Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2599
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Nick Bullet *Nicky Střela* - 28. listopadu 2015 18:28
nickystela268084851.jpg
Ze sna do sna, jak u blbých na dvorku

Cítím se jak zbitý pes čím dál víc, ale stejně mě to nezdolá. Mohu být do písku arény sražená kolikrát chce, ale stejně se pokusím vstát a bojovat dál.
Nápad s ohněm nebyl pšatný, ale trvá to, než vede k úspěchu. Hodlám přijít na víc věcí, které bych mohla svést, ale nechat někoho hořet v pekle? Nedomyšlené. Plameny mu nijak neškodí, ani ho nerozptylují, prostě nic. Stravují jeho tělo a on na to nijak nereaguje, jen se na mě šklebí.
"Kryple chcípni!!!"
Zařvu vztekle, když proti němi znovu vyběhnu. Jenže... Jeho úsměv byl předzvěstí něčeho horšího. Pouštím zbraň proti své vůli.
Ne!
Chci ho sebrat, ale nejde to, nohy mě neposlechnou a místo aby se pokrčily se dají do pohybu. K němu.
"Zdechni na srostlý prsty u nohou."
Popřeji mu těsně před tím, než meč protne vzduch a s ním i můj krk.

Necítím žádnou bolest, žádné šimrání regenerace, žádné pálení pekelných plamenů ani nic podobného. Jen šťouchnutí.
Prudce otevřu oči, jako kdybych jen mrkla a scéna přede mnou je jiná. Zasnila jsem se? Proč by se mi zdálo něco tak otřesného za bdělého stavu?
Rozhlédnu se a znovu zamrkám překvapením. Tolik bytostí z mé říše divů. Očima hledám Bílou královnu, to ona by tu měla být, ne já.
Kloboučník našeptává a já? Nevím co říct. Nejsem zrovna řečnice.
"Eh... Ne..."
Zamumlám trochu vzdorovitě. Tohle je dobrá říše, teď je evidentně nepřátelům konec a je to říše plná dobrých tvorů. Já jsem an tohle místo příliš zlá a plně si to uvědomuji, na rozdíl od nich.
"Tohle, není dobrý nápad. Nemyslím si, že... že jsem ta pravá na tohle místo."
Řeknu už o něco hlasitěji k davu a mračím se. Jak by je měla vést? Jak kralovat? Mohu vést do války, ale ne řešit mezilidské vztahy a ďábelvícoještě...
"Nepatřím sem. Nejsem jedna z vás a nemohu vám rozumět. Nechci..."
S posledním slovem spolknu náhle objevený knedlík. Ne že bych nerozuměla, ale já hlavně nechci rozumět. Možná to je můj zásadní problém? Kdo ví.
Nepočkám na žádné ohlasy, vydám se pryč. Kdo se mě pokusí zastavit, skončí na zemi s vykloubenou končetinou nebo jiným život neohrožujícím zraněním. Odcházím rychlým krokem, pomalu během a jsem-li v paláci, který znám, vyhledám jeden konkrétní balkon kam bych se ukryla před protesty obyvatel Říše Divů.

 
David *Lucí* Rubin - 27. listopadu 2015 12:19
a91d0bf58b7957b8ec605813b4321129621.jpg
Čekání na Godota... vlastně na Vidocqa

O čem Nicky sní


Charles? Zarazil jsem se. Dal bych ruku do ohně za to, že něco takového řekla. Chvíli mi to šrotovalo, než mi došlo, že se takto jmenuje jeden z jejich bratříčků.
Chlácholit se, že by to mohl být někdo jiný, nešlo. Dle toho jak sebou škubala a tak.
Přestávalo se mi to líbit. Jenže abych pravdu přiznal, nemám ani nejmenší tušení, co bych měl dělat... než to, že jí budu pozorovat, držet maximálně za ruku a doufat, že se z toho dostane. Nebude se opakovat další přesvědčování o tom, že já jsem skutečně já a že bych jí ani v nejmenší takovým způsobem neublížil.
Na sucho jsem polkl. Vážně se mi to nelíbilo.
Krucinál.
Raději jsem se zase postavil na nohy a pochodoval po místnosti jako lev v kleci. Kdyby toto byl můj pokoj, tak by už něco letělo vzduchem. Na tomto pokoji jsem si však dával záležet, takže mi muselo stačit chodit sem a tam. Maximálně si zalovit do kapsy a vytáhnout z ní velmi cennou krabičku, u které je největší problém se sháněním. Neb se vyrábí pouze v pekle a je to stejně nedostatkové zboží jako Aqua regia. Vážně dobré pití.
Jestli mi to chybí? Nemáte ani nejmenší tušení jak.
 
Zachary Cooper - 27. listopadu 2015 09:52
danielditomasso077256.jpg
Noc v muzeu

Vyprávěl o Nancy? Zarazím se. Jedna má část nechápe, proč po mně něco takového vůbec chce. Mluvit o ní a vzpomínat na ní je stále bolestivé. Ta druhá část by se prostě zvedla a odešla pravděpodobně jen do kuchyně a vytáhla ze skříně láhev Jim Beama, o kterou by se pochopitelně podělila s Bastet.
I přesto se pokusím v sobě přemoct obě dvě části a zkusit něco o Nancy říct.

