Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 30. listopadu 2015 19:38
nickystela268084851.jpg
Pan alchymista a pekelník

Vychutnávám si zvláštní vůni a chuť cigarety a zjišťuji, že ta taktika na zahnání smradu evidentně funguje, protože si cigaretu držím dost blízko a ruku si o loket lehce držím tou druhou.
Už jsem s nimi měla tu čest a ať si to smrdí komu chce, tohle je prostě malé kompaktní peklíčko v dárkovém balení. Líbí se mi to.

"Pfff..."
Odpověď k alchymistovi a škleb s nakrčením nosu. Samozřejmě je jasné, že si myslím něco o kreténech.
Na Lucova první slova protočím oči. Myslím, že bych si s ním o některých věcech měla vážně promluvit. Což potvrzuje jeho otázka.
"Skvěle. Nic mě nebolí."
Odpovím a ušklíbnu se. Jednoduchý překlad, pro ty, co mě neznají dost: Na hovno, zlato, ale nech si tu starostlivost. Morfium funguje dobře, ať se ti to líbí nebo ne.
Ten týpek vařící smrdoucí humus má plus za svou mlčenlivost.

Dobře, možná jsme ho s tím plusem trochu přecenila, nějak se nám rozkecal. Dlouze potáhnu a vyslechnu jeho krátký monolog.
"Chm... Hledáš náhražku za morfin?"
Kysele se ušklíbnu a věnuji zkoumavý pohled zmučené tváře alchymistovi.
"Jak dlouho ta moje slavná proměna bude trvat normálně a o kolik to můžeš zrychlit?"
Zeptám se.
"Aspoň plus mínus nějak orientačně..."
Nemám páru jak dlouho to může trvat. Ve filmech je všechno jiný. Vlkodlaci se tam zpřelámou a promění během pár minut v rámci jedné noci, ale mám neblahé tušení, že v mém případě to bude stejná blbost jako filmová absence přebíjení zbraní.
 
Zachary Cooper - 30. listopadu 2015 18:28
danielditomasso077256.jpg
Ráno ráno raníčko

Když jsem odcházel do koupelny a pohlédl na Sierru, chovala se jinak. Taková chladná a odtažitá. Mohu si za to sám. Kdybych tak rychle nevypadl z toho pokoje a neskončil tady.
Jenže nemáte ani nejmenší tušení, jak jsem se lekl toho, že jsem jí ukázal to kým skutečně jsem. Odhalil jsem se osobě, kterou ač mi něco říkalo, že jí znám... jsem vlastně znal jen chvíli. Byl tak zranitelný, že kdyby chtěla, mohla by mne zničit.
Jednu mou část to zranilo a byla na mne za to naštvaná.
Sundal jsem si pyžamo, vlezl si do sprchy a nechal na sebe stékat vodu. Ta všechno smyje. Až na hříchy. Těch co jsem udělal je spousty, že tak nějak vím, kam má duše patří.

"Ach jistě. Byla jsem nakoupit. Něco mi říkalo..." Vykouzlí na své tváři úsměv Bastet, odmlčí se ve chvíli, co se natahuje do skříně a podá ti sáček a hádej s čím.
"Že bys právě mohla mít chuť na toto."Koblížky pro Koblížka. Jako kdyby ti snad četla myšlenky. A proč ne. Je to přeci jen bohyně. Momentálně vařící božskou snídani.
Povzdechne si. Se zájmem v očích si tě prohlédne.
"Zvládne to. Navíc... ty ho potřebuješ." Je si tím jistá. Naprosto jistá.

Kdybych jen věděl, že tam v kuchyni se plánuje něco, co mně tak nějak do těch plánu zahrnuje. Vím moc dobře, že jsem to včera přehnal s pitím, usnul na stole a vypadám tak jak vypadám. Jenže toto nějak neovlivňuje moje kouzlení.
Vypnul jsem vodu. Oblékl se do černého županu a přesunul se do pokoje. Pohlédl na levou stranu postele, kde spala Sierra. A na malou chvíli se posadil na postel.
Sakra... jsem to, ale hňup.

