šuplík nahoře." Zavrčím odpověď a stále se snažím držet Nicky.
"Slibuji ti, že ti to pak vynahradím." Nevím sice jak, ale určitě se o to budu snažit. Nedělám to, protože by mne to bavilo, ale protože jí chci pomoct.

Aby z našeho hradu nebyla zřícenina...

Všechno má svoje 'ale', jak jsem říkala. Nic není bez platby.
"Šílená už jsem."
Odpovím krátce, neb na víc není čas. Luc se vrací na scénu a podle toho jak se na naší utnutou debatu zatváří nás neslyšel. Je to dobře nebo špatně? Je mi to fuk.
Šílená sice jsem, ale to, že to tělo nezvládne je pravděpodobnější, než si myslíte...
Proběhne mi hlavou a raději se věnuji pití lektvaru. První dva hlty polknu ani nevím jak, třetí se sebezapřením, čtvrtý už nedopolknu, neb se všechno ve mě vzbouří, chuťově buňky si plnohodnotně uvědomí, co se kolem nich snažilo proběhnout rovnou do krku aniž by se jich to dotklo a nějak se to nepovedlo.
Nevyprsknu to do širokého okolí, jak jsem tak nějak původně čekala, ale to, co jsem nespolkla volně vrátím zpět do hrnku a má tvář je plná zhnusení.

"Tak to si naserte."
Ucedím a veškerý odpor je znát na mém hlase. Okamžitě si jdu napustit vodu, abych ten hnus nějak spláchla.
Navíc Luc řekl dost magickou větu, abych se zabejčila i přes to, že vím, že mi ta sračka může pomoct od zlých snů. Říkám ti, že se od té večeře nezvedneš, dokud to nesníš! Rodiči omílaná věta, když se náhodou na talířu objevilo něco, co se mi na pohled nelíbilo.
Život na ulici mě pak naučil jíst všechno, ale dokud jsem si mohla vybírat, tak jsem si vybírala.

Pokud mě ani jeden nezastavil už na cestě za vodou, stojím u linky a po ruce mám jistě spoustu nožů na případnou obranu. Kdyžbych neměla, použiji jako zbraň cokoli, co mám po ruce, včetně rukou samotných, proti mě je však proměnou a nevyspalostí oslabené tělo a morfiem zpomalené reflexy. Hodlám se bránit čistě z principu a je jen otázka, zda ke mě to vědomí, že nemám šanci stihlo dojít, nebo si stále tak věřím, jak se tvářím.

Můj dům, náš hrad

Vidocq se nervózně podívá na místo kam zmizel Lucifer vylít tu nechutnost do záchoda. Poté zpátky na tebe. Rozepne si knoflík u košile a nalije si do sklenice, kde předtím měl vodu obsah láhve alkoholu, co je tak nějak od oběda či večeře na stole.

"V tom, že čím rychlejší to bude tak hrozí, že to tělo nezvládne a pravděpodobně zemřete. Nebo to schytá vaše psychika a zešílíte. Či to může být obojí. Přiznávám se, že jsem se s něčím takovým ještě za svou kariéru nesetkal." Celé to šeptá, jako kdyby měl strach z toho, že Lucifer odposlouchává. Pořádně se napije ze sklenky.
"Nic není jisté. Možná to tak bude. Měla byste se na to připravit." Možná by v tom pokračoval dál, ale nechal toho, když mne spatřil.
Něco mi říká, že o něčem mluvili, ale nechám toho. Všimnu si totiž jak to vypadá, že do Nicky ten lektvar budu muset narvat po zlém.
Samozřejmě, že to bude chutnat nechutně, přeci jen to páchlo jako kdo ví co. Ale chvíli jsem si myslel, že je Nicky... já nevím co. Rozumná? Blbost.
Povzdechl jsem a zaúpěl. Vážně, miláčku? Vážně mne nutíš to udělat?

"Nicky, říkám ti, že ten lektvar vypiješ. A bohužel, po zlém, zlato." Povzdechnu si. Odložím hrnec a uvažuji nad tím, jak to do ní narvat. Prostě jí sejmout na zem a tam jí pomocí násilí držet za ruce, mezitím co doktor vezme trychtýř a bude to do ní lít?
Ach jo... kdyby to bylo jednoduché, byla by to nuda. Povzdechnu si a pokud Nicky bude dál odporovat, tak mi nezbývá nic jiného, než nějakým způsobem zrealizovat svůj plán.

Luciferův dům
* Luc a alchymista *

Ne, vůbec nepřijímám možnost, že jsem skrz svou tvrdohlavost na zabití. Jestli se to někomu nelíbí, tak si mě nemá stěhovat do baráku.
Ty ještě zažiješ peklo... a já tě varovala...
Prolétne mi hlavou při dalším dlouhém potáhnutí a sednu si na židli naprosto klidným a ležérním stylem. Plynule přehodím nohy přes okraj stolu a působím nezaujatě. Pravdou je, že jsem cítila menší zhoupnutí tlaku a odmítla jsem se tu skládat k zemi, aby měl Luc záminku mě zase narvat do postele. Sice mé tělo křičí po spánku, ale já díky těm snům k tomu nějak nemám chuť.

Nad přiznáním se ušklíbnu, ale nekomentuji to. Nechci se o tom hádat, podobně jako on. Raději se soustředím na alchymistovu odpověď.
"Uhm... co?!"
Div se nepřidusím kouřem. vlastně...
"Erchm Errrchm..."
Zakašlu pěkně od plic a předvedu dokonalou ukázku tuberáku za který by se žádná interaktivní učebnice o nemocech nemusela stydět. Naštěstí netrvá dlouho, aby ke mě musel Luc chvátat - pokud by se o to snažil, zarazím ho gestem ruky v podobě natažené dlaně.
"Měsíce?"
Zeptám se a je zřejmé, že se mi to vážně nelíbí. Nevím, co jsem čekala, ale to množné číslo je skutečně nevábné.
Urychlení na týden? Jo, to zní už líp a přijatelněji. Jenže nejsem blbá, takovýhle věci nejdou jen tak lusknutím prstů. Stejně jako já jsem odepsala svou duši peklu za možnost vyvraždění vlastní rodiny se i za takovouhle nabídkou musí skrávat nějaké ale...

Mezitím se však nalije ta odpornost, ze které se mi znovu zacuká žaludek jakmile je přede mě postavena.
"Jestli to chutná víc jak z poloviny tak jak to smrdí, tak to vyplivu a nepozřu, je ti to doufám jasný."
Luc byl zaúkolován a já ještě dokužuji tu věc, než se odhodlám do hrnku šťouchnout prstem. Nevím jestli čekám že na mě z toho hrnku vykoukne něco, co se mě pokusí kousnout, ale rozhodně tak musím působit se svým nedůvěřivým pohledem s jakým obsah hrnku zkoumám a při tom čuchám cigaretu pod nosem.

"Tak do toho... v čem je ten háček, Scherlocku?"
Vybídnu alchymistu v naději, že odpoví dřív, než přijde můj drahý asi partner plný starostlivosti. Na to se nadechnu, vydechnu, típnu cigaretu, volnou rukou současně drapnu hrnek a s velkým sebezapřením se pokusím ho vypít.
Jestli to vyprsknu s tím, že se to pít nedá, bude následovat salva nadávek a ten hnus do mě nalijí jedině ve svěrací kazajce.