"Byla skvělá. Chytrá. Překrásná... a ten její úsměv." Zarazím se. Podívám se na Sierru. Vlastně už tak nějak chápu, proč i ona mne okouzlila na podobné úrovni.
"Vlastně... se jí podobáš." Zarazil jsem. Asi není rozumné někomu říct, že se podobá na někoho rok pohřbeného. Zatřepu hlavou.
O co se tady sakra snažím? Ano. Zdá se, že už to jsem zase já. V plné zbroji a v snad plné síle.
"Ne... ne... to nepůjde." Zavrtím nesouhlasně hlavou a odtáhnu od ní ruce, abych se mohl postavit. Nakonec zvítězila ta část, která si prostě půjde dát toho Jim Beama.
"Půjdu se podívat na Bastet. A pak asi budu spát na gauči." S tím si vezmu peřinu a polštáře.
"Možná to nebyl dobrý nápad."
Co se to se mnou děje? Jak by vám bylo, kdyby jste před někým ukázali jak jste zranitelní a neschopní bojovat?
Ne. Já to prostě nedávám. Raději se schovám pod něčím, co nejsem... než abych hrál divadýlko, co jsem. Bude to méně bolestivé.
Nečekal jsem jestli mi bude mít v úmyslu něco dalšího sdělit, prostě jsem vypadl z pokoje a. Hodil na gauč věci a překvapil v kuchyni Bastet, která právě míchala.
Když se na mne podívala, beze slov přešla k skříni, kde se schovává náš drahý kamarád Jim. Vytáhla ho, stejně jako dvě sklenky a rozlila nám po dvojitých panácích.
Bastet je skvělá. Někdy si říkám, že si rozumíme i na tiché úrovni.

I když jsem si myslel, že usnu na gauči, usnul jsem v kuchyni a přitom objímal prázdnou láhev.
Bastet už dávno dodělala lektvar. A chystala pořádnou dávku kávy, snad i snídani.
No musím uznat, že na mně musel být teda pohled.
"Dobré ráno." Promluvila k čarodějce, když míchala smaženici. Její speciální a výborná.
Ještě nikdy jsem se takto nelekl, tak se mi nedivte, že jsem vzápětí sletěl z židle. Bastet se tvářila jako profesionál, i když jí zacukali koutky a pokračovala ve své činnosti.
Sbíral jsem se na nohy a něco pro sebe si brblal. Ještě žádná žena mne neviděla v těch nejhorších stavech. Musím se přiznat, že se mi to nelíbí. Cítím se poněkud nahý. I když mám na sobě pyžamo s Darthem Vaderem.
"Dobré ránko." Prohlásím k Sieře, aniž bych se na ní podíval a vydám se rychle do koupelny. Potřebuji sprchu. A teď vlastně uvítám i tu ledovou.

"Kafe? Cukr? Mléko?" Zeptá se Bas, když drží v ruce nádobu ve které je káva a vytáhne ze skříně hrnek.
"Jak ses vyspala?"
Na její tváři hraje přátelský úsměv. Sem tam zamíchá snídani, která vážně dobře voní.
 
Nick Bullet *Nicky Střela* - 27. listopadu 2015 08:31
nickystela268084851.jpg
Snová aréna

Boj, kdy se protivníci nebrání je jednoduchý a příšerně nudný. Absolutně nechápu, proč publikum tak jásá, ale na druhou stranu mi to vyčaruje úsměv ve tváři. Těší mě to...

"Samozřejmě že šampion..."
Ušklíbnu se na nového protivníka.
Nůž proti meči a štítu... férový boj.
Pousměji se a dáme se do boje. Pravda, většina z něj je o mém uskakování, uhýbání a tanci mezi jeho řemdichem a mým tělem. Jedna z mých otoček se mu však stává osudnou. Je to velkým pomalý hromotluk a já jsem vysportovaná, rychlá s dobrými reflexy, takže jsem ani moc zásahů neschytala.
Protočím se kolem něj, dostanu se mu do zad a probodnu ho nožem. Následně tah vedu dopředu čímž mu vnitřnosti vyhodím ven.

Ani si však nestačím pořádně užít slávu a jásot publika nad mým vítezstvím. Objeví se další protivník a já nepostřehávám žádnou výhodu za poraření Spartaka. Nůž proti plameným šavlím a zbroji. To už není zrovna férové, ale já nkdy nebyla účastníkem férových bojů.
"Charlesi..."
Ovládnu se a zavrčím to. Pevně si držím kamennou tvář a nenechám zlost proniknout na povrch. V tomto případě to však není vůbec lehké.
Tak on místo věčného utrpení bojuje v aréně?! Počkej Luci až tě uvidim...
"Uvidíme..."
Vysele se ušklíbnu a pustíme se do sebe. Tentokrát však nejde jen spoléhat na rychlost a dobrý postřeh. Planemy mě tu a tam oblíznou i když čepel mine a těch jeho trikách ani nemluvím. Je to těžký boj, ale nevzdávám se... ani myšlenka na to mě nenapadne. Čím víc ran utrčím o to urputněji se snažím zasáhnout svůj cíl, dostat se mu do zad, podříznout ho, vykuchat ho... jakkoli, cokoli i přes tu pitomou zbroj.