"Já vím, že to je možná urychlené... ale víš, jaké mu dáš jméno?" Zeptala se Bastet, potom co mne viděla jít do mého pokoje. Dveře měli sice otevřené, ale neměl jsem v úmyslu je odposlouchávat. Byl jsem zabrán dostatečně do svých myšlenek.
"Co se vlastně stalo v noci? Zach mi to nechtěl říct." Jedna otázka lepší než ta druhá. Že? Využila prostoru, který jsem vám dopřál, tím že jsem se dával dohromady v pokoji.
 
David *Lucí* Rubin - 30. listopadu 2015 18:08
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Nicky opět vzhůru

Když na sebe Nicky upozorní, starostlivě na ní pohlédnu. Jen na chvíli. Vím, jak se jí nelíbí, když o ní někdo jeví starost a vůbec celkový zájem. Jenže já ho budu mít za každých okolností. Možná by si na to měla zvyknout.
Sakra... vypadá strašně. Na sucho polknu. Raději si pořádně potáhnu. Cigaretu, kterou si teď vzala, kouřila už jednou. Vzhledem k tomu, že to je nedostatkové zboží, tak je kouřím na svátky a při nějaké příležitosti. Teď tak nějak nevím, proč jsem tu krabičku otevřel.
Ohledně chuti... takový malý kousek pekla. Nejlépe přirovnat se to dá k spálené pneumatice v továrně na sladkosti vedle strip klubu.

"Pochopitelně se bude jednat o lektvar. Na ty vaše ošklivé sny, seňora." Prohlásil Vidocq, mezitím co míchal vařečkou. Bývalou vařečkou, protože potom to mi nezbývá nic jiného než jí vyhodit.
"A budeš to muset vypít až do dna." Myslím to naprosto vážně. I kdybych jí to měl dát násilím, tak to prostě vypije.
"Jak se cítíš?" Ne. Nedá mi to.
Vidocq mlčí a hledí si svého. Má u mně bod. Ještě štěstí, že tu není Kasabian. Ten by tomu dal. Občas si nevidí do huby.
Zarazím se. Mám v úmyslu se jí zeptat na jeden z jejich snů. Přesněji ten, který se týkal Charlese. Na to bude však čas až Vidocq odejde.

"Mimochodem k té druhé věci... s její přeměnou a tak. Můžu udělat lektvar, který to zrychlí. To je všechno. Nemám nic, co by utlumilo tak silnou bolest. Bohužel." Ozval se po chvíli mlčení Vidocq, jako kdyby si na něco vzpomněl. Asi nám nezbývá nic jiného než dál fungovat na morfiu a doufat, že lékárník ho má dost. Aspoň to Vidocq urychlí.
Na druhou stranu mám takový pocit, že něco tají. Nakonec to z něho dostanu. On to ví. Já to vím. Ten toustovač to ví.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 30. listopadu 2015 17:29
nickystela268084851.jpg
Milosrdné probuzení
* Luc a návštěva *

Zvedne se mi žaludek ... Kdo ví, jestli z bratrových slov, nebo z toho smradu, který se objevil hned, jak v celé Říši divů vypadl proud. Aniž by mozek stačil zapnout základní funkce, tělo se vymotá z propocené přikrývky a urychleně bez nejmenšího zaváhání zamíří do koupelny.
Až po vykonání své veledůležité činnosti si začnu uvědomovat sebe samu a že jsem asi konečně vzhůru. To uvědomnění však trvá snad celou věčnost.

Pomalu se došourám do pokoje, obléknu si sportovní oblečení s košilí navrch. Chvíli mnou probíhá zimnice, cítím, že mám opět vyšší teplotu a všechno mi připadá zpomalené. V krku sucho, sliny žádné... nic mě sice nebolí, ale všechno ostatní co morfium dělá se mi nelíbí. Na druhou stranu... zvracení přejde po pár dalších dávkách, což můj pohled přivede k černé krabičce. Luc by to tady neměl nechávat.
Naštěstí v tuto chvíli tok myšlenek kolem černé krabičky přeruší všudypřítomný pach toho něčeho a díky tomu zjistím, že jsem práci v koupelně ještě zdaleka nedokončila a musím se vrátit.
Vždyť už tam nemám ani zbla, tak co sakra po mě ještě chceš?!
Zakňučím v duchu nad tím kusem porcelánu, spláchnu a v umyvadle si vypláchnu vodu. Mám pocit, že krom žaludečních šťáv které mi dokonale sežehly jícen, cítím v ústech i krev. Obsah mísy jsem vskutku nezkoumala, takže nevím, co je na tom pravdy a odmítám se tím zabývat.

Vypotácím se ven a s rukávem košile přes pusu a nos jdu za zdrojem toho puchu. Cestou minu zrdcadlo, kde zjistím, že vypadám zase o něco víc jako mrtvola. Bledá o dalších pět odstínů pohlédnu i na hodiny. Zjištění, že jsem naspala jen dvě hodiny a ještě navíc ne celé, mě dvakrát nepotěší a kruhy pod zarudlýma skleněnýma očima o tom vypovídají své.

Golem sledující pohádky mě až tak netankuje, vlastně... jsem tak mimo, že si ho pořádně ani nevšimnu.
V kuchyni zaslechnu část rozhovoru mezi Lucem a návštěvníkem.
Bez pozdravu hrábnu po cigaretách a upoutám na sebe pozornost cvaknutím zapalovače.
"Aspoň, že je ten bastard v pohodě."
Zachraptím s výdechem kouře z uzmuté cigarety. Dát ruku od nosu se sice jeví jako nehorázná blbost po tom, jak to se mnou mává, ale na cigáro mám chuť a doufám, že její kouř pod nosem trochu přetluče to, čím je tu vzduch přeplněn až po strop půdy, ne-li pomalu až u nebeských bran. Ptfuj.
"Co to bude, až to vyleješ? ... Zabiják plevele?"
Zeptám se naprosto nezaujatě. Možná se cítím a vypadám otřesně, ale i tak musím dbát na svou pověst.
 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 30. listopadu 2015 17:15
ikonka305885004063.jpg
Křehkost vztahů
odkaz

Nechápu, co se to stalo. Jak rychle přešel z toho otevřeného rozhovoru zpět do své ulity a stáhl se pryč. Zůstávám sedět na posteli, i když bych ho chtěla zastavit, vysvětlit mu, proč jsem se ptala, a že by mu to pomohlo. Ale, to bych to urovnávala spíš pro sebe, než jemu, aby to pomohlo tohle další přemlouvání. Nadechnu se a toporně přikývnu.

"Dobře. Dobrou."


Nechám ho odejít, zřejmě potřeboval prostor. A já taky. Cítím se totiž zklamaná, opuštěná a tak nějak prázdná. A to jen prosím pěkně odešel do vedlejší místnosti. Za Bastet. Někým, koho má asi v téhle době nejblíže. Opřu se zády o čelo postele. Chvilku nehybně sedím.

*Začínáš být na něm závislá, ani nevíš proč. To vážně není dobré. Ani trochu.*


Zavřu oči a obejmu se rukama. Zhluboka dýchám. Snažím se rozumně přemýšlet.

*Skončím jako kočičí paní, opuštěná... Počkat... vlastně ne.*


"Už to začíná, Koblížku, budeme jen ty a já, co ty na to? Budeš můj parťák?"
promluvím tiše na svoje stále stejné břicho. Pohladím jej a usměji se.

Nevadí mi být matka samoživitelka. Možná je to ta nejlepší věc, co se mi v těchto hrůzách mohlo stát.

"Jen musíme porazit tvojí babičku. Zachránit dědovo říši a nějak nenápadně si koupit zítra koblížky, to zvládneme..."