Nevím odkud přesně se vzal ten nápad, ale vzpomenu si, jestli já bych taky neměla být kurňa démon.
Jenže co? Dokážu něco tak špinavého jako on?
Čas to zjistit. V jedné chvíli se nadechnu jinak, než doposud, ve snaze se uklidnit a při tom být stále v pohybu. Myslím na to, jak jsme si v jednom snu připálila cigaretu lusknutím prstů a zkusím to převést do této reality v trochu větším měřítku. Mohl by mi z ruhy vyšlechnout plamen? Nebo bych mohla zvládnout něco jiného?

 
*Sierra* Judith von Grimmelshausen - 26. listopadu 2015 22:24
ikonka305885004063.jpg
Muzeum minulosti

Nechám jej se posadit. Dávám mu prostor i k tomu, aby se vyjádřil, co vlastně cítí, chce a nechce. Dívám se na něj a snažím se ho pochopit a nějak mu pomoc. Taková už prostě jsem. Když jsem si jistá, že už nic neřekne dalšího, jemně mu položím ruku na jeho zápěstí a pokusím se ji odtáhnout od obličeje.

"Zachu," oslovím jej tiše, "ten sen byl nádherný. A vím, že to cítíme nás... nějak přesahuje, ať už je to nějaká kletba nebo dejme tomu osud. Ale i kdyby se měl stát ten sen skutečností, tak bys Nancy tím nikdy nezradil. Byla pro tebe výjimečná. Naplnila tvůj život a měla v něm pevné postavení. Já ani jiná žena nikdy nenahradíme Nancy a její místo. Nezapomeň ji, na to, co pro tebe znamenala. A věřím, že bude šťastná. A věčná."

Jen silou vůle zastavím ruku, kterou jsem si chtěla sáhnout na břicho. Za žádných okolností mu to teď nebudu říkat. Rychle jsem změnila směr ruky. Sevřela jsem jeho ruku svýma rukama.

"A ať se dáme dohromady jako v tom snu, a nebo se naše cesty rozejdou, pamatuj, že i tak tě ten poklidný šťastný ráj může čekat. Jen buď připravený jej přijmout. Užít si jej a cenit si každého okamžiku. Však on jednou přijde. To ti dávám své slovo,"
věnuji mu krátký úsměv.

Jemně mu stisknu ruce.

"Co kdybys mi vyprávěl o Nancy? Z toho co jsem viděla, vypadala jako skvělá ženská,"
promluvím zase a vůbec netuším, jak bude reagovat.
 
Zachary Cooper - 26. listopadu 2015 21:41
danielditomasso077256.jpg
Most přes minulost

Poslouchám její hlas, záchranné lano.
Ne... nemůže být skutečná. Ještě nikdy jsem nepoznal, tak silného člověka a zároveň křehkého, plného pochopení. A tak roztomilého.
Neměl bych být sakra ten, kdo jí tady bude konejšit? Místo toho je ona mým momentálním přístavem, útočištěm.
Jsem její poslední naděje... sakra... Na sucho polknu. Hledám tu pevnou půdu pod nohama. Pokud jsem její poslední nadějí, tak bych se měl snažit.
Pomalu se pokusím posadit. Pustím přitom její ruku.

"Si... já..." Je těžké najít nějaká slova.
"Ty... nemůžeš být skutečná." Smutně se usměji. Pohlédnu na ní v mých očích už nenalezne nic jiného než jejich šedomodrou barvu.
"Já ji zrazuji... protože..." Zarazím se. Nikdy mi nešlo vyjadřování se o citech a těchto věcech. Navíc je tak nějak těžké pojmenovat, co se mi teď děje. A taky je tu ten jakýsi strach z odmítnutí.
"... sakra... nevím jak to nazvat. A říkám si, jestli to celé není nějaká hra." Povzdechnu si.
"Já vím, že to byl možná jen sen... ale dal bych teď všechno za to, aby byl skutečnej." Chvíli od ní odvrátím zrak. Cítím se tak strašně špatně.
"Je to rok... zrazuji jí... tebou..." Vážně se cítím špatně. Nevím co se to se mnou děje. "sotva se známe, ale já mám pocit, že tě znám celý svůj život." Zakryji si obličej dlaněmi. Nehodí se to teď. Není to skutečné. A pokud ano, tak se mnou nebude v bezpečí.
"Sakra... sakra... sakra..." Šeptám do dlaní.
Teď bych si vážně dal skleničku něčeho ostrého. Možná dokonce dvě.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.22929883003235 sekund

na začátek stránky