Zhasínám světlo a pokládám hlavu na polštář. Nejsem už tak smutná. Nejsem prázdná, osamocená. Usínám s klidnou hlavou a hezkou představou, že mám u sebe své světlo. Malé, zatím pořádně neexistující, ale za to silné.

***

Ráno jsem se necítila vůbec špatně, cítila jsem se odpočatá a svěží a byla jsem odhodlaná to zvládnout. Jenže sotva jsem se oblékla a vylezla z ložnice, zarazila jsem se. Netušila jsem, jak na mne bude reagovat Zachary, je-li tady vůbec. Rozejdu se znovu a zamířím rovnou do kuchyně, když uvidím prázdný obývák.

"Dobré ráno, Bastet, skvěle to voní,"
usměji se na ni přátelsky.

Pak mi pohled zabloudil k Zacharymu, co tady spal na stole, tedy do té doby, než spadl přímo na zem. Myslela jsem, že ho zahnala včera otevřenost a mé příliš přátelské chování, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet trochu odtažitější a neosobní chování. Nemám to v oblibě, ale možná to potřebuje.

"Dobré ráno,"
odpovím krátce i jemu a přejdu raději k Bastet. "Raději jen čaj... A... nebylo by tu něco sladkého?Už od včera mám na něco takového chuť..." zeptám se, když zůstaneme samy v kuchyni.

"No rozhodně jsem se vyspala lépe než Zachary,"
poznamenám ještě a podívám se krátce ke dveřím, ze kterých před chvilkou vyšel. "Zvládne to, nebo myslíš, že bude lepší, když mi pomůže s lektvarem a pak ho z toho vynechám?" optám se jí tiše. Pohlédnu opět na bohyni.
 
David *Lucí* Rubin - 30. listopadu 2015 12:35
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Vidocq na scéně

O čem Nicky sní a její probuzení


Když Vidocq dorazil, seznámil jsem se ho se všemi problémy, které by byla potřeba vyřešit. Ihned splácl ruce a prohlásil to jeho Dios mío. Odolal jsem nutkání ho někam nakopat a místo toho jsem ho nejdříve navedl k pacientce, která měla stále jeden z těch svých snů. Kdo ví sakra o čem.
Vidocq si jí jen zběžně prohlédl než nakonec usoudil, že ví co je potřeba děla a tak jsem ho navedl do kuchyně. Přenechal mu své království a sledoval se zájmem v očích jeho alchymií.

Vážně jsem netušil, že ten lektvaru bude tak neskutečně páchnout. Ani otevření okna nepomohlo. Pohlédl jsem na golema, který to zřejmě necítil nebo já nevím co. Stále sledoval kreslené pohádky a vychutnával si štěrk, který jsem mu ani nevím kde sehnal. Buď byl na to zvyklí a nebo prostě nic necítil. Vážně jsem mu to záviděl.

"To je puch. Na co to vlastně je?" Zeptal jsem se zvědavě Vidocqa. Neprovozuji alchymií od té doby, kdy mi vybouchla první laboratoř a já měl z toho vyrážku.
"Něco co vyléčí pozůstatky z můřina útoku." Mlčky jsem přikývl. Hrábl do kapsy a vylovil peklnické cigarety, vložil jednu do úst a zapálil. Nabídl jsem i Vidocqovi.
"Včera u mně byl Zatracený Simons." Prohlásil, aby řeč náhodou nestála. Cukl jsem s sebou a nechápavě se na něj podíval.
Bylo málo těch kterým jsem věřil a řekl jim, stejně jako málo bylo těch co znali mně a jeho, dali si dvě a dvě dohromady. Zatracený Simons byl můj synátor. Důvod proč se Asmoday na mně naštvala a spolčila se s bodyguardem. Občas se takové věci dějí.
"A?" Zeptám se jej a tvářím se, že mi to je tak nějak jedno. Čas od času ho vyhledám. Něco mu věnuji a pak odejdu. On to nějak neřeší. Proč taky?
Mohl mít pěknej život, když je jeden syn Lucifera... jo mohl. Ale takto je zocelenej a připravenej do boje. Jednou mi za to bude vděčnej.
"A nic... říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat." Dál to nerozebíral. Vidocq patřil k chytrým lidem. Věděl kdy má přestat. A hlavně přestat v tom nejlepším.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 29. listopadu 2015 16:19
nickystela268084851.jpg
Můj sen nabírá nečekané obrátky

Dívám se na své já a vlastně mě ani nepřekvapuje, že ji tu vidím. Možná by mělo, ale jak mi sdělí, že je to sen, uvědomuji si, že mi to došlo už při jejím spatření.
"Kravko, vládnout chci, ale sama sobě."
Možná jsem ochotná vládnout peklu, v tom strach nemám, ale Říše divů je něco jiného i když snová.
Zakroutím hlavou a podívám se na ten výhled. Dřív, když jsem tu stála s Kloboučníkem, jsem snila o tom, že bych tu zůstala. Že se nechci probudit a chci tu zůstat s ním, protože nic mimo tuhle zemi pro mě nemělo hodnotu. Chtěla jsem být dobrá... a v tu chvíli zazní hlas, který až příliš dobře znám a který zde nemá co dělat. Jen potvrzuje to, co o sobě sama vím.

Pohlédnu na mrtvého bratra se zamračením a neskrývaným zhnusením.
"Jsem. A má bejt?"
Pozvednu obočí, jen na krátkou chvíli.
"Ale pleteš se... patřím Peklu. Svou duši jsem mu odevzdala dobrovolně, tak sklapni o tom, že nikam nepatřím."
Uchechtnu se a v očích mi zajiskří šílenství. Zmizelých dveří si všimnu jen koutkem oka, ale utíkat nemám v plánu.
"Užívala jsem si to úplně stejně, jako ty, když si mě za nepřítomnosti rodičů ojížděl jak zbitou fenu."
Slova ze sebe doslova plivu. Zlost, vztek, touha ho rozcupovat na kousky zas a znovu. S vlnou vzdoru která přišla nemám nejmenší chuť volit cestu útěku, ale cestu boje. Jestli se mě snaží psychicky vydeptat, nefunguje mu to.
V jediný okamžik na onom malém prostoru překonám vzdálenost mezi námi a pokusím se jej zasáhnout či chytit tak, abych ho mohla hodit z balkonu. Ačkoli vědomí o snu mi nabízí možnost skočit a probudit se, kašlu na to.
 
David *Lucí* Rubin - 29. listopadu 2015 11:58
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Sny - pozůstatky po Noční můře

Pochoduji po místnosti jako lev v kleci. Donutí mne to si vzpomenout na arénu a ty pekelné stvůry, proti kterým jeden bojoval. Jak se jejich drápy zařezávaly do masa, když jste nestihly v čas uhnout. Sloužila jste jako jejich potrava.
Nicméně všechno potom kupodivu až bolestně dorostlo. V Pekle se neumíralo. Ne doslova. Vzhledem k tomu, že už jste byly mrtví.
A já se těch zápasů účastnil, protože se to prostě ode mně vyžadovalo. Byl jsem vůdce a jako takový vůdce je potřebné dokazovat, že si své místo zasloužíte.

Ani v nejmenší se mi nelíbí, že jsem zaslechl jméno jednoho z jejich bratrů. Přestávám si totiž být jistý tím, zda ho Andras s dalšími členy rodiny nenašel a nepustil. Měl jsem sice pro něj speciální peklo, ale co mi zaručí, že tomu tak je.
Nemyslím si však, že by Andras byl tak inteligentní, aby to soukromé peklíčko vypátral. V tom musela mít prsty s jistotou Asmoday.
V některých věcech jsem holt neponaučitelný... a když jsem mohl, tak jsem si prostě užíval nejen ženského těla. Asmoday se to nelíbilo. Byla až příliš majetnická. No a co, že jsme spolu měli dva syny. Jsme sakra pekelníci. Na nás neplatí žádné lidské zákony.
Bylo tedy pochopitelné, že jí opustím a budu hledat někde jinde svoje štěstí. Toto je vlastně druhá návštěva Zemi a delší.
"Nicky... až bude čas... někdy tě zase seznámím se svou historií." Zašeptal jsem spící krásce, když jsem si k ní sedl a pohladil jí po vlasech.

Vidocq byl na cestě. Doufám, že přijde s něčím pořádným. Nelíbí se mi vidět Nicky takto. A už vůbec ne, že jí pomáhám do toho těla dostávat to svinstvo.
Můj pohled padl na černou krabičku.

O čem Nicky sní a co dobrého sní


 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 28. listopadu 2015 18:28
nickystela268084851.jpg
Ze sna do sna, jak u blbých na dvorku

Cítím se jak zbitý pes čím dál víc, ale stejně mě to nezdolá. Mohu být do písku arény sražená kolikrát chce, ale stejně se pokusím vstát a bojovat dál.
Nápad s ohněm nebyl pšatný, ale trvá to, než vede k úspěchu. Hodlám přijít na víc věcí, které bych mohla svést, ale nechat někoho hořet v pekle? Nedomyšlené. Plameny mu nijak neškodí, ani ho nerozptylují, prostě nic. Stravují jeho tělo a on na to nijak nereaguje, jen se na mě šklebí.
"Kryple chcípni!!!"
Zařvu vztekle, když proti němi znovu vyběhnu. Jenže... Jeho úsměv byl předzvěstí něčeho horšího. Pouštím zbraň proti své vůli.
Ne!
Chci ho sebrat, ale nejde to, nohy mě neposlechnou a místo aby se pokrčily se dají do pohybu. K němu.
"Zdechni na srostlý prsty u nohou."
Popřeji mu těsně před tím, než meč protne vzduch a s ním i můj krk.

Necítím žádnou bolest, žádné šimrání regenerace, žádné pálení pekelných plamenů ani nic podobného. Jen šťouchnutí.
Prudce otevřu oči, jako kdybych jen mrkla a scéna přede mnou je jiná. Zasnila jsem se? Proč by se mi zdálo něco tak otřesného za bdělého stavu?
Rozhlédnu se a znovu zamrkám překvapením. Tolik bytostí z mé říše divů. Očima hledám Bílou královnu, to ona by tu měla být, ne já.
Kloboučník našeptává a já? Nevím co říct. Nejsem zrovna řečnice.
"Eh... Ne..."
Zamumlám trochu vzdorovitě. Tohle je dobrá říše, teď je evidentně nepřátelům konec a je to říše plná dobrých tvorů. Já jsem an tohle místo příliš zlá a plně si to uvědomuji, na rozdíl od nich.
"Tohle, není dobrý nápad. Nemyslím si, že... že jsem ta pravá na tohle místo."
Řeknu už o něco hlasitěji k davu a mračím se. Jak by je měla vést? Jak kralovat? Mohu vést do války, ale ne řešit mezilidské vztahy a ďábelvícoještě...
"Nepatřím sem. Nejsem jedna z vás a nemohu vám rozumět. Nechci..."
S posledním slovem spolknu náhle objevený knedlík. Ne že bych nerozuměla, ale já hlavně nechci rozumět. Možná to je můj zásadní problém? Kdo ví.
Nepočkám na žádné ohlasy, vydám se pryč. Kdo se mě pokusí zastavit, skončí na zemi s vykloubenou končetinou nebo jiným život neohrožujícím zraněním. Odcházím rychlým krokem, pomalu během a jsem-li v paláci, který znám, vyhledám jeden konkrétní balkon kam bych se ukryla před protesty obyvatel Říše Divů.

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.31830096244812 sekund

na začátek stránky